Cheraby - 16.kapitola

2. února 2010 v 10:34 | Syhrael |  ○○○ MODERN MYTH

milé počteníčko přeji ;o)



Alexandr plně důvěřoval svému šestému smyslu, který byl zasvěcen jenom a pouze citu Amorovu. Dokázal přemýšlet hodiny nad podstatou své záletnické povahy, a přeci si nepřipadal nebezpečný nebo příliš bohémský. Docela tichý kluk a vyhledával typy s výraznější osobností a převahou. Lákalo jej ocitat se v mužských rukách jako hadrová panenka. Toužící hadrová panenka. Tím to celé začínalo a také končilo. Vlastně nemohl tvrdit, že by si od Tadeáše sliboval něco víc, ale zabýval se jeho osobností o něco déle, protože byl docela překvapený z jeho upřímnosti a horlivosti. Přitom oba dva velmi dobře tušili pravou podstatu. Sex. Nic jiného v tom být nemohlo.
Obdržel adresu a přesný návod, jak otevře staré domovní dveře. Nestrkat do nich, ale plynule se o ně opřít.
Tadeáš bydlel v té horší části města, na kraji umouněného sídliště. Jeho byt budil známky jisté opotřebovanosti, ale zajisté působil uklizeně a čistě. Na zdech v obývacím pokoji měl několik svislých pruhů tapet se zvířecím vzorováním. Celá africká savana. Alex si ze zdvořilosti nalil do šálku trochu čaje a osladil si jej lžičkou medu. Necítil se zrovna nejlépe, bolesti hlavy a nevolnost se staly pravidelným denním chlebem a trvaly několik dní, od jeho hádky s Benjamínem. Snažil se na něho vůbec nemyslet, a tak se to muselo někde projevit. Když se pozorněji rozhlédl místností, spatřil na okenním parapetu větší fotografii v rámečku.

"Ty máš přítele?" Zeptal se Alex nenásilně, protože měl zásadu nenarušovat poklidné milenecké vztahy. Tadeáš se napil ze svého šálku a na kratičký okamžik přivřel oči, jako by vyrovnával stabilitu.
"Zemřel před pár měsíci…"
"To mě velmi mrzí." Zmohl se Alex na několik prostých slov a snažil se utéct vyčítavému křičení němé fotografie dvou usmívajících se chlapců. Neodvážil se ho zeptat na spoustu otázek, na které potřeboval znát odpověď. Uvědomil si, že postrádá ve svém životě upřímnost, s jakou mohl hovořit s Benjamínem.
"Byla to nehoda." Řekl ještě Tadeáš a měkkým gestem narovnal cípek polštáře, který měl položený na kolenou. "Ale já nezůstávám v minulosti."
Alex němě přikývl. Nerozuměl mu a vlastně ano. Dostal odpověď na své dvě otázky - Opravdu je možné milovat někoho tak ryzím citem a zůstat v tom žalu celý život? Nikoliv. A musí osiřelý milenec do konce života žít v celibátu, aby uctil památku svého milého? Očividně nemusí.
"Smrt je příliš silné slovo. Myslím, že rozhodně existuje ještě nějaký druhý svět, ve kterém… se jednou všichni lidé setkají. Zůstává ve mně naděje, že se s ním opět jednou setkám." Unaveně položil šálek na stůl a s povzdechem vstal. "Nepřišel jsi, abych ti vykládal o svých pocitech, že?"
"Vlastně mě to docela zajímá." Odvětil Alex a díval se, jak jej chlapec chytá za ruku a pokládá si ji na břicho. Byl to úplně jiný a živější dotek, než sahat na koketu. Pohlédl na něho s trochou něhy, jako by se tázal, jestli smí překročit přes jeho smutek. Tadeáš se k němu sklonil a políbil jej na tvář.
"Nechci o tom mluvit, proto jsi nepřišel." Připomenul mi vlídně a rukama ho odstrčil na pohovku. Klesl před něho na kolena, prsty zručně nadzvedl lem jeho modrého trička, aby mohl rozepnout knoflíček kalhot. Svlékl ho a poté vysvlékl také sebe. Všechno prováděl s jakýmsi zamyšlením, naučeně a jistě. Pospíchal příliš. Než si Alex stačil vychutnat dostatečnou rozkoš jeho horkých rtů, ocitl se mu chlapec na klíně a držel jej rukama za nahé boky. Přejížděl po nich prsty jako po cenném klenotu, ačkoliv ho nepřitahovaly s takovou žádostivostí, jak býval zvyklý. Díval se na jeho přivřené oči, pohyboval se v bocích velmi jemně, a přitom s intenzitou zakláněl hlavu. Alex vnímal, jak se mu jeho nehty zarývají do ramene a jedině to v něm dokázalo vyvolat chvilkovou rozrušenost. Na okamžik pevně sevřel rty, až se nemohl nadechnout, a Tadeášovo sevření mu způsobilo kýženou bolest, jež vzápětí přešla do rozedraného uspokojení. Uvolněně se opřel do pohovky a zaklonil hlavu. Nic důvěrného nepociťoval, jenom chabé náznaky živočišnosti a jeho příjemnou vůni. Tadeáš jej uchopil za ruku a měkce s ní pohladil, jako by mu vděčně oplácel milou rozkoš. Dívali se na sebe a Alex rozpačitě zahýbal konečky prstů. Všiml si začervenalé jizvy na jeho obnaženém krku. Havraní vlasy ji v zápalu vášně nedokázaly skrýt.

"Od čeho… to máš?" Zeptal se Alex tiše a Tadeáš odstrčil jeho zvědavou dlaň.
"Má to být… jakási obdoba tetování, ale na úplně jiný způsob, ještě to není hotové, až bude, možná bych… ti jej znovu ukázal?" Pousmál se a políbil jej na špicku nosu. Alex pootočil hlavu a po tváři mu přeběhla chvilková chmura. Rozhodně byl spokojený a možná stále neměl dost, ovšem Tadeáš si položil hlavu na jeho rameno a očividně toužil nezůstat po takovém sblížení o samotě. Alex mu položil ruku na záda a opatrně ho pohladil.
"Měl bych… už jít."
"Ne, prosím, zůstaň ještě!" Přitiskl se k němu chlapec pevněji.
Alex se krátce zahleděl na protější zeď. Spousta leopardích flíčků. Chápal jeho samotu v nevlídném bytě, a také věděl, že přišel jenom kvůli sexu. Jemně ho od sebe odstrčil a sáhl po svém oblečení. Tadeáš mlčel, možná pochopil, že jejich prvotní slovo opravdu platí. Přivinul k sobě malý polštářek a nahý připomínal dobře propracovanou sochu. Souměrná, hezká a bez většího kazu, protože jizvu kryly nespoutané černočerné vlasy. Prohrábl si je prsty a oceánová modř Alexe tiše vyprovázela ke dveřím. Nesl si několik svých svršků v ruce a beze slov mu na rozloučenou pokynul.

Splnil svůj slib a rudý ornament pálil a bolel. Váhavě si na něho sáhl, na prstech mu ulpěla sytě zabarvená krev. Do místnosti vstoupil chlad a dveře Alexovi vylétly z ruky prudčeji, než bylo žádané. Tadeáš se zmateně ohlédl k oknu, kde si slabý vánek pohrával se zašedlou záclonou. Odraz a bortící se sklo. Přivřel oči a kdosi nezvaný mu položil ruce zezadu na ramena. Velmi to bolelo. Neměl rukavičky a dýchl mu do vlasů. Ohlédl se po něm a sklopil povolně pohled, stydící se za svoji nahotu, ukryl se ještě více do malého polštáře. Adrian na uvítanou udeřil hrotem hole o dřevěné parkety.
"Proč jste mi ho nepřivedl?" Zeptal se chlapec tiše s nadějí v hlase a díval se za něho, jako by hledal ještě druhého, který se zahalen tajemstvím objeví. Vedle televize, ve dveřích, u pohovky přímo. Nic takového se nestalo a zpěněná krev mu stékala přes krk až na břicho, na slabé tričko, které si oblékl. Rozetřel si ji prstem a uslyšel jeho smích.
"Vždyť se setkáte, hned -… Protože jsi splnil i nesplnil, oč jsem tě žádal. Měl zůstat s tebou ještě déle a měl jsi… - ne, slova jsou zbytečná, podej mi ruku!" Vyzval ho a po bledé tváři mu přeběhl sotva znatelný úšklebek.
Tadeáš to bez zaváhání udělal. Malý zázrak a studené prázdno, svíravý nádech a svítání daleko na samotném západě. Rozbolelo jej celé tělo a nedokázal ucuknout rukou zpět, promluvit nebo křičet. Myslel na jméno člověka, pro něhož se vzdal svého života. Zahlédl jej. Přicházel. Nemohl se nadechnout. Adrianův stisk zesílil a on ztratil vědomí. Nadobro. Vykročil vstříc milovanému, a v jeho vyhaslých očích se objevila radost, když bezvládná ruka jako z kamene klesla a prsty se tence dotkly samotné země.
"Protože z prachu jsi vzešel a tam se také navrátíš…" Pověděl Adrian jeho krásným modrým očím, v nichž nebyla jediná stopa po boji a jen neutuchající naděje. Ohlédl se po dvou hubených chlapcích, kteří stáli v rozích místnosti a s rukama na hrudi čekali na přikázání.
Adrian udeřil hrotem o zem. Proč tu tak stojíte přeci!
Dva chlapci se chopili mrtvého těla.

*

Polekaně sebou trhl, jako by jeho tělem přeběhl silný výboj. Kniha sklouzla po jeho kolenou a rozevřená spadla na zem. Položil si dlaně na spánky a bolestivě zasténal. Chlapec sedící tiše v rohu místnosti zašeptal jeho jméno. Držel v rukou hrneček s horkým čajem a léčil své bolavé dlaně. Špatně dnes hrál a Dorian neměl příliš dobrou náladu. Pohlédli na sebe a Dorian pozvedl ruku, aby jej varoval. "Nechoď ke mně!" Sykl na něho a překročil spadlou knihu. Upadl by. Bratrská krev. Byl blízko, volal a prosil, vyhrožoval, bolel. Tolik bolel…
Pospíchal. Klapot podrážek se nepravidelně rozléhal neobydlenou ulicí. Myšlenky se srážely uvnitř jeho hlavy rychleji, než byl schopen bezpečně ustát a pochopit. Ladně se prosmýkl mezi nízkými keři a rukama rozhrnul zmrzlé větvičky obalené červenými bobulemi. Napadlo jej, jak krásný náhrdelník by si z nich jeho kaštanové dítě udělalo. Smělo by mít kolem krku pouze korálky. Nic jiného. Krásná myšlenka, schoval si ji na později.
Díval se, jak se k němu chlapec přibližuje. Našlapoval opatrně jako Dorianova mrtvá kočka, líně se pohupoval v bocích, snad opravdu nevědomky, nebyl totiž vyzývavý a marnivý, ruce hluboko v kapsách, díval se do země a shýbl se pro pár kamínků, aby je vyhodil do vzduchu a chytil mezi prsty. Alexandr. Býval hravý, přestože výraz jeho tváře neprozrazoval vřelou náladu. Dorian mu zastoupil cestu a všiml si, jak se velmi polekal. Sevřel v rukách dva tři kamínky, zamračil se a s přimhouřenýma očima se rozhlédl nočním parkem.
"Myslel jsem, že už se nikdy neobjevíš!" Povzdechl si a zpupně pohodil hlavou. Dorian jej chytil za ruku a nebezpečně vycenil zuby jako šelma, která se chystala zaútočit. Alex se mu pokusil vyškubnout a uhlazené kamínky se zběsile zaryly do jeho dlaní, aby vzápětí spadly na zem a Dorian je přišlápl, až zachřestily nepříčetněji než jedovatí hadi. "Prosil jsem tě, abys ho ochránil a tys mi to… slíbil! Proč jsi to udělal, Alexi!" Zatřásl s ním a přitiskl se na něho. Pohlédl mu zpříma do očí, viděl v nich zmatek i podřízenost, rozrušenost i pocit viny. Zchladilo jej to a pustil jeho ruku z hrůzného sevření. "Proč jsi tak složitý… Nemohl jsem pro něho vybrat lépe. Nemůžeš dovolit, aby ho odvedli, proč… to děláš, Alexi?"
"Já nevím…" Zašeptal Alex tiše, odevzdaný a proti své vůli přístupný svému snu. Schoulil se uvnitř jako vyplašené zvíře, když jej Dorian chladně objal a přičichl do jeho vlasů. "Jsi cítit jako laciná děvka… Mohl bys mít nejčistší krásu a ty se takhle špiníš!" Pousmál se smutně svým slovům Dorian, možná proto, jak důvěrně je znal. Slyšel jeho zalapání po dechu.
"Copak tobě nezáleží… na nikom jiném?" Zeptal se ho a věděl dobře, co uslyší za odpověď.
"A komu záleží na mně? Co je to opravdová starost? Jak moc je to… hluboké a oddané? Neznám nikoho takového, tak proč bych zatraceně…-"
Alex rozčileně přešlápl na místě a uhnul se Dorianovu stejně naladěnému pohledu. Zvedl se silný vítr, zařezával se hluboko do Alexandrovy jemné pokožky a Dorian se slabostí otřásl. Mlčel jenom okamžik.
"Vím o člověku, který by pro tebe zemřel. Je velmi hodný a dobrý, utrápil by se, kdybys zbortil jeho sny, ve kterých doufá, že v hloubi duše opětuješ jeho city a… zemřel bys pro něho také." Pověděl mu tiše a přestože se na něho nepodíval, uvědomil si, že ho konečně oslovil. "Jmenuje se -…"
"Nikdo takový není!" Vyhrkl Alex a jenom si položil dlaň na ústa a jeho hezké zelenkavé kočičí oči několikrát splašeně zamrkaly.
"Jistěže ano." Pousmál se Dorian a zašveholil konečky prstů v náznaku šepotu. "Chtěl bys vědět, kdo je ten člověk? Máš přeci spoustu přátel i milenců, i když se nevídáte často, ti lidé jsou spjatí s tebou a tvým životem a nemusíš o jejich citech vědět, ovšem… - Chtěl bys?" Blýsklo se mu v očích.
Alex přikývl. Bledý příliš a vyděšený, neschopný horoucně přemýšlet a hledat odpověď na Dorianovu hádanku. Nabídla se mu sama. Prostopášně převelice. Dorian mu stiskl ruku. Zpečetěno, tak to bylo. Někde v dálce svítalo a vítr se utišil. Dorian se k němu sklonil. "Dívej se pozorně po tvých lidech, ten člověk bude mít… znamení. Poznáš jej, neměj strach a potom -... Víš, co jsi slíbil vlastně?"
"Nevím." Odpověděl Alexandr přivyklý bezbolestné upřímnosti.
"Však poznáš." Ušklíbl se Dorian a odvrátil se. "Přijde to… samo, to by v tom byl čert, aby ne!" Cíp kabátu se mu ovinul kolem nohou a ještě se ohlédl.
"Potom už nemůžeš vzít zpátky…" Zašeptal a sevřel rty do úzké linky.

Alex se díval, jak jeho sen elegantně odchází, dlaně sevřené v pěst. Vzhlédl na nebe. Skrz černé mraky prosvěcovaly první zlatavé paprsky. Zůstal uprostřed rozcestí zcela sám, jenom dětská houpačka slabě vrzala.

*

Spával stočený do klubíčka, protože jedině tak se cítil bezpečně a nepronásledovaly jej zlé sny o podivné ženě s dítětem v náručí. Hledala most, ze kterého by své dítě shodila do chladné vody. Nerozuměl tomu a měl strach. Proč takové sny, a proč to dítě mělo blonďaté vlasy a tak povědomé šedé oči? Ona nemohla být zlá. Byla krásná a na všech fotografiích převelice smutná.
Když spal, býval nádherný. Oddechoval jemně jako dětská panenka, z hlubokého snění hýbal konečky prstů, někdy se mračil, vzácně smál a často se s trhnutím probouzel. Jako dnes nad ránem. Vyděšeně se posadil a rukama si přikryl obličej. Svítalo a červánky nad lesem tančily před jeho oknem. Zimomřivě se otřásl a přitáhl k sobě přikrývku pevněji. Rozhlédl se šerem a spatřil svůj předchozí sen. Chlapec s černýma očima se na něho něžně podíval a křeslo, v němž seděl, hluboce zavrzalo. Podepíral si dlaní tvář a prsteníkem hladil manšestrové opěradlo.

"Proč se bojíš, Benjamíne, jsem jenom…tvůj sen." Promluvil tiše a nepatrně se pousmál. Benjamín sklonil hlavu a zmateně zamrkal. Jeho hlas mu byl povědomý a zněl lahodně, uvěřil by mu cokoliv a možná proto, že byl přesvědčený o svém hlubokém spánku. Nemohl být probuzený. Pohlédl na něho s přivřenýma očima a neodvážil sáhnout po svých brýlích, aby lépe rozeznal kontury jeho obličeje. Nadechl se syrového rána a Dorian vstal, až odstrčil křeslo trochu stranou. "Víš, nemám moc času…" Zašeptal a s nedbalou elegancí se posadil na kraj postele, vzal jej za ruku a sevřel ji pevněji, až se přestala třást. Benjamín nenašel žádnou odvahu promluvit, poněkud omámeně pozoroval dokonalou hru emocí v jeho nečitelném obličeji. Byl hezký s aristokratickými rysy, vznešený a tak zatraceně povědomý! Voněl jako nikdy nezapálená svíce, podzimní fantazie a špatně zahraná symfonie.
"Chtěl bys, aby tě… miloval?" Zeptal se ho Dorian a pohladil jej po vlasech. Stále tak překrásně světlé a hebké.
"Alex? Proč nepřišel on, chci, aby se mi o něm zdálo, já -… Neviděli jsme se příliš dlouho, chybí mi, zlobí se na mě, prosím-…" Zamumlal Benjamín a srdce mu rozrušeně třepotalo.
"Alexandr… Zasloužil by za svoji tvrdohlavost ten nejhorší trest!" Zasyčel Dorian a poněkud jej obměkčily chlapcovy oddané oči a nesmělé zatahání za rukáv. Benjamín si horečnatě stiskl rty zuby, až hrozilo, že si bolestivě ublíží. "Řekněte mi, prosím," sevřel mu ruku a odhodlaně k němu vzhlédl, "proč mě nemá alespoň trochu rád? Co bych měl udělat? Nevadí mi, když mě nebude milovat, jenom chci být jeho!"
"Proč musíš být tak milý a dobrý, měl bys snazší život!" Pověděl mu jeho černovlasý sen a unaveně si povzdechl, jako by jej slova o citech velmi bolela.
"Dáme mu ještě nějakou možnost, co myslíš?" Pousmál se a sáhl do kapsy svého kabátu. Benjamín horlivě přitakal a cukl sebou, když mu cizinec vtiskl do dlaně zdobený nůž. Dorian zadrmolil cosi neznámého ve svém rodném jazyce a chlapec nevědomky sevřel chladnou čepel, až se zaryla do obvazu jeho bolavých dlaní. Červená, modrá a žlutá, jako tenkrát před lety.
"Dokaž mu, co pro tebe znamená, neměj strach…" Zašeptal mu Dorian do vlasů a objal jej kolem ramen. Vnímal celou svojí duší jeho bolest, jak se k němu chlapec poddajně přitiskl a vzápětí zasténal bolestí, když se ostří svezlo po jeho kůži. Tomu se říká hřích… Barevné klubíčko s červeným hřebínkem lákalo slunce z mlhavého úkrytu. Dokonale pravidelné písmeno. Tím začíná a tím také končí. Dorian se prudčeji nadechl a vzal svůj danajský dar z jeho zkřehlých prstů. Nesměl více. Byl statečnější, než si o něm myslel. Přešel k oknu, dokud se slunce zdrželo za holými stromy. Závan ranního chladu se prohnal pokojem. Benjamín klesl zády na polštář a zděšeně pohlédl na prostěradlo od krve a na prosté otevřené písmeno, které si sám vetkl do těla. Modrá a červená. Samá červená a kohout se už nedovážil ozvat znovu…

*

Přišel zamyšlený a s ucouranými nohavicemi. Nahříval si zkřehlé prsty nad šálkem dobrého čaje. Rozespalé kotě čichalo k palačinkám, kterých se ani nedotkl. Protože matka s ním nemluvila. Nevěděl proč a neměl sílu se po tom pídit. Díval se na její ruce i tvář. Žádné znamení, tedy lhal mu ten zvláštní kluk Dorian? Kdo jiný by jej měl milovat víc než vlastní matka?
Zůstal v tom velikém domě sám, bradu podepřenou dlaněmi, a dlouho pozoroval studené palačinky. Dokud se neozval domovní zvonek. Naléhavě a dvakrát. Vzpomněl si. Pohlédl na kotě, jež si hrálo se zmuchlanou kuličkou papíru. Benjamín. Jeho osobní moderna. Chlapec, o němž si neznalí mysleli, že jeho dobrota je způsobená nějakým psychickým postižením. Ale on věděl… jak dlouho vydrželi jeden bez druhého? Několik prachobyčejných dní. Zarazil se s rukou na klice a netrpělivě přešlápl na místě. Jednou, dvakrát. Stále ten samý zdrženlivý Alex a -…

"Alexi!" Vydechla mu pestrobarevná změť do vlasů a on měl co dělat, aby se vyrovnal s náporem jeho těla, které se k němu živočišně přitisklo a ruce ověšené plastovými náramky se mu ovinuly kolem ramen. Benjamín.
"To ti trucování moc dlouho nevydrželo!" Ušklíbl se a rozpačitě jej popleskal po zádech. Odtáhl se. Rukou přibouchl dveře a přeběhl jím důvěrný pocit potlačované radosti a rozechvění. Známá žlutá bunda, hranaté brýle s červenočernými obroučkami, černé džíny a na krku řetízek s barokním prstýnkem, který prodávali ve starožitnictvích za pár haléřů. Alex jej uchopil mezi prsty, aby si ho lépe prohlédl. "Hezká cetka." Sklouzl pohledem na jeho bílé ponožky s modrými hvězdičkami, měly dokonce úsměv. Povytáhl obočí a musel se usmát. "Nechtěl bys… palačinky?"
Samozřejmě, že chtěl, protože vyběhl bez snídaně. Snědl je s dvojitou porcí šlehačky, ale téměř bez marmelády - každou pečlivě rozbalil, rozmačkané jahody seškrabal a znovu placku zabalil. Alex ho pozoroval s náznakem lehkého pobavení. "Koketa nerada marmeládu?"
"Nerada." Odvětil Benjamín s plnou pusou a vůbec si nelámal hlavu s příborem, vzal palačinku do ruky a balancoval dlaní, aby mu šlehačka nesklouzla dřív, než ji dopraví do pusy.

Alex nenásilně pozvedl obočí a zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že se také příliš nestaral o vybrané stolování v bezpečí domova, ale určitě obdivoval jeho spontánnost, když si nenápadně olízl prsty a odnesl prázdný talíř do dřezu. Jak se sklonil, aby si upravil shrnutou nohavici, nadzvedl se lem jeho mikiny a Alex zpozorněl. Přicházející předtucha a skousl si rty. Kousek náplasti snad nic neznamená, pomyslel si a přeci nedokázal odtrhnout pohled od jeho boků. Benjamín se posadil vedle něho a míchal v hrníčku bílou kávu, kterou si k palačinkám vyprosil. Sundal si mikinu a podivil se nad tím, jak příjemné teplo tu mají. Alex se přinutil odtrhnout pohled od jeho cípatého vytahaného trička s francouzským nápisem a dvěma okřídlenými anděly.
"Jak ses… vlastně měl?" Zeptal se chlapec tiše a možná dobře věděl, že nechce slyšet upřímnou odpověď. Alex k němu krátce vzhlédl a sehnul se pro kotě. Vzal jej do náruče a Benjamín nesměle natáhl ruku, aby ho mohl pohladit.
"Měl jsem se docela všelijak." Odpověděl Alex a instinktivně vytušil, že by měl pomlčet o Tadeášovi, nechce-li mít bílou kávu za tričkem. Benjamín zacukal koutky úst a nebylo to potlačovaným úsměvem.
"Byl jsi také… ve městě?" Řekl s jakousi pachutí odporu a Alex dobře věděl, na co jiného se ptá. Váhavě přitakal, pečlivě pozorujíc výraz jeho tváře. Dokázal by si v něm číst hodiny jako v té knize od Reynolda. Chlapec, který neuměl létat.
"Jaké to - bylo?" Pohlédl na něho Benjamín zpříma a Alex zatahal kotě za špičku ocásku.
"Příliš uspěchané."
"Ach tak. Uspěchané..." Řekl ještě Benjamín, než semkl rty do absolutní bezbarvé linky a roztržitě zamíchal kávu, až se několik horkých kapek vpilo do ubrusu. Nepověděl ani slovo, i když se Alexandr docela snažil, vyprávěl mu o počasí a nově otevřené kavárně v centru, kde určitě dělali palačinky bez marmelády. Nakonec se i jeho hlas ztratil do ticha a mlčeli oba.

"Co se ti stalo?" Neudržel Alex svoji zvědavost v hrsti, rozkutálela se jako skleněné kuličky a Benjamín si položil dlaň na břicho. Pod slabým, sepraným tričkem až příliš prosvítala nevelká náplast.
"Zajímá mě to…" Položil mu Alex dlaň na koleno a Benjamín ji rozpačitě pozoroval, jak se sunula kousek po ještě menším kousku nahoru pod tričko. Zachvěl se a pokusil se jeho ruku odstrčit. Naléhala ještě více, bránil se. Alex byl zcela odevzdaný své touze zjistit, co může být skryté pod tričkem kluka, o němž věděl, jak moc se zalyká city. Benjamín zalapal po dechu. Pokusil se mu vyškubnout a ztratil rovnováhu. Jeho pokusy ubránit se Alexandrově zvědavosti jenom způsobily, že sklouzl ze židle na zem a Alex jej celou svojí vahou takřka zalehl. Kotě s divokým zamňoukáním zmizelo pod stolem a ti dva se přes sebe se stejně bojovnou intenzitou převalili, až převrátili židli a ta s rachotem dopadla těsně vedle jejich svíjejících se těl. Ačkoliv Alexandr měl značnou převahu ve lstivosti a taktice, protože se velmi rád a dobře pral se všemi svými milenci, Benjamín naopak vynikal v mrštnosti a měl určitě větší sílu. Podařilo se mu vyškrábat na nohy a udělat zdárně několik zamotaných kroků ke dveřím, a také si raději sundat brýle, aby o ně nepřišel, než klesl zpátky na zem, protože Alex jej chytil za kotníky a zcela bez uvědomění možných následků prostě škubnul. Benjamín naštěstí spadl docela šikovně, bezvládně žuchl na pohovku a zastavil se o blízkost Alexova těla, které se lehce rozlámaně přes něho položilo.
"Alexi, nech mě - prosím, nechci ti to ukázat…-" Zakňoural výhružně a zaryl mu prsty do ramenou, snažíc se ho od sebe odstrčit. Možná kdyby se tolik nebránil, nepůsobil by tak rozkošně a tajemně, což byla dostatečně silná kombinace, než aby ji Alex mohl ustát. Se spoustou vynaloženého úsilí, protože Benjamín sebou mrskal jako had, se podařilo vyhrnout mu tričko, a v tu chvíli možná zvítězil, protože chlapec se dlouze nadechl, aby vydechl jen krátce a smířeně nechal své ruce klesnout na zem. Zaklonil hlavu a dlaň si přiložil na oči, aby se na něho vzápětí nečitelně podíval a opatrně se nadzvedl na loktech.
"Tak dobře!"

Alex napjatě očekával, co ještě přijde a pokaždé když zamrkal, Benjamín si strhl kousek náplasti, dokud nezatnul zuby a odevzdaně neškubl.
Alexandrovi se zatmělo před očima. Ve škole nikdy nedával pozor, když se učili o srdci a jeho arytmii, ale teď naprosto perfektně tušil, že jej něco podobného postihlo.
"Já vůbec nevím, proč jsem to udělal! Alexi-…" Zašeptal Benjamín zcela zoufale a prstem se váhavě dotknul čerstvé rány. Jedno malé písmeno. Nebyla to příliš hluboká rána a nekrvácela, možná ani vybledlá jizva po ní nezůstane, ale Alexandr měl pocit, že to neustojí. Příliš zbledl a odvrátil se, jenom aby se nemusel dívat na jeho zatracenou oddanost. Nepotřeboval ji. Roztřásl se, jako kdyby se v místnosti ochladilo, a cítil doteky jeho rukou, hladily jej konejšivě po ramenech a neodvážil se na něho podívat.
"Já nejsem bláznivý, věříš mi to, Alexi? Věříš mi? I když si to většina lidí myslí. Já nejsem takový! Zdál se mi sen, byl hrozně zvláštní - a ten kluk mi podal nůž, řekl -…"
"Jaký kluk?" Přinutil se Alexandr vnímat, a když se nedočkal odpovědi, zesílil hlas. "Jaký kluk zatraceně?!"
"Já nevím! Byl mi tolik povědomý a přeci ho… neznám! Měl jsem strach, ale to až když odešel…" Odpověděl Benjamín se stejnou intenzitou a přitáhl si kolena k bradě, snad se chtěl schoulit jenom do sebe před tím nespravedlivým světem, jenž odmítal přijmout lásku, kterou plnými hrstmi nabízel. Omluvně sklonil hlavu.
"Já vím, působím ti jenom… starosti."
"To tedy působíš." Zamumlal Alex a snažil se, aby to nevyznělo nevděčně nebo vyčítavě. Nechtěl mu ublížit, proč by měl. I když sám se ublížený rozhodně cítil. Jako by na něho někdo hodil velmi těžký kámen, jenž musel nést na zádech, a Golgota byla v nedohlednu. Možná opravdu za nic nemohl.

"Měli bychom s tím… něco udělat." Promluvil po chvíli a všiml si, že si Benjamín otřel oči, jako by ho jejich pouhé přátelství mrzelo. Alex mu položil ruku na rameno odhodlaný udělat cokoliv, aby se zbavil hlasů ve své hlavě, jež mu říkaly, co jediné správné by měl udělat. Přičichl k jeho světloučkým vlasům, voněly pro něho příliš prostě a zároveň přitažlivě, jako nic jiného na světě. Benjamín několikrát tlumeně vzlykl a opřel se o něho. Alex se prsty dotýkal horkého místa se svými iniciálami a věděl, že se toho nemůže zbavit tak lehce, i když by si to možná přál. Pohladil ho tak, jako laskal své kotě a Benjamín k němu prosebně vzhlédl s mokrýma očima a zčervenalými tvářemi.
"Nedívej se na mě tak!" Alex uhnul pohledem.
"Ovšem… - Můžeme to spolu tedy zkusit, ale -…"
Nedopověděl. Benjamín se k němu horlivě přitiskl a políbil jej přímo na ústa, se svou rozkošnou neumělostí a dychtivostí. Alex se nedokázal soustředit na nic jiného, než na jeho snahy o milenecký polibek. Budu tě toho muset spoustu naučit, pomyslel si pobaveně a poprvé ve svém životě zapomněl, co vlastně mu ještě chtěl říci…
 


Komentáře

1 Saline A. Saline A. | Web | 2. února 2010 v 13:29 | Reagovat

Uch uch ^^ ♥
Bratříčku, mám malou připomínku ♥ V předposledním odstavci místo iniciálami má být iniciály ♥ :)

2 Tenebs Tenebs | E-mail | Web | 2. února 2010 v 13:33 | Reagovat

Och... Benjamín a Alex spolu? Žeby konečne? Nádherná kapitola... A koniec dokonalý!

3 Syhý Syhý | E-mail | Web | 2. února 2010 v 13:52 | Reagovat

[1]: Žábo! :D haha, moje iniciála je žena bez ženy a sahal na místo s kým čím - ženami - iniciálami - v množném čísle :D:D A Janule mi to o hlavu neomlátila, he! :D:D

4 Saline A. Saline A. | Web | 2. února 2010 v 13:58 | Reagovat

[3]: Když ono to vypadá tak divně! :D

5 Emilia Emilia | Web | 2. února 2010 v 19:19 | Reagovat

No vidíte vy tady řešíte tvary iniciálů, které já jsem v tom rozrušení vůbec nepostřehla×DDD z věty "Ovšem… - Můžeme to spolu tedy zkusit, ale -…" že jsem myslela, že těch zbývajících pár ani nedočtu, jsem zapomněla, jak se to dělá×DDD takové šoky, ovšem velmi příjemné, mohly by se dít častěji. Teď se o to víc budu těšit na další dílek. Než se tady oběví užeru se nedočkavostí, bylo to excelentní Syhy:-)

6 Demetris Demetris | 2. února 2010 v 20:57 | Reagovat

Oh, konečně, nevím jak vy dámy, ale mě se líbí Dorian v roli              jakéhosi "dohazovače"...Miluju tu povídku! A nikdo mě nesmí v tyhle momenty vyhazovat od počítače, to bych mu pak zpřerážela pacinky  :-D Taky pořádně nechápu to vaše-iniciály iniciálami O_O Tomuhle já moc nerozumět xD Na to se snažím přijít jen ve škole...

7 Dannie Dannie | 2. února 2010 v 22:13 | Reagovat

wow! akože!!! wow!!!! ja im to tak prajem!!!

8 Cathy Cathy | Web | 3. února 2010 v 17:14 | Reagovat

Och ano, a budou spolu a budou spolu, to je tak sladký:D.
Ani toho víc nenapíšu, protože prostě...oni to spolu zkusíííí:D

9 xXx..Nagari...xXx xXx..Nagari...xXx | Web | 5. února 2010 v 1:02 | Reagovat

No pááni.... celá ta povídka je dokonalá!! úžasně propracovaná... už se těším na další kapitolku :)

10 Ewicka258 Ewicka258 | 6. února 2010 v 8:47 | Reagovat

coo ?? Oh, jaké zklamání. B. a A.... Víte, já bych nechala A. choulit se v Dorianově mrazivém objetí a B. bych předala do Adrianových chladných rukou, protože prostě mi to tak sedí. Alex mi přijde čím dál víc kouzelnější, je mi až příliš podobný. A Dorian ?? Už jenom to jméno je samo o sobě kouzelné, až na tu jeho náklonost ke koketě. Ovšem zmínka o Kaštánkových zraněných pacičkách a o korálcích z červených bobulí mě znovu připravila o dech. Mám pocit, že si k téhle povídce budu muset nosit kyslíkovou lahev xD

11 Q. A. Nathanielle Q. A. Nathanielle | Web | 9. února 2010 v 20:05 | Reagovat

Konec mě donutil zdvihnout ruce a zakřičet "Jupí" :D

12 Q. A. Nathanielle Q. A. Nathanielle | Web | 25. února 2010 v 18:14 | Reagovat

Syhý?? Nechci prudit, ale mám absťák :D

13 Zuzana Zuzana | 14. prosince 2011 v 22:16 | Reagovat

Drastické ale nejako už bolo treba Alexovi otvoriť tie jeho očká :) možno mu to konečne došlo, že Benjamín je krásny dar od Doriana? Ako to všetko dokáže prežiť chúďatko démonické. Ako sa má pozerať na to ako jeho láska miluje niekoho iného a ešte mu pomáhať. Tečie mi z toho beznádej, na druhej strane som rada, že Benjamín konečne dostane Alexovu lásku. Možno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama