Leden 2009

Saltarïna - 21.kapitola

18. ledna 2009 v 16:38 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA
Přeji hezké počteníčko! =)

Saltarïna - 20.kapitola

12. ledna 2009 v 17:18 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA

Dlouhý styk se zlem stejně jako s dobrem vede k tomu, že v něm člověk nalezne zalíbení...



Dveře se zavřely. Jakub stál naproti němu a plaše po něm pokukoval. Ansem si ho také prohlížel. Rád si připomínal hezké chvíle a Jakub jich mohl být při bujné fantazii plný. Jeho hezké šedé oči, pláště eminence skryté za velkými tajemstvími, rty tvarované do srdíčka a stále našpulené k políbení, drobný nos a nízké čelo podtrhovaly jemnost obličeje, rošťácky rozčepýřené vlasy připomínaly hebkou trávu kolem jetelového pole. Byla vždycky jemná a krásně se v ní leželo... Kazilo to jen špatné postavení těla, Ansem si toho všiml už při prvním setkání. Nakláněl se mírně doprava, stejně jako se ohýbá mladá břízka sužovaná vichrem. Ale nikdy se nezlomí... Určitě miloval sladké a sex. Byl stejně tak plachý jako hrdý a nenechal by se zkrotit...
,,Proč se mě bojíš, ty ještěrko?" Vyslovil tiše a díval se skrze něho za točité schody a tento svět. Udělal k němu jeden jediný krok a Jakub nejméně o tři metry couvnul. Narazil zády do dveří. V přítmí chodby Ansemovy oči naháněly strach všemu živému.
,,Hezká odpověď," zamumlal si blonďák pro sebe. Sáhnul po něm. Jakubovo zapištění by směle mohlo konkurovat ňafání přišlápnutého Azoroviče. Mrtvolně bílá a studená dlaň Ansemovy ruky nutně potřebovala zkusit, jestli se chlapec bude chvět, když ho pohladí. Zjistila, že ano.
Líbilo se jí to.

Saltarïna - 19.kapitola

5. ledna 2009 v 18:37 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA


Bylo to nejsmutnější ráno, do jakého se kdy Maxmilián probudil. Možná se vůbec probudit nechtěl. Otevřít oči... proč? Aby viděl holé zdi plné tichých výkřiků utrpení?
Max strávil noc na chladné zemi u okna. Usnul, polykajíc slzy hořkosti, a jako ten nejprašivější pes lízajíc si rány. Ještě věděl, že přes něho Jakub, nebo snad Viktor, přehodil slabou deku, a potom už nebylo nic, jen tma, ani sny.
A ráno dva hnědé kamínky těkaly po bílých stěnách bez obrazů a vyděšeně čekaly na ortel. Co by mohlo být? Už nic, nic bez Christiana. Max věděl, že je konec, a to vědomí jej přivádělo k šílenství. Celé jeho tělo se třáslo a hlava bolela. Na spánku se táhla hluboká rána, zaschlé červánky se vysmívaly světu, krásné tmavé vlasy slepily k sobě. Christian uměl báječně házet a talíř s pozlaceným dnem, který s Maxmiliánem koupili ve starožitnictví, demonstroval báječný hmotný bod. Zákony fyziky byly sice oběma chlapcům cizí, ale úderu talíře nikoliv.