Červen 2008

Myrtilles - 13.kapitola část (2)

30. června 2008 v 12:17 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2
V klidu dojedli, Alan schoval rozpaky za tím, že si klekl pod stůl a zabavil Madlence a Johance vidličku s kusem žížaly.
,,Bylo to moc dobré. Dám si ještě zmrzlinu. Madlenka si dá také. Ty, Alane? Matěje nepočítám, ten je jistý a, Bernarde, ty taky, viď? A Johanka zmrzlinu může?"
Filip akčně listoval dezerty a poháry. Bernard se nacházel v extázi z toho, že opět mohl být Alanovi tak blízko, tudíž ani neodpověděl a Alan musel říct jeho oblíbenou příchuť servírce. Další plus. Další extáze.

Myrtilles - 13.kapitola II. řada část (1)

30. června 2008 v 12:16 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2

Přeju krásné počtení!

"♥" 13.kapitola

Myrtilles - 12.kapitola II. řada část (2)

25. června 2008 v 13:29 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2
,,Copak je?"
Norbert se také rozhlédl. Spatřil svého bratra, který plaše stál u protějšího stolku a věděl, že sebemenší krůček jej bude stát Alana. Borůvka by určitě utekla. A také že ano. Alan se na Norberta podíval. Zpátky na prázdný talíř. Tiché poděkování očima.

Myrtilles - 12.kapitola II.řada část (1)

25. června 2008 v 13:29 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2

"♥" 12.kapitola
[Dutourd Jean]
Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo...

Myrtilles - 11.kapitola II.řada část (2)

23. června 2008 v 12:57 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2
,,Proč to chceš udělat?"
Alex se opatrně dotkla chlapcových vlasů.
Alan v klidu uždiboval kousky vánočky, mazal si je medem a zarytě mlčel.

Myrtilles - 11.kapitola II.řada část (1)

23. června 2008 v 12:48 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2


Otočil se. Smutné oči se na něho dívaly a hledaly trochu něhy. Bernard nemohl nabídnout víc než jen smutný úsměv. Útlá, téměř dětská dlaň, mu opatrně setřela několik slz, co se třpytily na pohublých tvářích.
,,Běž pryč..." Zašeptal Ben a přitom jej chytil pevně za zápěstí a přitáhl ho k sobě.
,,Nepůjdu." Pronesl Saša rozhodně a šibalsky se mu blýsklo v zeleném oku. Modré zůstávalo chladné jako ocel. Ty oči si musely každého podmanit, jejich zvláštnost, barva, každé bylo jiné. Oči ďábla. Bernard raději uhnul pohledem. Nechtěl být sám. Teď mu nic jiného nezbývalo. Saša byl jediný, kdo se k němu neotočil zády. Bernard mu nic nekladl za vinu. Cítil se vinen jenom on sám...
,,Benny, copak se děje?"
Saša využil jeho rozpolcenosti, objal ho a pevně se k němu přitiskl. Bernard neodpověděl, odstrčil ho od sebe a udělal několik kroků ke dveřím.
,,Alan ti něco... udělal?"
Špitl Saša jemně a netrpělivě přešlapoval vedle rozzlobeného blonďáka.
Při zaslechnutí Alanova jména sebou Bernard trhl a klíče prudce vrazil do zámku.
,,Rozešli jsme se."
Utrousil ledově a špičkou boty podržel dveře. Nahnul se ke schránce pro poštu.
Saša úlekem zasténal. Přitiskl si dlaň na ústa a poulil na mladíka oči.
Bernard prolistoval chvatně obálky. Ruce se mu třásly, ale on to v sobě zabíjel.
,,Běž pryč. Chci být sám."
Chtěl zmizet za dveřmi, za clonou nenávisti vůči sobě, za svojí dřívější rouškou rozmrzelosti, chtěl být zase tak arogantní, tak vyrovnaný a spokojený sám se sebou. Nešlo to, vůbec mu to nešlo. Saša se hbitě protáhl za ním a chytil ho za rameno.
,,Bernarde! Nesmíš být sám... Já... hrozně mě to mrzí!"
Vykoktal a když Ben pootočil o několik stupňů hlavu, aby jej mohl probodnout tvrdým pohledem, Saša pocítil náznaky strachu.
,,Bylo to kvůli tobě. Viděl nás spolu."
Saša si povzdechl. Jeho ruka sklouzla podél těla Bernarda. Rty se semkly do úzké linky a nedovolily vnitřním emocím proniknout napovrch. Blaho, strašlivé blaho a radost teď Saša po několika letech, měsících i dnech, mohl zase cítit.
,,To jsem nechtěl..."
Ta slova vyzněla hořce a nevinně, Bernard se musel soustředit na svoje pocity, proto jej nemohl podezírat.
,,Nemůžeš za to, je to moje vina, neměl jsem mu lhát a tajit. Nechce se mnou být, asi... asi potřebuje k sobě někoho lepšího, než jsem já. Nechci mu už nikdy ublížit víc než jeho otec..."
Uvědomil si, že šeptá a bezdůvodně. Mohl mlčet. Nikdo se nemusel dozvědět, jak jím to otřáslo a co v něm uvnitř bouřilo. Jen to najednou nedokázal v sobě dusit, přestože Saša byl ten poslední člověk na světě, kterému by se za jakýchkoliv okolností mohl s něčím svěřit.
,,Nenechám tě teď samotného!"
Saša rychle využil příležitosti. Rozhodně zaujal místo po jeho boku. Nahmatal jeho zkřehlou dlaň a silně ji stiskl. Bernard se nezmohl na jakýkoliv odpor. Prkenně se nechal chlapcem vést po schodech. Před dveřmi do bytu jen vnímal, jak mu Saša opatrně sáhl do kapsy pro klíče.
,,Sašo, tohle... nesmíš..."
Špitl Bernard vyčerpaně a trochu se vzepřel, ale chlapec jej vtáhl do ložnice, nechal jej klesnout na postel a sedl si vedle na polštářky.
,,Pomůžu ti. Nemůžeš teď zůstat sám. Hrozně mi... imponuje, jak se chováš teď. Už nejsi tak chladný jako dřív a já nechci, abys do toho spadl znovu. To… se srovná. Alan ti za to nestojí, Bernarde, on ublížil tobě, ne ty jemu!"
Saša se skoro zajíkal, jak plamenně přesvědčoval. A Ben se učil mu důvěřovat. Po výčitkách Alana bylo přeci tak krásné slyšet, že vlastně za nic nemůže, že pro Alana udělal maximum.
Naslouchal a plaše si Sašu prohlížel.
,,On tě vůbec nemohl milovat, Bernarde... Já vím, že je těžké si to uvědomit, ale kdyby tě miloval, tak by pochopil všechno, co jsi mu řekl, uvěřil by ti třeba i to, co by nebyla pravda! Takhle jen ukázal svoji vypočítavost. Vůbec mu na tobě nezáleží!"
Saša ho pohladil po roztřesené ruce.
,,Pomůžu ti zapomenout..."
Zašeptal sotva slyšitelně a sklonil se k němu. Dýchl mu opatrně na špičku nosu, ale bál se ho políbit. Věděl jistě, že by se setkal s odmítnutím. Bylo tak brzy a zároveň strašně pozdě.
Bernard zavřel oči. Nechtěl už nikomu dovolit, aby pronikl těsně k němu. Proč mu Alan nedůvěřoval, proč se to tak pokazilo, co vlastně udělal špatně? Změnil se proto, aby chlapci dal jenom to nejlepší. Nic se nepodařilo, všechno bylo špatně a tak to mělo zůstat.
Jen zpola vnímal, jak mu Sašovy ruce vysvlékly tričko. Chlapcovo tělo se k němu přitisklo a dodalo mu zvláštní oporu. Zase tu byla něčí fyzická blízkost. Tolik mu připomněl Alana! Usilovně si představoval, že dlaně, které jej hladí a přehazují přes něj přikrývku, jsou doopravdy Alanovy...
,,Zapomeneš..."
Špitl si Saša sám pro sebe a opřel se bradou o jeho rameno. Prsty se jemně probíral jeho tmavě blonďatými vlasy, jež měly nádech medové barvy a také tak voněly. Cítil, že se drobně chvěje. Využil jeho strachu uvnitř, jeho samoty a ztracenosti... Věděl, že vyčerpaností usíná.
Za okny se pomalu stmívalo a chlapec se konečně cítil jako vítěz.
*
Alana probudilo šimrání na nose. Otočil se na druhý bok a zamumlal Bernardovo jméno. Zdál se mu sen. Všechno v něm bylo dokonalé. Proto nechtěl otevřít oči. Přehodil si přes hlavu polštář a zpupně se zavrtal do matrací.
,,Chudáček, je mi ho tak líto..."
Zašeptal Matěj a nevinně uždiboval okoralé hroznové víno, které sem přinesla včera matka a Alan se ho ani nedotkl.
,,Život jde dál. Tohle byla jenom ošklivá zkušenost. Nic víc ani nic míň..."
Odpověděl Filip. Přisunul se k Alanovi blíž. Položil mu ruku na rameno a jemně s chlapcem zatřásl.
,,Ali, zkus mě alespoň chvíli vnímat. To jsem já -..."
,,Filištíček?"
Zahudral Alan zpod polštáře.
Filip se na Matěje vítězoslavně usmál.
,,Vylez zpod toho polštáře. Alane, já- my už víme, co se stalo. Není to přeci tak horký!"
Filip sledoval, jak si chlapec opatrně sedá na postel. Hlavu svěšenou, ušmudlané oblečení od barviček, v posteli kousky pastelek a zatvrdlých temperových barev. Nemohl v noci spát, tak kreslil. Po stěnách. Děsivé depresivní výjevy. Filip zkušeně nadzvedl Alanovi bradu dvěma prsty a podíval se mu do vyplakaných hnědých očí.
,,Ale no tak..."
Usmál se něžně a pohladil ho prstem po tváři. Rozpité líčení pod očima a ublížený výraz, by vyvolal vlnu pocitů v každém. Filip by Alana nejraděj objal a Alan by se k němu zase strašně moc rád přitulil, ale oba dva se trochu báli reakce Matěje, který si Filipa žárlivě hlídal. Možná by pro něj bylo těžké pochopit přátelství obou chlapců. Možná také ne.
,,Bernard ti za tohle nestojí."
Filip tedy alespoň pevně stiskl Alanova ramena oběma rukama a zatřásl s ním.
,,Slyšíš mě, Alane? Všechno se to přeci dá nějak rozumně vysvětlit. Ani jeden jste druhému nechtěli ublížit. Bernard jenom... chtěl Sašovi pomoci. Bál se ti to říct, ale hned jak by Saša odjel do Belgie, všechno by to bylo v pořádku..."
,,Proto se s ním musel muckat na pohovce? A možná daleko víc?! On věděl, jak Sašu nenávidím, věděl, jak mi ublížil a jak moc se snaží a snažil rozvrátit nás a stejně... stejně mu dovolil tolik důvěrnosti! Kolik mi dalo práce vyvolat v něm první city a dočkat se prvního polibku! A potom přijde Saša a všechno to zbortí! Nenávidím ho a jen co ho někde potkám, tak ho -..."
,,Ne, Alane, přestaň!"
Filip naklonil hlavu na stranu a zvýšil trochu hlas, Matějovi zaskočila kulička vína.
,,Byla to jen slabá chvilka, já Bernardovi věřím, že to byla jen souhra náhod a nic víc se nikdy nestalo. Proč mu nemůžeš důvěřovat i ty? Zapomenout, přejít, žít dál? Je to tak snadné, Alane, nikdo se nebude trápit, stačí tak málo!"
Alan zavrtěl hlavou. Teď už nevěřil ani Filipovi. Všichni jej akorát tahali za nos a snažili se mu vštípit, že vina je jenom na jeho straně, protože se přes tuhle zradu prostě nedokáže přenést. Vzpurně mlčel a díval se skrze Filipa. Tak, jak se dívají sebevrazi - bez ducha, bez citu, bez pochopení, s lhostejností.
Filip už nevěděl, jak dál. Matěj sklouzl ze stolu s hrstičkou natrhaného vína. Přisedl si k Alanovi na postel.
Podíval se na Filipa. Filip rozuměl i beze slov. Kypěl. Selhal. Třískl za sebou dveřmi. Rozhostilo se ticho. Matěj opatrně k chlapci natáhl dlaň s bobulkou vína.
Alan se po Matějovi dobrácky podíval. Polkl víno. Bylo moc dobré. Skoro nic nejedl.
,,Já vím, jak ti je..."
Špitl Matěj a podal mu další kuličku. Mluvil tiše a bez náznaku Alana přesvědčit, což přinutilo chlapce vnímat.
,,Filip mě... odmítal. Vždycky. Jenom mě využil, aby poznal, jaké to je, když má v posteli kluka. Asi se mu to zalíbilo, tak si to se mnou několikrát zopakoval... Hrozně mi popletl hlavu. Je to úplně jiné, než když na tebe sahá dívka. Nutí tě to hledat city, které ti kluk nemůže jenom tak ukázat. A jak hledáš jeho pocity, najdeš přitom také svoje... A pak máš jenom dvě možnosti..."
Alan skousl mezi zuby zrnko a nepříjemně se zašklebil. Sotva hořká pachuť přešla, užasle si uvědomil, že touží Matěje poslouchat dál. Skrčil si nohy pod sebe a opatrně se podíval jeho směrem.
,,Které?"
Matěj se smutně usmál. Možná pocítil vítězství, že upoutal jeho pozornost, možná strach z toho, že opět pustí ze řetězu vzpomínky. Měl jich spoustu a ne všechny byly volné.
,,To víš sám nejlíp, Alane. Každý to víme. Odmítnutí nebo boj. Nic jiného tam není. Bylo to strašné zklamání, připadal jsem si tak využitý a... nevěděl jsem, co vlastně chci. Prostě to nešlo. A tolik jsem se do něj zamiloval! Zní to jako klišé, ale měl jsem chuť pořád jenom vidět jeho klady, shazovat vinu na sebe, protože to já jsem něco udělal špatně, já jsem málo, proto si mě Filip nevšímá, musím o jeho přízeň neustále bojovat, musím... musím. A pokaždé jsem na konci pochopil, že jsem tu jenom proto, abych naplnil místo v jeho... harému. Zní to strašně... Začalo mě to zmáhat, vůbec jsem nevěděl, jak dál a nikdo, nikdo mi nechtěl a neuměl pomoci."
Alan ani nedutal. Poslouchal tiché vyprávění a třásl se zimou i strachem. Drtil mezi prsty kuličku vína a nemohl ji spolknout. Hrdlo se mu stáhlo a lapal po dechu. Poznával se v jeho vyprávění.
,,A pak jsem pochopil, že nemám na lepší místo v životě. Kdykoliv jsem sáhl po něčem, co zmírnilo psychickou bolest, hned jsem toho využil. Ty jizvy nikdy nezmizí a já chtěl, aby Filip viděl, co se mnou dokáže... Nikdy jsem neměl chodit do těch klubů, nikdy! Poznal jsem tolik nových lidí. Je to doupě, tam se ztratí každý, kdo se nechá strhnout. I já se nechal. Proč bych se měl snažit držet navrchu, když můžu být vespod a ještě za to brát peníze? Sahali na mě cizí chlapi a já si vsugerovával, že je to správné. Chtěl jsem, aby mně Filip pomohl, strašně moc jsem si přál, aby si všiml toho, co ze mě udělal a jak mi ublížil. Chtěl jsem, aby najednou přišel a řekl mi, že mě má rád, že je tu po mě, že to nemusím dělat, že ví, jak mi ubližuje... Chtěl jsem... chtěl..."
Matěj se skoro zajíkal. Bylo pro něj silné mluvit o svém nitru. Nikdy se s tím nesvěřoval. Odmlčel se. Pod jeho smutným pohledem blankytných očí tály veškeré pochybnosti o osudu, o krutosti světa, o nesplněné lásce.
,,Tu noc... bylo tam hodně lidí... Jeden kluk, měl blonďaté vlasy a ty oči... nikdy jsem takové oči neviděl. Jakoby se na mě díval ďábel, Alane..."
Vydechl Matěj a odvážil se chlapce chytit za ruku. Alan stisk opětoval.
,,Odvedl mě někam dozadu k pokojům... Bylo tam asi pět mužů. Já... už nevím, co se stalo..."
Matějův hlas se ztratil v jemném vzlyknutí. Alan nebyl schopen slov, téměř nedýchal a jenom pozoroval Matěje, výraz jeho tváře, tu zranitelnost, která už nikdy nezmizí. Čí to vlastně byla vina? Alan se k němu instinktivně přitiskl a položil si hlavu na jeho rameno. Kolik měli společného... Oběma jim bylo ubližováno, ale jen jeden už se toho nikdy nedokáže zbavit.
,,Chápeš mě, Alane?" Zašeptal Matěj. ,,I když si připadáš tak strašně... na dně a myslíš si, že nikdo na tom nemůžeš být hůř, tak... to není pravda. Ty ještě pořád máš šanci. A nemusí to být zrovna s Bernardem. Koukej se kolem sebe, kolika lidem na tobě záleží..."
Alan zavřel oči a někde uvnitř sebe se neuvěřitelně styděl. Litoval se a dělal ze sebe chudáka, přitom právě jedině Matěj měl na takové pocity právo. A Matěj jim nedovolil se projevit. Hrdě vztyčil hlavu.
,,Filip se učí mě milovat. Já mu nedávám nic za vinu. Je na mě moc hodný a... milý. Naprosto mu věřím. Je se mnou i přesto, že... spolu nemáme sex. Nedokážu to. A on mě do ničeho nenutí. Víc než jen miluju. Je pro mě úplně vším..."
Alan přitakal. Chápal ho, tak zatraceně dobře ho chápal! Přesně tohle cítil k Bernardovi. Než přišlo rozčarování.
,,Nesmíš být smutný a tolik se tomu poddávat, Alane. Máš toho tolik před sebou. Zase se to srovná..."
Matěj se pokoušel přehlížet vlastní bídu v duši a vyvolával v chlapci naděje a jiné myšlenky. Zčásti se mu to dařilo, Alan si prstem setřel šmouhy pod očima a nervózně si prohrábl splihlé fialové vlasy.
,,Myslel jsem... alespoň jsem si myslel, že o mě třeba bude... víc bojovat..."
Pípl tiše a Matěj se jemně usmál.
,,Znám Bernarda jenom krátce, ale můžu o něm říct, že je strašně... zvláštní. Co se týče citů. Alane, on si nikdy vinu nepřizná. I kdyby mu šlo o život! Ale... jedno vím jistě. Strašně moc pro něho znamenáš. U něj je to víc než láska. Strašně se trápí... Filip mi to říkal, že ho to zničí. Já tě nechci ubezpečovat, že je to v pořádku, ale... ty ho přece taky... miluješ... Nebo ne?"
Alan se při poslední větě rozklepal. Zavrtěl hlavou. Nechtěl si to připustit, protože kdykoliv si to uvědomil, tím to bylo horší a ničilo jej to víc a víc.
,,On mi to řekl jenom jednou... Já nevím, jestli to nebyla jenom fráze, řekl mi to při - při takové situaci..."
Vykoktal a začínal pochybovat.
,,Ty nepoznáš, jestli to jde od srdce?! Zrovna ty to nepoznáš?"
Matěj vykulil oči a přátelsky do Alana šťouchl. Borůvka teskně zakníkala.
,,Já už nic nevím! Nejsem si jistý ničím, ani sám sebou!"
Promnul si pěstičkou oči.
,,To bys měl, Alane. Ty si můžeš být jistý. Máš na to právo."
Odpověděl Matěj. Chvíli bylo ticho, poté se Alan zhluboka a razantně nadechl.
,,Moc... ti děkuji za to, že sis se mnou... povídal. Od tebe bych taková slova nikdy nečekal..."
Matěj se pomalu zvedl, postel vrzla a Alan si k sobě přitulil polštářek, protože si zase připadal sám.
,,Jsi moc fajn kluk, Alane. Nezasloužíš si, abys byl smutný. Vůbec ne. Musím jít najít Filipa a trochu... mu zkusit zvednout náladu. Je z Bernarda špatný, také se trápí, nikomu to není lhostejné. Víš co, když budeš mít náladu jít s námi zítra nebo pozítří někam si sednout, tak by to bylo moc fajn... Nechej si to projít hlavou, co jsem ti řekl..."
Matěj si utrhl ještě několik bobulek vína. Mrkl na chlapce a usmál se. Hřejivě a od srdce. Než se Alan stihl rozkoukat, dveře se pevně zavřely.
Borůvčí sebou švihlo do rozválené postele. Zavřelo oči a švitořilo do polštářku zaklínadla. Nemyslel si, že Matěj je vlastně tak... silný.
Začal nad sebou pomalu vítězit...

Myrtilles II - 10.kapitola II.řada

13. června 2008 v 20:00 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2

Leave out all the rest

"♥" 10.kapitola

Myrtilles - 9.kapitola II.řada

9. června 2008 v 20:55 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2
Alex se ublíženě připlazila do kuchyně téměř po čtyřech. Řasenka se jí roztékala pod očima, vlasy rozcuchané, jedna gumička z culíku ztracená. Tvaroh rozmačkaný na kaši a zmrzlina připomínala spíše mléčný nápoj než mraženou pochoutku.
,,Co jsi dělala, Alex?!"
Matka zalomila rukama. Alex zasyčela jako had, kopla do židle a položila na ni tašku. Matka se více neptala. Alex nebyla náladová, ale pokud ji to popadlo, bylo nejlepší se dívce vyhnout obloukem.
,,Je tu Samuel..."
Našpulila matka rty a nekomentovala bílou břečku, co měla býti tvarohem. Pytlíček skončil ve dřezu.
,,Alan taky?"
Alex se postavila před zrcadlo a upravila si culíky, ubrouskem setřela šmouhy pod očima.
,,Ali je smutný a trucuje. Ano, sedí u Samuela. Na, vezmi jim tam koláče..."
Alex způsobně popadla tác a pochodovala do pokoje. Trochu se jí třásly ruce. Samuel Alanovi líčil zábavnou historku. Borůvka se smála, tiskla k sobě polštářek a švitořila si. Alex se udělalo špatně, když si uvědomila, jaký nemožný úděl dnes bude mít, až mu oznámí Bernardovu nevěru. Neuměla si představit Alanovu reakci, moc se toho bála. Strašně moc!
,,Alex, lvíčku..."
Zeširoka se usmál Samuel. Vyskočil z pohovky a přivítal svou přítelkyni vroucným polibkem. Alan cudně odvrátil pohled a předstíral, že počítá mouchy u lustru.
,,Přinesl jsem ti tu knížku. Musím zase běžet! Mám práci kolem domu..."
Povzdechl si Sam a Alex se ovládla, aby nevyskočila dva metry vysoko, protože vůbec neměla náladu se veselit, když ji tížily takové problémy.
,,Stav se zítra, někam si vyjdeme..."
Pošeptala mu do ucha a na chvíli ho objala, protože potřebovala podporu.
,,Děje se něco?"
Zamumlal jí Samuel do vlasů, znejistěl, poznal Alexiiny smíšené pocity.
,,Ne, všechno je v pořádku, jen si potřebuju promluvit s Alanem..."
Zašeptala Alex napůl úst a Samuel přikývl. Vzal si z tácu čtyři kousky koláče a nadrobil Alex na tričko, když jí věnoval ještě jednu pusu na rozloučenou. Zamával Alanovi a sykl na Alex, že bude volat. Za moment bylo slyšet jenom klapnutí dveří.
Alex se zpomaleně otočila k bratrovi. Intenzivně se jí roztřásla kolena, tohle nezvládne.
Alan ukusoval koláč, drobenka mu padala všude kolem. Na tvářích i bradě měl cukr. Vypadal roztomile a naivně, Alex si sedla těsně k němu a jemně ho pohladila po hřbetu ruky.
,,Přinesla jsem ti ty věci..."
Alan poděkoval nadšeným potřásáním hlavy.
,,Bernardův byt je... zvláštní..."
Zablekotala a už byla v koncích. Chvíli oba mlčeli. Alan dojedl třetí kousek koláče a užuž se natahoval po čtvrtém, Alex na několik sekund zavřela oči a soustředěně vyhrkla:
,,On tě podvádí, Alane..."
Alan si myslel, že přeslechl, proto v klidu uchopil koláček mezi prsty. Čím více však chápal obsah věty, tím méně byla schopná jeho dlaň koláč udržet. Posýpka a kus těsta se rozprsklo na koberec, Alan se dezorientovaně podíval na sestru, jež byla zřejmě ještě ve větších rozpacích než on.
,,Cože? Alex, proč mi říkáš takové věci?"
Špitl oněměle. Vůbec to nepobral.
,,Já... Ali, já ho přistihla, on...-"
Alex nemohla pořádně mluvit. Sáhla do kapsy a podala bratrovi mobil.
,,Podívej se na poslední fotky..."
Pípla napůl úst. Připadala si, jakoby měla největší vinu. Jenže už to nemohla vzít zpět, nešlo to a ničemu by nepomohlo zatajování a tváření se, že všechno je v pořádku.
Alex si všimla, že její bratr se drobně chvěje, když si uvědomuje, jaká hříčka krutého osudu se mu zjevuje na displeji malého telefonu. Skláněl hlavu. Pootevřel ústa. A pak přišlo rozčarování, neuvěřitelné prázdno a neschopnost cokoliv udělat. Jenom tiše seděl, mobil položený na dlani.
Jeho hnědé oči přijímaly tmu, silné obrysy dvou postav na pohovce. Viděl Bernardův plachý úsměv, jeho mužné dlaně, které svíraly boky chlapce.
Alan v tu chvíli nevěděl, jestli tohle není sen, nemohl dělat nic, vůbec nic, nešlo to. Jakoby se zablokoval, zasekl, rozrušeně nahlížel do minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Během několika minut, co se díval do prázdna, uvědomoval si celý svůj život. Jeho život začínal rozsypáním pomerančů v obchodě, při prvním plachém polibku od Bernarda, od jejich prvého milování, od tolika slibů, štěstí, lásky...
Někdo ten příběh vytrhl z kapitoly života, zmačkal a vyhodil do koše. Někdo si tady krutě zahrával a Alanovi se do očí vehnaly slzy bolesti, nemožné psychické bolesti a konci života, jež dospěl sem na mrtvý bod. Všechno před ním, vedle i za ním, byla minulost a ta už není...
,,Proč mi to udělal..."
Vydechl Alan zničeně, bolestně, zoufale. Odhodil mobil na stolek.
,,Ali, zlatíčko..."
Zašeptala Alex a měla co dělat, aby si zachovala důstojnost.
,,Ne, Alex, nech mě být!"
Vyjekl Alan a ucukl před laskavou náručí.
,,Alane, prosím..."
Alex nevěděla, jak se zachovat, chtěla mu nabídnout podporu, říci, že to bude dobré, že se to vysvětlí, ale tahle slova by vyzněla jako kýč, proto dívka raději mlčela.
Alan hlasitě zaštkal a přitiskl si dlaně na oči. Několikrát se jeho tělo otřáslo k usouženému pokusu zastavit pláč a zmírnit krutou bolest, ale bylo to ještě horší.
,,Alane, co se děje?!"
Matka vtrhla do pokoje, míchajíc těsto. Alex si položila ruku na ústa, Alan vstal z pohovky. Zavrávoral jako opilý. Sestra jej chtěla podepřít, ale on nechtěl ničí pomoc. Už nikomu nevěřil, všichni zklamali. Labilně se rozběhl ke schodům do svého pokoje. Tam je jeho útočiště, tam se zamkne před celým světem. Tušil, že matka něco nechápavě volá a Alex běží za ním. Zapadl do svého pokoje a zamkl na oba západy. Opřel se o dveře. Sklonil hlavu a jeho fialová kštice zakryla uslzené oči. Chlapec slyšel vzdálený hukot, jakoby kolem projížděl vlak. Sláblo to, hlava nepředstavitelně třeštila a řasy mrkaly pod další a další slzou, která se vpíjela do smetanově bílé pokožky. Alan zkusil udělat krok k pohovce, ale nezvládl to. Příliš zeslábl, neměl vůli, teď už nemá nic. Svezl se na koberec. Stulil se do klubíčka jako nakopnuté štěně. Mezi škubavými vzlyky vnímal západ slunce, jenž do jeho pokoje posměšně přinášel vzpomínky...
*
Když znovu přišel k sobě, za okny i uvnitř jeho pokoje byla neutišitelná tma. Tma a zima. Chlapec se zmoženě překulil na bok a třel si dlaní bolavou hlavou. Jeho mobil, hozený opodál, slabě vibroval. Alan věděl, kdo volá, byl si tak zatraceně jistý! A do toho všeho na dveře klepala Alex. Dožadovala se vstupu, prosila. Měla strach, snad větší než Alan.
,,Já... už nemůžu, Alex..."
Špitl Alan a zkusil se posadit. Všechno příliš bolelo. Doplazil se ke dveřím a otočil klíčem. Nevnímal laskavé ruce své sestry, které mu pomohly vstát a posadit se na postel, chlad z chodby a slabý kužel světla. Mžoural před sebe, nohy skrčené pod sebou. Alex mu sáhla hřbetem ruky na čelo a dala mu napít čaje.
,,Díky," hlesl Alan. Alex němě přikývla.
,,Máš horečku, lehni si. To... přejde, Ali..."
Broukla něžně. Alan ji na slovo poslechl, opatrně se zachumlal do přikrývky. Hnědýma oddanýma očima pozoroval sestru a pociťoval nepředstavitelnou úlevu, klížily se mu oči. Byl ospalý. Nemohl tušit, že v čaji je dostatečně silný lék na jeho duši.
,,Hezky se vyspi, bráško. Bude zase lépe..."
Alex mu přitáhla přikrývku pod bradu. Udělala nejlepší co mohla, nesměla dovolit, aby se trápil...
Tiše za sebou zavřela dveře. Povzdechla si. Tohle bude těžký boj.
A na jeho konci nestojí nic jiného než počátek zoufalství...
*
Alex se rozhodla ignorovat matčiny starostlivé otázky ohledně Alanova pláče. Nic jiného ostatně nezbývalo. Byla si jistá, že matka není ten pravý člověk, se kterým by takové věci měla řešit. Tohle byla věc čistě Alanova a Bernardova.
Fialový uzlík neštěstí spal nahoře v pokoji a vinou uspávacích léků, které Alex vlastnoručně namíchala, nevěděl o světě. Alex však byla naivní, když si myslela, že Bernard se po Alanovi nebude shánět. Dost šeredně se mýlila. O půl desáté někdo zazvonil a matka nadšeně otevřela - než Alex stihla informovat, že "nikdo není doma".
Mohla tedy jen stát mezi kuchyní a obývacím pokojem a sledovat, jak se největší zrádce v širém okolí opírá o rám dveří a starostlivě se ptá matky, kde je Alan.
Na matku to udělalo dojem, prostoduše si myslela, že Alan a Bernard jsou "jen" velice dobří přátelé a byla moc ráda, že její syn se drží zrovna Bernarda. Mohl se z jeho charakteru ledacos naučit a především pokud byl s Bernardem, byl v bezpečí. Ben měl vytříbený vkus pro to, jak slušně trávit volný čas.
,,Alan je nahoře... Je mu asi špatně, nějaká ta slzička také padla... Když on je tak citlivý na některé věci!"
Pokrčila matka rameny a Bernard zesinal. Právem měl strach, že jeho Borůvce někdo ublížil. Alan neříkal, že se chystá ven. Telefon nebral. Tohle nebyl přeci Alanův styl, něco vážného se muselo stát!
Opatrně našlapoval za matkou, vedla jej ke schodům.
,,Víš, jaké dveře, ty poslední bílé..."
Sotva se vyhoupl na první rozviklaný schod a matka zmizela v kuchyni, Alex vystoupila ze stínu pootevřené spíže. Opřela se o vrzající zábradlí.
,,Nechoď za ním."
,,Co se stalo?"
Bernard nechápavě stiskl mezi prsty klíče.
,,Ty víš moc dobře..."
Povytáhla Alex obočí.
Bernard v klidu postoupil o několik schodů nahoru. Alex neúprosně našlapovala za ním.
,,Nechoď tam!"
Zvýšila trochu hlas. Bernard se zpomaleně otočil, dlaň lhostejně položená na klice.
,,Nemůžeš mi zakazovat, abych za ním šel. Mám na to právo."
Alex zavrtěla hlavou.
,,Ubližuješ mu."
Bernard se suše zasmál.
,,Vůbec tě nechápu, Alex..."
Připadal si spíše jako v grotesce.
,,Co jsi dělal dnes odpoledne? A možná, nebo spíš určitě, další dny a noci... Nevzpomínáš si?"
Vyhrkla Alex. Nechtěla přímo zaútočit, potřebovala, aby se Bernard přiznal sám.
Ben se na ni několik sekund chladně díval. Přímo do očí, připomínala mu Alana, když se čertila. Ledově se ušklíbl.
,,Nevím, o čem mluvíš..."
Otevřel dveře do pokoje. Opatrně rozsvítil. Zavolal zdrobnělinu chlapcova jména.
Ticho, dusivé ticho, Alan ležící v důlku zmuchlaných peřin a stočený do klubíčka, to Bernarda usvědčilo v tom, že někde se vyskytla chyba...
,,Co jsi mu řekla?"
Sykl směrem k Alex a sedl si na kraj postele. S bázní a něhou pozoroval Borůvku.
,,Pravdu."
Alex se opřela zády o psací stůl a dávala dost najevo, že se jí nelíbí Bernardova návštěva.
,,Dnes odpoledne jsem šla k tobě do bytu pro věci, protože Alan dostal od matky domácí vězení. Přišla jsem... přišla jsem nevhod."
Bernard na okamžik zavřel oči. Co Alex viděla?
,,Nerozumíš tomu, Alex. Nic se nestalo..."
Zmohl se jenom na tichý vzdech. Tohle muselo Alana nepředstavitelně zlomit.
,,Nic se nestalo? Tohle nebylo poprvé... On nelíbal tebe, tys líbal jeho!"
Alexiiny oči ztmavly vztekem.
Bernard zasyčel jako had.
,,Tohle je moje věc, Alex! Tys neměla Alanovi nic říkat, vůbec to není tak, jak to vypadá. Zvrtlo se to! Mezi mnou a Sašou nic není. Dříve nebo později bych to Alanovi řekl, on by to pochopil... Tys mu ublížila, ne já. Mohla jsi za mnou přijít. Vysvětlil bych ti, jak to je. Saša potřebuje pomoci, mojí vinou je z něj troska a já udělám všechno proto, aby se vrátil zpátky do Belgie k rodičům a začal tam spořádaně žít..."
Ben nedokázal uvažovat, jako by někdo mluvil za něj. Tohle je a bude hodně zlé. Nešlo si představit, že odsuď odejde bez Alana, že se v jejich vztahu něco změní, nepřipouštěl si, že mu ublížil.
Nechtěl to přeci. Takhle to nikdy nechtěl!
,,Já ti nevěřím, Bernarde, nevěřím ti já a ani Alan už ti nebude nikdy důvěřovat. Je mi ze všeho špatně a cítím se poražená více než on. On se teď musí rozhodnout, jestli ti uvěří. Přestaň ho vodit za nos a dělat věci za jeho zády... On je na tobě závislý! To je tak strašně špatně..."
Bernard sklouzl očima po chlapcově těle. Bylo tak křehké a zranitelné, smí se ho ještě vůbec dotýkat? Zranil ho. Jak se Alan uvnitř cítí? Nemůže odejít a nechat jej samotného...
,,Jak chceš, aby Alan byl šťastný...? Myslíš si, že beze mě by to zvládl? Víš, co by dnes dělal?! Já jsem se o něj postaral, to kvůli mně ho otec nemohl odvézt... Nedovolím, aby nás s Alanem něco rozdělilo. My dva patříme k sobě a on to ví..."
Bernard se hájil sebejistě. Byl přesvědčený, že Alan mu bude plně důvěřovat. Že se nenechá ničím a nikým ovlivnit. Než se Alex stihla nadechnout k sekavé a vzteklé odpovědi, Bernard jí znovu skočil do řeči a utnul protesty mávnutím ruky.
,,Poslouchej mě, Alex, tohle všechno je jenom tvoje vina. A pokud sis myslela, že tím něco dokážeš, tak mi řekni, co to vlastně je... Jeho si zlomila. Jenom jeho, nic dalšího tohle nepřinese..."
Vyčítavě pohodil hlavou ke spícímu chlapci, na jehož tvářích oschly slzy a zanechaly tam neviditelné stopy ponížení.
,,Teď... já odejdu. Bez něj. Nechej ho vyspat a uvědom si, že se ho nevzdám jenom proto, že si o mně myslíš, kdovíjak nejsem špatný. Udělal jsem pro něj tolik jako pro nikoho jiného za celý svůj život. To už něco znamená, nemyslíš?"
Jeho drobný úsměv měl v sobě poznatky temných zákoutí a zvláštní povahy, nesl doteky záště. Bernard uměl ublížit, když chtěl a teď věděl, že je to jediná jeho zbraň proti Alex.
Sklonil se k Alanovi. Alex zaraženě pozorovala, jak Ben něco šeptá chlapci do vlasů a vtiskává mu plachý polibek na čelo. Pohladil jej a střelil velice zlým pohledem po dívce v rohu.
,,Rozmysli si, kdo ho vlastně zradil, Alex... Já se pro něho vrátím."
Zašeptal. Podlaha zavrzala, jak se ladně zvedl. U dveří se ani neotočil, volným krokem vyšel na chodbu. Alex zavřela oči. Tohle zapůsobilo. Několik slz razantně setřela dlaní.
Kdo vlastně ublížil, kdo zradil, čí vina?
Tohle mohl posoudit jen spící chlapec, jehož ruka z hlubokého spánku opatrně hmatala na prázdné místo vedle sebe...

Myrtilles - 8.kapitola II. řada část (2)

1. června 2008 v 19:23 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2
Alan si vůbec nepřipouštěl možné následky, které jej mohly čekat, až překročí práh svého domu. Namísto, aby matka spráskla ruce radostí nad tím, že svého syna vidí živého, zdravého a spokojeného, sjela ho jako malé dítě.