Prosinec 2008

Saltarina - 18.kapitola

29. prosince 2008 v 22:17 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA



Max věděl, že něco není v pořádku. Na takové věci měl čich. Zarazil jej pohled do krabičky od čaje - kdo tam přispěl tak velikou bankovkou? Max si připadal provinile, když tam vnutil zmačkanou stokorunu. Více dnes nedostal, protože portrét namalovat nešel. Eliáš byl rozmrzelý. Jeho zkouška se blížila. Naznačil Maxovi, že ještě několik setkání a nebude ho už potřebovat. Max byl zoufalý, nechtěl se vrátit na ulici. A Christian nevypadal vůbec vlídně, takže ani nebude stát o to, aby chodili za výdělkem spolu ...
Viktor se poměrně srovnal, několikrát šel i ven, projít se kolem domu, nebo si sednout s Jakubem na hřiště. Zamlklost a bojácný ostražitý pohled jeho očí stále však nevymizel...

Myrtilles - poslední díl; můj vánoční dárek se šťastným koncem (2.část)

21. prosince 2008 v 23:09 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2
Alan se chopil prvního dárečku. Zatřepal s ním.
,,Netřepat, je v tom štěně!" Upozornil Filištín a Norbert se ušklíbl.

Myrtilles - poslední díl; můj vánoční dárek se šťastným koncem

21. prosince 2008 v 23:09 | Syhrael |  ○○○ MYRTILLES 2
Slunce nadšeně vykouklo zpoza kopců pyšně se tyčících nad zámeckým parkem. Podrbalo se paprskem na hlavě a zákeřně šťouchlo do boku nahou Borůvku, která se sladce rozvalovala před krbem na kožešinách a vysávala ze svého milence veškeré zbytkové teplo, které nad jejich těly viselo od včerejší vášnivé noci. Byla tak moc nemravná, že některé obrazy šlechtičen a kazatelů z náboženských výjevů na kazetovém stropě, měly mrtvolně bledý výraz, ne-li přímo dlaně přitisknuté na očích.

Alan otevřel oči a rozverně se zachichotal. Převalil se na druhý bok a očima hladil Bernarda po konturách jeho vypracovaného těla. Slunce drze nakukující francouzskými okny vytvořilo na jeho nahotě nádhernou hru stínů a duhových barev.
Měl paže položené na kožešině a tváří se opíral o předloktí. Alan věděl, že nespí. Prstíky mu lehounce pročísl světle blonďaté vlasy a zabrnkal mu o rty. Chňap!
,,Auvajs!" Zapištěl Alan ublíženě a ocitl se v jeho objetí.
,,Ty tvoje všetečné prstíčky, já ti je ukousnu!" Zašvitořil Bernard chlípně.
,,To bys neudělal," ubezpečil ho Alan a vsadil na svůj vždy bezpečně zabírající výraz plaché raněné laně.
,,Ještě si to rozmyslím," zabručel Ben a ospale zívnul. Spali jen několik hodin. Opatrně se zvedl na lokty a rozhlédl se komnatou. Slepené pastelky byly už dávno v igelitce a připravené k odeslání. Všude se válely jejich svršky, jak je ze sebe v zápalu boje strhávali. Bernard se vyškrábal na nohy jen s námahou. Přehodil si kolem boků osušku a zmoženě sebou praštil do křesla k oknu. Pohlédl do zahrad. Už se tam procházeli první návštěvníci, zahradníci pobíhali kolem kašen. Mohlo být maximálně osm nebo půl deváté.
Sáhl po novinách, které byly pečlivě připravené na stolečku s tácem i akorát vlažnou kávou, horkou čokoládou a bohatou snídaní o několika chodech.
,,Agáta," zasmál se Bernard a sáhl po denním tisku.
Alan se po čtyřech přisunul ke křeslu. Bernarda vzrušením zamrazilo. Alan se choval naprosto bezelstně a s nahotou neměl nejmenší problém. Přidržel se stolečku, aby se mohl vyškrábat na nohy a posadil se do druhého křesla. Podal si čokoládu a přilil do ní trochu smetany.
,,Dáš si vajíčko?"
Bernard odložil noviny a zamnul si ruce nad vydatnou snídaní.
Alan přitakal. Nastavil talířek a prstem ukazoval na dobroty. Tmavý chleba s máslem a medem, tři druhy salátu a dva světlé rohlíky, dvě malé koblížky s meruňkovou marmeládou, vajíčko naměkko, pár kousků čerstvého ovoce a nechal si také nalít do vysoké sklenice vychlazený jahodový džus.
,,Tomu říkám královská snídaně!" Pochvaloval si s plnou pusou. Bernard se spokojil s černým chlebem a medem.
,,Musím s tím něco udělat, s tímhle obžerstvím," povzdechla si Borůvka a za kouskem vajíčka poslala dva perníčky a hlt smetany.
Bernard se rozesmál a poprskal si kávou noviny.
V klidu snídali a během toho se beze spěchu oblékali. Alan si všimnul Bernardových "nenápadných" pohledů za cípem novin. Svoji snídani pan hrabě zhltl rekordně brzy a když už půlhodinu četl jednu stránku a čím dál častěj kontroloval, jak rychle ubývá jídlo na Alanově talíři, Agátinou prozíravostí velkého jako kolo od vozu, Alan způsobně odložil chleba se slaninou a vajíčkem a složil ruce do klína, aby naznačil, že se tedy krotí.
,,Ty už jsi najedený?" Zareagoval hned Bernard, jako by na tu chvíli čekal už několik let. Alan smutně hypnotizoval zbytek své snídaně, tušil, že Bernard mu pravděpodobně chce něco naléhavého sdělit.
,,Opravdu už nemáš chuť na to nádherně propečené vajíčko s tak výtečnou značkovou slaninou a vynikajícím sýrem a extra křupavou kůrčičkou?" Otázal se Bernard nesměle. Alan zakňoural a očima ukazoval na svůj talíř.
,,Nemůžu jíst, když mi chceš něco říct, je to nezdvořilé!" Pípnul vážně a cukaly mu koutky.
,,Ty ses díval do knihy s etiketou, co leží v hudebním salónku?" Povytáhl Bernard obočí a mimochodem sáhl po Alanově vidličce. Nabral na ni obzvlášť hezké sousto a pozvedl mu ji k ústům.
,,Jen jsem si prohlížel některé stránky!" Objasnil Alan s plnou pusou.
,,Je mi to jasné," usmál se Bernard.
,,Copak mi chceš tak důležitého, že jsi musel použít tvé hypnotizující pohledy?" Alan se pokusil oblíznout vidličku, Bernard zapomněl na všechny zákony etikety, protože by se tím připravil o skvostný pohled.
,,Vlastně... nic..." Bernard opatrně odložil vidličku a sklonil se pod stůl. Něco držel v dlani. Připomínalo to hedvábného tyrkysového hada.
Zbytečně nemluvil, opatrně se zvedl a přesunul se za Alana.
,,Víš, co je dnes... za den?" Zeptal se tiše, opřel se lokty o jeho ramena a šátek mu lehce ovinul kolem krku. Cítil, jak se chlapec zachvěl, nikoliv strachem, ale zvláštním druhem vzrušení.
,,Co jsem provedl?" Ujišťoval se Alan a šilhal, aby prozkoumal cípek šátečku, kterým Bernard jemně přejížděl po jeho tváři. Zahlédl zlatě vyšívaná písmena a malý symbol. Bezpečně poznal iniciály E.W. a obrázek delfína s korunkou. Ten měl Bernard téměř na všem majetku. Nikdy nepověděl, proč tam není písmeno z jeho křestního jména, ale zdobené E. Jen se záhadně pousmál a odkázal jej na obrazy ve své pracovně. Alan před nimi mohl stát hodiny a nepřišel na nic jiného než na ženu s kaštanovými vlasy, která se ani na jednom obrazu nesmála a měla stejné oči jako Bernard...
Rozechvěle se otázal, jestli je jeho prohřešek moc veliký, ale to už měl zavázané oči a bezpečně poznal, že se něco opravdu velkého chystá. Ještě zašvitořil, jestli by k té posteli nemohl dojít dobrovolně, ale uslyšel jen smích.
,,Ty vážně nevíš, co je dnes za den?"
,,Já... mám narozeniny..." Zkusil to Alan. Byl si jistý, ale ani v nejmenším by jej nenapadlo, že Bernard tomu bude přikládat takovou váhu. Jistě, nebyl naivní a věděl, že bez povšimnutí to rozhodně neprojde, jenomže vůně fialek ze starého šátku byla jasným znamením výjimečnosti.
,,Podej mi ruku, slepé Borůvčí moje, půjdeme se trochu... projít!"
Zakoketoval Bernard a pomohl mu vstát. Alan mu nabídl obě svoje ruce a šťastně se culil. Než vykročili ze dveří, uběhla téměř čtvrthodina, během které Alan pochopil, jak krásné je líbání se zavázanýma očima.
,,Budeš mi říkat, kolem čeho procházíme, ano?" Ujišťoval se, protože byl opravdu velice zvědavý.
,,Samozřejmě," souhlasil Bernard s vážnou tváří a jedním dechem dodával každý metr - Právě jdeme kolem mého pradědečka, mé pratety, mého praprastrýce - ach, to jen ten, jak měl přítele, naší početné rodině po něm zůstal pohádkový zámek v Německu, vyprávěl jsem ti o něm! A tahle žena vedle milovala psy, nechávala si ze Španělska vozit čokoládu speciálně pro ně ... Ten malý psík na jejím klíně se tváří jako pan Čtyřnohý - Alan se smál na celý zámek. Bernard jeho kroky směřoval po schodech, přidržoval ho za boky a šeptal mu, že už tam brzy budou. Alan přizvukoval - už?
Bernard šikovně zahladil cestu, otočil Alana několikrát kolem dokola, schválně se s ním vracel a volil jiné cesty.
,,Teď jsme venku!" Uhádl Alan a Bernard jej hravě štípl do boku. Prošli zadní částí parku podél zámecké zdi.
,,Už jsme tady?" Začichal Alan a otočil se na místě. Bernard neodpověděl. Otevřel vrata do prázdných stájí. Zavrzalo to, Alan sebou zmateně škubl. Bernard ho postrčil na hlavní chodbu vedoucí k boxům pro koně. Malý hřebeček poníka tlumeně zařehtal, Bernard si pozdě položil prst na ústa a naznačil poníkovi, že dnes je přísný zákaz zdravení.
,,Já už vím, kam jdeme!" Zapištěl nadšeně Alan a poskočil si šťastný, že odhalil záhadu. ,,Na seník! Už dlouho jsme tam nebyli!"
Bernard vyprskl a přitáhl ho blíž k sobě. Lehce jím manipuloval až k poslednímu boxu v nejdelší řadě. Možná měl malinko strach, co se stane, až mu sundá šátek...
,,Něco mi slíbíš..." Dloubl jej něžně do boku a Alan přitakal. Bernard si jej natočil čelem k sobě a pohledem přes jeho rameno zkontroloval rozpoložení poníka, který v boxu očekával nového majitele. Bernard by přísahal, že Čokoláda zastříhala ušima, když zavětřila Borůvku.
,,Až ti sundám ten šátek, budeš se dívat jen na mě, nikam jinam, ano?" Dodal přísně a Alan špičkou tenisky zkoumal terén vedle sebe, protože získal podezření, že určitě stojí někde hodně vysoko a mohli by spadnout dolů, kdyby se rozhlédl. Byl tak zvědavý, jeho fantazie pracovala na plné obrátky!
Bernard potáhl za cíp šátku. Alan zamžoural před sebe, neodolal nutkání a malinko chtěl pootočit hlavu.
,,Něco si slíbil!" Zamlaskal Bernard tiše a přidržel jej za bradu. Četl v jeho očích a viděl tam radost a nadšení, spousty otázek a těšení... Nechtěl ho dlouho trápit.
,,Dnes je tvůj velký den, Alane. Sedmnáct let, víš jak je to krásné číslo? Jsou to tvoje první narozeniny, které slavíš se mnou a já chci, abys na ně nikdy nezapomněl. Chtěl jsem tenhle dáreček předat jako poslední, ale... nevydržel jsem to..."
Alan cítil, jak mu vlhnou oči a nemohl zatřepat hlavou. Skousával si spodní ret a dělal všechno proto, aby působil úměrně svému věku a neplakal. Bohužel to nešlo, Bernardovy oči a úsměv byly tak vlídné a milé. Ještě nikdo se na Alana takhle nedíval. Jeho minulé narozeniny se odehrávaly ve znamení ponížení a hořkosti, když otec přišel domů opilý a měl v kapse místo dárku několik hodin křičení a bití.
,,Chtěl jsem ti splnit přání, které pochází tady odsud..." Pohladil jej malíčkem po levé ruce až nahoru po rameni a zastavil se u srdce. ,,...Dalo mi práci to vypátrat, ale podařilo se mi to, přestože jsem se ti musel podívat do deníku..." Špitl trošku zahanbeně a Alan se zasmál. ,,Kdybys tam napsal, že chceš fialové z nebe, tak bych ti jej donesl. Nic by pro mě nebylo nesplnitelné, protože já chci, abys teď už byl jenom šťastný..." Přitiskl jej k sobě, Alanovi se rozbušilo srdce.
,,Zavři oči," pošeptal mu Bernard a políbil jej na šíji. Alan poslechl, přitiskl si dlaně na obličej a urputně se chvěl.
Bernard pootevřel branku do boxu Čokolády.
,,Pojď, maličká," broukl tiše ke kobylce a za ohlávku s vyšitým jménem Alana ji lehounce vyvedl kousek ven. Čokoláda zahrabala nohou a odfrkla si, zvědavě nahlížejíc ze svého boxu.
,,Už můžu?" Zašeptal Alan ohromeně a pevně tiskl víčka k sobě, aby si tenhle okamžik co nejvěrněji zapsal do paměti.
,,Podej mi ruku," opatrně jej uchopil za zápěstí. ,,Neboj se!" Culil se, protože když se Alanova chvějící dlaň dotkla husté hřívy poníka, chlapec ucukl a vzápětí už to nevydržel a otevřel dokořán oči. Několik vteřin zůstal úplně zticha a Bernard jen slyšel tlukot jeho srdce a vnímal jeho vyděšený pohled.
Čokoláda přešlápla z nohy na nohu, žďuchla do Borůvky v barevném tričku a instinktivně se dobývala nosem do jeho kapsy, protože si moc dobře pamatovala, že tam nosí bonbóny a někdy také rumové pralinky, což rozverná pony obzvlášť ráda.
Alan se konečně vzpamatoval, vrhnul se ke koníkovi a rukama jej objal kolem krku. Jeho prsty se zabořily do tmavé hřívy a Čokoláda koketně ohrnula horní pysk, protože takhle silný projev náklonnosti předvídal alespoň hrst pralinek. Huňatá srst ponyho tlumila pištění a výskot a schovala i slzy, které se Alanovi řinuly z očí jako vodopády bezmezné záplavy štěstí. Tolik toužil po tom, aby měl takového čtyřnohého kamaráda, mohl všem ukázat, že se o něho bude umět postarat, bude mít živého tvora, který tady bude vždycky, když Bernard bude daleko, vždycky chlapce přijme a pocuchá mu fialovou hřívu... Jeho přání se vyplnilo.
,,Čokoládo, zlatíčko!"
Poník dostal mlaskavou pusu na čelo, potřesení kopýtkem a vřelé objetí. Alanova dlaň vklouzla do hlubin kapsy a nahmatala větrový bonbón.
Bál se otočit, možná proto, aby se nedozvěděl, že je to jen žert, a také nevěděl, kam s rozpaky. Šíleně moc zatoužil Bernarda obejmout, ale nevěděl, jak vyjádří svoje rozrušené emoce. Klečet a děkovat tisíckrát nebo plakat štěstím? Nic mu nepřišlo dostačující, jak moc byla tahle situace silná. Nakonec rozbalil poníkovi papírek a láskyplně mu podal bonbón položený na dlani. Plaše se otočil k Bernardovi. Koukl do země a na strop, kde měly vlaštovky hnízda. Čokoláda kývala hlavou a chroupala bonbón.
Bernardovo srdce se rozběhlo ve chvíli, kdy zjistil, že leží v kupce čerstvě načechrané slámy s Alanem na sobě. V uších mu znělo chlapcovo tiché špitání zmatených bezedných díků a na tvářích jej štípalo něco, co připomínalo slzy.
,,Bernarde!" Alan se udýchaně převrátil na bok do slámy. Posadil se a přitáhl si milence k sobě. Uchopil jeho hlavu do dlaní a opřel se čelem o jeho. Hnědé oči se šibalsky leskly a prsty oblečené do několika hravých prstýnků něžně bloudily v kapkách slz.
,,To je ten nejbáječnější dárek, jaký jsem kdy v životě dostal!"
Zašeptal Alan. Víc slov ze sebe nevypustil. Opatrně Bernarda objal a položil si bradu na jeho rameno. Chvěl se blahem a rozrušeně drmolil.
Bernard přitiskl svoje rozpálené dlaně na jeho tváře a opřel se čelem o jeho.
,,...Ona si tě vybrala za dárek sama, Alane..."
Pousmál se a ukázal bradou k poníkovi, který zkoumal podrážku Alanovy tenisky a snažil se z ní olízat vroubky. Chlapec se vrhnul k Čokoládě a málem ji umačkal a zpusinkoval do částečného bezvědomí.
Bernard se důstojně zvedl z kupičky slámy a vytáhl klečícího Alana na nohy. Postrčil jej ke hřbetu poníka a než se Alan nadál, díval se dolů na svět z úctyhodné výšky malého koníka. Položil se Čokoládě do hřívy a objal ji rukama kolem krku. Bernard se opřel o dveře boxu. Sudy se zrním u boxu starší klisny se zavrtěly, jak se za nimi strkali Filip s Matějem a nenápadně ale zuřivě fotografovali tuhle jedinečnou scénu.
,,Já... nevím, jak ti poděkovat, Bernarde, jsem tak neskutečně šťastný!"
Alan se z koňského hřbetu opatrně svezl na zem. Podržel Čokoládu za ohlávku a lehounce se vytáhl na špičky, aby byl malinko vyšší, a jeho polibek měl dominantnější váhu.
,,Tvoje díky spočívá v každé minutě, kterou jsi se mnou už strávil, Alane. Chci ti vynahradit všechno to, o co jsi za ta léta přišel..."
Pohladil ho a Alan se srdcem tlukoucím až v krku mlčky sklonil pohled a přikývl.
,,Musím se o ni teď co nejlépe postarat!" Vyhrkl rychle, aby zahnal rozpaky a Bernard se rozesmál. Atmosféra se konečně začínala uvolňovat.
Alan zavedl svůj nový dárek do velkého boxu, který měl Čokoládě sloužit jako "pokojíček". Obskakoval ji, mazlil se s ní a její už tak dost vyhřebelcovanou srst nutně musel několikrát uhladit kartáčem. Probíral se její dlouho hřívou a pečlivě zkontroloval, jestli je jeho poník opravdu zavalený dobrotami. K Bernardovi, který se tiše opíral o vrátka a fascinovaně chlapce sledoval, se vrátil téměř až po hodině. Pověsil se mu zezadu kolem ramen a dýchal mu na krk. Oba mlčeli a sledovali živý dáreček, který se krmil značkovými jablky a sladkou řepou.
,,Nemůžu uvěřit tomu, jak jsi to udělal, Benny, ta cesta a... jak si to utajil, jak si vůbec věděl, že...-"
Alan se zajíkal překvapením.
,,Miláčku," oslovil ho Bernard něžně a prohrábl mu prsty rozcuchané vlasy.
,,Měl by ses teď rozloučit s Čokoládou, myslím si totiž, že tady poblíž budou ještě nějací gratulanti..." Culil se potutelně Bernard. ,,My dva si toho ještě dnes večer hodně povíme, ale... teď je čas spustit velikou oslavu, nemyslíš?"
Alan se rozjařeně otočil na místě a tleskl. Poník dostal pusu a ujištění, že večer spolu půjdou ven na dlouhou procházku. Poté se Alan chopil nabídnutého rámě a pokukoval, odkud vyskočí Filip nebo Matěj a spousta barevných konfet, což by jim bylo podobné.
Bernard jej pomaloučku vedl směrem do zámeckých zahrad. V odlehlém koutku s altánkem bylo vylidněno, nebyl tady ani jeden malinký návštěvníček, natož úchylně zahlížející zahradník. Altán natřený bíle zářil mezi krásou barev horkého léta.
Ze stínů stromů vystoupil dlouhý stůl prostřený bílým ubrusem. Talíře se zlatě leskly a příbory házely do korun stromů prasátka. Kousek dál stál další stolek, vedle něhož strážili jako antické sošky dva galantně oblečení číšníci a podle množství jídla připraveného k servírování, bylo Alanovi okamžitě jasné, že tohle bude jeho první skutečná oslava narozenin...
Zůstal stát uprostřed té nádhery, a kdyby ho Bernard pevně nedržel kolem pasu, spadl by na zem. Dlaně si tiskl na pusu a Bernard jej lehounce štípl do boku.
,,Opovaž se brečet, žádné slzičky dnes nebudou!" Napomenul ho Bernard hravě. Alan přitakal. Tváře jeho nejbližších se na něho radostně smály a on jim úsměv s tisícerou vděčností oplácel. Otupěle vnímal, jak se zvedají od stolů, pobrukují slavností melodii a staví se do řady.
,,Mami!" Vydechl okouzleně a matka jej pevně objala.
Maminka mu přála jako první, hned po ní Alex v šedých šatech s mašličkou a vděčným úsměvem. Objala bratra a dlouze mu šeptala. Bernard stál vedle Alana a galantně mu pomáhal pacifikovat hromadu dárků, kterou rovnali na nízký stoleček.
Byl tu také Felix, usměvavý Oskar, šprýmující Kvido, Samuel s Robinem i Norbert, stále veselá Filipova maminka a elegantní šlechtična Bernardova matka, která s dlouhými blonďatými vlasy vypadala jako víla a měla stejně tak příjemný úsměv.
Jako poslední se přiřítili Filištín s Matějem, zuřivě fotili a vybírali si seno z vlasů. Přivedli jako malé překvapení Čokoládu, kterou Alan gratulantům představil a nechal ji, aby se pásla poblíž stromů.
Filip s Matějem předali Alanovi svůj společný a "velice tajuplný dárek, který určitě nemá obdoby". Alan všem poděkoval a při pohledu na dárky a spoustu květin, se mu zatočila hlava. Ještě více jej ale potěšila přítomnost samotných milých človíčků.
Bernard se ujal hlavního slova a hosty letmým gestem navedl ke stolu. Alan seděl v čele. Čtyřikrát se připíjelo na jeho zdraví, až se Filip neutišitelně započal řehtat, protože přípitek trénoval už ráno, aby se mu netřásla ruka, až bude dokumentovat celou oslavu.
Slunce se opíralo do voňavých květů, jejichž parfém se mísil s vůní lahodných pokrmů na bohatě prostřené tabuli. Začalo se lehkým předkrmem, následovala polévka, hlavní jídlo, salát a dezert. Všechno Alanova nejoblíbenější jídla.
Jedním z dárků, které Alan dostal, byl třípatrový dort, který dělala Filipova maminka a jenž vévodil prostřené tabuli.
Během jídla panovala veselá nálada. Alex i Filip měli v rukávech nespočet historek, v nichž hlavní roli hrál červenající se oslavenec. Zejména Alex triumfovala příhodami z dětství. Stůl se otřásal smíchy. Alan Bernardovi pod stolem často tiskl ruku vzrušením.
Po jídle, když číšníci odnesli talíře, Filip s Matějem vyrovnali před Alana dárky a sehraně vysekli poklonu. Všechny tři maminky, tedy Alanova, Filipova a Bernardova, se na chvíli ztratily u vedlejšího stolu, aby vzápětí přinesly spojením všech svých sil dort se sedmnácti svíčkami. Položily jej před Alana.
,,A teď si něco přej, Ali," pošeptala mu matka. Alan koukl po Bernardovi a lehce mrkl. Bernard přivřel oči, věděl přesně, co se Alanovi honí hlavou.
Borůvčí se nadechlo a naráz sfouklo všechny svíčky. Bylo odměněno potleskem.
,,Rozbaluj, rozbaluj!" Povzbuzoval Matěj a Filip pobíhal kolem stolu s kamerou.
,,A netrhat obaly, zabalíme ti do nich ještě na Ježíška!" Napodobil Filip hlas své matky, načež vyvolal všeobecné veselí a maminka mu se zadržovaným úsměvem koketně pohrozila.