Myrtilles - 16.kapitola II.řada (část 1)

24. července 2008 v 23:22 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2

Alana probudilo jemné štípání do boku a tichý smích.
,,Ostružino, už tam budeme, ty celou cestu prospíš!"
Alan otevřel neochotně oči a zamručel cosi o fialové. Norbert se vtěsnal k chlapci na zadní sedadlo a urputně do něj šťouchal.
,,Alane! Mně nevadí, že jsi mi celou cestu spal za krkem, ale vadí mi, když nechceš to strašně dobré jídlo, co jsem ukořistil..."
Zašveholil a zašustil několika tyčkami Mars, sojovými suky, nezdravými nanuky a bagetami, které musel Norbert sám vybírat, protože Bernardovi se protáčel žaludek.
,,Kde je Ben?"
Zareagoval Alan rychle a s tichým poděkováním přijal od Norberta kelímek s kávou a jídlo.
,,Jsou s Robertem v nějaké prodejně, shánějí něco na koně..."
Norbert se zakousl do sojového suku a Alan teprve teď zjistil, jak jsou si Norbert i Bernard podobní. Ačkoliv čím déle si chlapec Norberta prohlížel, tím víc docházel k závěru, že Bernard má hezčí obličej a hlavně mužnější ruce a-...
,,Proč na mě pořád tak civíš, Alane? Rozespalej, co?" Zašklebil se Norbert a Alan do něj rýpl prstíkem.
,,Náhodou jsem tolik nespal..."
Norbert se zasmál.
,,Za chvíli budeme přejíždět hranice do Belgie, tak jsi doopravdy moc dlouho nespal."
Pronesl ironicky a Alan se díval z okénka na ulici. Mohlo být maximálně osm hodin ráno. Chlapec srkal kávu, cumlal nanuk a cítil se docela dobře, přestože byl v blízkosti Norberta, který ho neměl přeci rád. Bylo to zvláštní.
,,Proč se ke mně najednou chováš tak... hezky?"
Otočil se Alan najednou a dožadoval se odpovědi. Upřeně si Norberta prohlížel. Tomu spadl kousek ledňáčku pod nohy.
,,Jsi mi docela volný, Borůvko..."
Zabručel a v klidu si strčil spadlý kus zmrzliny do pusy. Alan spolkl poznámku, že na tom bylo nejméně dvacet chlupů a třicet bakterií, místo toho zašvitořil, že je mu to podezřelé.
,,Když jsi mě viděl poprvé, tak jsi... byl úplně jiný než teď."
Nedal se odbýt.
,,Nic proti tobě nemám..."
Pokrčil Norbert rameny.
Alan zavrtěl hlavou a raději se dál věnoval dívání z okénka. Mlčení ale nevydržel.
,,Nejsi tak vstřícný jenom proto, že si to nechceš rozházet s Bernardem?"
Norbert si namočil čtvrtý ledňáček do kávy a přikusoval k tomu bagetu. Alan si ještě více uvědomil, že bratři se liší hlavně ve stolování.
,,No, v zásadě máš pravdu."
Přiznal Norbert a polil se kávou, protože mu ledňáček sjel s pořádným zasvištěním z dřívka a žbluňkl až na dno kelímku.
,,Ale... to máš vlastně jedno..."
Zamumlal si pod nos a hledal po kapsách kapesník.
Alan si ublíženě rozdělal bagetu a bručel si pod nos. Po očku Norberta sledoval.
,,Já jsem nevěděl, že Bernard... je na kluky. On mi to nikdy neřekl."
Začal Norbert po chvíli a znělo to tiše, vážně. Alan zpozorněl a přestal láskyplně čichat k bagetce.
,,A... prostě jsem nevěděl, jestli... to mezi mnou a jím bude pořád takové... Já mám Bernarda moc rád, je pro mě hrozně důležitý. Vždycky se o mě staral, protože byl starší a... matka na mě neměla nikdy moc času. Já jsem nebyl plánovanej a udělal jsem jí trochu čáru přes rozpočet..."
Vyhrkl tiše a Alanovi nejenom že lezly oči z důlků, ale také se mu stáhlo hrdlo a musel potlačit kuckání, protože se dusil vajíčkem.
Takhle přímou zpověď od vždy nadneseného Norberta nečekal. Myslel si, že je hodně kamenný a takový machýrek, zkrátka kluk v pubertě. Jak ale pochopil, tak Norbert byl někde v jádru křehký a zranitelný. To na Alana docela zapůsobilo.
,,Trávil jsem s Bennym hodně času, když jsem byl mladší, tak jsem u něho i bydlel... A on si vodil domů hodně holek a mně to nikdy nevadilo, protože jsem tam pořád byl také já a on mě vždycky objal a řekl mi, že mě má rád... když to neudělala máma..."
Pokračoval Norbert a bylo vidět, že si dává záležet na cynickém podtónu.
,,Jenže potom jsem ho viděl, jak taky objímá Sašu. Bože, já jsem toho belgickýho spratka tak nenáviděl!"
Ulevil si a Alan jemně přitakal. Také by Sašu rád viděl až na Marsu.
,,Ono mezi nimi nikdy nic nebylo, ale prostě jsem nějak začal tušit, že Bernarda kluci... přitahují. Já nevím proč, asi nějaký bratrský cit prostě..."
Rozhodil Norbert rukama a trochu kávy přistálo Alanovi na tričku. Chlapec byl tak zabraný do jeho vyprávění, že ani nemrkl.
,,Pak jsi přišel ty a nikdo jsme tě tady neznali. A Bernard byl najednou úplně jiný! A já jsem měl pocit, že nám ho všem chceš odlákat hlavně pro sebe... Především mně. On se najednou vůbec nestaral o to, co se mnou je a úplně se do tebe zbláznil. On se tak strašně změnil!"
Alana polilo horko. Takhle to přeci vůbec nemyslel. Chtěl skočit Norbertovi do řeči, ale Norbert se pousmál.
,,Já už dneska taky vím, že to byla blbost... Hlavně jsem pochopil, co mezi vámi je. Já Bernarda nepřestanu mít rád jenom proto, že má radši kluky než holky. Já chci, aby byl šťastný. Už není tak... utrápený a zahleděný do sebe. Já jsem vlastně hrozně rád, že spolu jste, víš, Alane?"
Norbert se na chvíli odmlčel a Alanovi spadla čelist do kelímku.
,,Před pár dny o tom se mnou mluvil. A řekl mi, že i když má teď tebe, tak nemusím mít strach, že by mě už neměl rád... že jsem pořád jeho bráška..." Norbert se culil při slově bráška. Z jeho úst znělo zvláštně měkce, viditelně pro něj moc znamenalo.
Alan nemohl nic říct. Prostě jenom položil kelímek s kávou na zem a pohladil Norberta po hřbetu ruky. Podíval se mu do očí a jemně pokýval hlavou. Byla to hodně vzácná chvilka a Alan si uvědomil, že Norbert je velice zvláštní osoba. Přestože měl bohaté rodiče a mohl mít na co si ukázal, chyběla tam láska a to jej viditelně poznamenalo. V základu byli s Alanem stejní.
,,Já jsem to ještě takhle nikomu neřekl..."
Zašeptal Norbert vzápětí a Alan si dal prst před ústa, aby naznačil, že je to samozřejmě tajemství a že to nebude rozebírat.
,,Vážím si toho."
Špitl jenom a Norbert se zase vrátil do své frajerské suverénní povahy. Upil trochu kávy a prstem zaťukal na sklo. Robert, vracející se z prodejny a ověšený třemi sedly, se pokusil chlapci zamávat.
Alan se natáhl přes Norberta a vyhlížel Bernarda.
,,Kde se zapomněl?" Opřel se nosíkem o sklo. Vzápětí jej něco vytahalo za cíp trička.
Alan se otočil s důvěrným tušením.
Bernard se skláněl do auta a spokojeně se smál, protože sehnal, co potřeboval. Položil chlapcům k nohám bednu s ohlávkami a udidly.
,,Bernarde, ty už otevíráš i ty dveře jako duch!"
Zašvitořil Alan a hned mu vtiskl nenápadný polibek na šíji. Bernard nasoukal bednu naležato. Počechral Alanovi vlasy.
,,Jak ses vyspal, Borůvčí?"
Setřel trochu rozteklé čokolády z jeho trička. Alan se cudně zastyděl.
Rozmazal si další skvrnku.
,,Už tam budeme. Podívej, něco jsem ti přinesl..."
Zalovil v kapse riflí a vytáhl přívěšek s malým koníkem. Alan po něm nadšeně chňapl a prstem pošimral Bernarda na boku jako poděkování. Koníček byl úchvatný, měl bílou hřívu a černou srst. V hubě držel čtyřlístek a usmíval se.
,,Dali nám ho jako dárek."
Objasnil Bernard a culil se, protože Borůvka měla ohromnou radost kterou hned ventilovala do toho, že koníka pojmenovala Lukrécie a určila, že čeká hříbátko.
Norbert se díval z okénka a pozoroval okolo projíždějící auta. Byl podezřele ticho... Alana píchlo v boku. Zdálo se mu to, nebo se Norbert cítil ukřivděný a možná i trochu žárlil?
,,Nori," oslovil ho Bernard měkce a vytáhl z kapsy druhý přívěšek. Norbert se po Bernardovi ohlédl.
,,Můžeš mu taky říkat Lukrécie..."
Vtiskl do jeho dlaně koníka a Norbert překvapeně poděkoval. Okamžitě na něm bylo vidět, jak pookřál. Mačkal přívěšek v dlani.
Bernard zavřel dveře a vrátil se ještě pro jednu bednu.
Alan do Norberta loktem šťouchl a svého koníka postrčil blíž k tomu Norbertovu.
Norbert neodpověděl. Díval se na přívěšek a sám pro sebe se tajuplně usmíval. Vyzařovalo z něj štěstí...
*
Na místo určení přijeli všichni dobře naladění. Robert celou cestu vyprávěl historky o koních a ze svého života. Smáli se tak, až se auto otřásalo. Robertovi viditelně společnost prospívala.
Alan se často díval z okénka na krajinu, a když konečně vystoupil z auta a rozhlédl se nádvořím velikých stájí, zapomněl v tu ránu na všechna svá trápení.
Norbert se opřel o auto a mlsně sledoval několik dívek s poníky. Robert se ihned dal do řeči s několika svými známými a Bernard směle vykročil k ohromnému sídlu majitelů. Pískl na Alana.
,,Pojď, nebo se mi tady ztratíš..."
Alan za ním poslušně cupital.
Společně prošli úzkou pěšinkou. Všude to nádherně kvetlo a Alan si švitořil blahem.
,,Bernarde, podívej! Trpaslík!"
Ukázal prstíkem k jezírku.
,,Líbí se ti?"
Bernard zazvonil u nádherně zdobených dveří.
Alan přitakal, že si takového pořídí na zámek k potůčku.
Chlapcovo šveholení přerušil štěkot psa a následné vrznutí dveří. Borůvka s pištěním skočila Bernardovi za záda a bázlivě se na něho tiskla.
Černá doga obíhala kolem nich, štěkala a slintala.
,,Artuši!"
Starší pán chytil psa za obojek a přitáhl jej k sobě. Doga nepřátelsky vrčela a zírala na Alana.
Bernard psa bez zaváhání pohladil. Artuš ztichl, sedl si vedle svého pána a k Bernardovi vzhlížel s nábožným výrazem a vrtěl ocasem.
,,Bernarde, potřeboval bych tě tu mít napořád, máš na ta zvířata tak báječný vliv! Jsem moc rád, že tě vidím!"
Spustil muž přátelsky a Alana zarazilo, že nemluví s žádným přízvukem, ale docela hezkou češtinou.
,,Také tě rád vidím..."
Odpověděl Bernard s úsměvem. Potřásli si rukou. Alan bázlivě vykoukl zpoza Bernarda a pípnutím pozdravil.
Tom se na chlapce se zalíbením podíval.
,,Ach, ty musíš být... Alan!"
Bernard zareagoval rychle. Představil je navzájem. Alan muži váhavě podal ruku.
,,Bernard mi o tobě hodně vyprávěl... Tykej mi."
Přátelsky se na chlapce usmál. Viditelně to byl pohodář a měl dost naspěch.
,,Běžte dál, Bernarde, Eliška je v kuchyni, má pro vás večeři a ukáže vám pokoj. Až se najíte, přijďte za mnou do stájí, podíváme se na toho koníka..."
S mrknutím zmizel za malými jabloněmi. Alan se za ním ohromeně díval.
,,To je prostě celý Tom, nikdy nemá na nic čas." Culil se Bernard.
,,Pojď..."
Vtáhl Alana do předsíně. Další šok. Procházka domem byla hodně vzrušující. Na stěnách visely stužky. Modré, červené, bílé, žluté, zelené, až Alanovi přecházel zrak. Stužky byly oceněním ze závodů.
,,Podívej, poháry."
Upozornil Bernard chlapce na skleněnou vitrínu v obývacím pokoji. Alan se na sklo ihned přilepil a prohlížel si zlaté kalichy. Nádhera.
,,Jako bys tady byl poprvé, Bernarde!"
Ozval se milý hlas od bíle natřených dveří. Alan se otočil. Spatřil pohlednou mladou ženu, mohlo jí být maximálně čtyřicet let a vyzařovala z ní radost. Měla dlouhou sukni, vypadala jako kovbojka. Změřila si Alana od hlavy až k patě. Fialové vlasy - jemně se usmála, hned věděla, kdo je ten roztomilý chlapec po boku Bernarda.
Tohle musí být určitě Eliška, blesklo Alanovi hlavou.
,,Alan?"
Zkusila to váhavě. Otřela si ruce do zástěry a podala chlapci ruku. Potom se přivítala s Bernardem polibkem na obě tváře.
,,Moc ráda vás vidím. Jaká byla cesta? Náročná, že? Chcete nejdřív vidět pokoj, nebo se chcete najíst? Předpokládám, že Robert už je ve stáji a Norbert někde v seníku s děvčaty..."
Šibalsky se usmála, protože odpovědí jí bylo dvojhlasné zakručení v hladových žaludcích.
,,Pojďte se posadit. Bernarde, povídej, co je u vás doma nového... Chystáme se k vám, včera jsem mluvila s tvým otcem."
Postavila na stůl dva hluboké talíře. Alan těkal očima po krásné staré kuchyni a nemohl se té pohody nabažit. Byl sice trošku ustrašený z neznámého prostředí a lepil se těsně na Bernarda, ale i tak na něm bylo vidět, že se mu tady velice líbí.
,,Všechno je víceméně při starém. Nemám na ježdění tolik času, až teď v létě se to trochu rozpohybovalo. Ale je kolem spousta schopných lidí, je s nimi radost pracovat. Robert ti ostatně povypráví spoustu historek, je na tohle profík."
Odpověděl Bernard a pobaveně sledoval Alana, který čichal vůni bramboračky a olizoval se.
,,Robert přijel nakonec s tebou? To je bezvadné!" Zvolala Eliška radostně a doprostřed stolu opatrně přenesla hrnec. Alan tak veliké nádobí ještě neviděl. Kotel s polévkou zabral nejméně polovinu stolu.
,,Večeří tu obvykle hodně lidí..."
Vysvětlila Eliška chápavě, když viděla chlapcův podivený výraz. Na stůl ještě podala ošatku pečiva.
,,Naberte si, kolik sníte. Jdu obvolat zbytek hladových krků, ať si jdou také vzít, dokud je to horké..."
Oba dva poděkovali.
Spokojeně se usmála, když se Bernard s Alanem poprali o naběračku. Zvítězil Bernard a Alan se tvářil lítostivě. Vzdychal a hraně pofňukával. Bernard si nabral plný talíř, mlaskal u toho, přidal si hodně hub a zeleniny. Borůvka započala pištěti. Urputně. Bernard to nevydržel a podal mu svůj nabraný talíř. Alan se natáhl přes roh stolu a vtiskl mu pořádnou pusu na tvář. Pak se spokojeně pustil do jídla. Srkal, mlaskal, mručel, měl doopravdy hlad a teplá polévka byla balzám pro jeho tělo.
Bernard si zachoval kultivovanost. Jedl malinké kapičky a ani jednou neusrkl. Alan vždycky musel od talíře zvednout oči a zkontrolovat, jestli tam s ním Bernard ještě vůbec je.
,,Tohle se taky jí?"
Podíval se Alan na ošatku, kde se tkvělo něco, co jenom zdánlivě připomínalo pečivo.
Bernard se neovládl, vyprskl smíchy a usrkl polévku. Zakuckal se. Alan se zatvářil ukřivděně.
,,To se normálně jí. To je dýňové pečivo, Eliščina specialita. Měla dříve pekárnu."
,,A je to dobrý?"
Zajímal se Alan a nečekal na odpověď, hned si jeden pletenec přivlastnil. Bylo to více než dobré! A krásně to vonělo. Talíř byl za chvíli prázdný a Alan si spokojeně hladil svoje ušpiněné tričko. Chtěl se k Bernardovi zrovna natáhnout a něco mu pošeptat, započít chvilku důvěrností, ale Eliška se právě vrátila a vedla s sebou osm mužů, kteří se pohodlně naskládali na druhou stranu obrovitého stolu u obývacího pokoje. Alan si je pečlivě prohlížel. To byli určitě stájníci. Byli snědí od práce na slunci a na jejich ramenech se rýsovaly svaly. Eliška na stůl prostírala talíře. Bernard dojedl poslední trošku polévky a naoko žárlivě do Alana dloubl prstem.
,,Kroť se, máš tady mě..."
Zasmál se. Alan mu žďuchanec oplatil.
,,Pojď, půjdeme nahoru do pokoje, Eliška teď bude mít určitě dost naspěch... Určitě dostaneme pokoj jako vždycky..."
Rozhodl Bernard. Vstal od stolu a odnesl talíře do dřezu. Alan se uctivě držel po jeho boku. Eliška si přišla pro kotel polévky.
,,Večeře jsou vždycky nejhorší, je to hrozný chumel, ještě přijde dvakrát tolik chlapů!"
Zasmála se rozverně.
,,Benny, trefíte do pokoje sami? Je to opět ten jako vždycky, jak máš rád. Přijdu za vámi, jenom to tu dokrmím..."
,,Samozřejmě, moc děkujeme za večeři, bylo to výborné!"
Odpověděl Bernard a Alan přitakal.
,,To jsem ráda!" Povzdechla si Eliška spokojeně.
Zručně si pootevřela nohou dveře a zase je za sebou zavřela. Vůně bramboračky se vzdalovala a ozývalo se spokojené mručení stájníků a pochvalné výkřiky.
Alan Bernarda pomalu následoval po točitých schodech nahoru do patra.
,,Tohle bude náš pokoj. Máme ho společně s Norbertem. Robert spí v budově u stájníků, je tam dost oblíbený se svými zážitky."
Bernard zavedl chlapce do hezkého pokoje se spoustou rozkošného starého nábytku a ručně upleteným přehozem na postelích. I vínové polštářky byly vyrobeny Eliščinou rukou.
Alan blaženě vydechl, byl hrozně unavený. Sedl si na kraj jedné postele a zazíval.
,,Je to nádherné!"
Zamumlal a rozhlédl se pokojem. Postele byly vždy metr od sebe. Tři. Čekaly až se do nich někdo zaboří.
,,Jsi unavený?"
Bernard si přisedl k chlapci. Alan zmoženě přitakal a položil si hlavu na jeho rameno.
,,Někdo se tu potřebuje mazlit, Bernarde..."
Ubezpečil ho. Nechal se hladit po vlasech.
,,Jakto, že mě všichni znají?"
Zeptal se Alan zvědavě.
,,Pověděl jsem jim o tobě."
Odpověděl Bernard klidně a jemně se probíral borůvkovými vlasy.
,,Ach, jako... o nás dvou?"
Vykulil Alan oči. Bernard se pousmál.
,,Ano. Není to snad to, co jsi vždycky chtěl?"
Alan nebyl schopen na to nic říct. Rozbušilo se mu srdce. Bernard se k němu přiznal... Přiznal, že má s chlapcem vztah.
,,Řekl jsem to i matce a otci. Oni už to stejně věděli, nebo spíše tušili."
Dodal ještě Bernard a zamyšleně zatahal Borůvčí za pramen vlasů. Alan nemohl ani zapištět nebo radostí výsknout, prostě to nešlo. Rychle se k Bernardovi přitiskl a políbil ho na čelo, na nos a na ústa. To byla odpověď. Pohladil ho po vlasech. Díval se mu do očí a vjela do něho mimořádná energie.
Jenom seděli na posteli a objímali se, když je vyrušilo decentní zaklepání..

,,Omlouvám se za vyrušení... jenom jsem chtěla vědět, jestli se vám tu líbí. Tom vás čeká u stájí."
Eliška nebyla vůbec rozrušená. Klidně se na Bernarda i Alana dívala a urovnávala ohnutý cíp povlečení.

Bernard přitakal. Tohle se musí vyřešit, potom budou mít čas jenom pro sebe.
Ani se Alana neptal, jestli chce jít s ním. Byla to jasná odpověď. Seběhli schody a zastavili se až u stájí. Alan se udýchaně točil na místě.
,,Je to tady tak obrovské..."
Uznale kýval hlavou. Bernard se tu vyznal. Provedl chlapce prostornou uličkou stájí k bytelné ohradě.
,,Mají tu běžně přes sto koní. Ty ohromné pastviny vzadu jim také patří. Je to spíš ranč, než sportovní stáj, ale jezdí tu i spousta špičkových drezurních jezdců."
Vysvětloval Alanovi a chlapec trpělivě poslouchal. Byl na koně zvědavý. Zamiloval si ta zvířata.
,,...Bernarde, zapomněl jsi dodat, že jednou bude támhle vzadu stát také tvůj ranč..."
Tom se opřel o ohradu a upravil si klobouk. Pravý kovboj, vypadal úplně fantasticky a Alan na něm visel obdivně očima.
,,Jo, tvrdím to už od svých sedmých narozenin..."
Zasmál se Ben a opřel se lokty o ohradu. Alan se v mysli propadl do chvilkového snění, jak by to bylo nádherné, kdyby spolu s Bernardem měli takový ranč... Zasnil se s otevřenýma očima, proto jej patřičně polekalo nezvyklé dunění a koňské řehtání.
Posunul se k Bernardovi trochu blíž. Tom několikrát zapískal naučený signál a během chvíle se z kopce hnalo dolů stádo koní. Mohlo jich být patnáct, možná dvacet. Měli různé barvy a každý řehtal jinak zabarveným hlasem.
Na signál nepřiběhli jenom koně, ale i tři spokojeně navečeření stájníci, kteří se opřeli o ohradu a čekali na povel, že mohou koně odvézt do boxů.
Koně se shlukli k cípu ohrady, někteří ponořili huby do koryta s vodou, jiní se přiblížili k ohradě s nadějí, že dostanou něco dobrého.
,,Jsou krásní!"
Vydechl Alan a podíval se na Bernarda, aby viděl, co na to říká on. Bernard drtil mezi zuby dlouhé stéblo trávy a zkoumavě si všechny koně jednoho po druhém prohlížel.
,,Co říkáš támhle na tu klisnu? S těmi groši na zádech?"
,,Kterou? Tu, jak pije?"
Alan ukázal na kobylu. Bernard kývl.
,,Je zvláštní, taková... maličká. No, oni všichni jsou nějací maličcí. To jsou poníci?"
Bernard kývl.
,,Nelíbí se ti poníci? Chceš se dívat raději na velké koně?" Zeptal se trochu s obavou v hlase, která ale chlapci unikla.
,,Ne! Já mám radši poníky... Jsou úžasní. A nejsou zase tak malincí, ta kobylka mi může být tak po ramena..."
Usmál se Alan a Bernard popošel z druhé strany ohrady.
Tom se usmíval a mlčel, nechal chlapce, aby si koně obhlédli.
,,Klidně může Alan do ohrady... Nic mu neudělají. Jsou tam všechno kobyly, jak si chtěl, Bernarde..."
Tom ukázal na strakatou kobylu, která měla jedno oko modré a druhé tmavě hnědé.
,,Ta by byla ideální... Je to westerňák a jezdí tady na ní děti."
Alan byl tak zaujatý koňmi, že vůbec nevěděl, o čem se Bernard a Tom spiklenecky baví. Klekl si k ohradě, utrhl hrst trávy a lákal koně blíž. Stádo se trochu rozestoupilo a Alan zbystřil, protože spatřil naprosto nádherného koně. Ještě nikdy se mu nezastavilo srdce při pohledu na poníka jako právě teď.
,,Bernarde, podívej!"
Zatahal přítele za rukáv trička. Bernard přestal Tomovi cosi šeptem vysvětlovat a sklonil se k Alanovi.
,,Copak?"
,,Dívej, ta je nádherná!"
Rozplynul se Alan a v rozrušení nechal jednoho z koní, aby mu sebral celou hrst trávy.
,,Ouh, ta si teda je!"
Hvízdl Bernard obdivně a rozesmál se. Alan mlčky sledoval, jak se poník sebejistě prodral stádem až k ohradě, stál kousek od hrazení a svoje obdivovatele si prohlížel s koketním úsměvem. Když zjistil, že nic nedostane, zašvihal ocasem a ohrnul horní pysk.
Byla to doopravdy nádherná klisna. Její srst měla zlatavou barvu jako lesní med, po zádech se táhl tmavý pruh, nohy měla černé a hubu krémovou jako pěna horké čokolády.
,,Vypadá, jako by jí někdo vymáchal hubu v bílé čokoládě..."
Zasmál se Bernard a stájníci i Tom se k němu přidali.
,,Tobě se líbí, Alane?"
Otočil se k chlapci. Odpověď viděl v jiskřičkách jeho očí.
,,Má příznačné jméno. Říkáme jí Čokoláda."
Prozradili stájníci unisono. Bernard se na Alana díval a viděl v něm ohromné nadšení. To bylo pro jeho plány důležité. Mrkli na sebe s Tomem přes chlapcovu fialovou kštici.
,,Chceš se na ní svézt, Ali?"
Zeptal se Bernard. Alan přestal na klisnu tiše pískat a udiveně se podíval z Bernarda na Toma.
,,To můžu?"
,,Samozřejmě!"
Ubezpečil ho Tom a otočil se k dychtivým stájníkům. Chtěl tři sedla a uzdečky.
,,Vyberte si koně, trochu se projedeme, dokud mi tady nepadnete únavou, tak vás nepustím. Je to tu tradice, každý návštěvník se musí svézt..."
Zasmál se ještě a na chvíli se vzdálil, aby si vyřídil dva důležité hovory.
,,To je jako v pohádce..."
Culil se Alan, kdy mu Ben pomáhal přelézat ohradu. Koně se na ně zvědavě dívali. Bernard odvázal dvě vodící lana z ohrady. Jedno podal Alanovi do ruky.
,,Zkus, jestli k tobě přijde..."
Popostrčil chlapce k poníkovi. Chtěl vědět, jestli to Alan myslí vážně.
Myslel. Alan sáhl do kapsy, měl tam zašitý kousek dýňového pletence. Trošku roztřeseně jej podal kobylce, která se mlsně olízla a zvědavě chlapci očichávala nohavice. Alan se prsty probíral sametovou hřívou. Bylo to kouzelné. Vlhké pysky poníka se dotkly jeho tváře. Kobylka ho olízla za uchem a šacovala mu kapsy.
,,Vypadá, že je hodně milá..."
Bernard nespouštěl z Alana oči ani když svoji vybranou kobylu uvazoval k ohradě. Tom podlezl hrazení, odchytil si jednoho koně a uvázal ho vedle Bernardova koně.
,,Čokoláda je zajímavá kobyla. Je pětiletá. Byl by z ní dost dobrý drezurní poník, má neuvěřitelné chody! Ale učíme ji na takovou směs westernu. Myslím, že je to dobrý začátek, protože skvěle reaguje na jemné pokyny. Je hrozně... něžná."
,,Ona je teprve pětiletá?"
Podivil se Bernard a na okamžik zapochyboval o svém plánu.
,,Neboj se, nic mu neudělá, je klidná jako beránek, ale hravá. Jezdí na ní děti, je obsedaná ve třech letech, přišla sem docela zanedbaná, ale znáš Elišku, dala ji do pořádku a taky se jí věnovala. Je to výborný kůň, potřebuje sice ještě pevný výcvik, ale není to žádný blázen. To víš, je to poník, to nemůžu srovnat s těmi tvými nadrženci, co se rozběhnou jen co vidí cokoliv, co připomíná dostihovou dráhu nebo laťku k přeskočení."
Poškádlil Bernarda a převzal od stájníků s poděkováním výstroj. Podal Benovi sedlo a uzdečku.
Bernard přemýšlel.
,,Myslel jsem, že bych... pro něj chtěl spíš něco staršího. A ještě pořád nevím, jestli je kůň pro něj ten pravý narozeninový dárek... Když já mám pořád pocit, že on potřebuje něco vlastnit, aby měl z něčeho radost a cítil se trochu za něco živého zodpovědný..."
Sledoval chlapce, který byl obklopen flegmatickými ospalými kobylami a krmil je kousky dýňového pečiva. Tu "svoji" Čokoládu si držel na vodítku a často se s ní mazlil.
,,Alan je moc sympatický klučina a ke zvířatům má cit, to poznám, nemusíš mít strach, že bych ti nabízel špatné koně. Tady pod tyhle kobyly si můžeš lehnout. Ale mysli taky dopředu, Bernarde. Říkal jsi, že Alan se teprve učí jezdit - ta kobylka už něco umí, ale potřebuje jemné vedení a lehkého jezdce, takže si padnou do oka, pokud je Alan opravdu tak citlivý, jak si mi líčil do telefonu. A rozhodně na ní nemůže nic zkazit, vždyť mu s ní pomůžeš, říkal jsi, že ho budeš trénovat ty, co pro tebe bude učení takové povedené dvojice za práci, prosím tě... Vážně, tohle je to nejlepší, co můžeš udělat. A máte tam dost zkušených trenérů, kteří si ty dva vezmou v případě nouze do parády, když nebudeš mít čas. Bude dělat pokroky kobyla i ten kluk, a to je vždycky radost pohledět. No, víš co? Uvidíme, jak jim to spolu půjde v terénu..."
Tom zkušeně položil sedlo na koňský hřbet. Bernard zamyšleně kývl. Musí si to ještě promyslet. Ustrojil svého koně rychleji než Tom. Potom se vydal pomoci Alanovi. Společně odvedli Čokoládu k hrazení.
Alan pokukoval po netypickém sedle.
,,To je westernové, že jo?"
Sáhl si na krásně zdobenou kůži.
,,Vidíš, říkal jsem ti, že je učenlivej!"
Ozval se Tom se smíchem, zatímco své klisně upravoval sedlo.
,,Někdy až moc..." Odpověděl Bernard a věnoval svoji pozornost Čokoládě. Hladil ji po sametové srsti a zjišťoval, jestli je klisna lechtivá. Nebyla. Dobrácky se dívala kolem sebe. Nohy měla také v pořádku. Hrály jako strunky.
,,Pojď, vezmi si kartáč a trochu se s ní seznam. Takhle koně nejlépe poznáš..."
Bernard se opřel o hrazení a pozoroval chlapce, jak se mazlí s přítulným poníkem a láskyplně mu češe hřívu. Alana vůbec nenapadlo, že se něco velkého chystá.
Čokoládě se čištění líbilo, spokojeně stála a ohlížela se na stádo koní, které stájníci odváděli do boxů. Bernardova kobyla neklidně tančila na místě a řehtala, chtěla za nimi. Ben si k ní stoupl a uklidňoval ji. Něco jí šeptal do ucha.
,,Líza si tě pořád pamatuje, Bernarde..."
Pozoroval jej Tom spokojeně. Upravil si klobouk a sklouzl pohledem na Alana, který odložil kartáč a natahoval se po výstroji. Pohledem varoval Bernarda, aby mu nešel pomoci, chlapec to chtěl zvládnout sám. Nebude to určitě nic těžkého.
Trochu sice znejistěl, když si prohlížel těžké sedlo, ale poměrně snadno jej vysadil na koňský hřbet.
,,To je úplně jiná výstroj, než máme my ve stáji, ještě jsem v takovém sedle nejel..."
Pousmál se na Toma. Tom chápavě kývnul.
,,Je to ohromně pohodlné sedlo, ačkoliv je těžké, tak váhu jezdce dobře rozloží."
Alan přitakal a docela lehce rozmotal uzdečku. Něco se mu nezdálo. Přišel na to dost rychle - chybělo udidlo a otěže byly zvláštně podvázané tam, kde by mělo být. Borůvka trošku bezradně pohlédla na Bernarda, který se uličnicky zašklebil a otočil se zpátky ke svému koni. Alan pochopil, že to má za to, jak nechtěl prve pomoci. Ale to nevadí, poradí si sám.
,,Čokoládko, ty jsi určitě chytrá kobylka a víš, jak se to nasazuje..."
Brumlal opatrně a rychle si ohmatal nemožný soubor řemínků v dlani. Bylo to podobné ohlávce, akorát to mělo otěže. Sundal Čokoládě ohlávku a zručně jí přetáhl "uzdečku" přes uši. Upravil čupřinu hřívy a podíval se na klisnu zepředu. Vypadalo to docela dobře.
,,Máš to obráceně..."
Zašveholil Bernard aniž se otočil. Alan na něho vyplázl jazyk.
,,Ne, máš to správně, Alane."
Zasmál se Tom a odlepil se od ohrady. Přišel k chlapci blíž.
,,Jsi určitě zvyklý, že musíš pořádně držet otěže a hledět si jich. U nás to tak neplatí. Je to spíš jenom taková machrovinka. Čokoláda je zvyklá jenom na pokyny nohama a váhou, víš?"
Vysvětlil mu trpělivě. Alan podrbal klisnu za uchem a přemýšlel, jestli tohle zvládne.
,,Otěže si necháš volné, úplně prověšené, takhle, podívej... Když tě bude zlobit, tak je jenom lehce pohladíš mezi prsty, abys s ní měl nějaký kontakt."
Tom rychle naznačil.
,,Když budeš chtít zatočit kamkoliv, tak se prostě malinko nakloníš v sedle. Ale ne celou horní polovinou těla, jenom se tím směrem jakoby podíváš a ani to nebudeš vědět, že se nakloníš. Uvidíš, že ti to půjde. Vysvětlím ti zbytek až v sedle..."
Tom poplácal Čokoládu po pleci. Alan se trošku vystrašeně podíval na Bernarda. Ben na něho mrkl.
Tom zručně nasedl na svého koně. Ben přistoupil k Alanovi blíž.
,,Počkám, až se vykutálíš nahoru."
Pousmál se.
Borůvka se rozverně zašklebila. Stačilo se jenom lehounce odrazit, a už plavně dosedla na koňský hřbet. Nebylo to vůbec těžké, protože Čokoláda byla malinká. Bernard spokojeně kývl hlavou a posadil se na svého koně. Jeho klisna Líza vypadala dost temperamentně. Hrabala předním kopytem a chtěla co nejdřív vyrazit. Bernard si s ní ale ihned dokázal poradit.
Alan se uveleboval v sedle. Čokoláda trpělivě stála a dívala se kolem sebe. Chlapec se předklonil v sedle a pošimral ji na krku.
,,Chyť si otěže takhle, jak je držím já."
Bernard zvedl zápěstí do výšky, aby Alan viděl. Alan to naznačil. Nebylo to příliš pohodlné, ale měl alespoň druhou ruku volnou.
,,Můžeme vyrazit?"
Zeptal se Tom a oba chlapci kývli. Stájník procházející kolem otevřel východ z ohrady. Tom na svého koně jemně zamlaskal. Klisna rozvážně vykročila, stejně tak Bernardova.
Čokoláda stála na místě a občas blaženě zařehtala.
Bernard svého koně otočil, culil se. Tohle tedy bude páreček. Alan se v sedle předklonil a Čokoládě něco domlouval.
,,Stiskni ji trochu nohama, jak jsem tě to učil na Bublině."
Poradil mu Bernard a čekal reakci.
Alan zavrtěl hlavou.
,,Jenomže jsi zapomněl dodat, že Bublina mě hryzla do nohy!"
,,Neboj se, jenom ji stiskni, ona si z tebe dělá dobrý den... To poníci dělají, musíš jí naznačit, co po ní chceš."
Bernardova kobyla vrtala pod sebou důlek, jak moc chtěla do terénu, Tom stál za ohradou a pobaveně pozoroval Alana s Čokoládou.
,,Čokoládo, ukaž panu hraběti, že se umíš rozjet i bez toho, abych do tebe šťouchal nohama!"
Alan se v sedle malinko zavrtěl a kobyla zastříhala ušima. Vykročila na jednu stranu, na druhou, sehnula trochu hlavu a už se koketně nesla podél ohrady. Alan se na Bernarda pyšně podíval a neodpustil si trochu vypláznout špičku jazyka.
Bernard se s chutí zasmál. Bylo to úžasné. Alan držel otěže v jedné ruce, druhou ohmatával hrušku sedla. Ben se zařadil vedle chlapce. Jeho kobyla oslintala Čokoládě hřívu.
,,Nevyrazím si o tohle zuby, až budu padat dolů?"
Zeptal se Alan zvědavě a poklepal prstem na přední výstupek sedla.
,,Musíš padat šikovně."
Ubezpečil ho Bernard.
Vyjeli opatrně z ohrady, Tom se zařadil po levém boku Borůvky. Alan jel uprostřed a cítil se jako v ráji. Čokoláda se jemně pohupovala ze strany na stranu a její krok byl až nebezpečně plavný a houpavý.
,,Ta kobyla když jde, tak vyloženě tančí..."
Užasl Bernard nenápadně a ještě jednou si poníka pořádně prohlédl. Neodpustil si Alana upravit, aby držel správně otěže a vůbec se díval před sebe a nepletl volnou rukou Čokoládě copánky ve hřívě. Alan do něho šťouchl prstíkem a zakázal mu pozorovat okolí.
,,Jak se ti na ní jede, Ali?"
Zeptal se Tom po pár minutách jízdy. Alan roztouženě přitakal. Vážně se mu to moc líbilo. Bedlivě se soustředil na koňské kroky, málem zapomněl na svět kolem sebe. Až když jej Bernard jemně dloubl loktem pod žebra a ukázal na kopec osvětlený přenádherným západem slunce, Borůvčí přestalo dýchat.
,,To je romantika!"
Zachichotal se. Čokoláda trochu prodloužila krok, aby udržela stejné tempo s Lízou. Alan si neodpustil Bernarda opět pošťouchnout a hned se přemístil blíž k Tomovi, aby trpělivě naslouchal jeho výkladu o minulosti, přítomnosti i budoucnosti ranče a o tom, jak se zatáčí westernový kůň.
,,To teda je romantika, viď, Lízo?..."
Zabručel si Bernard sám pro sebe a jeho kobylka mu odpověděla souhlasným pokýváním hlavou...
 


Komentáře

1 Quiquilla Quiquilla | E-mail | Web | 25. července 2008 v 2:23 | Reagovat

Ano, to je romantika =)

2 Liquid Skin Liquid Skin | E-mail | Web | 25. července 2008 v 11:33 | Reagovat

ááá, to je úžasný!! Syhrael miluju tě xD ..... nee sranda ae...normálka tohle je tak úžasný....  já nemám slov... Čokoláda (ta musí bejt krásnááá :D) a Alan, no ideální dvojice... prostě...fakt nevím co říct xD.... A je super že mu chce Benny koupit poníka, to je skvělý nápad... aaaa *rozplývá se* xD..jdu číst dál

3 Eragrostinka ♥ Eragrostinka ♥ | Web | 25. července 2008 v 11:57 | Reagovat

To je úplně okouzlující. Nemám slov. :)

4 Dzesi3 Dzesi3 | E-mail | 25. července 2008 v 12:31 | Reagovat

áááá , koník pre Aliho? božinku ...to je dokonalá kombinácia ..milujem Bennyho =D

5 tonka tonka | 25. července 2008 v 12:38 | Reagovat

prej to je ale romantika vid lízo?- no lol *výtlem jak prase*   ale kooonečně ti díly už jsem měla docela slušnej absták

6 dvd dvd | Web | 25. července 2008 v 14:02 | Reagovat

poutoveatrakce.blog.cz kouknete se tam je to o poutových atrakcích a vše kolem nich !

7 HeLiG_Elli love Myrtilles ♥ HeLiG_Elli love Myrtilles ♥ | Web | 25. července 2008 v 15:53 | Reagovat

Proč Eliška ?! xD

mě docházej slova...miluju myrtilles ♥

8 C.J. C.J. | 26. července 2008 v 17:48 | Reagovat

Ooooh, to je opravdu pěkný dárek=D Asi bych si taky nechala líbit... A ta Eliška, ta se mi líbí=D jmenovkyně=*

9 Loleček-žužu Loleček-žužu | Web | 26. července 2008 v 18:12 | Reagovat

I Love Myrtilles ^^^ :)

10 Lenik Lenik | Web | 6. srpna 2008 v 13:23 | Reagovat

Jééé to je sladké....Brnard vymyslel pro Aliho opravdu skvělý dárek k nerozeninám....jééé

11 MrS.ClaiRí MrS.ClaiRí | 9. prosince 2008 v 13:48 | Reagovat

Fju..Jde se čííííííst ^^ ..

A z komentářu jsem se dočetla,že,poníka..

K narozeninám?..Supe..

Borůvčí bude mít ohroumnou radost ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama