Předtančení - 14.kapitola část dvě

2. listopadu 2011 v 18:45 | ѕyнrael |  ○○○ PŘEDTANČENÍ


Maxmiliánovy obavy, že pozbydou soukromí a dva hladové krky navíc nebudou žádnou výhrou, vzaly brzy za své. Oba jejich spolubydlící byli skromní, nenároční a ještě stále nerozkoukaní, tedy poněkud cizí. Přispívali však na nájem bez větších obtíží, zejména Jakub dokázal za noc vydělat slušnou částku, z níž třetinu odevzdával Maxmiliánovi a zbytek prohýřil za sladkosti a cigarety. Felix měl možnost občasného přivýdělku, s penězi neměl problémy, své rodiny se však stranil a chodil k nim spíše přespávat. Maxmilián byl za to vděčný, protože jeho zvláštní, dlouhé pohledy doprovázené letmými nešikovnými doteky, jej nesmírně znejistily.




Mlčky jedli u jednoho stolu. Sladká omáčka z levného kompotu, lepivé knedlíky. Maxmilián dokázal z mála vykouzlit plnohodnotné jídlo, které je spolehlivě zasytilo a také stmelilo, protože se scházeli v plném počtu většinou jen u společného stolu.

"Můžu si ještě přidat?" Zeptal se Jakub podruhé a hladově se rozhlédl kuchyní k hrnci se zbytkem omáčky. Miloval sladké. Maxmilián přikývnul, svým způsobem pociťoval jisté zadostiučinění. Věděl, že ten kluk k němu nechová důvěru, i veškerý jeho obdiv patřil Christianovi, na něhož se tak rozkošně culil a dělil se s ním o protivné zelené želé a jahodové bonbóny.

Felix odnesl prázdný talíř do dřezu, výmluvně na Maxmiliána pohlédl, bylo to poděkování, ale i něco jiného. Zmatek, výzva. Beze slov odešel, dlouhou chvíli se z předsíně ozýval zvuk rozbitého zipu u jeho bundy, kterým vztekle lomcoval, než bouchl vchodovými dveřmi.

"Je nějaký podrážděný…" Konstatoval Christian. Maxmilián uhnul pohledem. Jakub jen nerad odstrkoval prázdný talíř, těžce si povzdechl a položil si ruku na břicho. Jemně se pousmál, když se na něho oba dva podívali. Užasle, obdivně, chápavě.

"Vůbec se mi nikam nechce." Zívnul a prohrábl si rukou vlasy. Rozhlížel se kuchyní. "Ale mám už něco domluveného. Přijdu asi až ráno." Naznačil gestem ruky, že jej to příliš netěší. Zejména Christiana fascinoval svojí zodpovědností a jakýmsi … - nadšením, které působilo až groteskně. Ústa se mu zvlnila do náznaku úsměvu, protáhl se a pomalu vstal. Vypadal rozverně, neodolatelně. Poslal jim z předsíně pusu na rozloučenou a poněkud těžkopádně odtančil s lízátkem mezi rty.

Maxmilián chladně vstal. Christian ihned pochopil. Houpal se na židli, potutelně se usmíval. Nechtěl ho dráždit, přišlo to samo.

"Všiml sis, jak má hezký pohled? Takový trochu… zasněný."

"Samozřejmě." Odvětil Maxmilián ledově klidný a praštil na stůl s kusem starého trička, aby smetl drobky, které ho rozčilovaly. Christian ho chytil za zápěstí a přitáhl k sobě. Líbilo se mu, že se nechtěl podvolit. Žárlil na toho kluka, mohl být nebezpečný, také neměl příliš dobrou náladu, a to už od rána. Těžce dosedl Christianovi do klína, protože ztratil rovnováhu. Židle pod nimi bolestivě zavrzala. Strčil do něho, ještě jednou a znovu, zuřivě vycenil zuby. Christian jej popadl za boky a praštil s ním na stůl, který se zhoupl a zapraskal. Zvrátil mu ruce, silně je sevřel, aby se nebránily. Vzrušovala jej jeho čistá bojovnost.

"Dobře vím, že by sis dal říct a on by se nechal, Christiane, od tebe určitě!" Ušklíbl se Maxmilián, zaklonil hlavu a uhýbal před jeho chtivými polibky, přivíral oči a trhal sebou pokaždé, kdy jej Christian kousl do odhaleného ramene nebo tváře. Chtěl jej vyprovokovat k větší intenzitě, zuřivosti, vzpouzel se mu a snažil se vyprostit své ruce z jeho zajetí, aby se po něm ohnal a vysloužil si tak ránu nazpátek, vedenou s patřičnou intenzitou, po tom prahnul, až se zalykal a snad by spadl ze stolu a strhnul Christiana s sebou. Konečně se mu vyškubl, sevření povolilo na kratičký okamžik, využil toho, vzepjal se, zaklesl se koleny o jeho boky a volnou rukou mu rozohněně vlepil políček. Spíše slabší, vyzývavý, celý se při tom zachvěl a zprudka dýchal, když Christian na okamžik odklonil hlavu a zavřel oči, jako by se ujišťoval, že je to tak opravdu správné, chtěné a potřebné. Maxmilián nedokázal čekat, štípl ho do boku a ještě kousl. Provokoval ho, syčel. Vzrušeně zasténal, když mu Christian uštědřil facku a chytil jej za vlasy. Zaklonil mu hlavu, cítil svoji sílu i to, jak krotne a pasuje se do role oběti, která mu perfektně slušela. Pomalu ho dostával na kolena, jak potřeboval. Díval se na něho, jak cení zuby a přitom si přeje ještě větší fyzickou bolest, která by jej dokázala naplnit až po okraj, dočista přetéct, že by jej zničila. Prsty mu přejížděl po rtech. "Maxi…" Zašeptal tiše a cítil jeho polibky na břiše, jak zmateně bloudily. "Někdo zvonil-…"

"Nikdo!" Odsekl Maxmilián, strčil do něho, že by spadl na zem, kdyby za ním nestála židle. Christian na ni ztěžka dosedl a rozpačitě ho pohladil po vlasech, byl to instinkt pokaždé, kdy Maxmilián sklonil hlavu k jeho podbřišku, přestože věděl, jak při tom nesnáší jemné doteky. Zvonek se ozval znovu. Christian nedokázal potlačit podivnou, šílenou předtuchu. Vzpomněl si na dopis, který odeslal dnes ráno, zamrazilo jej a neprostupnou tmu před jeho očima vystřídal záblesk světla. Odstrčil Maxe a rychle vstal. Zapínal si kalhoty a přitom překračoval židle, které pobořili. Věděl to, nemusel nad tím ani více přemýšlet. Rozechvěle vrazil klíč do zámku. Pomalu otevřel. Snad by úlekem vykřikl, kdyby jen mohl, ale navyklý ovládat se, jen mlčky sklonil hlavu. Všiml si, že se mu kolem krku na dlouhém řetízku houpe přívěšek brouka. Bylo to absurdní, cítil se jako malý chlapec, kvůli němu se měnil každým okamžikem. Čekal cokoliv, ale tak prosté řešení nikoliv.

Ansem jedním krokem vystoupil z přítmí chodby. V ruce držel přeložený lístek, který si nestačil u snídaně přečíst. Modré oči odrážely bolavý výkřik zlomené duše, násobily jej tisícem a nechaly mlčet do ztracena. Rozechvěle ho uchopil za ramena, celý se třásl, bledý a rozčilený, šílený.

"Proč…" Zašeptal. "Christiane - proč jsi mě odmítl? Prosím…"

Christian zavřel oči, udělal matný krok dozadu, klopýtl, narazil zády na zeď a neodpověděl. Mezi prsty mu utíkaly drahocenné vteřiny života, tak nicotné oproti šťastným letům, které kvůli tomuhle všemu nevděčně zahodil. Byl vždycky nešťastný, ten druhý, cizí a méně obdivovaný. Ale přesto všechno si připadal milovaný a zcela naplněný, protože měl jeho a věděl, že on to cítí také tak. Tím nejistým krokem do neznáma, který udělal, ho nadobro ztratil, odtrhl od sebe s bolestí na srdci, jakou jen může pociťovat násilím rozdělená krev. Věděl, že to nedokáže napravit. Nechtěl být ten, kdo potřebuje chránit. Byl silný, byl Christian. Jistý sám sebou a utrpením, které si dobrovolně zvolil. Kráčel po té cestě, nevěděl kam, jen tušil, že na konci čeká vykoupení.

"To abych očistil ten hřích, co si v sobě nesu…" Zašeptal horečnatě a nahmatal pod tričkem svůj stříbrný křížek, naprosto identický s tím bratrovým.

"Nedovolím ti to! Ty prostě… - pojedeš se mnou, rozumíš? Christiane! Nezajímá mě nic a nikdo, slyšíš mě? Nenechám tě takhle žít! Ty nemáš žádné důvody! Jaké důvody- … pověz? Co se to s tebou stalo… Já ti chci pomoci, prosím tě - nechej mě, prosím tě-…" Ansemův hlas sílil a ztrácel se do ticha, lámal se zoufalstvím, bezmocí i chaosem. Nerozuměl jeho chladným, utrápeným očím, tomu, proč není u něho na prvním místě, jako tomu bylo po celý jejich život. Nikdy si nemyslel, že by mohli jeden bez druhého existovat. Vlastně - … on sám se neměl narodit. Zabil jejich matku… Měl zůstat v něm, navždy propojeni, byl by tak šťastný.

"Dokážu se o sebe postarat. Já vím, že to dokážu, Anseme. Nezáleží na tom, co dělám, a jakým způsobem toho dosáhnu. Nechci, aby ses pro mě trápil, aby ses za mě styděl a musel se na mě dívat, když se s tím nedokážeš smířit a já ti to nemám za zlé…- Odjeď, prosím, Anseme." Odmlčel se. Žádal ho, prosil a trpěl. Uchopil do dlaní jeho tváře. "Až budu připravený vrátit se…- nenechám tě dlouho samotného. Ale teď není ta vhodná chvíle. Neodjedu s tebou. Nemohu. Mám zodpovědnost a nesu si ten kříž sám. Je to moje vykoupení, nemůžeš - ty to nemůžeš vědět… - a já tě nechci stáhnout s sebou. Mám o tebe strach. Odjeď, prosím tě, prosím!"

Do nastalého ticha se ozýval ztracený šum z prázdné, špinavé chodby, lapání po dechu jedné strhané duše, slzy stékající do Christianových dlaní. Přivinul ho k sobě, na ten prostý okamžik, kdy si uvědomil, že mu puká srdce a snad zaváhal, směnil by kohokoliv a vše, jen aby nalezl sílu odejít s ním.

"Takhle se to nikdy nemělo stát…" Zašeptal Ansem, jeho ramena se slabounce otřásla, v bratrově náručí se téměř ztrácel. Christian jej mlčky hladil po vlasech, myslí mu proběhly všechny roky, kdy jej takto držel, a nikdy nepřemýšlel nad tím, že by to někdy mohlo být naposledy… Když byli ještě děti a takto jej tišil, když jej pronásledovaly zlé sny, když byl otcem potrestán, protože musel umět snášet více bolesti než jeho vrstevníci, kdy snědl hruškový koláč a francouzská vychovatelka mu nařezala rákoskou, také plakal, ale nikoliv bolestí - to jen kvůli té křivdě, protože byl to přeci jen hloupý koláč, hruškový a nedobrý! Ansem nikdy neplakal pro bolest. Teprve teď Christian pochopil, že nastala ta chvíle, kdy jeho objetí je zcela prázdné a nedokáže ukonejšit. Kdy jen objetí a plané sliby nestačí…

Chtěl mu toho ještě spousty povědět, pokud ne slovy, alespoň očima, přidržet jej u sebe o chvíli déle, dýchat jeho vůni a líbat ty ruce, které jej v dětství vyléčily, které jej celý život opatrovaly… Ale Ansem se mu vymanil, pevně a rozhodně. Zhluboka se nadechl, byla to chvíle, kterou ještě bylo možné změnit několika slovy. Nestalo se tak však. "Dobrá tedy, já -… já ti věřím, Christiane. Je to tvé rozhodnutí. Respektuji jej, jako mám v úctě tebe. Nedělej si o mě starosti. Nedělej-… " Zašeptal nejistě, přešlápl na místě. Christian ucítil letmý, horký polibek na čele. Opatroval. Uvědomil si, že nadobro ztratil rovnováhu, protože se musel přidržet dveří. Nezastavil se, neřekl už vůbec nic, jenom utíkal pryč, jeho kroky zněly na schodech jako děsivý valčík na rozloučenou.

"Vrať se, prosím…" Hlesl Christian do pootevřených dveří. Obklopila jej tma a chlad, sklouzl na zem a vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. Byla mu zima a něco cizího házelo jeho srdce. Dezorientovaně vzhlédl k vyděšeným hnědým očím, které tomu tiše přihlížely, skryté za pootevřenými dveřmi. Bledý, rozcuchaný, dítě, které vlastní matka opustila. Kvůli tobě jsem to udělal, pomyslel si Christian, ani si neuvědomil, že ta slova pověděl nahlas. Hubené ruce se jej pokusily zvednout, konejšily, ústa říkala jeho jméno - Christiane…

"Nechej mě být!" Vyškubl se mu, odstrčil ho. Všechno a všichni se mu protivili. Celý ten svět. Naštvaně kopl do domovních dveří, až se s dunivou ránou zabouchly. Opřel se o ně oběma rukama, sklonil hlavu a hlasitě dýchal. Srdce mu vyskakovalo z těla a tlak ve spáncích tikal. "Prosím tě, Maxi… jen mě nechej být…" Zašeptal krotce, možná až příliš jemně. Neměl jinou možnost, tak zvolil. Před špínou ulice, lacinými doteky, před sebou samým. Chránil svoji krev, tu, kterou jedinou na světě miloval…
 


Komentáře

1 Saline A. Saline A. | E-mail | Web | 2. listopadu 2011 v 19:04 | Reagovat

O_O ♥ Smyslupnější komentář nečekej, drahoušku. :D

2 Karin Karin | 2. listopadu 2011 v 20:01 | Reagovat

Je mi jich obou moc líto,že nemůžou najít cestu k sobě. :-(

3 A. A. | 2. listopadu 2011 v 20:01 | Reagovat

Nedokážu se nabažit těhlech dvou dílu!Jdu si je přečíst znova...nemám slov,nádhera Syhy :-)

4 flixo flixo | E-mail | 2. listopadu 2011 v 21:02 | Reagovat

pořád nějak nedokážu pochopit Christianův vztah s Maxem. což samozřejmě není nijak špatně, líbí se mi, jak v povídce všechno vyplývá postupně, člověk nad tím víc přemýšlí a užívá si o to větší tajemno. :)
ta jejich prapodivná povaha zahnala oba bratry do úplných krajností. přála bych si, aby k sobě zase našli cestu, ale tím, jací jsou, to asi nebude nikdy možné. :(

5 Kyra Kyra | 2. listopadu 2011 v 23:28 | Reagovat

Za ty roky jsi už Syhy, značně vyčerpala možnosti originality mejch komentářů, tak se vrhnu do klasiskýho klišé: je to dokonalé, fámózní a já nevím co ještě, první polovina mě.. absolutně odzbrojila, bože, přečetla jsem to se zatajeným dechem za pár minut. A část druhá? Stejně fantastická, já nevím jak to děláš, že každý díl čtu bez přestání jen abych už věděla co dalšího přijde. Nejsem si jistá, jestli jsem vůbec měla nějakou povídku raději, než tuhle.
Miluju to <3

6 Dzesi3 Dzesi3 | 3. listopadu 2011 v 1:03 | Reagovat

Christian :/ mám chuť na neho kričať , že urobil zlé rozhodnutie . Chcela by som jeho vzťah s Ansemom pochopiť , možno raz ... vlastne by som chcela pochopiť aj jeho , je ešte zvláštnejší ako Ansem :) . Okolo tejto poviedky je toľko akokeby tajností , horím túžbou čítať ďalšie diely a dozvedieť sa opäť niečo viac . Krásne dva diely , zajtra si ich prečítam znovu x)

7 Psycho Psycho | 3. listopadu 2011 v 1:53 | Reagovat

O_O ja tú poviedku fakt milujem... len by ma vážne celkom zaujímalo, ako sa Christian s Maxom zrazili dokopy :-D

8 xoxo_Lady xoxo_Lady | Web | 4. listopadu 2011 v 19:39 | Reagovat

Doufala jsem, že se opět něco dozvím o Christianovi. Chudáček, nemá to vůbec lehké, ale jeho rozhodnutí chápu. Nakonec se jeho život stejně obrátí v lepší a za to jsem moc a moc ráda, protože jestli si to někdo zaslouží, je to právě on.
Jakub. Ten kluk si mě získal hned a nikdy nezapomenu na něj a jeho slabost pro sladkosti.♥ Ale Damián, ten je pro mne prostě ten nejdokonalejší!♥
Opět děkuji za překrásný díl a moc, moc, moc prosím, aby další přibyl brzo!:-)

9 Es. Es. | 6. listopadu 2011 v 14:06 | Reagovat

Zatím ještě moc nechápu, co je pro Christiana to nejdůležitější, ale doufám, že Ansem a Max jsou na stejné příčce.

10 Clowers Clowers | 10. listopadu 2011 v 10:37 | Reagovat

Děkuju za úžasnou kapitolku, vždy se na další moc těším :) Damiána mám z tvých postav nejraději a Ansem se k němu skvěle hodí, snad se mu bude snažit co nejmín ubližovat, líbí se mi jak si pořád myslí, že Damián je pro ostatní chlapy na prodej, doufám, že se budeš držet příběhu, který si nastínila v Saltarině, a ne jako s tím vyhozením z okna, kdy tady byl za dveřmi a v příběhu před tím udajně za pohovkou, ušila sis sama na sebe bič :D tak doufám, že i jejich poprvé stylizuješ tak jak si to předtím nastínila :D

11 S. S. | E-mail | Web | 10. listopadu 2011 v 15:43 | Reagovat

[10]: Psala jsem to na začátku nějakého dílu, že se od Saltarïny bude Předtančení v mnoha dějových liniích lišit, tím pádem i v těchto detailech. Trochu mě to samotnou štve, protože původně ty některé momenty mezi nimi byly o mnoho krásnější, jak je Damián tenkrát stručně vyprávěl Jakubovi, ale nemůžu to bohužel tak napsat. Na 90% mezi nimi k jejich "poprvé" ani nedojde :-? :-(

12 flixo flixo | E-mail | 10. listopadu 2011 v 19:18 | Reagovat

[11]: :-(  :-(  :-(  to je trochu škoda, já se na jejich intimnější sblížení opravdu těšila. ale jestli je alespoň trochu naznačený v Saltarïně, tak si to holt užiju až tam no. :-)

13 S. S. | E-mail | Web | 10. listopadu 2011 v 22:48 | Reagovat

[12]: Ne, bohužel není, oni dva si děsně hlídají dveře své ložnice :-?

14 S. S. | E-mail | Web | 10. listopadu 2011 v 22:49 | Reagovat

Jinak - další díl bude co nevidět, doufám snad během víkendu :-) Děkuji moc za komentáře, ohromně mě těší, že ten příběh čtete! :-)

15 Dzesi3 Dzesi3 | 11. listopadu 2011 v 13:07 | Reagovat

[13]: :D tak skús okno ;)

16 S. S. | E-mail | Web | 11. listopadu 2011 v 15:54 | Reagovat

[15]: :D pracuji na tom! :-)

17 xoxo_Lady xoxo_Lady | E-mail | Web | 11. listopadu 2011 v 19:44 | Reagovat

[14]: To jsem ráda, zase tady nedočkavě pochoduji od záhlaví po zápatí!:D
[16]: Třeba jen klíčovou dírkou nahlídni!:))

18 Kyra Kyra | 12. listopadu 2011 v 10:21 | Reagovat

Jojojo, bude novej díl, jojo ! :D
Já si stejně myslím, že Předtančení   je asi to nejlepší co zatím píšeš, k týhle povídce mám hodně silnej vztah :) No i když.. ono říct o něčem že je nejlepší zase vyznívá, jako kdyby to další, nebylo tak dobrý, ale to taky není pravda.. :D sakra, se v tom ztrácím, no, to je fuk, hlavně nikdy nepřestávej psát, jinak z mýho života ubude hodně štěstí :)

19 Dzesi3 Dzesi3 | 12. listopadu 2011 v 23:13 | Reagovat

[18]: Presne :) mne sa tiež zdá Předtančení na ešte vyššej úrovni ako sú ostatné poviedky ... a tým nechcem povedať , že sú zlé x)

20 Schmetti Schmetti | Web | 14. listopadu 2011 v 14:58 | Reagovat

První část mě naprosto odzbrojila, hlavně mě překvapil Ansem, jak se tak ledabyle svěřil otci, to jsem koukala :D a pak ten konec, to byla silná část dílu.

V této druhé, no... vnímala jsem tam hlavně postavu Christiana a toho, jak křehce se značnou ženskostí vyzařuje, přitom mi připadá silnější v některých věcech, než Ansem. Zvláštní rodina :D A Damián je roztomilý.

21 Charlotte Charlotte | 15. listopadu 2011 v 19:15 | Reagovat

Vždycky jsem žila v takovým tom utvrzeným přesvědčení, že Bena a Alana už mi nic nenahradí ... ale paní autorka mně zase překvapila :D Christian se mi líbil víc v S. než v Předtančení. Damiánka mám moc ráda. Ale vyvolení jsou pro mně Ansem a Maxmilián.

22 S. S. | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 23:18 | Reagovat

Ještě prosím o chvilinku strpení, byla jsem mimo domov, ale už jsem zpátky, tak snad už! ;o)) ( nenadávejte mi :D:D:D )

23 flixo flixo | E-mail | 16. listopadu 2011 v 20:06 | Reagovat

[22]: pořád tady stepuju a netrpělivě vyhlížím, tak šup šup! ;) *schovává kameny za zády*

24 Zuzana Zuzana | 30. listopadu 2011 v 21:24 | Reagovat

Zbožňujem vzťah Maxa s Chrisom, ale keď príde na scénu Ansem, najradšej by som všetkých niekam odohnala a zostali by len oni dvaja. Bratia, ktorí mali byť jedným človekom. Spolu tak dokonalí až to bolí. Trhá mi srdce keď Chris odmieta Ansema a jeho pomoc, ale chápem, že musí zachrániť svoju rodinu. A o Ansemovu dušičku sa predsa postará Damián...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama