Cheraby - 12.kapitola

1. prosince 2009 v 19:17 | Syhrael |  ○○○ MODERN MYTH
hezké počteníčko přeji :o)



Několikátý den od toho podivného večera. Téměř vůbec nemluvil. Zakřiknutá tichost a v domě to posmutnělo. Jedl tiše a přemýšlel si. Neměl dnes žádnou práci, otec mu řekl, že to udělal sám a jede si vyřídit něco do města. Bude pryč celý den, proto Benjamín se postará odpoledne a večer. Velkorysé. Benjamín zmoženě přikývnul, a přitom zatoužil být o několik set kilometrů dál, ve velkém městě se spoustou třpytivých světel a neomezené volnosti.
Nedokázal se zbavit prázdna uvnitř sebe, někde v místech, kde mají lidé obvykle místo pro výčitky svědomí. Vždycky se zpětně zabýval svými rozhodnutími, tak lehce se nepřenesl. Chtěl přeci mluvit, nešlo to. Jako malá hračka v něčích rukách, klíček se rozbil a nebylo mu ublíženo. Pociťoval vděčnost, snad ještě větší oddanost. Netušil v nejmenším, jak s tím naložit. Rozrušeně se posadil pod košatou jabloň, která rostla za jejich domem,a větve obalené podzimními jablky jí dosahovaly téměř na zem. Chránila jej před nevlídným počasím. Nebylo mu zima. Choulil se ve vlhké trávě, zamračený a nesvůj. Tak roztržitě se dlouho necítil. Přitáhl si kolena blíže k tělu a opřel se zády o kmen stromu, vzorně a naučeně jako tanečnice, když si po namáhavém tanci rovná rozbolavělé kosti.

Dýchal pomalu s největší přesností malých švýcarských hodinek. Nepatrně se pousmál. Vybavil si jeho pohlazení... a ještě maličkost. Nečitelné slovo. Všiml si nejasné siluety chlapce, mihla se mezi stromy. Benjamín si usilovně stiskl rty levým prsteníkem, nepřející a zlozvyk. Zamračil se. Někdo cizí. Krátký tmavě šedý kabát, protkaný černými nitkami, a havraní vlasy rozcuchané, jak vzdorovitě pohazoval hlavou. Vysoké boty a úzké černé kalhoty. Přitančil z královského plesu a snad se jen líně procházel, v dlani scvrklé jeřabiny a na rtech váhavý úsměv. Hnědé oči zastřené perleťovým závojem citu a vstřícnosti, donutily Benjamína nepatrně vydechnout. Zmateně sklonil hlavu a položil si dlaň na břicho. Cítil bolest, strach a naléhala na něho podivná myšlenka, jíž nerozuměl a nebyl schopen se jí poddat. Usilovně se snažil pochopit jakýsi dojem a vzdorovat své slabosti. Neznámý si vložil do úst malou oranžovou kuličku, a konečně stanul před ním. Nepatrně se uklonil, zahýbal prsty levé ruky, měděný prsten s nějakým matným jantarovým kouskem. Unaveně přimhouřil oči a naklonil hlavu na stranu, jako kdyby si prohlížel svou kořist, své doznání. Natáhl k němu dlaň s jeřabinami a vstřícně se pousmál. Benjamín se odtáhl a zavrtěl hlavou. Bojácný a nedůvěřivý. Prohlížel si cizince, napjatý a připravený utéct, kdyby...
Prudce zaklonil hlavu a mohutně se nadechl. Halucinace. Nikdy předtím je neměl. Vítr se zvedl a hnal nevýrazné šustění v trávě až nahoru k lesu. Mrazení v konečcích prstů a strach.
Co se to se mnou děje, pomyslel si zmateně, sundal si brýle a prsty si poklepával na spáncích,pořád ho vidím, nikdy nerozluštím jeho tvář. Tohle jsi se mnou udělal, Alexi

*

"Tak si představ, Alexi, že mám pro tebe toho…Reynolda!"
Nadšeně položila dvě igelitové tašky na stůl a hned vybalovala knihy. Alexandr si podepřel dlaní bradu a znuděně zívnul. Matně prolistoval tenkou knihou v ošoupaném vázání a s podivnou kresbou tuší na úvodní stránce. Všiml si nějakého přeloženého papíru zhruba uprostřed. Pomyslel si o Benjamínovi jenom nehezké, že svoji práci nedělá pořádně, když po lidech nechává v knihách nepořádek. Zmuchlal papír do kuličky a obloukem hodil do koše. Netrefil se, ale už ho nic nedovedlo rozházet. Znovu zívnul a zamíchal si horký čaj. Byl třetí den nemocný. Tak moc nemocný, že si v záchvatu jakéhosi vnitřního rozervání rozhodl přečíst povídky toho příšerného autora. O smrti, tanci, tajemství a židovském chlapci, který neuměl létat.
"Ten kluk nevypadá moc dobře. " Zamračila se matka navzdory sladkému románu, který položila na kuchyňskou linku v roztržitosti, a vedle hrníček, aby si zalila čaj.
"Přišel mi takový smutný a tak horlivě se na tebe ptal! Už byl na odchodu, ale ještě mi našel dvě knížky, je moc…milý."
Koketka. Zatracená. Alex nebyl vztahovačný, ale ta neuchopitelná myšlenka jej ponoukala. Shýbl se k odpadkovému koši a váhavěvzal do dlaně zmuchlanou kuličku. Matčinu horkokrevnost ani neměl sílu umlčet. Rozdělal si psaní na kolenou a rozechvěle se nad ním sklonil. Srdce se mu rozbušilo, ale ne proto, že mu koketka poslala dopis poskládaný nádherným písmem, ale jenom miloval tajemství a podobné rozvernosti.

Povzdechy prodejné lásky mohou štěstí i neštěstí přinést,
tak jako horečná noc bývá na slovo skoupá.
Když slunce černé nad ránem ne a ne vylézt,
těla zvrácených milenců už bývají ztuhlá.
Jako paprsek protne oponu zemského divadla,
a herci mají na rtech úsměv sladkého poznání,
šašek krčíc se v koutě, od dětské krve zdrásaná chapadla - a já šeptám -
takhle bolí mé doznání

Přivřel oči. Jenom na chvíli… viděl před sebou ten svět příliš zřetelně. Nic hezkého. Doznání...Podtržené ledabyle a několik roztržitých teček. Žádná jiná slova.
"Ti lidé jsou hrozní, minule jsem v jedné knížce našla tři záložky." Přisadila si matka a neobtěžovala se blíže zkoumat, proč se Alexandrovy ruce tolik chvějí a usilovně svírají dopis za cípek, až jej ještě více mačkají, a jeho oči podivně zchladly jako naleštěná černá ocel. Po chvíli se odvážil nadechnout a psaníčko přeložit. Řízl se do prstu.
"Kam jdeš?"
"Projít se!" Odpověděl a přivřel za sebou dveře. Chtěl být sám, ale ne v tom pravém slovasmyslu. Nepřipadal si opuštěný nebo nechtěný, jenom si vystačil se svým vnitřním světem, musel se naučit samostatnosti už v dětství, protože jeho otec zemřel dříve, než se Alexandr narodil, matka trávila mnoho času v ordinaci. Měla ráda knihy, zvířata a těšila se, až si Alex jednou přivede nějakou milou a příjemnou slečnu, vůbec by nevadilo, kdyby rovnou s vnoučaty. Toho se nikdy nedočkáš, ušklíbl se a vzdorovitě pohodil hlavou, jelikož podzimní vítr mu cuchal dočervena kaštanové vlasy, spadaly mu do obličeje a šimraly ho nepříjemně pod nosem. Díval se na rozšlapanou zem, bezmyšlenkovitě kráčel kalužemi zkalené vody. Tušil, kam jej nohy nesou, a nebránil se. Neměl už sílu a chtěl skrývat. Žádnýtrvalý vztah, necítil se připravený, vyspělý a nevěděl nic o své roli. Styděl se možná před okolím, před matkou.

Málo bližních vědělo o jeho zakázaných náladách po chlapeckém těle. I před nimi o tom příliš nemluvil. Nikdy nebyl na mladé koketky, vyhledával mužnější a starší, v jejichž náručí si vzácně dovolit roztát a podvolit se jejich vedení. Asi proto, že nepoznal pohlazení otce. Nikdo takový neexistoval. Ten cizinec v jeho rodokmenu spáchal sebevraždu. Skočil do prázdna a zbyl jenom prach, přivřel oči a vnímal šustění listů, s nimiž si hrála barevná nálada, slunce klesalo zvolna a lesní pěšina prozářená žlutou, oranžovou, červenou a vzácně rudou jako krev,se vinula na dlani k nevelkému stavení o třech schodech na zápraží. Na dvoře štěkal malý pejsek a dva větší, vypadali jako vlci a jeden z nich měl světlounce modré oči. Čichali mu k nohavicím a cynický Alexandr jenom očekával, až zvednou zadní nohu. Vrazil ruce hluboko do kapes a nepatrně se zaklonil. Připadal si nevítaný. V dálce zabečela ovce, z balíků sena seskočila čtyři koťata, a s tlumeným mňoukáním a ocásky vztyčenými,se k němu hnala. Instinktivně zacouval a hledal ve psech oporu, ale odběhli k dřevěné ohradě s velkým tažným koněm. Levou přední nohu měl obvázanou a špatně chodil. Nejdrzejší zrzavost se vyšplhala po kalhotách jako opička, tlamičku měla ulepenou od mléka, vrněla a zatínala drápky, když se ji ze sebe Alexandr pokusil setřást.

"Alexi...?"

Ohlédl se a zvedl nohu jako baletka, aby se elegantně zbavil černé vrnící kuličky, která se nechtěla mazlit jako zrzeček, ale kousala ho do kolene, sekala ocasem, uši sklopené. Když kotě odpadlo, trochu provinile vzhlédl k Benjamínovi a něco zamumlal koutkem úst. Nechtěl nic vysvětlovat, protože sám nic nevěděl. Držel v náručí zrzavé kotě, které blažeností usínalo, přešlapoval střídavě z jedné nohy na druhou, aby zabránil ukřivděnému malému ďáblovi v žužlání svých kalhot, a nakonec povytáhl obočí nad chlapcovými dlaněmi, jež vypadaly umazané jako od krve. Nevěděl, jak vhodně přerušit trapné ticho a napětí mezi nimi, natož ani nedokázal objasnit, proč tedy přišel nečekán nezván, tedy se jen díval na jeho obyčejnou přirozenost. Neměl ani brýle a mhouřil trochu oči, možná jej bolely - nebo snad ze zvyku, stál tam v orvaných teniskách a triku s dírou, dlaně si otíral do kalhot umazaných od bláta,a z vlasů si nenápadně vybíral stébla sena. Chtěl se líbit.
Alex si poprvé před někým připadal zženštile. Protože byl čistý.
"Nechtěl by sis jedno vzít?" Pousmál se Benjamín mile, jako by z něho opadl splín předešlé noci a důvěrně zahrábl teniskou pár centimetrů nad zemí, jako by držel své pokušení se k Alexovi rozběhnout. Alex se podíval na oranžové kotě, které spalo v jeho náručí, a opatrně k němu čichal. Příjemně vonělo jako čerstvé seno a…ještě cosi.
Pohlédl na Benjamína a nepatrně se pousmál. Všiml si, že chlapec zčervenal a roztržitě ukázal bradou k otevřené stodole. "Už jsou hladová, proto se na tebe věší."
Alex položil oranžové kotě na zem a smířeně chlapce následoval. Benjamín nalil do ohromného talíře mléko, poté si mezi koťata klekl a některým, co ještě neuměla pít, namočil tlamičku.
"Musím je všechny rozdat, nebo mi je táta…utopí."
Položil krabici se zbylým mlékem na polici a přišel trochu blíž.
Alex se díval na mlaskající tvorečky. Možná kvůli tomu, co se mezi nimi nestalo... Povzdechl si. "Nemám s koťaty žádnou zkušenost." Opravdu to myslel, jak to řekl.
"Jenom potřebuje, aby ho měl někdo rád."Rozzářil se Benjamín a bloudil korálkovýma očima po konturách Alexandrova obličeje. "Můžu ti ho přinést zítra?"

Lstivá a prohnaná koketka. Alex přikývl. Chápal jeho snaživé pokusy o setkání. Mlčeli dlouho a minimálně oba dva začínali pociťovat rozpaky. Alex si tlumeně odkašlal a Benjamín našel několik slov, která mu chtěl říci. Rázně se nadechl a naklonil se k němu blíž, jako kdyby pro něho bylo důležité vnímat třpytivý odlesk jeho úzkých zorniček. "Přišel si, protože… jsi to četl."
"Líbila se mi." Odpověděl Alexandr veleupřímně, ale tím to končilo. Díval se na něho klidně a beze známky studu nebo snad odmítání. Jemně mu položil ruku na rameno a trochu ho od sebe odstrčil. Ještě si zcela nezvykl na chlapcovu blízkost. Všímal si bloudivých hubených prstů, jak se urputně snažily zachytit jeho dlaně. Sevřel je krátce a křehce. Sebraly si kousek štěstí, uklidnily se.
Alex mlčky pozoroval, jak se najedená koťata škrábala na balík sena, aby mohla spát. Některá se schoulila na pytel se slámou, měkká plyšová klubíčka.
"Mrzí mě ten… večer!"Vydechl Benjamín rozrušeně a dychtivě k němu vzhlédl.
"Nic se přeci nestalo, proč by tě to mělo mrzet?"Alex povytáhl obočí, své oblíbené gesto. Nechtěl přijímat vinu, kterou neměl, přitom si nemyslel, že by Benjamín udělal něco špatně. Selhání potulné nelidskosti, čistá příroda, podzim, hluboko dřímající lidskost. Nechtěl mu přeci ublížit. Strávil večer po boku prodejnosti, jež udělala cokoliv nemravného, oč ji žádal. Tomu se Benjamín vyrovnat nemohl. Snad si poprvé uvědomil, že by chtěl stát vedle něho ještě chvíli a nechat se jím držet za ruku, ale nic víc. Líbil se mu, ale odtažitost jej přemáhala. Podíval se na něho.
"Já bych to všechno ale udělal, kdybys to…chtěl." Stiskl mu ruku příliš oddaně. Alex ucukl a zamračil se.
"Ale já nechci, Benjamíne! Nabídl ses mi,a přitom jsi neměl ani co bys mi… prodal, rozumíš tomu? Nemůžeš mi tolik…věřit. Jsi příliš, příliš-..."Odmlčel se. Horečnatě přemýšlel nad vhodným slovem, jímž by mu příliš neublížil, ani mu neukázal, že mu na něm přeci trochu záleží. Horlivě se mu nabízela slova nestoudná a hrubá jako pouliční děvky, svádivě si mu lehaly na jazyk. Jednoduchý, prostý, spontánní, zvláštníCítil, že nejsou vhodná. Vyhnal je. Bezradně si přejížděl bříšky prstů po čele. Roztrpčený a velmi zmatený. Benjamín se tiše odvrátil a bílé rty stiskával usilovně, založil si ruce na hrudi a jeho zoufalé gesto,vyprávějící o nepřístupnosti,se ztratilo v dojemnou bezbrannost.
"Takže nechceš, abychom se stýkali...?"
Jeho podtón napověděl Alexandrovi cosi o šílenství a horečnaté touze, oddanosti, upřímnosti, nutné sebeobraně i podvolení. Stmívalo se a krásné barvy zešedly. Měl tak ladné tělo a hýbal se věrněji než jeho deset, dvacet, třicet koťat. Opravdu se věnoval tanci. Zatínal prsty do svých paží a chvěl se sotva znatelně, aniž ta drobná pozornost mohla ujít Alexovým očím.

"Proč bychom nemohli - vlastně?"Ušklíbl se Alexandr své vlastní myšlenkové složitosti a uvědomil si, že na něm Benjamín spočinul zkoumavým a velmi hlubokým, vděčným a horlivým pohledem. "Možná bychom mohli být dobří přátelé. Myslím si o tobě, že jsi docela milý, a možná stejně starý jako já. Nejsi člověk, který by nedokázal být upřímný a držet tajemství." Projevil mu trochu něhy a smířeně se dotknul prstem jeho loktu. Z chlapcových pootevřených úst se vydralo nerozluštitelné a hladové povzdychnutí, přivřel oči jako v seně spící kotě a pousmál se ne tak smutně, jako před zlomkem okamžiku.
"Myslíš si o mě… hezké věci. Ale já o tobě také!" Vrátila se mu ta hezká zdravá barva do tváří, zčervenal, to vždy, když se styděl, a lidé ho zřejmě nedovedli ocenit, tak vzácně mohl slýchávat slova, jaká mu říkal Alexandr.
"Naučil si mě upřímnosti." Alex hledal v kapse nějaké bonbóny, kterými by mohl na cestě domů uvažovat o nečitelných zbytcích ve svém uvažování. Hluchý dojem, s jakým sem přišel, nerozluštil a nezachytil ani mezi prsty. Podal mu malý šalvějový zázrak a chlapec si jej okamžitě rozbalil a strčil do pusy, papírek zmuchlal do kuličky a strčil do kapsy. Uvědomil si, jak rychle slunce utíkalo před chladnou podzimní nocí. "Nechtěl bys zůstat… ještě chvíli, prosím?"
Alex se omluvně pousmál.
Benjamín chápavě přitakal. Nenaléhal. Vyprovázel jej ke starým rozvrzaným vratům a cestou si vzal do náručí svého z oříšků ušitého psíka. Stál tam dočista ztracený a Alex se k němu sklonil, aby se přátelsky nadýchl z jeho blonďatých vlasů.
"Co bude koketka chtít za darované kotě?"
"Abychom se znovu viděli, prosím-..."
Umlčel jej tichým zašeptáním, položil mu prsteník na rty a než se ztratil v přicházející noci a šustění spadaných lístků, dočista měl chuť se podivně sevřený rozesmát.
Vždyť jsme teď přeci přátelé, proč bychom nesměli...

*

Protože jeho jediná radost byla touha a přání. Měl mnoho přání, ten malý chlapec. Ale nikdy se nenaučil létat. Trhal křídla mláďatům a z peříček skládal si křídla. Ten zatracený kluk...
Přinutil odtrhnout oči od malých písmenek zdobených na každém řádku ornamentem. Odložil knihu na stolek. Cítil se příjemně vyčerpaný. Pomáhal matce v ordinaci, nějaká holčička s příšerně drzým morčetem, a stará paní a její nemocný jezevčík. Zvykal si na líně plynoucí život. Zatím se ještě nechtěl vrátit zpátky do města. Studovat… proč? Rychle se zvedl a rázně zatáhl závěsy před dotěrným svitem nakousnutého měsíce. Jenom nedovolit naléhavým výčitkám svědomí, hlodajícím jeho nitro stále usilovněji. Proplouval životem a létat neuměl, beznadějný stereotyp, přehnaný klid, kamarádství s koketkou - a pořád ještě neuměl létat, možná kvůli tomu, že odmítal trhat křídla mláďatům. Bude mít zrzavé kotě a pojmenuje ho Hyacint. Je to hezké a vznešené jméno.

"Vážně?"

Ustoupil několik kroků a polekaně si položil dlaň na ústa, aby nevykřikl a neprobudil matku, která spala o dvě uboze slabé stěny dál. Přišel jeho téměř zapomenutý sen…
Dorian se lehounce pousmál. Seděl v křesle a prsty levé ruky poklepával o noční stolek. Chlad od pootevřených dveří, mlčenlivé prázdno a rozpaky. Černovlasý nepozvaný spojil prsty o sebe a protahoval si tak zápěstí. Díval se na Alexe přátelsky, kdyby se křeslo mohlo otáčet nebo houpat, jistě by si udělal ještě větší pohodlí. Nohy obuté ve vysokých kožených botách měl ležérně přehozené jednu přes druhou.
"Proč se na mě mračíš, nevidíš mě rád?"
"Ne."Odvětil Alexandr konečně a dlaní bouchl do dveří, aby se zavřely. Posadil se na postel a podrbal se na lýtku, aniž by se na Doriana podíval. "Myslím si totiž, že jsi jenom můj výmysl."
"Výmysly nechodí nezamčenými dveřmi."Upozornil ho Dorian hravě. "Ale to není podstatné, zůstaňme u toho - třebas, přišel jsem v té jisté věci a jenom mírně, protože díky tobě se moje kočka stále těší dobrému zdraví." Pokynul mu hřbetem dlaně a z kapsy vytáhl několik čerstvě vyloupaných kaštanů, snad měl dojem, že za tu službu musí stále splácet malé dary. "Jenomže nemohu zůstat zaslepený jenom tím, že ses ujal mé uctívané okaté."
"Nerozumím ti...?" Zamračil se Alexandr a konečně k němu vzhlédl, protože Dorian ztišil hlas.
"Ale to není omluva... Kdysi mi patřil, rozumíš? Nezůstala mu jediná myšlenka na mě! Ztratil je všechny… Nikdy se ho už nesmím dotknout, jenom se smířit, že jiní lidé jako ty… smí. Ale já to umím, dobře to… umím. Naučil jsem se i - létat."
Alex nejprve nemohl pochopit, slova zvláštního cizince k němu doléhala z přílišné dálky a nečitelně. Vnímal jakési zlověstné mumlání a jeho horečnatost, jež se vytratila do slabého úsměvu.
"Trápí se kvůli tobě… ty a tvá směšná lhostejnost! Často kvůli tobě pláče. Je moc citlivý,a pro tebe moc dobrý…"
"Benjamín?"Vydechl Alex a neznal jiného chlapce, který by si zasloužil Dorianova slova. Nic nedávalo smysl a přišel k němu blíž, cítil zlobu a v jeho očích záblesky bázlivé šelmy. Podivný Dorian zatínal prsty do měkké látky křesla. Ostře kývnul na srozuměnou a cosi zamumlal.
"Nerozumím ti, snad… nechceš, abych se s ním stýkal? Jsme přátelé."
"Přátelé!"Ušklíbl se Dorian a odvrátil se. "On nechce přátelství, je do tebe zamilovaný, ty hloupý."
"Já vím," přitakal Alex a posadil se na zem blíže k Dorianovi. Podepřel si dlaněmi bradu a bezstarostně se pousmál, jako by jej to vědomí netížilo. "Proto jsem mu nabídl přátelství, nechci mu…ublížit." Pokusil se obhájit. Nepřipadal si zlý, jenom složitý. Dorian se na něho nedůvěřivě díval a mhouřil oči, jako kdyby se uklidňoval, když slýchal o jeho lhostejnosti a pasivitě.
"Co si… od toho slibuješ?"
"Budu mít zrzavé kotě." Pokrčil Alexandr rameny.

Dorian pohlédl ke stropu a na zem, sklonil hlavu a položil si dlaň na týl, snad ho opouštělo prvotní nevysvětlitelné rozhořčení. "Ještě pořád má rád koťata. Zajisté. Je rozkošný…Proč jsi s ním nechtěl spát, když ti to…sám nabídl? Jsi slaboduchý?"
Alex spolkl rozhořčenou otázku, jak je možné, že člověk, který o sobě tvrdí, že není sen ani myšlenka, protože si umí otevírat dveře, smí vědět o takových věcech, že smí vůbec vědět o těchto věcech. Zamyslel se a nedokázal přesně odpovědět. Bylo mu hloupé mlčet. Pomohl si gestem ruky.
"Nejsem proboha tak strašný necita! On se… bojí mužů."
Dorian ho přerušil nečitelným pohledem. "Povídal…že se bojí mužů?"
Alex přikývl, a ještě si vzal pro sebe několik slov.
"Nemám s koťaty žádnou zkušenost. Odkud se vy dva znáte, co jsi myslel tím-…"
"Není to nic těžkého, když jim ukážeš trochu něhy."Zahýbal černovlasý prsty roztrpčeně, nechtěl odpovídat na jeho otázky.
"Dobře tedy. Buď na něho velmi opatrný… potřebuje dobrého přítele." Zamyslel se po chvíli a položil si prsty na ústa, jak přemýšlel o svých věcech. "Věřím… ti?"
Zvedl se a sklonil se k Alexandrovi, uchopil jej za konečky prstů a téměř se ani nedotkl rty jeho dlaně.
"A teď... nedívej se, prosím, tvoje myšlenka se rozplyne."
Alex omámeně přikývnul a nevydržel. Ohlédl se.
Odešel normálně dveřmi.
 


Komentáře

1 Tenebs Tenebs | E-mail | Web | 1. prosince 2009 v 20:31 | Reagovat

Až do tejto kapitoly som cítila isté nesympatie k Dorianovi, ale teraz mám taký pocit, že on bude patriť medzi mojich obľúbených... Aj keď, Benjamína neprekoná ♥ :)

2 Cathy Cathy | Web | 1. prosince 2009 v 21:42 | Reagovat

Ach bože, jsem z toho skvěle zmatená, spokojená, nadšená a poblouzněná. Benjamín je mi tak strašně sympatický, až se sama divím. Ta jeho nevinnost a zamilovanost je tak moc sladká, brouček♥.
Alexi, Alexi, pako jedno, ty ho máš chytit a už nikdy nepustit a ne se s ním kamarádit:D.
Dorian mu mohl domluvit, když se s Benjamníme takhle zná a ví jaký je a co potřebuje, tak šup šup.
Benjamínek ho tak krásně miluje a dává mu to najevo a Alex to takhle zazdívá, blbeček xD
Ale to přijde, že? Časem určitě, jinak by to nebylo dílo slečny Syhy:-)
Dílek byl jako vždycky dokonalý, známe, al opakování je matka moudrosti, paní spisovatelko♥
Nádherný to bylo

3 Dora Dora | E-mail | Web | 1. prosince 2009 v 23:57 | Reagovat

Wow... som strašne zvedavá, ale stále sa to viac zhoduje s mojimi myšlienkami a predstavami, ako sa bude príbeh vyvíjať.
Ale stále to tvrdím... tvoje písanie je umenie. A ja vždy pár dní po prečítaní niečoho z tvojej tvorby mám taký nepríjemný pocit menejcennosti, po ktorom sama nemôžem písať.

4 T. T. | 2. prosince 2009 v 12:58 | Reagovat

Budu upřímná.. Abych pravdu řekla, nelíbí se mi to. Nějak jsem se do příběhu nevžila, jako tomu bylo například u Saltariny. Nápad je to určitě dobrý, ale připadá mi že se některé fráze opakují a to mě nebaví.
No uvidíme co se z toho ještě vyklube. :)

5 Syhý Syhý | 2. prosince 2009 v 14:39 | Reagovat

[4]: Které fráze například? Zkus to víc rozvést, protože spousta opakujících se spojení má totiž hlubší význam pro tu povídku, než jenom to, že se opakují.

6 CherriesMassacre (Kyra) CherriesMassacre (Kyra) | 2. prosince 2009 v 16:10 | Reagovat

ách, další z překrásných dílků ^^
Hmm, mé teorie o velké lásce A. a D. budou asi navždy nevyslyšeny, začínám se smiřovat s B. ale stejně je to bolestný proces. Asi mu nikdy neporozumím. Ale má rád kočky. Aspoň že tak.
*vyje na měsíc* copak už nezbyl nikdo, kdo by hořil stejnými sympatiemi k D. jako já? :D
Ps. Syhy, to co píšeš nejsou věty ani slova, jsou to jenom ty nejúžasnější myšlenkou které jdou přečíst a všechno co napíšeš, ať je to rozhořčený článek nebo díl k povídce, to všechno ve mě vždycky zanechá pocit že mám obrovské štěstí, že můžu alespoň maličko nahlédnout do tvého světa.. a za to ti děkuji <3

7 CherriesMassacre (Kyra) CherriesMassacre (Kyra) | 2. prosince 2009 v 16:12 | Reagovat

*myšlenky

8 Q. A. Nathanielle Q. A. Nathanielle | Web | 2. prosince 2009 v 17:59 | Reagovat

Děkuju ti Aláh-Syhrael :D...už jsem myslela, že když tady nepřibyde do dvou dnů nový díl, něco si udělám...třeba kyj :D..jdu si to pěkně dát do mp4 a na dobrou noc to přečtu :))

9 Emilia Emilia | Web | 3. prosince 2009 v 20:27 | Reagovat

No nevím jak se to stalo, ale začala jsem mít ráda Benjamína. A postě teď nevím proč byla bych ráda kdyby byl s Alexem. A taky se chci konečně dozvědět co bylo s Dorianem a Benjamínem. Ale to určitě všechno příjde, díl byl úžasně napsaný, hned mi zlepšil náladu z toho dnešního chmurného dne:-)

10 Q. A. Nathanielle Q. A. Nathanielle | Web | 4. prosince 2009 v 15:04 | Reagovat

Dorian zachránil Benjamínkovi život, to všichni určitě víme. Ale trošku pokulhávám v tom, jestli je Dorian opravdu člověk sám o sobě, nebo přežívá v některém z postav. Ale když se vrátím k minulému nebo předminulému dílu. Nevím kde to bylo s tím malým chlapcem, tak tuhle variantu zavrhuju okamžit :P.
Ale jedna věc mi došla. Celkem brzo říkám si *irony* :D. A to jsem to měla v každém dílu pod čumákem a já si to uvědomím až teď. No jo, celá já :D.
Smrt mívá mnoho podob a tím je Dorian. Je to smrt.
Jsem bystrá dívčina já vím :D

11 Dannie Dannie | Web | 6. prosince 2009 v 1:07 | Reagovat

M.I.L.U.J.E.M !!!!

12 Q. A. Nathanielle Q. A. Nathanielle | Web | 7. prosince 2009 v 10:16 | Reagovat

Všechno nejlepší k svátku Benjamíne :)

13 Alex Alex | 7. prosince 2009 v 18:28 | Reagovat

Benjamínkovi všechno nejlepší přeji x)

14 Ewicka Ewicka | 9. prosince 2009 v 17:10 | Reagovat

Takže Dorian cítí jakousi náklonost k té malé otravné koketě ?? Syhýý, to mi nemůžeš udělat, já jsem myslela že D. bude s A. :( Dorian mě ale vážně naštval, já myslela, že bude takový nestraník s nákloností k Alexovi xD Já nechci aby byl B. s A. ani přátelé, ani nic jiného. Tenhle díl mi vážně rozdrnkal nervy...huh...Doufám, že se aspoň dočkám nějaké násilnosti z Dorianovi strany xD, když už nic jiného :-P

[6]: Myslím, že já hořím velmi jasně xD
Souhlasím soudruhu xD Ale s B. se teda smiřovat moc nechci, říkej mi naivko, budu doufat, že bude A. s D. xD

15 Zuzana Zuzana | 14. prosince 2011 v 20:52 | Reagovat

Je mi ľúto, že Dorian nikdy nedostane späť svoju lásku :( ale Benjamín s Alexom sa k sebe nádherne hodia. No je mi jasné, že keby si chcela Syhrael tak sa zamilujem aj do Benjamínovho otca, takže nebudem špekulovať koho by som chcela ku komu ale budem si vychutnávať príbeh tak ako ho dávaš, lebo tak to má byť.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama