Září 2008

Myrtilles - 20.kapitola II.řada

27. září 2008 v 15:57 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2

Přeji hezké počtení! :-)

Saltarïna - 11.kapitola

24. září 2008 v 16:05 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA
Přeji vám příjemné počteníčko ;-)
*
Oběd vařil Christian. Nelámal si s tím příliš hlavu a udělal jakési hodně kořeněné placky z mouky a vajec. Kdo chce, ať jí. A jedli všichni - Jakub i Viktor. Felix byl už od rána v ulicích. Jen se stavil pro tři placky, postěžoval si, že na rohu ulice stojí konkurence, hlavně pěkné holky, a po nich chlapi hodně jdou, a zase odešel. Jakub šel po obědě spát, byl příliš unavený.
,,Až se najíš, přijď za mnou do ložnice..." Pronesl Christian směrem k Viktorovi, když procházel kuchyní a sbíral po bytě špinavé nádobí, které by mohl naskládat do dřezu.
,,Něco jsem provedl?" Zalaškoval Viktor a pustil se do čtvrté placky. Měl ji snězenou v rekordním čase. Položil talíř do dřezu a rychle spěchal do ložnice, mastné ruce si otřel do trička.
Christian ho uviděl a pokáral ho.
,,Ty jsi taková špindíra, Viktore!" Ušklíbl se.

Saltarïna - 10.kapitola

20. září 2008 v 18:29 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA


Viktor se schoulil až do samotného rohu postele, ke zdi. Ta rána přes obličej bolela. Chvěl se. Nestačil uhýbat před dalším přívalem nenávisti. Felix těžce dosedl na postel. Sáhl po Viktorovi, chtěl si jej přitáhnout k sobě. Viktor utíkal pohledem ke dveřím. Nedaly se zamknout.
,,Pojď ke mně, Viktore, rozdáme si to spolu..."
Nepřestával Felix šeptat oplzlým hlasem a jeho ruce na chvíli opustily od bití. Lákal chlapce k sobě a Viktorovi se zvedal žaludek, když viděl jeho vzrušenost. Na tohle mu neskočí...
Rychle sklouzl z postele dolů a po čtyřech se plazil ke dveřím. Felix na něho dopadl celou svojí vahou. Pokoušel se umlčet jeho protesty svými ústy, bojoval s jeho rukama a přitom se ho snažil zlomit. Nedařilo se mu to. Viktor se snad nikdy víc nebránil. Otáčel hlavu a kousal Felixe do ruky, kopal jej koleny do břicha a syčel na něho spousty slov, kterým sám nerozuměl. Jenomže Felixovi se tohle líbilo. Smál se, zvráceně se smál. Nechal Viktora, aby se unavil. Pevně ho držel pod sebou, krotil svoji touhu, která byla příliš velká, než aby ji ovládl. Nemohl se dočkat, až se zaboří do jeho těla, až se bude dívat, jak se pod ním svíjí. Chtěl ochutnat jeho rty, jeho chuť, jeho tělo... Šíleně moc propadl jejich chvilkám. Neuvědomoval si, že Viktorovi ubližuje, prostě to nechápal. Viktor vyprostil svoje ruce z pevných Felixových okovů nezkrotné vášně a nehty zaryl do jeho zad. Bezmocně se prohnul v zádech a víc se přitiskl břichem na jeho napjatý úd. V ten okamžik Viktor věděl, že se tomu neubrání. Nešlo to. Něco jej uvnitř pokaždé spoutalo a on se poddal. Ani dnes to nebylo jiné. Bezvládně klesl v jeho náručí.
To byla Felixova výhra. Spokojeně zamručel a prsty mu přejel po krku. Vezme si ho rovnou tady na zemi, netřeba to protahovat. Felix byl jako v extázi. Měl dost až po třetím vyvrcholení, dokud nenaplnil jeho tělo po okraj a neslyšel ho tiše vydechnout bolestí.
Viktor se odevzdaně převrátil na bok a stulil se do klubíčka. Nechtěl se mu dívat do tváře, nechtěl vnímat, cítit, nechtěl žít. Nevydal ze sebe ani hlásku, jeho krásné zelené oči zalepily slzy a on se otřásal potlačovaným vzlykáním. Tohle byla ta poslední špetka soli do jeho ran.
Felix se nad něho sklonil.
,,Co brečíš? Nebyl jsem snad dostatečně něžný?" Pousmál se ironicky a plácl jej přes zadek. Viktor zavřel oči a stiskl rty, aby nezačal křičet. To ponížení, ta zloba, ta afektovanost, chaos. Viktor chtěl v tuhle chvíli zemřít, rozpadnout se na prach a už nikdy nevkročit na půdu proradného světa, který mu bral veškeré šance na lepší život. Jeho tělo jej odmítlo poslechnout, vzdávalo ten boj, Viktor cítil, že srdce mu tluče zpomaleně.
Pomalu.
Po-ma-lou-čku...
Přeskočilo svůj obvyklý rytmus a chlapec zalapal po dechu. Další nádech, zajíkal se.
Pomalu. Jeho srdce tlouklo příliš pomalu...
Viktor omdlel.
*
Christiana probudila dost vlezlá zima. Když otevřel oči, čekal jej prázdný studený pokoj, žádné Maxmiliánovo něžné objetí, jeho vůně ani úsměv, kterým jej každé ráno zahříval. Ale byl tady někdo jiný, kdo se bázlivě krčil u samotného kraje postele a usilovně na Christiana poulil oči orámované pramínky ryšavých vlasů...
,,Co tady děláš...?" Zašeptal Christian unaveně a nepřítomně si ho prohlížel.
Viktor na okamžik zavřel oči, aby je vzápětí otevřel. Leskly se. Byl naivní, když si myslel, že tady bude vítaný.
,,Už jdu pryč..." Špitl smířeně, ale než to stačil udělat, Christian jej chytil za ruku.
,,Přestaň, Viktore, nikdo tě přeci nevyhazuje..." Broukl něžně a Viktor by se v tu chvíli nejraději rozbrečel a pověděl mu všechno o tom, jak se uvnitř cítí, co všechno si musel v noci vytrpět a jak moc si přál, aby už Felix konečně vypadl ven a on mohl utéct sem do ložnice, protože věděl, že přítomnost Christiana mu pomůže překonat nevoli žít. Viktor se propadal hluboko do hrozivého bláta, které mu plnilo ústa a nedovolilo mu křičet a bránit se.
,,Můžu si vlézt k tobě, když tady Max není?"
Neuvědomil si, jak moc to znělo prosebně. Christian přikývl. Instinktivně vytušil, že se něco vážného děje, protože Viktor zapomněl svoji nepřístupnou roli. Hbitě se nasoukal pod deku a hladově se přitiskl k jeho tělu. Lehounce si povzdechl a bradou se opíral o jeho rameno. Jak mohl být tak bláhový a odepírat si to... Odepírat si jeho přítomnost a odmítat, když jej chtěl obejmout. Teď to potřeboval a věděl, že bez toho by zemřel.
,,Co se tak najednou lísáš, Viktore? Neříkal jsi mi ještě před pár dny, že mě nenávidíš a nemám se o tebe starat?" Pousmál se Christian laškovně a položil paži přes jeho tělo. Viktor se lehounce otíral rty o pokožku na jeho rameni a slastí přivíral oči. Neodpověděl mu, aby něco nepokazil. Místo toho uchopil mezi prsty drobný křížek, který měl Christian zavěšený na krku.
,,Ty jsi věřící, Christiane? Nikdy jsem ho na tobě neviděl..."
Chris uchopil chlapce za zápěstí.
,,Člověk by měl v něco nebo někoho věřit, jinak to není člověk, ale jenom temný stín... V nevěřících není nic živého."
Viktor pořád držel křížek mezi prsty a vyplašeně se díval chvíli Christianovi do očí a hned zpátky na svoje prsty.
,,Takže... musím věřit v boha, abych byl živý?"
Christian se rozesmál. Jeho úsměv zahříval u srdce a Viktor pořád držel ten křížek... Možná i proto, že Christianova dlaň, jež svírala jeho zápěstí, byla tak něžná.
,,Stačí, když budeš věřit v sebe."
,,V sebe?" Opakoval Viktor dezorientovaně.
,,Přemýšlej o tom..."
Christian se zamyšleně podíval ke stropu. Pochopí Viktor, co mu chtěl sdělit?
,,Jdu udělat snídani, když tady není Max."
Bolelo jej za krkem. Rychle si podal oblečení přehozené přes stolek. Když se u dveří otočil, Viktor pořád ležel ve své původní pozici. Sledoval zeď před sebou.
Na špičce nosu si prstem nenápadně dělal kříž...
*
Ulice byla nevlídná a prázdná. Jezdilo i málo aut. Maxe rozladilo dlouhé čekání, byla mu zima, měl jen tenkou mikinu, která ho nedokázala zahřát. Očima barvy hrozinek těkal po vysokých budovách ulice a zároveň pohledem vyprovázel lidi, co kolem něho prošli. Kouřil už třetí cigaretu. Možná natruc všemu a především Christianovi. Jestli se Maxmilián někdy cítil zhrzený a prahnul po odvetě, tak to bylo právě teď.
,,Promiň, ale ty... budeš Max?"
Max se otočil po příjemném hlase.
,,Och... ano. Jsem Maxmilián..." Ihned našel ztracenou nit a lehce arogantním tónem dotyčného chlapce upozornil, že od cizího zdrobnělinu nesnese.
,,Myslel jsem si to, ale popravdě... představoval jsem si tě trochu jinak..."
Chlapec před ním se lišácky usmíval. Bedlivě si Maxe prohlédl, než mu podal ruku a představil se. ,,Jsem Eliáš. Myslím, že si budeme rozumět. Otec říkal, že jsi v malování nejlepší, tak jsem na tebe zvědavý..."
Pohled do jeho modrých očí Maxovi prozradil, že s Eliášem si rozumět doopravdy bude. Chlapec tam měl vepsanou dobrotu a laskavost. Tedy pravý opak svého otce. Byl mu ale trochu podobný, a proto Max zůstal ledově chladný a jeho ruku stiskl silněji, než by to udělal u kohokoliv jiného. Eliáš pochopil Maxmiliánovu odtažitost.
,,Ach tak... chtěl bych, abys věděl, že já a otec máme společné jenom příjmení... Na té škole mi ale záleží, proto jsem přijal jeho nabídku, že mi někdo z jeho stáje bude dávat hodiny... " Promluvil docela ostře a Max si zamyšleně prohrábl rukou vlasy.
,,Dobře..." Vyhrkl krotce a uvědomil si, že tady nebude pán on. Přijal to.
,,Mám byt v tom vysokém věžáku nad obchodním centrem..."
Eliáš opět nasadil příjemný úsměv, čímž chlapce vedle sebe upozornil, že se nenechá strhnout prvotním dojmem a dá mu ještě jednu šanci, aby se u něho lépe zapsal. Max za ním nejistě vykročil. Prohlížel si jeho tmavě blonďatou hřívu, která měla v sobě několik podbarvených černých pramenů, jeho sebejistou chůzi, která mu něčím připomínala déšť.
Kapky vody tančí na lístcích květin a můj život se stane lepším. Ty peníze potřebuji, my všichni je potřebujeme... Když si to tak uvědomím, nemáme o ně... nouzi. A stejně jich je pořád málo! Ničí mě to, nechci to dělat, kdybych tak mohl... žít jako obyčejný člověk. Proč to nejde? Já vím proč, nemůžu opustit Christiana, ale on... Včera byl tak zvláštní. Zdálo se mi to, nebo mě v tu chvíli doopravdy nenáviděl? Christian neumí nenávidět, ale já vím, že v tom okamžiku, kdy mě uhodil, to nenávist byla. Proč mě nedokáže pochopit... proč já nedokážu pochopit sebe. Chci, aby mě objal a říkal, že to bude dobré a z tohohle špatného se vyhrabeme, skončíme to tady a začneme jinde znovu. Jenomže... on odjede a mě sebou nevezme, vím to. Nechá mě tady... Nevrátí se pro mě. Neví, jak mě to zraňuje...
Max nebyl z těch lidí, kteří se rádi boří do svých pocitů, propadají se do nich a dělá jim dobře, když se jich nemůžou zbavit, ale v tuhle chvíli pochopil, že není jiná situace. Tížil ho strach, obavy z budoucnosti. Byl těch negativních myšlenek plný a neměl je kam odkládat. Tušil, že svět kolem něho se mění. Až příliš se mění, než aby se s tím dokázal smířit. Christian se mu měnil před očima a i on sám se rozvíjel. Možná dospíval, takhle pozdě. Max neuměl vstřebat realitu. Styděl se za to, že chce být objímán jako malé dítě a že chce slyšet naivitu i lež z Christianových úst, že chce slyšet, jak moc to bude dobré... Chce slyšet píseň budoucnosti, která bude veselá, radostná a bude mít v sobě poslání. Jenom Maxmilián věděl o Christianových plánech, o jeho přání vrátit se na chvíli do rodné země. Ale důvod cesty už mu známý nebyl, Christian mu jej odmítl prozradit. Možná si neuvědomoval, že svými věčnými tajemstvími Maxmiliána ničí, protože tím sráží důvěru jejich vztahu...
,,Maxi?... Ach, omlouvám se - Maxmiliáne... tady bydlím."
Zazubil se Eliáš a chlapce tím vytrhl ze zamyšlení. Max navedl svoje smysly na jediný cíl, a to byla postarší ulice. Sám pro sebe se pousmál. Už tady jednou byl. V apartmánu jednoho bohatého cizince. Ta noc byla strašná, Max se ještě nikdy necítil tak ponížený, jako když musel držet všem chlapům, co si muž přizval. Za ty prachy to ale stálo, mohl jsem si tenkrát koupit oblečení na zimu, cynicky si povzdechl. Rozvážně kráčel dva metry za Eliášem. V rozervaných džínách, mikině s vyhrnutými rukávy a s pár korálky na zápěstí. Přesto všechno Max vypadal na to, že sem prostě patří, což bylo podivuhodné a on se rozhlížel kolem recepce sebejistě. Rukou si probíral rozcuchané vlasy a na rtech triumfální úšklebek. Měl radost, že poprvé po dlouhé době si vydělá peníze jinak než sexem. O tomhle už hodně dlouho snil... Kéž by to tak mohlo být pořád.
Max si způsobně přehodil mikinu přes koženou sedačku uprostřed obývacího pokoje. Prohlížel si velikou knihovnu a prstem jezdil po vazbě knih. Hodně knih znal, četl je totiž Christian, měl je zamčené ve skříni a nikomu je nepůjčoval. Max byl ovšem výjimka, ten směl...
Odtrhl oči od knih a smířeně upřel pohled k Eliášovi, respektive na stěnu za ním, a zůstal na chvilku dezorientovaný. Něco si pro sebe zamumlal a Eliáš to postřehl. Otočil se a s tázavým výrazem ukázal na něco ohromného, co připomínalo mapu a bylo to zavěšené na zdi.
,,Ach ano... Upoutalo mě to... No, přejdeme k tomu malování..." Vysvětlil Max a mávnul nad tím rukou. Chtěl se soustředit jenom na důvod, díky kterému sem přišel, tedy naučit Eliáše malovat, i když sám moc dobře věděl, že pokud nemá alespoň malý talent, nenaučí ho nic. Jenomže čím více se jeho oči rozhlížely, tím ten hlavní důvod zapomínaly a objevovaly stále něco nového, co dohromady tvořilo zajímavou informaci. Téměř všechno, co tady v tomhle bytě mělo své místo, něco Maxmiliánovi neuvěřitelně připomínalo... Pár vystavených cenností, starožitností a jakási nástěnka se spoustou poznámek. A nejvíce mu byla povědomá stará mapa na stěně. Chlapec neváhal ani chvíli. Využil toho, že Eliáš se vzdálil a přistoupil blíže ke stěně. Sáhl si na mapu za sklem. Nápisy byly v azbuce a v tom si Max vzpomněl. Projelo jím vzrušení a zvědavost. Už věděl, kde něco podobného viděl. Přejížděl očima po tmavém otrhaném papíře, po temných zákoutí. Vypadalo to jako průřez sedmi patry nějakého domu, nebo snad místa?
Chtěl jsem, aby mi Christian půjčil nějakou knížku... Říkal, že má něco pěkného rozečteného, že mi to nechá na stole, než odejde. Přirozeně nevím, kam šel, ale tu knihu mi tam nechal. A něco si v ní zapomněl... Bylo tak… zvláštní. Věděl jsem, že bych ten papír neměl rozkládat, ale stejně jsem to udělal... Měl jej založený na poslední stránce a byl doopravdy křehký. Musel být strašně moc starý, protože i když jsem ho co nejopatrněji rozdělal, na jednom rohu se malinko natrhl... Pokryl skoro celý kuchyňský stůl. Byl moc špinavý, zažloutlý a páchl starobou. Než jsem si ho stačil pořádně prohlédnout, přišel Viktor a chtěl vědět, na co se dívám. Musel jsem ho odbýt a tu mapu, nebo co to vlastně bylo, založit zpátky do knihy. Chtěl jsem se na to podívat později, byl jsem tak zvědavý! Jenomže Christian se vrátil o chvíli později a rozrušeně se sháněl po knize. Došlo mu, že jsem možná viděl něco, co jsem vidět neměl... Když se mě ptal, jestli jsem se do té knihy už díval, lhal jsem mu, že ne... A on vypadal, že si oddechl úlevou. Tu knihu si vzal s sebou a když mi ji půjčil podruhé, nic takového tam nebylo...
Max byl jako očarovaný. Hltal očima obrázek a nerozuměl mu. Slyšel, jak se Eliáš vrací z kuchyně. Prstem bodl do prvního písmena azbuky, které se na něj škodolibě dívalo z modrého lístečku pod sklem. Max se nervózně otočil ke kuchyni. Eliáš byl už moc blízko. Chlapec to vzdal. Rychle popadl propisku, co se válela u telefonu a do dlaně si rychle načmáral celý nápis. Byl příliš dlouhý a Maxmilián spěchal, takže si mohl být jistý pozdějším těžkým luštěním.
,,Copak, copak, tebe ten obraz nějak... zaujal!" Zasmál se Eliáš, protože ačkoliv Max nenápadně zahodil propisku a tvářil se nezúčastněně, z očí mu nezmizela rozrušenost.
,,Studoval jsem to z hlediska malby. Myslím si, že je to nějaká mapa a tohle není originál, že?" Drze si sedl na pohovku, aby zakryl rozpaky. Skrčil si nohy pod sebe a ochotně přijal od Eliáše sklenku s pitím a talíř sušenek. Eliáš si přisedl vedle do křesla a na kolena si položil veliké desky a černé pouzdro na tužky. Krátce se podíval na zeď, jako by ona "mapa" byla jen kus papíru, co tady překáží.
,,Ne, není to originál, originál byl zničen v roce devatenáct set osmnáct... Tohle a dobrých pár desítek kopií, co běhají po světě, je pouze vytisknuté neúplné překreslení, které se zachovalo v archivu, ale to není podstatné, nejsi tady proto, abych tě nudil svými vášněmi..."
Neúprosně rozevřel desky a podal Maxmiliánovi arch čtvrtek a papírů. Max rozechvěle převzal do rukou jeho výtvory a bedlivě si je prohlížel.
,,Nemaluješ špatně..." Přinutil se zapomenout na mapu a soustředit se znovu na důvod, proč je vlastně tady.
,,Chci říct, že máš talent. Jen pár věcí to chce doladit... Ukaž mi, čím maluješ a něco mi o sobě pověz... Jen stručně, jak moc tě baví malovat a tak..."
Maxovi se Eliášovy obrazy líbily. Měly svoje kouzlo. Portréty malého děvčátka s pejskem nebo kočkou, několik zátiší a především fantazie. Křivky, tajemná místa a zákoutí.
,,Tohle je kouzelné..." Uznal Max a hezky se usmál. Eliáš si poposedl blíž k Maxovi. ,,Myslíš?" ,,Ano," přitakal Max, ,,líbí se mi tvoje fantazie... je to prostě domyšlené a to se u malování cení. Prostě se na ten obrázek podíváš jako divák a vidíš tam toho tolik, až ti oči přecházejí a máš pocit, že je to něco hodně náročného... Ty víš, kam co namalovat, a to je na tom to úžasné. Jenom mi trošku vadí... to stínování. Ukaž mi tvoje tužky, ty nerozmazáváš prstem?"
,,Prstem? Rozmazávat?!" Zhrozil se Eliáš a zasmál se.
,,Co je na tom špatného?" Max rozevřel jeho pouzdro na tužky. Bylo jich tam nejméně dvacet a ještě spousta jiných užitečných věciček, které výtvarníkům usnadňují práci.
,,Můj bývalý profesor na umění mi tvrdil, že obrazy tužkou jsou jako dílo boží a moje ruka je nečistá ruka hříšníka, takže na tu božskou kresbu nesmím sahat rukama... Jenom tužkou nebo v nejhorším prstem zabaleným do ubrousku, ale potom se musím jít vyzpovídat..." Vysvětlil Eliáš se smíchem a Max vyprskl taktéž.
,,Poslyš, jak dlouho maluješ?"
,,No, už odmala, ale tak... jako že už něco pořádně dělám, to budou tak čtyři, možná pět let... Neměl jsem ale nikdy tolik času, kolik bych chtěl, takže jsem ukončil školu, která mi stejně nedá to, co bych chtěl a půjdu na uměleckou... Jestli se tam ovšem dostanu. Miluju kreslení a všechno, co k tomu patří..."
Max přitakal. Trochu mu rozuměl, ale jenom ve vášni k malování, protože do školy nechodil. ,,Podívej, moje matka také malovala a... vždycky mi říkala, že kolik let maluju, tolik mi stačí tužek... Pokud jsou to čtyři roky, stačí ti čtyři. Každý rok si jednu přidáš a ta kresba se stane... plnější. Budeš přesně vědět, která tužka ti chybí, aby tvoje kresba byla dokonalá a naučíš se s tím pracovat. Máš těch tužek totiž hodně na moje poměry..."
Max pečlivě prohlédl tužky a vytáhl čtyři základní. ,,Všechno je to jenom o citu ruky a oka, o síle tahu..." Podal je Eliášovi, který se tvářil užasle a překvapeně, usmíval se.
,,Och, to jsem... vůbec nevěděl! Tvoje matka malovala? Takže máš talent nejspíše po ní..." Eliáš se očividně uvolnil a nahlížel na Maxe s úctou, což Maxmiliánovi lichotilo. Vždycky s ním lidé jednali spíše jako s odpadem, který je má uspokojit a nemá žádnou duši. Ale zmínka o jeho matce se mu nelíbila. Stáhl se do sebe a jeho úsměv zmizel, vystřídalo jej zamyšlení a Eliáš vytušil, že se dotknul citlivého tématu.
,,Poslyš, chtěl bys vidět náš ateliér? Ukázal bys mi jak maluješ, pokud nemáš materiál, něco by sis tam vzal, nechal bych si od tebe namalovat pár obrazů... Samozřejmě, že peníze nejsou problém."
Max nadšeně přitakal, ohromilo jej to. Zapomněl na minulost. Ještě nikdy nebyl v ateliéru! V opravdovém ateliéru. A dostane možnost malovat, nebude muset vydělávat.
,,Ach, to by bylo fajn!" Vyhrkl vzrušeně. Oči mu radostně zaplály, už nebyl tak nadnesený. ,,Dobře," pousmál se Eliáš. ,,Mohl by sis třeba vzít nějaké moje výtvory a zkusit je... rozebrat, překreslit, podívat se na ně doma v klidu a potom mi říci, co přesně se ti nelíbí..."
Max přitakal. Zeptal se, jestli si smí ještě zavolat. Telefon byl v kuchyni a jemu se třásly ruce, když vytáčel číslo. Doufal, že někdo doma bude, mobil už neměli, Christian ho prodal. Nekonečně dlouho to vyzvánělo a nakonec to zvedl přímo Christian. Ohlásil se a Maxmilián ztratil řeč. ,,A-ahoj... Christiane..." Vykoktal trochu nervózně a prstem jezdil po cípu své mikiny. Co mu vlastně poví?
Christian překvapeně odpověděl na pozdrav, ale neoslovil Maxe jménem.
,,Já... já dnes přijdu až pozdě." Zkusil Max obhájit, proč volá.
,,Mně je to jedno, stejně nebudu doma... Jestli potřebuješ klíče, tak Jakub doma bude."
Odvětil Christian lhostejně.
Max svěsil hlavu, díval se na naleštěné kachličky kuchyně a na svoje ponožky.
,,Ty se nezeptáš, kde jsem a odkud volám?" Špitl smutně a znělo to jinak, než obvykle mluvil. Bylo silně poznat, že s Maxmiliánem v citové oblasti není něco v pořádku. Uvnitř sebe křičel a toužil po tom, aby ho Christian ubezpečil, že včerejšek byl jenom omyl. Pořád jsou rovnocenní partneři a šíleně se milují. Tak jako před několika měsíci. Max to chtěl strašně moc slyšet a když bylo na druhé straně ticho, ztrácel se sám v sobě. Nikdy tohle nežádal a teď o to prosil. A nejhorší na tom bylo, že Christian mlčel.
,,Christiane, viděl jsem tady něco-..." Zalapal po dechu, ale jeho přítel mu skočil do řeči.
,,Musím jít, promluvíme si až přijdeš..."
Zavěsil.
Max si přitiskl dlaň na čelo. Položil telefon zpátky a podíval se z okna.
Už dlouho k sobě nepociťoval takovou nenávist jako právě teď...