Říjen 2008

Saltarïna - 16.kapitola - část 2

28. října 2008 v 13:47 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA
Max spal ten večer na pohovce a Christian si ustlal u okna na zemi. Ačkoliv Max tiše navrhoval, že mu udělá na pohovce místo, Christian odvětil, že je zvyklý spávat na zemi a dělá mu to dobře na záda. Napětí mezi nimi přešlo do výšin absurdity.
Maxmilián se celou noc neklidně převaloval a nemohl spát. Počítal ovečky do třetí hodiny ranní a potom konečně usnul. Vzbudil se až v devět, a to byli už všichni vzhůru. Christian v kuchyni připravoval snídani, Felix si v koupelně čistil zuby a Jakub byl u Viktora v posteli. Spali spolu v ložnici celou noc a hráli si také s roztomilým štěnětem.

Saltarïna - 16.kapitola - část 1

28. října 2008 v 13:45 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA



Christian si opatrně sedl na kraj postele. Pohladil spícího chlapce po vlasech a chvíli jej lehounce tahal za pramínek vlasů. Měly tak zvláštní barvu. Přírodně ryšavé, téměř s červeným nádechem, v kombinaci s jemnou zelení Viktorových očí to bylo něco nadpozemsky nádherného. Jeho vlasy oplývaly barvou podzimu a oči jara. Pleť byla bílá jako čerstvě napadaný sníh a rty zářily jako žhnoucí slunce v letních měsících.
,,Čtvero překrásných ročních období," pousmál se Christian, když se na něho Viktor rozespale otočil.
,,Něco jsem ti přinesl, Lištičko..."
Zašeptal tajuplně a musel se culit, protože zvídavý chlapec očima hledal, kde pro něho Christian něco schovává.
,,Tady." Vzal ho za ruku a vsunul si ji do klokaní kapsy své žluté mikiny. Tuhle mikinu Christian nosil rád a Viktor ji na něm miloval. Podtrhovala modrost jeho očích a báječně voněla. Opravdu jako vanilka, přísahal by Viktor...
,,Co to je?" Vykulil Viktor oči, když se jeho prsty v hlubinách kapsy zabořily do něčeho teplého, chlupatého a měkkého. Vzápětí mu ten dáreček olízl ruku.
,,Christiane? To je pejsek!" Zavýskl Viktor a dral se mu do kapsy. Rychle tam prostrčil i druhou dlaň a vytáhl na světlo překrásnou kuličku s rezavým kožíškem, černými vousky kolem čumáčku a hbitým jazýčkem, který olízl všechno, co mu přišlo pod ruku.

Viktor k sobě přitiskl štěně a třel se obličejem o jeho kožíšek. Mazlil se s ním a něco mu tiše špital. Pejskovy jiskrné oči si prohlížely chlapcovu tvář. Dlouhý ocásek rychle kmital v projevech náklonnosti.
,,On vypadá jako... liščátko!" Vydechl chlapec okouzleně a líbal malou kuličku na čumáček. Štěně mělo lehce přísný nabubřelý výraz a buclaté bříško. Ohromně roztomilý tvoreček. Majetnicky Viktorovi olízl tvář a vydal se na průzkum postele. Drbal roh polštáře a Viki ho láskyplně hladil.
,,Proč myslíš, že jsem ti ho koupil?" Zeptal se Christian s úsměvem. Opravdu měl radost a mohly za to Viktorovy rozzářené oči. Ansemův nápad přinesl své ovoce. Tajuplně se culil, když Christiana přesvědčoval, jak je důležité, aby měl Viktor bytost, o kterou se bude moci postarat a vkládat do ní všechny svoje emoce. A ten tvoreček mu to bude splácet oddanou láskou.
Pamatuj si, Christiane, že to štěně bude za chvíli vědět víc než my, Viktor mu řekne všechno... Naznačil Ansem a Christian byl přesvědčený, že tímhle se věci konečně vyřeší.

Viktor překonal ostych a vděčně se pověsil Christianovi kolem krku. Jejich těla mezi sebou skřípla štěně. Započalo pištět a znemožnilo tak chlapci, aby Christiana políbil.
Viktor se až zalykal děkováním. Christian mu prstem lehounce přejel po bradě.
,,Věřím, že se o něho dokážeš postarat, Viktore. Ten pejsek neměl lehké štěnětství, ale ty mu určitě vrátíš úsměv na čumáček... Můžeš ho naučit i nějakým kouskům, třeba aby chodil Felixovi čůrat do bot."
Viktor se rozesmál a líbal štěně na hlavičku. To bručelo a hryzalo mu prst.
,,Jak mu budeš říkat?" Zeptal se Christian.
,,Azorovič!" Vyhrkl Viktor bez rozmyslu.
,,To jako proč?"
,,Protože jsi mi ho přinesl ty!" Nadšeně se zatetelil Viktor a potřásl štěněti pacičkou.
,,Vítej doma, Azoroviči!"
Miloval ho. Pošeptal mu, že na špatné dětství i štěnětství jsou dva a spolu to zvládnou.
Christian se opatrně zvedl z postele. Pohladil chlapce po vlasech a ten vděčně přivřel oči. Štěně se stulilo do klubíčka vedle Viktorovy hlavy, rozhlíželo se ložnicí a hledalo, co by rozkousalo.
,,Dáme mu potom mlíko?" Zeptal se ještě Viktor a Christian přikývl.
Když se ode dveří otočil, viděl najednou úplně jiného Viktora.
Viktora, který byl po dlouhé době konečně šťastný, že má kamaráda, kterého může milovat a on mu to bude splácet olíznutím tváře.

Christian si sedl v kuchyni k oknu. Odhrnul stranou papíry a pastelky, letmo se podíval na několik Maxmiliánových výkresů. Zaujal jej ten, kde byly do detailu vykreslené modré oči. Christian se do nich díval. Byla to zvláštní kresba a nutila jej přemýšlet. O všem. A především o Maxovi. Věděl, že nakreslené oči jsou jeho, protože u levé panenky byla hnědá skvrna. Ansem mu kdysi řekl, že znamená zármutek, který když zmizí, znamená to lepší časy. Christianovi se zdálo, že je v posledních letech čím dál výraznější.

,,Ještě nikdy jsem nekreslil něčí oči..."
Špitl tiše ode dveří a Christian se neodvážil zvednout pohled a podívat se na Maxe. Sledoval několik rozpitých kapiček na výkresu.
Odložil obrázek stranou a lhostejně se díval z okna.
Kuchyní se za chvíli neslo syčení konvice a cinkání hrnečků. Max na veliký talíř namazal chleby s máslem a na každý položil plátek sýra a kolečko rajčete. Viktor dostal do misky dětskou kaši. Obsahovala hodně živin a vitamínů a Viktorovi se dala násilím vpravit bez dlouhých cavyků až do krku. Protože kaše byla velice drahá, nemohli si dovolit ji koupit, ale o tohle se postaral Jakub, jehož pravidelný zákazník byl lékárník.
Max misku zamíchal a zanesl ji Viktorovi do ložnice. Christian slyšel, jak chlapce upozorňuje, že se vrátí za čtvrt hodinky a jestli nebudou snědeny alespoň tři lžíce, nakrmí ho tak, že jej to bude bolet.

Položil talíř doprostřed stolu, shrnul výkresy na volný kraj a několik spadlých pastelek sesbíral ze země.
Christian si domyslel, že štěně Viktor uklidil pod deku a Max ho ještě neviděl. Byl zvědavý na Maxmiliánovu reakci. Max psy nenáviděl a zakázal sem nějakého tahat.
Max ukusoval krajíc chleba. Christian poodstrčil vázu se suchými květy a přimhouřil oči, jak zaostřil na jeho ovázanou dlaň a několik modřin na krku a pravé tváři.
,,Od čeho to máš?" Zeptal se lhostejně.
,,Upadl jsem." Zahučel Max a dal si záležet, aby to znělo nepřístupně a nevrle. Ani pod trestem smrti by neprozradil, čí ruka mu způsobila tolik bolesti.
,,Aha," hlesl Christian suše. Neměl vůbec hlad, snídal u Ansema. Měli opečené maso a pivo. Christian dlouho neměl tak dobrou snídani.
Max si rychle strčil do úst poslední kůrku. Chtěl jít zkontrolovat Viktora.
,,Jez, já tam půjdu," zadržel ho Christian. Nechtěl být s Maxem v jedné místnosti, dělalo mu problémy dívat se na jeho zničenost. Ještě mu ale přišlo moc brzy usmířit se, jet dál, jako by se nic nestalo. Měl sám v sobě chaos a nechápal to. Čím smutnějšího Maxe viděl, tím měl větší chuť dělat nepřístupného... Nechtěl mu ale ubližovat.

Opatrně otevřel dveře. Viktor ve strachu, že je to Max, úplně zkoprněl. Oddechl si, když ze dveří vykoukla blonďatá kštice. Christian se musel smát.
Viktor držel štěně v podpaží a misku měl v klíně. Lžičkou nabíral teplou kaši a krmil štěně. Jednu lžičku pro štěně, druhou pro sebe. Pejsek hltal a zajíkal se, ocásek mu jen hrál.
Christian se posadil na postel a počkal, až oba dojí. Na Viktorův nešťastný dotaz, jestli mu Max pejska nevezme, odpověděl, že to s Maxem skoulí.

V kuchyni položil misku do dřezu a Max natahoval krk, aby viděl, jestli je opravdu vymetená. ,,Viktorovi se daří lépe, dokáže už jít sám i do koupelny..."
,,To je dobře," oddechl si Christian a posadil se zpátky ke stolu. Sáhl po posledním krajíci, aby neurazil, ve stejné chvíli jako Max. Dotkl se jeho poraněné ruky hruběji, než měl v úmyslu.
,,Au," zanaříkal Max a stáhl ruku zpět. Chvěl se. Christian si všiml, že pod obvazem prosakuje krev. Nebylo pochyb, že Maxe to bolí.
,,Vždyť touhle rukou maluješ..."
Christian nečekal na souhlas a jemně jej uchopil za zápěstí. Max uždiboval kousky chleba a díval se, jak Christianovy štíhlé prsty opatrně odmotávají obvaz. Ptal se, jak se to stalo a Max popravdě řekl, že se říznul.
Rána byla zanícená a hluboká. Táhla se přes celou dlaň až k zápěstí. Šíleně to bolelo.
,,Ty nešiko..." Povzdechl si Christian.
Max lítostivě žvýkal kůrku chleba a poslušně nechal ruku nataženou na stole.
Christian se vrátil s čistým obvazem a dezinfekcí.
,,Maxi, musíš si to každých pět hodin převazovat a dezinfikovat, nebo se ti to zanítí..." Maxovy oči se rozšířily překvapením. Christianovy prsty působily jako dotek ledu, tišily a příjemně jej hladily. Utlačovaly zdroj bolesti a jakási neviditelná síla se roztékala horkostí poraněné dlaně. To léčivo zatékalo i do toho nejjemnějšího řezance.
,,Někde jsem četl, že... když si člověk poraní čáry života, tak brzy zemře..."
Pípnul Max tiše.
,,Nevěř babským pověrám. Ty čáry se ti zacelí a utvoří se znovu, ve tvém životě možná nastane změna, ale rozhodně nezemřeš..." Ubezpečil ho se smíchem.
Obvázal mu ruku a Max si tiše vydechl, protože bolest byla znatelně menší a on mohl dlaň dokonce sevřít v pěst a nevhrkly mu slzy do očí. Tělem se mu rozlilo spokojené teplo. Bude moci malovat, aniž by u toho ronil moře slz.
Znenadání ho objal, ale Christian zareagoval odtažitě, odstrčil ho od sebe.
Maxovo tělo sebou cuklo v přívalu zoufalství a ponížení. Nebyl zvyklý, aby ho někdo odmítal a odolal mu.
Oba mlčeli. Christian popravdě nevěděl, co říkat, proto ho jen mlčky pohladil prsty po ramenech a díval se na stěnu s prostoduchým obrázkem u kuchyňské linky. Přemýšlel o jejich vášnivém vztahu. O tom, co cítil k Maxovi. Nebylo pochyb, že se jednalo o lásku, ale byla tak moc silná, až se stávala závislostí, ze které se Christian toužil vymanit. Ale nechtěl nikdy ztratit tu lásku. Proto to bylo tak těžké. A Maxmilián mu to se svojí temperamentní povahou vůbec neusnadňoval.
Christian mohl vidět tlukot jeho tepu pod obvazem v dlani. Téměř se dusil přemáháním Maxe pevně obejmout a všechno mu odpustit. Vlastně mu už dávno odpustil, ještě tentýž večer, ale živě si pamatoval, že tenkrát to nebyl Maxův jediný výpad. Bál se, že když mu opět povolí a usmíří se, tak se nic nezmění. Ale vždyť on přeci nechtěl Maxe změnit, chtěl ho mít takového, jaký byl! Tak se do něho zamiloval přeci...
Čas, který Maxovi připadal jako několik hodin, přestože to bylo několik minut, vypršel. Christian se k ničemu neměl a Max usoudil, že prohrává čím dál víc. Už neviděl žádné východisko, jen útěk.
Rozhodně vystrčil bradu. Chvěl se. Jeho oči žhnuly jako dva černé uhlíky, jako by se rozmýšlel, má-li zaútočit.
Christian se na něho ledově díval. Věděl, že ta zloba, kterou se proti němu snaží Max obrnit, je jen přetvářka. Ačkoliv se Max nakonec sebejistě zvedl a třískl za sebou dveřmi od obývacího pokoje, Chris si byl jistý, že se zhroutil do křesla a tam se teprve rozplakal, aby nebyl všem na očích.
Předtím byl opravdu ještě přesvědčený, že pár vteřin se bude kochat pohledem na Maxův ponížený výraz, jelikož tak často neměl možnost ho vidět, a pak si ho usmíří. Ale chladně si to rozmyslel, když viděl, že Max pořád nechápe, o co tady běží. To ostatně nechápal ani sám Christian. Možná jen chtěl, aby Maxmilián dával najevo svoje pravé emoce a byl více otevřený, možná doufal, že Max mu dokáže poděkovat za ošetření ruky... Možná, možná.


Mezi prsty opatrně uchopil obrázek, který Max namaloval.
Když se pozorně zahleděl do svých papírových očí, viděl v nich slzy malíře...


Myrtilles - 21.kapitola II. řada

24. října 2008 v 17:04 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2


Ve dvě hodiny a deset minut se měl setkat s otcem.
Ano, nakonec svolil.

Saltarïna - 15.kapitola

17. října 2008 v 18:01 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA



Starý dům za mostem byl opravdu zvláštní. Ansem měl svůj pokoj na půdě a sotva Christian překročil práh, věděl jistě, že jeho bráška je pořád stejný. Pokaždé se musel usmát. Bylo tu pět střešních oken, po jejichž skle se vezly kapice deště. V každém rohu místnosti byla skříňka s poličkami plná prapodivných věcí. Uprostřed pokoje stály dvě postele sražené těsně k sobě a vzorně ustlané. Naproti televize, počítač. Na zdi visely obrazy, črty a kresby, jež Ansem v sychravých podzimních večerech tvořil. Ačkoliv pokoj působil uklizeným dojmem, někdo jako Christian poznal chaos. Chaos, který uklidňoval.
Christian se posadil na koberec k nízkému stolečku, na kolenou kabát, a rozhlížel se kolem. Jeho bratr na tom byl lépe, protože žil s otcem, který ho dokázal velice dobře finačně zabezpečit. Ansem nemohl unést, že Christian odmítá peníze i veškerou pomoc na lepší život. Hodně se kvůli tomu pohádali a několikrát se i poprali. Ansem věděl, že dokud bude mlčet a dělat, že jej Christianova životní situace netíží, budou se moci stýkat. Chris byl zvláštním člověkem... Jenže Ansem také.

,,Svlékni se, jsi celý mokrý, půjčím ti něco mého..."
Ansem se k bratrovi sehnul a vzal mu mokrý kabát, aby jej mohl rozprostřít u topení.
Pokojem za chvíli proudilo příjemné teplo od radiátorů. Ansem byl samostatný, co se týkalo vybavení pokoje, měl tu i konvici na čaj, protože byl líný chodit si dolů do kuchyně, kterou sdílel s otcem.
Christian do dlaní sevřel hrníček s voňavým čajem. Vanilka, skořice a jablka. Tenhle čaj míchal Ansem sám. Byla to lahoda.
,,Teď nám může být jedno, že prší..."
Usmál se Ansem spokojeně a sedl si naproti bratrovi. Upíjeli čaj a jedli k tomu sušenky. Christian dlouho nezažil takovou pohodu. Choulil se do Ansemovy mikiny a nechal se kolébat jeho vůní.
,,Ukážu ti, s čím jsem už hotový..."
Ansem si rychle strčil do úst poslední kousek sušenky a natáhl se k jedné ze skříněk. Dlouze se v ní přehraboval a vypadlo mu na zem spoustu papírů. Našel složku, kterou hledal. Podal ji bratrovi a pokoušel se natěsnat zpátky svoje věci do skříně.
Christian deskami zalistoval a do posledního zápisu se začetl.
,,Anseme, tomu přeci sám nevěříš..."
Hlesl překvapeně.
Ansem se zasmál. Jeho oči se rošťácky leskly. Vzal bratrovi desky a četl nahlas v jejich mateřštině s důrazem na každé slovo. Christian ho poslouchal a občas se jemně usmál.
,,Podívej, Christiane, ono to není tak... těžké pochopit, ale mně se to zdá prostě logické!" Zazubil se rozverně a strčil mu do smějících se úst kousek sušenky. ,,Všichni by pod Kremlem něco hledali, protože je to místo, kde každý očekává, že pod ním něco bude. A právě proto tam nic není..."
Christian předstíral, že o tomhle přemýšlí, přestože sám měl na věc jiný názor.
Ansem klidně pokračoval.
,,Jediný způsob jak to ověřit, je tam jít osobně. Určitě existuje nejméně deset sektorů, které jsou na Kreml napojené... Podívej, Alexej mi volá téměř obden a pokaždé má nějakou novinku. A nejvíc mě dostalo, když líčil, jak v pátém podlaží našli ještě pár říčních kanálů a chodbu, která se rozděluje na dvě a stýká se v jedné velké jeskyni. Je plná rozpadlých sudů a my dva jen můžeme hádat, co v nich je..."
Christian nepotlačil úšklebek.
,,Chudé pozůstatky zvědavců?"
,,Myslím, že to ne. Hromádku lebek našli předevčírem ve čtvrtém sektoru. Alexej tvrdí, že je to důkaz Stalinových čistek. V těch sudech bude nějaký nebezpečný odpad... A sektor pět je prý zasypaný. Alexej říkal, že v něm můžou kopat maximálně tak za měsíc, až budou vědět jistě, že to má cenu."
Christian zamyšleně přikývl. Hodně dlouho se bavili o svých plánech.
,,Chci odjet, až se Viktor uzdraví. Max se asi... zblázní, ale já nemohu jinak. Přes Vánoce budu doma a vrátím se na jaře. Nemusí se bát, že to beze mě nezvládnou, nechám jim dost peněz, co si šetřím pro tuhle situaci..."
Ansem si povzdechl. Pomlčel o výčitkách, nechtěl se dnes hádat, i když jej šíleně zlobila Christianova tvrdohlavost. Oni dva by mohli žít jinak, kdyby Christian přijal pomoc. Jenomže on nepřijal. Tvrdil, že si dokáže pomoci sám.
,,Christiane, nebylo by lepší, kdyby Max... byl u tebe? Copak nevidíš, jak šíleně ho to ničí? Co se mezi vámi stalo?"
Christian si rozpačitě nabral další hrst mandlí ze sáčku a než konečně odtrhl oči od fotografií, co se jedna po druhé míhaly na Ansemově notebooku, uběhlo pár dlouhých vteřin.
,,Něco se mezi námi změnilo. Max byl vždycky dost živý, pořád jsme se hádali, ale nikdy to nebylo tak, že bychom si chtěli ublížit. My jsme se i prali, Anseme. Jenže teď je to jiné. Max se chová někdy až přehnaně ostře a jak není po jeho, tak se cítí zhrzený a útočí. On je v jádru zlomený a potřebuje podporu, já se snažím mu ji dávat, ale ne za cenu toho, že si na mě potom bude ty svoje mindráky léčit. Teď jsme se něco jako... rozešli. Možná se dáme dohromady, až přijedu o Velikonocích, možná už také ne..."
Ansem si tiše povzdechl. Občas koukl na fotografie moskevského metra a vypadal, že hluboce přemýšlí.
,,Christiane," promluvil měkce. ,,Měl bys mít trochu víc trpělivosti, zkus Maxe pochopit..."
,,Já ho chápu až moc dobře!" Zahučel Christian a Ansem mu znovu skočil do řeči: ,,My dva jsme matku nikdy nepoznali, ale Max ano, a poznal ji tak, jak ji žádné dítě nechce poznat ani v nejhorším snu! Ty bys nebyl jiný, kdyby tvoje matka byla olezlá heračka a prodávala tě za pár stovek chlapům, sotva by ti bylo deset!" Vyjel na bratra ostře. Christian odvrátil pohled na stěnu, tohle jej zraňovalo.
,,Já mu nechci ubližovat," zašeptal. ,,Jen se s ním neumím srovnat a nedokážu mu dát, co tak chce..."
Ansem pochybovačně zavrtěl hlavou a pohladil bratra prstem po hřbetu ruky a sebral mu několik mandlí.
,,Christiane, Max nepotřebuje nic jiného, než upřímnou lásku a něhu, a to ty dávat umíš... Může to trvat několik let, ale on se může změnit, věř mi..."
,,Viktor neví, co byla Maxmiliánova matka zač a jednou na to nějak špatně narazil. Max ho zmlátil vařečkou do krve a kdybych tam nepřišel, já nevím, co by s ním udělal... Tyhle jeho výpady, Max hledá kohokoliv, na kom by si mohl vybít vztek, ale potom ho to mrzí. Je to takový můj malý sadista," pousmál se Christian trochu, ,,vždycky když se milujeme, potřebuje trochu bolesti, aby se mu to líbilo. Ale ne sobě, potřebuje to dělat druhému."
Ansem povytáhl obočí a v jeho očích bylo vidět, že pokud by Max ubližoval jeho bratrovi, veškeré zastání jde okamžitě stranou a on bude Maxe nenávidět.
,,Ne, nečerti se!" Rozesmál se Chris a šťouchl do Ansema, který přestal být ostražitý.
,,Není to nic zlého, když si s ním umíš poradit. On čeká na to, že ti ublíží a touží po tom, abys mu to oplatil a zároveň se bojí. Když byl malý, matka ho často bila. Myslím, že vlastně to, jaký dnes Max je, pramení z dětství..." Zachmuřil se.
Ansem přikývl. ,,Ano, to je ale pravda. Všechno pramení z dětství, Christiane... Pověz mi teď upřímně, miluješ Maxe? Nebo... nebo se ti víc líbí Viktor? Ty k němu něco cítíš a on k tobě také. Ten chlapec si mě s tebou pokaždé splete, když se nad ním skloním a když nejsi v místnosti, prosí mě, abych tě k němu přivedl..."
Christian věděl, že nejlepší obrana je útok. Ledově se usmál.
,,Nejdřív mi pověz, jestli děláš oči na našeho Jakuba..."
Ansem se zasmál a laškovně naznačil svoje oblíbené gesto. Zvednutý prostředníček. Christian hned věděl, na čem je. Zasmál se a bratrovi pohrozil.
,,Opovaž se mu ublížit, rozšlapal bych tě, Anseme!" Zdůraznil jeho jméno.
Ansem se ušklíbl.
,,Stačí mi, když ho dostanu do postele, je lačný po sexu a já bych si s ním hravě poradil. Má tak jemnou tvářičku, bavilo by mě si s ním hrát..."
Zasvítily mu oči. Vyhodil do vzduchu mandli a bravurně ji zachytil do úst. Skousl a čertovsky se culil Christianovu vážnému výrazu.
,,Ach, bráško, přeci si nemyslíš, že bych dokázal něco udělat jednomu z tvých svěřenců?"
Zazpíval medově a blonďatému chlapci přejel po zádech mráz.
,,Anseme," špitl tiše a varovně. ,,Oba moc dobře víme, že jsi nebezpečný."
,,Ten poslední hodně křičel, když jsem si ho bral." Zabrblal Ansem zcela vážně, a když na něho Christian skočil, aby mu vlepil pohlavek, rozesmál se na celý dům. Zvážněl. Chytil bratra za ruce a překulil se přes něho. Byl krotký jako beránek.
,,Christiane, přeci nevěříš tomu, co se povídá..." Pohladil jej a Christian dokázal jen přikývnout. Bratrův něžný pohled jej udolal.
,,Ale je pravda, že často kradu malé chlapce, které potom mučím...Možná i k nějaké té sektě patřím!"
Dodal ještě rošťácky a tím tahle debata pro něho skončila. Natáhl se pro zbytek mandlí a spokojeně je vybíral ze sáčku. Třepal s ním, vyhazoval mandle do vzduchu a chytal je pusou. Když se mu to povedlo, spokojeně zavrněl.
Christian ho tiše pozoroval. Ne, Ansem by rozhodně nikomu neublížil... Byl si v tu chvíli jistý.
,,Uděláme si ještě něco dobrého k jídlu a vypijeme si kafe, ne? Určitě něco dávají v televizi!"
Ansem zmuchlal sáček a odhodlaný nepromarnit s bratrem ani minutu, jej vytáhl na nohy a zatímco ho provokoval k bratrské rvačce, směroval jej dolů do kuchyně...

*

Malý chlapec seděl u stolu a kýval nohama. Šíleně se třásl a nepřirozeně modré oči poulil na rozjařené muže, kteří se bratrsky plácali po ramenech a sotva svlékli kabáty obtěžkané vločkami sněhu, jejich oči pátraly, čím by zkřehlé tělo zahřály. Několik lahví postavených na stole před chlapcem donutilo muže téměř k vítěznému pokřiku.
,,Tohle je nejlepší, co mám!"
Zasmál se muž, který stál před stolem. Z dřevěné police vzal několik hrnečků a každý vrchovatě nalil vodkou, že málem přetékal. Muži se na alkohol s rykem vrhli. Ten, který se těžko pohyboval, se místo na dno sklenice díval na chlapce.
,,To je ten tvůj syn, Vladane?"
Otočil se k hostiteli.
,,Ano, ten mladší." Přikývl Vladan a pohladil klučíka po blonďatých vlasech.
,,Anseme, pozdrav pány..."

Chlapec byl vystrašený a sedět tady mu nedělalo příliš dobře. Musel čelit narážkám, kterým nerozuměl, musel poslouchat jejich oplzlé vtipy a vzpomínání, jak dobré nebo naopak špatné postavení měla jejich země za toho nebo onoho cara, musel na otcův pokyn dolévat "vzácným hostům" vodku a tváři se, že jej to baví. Připadal si jako cvičená opice a uvnitř se v něm všechno svíralo, protože tušil, co bude následovat, sotva otec vypije další hrnek vodky.
Tak se také stalo. Když už jejich vyprávění bylo spíše jen opileckým překřikováním, chlapcův otec si rázným mávnutím pažemi vyžádal pozornost. Slabě zavrávoral a postavil se. Židle za jeho zády se převrátila. Navztekaně do ní kopl a opřel se dlaněmi o stůl, aby udržel rovnováhu.
,,A teď se všichni dívejte! Anseme, pojď sem!"
Prstem ukázal na Ansema, kterému se v ruce třásla láhev. Díval se, kudy by zmizel, ale věděl, že si to nesmí dovolit. Otec by mu to později tvrdě vrátil. Téměř po špičkách k němu přistoupil a sklopil pohled do země, když mu otec položil ruku na rameno a opřel se o něho.
,,Vy všichni…" Zlověstným pohledem sjel muže. ,,Vy všichni teď uvidíte, že ten kluk to má v sobě!"
Dva tři muži se ušklíbli a rychle si dolili svůj hrneček.
,,Ty, Andreji, ukaž ruku, co ti zohavila ta kurevská zbloudilá kulka!"
Dostal ze sebe muž téměř vzrušeně.
Andrej, starý zarostlý opilec, kterého Ansem potkával na náměstí věčně zpitého do bezvědomí, si vyhrnul rukávy, strhnul kus špinavého hadru a místností se neslo obdivné mručení. Od zápěstí až nad loket se táhla hluboká rýha, která se na několika místech ošklivě trhala, vytékal z ní hnis a krev. Ansem ucítil odér zkaženého masa a udělalo se mu slabo. Věděl, co se teď po něm bude žádat. Instinktivně couvnul a otec ho tvrdou dlaní šťouchl pod lopatky.
,,Ukaž chlapče, co v tobě je!"
Postrčil ho k Andrejovi, jenž si natáhl ruku doprostřed stolu a zlověstně se na chlapce šklebil.
Ansem zavrtěl hlavou a oči se mu rozšířily hrůzou. Bál se vlastní bolesti, která jej sužovala, když měl dělat to, co po něm otec žádal. Nepohnul se z místa, ani když do něho otec hrubě strčil.
Andrej se ušklíbl a bouchl pěstí do stolu.
,,Vladane, ten tvůj kluk nevypadá na to, že by dokázal tak dobře léčit, jak se všude chlubíš! Takové nedochůdče!"
Vladana tohle silně urazilo a jeho ješitnost spadla dolů, aby se okamžitě vyšvihla nahoru. V tu chvíli Ansema nenáviděl, protože v chlapci viděl svoji budoucnost, výdělek, a zatím docílil akorát toho, že se mu ten parchant vzpíral.
Trhnutím ho otočil proti sobě.
,,Ty nebudeš poslouchat?!"
Rozlítil se a chlapec uhnul hlavou, aby zmírnil úder dlaní, která v tu chvíli postrádala veškerou něžnost, kterou jej zahrnovala, když byl otec střízlivý.
Vladan Ansema nikdy nebil, pokud nebyl opilý. V poslední době, se ale skleničce díval na dno až moc často, a to také narušilo jeho vztah s oběma syny. Christian s ním nekomunikoval vůbec a Ansem se snažil otce omlouvat. Vladan Ansema zahrnoval láskou, když chlapec plnil oč žádal. Jeho snem bylo udělat z Ansema léčitele, protože jeho oči viděly hloub a poznaly v chlapci neobvyklé schopnosti.
Teď byl ale Vladan silně opilý a vyhecovaný pokřikem kamarádů. Viděl jen sebe a svoje zájmy, touhu prosadit se v téhle společnosti a v tenhle okamžik by proto udělal všechno na světě. Několikrát chlapce zuřivě uhodil a nechal ho spadnout na zem. Před očima měl svoji hladovost po penězích, které mu Andrej slíbil, když mu Ansem ruku vyléčí. Vladan ale věděl, že pokud se chlapec vzepře, žádné peníze nebudou. Potřeboval ho k tomu přinutit a bylo mu jedno, za jakou cenu. Věděl o Ansemově citlivém místě, o kousku jeho srdce, který si malý chlapec žárlivě střežil a který miloval. Svého o rok staršího bratra, který byl od narození vážně nemocný. Ansem v bratrovi spatřoval důvod svého poslání, vynaložil veškeré úsilí na to, aby ho vyléčil. Pokud na sobě pracoval a zdokonaloval svoje schopnosti, bylo to jen kvůli Christianovi…
Teď chlapec jen zoufale sledoval, jak otec vyběhl nahoru po schodech. Slyšel bouchnutí dveří o stěnu a poděšený výkřik Christiana, kterému se večer udělalo špatně, a proto spal u Ansema v pokoji. Otec ho vytáhl z postele na koberec a několika kopanci se snažil způsobit mu co největší bolest. Dezorientovaný chlapec se nestačil nijak bránit, když se udeřil hlavou o postel a ztratil vědomí. Otec ho za ruce táhl po koberci. Ze schodů jej strhl do kuchyně. Muži posilnění alkoholem jej hecovali do výšin absurdity a na opačnou stranu jeho vztahu k synům. Vysázeli na stůl všechny peníze, co měli. Pochvalné výkřiky a sliby, že vsází všechno.
Ansem ze sebe vydal jen poděšené zasténání a pokusil se vrhnout ze sevření jednoho muže a utíkat k otci, který odkopl několik židlí a bezvládným Christianovým tělem smýkl na zem.
,,Teď bys pomáhal, maličký, že?!"
Zasmál se muž, jenž pevně držel chlapce za ruku. Ansem dělal všechno proto, aby se mu vyškubl. Jeho modré oči získaly neuvěřitelně zlostný odstín modři a muž znejistěl, když se do nich podíval. Ansem syčel jakási slova, kterým nikdo v místnosti nemohl rozumět a rukama se pokoušel vyškrábat svému vězniteli oči.
,,Ten má sílu! Andreji, pomoz mi s tím hadem!"
Muž odolal nutkání chlapce zkrotit pěstí.
Vladan se tlumeně zasmál, když zpozoroval svého bojovného syna. Na takovouhle hranici potřeboval Ansema dostat. Aby to uvedl k naprosté dokonalosti a jen podtrhl svoji šílenost, sáhl pro dlouhý špinavý nůž, kterým předtím krájel maso, aby měl později hostům co podat.
Ansem se otočil ve chvíli, kdy Vladan přiložil ostří na zápěstí svého syna a jeho plátěné kalhoty postříkal proud horké krve, která se řinula z hluboké rány. Červeň vytryskla z jemné dětské ruky, a muži, pro které tohle zatím byla jen nevinná zábava, zmlkli.
Ansemův výkřik projel všemi přítomnými jako dobře namířená kulka. I nejotrlejší Andrej v tu chvíli nedokázal udělat nic jiného, než povolit svůj stisk a chlapce pustit.
Vladan si snad uvědomil, na jak vratkou stranu nakročil. Pustil zakrvácený nůž na zem a prsty ulepenými od krve syna si pročísl vlasy. Stál jako přikovaný u provizorního stolu, kde připravovali jídlo a bylo slyšet i tikání hodin.
Ansem padl na kolena vedle bratra a dlaní pevně stiskl jeho poraněné zápěstí, ze kterého se řinula stále tepající teplá krev. Sehnul se k chlapci pod sebou a opřel se čelem o jeho. Trhavě vzlykal a chvěl se. Z jeho úst vycházela cizí slova, která zněla jako modlitby a přeci modlitbami nebyla. Brány pekel se otevřely a do hlubin jeho duše pustily temné síly, jež cloumaly jeho nitrem a lámaly jej na tisíc kousků. Každý kousek byl jako trn růže a mohl bodnout a zároveň uzdravit. Bylo to jako projet se na hřbetě oře nebes a všechno vyšší vědění do sebe natáhnout. Tiskl k sobě tělo bratra a třel se tvářemi o jeho. Krev, která slepovala jejich ruce dohromady, stékala Ansemovi po loktech na potrhané oblečení. Chlapec neviděl před sebou nic jiného než bolest, která najednou ovládla jeho tělo jako v agónii. Slyšel sám sebe, jak slabě naříká. Rána na Christianově zápěstí, kterou objímala jeho dlaň, pulsovala a on cítil, že tím místem do sebe vtahuje všechno zlo a všechno špatné, každou sebemenší bolest a slzu. Cítil vůni čerstvé krve a nevnímal svět kolem sebe. Soustředil se jen na svého bratra, kterého ve svém náručí slyšel dýchat. Ansem se nemusel dívat, on uměl naslouchat. Zatočila se mu hlava a společná krev jejich těl začala pozvolna chladnout. Srdce Christiana bilo tak, jak Ansem dýchal a jak mu šeptal do vlasů. Najednou si byl jistý a věděl, jaký dar má v rukách. Uvědomil si to, když zdravá ruka jeho bratra se malátně přesunula kolem jeho krku a pevně se tam zaklesla. Ještě více k sobě Ansem Christiana přitiskl a bolest v očích vystřídal záchvěv uvolnění, když viděl, jak krev vytékající zpod stisku jeho dlaně a bratrova zápěstí, se stává stále tmavší a proud je slabounký. Políbil jej na pootevřené rty. Brány pekel se pomalu zavíraly, protože už nebylo potřeba příště se otevřít. Všechno vědění teď Ansem do sebe přijal.
,,Nenechám tě umřít, Christiane..."
Zašeptal tiše a opatrně pustil jeho ruku. Krystalky krve se zrcadlily v jeho modrých očích. Jako když tisíce rubínů pohltí safír a donutí je přestat se kutálet. Díval se na místo, které rozdrásal nůž. Na místo, kde rána byla zacelená tak dokonale, jakoby se hojilo několik týdnů. Díval se do tváře svého bratra, který otevřel oči a vystrašeně se schovával v jeho náručí.
Vítězoslavně se díval do tváře svého otce, kterého v tu chvíli miloval i nenáviděl.

Díval se do kamenných tváří opilých mužů, když svého bratra nesl nahoru. Prohráli svoji sázku.
Od té chvíle se díval dál, než mají dovoleno obyčejní smrtelníci.
Za prázdné stěny všedních světů.


Ansem se probudil a srdce mu silně tlouklo. Posadil se na posteli a opřel se čelem o kolena. Chvěl se a naslouchal bušení deště na střešní okna. Jeho sen byl tak živý a on před sebou tyhle chvíle viděl, jako by to bylo dnes.
,,Anseme, jsi v pořádku?"
Christian se nadzvedl na loktech. Rozespale se díval na svého bratra. Ansem zavrtěl hlavou. Opatrně klesl zpátky na postel a soukal se k bratrovi do náruče a pod deku. Byla mu zima a jeho tělo studil pot.
,,Copak se ti zase zdálo, maličký?" Zašeptal Christian měkce a přitáhl jej k sobě do náruče. Ansem se k němu téměř živočišně přitiskl a rty vyhledal Christianova ústa. Potřeboval se bratra dotýkat a jakkoliv s ním být v tuhle chvíli spojený. Opatrně ho líbal na ústa a na tváře, na čelo. Chvějícíma se rukama ho objímal kolem krku a toužil být schovaný někde uvnitř Christianovy duše. Věděl, že on se neměl nikdy narodit samostatně, měl se narodit tak, aby byl duševně spojený s Christianem.
Christian pochopil.
,,Byl to jen sen, Anseme. Já jsem tady a všechno je v pořádku, neboj se..."
Hladil jej a uklidňoval. Chlapec v jeho sevření jen tiše naříkal.

,,Všechno pramení z dětství, Christiane..."

Saltarïna - 14.kapitola

15. října 2008 v 22:59 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA


Děkuji  vám za komentáře pod povídkami, neskutečně si toho vážím a těší mě to ...


hezké počteníčko! :-)

Saltarïna - 13.kapitola

10. října 2008 v 22:10 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA


Cesta do starobylé části města netrvala Christianovi ani deset minut. Cestičku lemovanou tulipány, jež vedla až ke schodišti nádherného starého domu, přeběhl. Zatímco se opřel o zvonek, rozhlížel se po stmívající se ulici. Muselo to být nádherné, když všechno kvetlo. On si ten pohled ale nepamatoval. Vytěsnil z mysli všechno, co mu připomínalo staré časy...
Poodešel o dva schody, aby viděl do okna, kde se svítilo. Záclona se pohnula. Vzápětí zaštěkal pes. Christian se na dveře lehce přitiskl.
Byl vyzván, aby pověděl své jméno.
Pravé jméno.
,,Toho se nedočkáš, ty mizero!" Odvětil Christian ve své mateřštině. ,,Otevři mi, vím, že tam je, potřebuji jeho pomoc..."
Počítal kapičky deště, které padaly z pramenů jeho vlasů do dlaně.
Dvacet čtyři...

Saltarïna - 12.kapitola

8. října 2008 v 15:49 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA
Přeji vám moc hezké počtení! :-)


Uběhlo několik dní. Několik chmurných dní. Když se na ně Maxmilián ohlédl, nedokázal pochopit, jak je vlastně přežil. Bez Christianových pohledů, bez jeho úsměvu a polibků...
Chovali se k sobě jako cizinci, Christian byl nepříjemný a odtažitý. Max se na svém bitevním poli zatím jenom plaše rozhlížel. Christian nechodil na noc domů a Max spal v ložnici sám. Každou noc několik hodin jen tiše ležel a díval se do tmy před sebou. Věděl, že svůj život nezvládá. Nic nemělo cenu, nikdy takhle nechtěl skončit - a přeci se to stalo. Jediné, co ho drželo nad vodou, bylo malování. Denně několik hodin seděl u okna v kuchyni a léčil svoji zklamanou duši. Šálkem horké kávy a kouskem čokolády. Stal se na tom závislý.