Griško - 1.kapitola - část jedna

10. června 2012 v 12:11 | ѕyнrael |  ○○○ GRIŠKO



Hezké počteníčko přeji!





Sankt-Petěrburg. Skvostný jako vždy. Zalitý vycházejícím sluncem býval neodolatelný.


Prošel pěšky přes celé náměstí až k pravoslavnému kostelu. Uklonil se před sochou anděla, sáhl si přitom na svůj stříbrný křížek, který mu visel na krku na kraťoučkém řetízku. Zastavil se v oblíbené kavárně na čaj a domácí koláč se čtyřmi skládáními.


Dům, který patřil Andrejově rodině, byl schovaný v jedné z půvabných uliček, stranou od veškerého dění. Měl úctyhodně velikou zahradu s ovocným sadem. Rodina Lisalimů jej využívala jako letní sídlo, nebo pokud se chystala nějaká příbuzenská sešlost. Andrej tady zůstával kvůli práci a studiím.


Ansem uznal, že dům se od jeho poslední návštěvy mnoho nezměnil, možná dokonce zkrásněl, a to navzdory jeho stáří. Někdo se postaral o opravení praskliny na východní straně, světlounce pudrová omítka dodávala stavbě zasněnou něžnost. Vyjímal by se jako dům pro spokojenou a především velkou rodinu, jistě by do něho vdechla život, který potřeboval.


Prošel hlavní branou přes malé nádvoří, kterým se teprve vcházelo do domu. Dveře nebyly zamčeny, hlídal je totiž obrovský vlkodav. Jakmile spatřil přicházejícího cizince, zvedl hlavu ze staré deky, na níž ležel, a naklonil hlavu na stranu. Špatně již viděl, ale čich měl dobrý. Ansem ho oslovil jménem a sahal do kapsy pro kousek koláče, který tam měl pro případ, že by ho již nepřivítal staroušek Laudon, ale štěně, které by musel uplatit.


Pes, když poznal Ansema, mrštně vyskočil, zaštěkal na přivítanou, svěsil ocas, vrtěl s ním však, přiběhl k němu a čumákem se bořil do nastavených dlaní. Vypadal s těma přivřenýma očima, jako by se smál. Ansem mu dal kousek koláče a podrbal jej za ušima. Andrej psa dostal, když byl ještě chlapec. Stali se téměř nerozlučnou dvojicí. Laudon miloval děti a každého, koho si od dítěte pamatoval, obdařoval láskou i v dospělosti.


Když se dostatečně přivítal se psem, vstoupil do haly. Opatrně za sebou zavřel dveře, nechtěl svým příjezdem vzbudit pozornost celého domu. Vlastně si tak ponechával stále čas na rozmyšlenou. Upoutaly jej čerstvé květiny ve váze, kterou někdo položil na truhlu pod zrcadlo hned vedle mísy s čerstvým ovocem. Ansem neodolal a sáhnul si na květiny. Pohladil prstem hlavičky žlutých růží. Příjemné jako hedvábí. Instinktivně si sáhl do vlasů. Na dotyk stejné jako ty růže. Spočítal je. Devět. Narovnal, znovu pohladil. Usmál se na ně. Úplně jej zaměstnaly, ani si nevšiml, že v hale není sám. Teprve, když se podíval do zrcadla, spatřil za sebou chlapce. Neřekl nic, nechal to tak. Trvalo ještě dlouho, co si ho prohlížel v odraze. Byl si jistý, že když se otočí, ten malý zázrak okamžitě zmizí.


Byl nezvykle hezký, ale to nebyl jediný důvod, proč se mu líbil. Ačkoliv Andrej měl dobré vyjadřovací schopnosti a mistrně ovládal psaní, kouzlo toho chlapce ani tucty dopisů vyjádřit nemohl. Vlastně by to nikdo nedokázal. Jako věci mezi nebem a zemí, ta hranice, na které tenhle kluk tiše stojí, blesklo Ansemovi hlavou. Velké modré oči chladně kontrastovaly s přírodně černými vlasy, posazené opravdu daleko od sebe, dodávaly výrazu jeho tváře měkkou zasněnost, protože se ale mračil, působil neodolatelně hrdě a vzdorně proti všemu a všem. Jeho tvář nesla nepopiratelné stopy exotického, možná perského vlivu - a tam by za něho také dostal královsky zaplaceno, měl totiž dokonalou, mléčně bílou pleť. Zajisté miloval sladké, protože dřívější strádání na jeho postavě nebylo poznatelné. Byl přiměřeně hubený, avšak s boky poněkud plnějšími na chlapeckou postavu. Bylo to na něm společně s vykrojeným, užším pasem, obzvláště přitažlivé. Ansem si uvědomil, že jej to fascinuje a mimoděk se při pohledu na jeho postavu zamyslel nad tím, jak perfektní má také linii zad, měkkou, esovitou, a také si uměl představit, v jaké poloze by nejlépe vynikla. Odolal nutkání jej pobídnout, aby se otočil, a tak si jej mohl ještě lépe prohlédnout. Chlapec to však udělal sám od sebe, jen mimochodem a dostatečně lenivě, založil si ruce na hrudníku, oči svůdně přimhouřené. Ansem již nyní nepochyboval, z jakého důvodu si jej Andrej ponechal v domě. Nechal by si ho také. Když se shýbal pro tašku se svými věcmi, položil si prst na ústa a jemně se kousl. Pro jistotu, to aby si nechal zajít chuť. Nic, co bylo v tomto domě, nebylo pro něho.


Když se narovnal, poněkud shrbený pod tíhou svých věcí, uvědomil si, že chlapec zvídavě přišel blíž. Vůbec se nebál. Jako by okamžitě nějakým skrytým smyslem poznal, kým je ten vznešený cizinec. Bylo to vlastně docela snadné, protože Ansem a Andrej si byli podobní. Nosem, držením těla a postavou. Některými gesty, která se držela v rodině snad genově - například naklánění hlavy lehce na stranu při pozorném naslouchání či údivu nebo také specifickým držením šálku. Jinak měl Andrej zelené oči a vlasy o mnoho tmavší. Typově byl více do starého rodu Lisalimů, avšak chybělo mu to podstatné, co z Ansema dělalo šílence. Výrazu jeho tváře chyběla půvabná nečitelnost. Největší rozdíl mezi nimi však byl v povaze. A to chlapec vidět bohužel nemohl. Natáhl k Ansemovi ruku, ihned jí ale ucuknul zpátky. Z kuchyně hrála stará skladba, kterou Ansem znal. Podzim, padající listí, láska, které v nejmenším nedůvěřoval. Zasyčel na něho a krátce mu pohlédl do očí, dokud chlapec neuhnul pohledem. Byl téměř o hlavu menší, raději se ani neodvažoval hádat mu věk. Nikdy to nedělal, neměl potom problémy. Rozhodl se, že mezi nimi vytyčí jasné hranice už od prvního setkání.


"Ach tak," zamumlal tmavovlasý kluk, jako by se na něco rozvzpomněl, ustoupil o dva kroky dozadu. To už bylo v pořádku, Ansem nepatrně kývnul hlavou, sklouzl očima na jeho dlaň, snad ji tím pokorně vyzval. Chlapec se navzdory prvotnímu odmítnutí přívětivě pousmál a podal mu znovu ruku - tentokrát z bezpečné vzdálenosti, jakou byl Ansem ochoten při prvních setkáních akceptovat. Jeho maličkou dlaň krátce sevřel ve své. Překvapilo jej, že tentokrát neuhnul pohledem. Teprve teď si toho všiml, když pověděl své jméno. Mohl to tušit, že i taková dokonalost bude přeci jen mít nějakou skrytou chybu. Gríša. Ten klapavý, měkký přízvuk, jako když se češe vlna ze starých ovcí. Prudce u něho klesl v ceně.


"Ukrajina?" Ušklíbl se Ansem a stáhl dlaň k sobě, zahýbal konečky prstů, jako by se ušpinil. Andrej o tom pomlčel. Nemohl si pomoci a nenápadně si je otřel o tmavě červený svetr. Chlapec si ale všiml.


"Ukrajina-…" Zašeptal Ansem znovu a přimhouřil oči. Bylo poznatelné, že lehce ochladl. Neodpustil si výsměšný podtón. "Ano, ano, Ukrajina. Jak se tam máte, Gríšo, v té hladové zemi, slyšel jsem, že už vám konečně zavedli elektřinu do velkoměst."


Gríša se zamračil, sklonil hlavu a trhnul rameny. Vzápětí na něho ostře pohlédl. Jak byl předtím nádherný, teď se vyloženě proměnil v malý přízrak. Rty se nepatrně zvlnily. Uměl rány dobře vracet.


"Také mě těší… -Ty jsi opravdu ten Ansem, co byl ještě nedávno zavřený v tom proslulém sibiřském blázinci pro úplně beznadějné případy? Můžeš mi říct, jak se ti… podařilo utéct? To mě zajímá! Nevěřím, že tebe pustili dobrovolně!"


Ansem semkl rty, neodpověděl. V prvním momentu se mu dlaně samovolně sevřely v pěst. Pohledem se setkal s Andrejem, který právě seběhl ze schodů, zaslechl jen Gríšovu štiplavou větu - podivně zbledl a silně sevřel chlapcovo rameno. Gríša se po něm nevinně ohlédl.


"Gríšo, zatraceně, co to proboha mluvíš!" Syknul Andrej ostře. Chlapec prsknul jako kočka, skutečně perfektní řetízek proměn, zaklonil hlavu a zasmál se. Ukázal tak maličké, perlově bílé, skoro dětské zuby. Věnoval jediný zvláštní pohled Ansemovi - byla to výzva, souboj, nenávist i spalující žár naprosté fascinace jeho osobou. Nebyla tam však zloba, jenom čistá hravost a něco ještě jiného, co jenom Ansem mohl zahlédnout. Gríša se vedle něho šikovně protáhl, snad by do něho nejraději strčil ramenem, prostě jenom tak, ale nebyl tolik troufalý, neboť věděl, že taková drzost by mu vůči odpornému cizinci zřejmě opravdu neprošla. Andrej by to nemohl pochopit. Cizinec určitě ano. Gríša o tom nepochyboval. Zmizel za dveřmi stejně tak rychle a tiše, jako se prve objevil, a nechal je tam stát jako dva sloupy ze soli.


Andrej si promnul prsty čelo. Bylo to neomluvitelné. Takové šílené přivítání! Vyhlížel ho nahoře z okna. Když viděl, jak váhavě a pomalu přichází k domu, radostí až zapomněl dýchat. Věděl, že Gríša se jeho podivného bratrance nemůže dočkat, chtěl jim jen dopřát čas k přirozenému seznámení. Nesmělo to skončit, když to ještě ani nezačalo. Neodvážil se na něho podívat, do tváří se mu hrnula horkost z urážky nejlepšího přítele. Jeho krve. Ohlédl se po dveřích, za nimiž zmizel Gríša, jako by zaváhal, nebude-li lepší ho přivést a donutit k omluvě. Cesta nejhoršího zla. Měl ještě jiné prostředky, určitě se nehodlal tak lehko vzdát. Chytit Ansema za ruku - co by se stalo? Byl připraven to udělat, jen aby znovu neodjel.


"Vím, že sis nepřál, aby to někdo věděl, že jsi byl-... Ale on není někdo. Sdílím s ním… některé věci. Nehněvej se na mě… prosím tě! Odpusť, Anseme, omlouvám se, on je-… Tohle si s ním vyřídím! Nechápu, proč-…" Zarazil se. Šokovaně na něho hleděl. Očekával bouři, výčitky a protestní odjezd, ačkoliv ho ještě ani nepřivítal. Tušil však, že Gríšovu reakci musela předcházet silná akce. Znal ty jeho věčné ukrajinské žerty a nepochyboval-…


Ansem, který do té doby stále bloudil očima po vstupní hale a zejména po žlutých růžích, najednou přešel k míse s ovocem, uchopil jablko, které dlaněmi jedním lupnutím roztrhl. Spočítal jadérka. To jenom tak. Věděl, že Andrej nemůže dohlédnout tam dál, kde o sebe on a Gríša zachrastili jako dva magnety. Vylétla jiskra a začal doutnat oheň, který vůbec nepálil. Vzhlédl k němu. Jeho oči se dozajista smály, přestože v duši se ozvala bolavá předzvěst čehosi strašného.


"Ale ne. Nechej ho být, je vlastně-… docela rozkošný."

 


Komentáře

1 Zuzana Zuzana | 10. června 2012 v 13:16 | Reagovat

Privítanie Ansema s usmievajúcim sa psom spustilo vo mne ten pocit, ktorý mám vždy keď Ťa čítam. Preniesla som sa do ďalekého Sankt-Peterburga, do domu s púdrovou omietkou. Bolo to iba pár viet a ja som tam, a takmer nedýcham ako to prežívam. Keby na mňa v tom momente prehovoril niekto tu doma, asi by som ho nevnímala, alebo by som sa divila ako sa v tej snovej diaľke ocitol so mnou.
Gríša ma pobavil, keď na Ansemov nepekný útok reagoval protiútokom. Trochu to zabolelo, tak rozčuľujúco, ako keď niekto ubližuje tomu koho milujem hoci si to zaslúžil, ale Gríša si ma tým získal. Toho chlapca budem mať určite rada... možno neskôr budem cítiť aj viac...

2 Karin Karin | 10. června 2012 v 13:31 | Reagovat

Je dobře že se Gríša nedal a hned na začatku Ansemovi dal najevo že to nebude mít lehke. :-D

3 Verča Verča | 11. června 2012 v 22:18 | Reagovat

v prvním odstavci souhlasím se zuzanou:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama