Saltarïna - 24.kapitola (1)

18. února 2009 v 22:17 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA
S Maxmiliánem bylo čím dál těžší pořízení. Velká krize nastala třetí den po odběru krve. Christian volal Strainovi kvůli výsledku. Doktorův hlas nebyl vůbec veselý. Stroze oznámil, že mu skončila pracovní doba a hned přijde. To opravdu nevěstilo nic dobrého a Christian jen stěží dokázal udržet vážnou tvář. Max stál u kuchyňské linky bílý jako stěna a spásu hledal u mytí nádobí.
,,Co povídal?"


,,Za chvíli přijde." Odpověděl Christian, jak nejklidněji dokázal, a jen pozorování Azoroviče mu dodávalo tolik potřebný duševní klid. Štěně mělo neskutečnou úchylku. V tlamičce tahalo po bytě použité ponožky, které vybíralo z kupičky v koupelně. Strkalo do nich hlavu a vyštěkávalo, naráželo do nábytku a vrtělo přitom malinkatým ocáskem.
Stmívalo se. Christian se díval z okna. Slunce za panelovými domy malovalo poslední krásu. Viktor s Jakubem byli venku, jen si mohl domýšlet, kdo je přibral pod svá křídla. Také tomu ráno neunikl. Svezl se v luxusním autě a strávil půlhodinku na zaručeně zdravém lesním vzduchu, opřený o kmen stromu. Opravdu poučné, pomyslel si cynicky a unaveně si položil ruku na týl. Ještě teď cítil, jak se mu neviditelná kůra zarývá přes látku trička do pokožky. A ještě něco hebkého a studeného mu odhrnulo vlasy z čela a vůně kávy jej přinutila vrátit se zpátky do reality. Ať byla jakákoliv, pořád byla jeho...
,,Díky," pousmál se vděčně a pozoroval, jak se mokrá zrníčka lepí na lžičku a dělalo mu to radost, když je mohl otřít prstem. Na chvíli si pomyslel, že by mu mohl říci víc, než jenom prosté děkuji, ale pochyboval, že by o to Maxmiliánův stále nepřístupný pohled stál. Ještě pořád to bylo nanicovaté, napjaté a tuhé. Stejně tak zamrzlé a studené, jako led ve starém umyvadle, který musel Christian každé ráno rozbíjet, než šel do školy. Otec nebyl schopen opravit kohoutky v koupelně. Zvykli si na venkovní zdroje. Jenže tohle skončilo už dávno a Christian vůči Maxmiliánovi zaujal stejný postoj - když to nemohl změnit, alespoň se s tím smířil. Nemohl sklonit hlavu a kleknout si, omluvit se. Prostě to nedokázal. Max bohužel také jistou uražeností přetékal, také mu úsměv neopětoval a otočil se zády. Ukrýval své emoce, kam jen mohl. Srdce mu tepalo jako vyděšený ptáček a on si byl jistý, že tento den je zaručeně jeden z těch nejhorších v jeho životě. Už nic horšího nemohlo přijít. Byl nemocný, jeho tělo i duše křičely, nedokázal to zastavit a ovládat. Silně pochyboval, že je nějaké řešení. Pokud v žádné nedoufal, měl k tomu důvody. Věřil, že Christian odjede domů za každou cenu, a možná, že se na jaře nevrátí, jak slíbil. Proč by to zatraceně dělal?!
Myšlenky se mu bouřily v hlavě a narážely do sebe. Spojovaly se do absurdna a nejhorší obludnosti mu obracely žaludek. Chtěl to ze sebe všechno vykřičet a utéct daleko, nechat tady jen své tělo, které mu teď odmítalo pořádně sloužit. V rozrušenosti rozbil hrneček. Když se pro něho shýbnul, pohladily jej jeho dlaně. Měkké a hebké. Sehnul hlavu a vlasy mu spadly do obličeje. Slepily se horkými kapkami k sobě. Střípky se leskly jako sluneční paprsky na střechách panelových domů. I jejich kuchyň se zalila světlem, slunce vystoupilo zpoza mraků a majestátně se rozhlédlo. Hřejivý pocit a naděje. Pochopil, že nechce, aby přišla noc.
,,Bude to dobré..." Zašeptal Christian a pomohl mu vstát. Věděl, že se mu poddá, protože byl úplně bezmocný. Sálalo to z něho, stál na pokraji svých možností a sil, ani se nesnažil skrývat slzy, když seděl u stolu a tiše pozoroval, jak uklízí střepy. Jeho zoufalost se proměňovala do hysterického chvění, jež probíhalo uvnitř jeho těla a nutilo jej věřit. Toužil po větším světle a teple, děsil se své pokožky, co zářila jako průsvitný papír s občasnými modrými řekami. Spousta neviditelných mravenců se vehnala do konečků jeho prstů a utíkala zpět na ramena. Nedalo se to snést. Rozčileně se udeřil dlaní do spánku a otřel si slzy do kapesníku. Oči štípaly a jejich sytá hnědá se vytrácela do neznáma a nechávala za sebou stopy černé nicoty.
Bojíš se, že umíráš! Zašeptal cizinec v jeho hlavě a další nezvaný se k němu se smíchem přidal. Probíhal jeho myšlenkami jako dlouhou nemocniční chodbou a černé boty ostře klapaly, až přehlušily domovní zvonek. Běh se zastavil. Muž v černých botách se vysíleně opřel o bílou spirálu a rozplynul se do hrůzostrašného úšklebku. To byla ta nemoc... Maxmilián se vystrašeně chytil hrany stolu. Odvrátil pohled k oknu. Slunce se pokoušelo zachytit střech budov, ale zdálo se být příliš slabé. Zbývalo mu pár minut, než zmizí za obzor... A zůstane někde v dálce samo, povzdechl si Max a nevěděl, jestli bude vhodné tu jen bezduše sedět, nebo jít doktorovi naproti. Christian gestem ruky umlčel jeho nerozhodnost.
Kam bych utíkal, pomyslel si Maxmilián a ptáci létající nad kontejnery, mu připadali dostatečně volní, aby jeho odpověď mohli splnit.

,,Ahoj, Maxi."

Jeho oči se chytily ihned a objevil se v nich respekt. Opatrně vstal a otřel si ruku do trička, než mu ji váhavě podal. Drobně se usmál a doktor Strain okamžitě pochopil, že má co dočinění s osobností. Maxmilián nemohl být obyčejný. Sálalo z něj něco neviditelného, co dokázalo člověka okouzlit a mohla to zazdít jen všudypřítomná nepoddajnost a touha nasazovat si před lidmi masku. Strain takové lidi miloval. Dal mu to najevo pokynutím a podržel jeho dlaň o chvíli déle, než to běžně dělával.
,,Chtěl bych si s tebou promluvit, Maxi. Nikdo u toho nemusí být, pokud si to nepřeješ." Jeho starostlivý, téměř otcovský hlas, Maxe rozechvěl, aniž byl schopen to dát na sobě znát. Rychle se otočil zády k prosebným modrým očím.
,,Christiane, necháš nás o samotě, prosím?" Vyzval Strain důrazně vzteky sípajícího blonďáka a prosba nesla spíše jemný příkaz. Christian zavrhující všechny nepatřičné autority zkrotl jako beránek a při cestě ke dveřím ložnice si neodpustil zdrcující povzdechnutí. Maxmilián ani na okamžik nezapochyboval, že udělal správně. Posadil se až po doktorovi a položil si ruce do klína. Sledoval, jak rozkládá na stůl mnoho papírů z objemných desek, které si přinesl v elegantní kožené kabele.
,,Jsi můj pacient, a každý můj pacient má právo na soukromí. I když se to mému Christianovi nemusí líbit..." Zazubil se a důvěrně na svého pacienta mrkl. Bylo to dostatečně milé gesto, které otevřelo uzamčené brány. Max poslušně odpovídal na všechny dotazy a zvuk vrzajícího pera, jež zapisovalo slova na linkovaný papír, se mu navždy vryl do paměti. Připadal si lehký a svobodný, jistý, že mu doktor naslouchá. Pověděl mu o svém datu narození, o matce i o prodělaných dětských nemocích, některé si pamatoval příliš živě. Stravuje se nepravidelně, v poslední době trpí nechutenstvím, za poslední týdny značný váhový úbytek, cigarety hodně a rád, alkohol jen příležitostně... Zastyděl se až při otázce o nechráněném sexu. Tím jen potvrdil svoji nevěru. Připadalo mu to dost osobní, tušil ale, že to nějak souvisí s jeho nemocí. Odpověď pípnul a Strain se dlouho neptal, jen klidně dál psal. Když se konečně narovnal a odložil pero, Max nemohl pochopit, jak je možné, že za tak krátkou dobu se dá o jeho životě popsat tak veliká plocha papíru.
,,Nevím, z jaké strany bych měl začít..." Očima přejížděl řádek po řádku. ,,U mladých lidí, kteří jsou v podobné situaci, se mi o životě mluví příliš těžko... Mám totiž pocit, jako kdyby to vlastně ani nechtěli slyšet... Že jim chce někdo pomoci." Naléhavě se na Maxe zadíval a zoufale si přál, aby v něm probudil nějaké pocity a lítost, v dobrých osmdesáti procentech případů se spustily slzičky a bědování na hořký život a mnohdy taková chvilka nastartovala novou šanci na opravdu lepší život. Bohužel se teď nic takového nekonalo. Max sáhl pro jeden ze svých nejflegmatičtějších a nepřístupných výrazů. Vnímavý Strain pochopil, že bytost sedící naproti bude složitější oříšek a nemá vlastně vůbec zapotřebí důvěřovat jenom tak někomu. Rozhodně jej ale netoužil zařadit mezi zbývajících dvacet procent, na to měl Strain příliš zvláštní, bojovou povahu. Kývnul na souhlas a z jeho očí vyčetl jakési poděkování - Vážím si toho, doktore, že jste mě nechal být. Tak je to přeci správné, já nechci pomoct...
,,Jak moc je to vážně?" Přešel tiše k další etapě jejich soukromé konzultace. Vlastně to věděl, že Christian je na dveřích nalepený, a proto instinktivně ztlumil hlas.
,,Poslouchej mě pozorně, Maxi, bude to velmi složité." Strain se opatrně dotknul chlapcovy dlaně. Ledový strach z ní přímo sálal a přesto, když pohlédl do jeho očí, nezahlédl sebemenší zaváhání. Jen smířenost a ochotu nést následky svých neuvážených činů. Najednou doktor chtěl tomu klukovi oznámit, že všechno je v pořádku. Měl nepopsatelný pocit, že si to kdoví proč zaslouží, protože...
,,Jsi vážně nemocný. Je to pohlavní nemoc. Artvin tomu říkají, podle místa, kde se objevil první nakažený. Přenáší se sexuálním stykem a krví. Pravděpodobnost, že onemocníš, je velice nízká, protože u nás v Evropě se tato nemoc téměř nevyskytuje. Zavlekli to sem cizinci. A lidé jako ty, Maxi, jste velmi ohrožení, pokud na sebe nedáváte pozor..." Trochu vyčítavě zvýšil hlas a dodal tak svému projevu na dramatičnosti. Pomohlo mu to v překonání hořkého roztrpčení. Vždycky takový býval, když viděl hezkého mladého člověka namočeného do té nejhorší lidské špíny a ponížení. Maxmiliánova bílá pleť vypovídala mnohé o vnitřních pocitech. Zatočila se mu hlava. Tohle musel být boží trest za jeho nevěru.

 


Komentáře

1 Jessie Jessie | Web | 19. února 2009 v 7:23 | Reagovat

a sakra...kebyze skor pridem na to, ze to tu je, tak stiham precitat...ale nestiham do skolyy...takze druhu cast az potom...a akoze...nech je sranda, akosi v poslednej dobe mi zacina Max vazne prirastat k srdcu, aspon minimalne sa zmenil moj vztah k nemu:D no takze...takze....okay asi tolko by aj stacilo...

2 Psycho Candy Psycho Candy | E-mail | Web | 19. února 2009 v 15:06 | Reagovat

...Ui oO

Hele, Syh, dr. Strain byl i ve Waihnachten ...ne?

Zajímalo by mne, jestli je to _ta samá_ postava, nebo jestli dáš tomuhle dr. Strainovy jinou povahu... ??

3 .CookiE. .CookiE. | 19. února 2009 v 16:00 | Reagovat

joováá 3...jdu cist honeem..:P

4 homosexuál homosexuál | 21. února 2009 v 0:10 | Reagovat

no, syhy, budu muset zapracovat na tom ukolu, co si mi dala (spis ktery sem si vydobil:D:D:D:D:D:D)

uz mam opravdu hodne materialu tak alespon na 5 stranek, tak se na to pres prazdniny mrknu a dam ti vedet, ju?

du pokracovat

5 Liquid Skin Liquid Skin | E-mail | Web | 22. února 2009 v 10:11 | Reagovat

Azorovič je ťunťa :D.. a jinak Maxík.. jáj chudák =(...  a Psycho Candy má dobrý dotaz, taky už mne to napadlo!! =)) Jdu honem číst dál

6 Syhraelovič Syhraelovič | E-mail | 22. února 2009 v 19:15 | Reagovat

Psycho Candy: Jo, byl tam :-)) Je to úplně stejná postava, jen o pár let mladší.

7 homosexuál homosexuál | 22. února 2009 v 19:45 | Reagovat

asi se na tu povidku budu muset mrknout, kdyz si to ted takhle propojila, at vim o koho de

8 dada dada | 24. února 2009 v 14:30 | Reagovat

chudak Max, ale tento doktor je moc mila postava, v tomto prostredi a situacii- ako anjel  :o)

9 Dzesi3 Dzesi3 | 27. února 2009 v 22:28 | Reagovat

Jáj konečne som si k tomu sadla/lahla . Maximiliánová povaha je mi tak blízka x) Krásne , a úžasné =)

10 Ella Ella | 9. prosince 2009 v 17:11 | Reagovat

myslím že tu nemoc chytl od Christiana.... jak říkal ten doktor:zavlekli to sem cizinci....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama