Předtančení - 8.kapitola - část dvě

30. června 2011 v 0:47 | Syhrael |  ○○○ PŘEDTANČENÍ

Sídliště ve staré části města působilo na kolemjdoucí odpudivým dojmem. Bázlivě se krčili pod stínem oprýskaných domů, když tudy procházeli, a muselo to být obzvláště důležité, protože běžný člověk uznávající morálku, zásady a utopený v blahobytu a lehkosti svého bytí, by se sem dobrovolně neodvážil.




Damiánovi to nepřipadalo zvláštní, že ho sem Ansem poslal s dopisem, spíše dychtivě očekával, co za člověka tady může žít, když mu Ansem věnuje tolik pozornosti. Co za člověka, že mu dokáže rozbušit srdce, až se přestává ovládat a jeho oči jsou smutnější než chladná sibiřská jezera, v nichž zůstalo jen málo života a tiše trpí svojí samotou. Vnímavý Damián možná tušil, kdo je tím člověkem, a také pochopil, že tyto události mají s ním něco společného, avšak nechtěl být nepříjemně překvapen, že se ve svém přesvědčení mýlil, a tak se raději soustředil na cestu, přeskakoval špinavé, namrzlé kaluže, rozbité hračky od zdejších zvlčených dětí a připadalo mu, že je z té stovky oken pozorován a úplně ztracený jako v nějakém bludném údolí. V některém vchodě nepotkal ani živáčka, jinde byl hluk, až divoký křik, nějaká žena na něho poštvala svého kocoura, špinavé dítě se ho chytilo za ruku a hbitou ručkou šacovalo kapsy. Přes všechny nástrahy dorazil k poslednímu domu a na dveřích chyběl zámek, byly napůl vylomeny. Stačilo, aby zvedl hlavu k jedinému oknu s ucouranou, ale přeci záclonou, a všiml si, že se hýbe. Byl snad netrpělivě očekáván.

Když se dveře pomalu, jakoby ostražitě otevřely, utrpěl Damián menší šok, protože poznal chlapce, kterého spatřil v osudný den odcházet z domu Lisalimů. Jeho uhrančivé, divoké černé oči, bledou tvář působící chudokrevně a nemocně, si nemohl nepamatovat. Ačkoliv byl opravdu příliš hubený, ruce měl samou modřinu a jeho oblečení potřebovalo nutně vyprat, zachoval si něco ze svého půvabu a nezkrocené hrdosti. V očích se mu zablesklo, když si prohlédl příliš čistého Damiána zatínajícího dlaně v pěst, zvedajícího ten svůj malý nosík a poddávajícího se své horkokrevnosti, kterou si nemohl připustit k tělu. Ublížit mu ani v sebeobraně nemohl. Věděl, kým je, a věděl, kdo ho chrání. Varovně před sebe natáhnul pozvednutou dlaň. Byl bosý a díval se na něho s náznakem důvěry v černohnědých očích. Z bytu za ním se ozvalo jeho jméno. Jmenoval se Maxmilián. Ten, kdo jej volal, nemohl být nikdo jiný… Damián dychtivě pohlédl přes jeho rameno a zpět do jeho očí. Byly stále tak hrdé, a přitom prosily

"Prosím tě…" Oslovil ho váhavě. Šeptal. "Neříkej mu to!" Stihl ještě, než se dveře naplno otevřely. Maxmilián sklonil hlavu. Čekal na svoji porážku. Musela být nevyhnutelná.

Damiánem v první chvíli projel téměř elektrický výboj. Odvážil se pohlédnout jeho směrem. Měl ty stejné oči jako Ansem, stejně jako on nakláněl hlavu, mračil se, jen rysy jeho obličeje byly jemnější, trochu jiné, a držení těla jistější. Christian. Osm písmen plných tajemství, hořkosti a zapomenutého štěstí.

Vlídně se pousmál a pokynul Damiánovi, aby vstoupil. Maxmilián se ztratil tak rychle, jako se předtím objevil. Damián se konečně nadechl. Beze slov k Christianovi přistoupil, s bušícím srdcem mu pohlédl do očí a podal mu přeložený lístek zároveň s penězi. Schoval hned ruce za záda. Christian převrátil dar nejdříve v jedné a pak ve druhé dlani. Změřil si chlapce zvláštním, nečitelným pohledem. Pochopil.

"Pojď," pokynul mu a trpělivě přečkal jeho vteřinový boj s nerozhodností, aby za ním zavřel dveře. Chvatně rozdělával psaní a vedl ho do kuchyně, kde bylo pár kousků otlučeného, použitého nábytku, dvě židle, stůl, krabice a nic. Jako by se teprve před chvílí přestěhovali, ale umyté nádobí postavené vedle dřezu na děravém, starém tričku prozrazovalo, že už tu nejméně několik dní bydlí. Damián se na tichou výzvu posadil a snažil se nerozhlížet a nepůsobit odtažitě. Opatrně se podíval směrem ke kuchyňské lince, kde tušil Maxmiliána. Seděl tam, dlouhé nohy překřížené, pomalu s nimi kýval a díval se k oknu. Vypadal trucovitě, jako kdyby se před chvílí s Christianem pohádali. Damián se pokoušel drze nemyslet na to, jestli jsou opravdu pár, a zároveň pozorovat Christiana, který se dlaní opíral o stůl a četl psaní. Měl na zápěstí kousanec. Damián si tisknul pod stolem ruku.

"Nechceš… třeba čaj?" Zvedl najednou Maxmilián hlavu a jejich pohledy se setkaly. Damián pochopil, že to myslí upřímně a možná i vděčně, protože opravdu mlčel, i když nevěděl proč. Nechtěl působit nezdvořile, přikývnul.

"Tohle mu vrať." Řekl Christian chladně a při zvuku jeho hlasu sebou Damián trhnul. Bázlivě se zadíval na jeho dlaň, na níž ležely peníze, vypadal, že se jich sám bojí, že je hrdý a nemůže přijmout. Damián slyšel bouchnutí hrnečku, jak s ním Maxmilián nešikovně zametal. Povzdechl si a nenápadně položil ruce na stůl před sebe v navyklém gestu. Jeho stále nezahojené dlaně vypadaly přesvědčivě a ještě na něho zamrkal těma svýma velkýma modrýma očima a milerád se při pohledu do nich propadl na samotné pekelné dno, jenom on a jeho herecký talent. "Mám zakázané je přinést je zpátky, on by-… byl by na mě opravdu naštvaný."

Christian pohledem dlouze spočinul na jeho dlaních. Cosi zamumlal, nervózně přešlápl na místě a podíval se zpátky na dopis. Obrátil ho mezi prsty. Stáhnul ruku k sobě a strčil je do kapsy, tak ledabyle a nedůležitě, jak jen dokázal. Vzal tužku, co se válela na parapetu a pomalu, úhledně psal. Před Damiánem se ocitl hrníček s čajem a pár okoralých sušenek, které zřejmě sloužily velmi dobře jako kulisa pro hosty. Už alespoň čtrnáct dní. Maxmilián nenápadně prstem smetl z jedné sušenky smítko prachu jako někdo, kdo má cit pro detail. Damián rozechvěle uchopil lžičku a zamíchal čaj. Jeho vůni znal. Soustředil se na škrábání tužky po papíře. Působil nenápadně a nezúčastněně, ačkoliv horlivě vnímal kradmý pocit, že Maxmilián stojící k němu zády, sklánějící se nad kuchyňským dřezem, si chladí bolavé zápěstí. Bylo téměř jisté, že se poprali minutu předtím, než tady zazvonil s dopisem.

Zrovna přemýšlel, odkud pochází pozlacený jelen položený na jedné z krabic a proč má stále ten neodbytný pocit, že existuje něco velmi zlého, co svírá atmosféru tohoto bytu jako železná pěst, když ho Christian oslovil. Podal mu zpátky přeložený lístek. Bylo to zkrátka všude. I v jeho pohledu, když se na sebe znovu zadívali. Přál si zůstat v jeho přítomnosti ještě chvíli. Chybělo mu něco, co z jeho bratra dělalo podivína. Na krku stříbrný křížek. Pousmál se, snad byl navyklý pohledům a uměl s tím pracovat. Uměl se prodat. Pozvedl ruku a zahýbal konečky prstů. Přesně tak, jako to dělával Ansem. Damián uhnul očima. Prodat…

"Můžeš Damiánovi otevřít?" Christian se odměřeně ohlédl na chlapce u dřezu, který se narovnal, zastavil tekoucí vodu a stáhl rukáv své vytahané mikiny. Damián ho se skloněnou hlavou následoval do přítmí chodby, dopis v bezpečí kapsy. Věděl, že tomu neuteče tak snadno. Zůstal chladný, i když ho měkce oslovil. Byl přeci tím, kdo způsobil všechny problémy posledních dní.

"Děkuji, že jsi mlčel…" Řekl Maxmilián a pochopil, že jeho sympatie si přesto nezískal. Neprosil se o ně. Věnoval mu přímý pohled, v němž se srážela pokora s hrdým přesvědčením o správnosti všech svých rozhodnutí. Pousmál se, jako by na světě neexistovaly starosti a všechno ostatní byla jen prostá, dětská hra. "Ještě mu můžeš říct, že nedovolím, aby mi Christiana vzal. A nebojím se toho, co proti mně udělá."

Než se Damián stačil vzpamatovat a nalezl ztracený balanc, tak potřebný k pomstě bolesti, jakou tenhle zaprodaný kousek cti způsobil, Maxmilián dveře pomalu zavřel a zamknul na tři západy.
 


Komentáře

1 Ewicka Ewicka | 30. června 2011 v 11:26 | Reagovat

Miluju to :)

2 xoxo_Lady xoxo_Lady | Web | 30. června 2011 v 12:13 | Reagovat

Málem jsem vyskočila do stropu, když jsem zahlédla další kapitolu.:) Už jsem se nemohla dočkat.
Divila jsem se, že Damián měl tolik odvahy a vešel do Ansemova pokoje. A jsem hrozně ráda, že ho Ansem nakonec přeci jen nepotrestal.:) Damián je tak úžasná postava... a bojí se motýlů, hned mi je sympatičtější (jestli to ještě více vůbec jde).:D
Co se týče Ansema, toho mi překvapivě není ani líto. Zasloužil si trest a alespoň se na chvilku uklidní. Snad. Zajímalo by mě, jestli po tom začal brát léky nebo na to pořád kašle.
Hodně zajímavá kapitola, a jak jinak, než překrásně napsaná. Kouzelné! To je to vystihující slovo.:) Miluju tuhle povídku!<3<3<3 Snad bude další díl brzy!:))

3 Adél Adél | 30. června 2011 v 12:57 | Reagovat

Damián je k zulíbání. :D Už se prostě nemůžu dočkat, až si dá hubana s Ansemem. ;-)

4 Amálka Amálka | 30. června 2011 v 13:37 | Reagovat

Rozhodně nejlepší zakončení června :) :)(a školy). A netrumfne to ani ta čokoláda, co jsem přechvilkou měla (a to jsem si myslela, že jsem na ní závislá).

5 Karin Karin | 30. června 2011 v 16:26 | Reagovat

Doufám,že bude brzo další díl.Damian je moc hezké jmeno.

6 ada ada | 30. června 2011 v 17:32 | Reagovat

dve naraz to je sen

7 Shelis Shelis | 30. června 2011 v 22:25 | Reagovat

Tak tohle bylo moc pěkné:) Děkuji za kapitolky, hrozitánsky moc mě potěšili:)

8 flixo flixo | E-mail | 3. července 2011 v 0:15 | Reagovat

takže Max se popral s Ansemem v ten inkriminovaný den? chápu to dobře? já jen doufám, že to není něco, co by mi kvůli nepřečtené Saltarïně právě unikalo. :D
Damiánova a Ansemova chvilka mě opravdu okouzlila. budu se těšit, že se takových okamžiků dočkáme brzy víc. :)

9 Lost Lost | 3. července 2011 v 22:48 | Reagovat

Po dvoch rokoch sa sem vrátim a čo neuvidím, nadviazanie na Saltarinu. Neskutočne si ma týmto potešila :D Je to rovnako, ak nie aj viac geniálne, ako myrtilles a saltarina, idem sa pustiť do tvojich ďalších poviedok. Super!

10 Ary -.- Ary -.- | Web | 8. července 2011 v 18:15 | Reagovat

To je užasná povídka :) a užasny poslední tři díoly které jsem zameškala -.- ale jsem vážně ráda, že je už zase pokračování :) ta povidka je zvlastní a tak krásne tajemně přitahující (blush) vazně, už se těším na další pokračování :)

11 Clowers.K Clowers.K | 13. července 2011 v 11:05 | Reagovat

Jsem ostuda!! Díky moc za kapču... měla jsem pocit, že jsem koment psala... vím že sem christian a jeho max patří, ale chci víc Damiána a Ansema :D

12 Zuzana Zuzana | 29. listopadu 2011 v 22:46 | Reagovat

Christián a Ansem spolu sú úplne dokonalí a ako vraví Ansem, mali sa narodiť ako jeden, možno by sa im žil život lepšie. Max mi nevadí, ale Chrisa by som si vedela predstaviť s Ansemom, aj keď sú bratia. Oni dvaja spolu to je splnený sen. Odpusť Damián.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama