Předtančení - 11.kapitola - část dvě

11. srpna 2011 v 13:59 | ѕyнrael |  ○○○ PŘEDTANČENÍ


Bylo půvabné, co všechno ty ženy pro Vladana dělaly, jen aby mu ukázaly, že jsou doopravdy výtečné hospodyně a dokázaly by se v jeho domě skvěle usadit a vnést tam trochu světla a pevné ženské ruky. Nosily často ještě horké pekáče s buchtami, všelijaké omáčky, skleničky zavařenin, domácí jogurty a jiné speciality. Jedna z těch žen si Vladanovo srdce přeci jenom získala o trochu více, a tak poctěna vyšším principem přišla někdy uvařit. Damián ji měl rád, byla zvláštní, tichá, skromná, ale pořád se smála. Vařila výborně.





Všichni tři seděli u stolu. Večeřeli. Ansem neměl chuť a zřejmě ani náladu. Převracel hrstku zelí na hlubokém talíři v pravidelném ornamentu soustředěnosti, podepíral si dlaní bradu. Pes seděl vedle něho na židli, čistý, voňavý. Vladan byl jako vždy s jídlem první hotov, vlastně ještě předtím, než Damián vůbec okusil první sousto. Odstrčil talíř a chvíli pokyvoval hlavou. Rád se dobře najedl.


"Co je ti? Nebudeš doufám nemocný, nemůžeš si to teď dovolit. Co nejdřív se mnou musíš do židovské čtvrti, ten starý blázen mi nevěří, co prý dovedeš. Jeho dcera má popálené ruce a zle se to hojí. Tam jsou peníze, musíš se snažit!" Rozhodl Vladan a jeho hlas nepřipouštěl námitek.


Ansem cosi neurčitého zamručel, zřejmě se tázal, jestli je ta holka alespoň trochu hezká, a položil vidličku do talíře. Natáhl před sebe dlaň, kterou si teď obvazoval jen prostým malým šátkem. Z nejhoršího byla vyléčená, avšak svíravá bolest neustupovala.


"Nevím, jestli to půjde. Mohl bych jí spíš ublížit." Zamračil se, sundal šátek a chytil se za zápěstí. Upřeně si prohlížel jizvu přesně uprostřed své dlaně. "Budu to muset na někom zkusit." Letmo pohlédl přes stůl na Damiána, který rychle sklopil oči do svého talíře.


"Odmala jsem tě učil zvykat si na bolest, neříkej mi, že něco nevydržíš." Sykl Vladan poněkud rozladěně, protože nerad rušil své plány. "Také jsem ti říkal, abys byl na své ruce opatrný."


"Já jsem zase říkal, že si nepřeji, aby sem Alexej tu bestii vozil!" Zamračil se Ansem a pečlivě dlaň zase obvazoval.


"Vydělal nám docela dost peněz, nerozumíš tomu." Mávnul Lisalim rukou a vstal. Hledal po kapsách tabák, ale už neměl. Rozmrzele přešel ke kredenci, kde stála socha jelena. Nebyla přesně na svém místě, a jak bylo jeho zvykem, narovnal ji a přitom s ní zatřepal. Podivil se.


"Kde jsou všechny ty peníze?"


V Damiánovi se všechno sevřelo. Rychle polkl a vidlička se mu v prstech roztřásla. Věděl, že jeho osoba přitahuje všechny zákony schválnosti, které byly kdy vymyšleny, ale že až v takové míře… Vyslal k Ansemovi prosebný pohled, který sliboval přítulnost a všechny podobné věci. Zamrkal na něho, pootevřel rty. Ticho bylo nesnesitelné a Ansem ho mlčky, s velmi vysokým zájmem pozoroval, houpal se pomalu na židli, hlavu nakloněnou na stranu a v očích mu proběhl drobný úžas, ale také náznak rozčilení.


"Potřeboval jsem je, jestli nemáš, vezmi si u mě v kabátě." Odpověděl ledabyle za velmi dlouho, kdy Damián prožíval malou klinickou smrt, a trochu se u toho na otce usmál. Dovolit si to mohl jenom on. Vladan cosi zabručel, ale co se týkalo peněz, byl spíše volnomyšlenkář, proto si vzal do ruky láhev vlastní pálenky, kterou chtěl cestou prodat, a měl se k odchodu, zatímco si zapínal zlaté hodinky.


Damián úlevou položil vidličku na talíř. Neodvážil se opětovat Ansemův pohled, dobře rozuměl tónu jeho hlasu - Dělám to jen proto, že se těším, až si tě potrestám sám.


Zadoufal, že mu stihne všechno vysvětlit, než se strhne bouře. Vstal a posbíral prázdné talíře. Odnesl je do dřezu. Vladan odstrkoval psa, který se snažil vlézt mu pod kabát a zmizet s ním. Ansem se stále líně houpal na židli a výraz jeho tváře prozrazoval, že se něco hlubokého a nebezpečného děje v jeho nitru, jako by s něčím bojoval. Damián se vrátil pro jeho talíř. Rozechvěle po něm sáhnul. Vladan z chodby zazpíval jakousi lidovou píseň. Modré oči bez varování zaútočily. Damián vyjekl bolestí, pustil talíř, spadl zpátky na stůl. Nerozbil se.


"Já ti-… já ti to vysvětlím!" Hlesl jenom, zatímco nad ním stál, ani se nepohnul a upíral pohled na své zápěstí, které Ansem pevně svíral.


"Vysvětluj! Ale - rychle." Zasyčel, přimhouřil oči, zcela posedlý hrozivou představou, že uslyší pohádky, mýty a legendy, jaké už od chlapců, co jim kdy prošli domácností, slýchával v podobných chvílích, kdy se pídil po důvodu, proč v jejich jelenovi chybí byť sebedrobnější částka, proč se mu ztrácí karamely, kam se poděl zaprášený svícen. Přesto všechno doufal, že on jediný mu poví něco jiného.


Damián vzdorovitě vystrčil bradu. Něco se v něm vzpíralo, snad touha poznat nebezpečné, kdyby zalhal. Jenom tak. Nechápal sám sebe. Všechno se zdálo možné, mohl si toho spoustu dovolit. Ruka šíleně bolela.


"Vlastně ne. Nevysvětlím. Utratil jsem to!" Hlesl ukrutně přesvědčivě a na poslední chvíli se zachytil rukou stolu, aby nespadl na zem, protože Ansem ho až moc neobratně odstrčil, aby ho vzápětí popadl za ramena. Damián k němu stál zády, neschopen se bránit, vyděšený, a přitom odvážný, urputný a ještě pořád se bavil, protože to věděl. Věděl, jak se sebou Ansem bojuje, jak se ovládá a trpí. Vášnivě rád trestal, a přeci balancoval na velmi tenké hranici, utíkal před svým svědomím.


"Nevěřím ti to." Zašeptal mu do vlasů. "I když jsem na tuhle příležitost čekal tak dlouho!"


"Příležitost k čemu?" Hlesl Damián a cítil jeho ruku na svém břiše. Nemohl ji odstrčit. Pokrčil levou nohu, sehnul se. Pochopil, že jej nečeká žádný hravý nebo jiný trest, kde by mu ukázal svoji sílu, odvahu a hrdost. Něco daleko horšího, co nebyl schopen zvládnout.


"Víš moc dobře. Pořád jsem nabízel, ale teď už si mohu brát. Provinil ses. Zasloužíš si nějaký… dobrý trest. V ceně několika tisíc, co tam byly." Nepřestával útočit Ansem. Položil mu ruku na hrdlo, zatímco druhou svíral jeho ruce. "Ještě si můžeš vybrat. Pojď se mnou nahoru, nebo běž za mým otcem-… nebo-…" Odmlčel se. Trhnutím ho otočil k sobě. Bavil se jeho vyděšeností, miloval ty vzácné okamžiky, kdy ho pokořil a zahnal do kouta. "Nebo mi pověz pravdu." Povytáhl obočí a sklouzl pohledem na jeho ruce, kterými se Damián opíral o jeho ramena. "Něco si vyber, ale pospěš si. A nesnaž se mě oklamat, jsme tu sami, nikdo ti nepomůže." Zamručel ještě, pyšný na to, jak rychle uměl obracet strany, strategicky vést předem vyhranou bitvu.


Damián sklonil hlavu. Rozechvěle stáhl ruce z jeho ramen. Schoval je za záda, chtěl ustoupit o krok zpátky, ale nemohl, byl důrazně zadržen. Ještě pořád si chtěl hrát, ale nevyznal se v něm ještě natolik dobře, aby dokázal odhadnout jeho reakce. Nechtěl se ocitnout nahoře v nějaké bezmocné pozici. Vzdal to.


"Byl tady-… Christian. Dal jsem mu je! Všechny ty peníze…" Hlesl Damián a upřímně na Ansema pohlédl.


"Christian?" Ansemův hlas očividně zjihl. Nevěřícně přešel k oknu a zase zpátky. Vzal chlapce za ruku, o poznání něžněji. "Damiáne, přestaň si se mnou hrát-… to už není dobré!"


Damián přesvědčivě zavrtěl hlavou. Nevěděl, jestli je dobré Ansemovi lhát. Co by se stalo, kdyby mu pověděl celou pravdu, jestli by to bolelo. Zkusil to. Neměl co ztratit.

"Maxmilián tady byl také."


"Tak to ti nevěřím!" Zahýbal Ansem konečky prstů zdravé dlaně a položil si ruce v bok. Prohlížel si chlapce přísným pohledem. "Damiáne, to nemůže být pravda. Maxmilián by nikdy nepřišel sem do tohoto domu! A Christian - nikdy by si nevzal peníze dobrovolně, víš to sám moc dobře!"


"Mluvím pravdu!" Dupnul Damián na místě a napodobil Ansemův postoj. Ruce v bok. Viděl v jeho očích citelné zachvění, něco, co ho naprosto omráčilo. Viděl tam důvěru. "Schoval jsem ty peníze do krabičky od čaje, věděl to - poznal jsem to z jeho pohledu, ale kolik tam je, na to musel přijít až doma, a to už je nemohl přijít vrátit. Sám jsem to nevěděl, neměl jsem čas to počítat. Oba dva ale vypadali, že je opravdu potřebují!"


"Co se stalo, že přišli oba?" Přišel k němu Ansem a téměř prosebně mu položil ruce na ramena. "Co říkal, Damiáne?"


"Byl to jen okamžik. Děkoval, měl radost, byl vděčný." Odpověděl Damián a uvědomil si, že je pro něho nesmírně těžké vidět ho tak nerozhodného, zničeného. Dokonalé tajemství přírody. Náhlá proměna. Kontrast. Nevěděl, jak zareagovat, ale neměl strach, i když Ansemův pohled byl divoký a nálada toužila kolem sebe kopat a vyvracet kmeny stoletých borovic. Jemně ho vzal za ruce. Nechal se. "Anseme, nezlobíš se-…"


"Ne, nezlobím, nic neříkej." Umlčel ho Ansem gestem ruky. Posadil se, jako by se mu udělalo slabo. Přitom k chlapci vzhlédl, držel ho za ruku, stáhl ho na sebe. Ještě nikdy předtím nic podobného neudělal. Damián si připadal jako z porcelánu. Rozechvělý, bojácný. Seděl mu na kolenou a cítil tlukot svého srdce až v krku. Tak blízko… Rozpačitě mu položil ruce kolem krku, udělal to zcela instinktivně, bez sebemenšího kousku zatracené cti, která s ním kdykoliv předtím lomcovala. Teď ne, a nevěděl, co se to s ním stalo. Díval se mu do očí, byly lesklé, smutné, a on je chtěl jenom potěšit.


"Jsi hodný, maličký… - příliš hodný." Pousmál se Ansem nepatrně a prsty se dotknul jeho tváře. "A také jsi přítulný. Měl bys brát z našeho jelena častěji." Zamrkal a lehce zhoupnul koleny, takže se ho Damián silněji chytil kolem krku, aby nespadl. Ansem, takový byl. Tak rychle se měnil, malý zázrak přírody. Uvnitř bolavý, trhaný na malé kousky, zchvácený horečkou a děsem. Alespoň navenek mu bylo dobře, když vnímal blízkost jeho těla, a pohled překrásných modrých očí teď na okamžik patřil jenom jemu. Se vší bázní a pokorou. Neodolal mu. Přemýšlel, co udělá, když nabídne. Přivřel oči, naklonil hlavu, nastavil mu líce a čekal. Damián si zoufalstvím skousl rty. Bylo to tak silné, svůdné. Stále si připadal volný, a to rozhodlo. Naklonil se k němu, uvědomil si, že má příliš vyprahlé rty od toho, jak byl roztržitý. Navlhčil si je. Ještě pořád mu chtěl něčím udělat radost. Letmo se dotknul Ansemovy tváře, spíše se o ni svými ústy neuměle otřel. Projel jím výboj něčeho nezvladatelného, naprosto identický pocit, když poprvé ochutnal karamelu. Také se nedovedl bránit a musel si vzít znovu. Úžasně nemotorný přijímal jeho polibky a oči měl přitom pevně zavřené, roztřesený se vůbec pohnout. Nikdy si nemyslel, že líbá tak něžně a chutná jako sladké bonbóny. Zrovna on. To jediné si Damián stihl uvědomit, než blíže poznal jeho dlaně na svých bocích a pod tričkem. Jak rychlé a přesvědčivé byly, zatoužil jim podlehnout, sotva rozuměl sobě a svým pocitům, co mravenčily jeho tělem. Přeci se na okamžik vzepřel, těmi svými malými dlaněmi se opřel o jeho hrudník, aby mu zabránil se více přiblížit. Odmítavě si povzdychl. Ničilo jej to. Nepodlehl. Přeci jen zvítězil, ačkoliv svázaný strachem, bezmocí i touhou. Byla tam.


Ansem líně zvedl pohled od jeho dokonale tvarovaných rtů, kterým konečně vdechl trochu červené barvy. Nic neřekl. Zvedl své ruce, pomalu je odtáhnul z přívětivě horkého chlapeckého těla. "Pro dnešek tě ještě pustím…" Zašeptal s nebezpečným úšklebkem, který sliboval, ctil i varoval. Za to, co pro mě děláš, zasloužíš si to, stejně mi neutečeš, pomyslel si, když ho viděl, jak úplně bledý se vratce staví na nohy. Sklonil hlavu, přes světlé vlasy mu neviděl do tváře. Jako by se nic nestalo, sklízel ze stolu. Ani se neohlédl. Všiml si jen, že si položil dlaň na obličej, možná se kousl do ruky. Jako za trest. Protože to chtěl.


"Ty z nás dvou nejsi ten, kdo potřebuje potrestat." Zamumlal Ansem a opřel se rukama o kuchyňskou linku. Dlouho pozoroval nůž na krájení masa, než po něm chladně sáhnul a pomalým krokem odešel.
 


Komentáře

1 Brigita Brigita | Web | 11. srpna 2011 v 14:43 | Reagovat

Tohle je...uííí, ztrácím slova! Rozverné, něžné, lichotivé... děsivé... k pomilování do bezvědomí :D
Netušila jsem, že Max je koketa. Skutečně na to nevypadá... Zato Damián... :D Nemůžu se dočkat další části, tohle je vyloženě závislostní! Jen tak pro mou zvědavost, kolik asi plánuješ kapitol? :)

2 Syhý Syhý | E-mail | Web | 11. srpna 2011 v 14:52 | Reagovat

[1]: Asi tak tři sta :D:D ne, myslím že do dvaceti bych se mohla vejít, možná patnáct, nevím ještě, příběh svým způsobem navazuje na Saltarïnu, takže už se to pomalu ubírá tím jistým směrem :))

3 Clowers Clowers | 11. srpna 2011 v 16:55 | Reagovat

Přemýšlel, co udělá, když nabídne. Přivřel oči, naklonil hlavu, nastavil mu líce a čekal. (Ansem? nebo damián nabídl tvář?)
Damián si zoufalstvím skousl rty. Bylo to tak silné, svůdné. Stále si připadal volný, a to rozhodlo. Naklonil se k němu, uvědomil si, že má příliš vyprahlé rty od toho, jak byl roztržitý. Navlhčil si je. Ještě pořád mu chtěl něčím udělat radost. Letmo se dotknul Ansemovy tváře, spíše se o ni svými ústy neuměle otřel. Projel jím výboj něčeho nezvladatelného, naprosto identický pocit, když poprvé ochutnal karamelu. Také se nedovedl bránit a musel si vzít znovu. (Damián?)
Úžasně nemotorný přijímal jeho polibky a oči měl přitom pevně zavřené, roztřesený se vůbec pohnout. (taky Damián? Ansem by asi nepřijímal polibky nemotorně)  Nikdy si nemyslel, že líbá tak něžně a chutná jako sladké bonbóny.

Je to trochu zmatené :/ Nevím jestli se teda začali líbat navzájem, protože nejdřív jen pusa na tvář a nejsem si jistá jestli opravdu Ansem tu tvář nabídl... Jsem zmatená z tohohle odstavce... :/

4 Clowers Clowers | 11. srpna 2011 v 16:58 | Reagovat

Před tím byla věta:
Alespoň navenek mu bylo dobře, když vnímal blízkost jeho těla, a pohled překrásných modrých očí teď na okamžik patřil jenom jemu. Se vší bázní a pokorou. Neodolal mu. Přemýšlel, co udělá, když nabídne.

Jsem prostě mimo obraz, jak se říká :/

5 Schmetti Schmetti | Web | 11. srpna 2011 v 17:00 | Reagovat

Když jsem tu viděla pokračování (dneska jsem dočetla předešlé díly), tak jsem se začala culit jak dementík :D Nemohu za to :D

První část, kde se objevuje Christian s Maxmiliánem... Měla jsem hrozně ráda Maxe v Saltarïně! Ze začátku sice moc ne, než jsem ho poznala tak, jaký vlastně asi je. Vadila mi ta agrese u něj, jak s Christianem zacházel. Ale ano, Max je koketa, trochu... s tvrdým oříškem. Něco jak Toffifee :D Asi chápeš, jak to myslím. Snad :D Rozhodně tam o něm piš častěji. A koketa z cirkusu, můj oblíbenec, ten tam nebude, když to má jakoby navazovat, škoda :D

Druhá část dílu. Uuh... Málem jsem se roztekla. Tyhle prchavé chvilky mezi nimi jsou tak vzácné a něžné, křehké, že člověka dostanou mimo :D

Opakuju se, zbožňuju Ansema! A ta jeho fotka na začátku, to mi způsobilo jen další mrazení před rozkliknutím dílu a ponoření se do děje.

6 Karin Karin | 11. srpna 2011 v 18:41 | Reagovat

Milují Damiana.Ansem je zahadnej tvor ,ale chtěla bych se setkat z takovím člověkem. :-)

7 Syhrael Syhrael | E-mail | Web | 12. srpna 2011 v 0:09 | Reagovat

[3]: Ansem mu nastavil tvář a čekal, co udělá. Damián chvíli odolával, ale pak se k němu naklonil, dal mu pusu na tvář, prožil malý osobní záchvat, protože to byl pocit jako když ochutnal karamelu, prostě mu to nestačilo, a jak nad tím vším přemýšlel, uvědomil si, že ho Ansem líbá a co víc, začíná se to zvrhávat, tak to utnul. Já vím, dá se to napsat i takhle jednoduše :D Lepší? ;o))

8 Nesinka Nesinka | 12. srpna 2011 v 20:46 | Reagovat

Som dojatá, zbožňujem Damiana v jeho najkrajšej podstate... Dokonalo napísané, teším sa na pokračovanie :)

9 xoxo_Lady xoxo_Lady | Web | 12. srpna 2011 v 21:44 | Reagovat

Jestli jsem byla omámená předešlou částí, tak teď netuším, jaký výraz použít. Protože to bylo dokonalé!♥ Víc než jen to. Nedočkavě jsem čekala, kdy se ti dva sblíží až takhle a když už jsem si to přečetla, nemůžu uvěřit svým očím. Bylo to jako sledovat zpovzdálí. A cítila jsem přitom karamely.:D

Damián je prostě rozkošný, líbí se mi ta jeho hrdost a odhodlanost. Jak se najednou rozhodl přistoupit na trest. Je to sice krotitel, ale svou zvědavost zkrotit nedokázal.:)

Poslední věta ve mě zanechala strach. Jen ať si nic neudělá, už tak má problémy s tou rukou. Budu si jen tiše přát, že vyslyší mé prosby a ten nůž zase pěkně odloží odkud jej vzal.

Milá Syhrael, ztrácím dech. Opravdu nevím, jak jinak ještě vyjádřit to, co tvé povídky dokážou. Navodí ve mě vždycky tak krásné pocity. Tahle kapitola na mě silně zapůsobila. Ale vždyť já vím, že to ani nemusím psát, ono je to jasné!:)

10 Amálka Amálka | 13. srpna 2011 v 0:26 | Reagovat

Nemohla jsem se se zavřenýma očima strefit do tý ankety!! Klikala jsem tak 100x, než se mi podařilo strefit...a zrovna do tý jediný věci, kterou jsem nechtěla. :-D  :-D
No a pak jsem si přečetla kus komentáře a zjistila jsem, že jsem tenhle článek nějakým nedopatřením ještě nečetla. A to by bylo! Na tuhle věc jsem čekala :)

11 Foxie Foxie | Web | 14. srpna 2011 v 11:11 | Reagovat

[10]: Ani ja som sa netrafila! Dvakrát presne medzi anděla a dvojčatá, potom medzi umělca a blázna... Ale potom už to bol dáko umelec! :-D

Každopádne, Syhrael, ty si umelec, perfektný umelec, ktorý ma svojím dielkom strháva viac a viac... Som z toho blázen. Z Damiána, z karamely, z Ansema, z jeho dlaní, z jeho líca, ešte raz z Damiána a z koketnosti globálne...

12 Sym Sym | 15. srpna 2011 v 15:45 | Reagovat

milujem všetky tvoje príbehy a čokoľvek som prečítala nechcela som aby sa to skončilo. takisto aj toto. Damián s Ansemom sú proste skvelí a na každý diel sa teším ako malá :) Damián mi pripomína mačiatko je sladký ;)

13 flixo flixo | E-mail | 17. srpna 2011 v 21:15 | Reagovat

ach..můj..bože! první polibek! jsem mrtvá! O_O
ti dva jsou prostě jak patentky, vždycky když jsou spolu, slyším to cvaknutí až sem. :) jednoznačně k sobě patří. miluju jejich kočkování a že Ansemovy rty chutnaly jako karamely? a že mě to nepřekvapuje. :)
taky se mi moc líbilo, co řekl Christian, že má Ansem konečně pořádného ochránce. :) myslím si to samý. :)
bude mi neuvěřitelně smutno, až příběh skončí. neci, neci, neci... :-?

14 Dzesi3 Dzesi3 | 18. srpna 2011 v 1:16 | Reagovat

Tak som si všetky diely Předtančení dnes prečítala . Dospela som k jednému záveru - mesiac dozadu som si čítala aj Vianoce (mrzí ma ,že už nepíšeš twincest ale chápem to) , Boruvky a iné tvoje diela a musím povedať , že v tvojom písani je obrat o 180 stupňov k lepšiemu . Nie , že by som bola veľký znalec , ale podla mňa si sa dosť vypracovala ;-) . Napríklad už len táto polka kapitoly - je o večeri troch ľudí ale ty si ju tak krásne spísala .... :) nepoberám  , ako to dokážeš .
Zbožňujem a topím sa v Damiánovi - v jeho hrdosti a nebojácnosti (tieto veci mám na ňom najradšej , samozrejme je ich ešte pár , ktorými ma dostal :-D ).

Ansem a Christian .... ja vždy pri nich tak nejak skĺzavam myšlienkami k incestu :D (nechceš niečo také do budúcna napísať ? O_O nehnevala by som sa ;-) )
A budem sa opakovať s inými mojimi komentármi , ale stále šaliem z Ansemových schopností a tých vecí kolo jeho rúk , z všetkého toho okolo liečiteľstva , je to úžasné ♥ .
(a tiež sa nikdy do tej ankety netrafím :D :D )

15 Clowers Clowers | 20. srpna 2011 v 2:20 | Reagovat

Nevím jestli se to hodí sem, ale přeji Bernardovi vše nejlepší k svátku, a kdo jiný by mu to měl vyřídit, než právě ty :)

16 Ewicka Ewicka | 20. srpna 2011 v 4:45 | Reagovat

Jo, jo, připojuji se ke gratulaci a přeji všechno nejlepší Bernarde :)

17 Syhrael Syhrael | E-mail | Web | 22. srpna 2011 v 13:30 | Reagovat

Děkuji moc za komentáře! :o)) Další kapitola bude co nejdříve, snažím se :)) Bernardovi jsem přání vyřídila, nebudete tomu věřit, ale on se opravdu usmál :D:D

[14]: Nevím, jestli mě A. nezabije, když to sem napíšu, ale tvoje myšlenky, Dzesi, opravdu nejsou tak úplně marné :-D Myslím ale, že Ansem o tom v příběhu ještě bude mluvit, tak se nech překvapit :))

18 Vonnie Black Vonnie Black | Web | 24. srpna 2011 v 9:27 | Reagovat

Wow, celá poviedka je viac než dokonalá! Inak chcem sa ťa spýtať, že kde si zohnala tú textúru, či čo to je kde je to urobené ako vodovými farbami? Použila si ju na designe pre xoxolady.blog.cz :)

19 Schmetti Schmetti | Web | 24. srpna 2011 v 22:40 | Reagovat

Vyhlížím tu Ansema Vladanoviče :D nemůžu se dočkat :D

20 Dzesi3 Dzesi3 | 25. srpna 2011 v 2:51 | Reagovat

[19]: Podobne :D každý deň minimálne 3 razy ;)

21 Sym Sym | 25. srpna 2011 v 14:06 | Reagovat

[20]:Aj častejšie občas :D

22 velvetgoldmine velvetgoldmine | 31. srpna 2011 v 21:32 | Reagovat

borůvko! už celých 20 dní bez dílu? ty nás chceš umučit..

23 Clowers Clowers | 2. září 2011 v 14:28 | Reagovat

Já už se taky nemůžu dočkat pokračování :)

24 Borůvková Borůvková | Web | 3. září 2011 v 9:59 | Reagovat

Syhý,
omlouvám se za nevyžádaný komentář, ale ráda bych věděla, jestli design, kterýs pro mne udělala, můžu přesunout na nový povídkový blog (teda, doufám, že se stane povídkovým blogem, dopíši totiž novou kapitolu mé povídky a přesunu to na nový blog you-and-nightmare.blog.cz)
Tak dej prosím vědět na jeden z těch blogů. Děkuji.
:)

25 Zuzana Zuzana | 30. listopadu 2011 v 10:10 | Reagovat

Och, prečo Damián nepovedal pravdu? Trochu to nechápem. Blázonko malý :(  Provokatérska koketa.
Ale keď sa priznal a vyslovil to kúzelné slovíčko Christian, mala som pred očami Ansemovu  tvár s tým zmäknutým láskavým výrazom.
Ansem nenaliehajúci, ponúkol a určite tušil, alebo vedel, že Damián neodolá :)
Zahrávajúci sa Damián a potom nežný ako mačiatko...  Ja žasnem ako niekto toto dokáže. Zbožňujem Tvoje príbehy, tvoje postavy Syhrael.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama