Červenec 2008

Myrtilles - 16.kapitola II.řada část (2)

24. července 2008 v 23:23 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2
Pokud se někdy Filip cítil uvolněně, tak jedině když odemykal dveře svého domu. A pokud jej někdy přepadly větší výčitky svědomí, tak jedině teď...

Myrtilles - 16.kapitola II.řada (část 1)

24. července 2008 v 23:22 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2

Alana probudilo jemné štípání do boku a tichý smích.
,,Ostružino, už tam budeme, ty celou cestu prospíš!"
Alan otevřel neochotně oči a zamručel cosi o fialové. Norbert se vtěsnal k chlapci na zadní sedadlo a urputně do něj šťouchal.
,,Alane! Mně nevadí, že jsi mi celou cestu spal za krkem, ale vadí mi, když nechceš to strašně dobré jídlo, co jsem ukořistil..."
Zašveholil a zašustil několika tyčkami Mars, sojovými suky, nezdravými nanuky a bagetami, které musel Norbert sám vybírat, protože Bernardovi se protáčel žaludek.
,,Kde je Ben?"
Zareagoval Alan rychle a s tichým poděkováním přijal od Norberta kelímek s kávou a jídlo.
,,Jsou s Robertem v nějaké prodejně, shánějí něco na koně..."
Norbert se zakousl do sojového suku a Alan teprve teď zjistil, jak jsou si Norbert i Bernard podobní. Ačkoliv čím déle si chlapec Norberta prohlížel, tím víc docházel k závěru, že Bernard má hezčí obličej a hlavně mužnější ruce a-...
,,Proč na mě pořád tak civíš, Alane? Rozespalej, co?" Zašklebil se Norbert a Alan do něj rýpl prstíkem.
,,Náhodou jsem tolik nespal..."
Norbert se zasmál.
,,Za chvíli budeme přejíždět hranice do Belgie, tak jsi doopravdy moc dlouho nespal."
Pronesl ironicky a Alan se díval z okénka na ulici. Mohlo být maximálně osm hodin ráno. Chlapec srkal kávu, cumlal nanuk a cítil se docela dobře, přestože byl v blízkosti Norberta, který ho neměl přeci rád. Bylo to zvláštní.
,,Proč se ke mně najednou chováš tak... hezky?"
Otočil se Alan najednou a dožadoval se odpovědi. Upřeně si Norberta prohlížel. Tomu spadl kousek ledňáčku pod nohy.
,,Jsi mi docela volný, Borůvko..."
Zabručel a v klidu si strčil spadlý kus zmrzliny do pusy. Alan spolkl poznámku, že na tom bylo nejméně dvacet chlupů a třicet bakterií, místo toho zašvitořil, že je mu to podezřelé.
,,Když jsi mě viděl poprvé, tak jsi... byl úplně jiný než teď."
Nedal se odbýt.
,,Nic proti tobě nemám..."
Pokrčil Norbert rameny.
Alan zavrtěl hlavou a raději se dál věnoval dívání z okénka. Mlčení ale nevydržel.
,,Nejsi tak vstřícný jenom proto, že si to nechceš rozházet s Bernardem?"
Norbert si namočil čtvrtý ledňáček do kávy a přikusoval k tomu bagetu. Alan si ještě více uvědomil, že bratři se liší hlavně ve stolování.
,,No, v zásadě máš pravdu."
Přiznal Norbert a polil se kávou, protože mu ledňáček sjel s pořádným zasvištěním z dřívka a žbluňkl až na dno kelímku.
,,Ale... to máš vlastně jedno..."
Zamumlal si pod nos a hledal po kapsách kapesník.
Alan si ublíženě rozdělal bagetu a bručel si pod nos. Po očku Norberta sledoval.
,,Já jsem nevěděl, že Bernard... je na kluky. On mi to nikdy neřekl."
Začal Norbert po chvíli a znělo to tiše, vážně. Alan zpozorněl a přestal láskyplně čichat k bagetce.
,,A... prostě jsem nevěděl, jestli... to mezi mnou a jím bude pořád takové... Já mám Bernarda moc rád, je pro mě hrozně důležitý. Vždycky se o mě staral, protože byl starší a... matka na mě neměla nikdy moc času. Já jsem nebyl plánovanej a udělal jsem jí trochu čáru přes rozpočet..."
Vyhrkl tiše a Alanovi nejenom že lezly oči z důlků, ale také se mu stáhlo hrdlo a musel potlačit kuckání, protože se dusil vajíčkem.
Takhle přímou zpověď od vždy nadneseného Norberta nečekal. Myslel si, že je hodně kamenný a takový machýrek, zkrátka kluk v pubertě. Jak ale pochopil, tak Norbert byl někde v jádru křehký a zranitelný. To na Alana docela zapůsobilo.
,,Trávil jsem s Bennym hodně času, když jsem byl mladší, tak jsem u něho i bydlel... A on si vodil domů hodně holek a mně to nikdy nevadilo, protože jsem tam pořád byl také já a on mě vždycky objal a řekl mi, že mě má rád... když to neudělala máma..."
Pokračoval Norbert a bylo vidět, že si dává záležet na cynickém podtónu.
,,Jenže potom jsem ho viděl, jak taky objímá Sašu. Bože, já jsem toho belgickýho spratka tak nenáviděl!"
Ulevil si a Alan jemně přitakal. Také by Sašu rád viděl až na Marsu.
,,Ono mezi nimi nikdy nic nebylo, ale prostě jsem nějak začal tušit, že Bernarda kluci... přitahují. Já nevím proč, asi nějaký bratrský cit prostě..."
Rozhodil Norbert rukama a trochu kávy přistálo Alanovi na tričku. Chlapec byl tak zabraný do jeho vyprávění, že ani nemrkl.
,,Pak jsi přišel ty a nikdo jsme tě tady neznali. A Bernard byl najednou úplně jiný! A já jsem měl pocit, že nám ho všem chceš odlákat hlavně pro sebe... Především mně. On se najednou vůbec nestaral o to, co se mnou je a úplně se do tebe zbláznil. On se tak strašně změnil!"
Alana polilo horko. Takhle to přeci vůbec nemyslel. Chtěl skočit Norbertovi do řeči, ale Norbert se pousmál.
,,Já už dneska taky vím, že to byla blbost... Hlavně jsem pochopil, co mezi vámi je. Já Bernarda nepřestanu mít rád jenom proto, že má radši kluky než holky. Já chci, aby byl šťastný. Už není tak... utrápený a zahleděný do sebe. Já jsem vlastně hrozně rád, že spolu jste, víš, Alane?"
Norbert se na chvíli odmlčel a Alanovi spadla čelist do kelímku.
,,Před pár dny o tom se mnou mluvil. A řekl mi, že i když má teď tebe, tak nemusím mít strach, že by mě už neměl rád... že jsem pořád jeho bráška..." Norbert se culil při slově bráška. Z jeho úst znělo zvláštně měkce, viditelně pro něj moc znamenalo.
Alan nemohl nic říct. Prostě jenom položil kelímek s kávou na zem a pohladil Norberta po hřbetu ruky. Podíval se mu do očí a jemně pokýval hlavou. Byla to hodně vzácná chvilka a Alan si uvědomil, že Norbert je velice zvláštní osoba. Přestože měl bohaté rodiče a mohl mít na co si ukázal, chyběla tam láska a to jej viditelně poznamenalo. V základu byli s Alanem stejní.
,,Já jsem to ještě takhle nikomu neřekl..."
Zašeptal Norbert vzápětí a Alan si dal prst před ústa, aby naznačil, že je to samozřejmě tajemství a že to nebude rozebírat.
,,Vážím si toho."
Špitl jenom a Norbert se zase vrátil do své frajerské suverénní povahy. Upil trochu kávy a prstem zaťukal na sklo. Robert, vracející se z prodejny a ověšený třemi sedly, se pokusil chlapci zamávat.
Alan se natáhl přes Norberta a vyhlížel Bernarda.
,,Kde se zapomněl?" Opřel se nosíkem o sklo. Vzápětí jej něco vytahalo za cíp trička.
Alan se otočil s důvěrným tušením.
Bernard se skláněl do auta a spokojeně se smál, protože sehnal, co potřeboval. Položil chlapcům k nohám bednu s ohlávkami a udidly.
,,Bernarde, ty už otevíráš i ty dveře jako duch!"
Zašvitořil Alan a hned mu vtiskl nenápadný polibek na šíji. Bernard nasoukal bednu naležato. Počechral Alanovi vlasy.
,,Jak ses vyspal, Borůvčí?"
Setřel trochu rozteklé čokolády z jeho trička. Alan se cudně zastyděl.
Rozmazal si další skvrnku.
,,Už tam budeme. Podívej, něco jsem ti přinesl..."
Zalovil v kapse riflí a vytáhl přívěšek s malým koníkem. Alan po něm nadšeně chňapl a prstem pošimral Bernarda na boku jako poděkování. Koníček byl úchvatný, měl bílou hřívu a černou srst. V hubě držel čtyřlístek a usmíval se.
,,Dali nám ho jako dárek."
Objasnil Bernard a culil se, protože Borůvka měla ohromnou radost kterou hned ventilovala do toho, že koníka pojmenovala Lukrécie a určila, že čeká hříbátko.
Norbert se díval z okénka a pozoroval okolo projíždějící auta. Byl podezřele ticho... Alana píchlo v boku. Zdálo se mu to, nebo se Norbert cítil ukřivděný a možná i trochu žárlil?
,,Nori," oslovil ho Bernard měkce a vytáhl z kapsy druhý přívěšek. Norbert se po Bernardovi ohlédl.
,,Můžeš mu taky říkat Lukrécie..."
Vtiskl do jeho dlaně koníka a Norbert překvapeně poděkoval. Okamžitě na něm bylo vidět, jak pookřál. Mačkal přívěšek v dlani.
Bernard zavřel dveře a vrátil se ještě pro jednu bednu.
Alan do Norberta loktem šťouchl a svého koníka postrčil blíž k tomu Norbertovu.
Norbert neodpověděl. Díval se na přívěšek a sám pro sebe se tajuplně usmíval. Vyzařovalo z něj štěstí...
*
Na místo určení přijeli všichni dobře naladění. Robert celou cestu vyprávěl historky o koních a ze svého života. Smáli se tak, až se auto otřásalo. Robertovi viditelně společnost prospívala.
Alan se často díval z okénka na krajinu, a když konečně vystoupil z auta a rozhlédl se nádvořím velikých stájí, zapomněl v tu ránu na všechna svá trápení.
Norbert se opřel o auto a mlsně sledoval několik dívek s poníky. Robert se ihned dal do řeči s několika svými známými a Bernard směle vykročil k ohromnému sídlu majitelů. Pískl na Alana.
,,Pojď, nebo se mi tady ztratíš..."
Alan za ním poslušně cupital.
Společně prošli úzkou pěšinkou. Všude to nádherně kvetlo a Alan si švitořil blahem.
,,Bernarde, podívej! Trpaslík!"
Ukázal prstíkem k jezírku.
,,Líbí se ti?"
Bernard zazvonil u nádherně zdobených dveří.
Alan přitakal, že si takového pořídí na zámek k potůčku.
Chlapcovo šveholení přerušil štěkot psa a následné vrznutí dveří. Borůvka s pištěním skočila Bernardovi za záda a bázlivě se na něho tiskla.
Černá doga obíhala kolem nich, štěkala a slintala.
,,Artuši!"
Starší pán chytil psa za obojek a přitáhl jej k sobě. Doga nepřátelsky vrčela a zírala na Alana.
Bernard psa bez zaváhání pohladil. Artuš ztichl, sedl si vedle svého pána a k Bernardovi vzhlížel s nábožným výrazem a vrtěl ocasem.
,,Bernarde, potřeboval bych tě tu mít napořád, máš na ta zvířata tak báječný vliv! Jsem moc rád, že tě vidím!"
Spustil muž přátelsky a Alana zarazilo, že nemluví s žádným přízvukem, ale docela hezkou češtinou.
,,Také tě rád vidím..."
Odpověděl Bernard s úsměvem. Potřásli si rukou. Alan bázlivě vykoukl zpoza Bernarda a pípnutím pozdravil.
Tom se na chlapce se zalíbením podíval.
,,Ach, ty musíš být... Alan!"
Bernard zareagoval rychle. Představil je navzájem. Alan muži váhavě podal ruku.
,,Bernard mi o tobě hodně vyprávěl... Tykej mi."
Přátelsky se na chlapce usmál. Viditelně to byl pohodář a měl dost naspěch.
,,Běžte dál, Bernarde, Eliška je v kuchyni, má pro vás večeři a ukáže vám pokoj. Až se najíte, přijďte za mnou do stájí, podíváme se na toho koníka..."
S mrknutím zmizel za malými jabloněmi. Alan se za ním ohromeně díval.
,,To je prostě celý Tom, nikdy nemá na nic čas." Culil se Bernard.
,,Pojď..."
Vtáhl Alana do předsíně. Další šok. Procházka domem byla hodně vzrušující. Na stěnách visely stužky. Modré, červené, bílé, žluté, zelené, až Alanovi přecházel zrak. Stužky byly oceněním ze závodů.
,,Podívej, poháry."
Upozornil Bernard chlapce na skleněnou vitrínu v obývacím pokoji. Alan se na sklo ihned přilepil a prohlížel si zlaté kalichy. Nádhera.
,,Jako bys tady byl poprvé, Bernarde!"
Ozval se milý hlas od bíle natřených dveří. Alan se otočil. Spatřil pohlednou mladou ženu, mohlo jí být maximálně čtyřicet let a vyzařovala z ní radost. Měla dlouhou sukni, vypadala jako kovbojka. Změřila si Alana od hlavy až k patě. Fialové vlasy - jemně se usmála, hned věděla, kdo je ten roztomilý chlapec po boku Bernarda.
Tohle musí být určitě Eliška, blesklo Alanovi hlavou.
,,Alan?"
Zkusila to váhavě. Otřela si ruce do zástěry a podala chlapci ruku. Potom se přivítala s Bernardem polibkem na obě tváře.
,,Moc ráda vás vidím. Jaká byla cesta? Náročná, že? Chcete nejdřív vidět pokoj, nebo se chcete najíst? Předpokládám, že Robert už je ve stáji a Norbert někde v seníku s děvčaty..."
Šibalsky se usmála, protože odpovědí jí bylo dvojhlasné zakručení v hladových žaludcích.
,,Pojďte se posadit. Bernarde, povídej, co je u vás doma nového... Chystáme se k vám, včera jsem mluvila s tvým otcem."
Postavila na stůl dva hluboké talíře. Alan těkal očima po krásné staré kuchyni a nemohl se té pohody nabažit. Byl sice trošku ustrašený z neznámého prostředí a lepil se těsně na Bernarda, ale i tak na něm bylo vidět, že se mu tady velice líbí.
,,Všechno je víceméně při starém. Nemám na ježdění tolik času, až teď v létě se to trochu rozpohybovalo. Ale je kolem spousta schopných lidí, je s nimi radost pracovat. Robert ti ostatně povypráví spoustu historek, je na tohle profík."
Odpověděl Bernard a pobaveně sledoval Alana, který čichal vůni bramboračky a olizoval se.
,,Robert přijel nakonec s tebou? To je bezvadné!" Zvolala Eliška radostně a doprostřed stolu opatrně přenesla hrnec. Alan tak veliké nádobí ještě neviděl. Kotel s polévkou zabral nejméně polovinu stolu.
,,Večeří tu obvykle hodně lidí..."
Vysvětlila Eliška chápavě, když viděla chlapcův podivený výraz. Na stůl ještě podala ošatku pečiva.
,,Naberte si, kolik sníte. Jdu obvolat zbytek hladových krků, ať si jdou také vzít, dokud je to horké..."
Oba dva poděkovali.
Spokojeně se usmála, když se Bernard s Alanem poprali o naběračku. Zvítězil Bernard a Alan se tvářil lítostivě. Vzdychal a hraně pofňukával. Bernard si nabral plný talíř, mlaskal u toho, přidal si hodně hub a zeleniny. Borůvka započala pištěti. Urputně. Bernard to nevydržel a podal mu svůj nabraný talíř. Alan se natáhl přes roh stolu a vtiskl mu pořádnou pusu na tvář. Pak se spokojeně pustil do jídla. Srkal, mlaskal, mručel, měl doopravdy hlad a teplá polévka byla balzám pro jeho tělo.
Bernard si zachoval kultivovanost. Jedl malinké kapičky a ani jednou neusrkl. Alan vždycky musel od talíře zvednout oči a zkontrolovat, jestli tam s ním Bernard ještě vůbec je.
,,Tohle se taky jí?"
Podíval se Alan na ošatku, kde se tkvělo něco, co jenom zdánlivě připomínalo pečivo.
Bernard se neovládl, vyprskl smíchy a usrkl polévku. Zakuckal se. Alan se zatvářil ukřivděně.
,,To se normálně jí. To je dýňové pečivo, Eliščina specialita. Měla dříve pekárnu."
,,A je to dobrý?"
Zajímal se Alan a nečekal na odpověď, hned si jeden pletenec přivlastnil. Bylo to více než dobré! A krásně to vonělo. Talíř byl za chvíli prázdný a Alan si spokojeně hladil svoje ušpiněné tričko. Chtěl se k Bernardovi zrovna natáhnout a něco mu pošeptat, započít chvilku důvěrností, ale Eliška se právě vrátila a vedla s sebou osm mužů, kteří se pohodlně naskládali na druhou stranu obrovitého stolu u obývacího pokoje. Alan si je pečlivě prohlížel. To byli určitě stájníci. Byli snědí od práce na slunci a na jejich ramenech se rýsovaly svaly. Eliška na stůl prostírala talíře. Bernard dojedl poslední trošku polévky a naoko žárlivě do Alana dloubl prstem.
,,Kroť se, máš tady mě..."
Zasmál se. Alan mu žďuchanec oplatil.
,,Pojď, půjdeme nahoru do pokoje, Eliška teď bude mít určitě dost naspěch... Určitě dostaneme pokoj jako vždycky..."
Rozhodl Bernard. Vstal od stolu a odnesl talíře do dřezu. Alan se uctivě držel po jeho boku. Eliška si přišla pro kotel polévky.
,,Večeře jsou vždycky nejhorší, je to hrozný chumel, ještě přijde dvakrát tolik chlapů!"
Zasmála se rozverně.
,,Benny, trefíte do pokoje sami? Je to opět ten jako vždycky, jak máš rád. Přijdu za vámi, jenom to tu dokrmím..."
,,Samozřejmě, moc děkujeme za večeři, bylo to výborné!"
Odpověděl Bernard a Alan přitakal.
,,To jsem ráda!" Povzdechla si Eliška spokojeně.
Zručně si pootevřela nohou dveře a zase je za sebou zavřela. Vůně bramboračky se vzdalovala a ozývalo se spokojené mručení stájníků a pochvalné výkřiky.
Alan Bernarda pomalu následoval po točitých schodech nahoru do patra.
,,Tohle bude náš pokoj. Máme ho společně s Norbertem. Robert spí v budově u stájníků, je tam dost oblíbený se svými zážitky."
Bernard zavedl chlapce do hezkého pokoje se spoustou rozkošného starého nábytku a ručně upleteným přehozem na postelích. I vínové polštářky byly vyrobeny Eliščinou rukou.
Alan blaženě vydechl, byl hrozně unavený. Sedl si na kraj jedné postele a zazíval.
,,Je to nádherné!"
Zamumlal a rozhlédl se pokojem. Postele byly vždy metr od sebe. Tři. Čekaly až se do nich někdo zaboří.
,,Jsi unavený?"
Bernard si přisedl k chlapci. Alan zmoženě přitakal a položil si hlavu na jeho rameno.
,,Někdo se tu potřebuje mazlit, Bernarde..."
Ubezpečil ho. Nechal se hladit po vlasech.
,,Jakto, že mě všichni znají?"
Zeptal se Alan zvědavě.
,,Pověděl jsem jim o tobě."
Odpověděl Bernard klidně a jemně se probíral borůvkovými vlasy.
,,Ach, jako... o nás dvou?"
Vykulil Alan oči. Bernard se pousmál.
,,Ano. Není to snad to, co jsi vždycky chtěl?"
Alan nebyl schopen na to nic říct. Rozbušilo se mu srdce. Bernard se k němu přiznal... Přiznal, že má s chlapcem vztah.
,,Řekl jsem to i matce a otci. Oni už to stejně věděli, nebo spíše tušili."
Dodal ještě Bernard a zamyšleně zatahal Borůvčí za pramen vlasů. Alan nemohl ani zapištět nebo radostí výsknout, prostě to nešlo. Rychle se k Bernardovi přitiskl a políbil ho na čelo, na nos a na ústa. To byla odpověď. Pohladil ho po vlasech. Díval se mu do očí a vjela do něho mimořádná energie.
Jenom seděli na posteli a objímali se, když je vyrušilo decentní zaklepání..

,,Omlouvám se za vyrušení... jenom jsem chtěla vědět, jestli se vám tu líbí. Tom vás čeká u stájí."
Eliška nebyla vůbec rozrušená. Klidně se na Bernarda i Alana dívala a urovnávala ohnutý cíp povlečení.

Saltarïna - 5.kapitola (část 2)

16. července 2008 v 23:55 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA
,,Takže," Max strčil poslední kus topinky Christianovi do pusy a vstal. Přecházel po kuchyni jako generál. ,,Vyskytly se menší změny... v našem zaběhnutém stereotypu." Rozhodil rukama výřečně a tři korálkové náramky na jeho zápěstí zacinkaly o sebe. Ten žlutý byl od Christiana, modrý nosil Max už od dětství a zelený našel u jednoho zákazníka, když se omylem dostal do dětského pokoje.
,,Peněz máme... docela dost." Ukázal na plechovku od čínského čaje. Tam byly společné úspory. Nevyřčená dohoda zněla, že třetinu peněz z celkového výdělku putuje sem. Všichni to plnili a nikdy je nenapadlo se navzájem hlídat.
,,Kolik máme?" Zeptal se Christian nezúčastněně.
,,Čtrnáct stovek..."

Saltarïna - 5.kapitola (část 1)

16. července 2008 v 23:55 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA

Přeji hezké počteníčko! =o)

Myrtilles - 15.kapitola II.řada část (2)

11. července 2008 v 16:42 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2
Ležel u sebe v pokoji na koberečku. Stulený do klubíčka a zíral na strop. Neuměl už ani plakat. Udělal strašnou věc a bude za ni tvrdě potrestán. Neotevřel Alex ani matce. Nechal si otevřené okno, aby slyšel těžké kapky deště. Žluté desky se válely kousek od chlapce.


Myrtilles - 14.kapitola II.řada část (4)

7. července 2008 v 23:40 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2
Probudil se. Otevřel oči a uvědomil si poměrně veliký zmatek.
Dezorientovaně se posadil a jemně vykřikl leknutím.
Tohle byl Bernardův byt.
Bernardova postel.
Zrcadla nad postelí také vlastní Bernard.
A to, co jej drží pevně pod bříškem, je Bernard sám...

Myrtilles II. řada - 14.kapitola ( část 3 )

7. července 2008 v 21:45 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2
Bernard vztekle zaparkoval pár metrů od klubu a třískl labilně s dveřmi. Kopl do všech kamínků, co potkal. Stavil se u Alana doma, chtěl ho tam vyzvednout a vzít jej do klubu s sebou. Byl to jeho malý plán, jak chlapce zpracovat. Chtěl ledy mezi nimi konečně prolomit. Jenomže to odpoledne špatně vyložil. Alanova matka mu oznámila, že Alan před čtvrt hodinou odešel příjemně naladěn do města.

Myrtilles - 14.kapitola část (2)

7. července 2008 v 21:44 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2
,,Jdu uklidit ložnici."
Bernard se sám pro sebe ďábelsky a zvrhle usmál. Alan opatrně dopil mlíčko a podíval se trošku se strachem na Bernarda.
,,Budeš... chtít nějak pomoci?"
,,Spadla mi pod postel ponožka, můžeš mi ji vytáhnout..."
Nabídl mu velkoryse Bernard a už si to našlapoval k ložnici. Alan ho zvědavě následoval a žaludek se mu stahoval - co když se pod postelí zaklíní? Už jednou tam lezl, když vytahoval Eduardovi hračku a málem tam zůstal sám i s plyšovým medvídkem.