Srpen 2009

Saltarina - poslední kapitola II.

23. srpna 2009 v 0:49 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA
"Bojím se tvých psů." Přiznal kdoví proč, a cítil se lehčeji. Andrej neuměl dobře skrývat své pocity a oči prozradily, že je překvapen prostou odpovědí, kterou spíše nečekal. Naklonil hlavu na stranu a jen si ho stále prohlížel, až to bylo Jakubovi nepříjemné. Nedovolil si ale protestovat.
"Opravdu nejsi hezký." Promluvil konečně Andrej pohrdavě.


Saltarina - poslední kapitola

23. srpna 2009 v 0:29 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA

Svítalo. Díval se na probouzející nádheru, inkoustově modrá nad východem se změnila do růžové až sytě červené. Rozhrnul těžké závěsy a na chvíli pootevřel okno. V pokoji byl těžký vzduch a přetopeno. Andrej jistě dbal, aby jim v noci nebyla zima. Damián ovšem spal až po nos zachumlaný v dece, svojí bledostí nepřipomínal žádné známky života, ale Ansem věděl, jak živě to srdce tepe.



Saltarina 37.kapitola

17. srpna 2009 v 17:03 | Syhrael |  ○○○ SALTARINA



Už od dětství věděl, že některé věci nemůže mít hned.
Byl zvyklý čekat, dlouho čekat...


Stál téměř nepohnutě u starého rozbitého automatu na kávu, který nevracel drobné a nedával ani kelímky. Už to dobře znal. Jeho dlouhým kabátem protahovala vlezlá zima a mohutný pes s vlčím pohledem se mu věrně tiskl k nohám.
Pohlédl k nádražním hodinám. Byli přesní.
Vlak těžce supěl poznamenaný dlouhou cestou. Mnoho lidí nevystoupilo v zapadlé vesničce, vlastně jediná stařena se vítala s dcerou. O to větší měl radost, když je konečně spatřil. Stáli před ním průsvitní jako pomačkaný papír, vylekaní, v obličejích vepsanou namáhavou cestu. Drželi malinko věcí.
"Vítám vás... tak jste přeci v pořádku dojeli..."
Mluvil tak tiše, až měl strach, že ho neuslyší nebo jim svými slovy neposkytne toužebné zázemí, ale potom jej Ansem pevně objal. Přes jeho rameno si prohlížel ostatní. Mírnýma, zvědavýma očima se s nimi seznamoval. Ten s černými vlasy a unaveným pohledem bude Maxmilián, Christian se za ta léta opravdu nezměnil, liščí mládě s rezavým kožíškem, na jehož jméno si nevzpomněl, ale poznal Sebastyéna z vyprávění Ansema, nepřehlédl ani Damiána, toho maličkého, o kterém mu bratranec někdy psal jako o svém klenotu. A ještě tu byl kluk, kterého odhadl na cosi domestikovaného z Ansemových žertů. Hezký nebyl a hrbil se. Pod bundou držel malého pejska, který se klepal zimou a rozrušeností.
"Tak jste si toho pejska přivezli?" Zamrkal překvapeně a neodolal nutkání psí hlavičku pohladit. Jakub rozpačitě sklopil pohled. Azorovič, povzbuzený komplimentem pro své hezké oči, na cizince vyštěkl a velký šedý pes, krčící se za cípem kabátu, mu odpověděl vyceněnými zuby. Christian se konečně nadechl a Maxmilián se rozesmál.
Napětí povolilo.
"Christiane, moc rád se s tebou opět shledávám."
Prohlédl si svého nevlastního bratrance a nerad ho viděl ve zranitelné pozici. Vzpomněl si na jejich rozepře i dětské hry a na tváři se mu vykouzlil úsměv, když se po něm Christian plaše podíval, jako kdyby se chtěl ujistit, že dlouhé sny ve vlaku dávno odezněly. Přistoupil k němu a pohlédl mu do očí. Byly tmavě zelené, až se zdály skoro černé, jak měly rozšířené zornice. Nalézal v nich pochopení, vstřícnost i soucit. Z toho posledního měl strach. Položil mu ruce na ramena.
"Tvůj pes asi nebude mít rád naše štěně, co s tím uděláme?"
"Christiane!" Zasmál se a přitiskl ho k sobě. Dlouze se objali a něco vzácného mezi nimi proběhlo. Šeptali si. A potom ten neznámý každému krátce sevřel dlaň ve své a nechal si říci jejich jména. Sám se také představil. Andrej Lisalim.
Vykročili za ním přes staré vetché nádraží. Všechno jim připadalo tolik cizí a neznámé. Bázlivě se drželi při sobě. Andrej se svým obrovským psem kráčel dva kroky před nimi, z jedné strany Christiana, z druhé Ansema. Bavili se mezi sebou tiše a mluvili velice rychle, Maxmilián jim stěží porozuměl pár slov. Ohlížel se po svých klucích. Hlídal je na každém nádraží, než mu konečně došlo, že to spíše oni si hlídají jeho. Jakub se mu lepil k levé ruce, Damián na pravou. Viktor a Sebastyén cupitali těsně za ním. Připadal si jako kvočna.

Rozhrnutý čerstvý sníh se třpytil vycházejícím sluncem. Uvědomili si hlad a jistou zmatenost, když se jim za maličkým nádražím naskytl pohled k širé planině, jejíž téměř vojenský řád a ostrost zjemňoval vzdalující se vlak, lesíky a pár stavení. Opájeli se tím klidem, neposkvrněnou krásou. Mrazivý vzduch se lehce dýchal a načervenalé slunce je hrdě vítalo.
"Co povídal Christianovi?" Osmělil se Jakub a zatahal Maxmiliána za rukáv. Max se k němu sklonil a pozorně sledoval trojici před sebou. Andrej ukazoval k nejbližšímu lesu a na vyhrnutou cestu, která se k němu klikatila.
"Povídal, že nemusíme mít strach, není to daleko. V létě je tady nádherně, tohle všechno jsou jen louky a pole..."
Jakub poněkud vykuleně přitakal. Rozhlížel se kolem sebe, na ohromné závěje podél vyhrnuté cesty, tyčily se do výše jako ochranitelé, věnoval pohled plný respektu i velikému psovi, který se zručně proplétal Andrejovi pod dlouhým kabátem.
Azorovič kničel pod bundou a klepal se. Jeho kukaň, ve které si během cesty tiše vystačil s ponožkou, nesl Sebastyén. Neměli příliš věcí, posbírali jen to nejnutnější a drobnosti, proto se jim šlo lehko a mohli pospíchat. Sníh jim křupal pod nohama, slunce se pozvolna zalévalo z červené do zlatavě oranžové. Stromy v lese vzbuzovaly úctu, obtěžkané sněhem, zmrzlé jako z pohádky. Co chvíli se ozvalo plesknutí, jak se prašan sypal z větví na zem. Jen pár kroků před nimi, skryté za větvemi smrků, se znenadání objevilo půvabné stavení - jako na dlani. Zastavili se a ohromeně se dívali na svůj nový domov. Vzácné slovo, lepilo se jim na jazyk a nešlo vyslovit. Bylo to větší než chaloupka a menší než venkovská stavení, jaké vídali po cestě, a přesto si byli jistí, že je to s otevřenou náručí přijme, přáli si, aby je ten domov spolkl jako hladová ryba a nikdy už ze sebe nevydal. Nízká sedlová střecha, mnoho oken, vstupní část strážily dva mohutné sloupy. Andrej je nechal dívat, nemusel mluvit. Rozuměl. Byli jako v opojení rozrušeností i rozčilením. Pokynul svému psovi, a ten zaběhl do pootevřené stodoly. Spolu s obytným domem uzavírala dvůr. Jen vrata chyběla.
"Musíte mít jistě veliký hlad! Snídaně je připravená, očekávali jsme váš příjezd na přesnou hodinu. Pojďte, odložíte si věci dole, až po jídle vás zavedu nahoru a ukáži vám pokoje... Anseme, jak jsem se ti zmiňoval v jednom z posledních dopisů, trochu nám nevychází postele. Přesněji, chybí dvě, moc se za to omlouvám, ale nemohli jsme je přivézt, jak napadlo mnoho sněhu, naštěstí soused, který bydlí v nejbližším stavení, prohrnul v noci cestu, takže to jistě brzy napravíme!" Andrej vystoupal několik schůdků a zachrastil klíčem. Statné, zeleně natřené dveře, se otevřely dokořán. Ovanulo je příjemné teplo rozžhavených kuchyňských kamen. Pomalu vešli dovnitř.
Ocitli se ve stinné chodbě, podlaha byla z dřevěných parket a obložení do půli stěn také dřevěné. Do druhého patra vedly široké schody pobité starým olivově zeleným kobercem. Okna byla zatažená dlouhými závěsy, skrze škvíry pronikalo dovnitř půvabné světlo. Jistě tady úklidu velela jemná ženská ručka. Strach z neznáma neopadával, ale sílil. Věřili, že se brzy rozkoukají. Christian v sobě našel povinnost se o ostatní postarat. Čekali na to. Napodobili jej, když pod schody postavil batoh a tašku se svými věcmi. Bolavým zádům se značně ulevilo. Max si protřel dlaněmi oči a zazíval. Zatoužil po teplé vodě a po očku sledoval dveře s oprýskanou zlacenou klikou, jejichž stejně vyvedený znak prozrazoval koupelnu. Andrej pochopil a vlídně jej uchopil za loket. Otevřel dveře koupelny a rozsvítil. Max se nechal vést, váhavě mu poděkoval a také mu věnoval úsměv. Byl překvapený moderně zařízenou koupelnou v okrovém odstínu. Nechal si v umyvadle trochu horké vody, opláchl si obličej i ruce. Okamžitě se mu udělalo lépe i z příjemné vůně zázvorového mýdla. Všichni měli přání jako Maxmilián. Ustoupil stranou, nechal Viktora a Jakuba, aby také čichali k mýdlu. Damián nemohl vydržet a vtěsnal se mezi ně.

"Jak se ti tu líbí?" Špitl Christian tichounce, když se opatrně rozhlíželi vedle schodů a čekali na ostatní, až se potěší koupelnou. Max se nezmohl na slovo, jen horečnatě přitakal a sevřel mu pevně ruku. Andrej s Ansemem spolu neustále hovořili, Christian cítil, že mezi ním a bratrancem je stále bariéra, ale neměl důvod se jí obávat. Nic násilného, žádný přehnaný soucit. V očích Andreje se odrážela hluboká důvěra a ochota pomoci. Christian zatoužil se s ním sblížit.
"Mám hlad." Oznámil jim Jakub tiše, až to vůbec nevyslovil a Maxmilián mu to přečetl z očí. Ansem zavřel v koupelně dveře jako poslední.
"Můžeš toho pejska pustit na zem, ať se trochu proběhne. Oba moji psi jsou ve stodole, beru je domů jen na noc, a to do svého pokoje, takže mu nic neudělají, nemusíš mít strach." Promluvil Andrej k Jakubovi, ke kterému se Azorovič ještě pořád usilovně tisknul. Když ho chlapec pustil na zem, zaštěkal, odběhl k Viktorovi, přitiskl se mu k nohám a dal najevo, že nový domov bude prozkoumávat jen s osobním ochráncem. Andreje to pobavilo. Zavedl je do jídelny. Neměla dveře, byla přímo propojená s chodbou. Damián si pomyslel, že je to opravdu půvabně řešený dům a Jakub rozeznal vůni polévky, neodolal a musel si špičkou jazyka přejet po vyprahlých rtech. Sebastyén vypadal příliš unaveně a Viktor se ho držel za ruku.
Kuchyň byla také propojená s jídelnou, která přímo navazovala na ještě nezařízený obývací pokoj, byla v něm jen sedačka, dvě křesla a na stolku stála televize. Krabice vyrovnané podél zdi předvídaly, že této místnosti se zatím neklade veliký důraz, osobní pohodlí bylo přednější. Kuchyňka nebyla mnoho veliká, zařízená skromně a účelně. Měla jedno menší okno a na jejím konci bíle svítily dveře, které vedly přímo do dvora. Maxe to skutečně nadchlo, představil si léto a sebe s hrníčkem dobré kávy sedícího na zápraží. Zachvěl se až tou představou i ohromným prostorem. Neměl strach, že si budou překážet. Větší stůl ještě nikdy neviděl. Přesně židlí. Prostřen bíle, čistě. Talíře, stříbřící se příbory, roztodivné hrnečky roztomile otlučené a milé. Stolu vévodila kytice sušených lučních květů. Ani drobný lísteček nespadl, zapomněli dýchat.
Mladá dívka, snad v Ansemově věku, jim vyšla vstříc. Půvabný obličej a stejně vznešené rysy jako Andrej. Tmavě blonďaté vlasy svázané, sahaly jí téměř po pás. Každého zvlášť obdařila úsměvem. Nejeden z nich si pomyslel, že bude brzy matkou, štěstí a vstřícnost patřily k mnoha jejím ctnostem. Jakubovy oči si dobře všimly drobné jizvy na její tváři. Damián k dívce pocítil silnou náklonnost a uvědomil si proč, když pochopil tak nebesky modré oči. Ansemovy oči.
Představila se jako Aglaja, mladší sestra Andreje. Přivítala je objetím. Ačkoliv byla tak mladá, vyzařovalo z ní něco vážného, nenásilně starostlivého.
"Posaďte se prosím, hned vám dám polévku, abyste si mohli jít trochu odpočinout."
Pousmála se něžně a zručně se pohybovala po kuchyni. Byli vděční a vysílení, k politování, vzbuzovali v ní silné instinkty se o ně postarat.
"Počkej, pomohu ti s tím!" Vyskočil Maxmilián od stolu navzdory bolavým nohám. "Krásně to voní! Já také rád vařím." Přenesl hrnec na kraj stolu.
Pohladila jej prsty po hřbetu ruky. "Tak to si budeme rozumět!" Ubezpečila ho.
Damián nemohl ovládnout nenápadné pohledy k jejímu bříšku pod hezkým světlounce modrým svetříkem. Vzpomněl si, jak jej matka využívala, aby se staral o malé sourozence. Pokud na něho nenakládala příliš povinností, nebránil se, bavilo jej to.
Aglaja mu nalila plný talíř polévky, až skoro přetékal, jako všem ostatním. Sama si vzala až jako poslední. Posadila se do čela stolu, Damiána měla po levé ruce, po pravé Christiana. Popřáli si dobrou chuť a pustili se do jídla.
"Umřu blahem, než to sním!" Zašeptal si Jakub víceméně pro sebe a Max do něho malinko drcnul loktem, aby nemlaskal. Viktor se pokoušel zvítězit nad snídaní, která byla pro jeho zcvrklý žaludek až příliš dobrá. Přenechal zbytek silné polévky Sebastyénovi, kterému obzvlášť chutnalo. Přidal si, když jej Aglaja vlídně pobídla.
Jakub také neodolal. Svojí chudí k jídlu si zasloužil Andrejovu pozornost. Jejich pohledy se mnohokrát setkaly, ale Jakub nic jiného než respekt a úctu necítil. Od Ansema byl dostatečně poučený a zakázal si jakékoliv pobláznění, přestože by si ho rád dovolil. Ale stejně mu nerozuměl, když promluvil a i když věděl, že ho oslovil, předstíral absolutní hluchotu do té doby, než se Maxmilián na třetí pokus strefil do jeho nohy. Milostivě zvedl pohled a dal si dost dobrý pozor, aby nepůsobil moc odtažitě a nějak nadneseně, to nechtěl, vážil si toho člověka, že jim poskytl střechu nad hlavou, cenil si jeho dobroty, jenomže... to se značně tlouklo s jeho touhou. Nepopřel, že se mu líbí. Jakub se zamilovával až příliš snadno!
"Jakube, okamžitě mu odpověz, nebo si mě nepřej." Zasyčel Maxmilián odnášející svůj prázdný talíř, takže Jakuba to pobídlo se nadechnout a improvizovat odpověď na otázku, kterou neslyšel. Prosebně blýskl očima po Christianovi, jemuž se chlapce zželelo a odpověděl za něho.
"Ne, Azorovič není jeho pes, patří Viktorovi, ale staráme se o něho všichni, má nás každého stejně rád. Neboj se, opravdu důvěřujeme tvým psům, že mu neublíží, možná bude dobré, aby se seznámili, až bude příhodná chvíle."
Damián bolestivě odvrátil pohled. Rybičku si s sebou vzít nemohl, nepřežila by cestování. Zůstala u Ansemova otce, ujistil ho, že se o ni postará.
Mezitím všichni dojedli, Damián jako poslední. Poděkovali za vydatnou snídani. Max cítil povinnost postarat se o nádobí, pohledem k sobě povolal Jakuba, kterého ani nenapadlo protestovat.

"Chtěl bych se zítra podívat do nejbližšího města, zařídit si nějaké věci kolem peněz, poslat dopisy, porozhlédnout se... Vlakem to není více než půlhodinka cesty, což je přímo báječné! " Lišácky se zasmál Ansem a mrkl na bratra. Christian se pro výlet také nadchnul, stejně tak Maxmilián. Andrej svým pokývnutím dal najevo, že se samozřejmě vydá s nimi, aby se lépe poznali a mohli si o samotě promluvit.
Viktor a Sebastyén byli u sebe tak blízko, že si jich ostatní vášnivě debatující vůbec nevšimli, když se políbili. Jenom Aglaja, která jim oběma dolila do hrnečků čaj. Ti dva chlapci se jí opravdu líbili a dojímaly ji jejich city. Samozřejmě, že věděla všechno. Stejně jako Andrej. Ansem jim nechtěl nic zatajovat a jeho dopisy Aglaja přestávala pokaždé v polovině číst. Příliš plakala. Teď ale také mohla spoustu věcí změnit. Oba chlapci se na ni poněkud provinile podívali a pousmáli se. Opětovala jim úsměv. Tiše se seznamovali. Mluvila na ně pomalu.
"Když nebudou zítra doma, nám to vůbec nevadí, upeču vám dort, čokoládový." Spiklenecky na ně zamrkala a Jakubovi se při zaslechnutí oblíbené dobroty udělalo naprosto krásně. Vděčně se na Aglaju usmál. Pochopila.
"Ty jsi ten, který tolik miluje sladké?"
Přitakal.

Damián zazíval. Téměř řetězová reakce. Andrej se chopil iniciativy. Zvedl se od stolu.
"Zavedu vás nahoru, nechceme vás přeci trápit, můžeme spolu mluvit hodiny, až budete odpočatí."
Jídlo je posilnilo, ale postel jejich opravdové štěstí měla teprve zakončit. Maxmilián akorát stihl umýt poslední talíř, Jakub jej chvatně otřel, usmáli se na Aglaju a rychle běželi za ostatními. Stihli je před schody.
"Podařilo se nám přizpůsobit k obývání zatím tři pokoje na této straně." Andrej je opatrně převedl vedle zábradlí k pokojům, které se už daly obývat. Druhá strana poschodí byla rozdělena úzkou hrázkou. Vysvětlil jim, že tam se nesmí zatím vstupovat, protože v podlaze pod kobercem jsou díry.
Maxmilián a Christian na sebe důvěrně sykli. První pokoj bude jejich. Prostorný, se dvěma postelemi sraženými k sobě. Naproti stála malovaná skříň s ornamenty. Pokoj měl dvě okna, což bylo úžasné a Max se hned rozhodl, že tady si vybudují opravdový domov. Uchopil Christiana za ruku a pevně ji sevřel.
Druhý pokoj byl o něco prostornější. Dvě postele nebyly ale u sebe. Na zemi ležel starý koberec se vznešeným vzorem a třásněmi. Naproti oknu se nacházela menší skříň a také psací stůl. Sebastyén s Viktorem se na sebe podívali téměř naléhavě.
"Ten nábytek je trochu ubohý, ale nepodařilo se nám zatím pro začátek nic jiného sehnat, jen co jsem měl ještě ve starém domě a co opatřila moje sestra." Omlouval se Andrej a otevřel dveře posledního pokoje za jejich vděčného mručení. Jedna postel, dlouhé závěsy na okně, v rohu stála zaprášená váza s uschlými květinami. Za dveřmi se krčilo něco, co připomínalo pohovku. Na zdi byly růžovoučké tapety s drobnými kvítky. Trhaly se. Ansem se decentně ujistil, že tapety půjdou pryč jako první.
"Toto byl zřejmě dětský pokoj, proto ty tapety. Váza s květinami je původní. Majitel už dávno zemřel a jeho potomci mají svých starostí, než aby se potýkali se starým domem. Teď už je to zčásti obyvatelné, akorát nám trochu zlobí elektřina a některé místnosti jsou zamčené, protože je nebezpečné se tam vůbec zdržovat, aby něco nespadlo." Pousmál se. "Měl jsem tento dům vyhlédnutý už dříve, proto jsem neváhal s jeho koupí, když se to konečně pohnulo. Velice narychlo jsme udělali nějaké práce, aby to stavení přes zimu přežilo, ale na jaře bude potřeba opravdová rekonstrukce. Ale o takových věcech až později. Prosím udělejte si pohodlí, nebudeme vás s Aglajou vyrušovat, prospěte se a odpočiňte si." Pokynul jim a bavil se jejich rozpaky, rozervaností a mlčenlivostí, která znamenala hlubokou vděčnost, zároveň nesmírnou radost. Rozuměl jim, nechtěl je trápit. Mile se dotknul Christianova ramene a odešel.
Nemluvili spolu, jak byli vysílení a zahlcení. Váhavě se rozešli do svých vysněných pokojů. Viktor jako dobrý počtář odpověděl na Jakubovo vyděšené rozhlédnutí vstřícným úsměvem. Naklonil se k němu, aby mu pošeptal. Nechtěl o přítomnost svého kamaráda přijít a také věděl, že mu se Sebastyénem postel rádi uvolní.

Ansem vzal Damiána za ruku a do druhé ruky si podal batoh s jeho věcmi.
"Tys schválně vybral jen jedinou postel!" Povzdechl si Damián. Za zavřenými dveřmi vypadal pokoj ještě lépe. Uvědomil si, že růžové tapety se mu líbí i potrhané a byl natolik zvědavý, že nadzvedl závěsy a chtěl se podívat, jaký je z okna výhled. Do zasněženého lesa, živoucí stromy byly tak blízko, že kdyby se jich chtěl skrz sklo dotknout, určitě by to bylo možné. Najednou zavýskl a uskočil stranou. Polekal se mrtvého motýla, který vypadl z nařasení tmavě zelených závěsů. Ansem se pro mrtvou krásu sehnul. "Proč se ho bojíš, vždyť je nádherný..."
"Je mrtvý." Damián se rozrušeně posadil na kraj postele. Dlaní si přejížděl po čele. Necítil se dobře. Chtěl se převléci. Roztržitě vysypal na postel pár svých svršků. Na mikině měl fleky, jak na sebe vylil horkou čokoládu, kterou mu Ansem na každém nádraží kupoval. Vzpomněl si, že oblíbené tričko zůstalo doma. Rozčilením se zachvěl a vztekle praštil s prázdným batohem na zem.
"Proč jsi tak vzteklý?" Ansem nechápavě pohodil hlavou. Damián se zdržel odpovědi. Otočil se k němu zády. Trucoval kdoví proč. Ansem na něm tuhle vlastnost upřímně neměl rád. Zrovna v tuhle chvíli.
"Jestli budeš ukousnutý ještě chvíli, tak tě zmlátím, Damiáne." Ujistil ho suše a rozladěně otevřel dveře skříně. Potěšilo jej, jak byla prostorná, vejde se do ní určitě všechno, nejenom oblečení. Přešel k váze se suchými květy. Přivoněl. Jakmile s nimi trochu pohnul, sypaly se okvětní lístky. Objevil dalšího motýla, slyšel, jak Damián tlumeně vzlykl, a mrštil s kyticí zpátky na zem.
"Co se s tebou děje, povíš mi to?" Chytil ho za ramena a pohlédl mu do očí. Nedokázal v nich číst, ač se sebevíc snažil. Byly zalité slzami a jejich modř bledla. Rozčilovalo jej a bolelo, když musel přihlížet jeho tichému vzdoru. Matně věděl, čím je to způsobeno a tím víc ho to drásalo. Zatřepal s ním. "Přestaň, Damiáne!"
"Nenávidím motýly!" Vyhrkl Damián, až se zajíkal.
Rozhostilo se naprosté ticho. Dýchal těžce a nemohl přes silně stažené hrdlo. Pokoušel se mu vyškubnout, ale stisk jeho dlaní byl natolik pevný, že to nedokázal. A vzápětí prudce povolil. Ansem připomínal pověstné ticho před bouří, která přišla vzápětí s mohutným hřměním. Uvědomil si jeho roztržitost, zranitelnost. Věděl, kdo na tom všem má vinu. On sám. Ansem. Připadalo mu, že procitl do němého filmu. Nahromadil se v něm vztek a strach, nedokázal se s tím vyrovnat. Damián si přitiskl ruce na obličej, jako by se chtěl chránit. Dýchal si do dlaní, tlumily jeho vzlykání. Dělalo se mu nevolno, pocítil závrať, která jej převažovala na postel. Chtěl se jí ubránit. Zalapal po dechu a přivřel bolestí oči, horkost ve spáncích se nedala snést. Uvědomil si Ansemovu dlaň ve svých vlasech, jeho prsty, které se jemně hýbaly a všechno špatné odváděly z těla do neznáma. Věděl, že se chvěje a dobrovolně přijímá bolest. Damián se mohl zhluboka nadýchnout a urputná svíravost v hrdle povolila. Otevřel oči. Vyprahlý. Ansem si prsty promnul dlaň, zdála se oproti jeho bledosti načervenalá jako opařená. Damián věděl, jak něco opařeného umí bolet a z plných sil uvnitř sebe zakřičel, aby se slyšel jenom on sám. Znatelnou úlevu vystřídalo mlčení a lítost. Bezmezná lítost, když se setkal s jeho lhostejným a smutným pohledem. Nevídal u něj takové pocity a teď, když jich konečně dosáhl, nepřinášely mu žádné uspokojení, jaké si představoval. Ansem se od něho odvrátil. Sáhl na nízkou komodu, kam předtím položil suché motýly, aby je naučil Damiána milovat. Zmačkal je v dlani. Jemný prach z křídel zašustil jako poslední výdech odcházející duše. Věřil, že se narodí znovu a na krátký čas pro ni vysvitne slunce, aby nezmeškala svůj návrat a nebloudila v podzemí.
Damián klesl na postel. Zavřel oči. Hlomození za zády. Pootočil se.
Ansem seděl vedle něho.
"Nedívej se na mě." Ujistil ho Damián. Ansem poslušně odvrátil pohled.
"Měl bys spát..."
"Budu to jen předstírat." Odvětil Damián a Ansem mu namísto odpovědi položil ruku do vlasů. Jemně ho hladil na šíji. "Nemusíš spát, můžu ti vyprávět..."
"Vlastně už spím." Uvědomil si chlapec a zachumlal se hlouběji do polštáře.
Ansem nechal svoji dlaň sklouznout na polštář. Díval se na něho. Cítil se podivně prázdně. Možná by mu některá slova rád pověděl, ale nechtěl působit směšně, nemělo by to význam. Pohlédl nahoru ke stropu, také se podíval na odlupující se tapety.
"Damiáne, jestli ti se mnou není dobře, nenutím tě tady zůstat."
Damián se rozhořčeně nadechl. Okamžitě se posadil. Přimhouřil oči.
"To nemůžeš udělat!" Zašeptal tiše a zmateně. "Já to nechci!"
"Tak co vlastně chceš?" Naklonil hlavu Ansem a vyrovnaně si povzdechl.
"Abys mě miloval, protože... nedokážu být jako ti ostatní, nenaplňuje mě ten vlastní pocit, chci vědět, že pro tebe něco znamenám!" Pověděl mu konečně, co jej tížilo k zešílení. Zděsil se pomyšlení, že to šlo říci tak rychle a klidně, představoval si to pokaždé jako dramatickou scénu se srdceryvným výkřikem.
"A ještě něco bys chtěl?" Otázal se Ansem nevzrušeně. Damián sklonil hlavu a prstem zuřivě mačkal cípeček polštáře. "Abys přestal spát s jinými, ty víš, že udělám všechno, abys byl šťastný, jen nechci... nechci se o tebe dělit, Anseme!" Věděl, že se na něho dívá a zpod přivřených řas jej napadlo, že trochu překvapeně, něžně. Dodalo mu to odvahu. "Proč to děláš? Pokaždé říkáš, jak je to krásné, tak mi tedy lžeš?"
Ansem mlčel jako zarputilé dítě. Sledoval něco neviditelného na svých dlaních, které měl položené na kolenou. Život mu v těle udržovalo jen občasné zamrkání nebo hlasitější výdech. Podivnou hořkost v ústech vystřídal chlad v konečcích prstů. Mohl udělat tisíce věcí a říci jedinou pravdu. Hřbetem ruky si přikryl obličej. Vypadal nepřístupně a zároveň velmi zranitelně, přesně tak, jak ho Damián kdysi poznal. Ale teď už to nebylo váhavé seznamování, přesto si nebyl jistý, že ho za tu dobu poznal. Vzpomněl si, jak byl prohozen otevřeným oknem a spadl zády do kompostu, protože skrčený za pohovkou naslouchal jeho rozhovoru s přáteli. Také si pamatoval, jak si chtěl v sadu natrhat třešně, které nikdy předtím ještě neochutnal. Nemohl dosáhnout ani na spodní větev. Záclona v horním okně se hýbala, byl pozorován a věděl, že to Ansema pobavilo. Urazilo jej to a rozlítostnilo zároveň. Posadil se pod ten strom a možná by se vzteky rozplakal, kdyby za ním nepřišel a ty třešně mu nenatrhal. To se ještě opravdu skoro neznali, ale už tenkrát věděl, že on je ten, koho celý život hledal. Byl mu oddaný tělem i duší a neznal větší pocit uspokojení než jeho přítomnost. Nechápal, proč on to tak necítí stejně, proč si vodí domů cizí chlapce a klidně si to s nimi rozdává uprostřed postele, která byla pro Damiána posvátná, protože tam se spolu poprvé milovali... Jen si tyto myšlenky hlouběji uvědomil a chtělo se mu křičet, propadnout se hluboko do toho pocitu naprostého zešílení, zemřít, zemřít pro něho! A také mu to pověděl. Roztřásl se bezmocností a závratí. Užasle sledoval, jak si Ansem dlaní téměř zuřivě otřel slzy a prsty zabořil do přikrývky, aby je osušil. Když došel až k slzám, býval vzteklý. Nestalo se jinak. Pohodil hlavou. Otec jej trestal za projevy lítosti, naučil se je bravurně skrývat. Chtěl vstát z postele a možná před svojí zodpovědností utéct, ale Damián ho chytil za paži a stáhl k sobě. Naléhal, hladil ho po mokrých tvářích, Ansem se podvolil. Odevzdaně se na něho podíval. "Odpusť, maličký..."
Damián se k němu toužebně upřel. Položil si dlaně na jeho kolena a naklonil se blízko, aby se řasami téměř dotýkal jeho obličeje. Lehounce dýchal a zorničky měl rozšířené a černočerné jako noc. Naléhavě uchopil do dlaní jeho tvář. Chtěl ho políbit, semknout jeho rty svými a být mu tak blízko, jak jen by to bylo uskutečnitelné. Věděl, že na něho opět jde ten strašný pocit na omdlení a zoufale přivřel oči. Vysilovalo jej to.
"Nikdy bych ti nemohl ublížit!" Zašeptal Ansem a Damián opojením pozvedl hlavu.
"Oni mohou cítit bolest, Damiáne, ale ty ne... nesmíš, zabilo by mě to!" Rozrušeně jej k sobě přitiskl, sevřel ho v náručí, že mu nedovolil nad těmi slovy přemýšlet…
"Miluješ mě, Anseme?" Upřel na něho prosebné oči, modré jako kvítka chrpy. Přestal na okamžik dýchat, nevěřil, že v žilách mu proudí krev, muselo to být něco jiného štiplavého, horkého, co se radostně vzedmulo, když Ansem přitakal. Damián vyprahlými rty oddaně zahrnoval jeho tvář polibky.
"Udělal bych pro tebe všechno, cokoliv!" Pozvedl Damián hlavu. Opřel se rukama o jeho ramena. "Zemřel bych pro tebe, zemřel... kdyby sis to přál..."
"Ach ne, neříkej taková slova!" Položil mu Ansem prst na ústa a chlapec jej vzdorovitě kousl. Poprvé za celé svoje bytí si připadal milovaný, ten pocit se zdál býti nekonečně krásný, naplňující až po samotný okraj jeho malého srdce, přetékal a rozléval se jeho tělem do každého prstu, do každého kousku těla. Cítil radost a zármutek, štěstí a úctu, bezmeznou lásku i oddanost. Vrhnul se k němu, jako se dítě chytá své matky za sukni, to uvědomění jej pobavilo, a konečně se po dlouhé době pousmál.
"Pojď ke mně blíž, maličký..." Šeptal mu Ansem do vlasů opojně a hladil ho s probouzejícím se citem a láskyplností. Opatrně si ho převrátil v náručí a položil na postel. Damián na chvíli zavřel oči, když se ocitl hlavou na polštáři, ale hned je otevřel. Bázlivě těkaly po místnosti a chytaly se jen jediného známého bodu. Držel se ho pevně za ruku a jemně vzdychal pod laskavými polibky, kterými hýčkal jeho ústa.
Ansem opatrně ze sebe sundal jeho ruce, dvě háďata, která jej svůdně ovíjela. Na tváři se mu objevil šibalský úsměv.
"Chtěl jsi přeci spát, maličký..."
Damián si útrpně povzdechl, přitáhl si jej paží k sobě a políbil na čelo. Klesl zpátky na polštář a téměř okamžitě jej přemáhal spánek. Ansem se k němu sklonil a starostlivě ho přikryl huňatou dekou, která byla v každé posteli ještě navíc. Damián slastně vydechl a zamručel, Ansema to rozněžnilo. Pošeptal mu ještě pár milých slůvek a zůstal bdělý, dokud chlapec neusnul. Teprve potom mohl klidně zavřít oči. Pocítil závrať a lehkost, až se musel hluboce nadechnout.

Nikdy si nemyslel, co dokáže tak lehounké přikývnutí...