Předtančení - 14.kapitola část jedna

2. listopadu 2011 v 18:44 | ѕyнrael |  ○○○ PŘEDTANČENÍ

Hezké počtení přeji! ;))

S.






Vločky zmrzlého sněhu tiše padaly na okna, jedna za druhou. Naslouchal jejich šepotu, nemohl už spát. Pomalu se rozednívalo. Šero v pokoji bylo příjemné, navzdory tomu, že měl žaludek jako na vodě a v ústech nepříjemné sucho. Hlava třeštila nedostatkem spánku a především nervovým vypětím, které bylo neúnosné. Strach, zmatek. Nerozum, hříšnost. Málem se mu nabídl - co jen to provedl… Opatrně se k němu otočil čelem. Věděl, že také nespí. Jemně uchopil ruku, která se jej dotýkala na břiše. Byla nezvykle studená. Prohlížel si dlouhé, kostnaté prsty, jeden po druhém, pociťoval přitom zvláštní laskavost, vděčnost a příjemné rozrušení. Všiml si drobounké pihy na jeho ukazováčku, připomínala hoblinku čokolády.


"Kokety mají rády dlouhé prsty." Zamumlal Ansem, aniž by otevřel oči, opatrně vyprostil svoji dlaň a zatřepal s ní, jako by jej bolela. Pootočil hlavu, zamrkal. Velice světlé oči se na chlapce svůdně upřely. Pousmál se. "Kdoví proč asi…?"

Damiánovi lehce zčervenaly tváře, zabořil obličej do polštáře, který rukama pevně objímal. Pozoroval ho jako šelma dobře ukrytá v houští.


"Máš je… opravdu hodně dlouhé." Vyhrkl tichounce, když se jej ty pavoučí nožky líně dotýkaly pod tričkem na zádech. Uvědomil si, že to zní spíše jako výčitka.


"Ještě si žádný nestěžoval." Zasmál se Ansem. Damián se zarděl při jeho slovech a zastyděl sám nad sebou, že si nedokáže upřít tak nesoudné myšlenky. Rozčilovalo jej, že ho nemůže obvinit, protože skrytý smysl v těch slovech nacházel sám. Celý se zachvěl, když se k němu přitiskl, hladil jej na bedrech, sklouzával stále níž a dýchal mu do vlasů. Damián zcela lapený jeho přítulnou hravostí jen slastně povzdechl, přivřel oči. Nikdo se jej takhle nedotýkal - nesměl. Proč on ano?


"Anseme, ty… - nemůžeš - se mě takhle dotýkat!" Prozřel najednou, otevřel oči a trhnul sebou. Odtáhl se od něho, posadil se. Přitiskl si na sebe cíp přikrývky, jako by se chránil. Všiml si šibalské jiskry v jeho očích.


"Myslím, že mohu." Zašeptal Ansem a pousmál se. Prohlížel si chlapce před sebou, připadal mu neodolatelný. Voněl čistotou, což bylo zvláštní, zatoužil se s ním pomilovat a zůstat takový už navždy, nikdy ze sebe nesmýt jeho blízkost. Nerozuměl sám sobě. Nikdy na sobě nesnesl jejich vůni. Proč jeho ano?


Ušklíbl se, aby přebil své vlastní pocity něhy, které pociťoval, kdykoliv se na něho Damiánovy plaché oči upřely. Nevěřil jim. Ty se už dívaly na spousty mužů. Poznal to.


Damián se ani nepohnul - tenoučce zasyčel, krátce, tiše a ostře. Chtěl se zeptat, proč si tedy nevzal včera, co mu bylo nabízeno - tak lacině, bezmyšlenkovitě a poněkud přiopile nabízeno - ale nedokázal si tu vzpomínku vybavit. Byla rozmazaná a neurčitá. Sám to pokazil, něco udělal špatně - nevěděl, co - a přeci si byl jistý, že by se dokázal ubránit.


Výraz Ansemovy tváře byl nečitelný, hrdý a úplně stejný jako včera, když si otíral zakrvácené dlaně do starého šátku a když tím samým šátkem jemně otřel svoji krev i z Damiánova břicha a paží. A nemluvil o tom.


Díval se nahoru na dřevěné, ztrouchnivělé trámy.


"Není to doufám kvůli tomu včerejšku, jen jsi přirozeně asexuální jako vždy." Pověděl mu mírně.


Damián klečel na posteli. Byla mu zima. Opatrně si lehl na polštář. Mlčel, jen se díval, jak očima studuje šero v místnosti a o něčem hluboce přemýšlí.


"Asexuální." Ušklíbl se po chvíli a zřejmě tím Ansema uklidnil, protože pootočil hlavu a podíval se na něho.

Dívali se na sebe.


"Musel být opravdu výjimečný." Zašeptal Damián a sklopil pohled. Řasy se jemně otřely o hebký polštář. "Když jsi ho miloval."


"Ani ne." Odpověděl Ansem váhavě, zavřel oči, jako by si v mysli vybavoval tvář, kterou chtěl zapomenout. "Vlastně … byl úplně obyčejný. Obyčejný ukrajinský kluk. Měl ty měkké rysy, jako mají jen východní kokety - velké oči, malý nos, trochu zvednutý, široké lícní kosti, hubený dlouhý krk - to nemůžeš pochopit, Damiáne, nejsi znalec …" Odmlčel se, jako by přemýšlel nad podstatou znalectví, kterému se učil již od slabých třinácti let. "Gríša byl nesmírně vnímavý, a to pro něho znamenalo problémy. Chápal svět úplně jinak. Nedokázal v něm normálně fungovat. Všechny ty zákonitosti, nařízení, pravidla. Možná proto si mě získal. Jako bych se viděl v zrcadle, tak mi byl ve své podstatě podobný. Můj bože, ten byl ale nešťastný!"


Damián mlčel, snad ani nedýchal. Ansem pevně semkl rty, hubené, propadlé tváře zbledly. Už nepromluvil. Nedokázal to. Ticho, prázdno. "Máš něco z něj, ale jen to málo. Jsi hodnější, Damiáne. Milejší. On rád lidem ubližoval, a ty to tak dobře neumíš, kromě toho… - že mi nechceš podržet." Poťouchle se rozesmál, vyprostil svoji ruku z jeho dlaně. Vstal. Ohlédl se na něho, zamrkal.


Damián ještě nikdy nepocítil takovou úlevu a nedokázal se na něho ani hněvat. Tak šťastný v tu chvíli byl.


*


Otřásl se chladem. V kuchyni byl nepořádek, starý Lisalim, pes a židovský chlapec, jenž měl před sebou hrníček s kakaem. Dle toho, že hrníčků a nadrobených talířků tu bylo více, pravděpodobně tu již jedna snídaně proběhla. Jakýsi milý zvyk starého ruského domu. Hostili všechny, kdo překročili práh, a že se u nich každý den někdo zastavoval, nebo se rovnou scházela celá společnost. Bez ohlášení, někdy i pro maličkosti - a bylo to většinou veselé a zvláštně blízké. Sám Vladan i Ansem také často chodili ke známým i přátelům. Damián nikdy nic podobného v ostatních rodinách neviděl, ale velmi se mu to líbilo. Nikdy totiž nebyli sami.


Chlapec čekal, až si pán domu přesype koření, které přinesl od svého otce, usmíval se a lámanou ruštinou se pokoušel s Lisalimem dorozumět. Damián tiše pozdravil. Černé oči chlapce se na něho upřely. Opětoval jeho pohled, všiml si, že sebou trhnul. Ohlédl se za sebe, jako by za ním stál někdo cizí, komu by patřila jeho vyděšenost. Byl to jen Ansem, který vyšel ze sprchy s ručníkem kolem ramen, neměl tričko, nezatěžoval se s tím. Židovský chlapec stydlivě sklopil pohled, trochu se pousmál a Damián ihned pochopil, že tady není poprvé, roztrpčilo jej to, proto nadneseně sáhnul po sklenici bílé čokolády a pečivu. Nalil si z konvičky studené mléko. Vladan jej počastoval nevěřícným pohledem.


Ansem unaveně zasedl ke stolu, prohlédl si černovlasého chlapce. Usmál se na něho.


"Co tvá ruka, bolí tě ještě?"


"Někdy ještě ano." Odpověděl chlapec dychtivě a vzal si peníze od Vladana. Upřel ty své neodolatelné čokoládové oči na mladého Lisalima. "Bolí." Dopil své kakao a na bradě mu zůstalo trochu mléka.


"Přijď zítra navečer, podívám se ti na to."


Odvětil Ansem a podal si sklenici se zavařeným masem. Přitom nenápadně zamrkal jako stará porcelánová panenka, které těžko každá malá slečna, natož chlapec, odolá.


Damián praštil s odpornou čokoládovou pomazánkou na stůl a olíznul si zápěstí. Sladká pachuť. Utýrat se tím, potrestat se. Mohl si za to sám. Slyšel, jak se chlapec tiše zasmál, přikývnul - přijde rád, kdo by jen nepřišel… - Vladan ho postrčil před sebe, aby ho vyprovodil ven. Přimhouřil oči a proklál Ansema patetickým pohledem - Ty už lepší nebudeš!


"To není dobré, když jej ta ruka stále bolí. Dalo mi to minule mnoho práce. Je hezký, to ano, ale jeho sestra, to je učiněná kráska! Nejraději bych se s ní hned oženil, ale otec je někdy cholerický k mým úchvatným nápadům." Zamyslel se Ansem zcela vážně a pomalu ukusoval z velkého krajíce čerstvě upečeného, křupavého chleba. Damián sedící naproti němu jen lhostejně ohrnul horní ret.


Vladan přinesl poštu, kterou jim nechávali na prahu dveří. Mezi ruskými novinami, které odebíral, bylo několik dopisů pro Ansema. Vášnivě rád psal dopisy. Ledabyle listoval obálkami mezi prsty. Přeložený, ušpiněný lístek jej zřejmě zaujal. Položil ho stranou, jako by si jej chtěl přečíst, ale nejdříve oslovil otce, který míchal ve svém velkém hrnku kávu s mlékem a mračil se u toho, protože titulní strana novin nevypadala dle jeho představ.


"Včera jsem měl pocit, že ke mně mluví někdo, kdo je už pár měsíců mrtvý, někým, kdo mě tajně miluje, ale raději by zemřel také, než aby se k tomu přiznal… -rozumíš, ne?" Povzdechl si, jako by oznamoval otci, že venku se bude zvolna ochlazovat od příštího týdne.


Damián nestačil ani zčervenat a vyprsknout na něho úlekem mléko, protože Vladan s přehledem, klidně odpověděl, zatímco obracel stránku novin, ani nezvedl pohled. "Co se divíš, už starý Jefimovič napsal článek o tom, že každý člověk má určitý náboj, jehož protipól s ním dokáže neuvěřitelné věci. Samozřejmě v určitých napjatých situacích…"


"No, je pravda, že jsem ho měl zrovna na klíně, a bylo to napjaté dost." Odpověděl Ansem a zlehka si ukrojil další krajíc chleba, přitom se podíval na chlapce před sebou, který se rozrušením celý chvěl, usmál se na něho - citelně, něžně a šibalsky.


"Nenávidím tě!" Zasyčel Damián neslyšně. Věděl, že umí odezírat ze rtů.


"Začala mi téct krev… - tady." Ansem rozpřáhl dlaň levé ruky, natáhl k otci ruku a bradou ukázal k místu ve střední části dlaně. Muselo být na omak bolestivé a horké. "Ještě nikdo mě nedokázal takhle odrovnat. Řekni mi proč-… " Pozvedl obočí a zlehka vyčítavě, trochu nevěřícně, tajemně a šokovaně na Damiána hleděl. Muselo to být jasné i psovi, který po kuchyni nosil pískací miminko a o debatu se absolutně nezajímal.


Starý Lisalim se zájmem nahlédl přes noviny na synovy dlaně - jeho nedocenitelný majetek - cosi zamručel, zřejmě se v té jisté věci dlouze zamyslel. Podíval se na Damiána, který byl nezvykle tichý, pohled sklopený do země - srkal mléko, přespříliš úzkostlivě a pečlivě nabíral lžičkou příšernou sladkou čokoládovou pomazánku, kterou by v příčetnosti nikdy dobrovolně nepozřel. Vladan si tiše povzdechl. "Myslím, že k tobě má ten dotyčný jen velmi blízko, proto se na tebe dokáže napojit a vcítit se do tvých myšlenek. Zrovna u tebe se tomu vůbec nedivím. S někým sis ho propojil z tvé minulosti a on sám se tak cítí. Přečti si ten článek, nedávno vyšel znovu."


Přeložil noviny, jedním lokem dopil kávu. Podíval se na hodinky, které se mu houpaly na krku na dlouhém měděném řetízku. Měl zpoždění. Zavolal na psa.


Damián se neodvážil nadechnout. Tíživá, palčivá bolest na hrudníku. Já přeci nejsem on-


Starý Lisalim zabručel na rozloučenou. Celou věčnost hledal vodítko v předsíni, než klaply dveře a domem se rozlilo příjemné ticho.


Ansem se naklonil přes stůl k chlapci a konečky prstů se dotknul rozpáleného čela. Nic neříkal. Přimhouřil oči. Pociťoval nepříjemné mrazení po celém těle. Ten jeho výraz - ten úsměv. Nebylo možné, že mu byl tak podobný. Sžíralo jej to. Nechtěl mu přeci ublížit. Děsivé. Vždyť jsem ti pověděl, že jsi pro mě milejší, hodnější a jsi i hezčí, co chceš víc?


"Proč se na mě tak díváš?" Zašeptal Damián zmateně. Pociťoval značné rozpaky ze včerejší noci a nebylo mu příjemné, když se díval tak vážně. Tušil mezi tím souvislost, a to jej znepokojovalo. Já vím, proč se díváš, jsem mu podobný, vidíš na mně jenom jeho - jinak bys se mnou jednal jako se všemi ostatními!


Mžitky před očima vystřídaly ostré barvy. Červená a purpurová. Zatřepal hlavou. Cokoliv, jen ne migréna. Opatrně vstal. Vyděšeně na něho hleděl. Doopravdy tomu nemohl uvěřit - pověděl mu to nahlas. Udělalo se mu slabo, ostrá bolest v břiše se točila v klubíčku jako had, drala se ven. Nezkrotná síla, nenávist. Nechápal, nerozuměl, zanaříkal a zachytil se dlaní stolu, schoulil se do sebe a hlasitě se nadechl. Něco jej zcela ovládalo, věděl to. Koloval mu v žilách jed. Jmenoval se Gríša, ten kluk. Místnost se točila, bylo mu chladno i horko zároveň. Zima, vločky sněhu na jeho vlasech, prohrábl si je rukama. Umíral - chtěl žít. Slyšel hlasy ve své hlavě a šumění moře. Bolelo to.


Když se konečně probral, uvědomil si, že spočívá v jeho náručí, zachytil ho, když omdlel. Damián mu pohlédl do očí, nevydržel to napětí mezi nimi, uhnul pohledem do neznáma, objal ho rukama kolem krku, přitiskl se k němu. Dýchal jeho vůni, blonďaté vlasy jej šimraly na tváři. Čisté devatenácté století, nikdy tomu prokletí nemohl utéct.


"Já - nejsem on, přestaň s tím, prosím!" Zašeptal Damián zoufale. Jen dýchat, zapomenout, ovládnout. Vnímal horkost, své ruce, cítil krev ve spáncích. Pomalu se nadzvedl, posadil se mu na kolenou. Tohle vypětí odnese migrénou, byl si absolutně jistý. Rozhlédl se kolem sebe, jako by tu byl poprvé. Zaklonil hlavu, zakašlal, dusil se. Podíval se na Ansema. Dlouze pozoroval malé znaménko na jeho tváři, drobnou pihu na ukazováčku, každičkou řasu. Hubené, kostnaté prsty. Ledově studené. Polekal se, když si uvědomil, co se děje. Vyděšeně nahmatal Ansemovu ruku, pevně ji sevřel. Stud, bolest, šílenství. "Nejsem - nejsem!"


"Já vím…" Zašeptal Ansem a pohladil ho po vlasech. "Já vím, Damiáne…" Prohlížel si jeho tvář, ty jemné rysy, které si zamiloval, co jej poprvé spatřil, světlounké vlasy. Měl nedozírnou cenu. Dokonalé vystupování, hrdost, něco tajemného, co jej obestíralo jako závoj a přitahovalo Ansemovu pozornost. Všiml si, že se jeho oči plní slzami, pomalu klouzaly po řasách na tváře, které se porcelánově leskly, celý se zachvěl, nesnesl ten pohled, už to věděl, pochopil, že jej ten chlapec má zcela ve své moci a není možné to změnit. To byl ten rozdíl mezi jím a Gríšou. Jemu se vysmíval, když plakal. Teď by raději zemřel. Šílenstvím se až otřásl, pevně ho k sobě přitiskl, hleděl před sebe do prázdna, svíral ho pevně, až nemohl dýchat.


"Neplakej, prosím - Damiáne…" Zašeptal prosebně. "Jen to ne, prosím tě, ne-…" Opakoval jako v horečce. Uslyšel, jak potlačil vzlyknutí, přitiskl si dlaně na obličej, poslechl, chtěl to ovládnout - přikývnul na souhlas. Přijímal vlhké polibky do vlasů. Opřel se bradou o jeho rameno. Zůstal tak, bylo mu nesmírně dobře, uklidňoval se.


"Anseme…?" Zamumlal tiše a silněji zabořil prsty do jeho ramenou.


"Ano?" Přivřel tázaný oči, čekající příval výčitek, obvinění, proseb, aby odešel a již se nikdy nevracel - byl vinen přeci, to on jej zatáhl do svého šíleného světa, odkud nebylo úniku. Byl ochoten nést svůj kříž, obětovat se - cokoliv, jen nevidět jeho strach, zoufalost a slzy.


"Já jen -… Dáš mi jedno to čokoládové kolečko se solí, prosím? Je mi… hrozně slabo." Pousmál se váhavě Damián. Nezlobil se.


Okamžik bylo příjemné ticho, poté se ozval lahodný, pobavený smích. Klid po bouři, jako když se vyčistí vzduch. Hravě jej vzal za ruku a zavedl po schodech nahoru. Ta povědomá vůně bylin v jeho pokoji, jasmínový čaj - Damián seděl na posteli, na kolenou polštář s rudými květy, přesně tak, jako jej Ansem posadil. Pozoroval ho, jak sahá do své vzácné skrýše a hořké holandské kakao se mu lepí na konečky prstů, když mu podával slíbený mls. Stál nad ním, ruce zkřížené na hrudníku, zesláblý, rozervaný a stále klidný i smířený. Pozoroval chlapce, jak pomalu, tiše ukusuje tu dobrotu, na kterou ho naučil, kývá nohama a přemýšlí o svých věcech, stále trochu plachý a dojemně uplakaný s mokrými tvářemi. Vypadal v tu chvíli nezvykle křehce. Ansem se k němu otočil zády, prsty si přejížděl od kořene nosu až na čelo. Ten portrét na stole. Jednou nohou v minulosti. Pořád na něho musel myslet. Jeho fotografii sundal z nástěnky, nechal si ji zarámovat. Měl ji neustále na očích. Roztřeseně ji uchopil oběma rukama. Gríša, pořád se usmíval. Bezstarostné, nedospělé dítě, svévolné a zlé. Jediným momentem mu před očima proběhla noc, kdy jej poprvé spatřil, kdy ho nedokázal odmítnout, kdy stál v márnici a hladil prstem rozbitý obličej, noc, kdy jej vlastní duše zradila a on skončil za zdmi toho prokletého domu, kde z něj udělali blázna, protože se s tím nedovedl vyrovnat. Blázen, který miloval, také to přeci uměl-… Pevně sevřel rám fotografie, dvěma kroky přešel k železnému rámu postele, jen se rozmáchl a sklo se vysypalo na zem, roztříštěné na prach spadlo mezi nařasené polštáře, skutálelo se po zemi, pod postel. Byl to nepříjemný zvuk, jako když zbloudilá duše, jež nikdy nenalezne pokoje, vyděšeně zasténá. Nebo to byl Damián, který se polekal, to Ansem nevěděl v tu chvíli. Pohlédl na fotografii ve svých třesoucích se rukách, stékala po ní krev z jeho dlaní, škubnutím ji roztrhl, znovu a naposledy. Hodil s ní do staré pomalované krabice, kam skládal papíry, které později pálil.


Stál nad ním bezradný jako dítě. Labilně se pousmál. Sáhl si na čelo. Jejich pohledy se setkaly. Sklonil se k němu, roztřeseně uchopil jeho hlavu do dlaní a prudce jej políbil. Byl to slib věčnosti a Damián to věděl.


 


Komentáře

1 Karin Karin | 2. listopadu 2011 v 19:50 | Reagovat

Proč se trapěj,stejně si navzájem neutečou.Moc hezky píšeš. :-)

2 flixo flixo | E-mail | 2. listopadu 2011 v 20:40 | Reagovat

ach můj bože. to byla neuvěřitelná část!
stačí jedno Ansemovo slovo a hned mi běhá mráz po zádech. :) jsem ráda, že bylo vysvětleno, co se tedy v minulém díle nejspíš stalo. ale ty Ansemovy ruce asi nikdy nepochopím a maximálně mě na něm přitahují. :)
takže nakonec se tohle Damiánovi děje jen kvůli Ansemově neustálému srovnávání jeho s Gríšou (to je bezvadný jméno). ta scéna, kdy rozmlátil rámeček a roztrhal fotku...vuáá, celá jsem se klepala. :)

3 Dzesi3 Dzesi3 | 3. listopadu 2011 v 0:50 | Reagovat

Nádherný obrázok pred textom x) . Ansem je perfketný a každým dielom sa viac roztápa a mäkne vďaka Daminánovi O:). Smiala som sa , keď sedeli všetci v kuchyni a Daminán hláskoval , že Ansema nenávidí :D zbožňujem takéto scény  .A potom ako Ansem roztrieskal rámček a roztrhal fotku .... wou x) prišlo mi to sexi a  dramatické , Damián by za to mohol na neho skočiť :) určite by za to dostal neobmedzené množstvo čokoládového koliečka so soľou ♥ .

4 velvetgoldmine velvetgoldmine | 4. listopadu 2011 v 18:40 | Reagovat

*nádheranádheranádheranádhera*
nikdy se nenabažim tvých promyšlených detailů, který dělaj tuhle povídku (a všechny ostatní) tak úžasnou! i přestože je to dramatický a napjatý, dokážou mě určitý věty přinutit se zasmát.. jak už tu někdo psal, Gríša je užasný jméno, kam jen na to chodíš... nevím, co víc říct, si prostě ženiální! :)

5 xoxo_Lady xoxo_Lady | Web | 4. listopadu 2011 v 19:10 | Reagovat

Málem jsem se zbláznila, když jsem se včera dozvěděla, že přibyl další díl a já si ho nemohla přečíst!! A k tomu ten nádherný obrázek! Málem jsem neodolala, ale stejně jsem si to nechala až na doma, abych si to mohla přečíst v klidu a tichu.:)
Jako pokaždé, překrásná kapitola!!!♥ Miluju tohohle křehkého Damiánka, který potřebuje zachraňovat, obejmout. Blaženě jsem se rozplývala, když se objímali a málem jsem vrněla blahem, když mu Ansem daroval jednu svou "kokinu".♥ Nádhera, vyráží mi dech.
Pevně doufám, že po zničení fotky, je Gríša nechá na pokoji... :)

Mimochodem- ta animace na konci stránky je tak rozkošná!!!♥ Úplně jsem si ji zamilovala.. <3

6 Zuzana Zuzana | 30. listopadu 2011 v 21:08 | Reagovat

Dokonalé...
Teraz som zvedavá, či to gesto bolo zúfalstvo, alebo to naozaj tak cítil a vybral si Damiána... Definitívne... Ale asi už áno, pretože keby to bolo iba zúfalstvo ten bozk by bol iný a Damián by to vedel. Keď je to sľub večnosti, tak to bola aj rozlúčka s Gríšom... dúfam. Nechcem aby sa už Damián trápil.

7 Raf Raf | 27. července 2013 v 17:23 | Reagovat

úžasné.Já chci taky čokoládové kolečko se solí, nevíte kde bych takovou mňamku sehnala a jak se to menuje ? :3 :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama