Griško - úvod

2. června 2012 v 13:04 | ѕyнrael |  ○○○ GRIŠKO

Mluvila jsem před časem o jednodílné povídce, která předchází Saltarïnu i Předtančení.


Tento příběh je neobyčejně silný, změnil osudy mnoha mým povídkovým postavám. Začala jsem jej psát spíše z nutnosti, k pochopení složitosti jednoho blonďáka s modrýma očima, a pouze letmo jsem jej načrtávala. Jak už to však s mým psaním bývá, že se rozhodnete pro jednodílnou povídku a najednou to má třicet tři kapitol, začalo mě to poněkud přerůstat. Nechala jsem to tedy, a nakonec to není tak dlouhé, jak jsem se obávala - Je to přeci "jednodílná" povídka :-)


Jak už někteří z vás jistě tušíte, jedná se o příběh Ansema a tajemného chlapce Gríši. Odehrává se bezprostředně v době, kdy se Ansem snažil vyrovnat s čerstvými jizvami po bratrově zmizení. Propadá se stále hlouběji do vnitřní nejistoty. Život jenom bolestivě plyne. Nečekaně však dostává pozvání od svého bratrance Andreje…


Je to vlastně úplný počátek příběhu Předtančení, na který teprve navazuje Saltarïna. Musím se zmínit, že i Saltarïna má své pokračování, složité, zajímavé a ne zrovna šťastné, jak už to u příběhů bývá, ale to již zveřejňovat nebudu. Musím se věnovat jiným povídkám, které mám rozepsané, jenom jsem chtěla naznačit živoucnost celé této "ságy", která dává trojici těchto příběhů úplně jiný smysl, než všechny jiné pro mě mají. Jak totiž řekl jeden můj oblíbený autor - Všechno napsané má především svoji duši…


Přeji vám hezké počtení!

Syhrael








Dával si dobrý pozor, kterého chlapce si sem přivede. Protože většina pouličních koketek, jak jim láskyplně říkával, nebyla zdravá. Vlastně bývali prolezlí všemožnými nemocemi, a rozdrbané vyrážky ze špíny byly ještě příjemné zlo, které však Ansema Vladanoviče ničilo, jelikož si extrémně potrpěl na čistotu. Ihned, co si je dovedl do bytu, posílal je umýt. Na čisté, voňavé heřmánkovým mýdlem už bylo možné sáhnout oběma rukama a potěšit se z nich. Musel je ale mít pořád na očích - vášnivě rádi kradli, po bytech se snažili vzít, co mohli, i maličkosti a docela laciné cetky, jako by jim to vynášelo daleko více než kapsu drobných. Také tu byli pasáci, kteří si svá zlatíčka úzkostlivě hlídali. S nimi nebylo skutečně dobré si zahrávat, pokud se jim chlapec vrátil od někoho potlučený nebo ubrečený tak, že nebyl schopen po zbytek večera pracovat, dotyčného hříšníka čekal tvrdý trest. Koneckonců, legrace s koketou se i značně prodražila, hladové to ustavičně nenápadně bloudilo očima ke krabici perníků na stole, kdo by to jen vydržel, nedat tomu najíst, a ve finále bylo nepsaným pravidlem zaplatit tomu víc, protože smluvená částka se dělila na třetiny, jenom jedna z nich, a ještě to málo navíc, pokud dobrodinec na ruku dal, patřila samotnému chlapci, zbylé dvě části se znovu dělily, jedna pro opatrovníka, zbytek pro všechny horní koně.


Proto se chvilka laciného potěšení kolikrát protáhla v luxusní investici, které však Ansem obvykle nelitoval, protože si pečlivě vybíral, aby byl spokojen. Pochopitelně si hýčkal několik letmých známostí, se kterými spal z čisté dobrodějnosti, neboť zamilovaní dělají zoufalé činy. Nikdy jim nedával naděje, ale také se nebránil, když přišli před jeho dveře a snažili se tím, že ho svedli, dosáhnout snad něčeho více. Vztahů měl požehnaně a nebránil se jim, ale byl náročný, hravý a láskou prakticky nepolíbený. Nikdy se nezamiloval, vždy se jen cítil okouzlen nebo fascinován, a to nejsou nesmrtelné pocity. Pokud vzácně natrefil na chlapce, který měl na postel stejně realistický a bohémský pohled jako on - tedy, že je stvořená na sex, také na spaní, sex a mimochodem na vášnivý sex - nesmírně si ho vydržoval. Jenomže ani pouhé milenectví založené na čisté fyzické přitažlivosti a tělesné blízkosti se nikdy neubíralo tak jednoduchou a přímou cestou, jakou potřeboval.


Protože Ansem Lisalim byl odjakživa člověk mnoha povah, názorů, miloval vzdorné výzvy a sám sebe vášnivě rád překvapoval, dovedl si toho večera cosi roztodivného s hnědými narezavělými vlasy, tmavě modrýma očima a drobnými pihami na tvářích a nose. Palermský zázrak, pomyslel si, když ho spatřil na starém nádraží. Kluk tam loudil drobné. Nějaká žena mu nabídla svoji nedotčenou zmrzlinu. Vzal si ji a na tři hladové kousance v něm okamžitě zmizela. Ansem ho pozoroval delší dobu, čekal totiž na svého dávného přítele z dětství. Když jej navečer vyprovázel na vlak, jen mimochodem se rozhlédl - chlapec seděl na jedné z laviček, zřejmě byl z celodenního boje o přežití vyčerpaný. Setkali se pohledy. Musel mít dobrou paměť, protože se pousmál, když Ansema spatřil. Ten teprve až u dveří svého bytu zaváhal, pozorněji se na chlapce podíval, na ty pokroucené prsty poznamenané drsným mrazem, dýchal si na ně nenápadně. Příliš hubené tělo, ne moc hezká tvář. Asijské rysy. Nechal se unést chvilkovou vášní, a tím, jak bylo snadné ho nalákat. Chlapec zřejmě pochopil, že vznešený cizinec není spokojen, že váhá, a mračí se, proto se ho chytil za ruku, jak nejpevněji dokázal, a sklopil pohled k zemi. "Už jste mi slíbil… ty peníze!" Pozvedl hrdě bradu, a dal tak najevo, že udělá cokoliv.


Ansem si povzdechl, opřel se do dveří, povolily. Zavedl jej dovnitř. Musel se mu téměř vytrhnout, protože chlapec si zřejmě stále nebyl jistý, nebude-li nakonec opravdu vyhozen. Nebojácně se rozhlížel kolem sebe. Tihle pouliční neměli strach, viděli toho na svá malá srdce už mnoho a většinou jim na sobě samých pranic nezáleželo. Riskovali, užívali, byli nezdolní. Ansem hlasitě bouchl dveřmi. Kluk sebou cuknul, ohlédl se. Beze slov ho popadl za loket, vstrčil do koupelny a ukázal bradou ke sprše.

"Ať ti to netrvá moc dlouho!"


Chlapec přikývnul na srozuměnou. V malé tmavé místnosti vypadal úplně ztracený. Ansem ho tam nechal samotného, nalil si v pokoji sklenici vodky, obrátil ji do sebe. Slyšel téct vodu. Špatná nálada. Dal si ještě dvě. Vzpomněl si, že je to týden, co si naposledy dopřál trochu zábavy. Bylo těžké najít chlapce, který by vyhovoval jeho náročným požadavkům, s tímhle mnoho slevil, a také se již tiše rozšířilo, čeho je schopen, proto jako kdyby se mu všichni jeho typu úmyslně vyhýbali. Ten dnešní jej potěšil tím, že nebyl příliš plachý a zřejmě měl odvahy i temperamentu k rozdávání. A také potřeboval peníze, takže udělá všechno. Zvedl hlavu, když uslyšel tiché kroky po dřevěné podlaze. Pousmál se. Chvěl se zimou, neměl nic na sobě. Z navlhlých vlasů mu stékaly kapky vody po bledé pokožce. Ansem jej pobídl, aby přišel blíž. Podal mu ruku, stáhnul si jej na klín. Příjemně voněl mýdlem a jeho pokožka byla skutečně nezvykle jemná, až Ansem upřímně zalitoval, že si pro své zvrácené potěšení nevybral méně opracovaný klenot. Zřejmě svojí milou bezelstností stále netušil, nebo to možná věděl až příliš dobře.


"Jak se jmenuješ?" Usmál se na něho a sahal za sebe v posteli, kde měl schovaný provaz.


"Jmenuji se-… Lino," odpověděl chlapec a znělo to trochu rozechvěle, protože Ansem mu za zády poslepu svazoval ruce a několikrát prudčeji škubl, aby smyčku dobře utáhl. Znehybnit ruce bylo důležité. "Hezké jméno." Uznale kývnul, ruku mu položil na bedra a stáhnul jej na postel. Převrátil ho na břicho. Chlapec se nechal, trpělivě držel a oči měl zavřené. Ansem byl zručný, a přestože si každý moment, kdy konec provazu protahoval smyčkami, vychutnával, netrvalo dlouho a měl ho perfektně připraveného. Klekl si k němu a nadzvedl mu hlavu. Pohlédl mu do očí a prsty jemně přejel přes jeho krk. Připravil si ho tak, že mohl vést smyčku kolem jeho krku zpátky ke kotníkům, které mu zatím svázal se zápěstími. Dosáhl by tak unikátní linie jeho těla, avšak bylo to mírně riskantní, protože taková nepohodlná poloha nutila chlapce natahovat nohy, a tím si stahovat smyčku kolem krku. Téměř vždy je taková bezmoc vyděsila do nepříčetnosti, takže jakmile pochopili svoji pozici, snažili se z ní osvobodit, pološílení hrůzou z nemožnosti se nadechnout, a svojí snahou si jen o to více ublížili.


Lino byl zatím mimořádně klidný a rozumný, snad měl už podobnou zkušenost. Pozoroval Ansemovu zamyšlenost nad tím, zdali pro méně komplikovaný požitek nebude lepší najít obojek s kovovou karabinou, kterou se protáhl konec provazu, vedl se ke kotníkům, čímž chlapci vyvázal hlavu bradou nahoru, ale nijak mu neubližoval kromě toho, že vyvíjel na jeho úzký krk přiměřený tlak.


Porozhlédl se po něm. Našel všechno možné, co již několik dní hledal, obojek pochopitelně ne.


"Neutahujte to… příliš, prosím." Hlesl Lino a podíval se na něho s trochou bojácnosti v očích.


"Proč?" Zeptal se Ansem s náznakem úšklebku, jako by mu všechny fyzikální a jiné zákony týkající se důležitosti kyslíku pro živý organismus byly skutečně cizí. Uchopil jej pod koleny a lehounce zatáhl. Přivřel oči při pohledu na pletenec provazu, který se zaryl do bledé kůže. Vyvolalo to pochopitelně reakci, jakou očekával. Chlapec se začal dusit, zazmítal sebou a překulil se na záda, čímž si ještě přihoršil. Nemohl dýchat, jeho tělo se zoufale napjalo. Ansem ho převrátil zpátky na břicho, položil mu ruku do vlasů, svým tělem jej takřka zalehl. Domlouval mu. Nestál o to, aby v agonii spadl z postele a zlomil si vaz. Chtěl ho především živého.


Lino cosi přidušeně zamumlal, ještě sebou několikrát bezmocně škubl, nakonec si však položil hlavu na polštář a pokrčil nohy. Smyčka se lehounce uvolnila. Ansem ocenil, že není náročný, letmo jej pohladil po vlasech, vyhublých stehnech a ramenech. To však byly jedny z posledních něžností, kterými byl ochoten ho zahrnout. Stál nad ním zcela uspokojen, jako by odvedl skutečně dobrou práci. Vzrušený, hravý, musel se velmi ovládat. Chlapec se mu nebránil, snažil se jenom potěšit, doufajíc, že k němu ten modrooký sadista bude milostivý, avšak brzy pochopil, že mu to nepomůže. Když se však bránil a prosil, ještě více ho rozlítil. Nevěděl si rady. Jeho naříkání nebylo možné nijak utlumit. Zrovna když se Ansem odhodlal sáhnout po jednom ze svých nožů, ozvalo se na dveře urputné bouchání jeho domácí. Stará žena, sotva chodila, se na něho vytrvale dobývala a křičela na celý dům, takže brzy někteří zvědaví vystrkovali hlavy ze dveří a ona hystericky kvílela: "Ty ďáble-… co tam s tím klukem děláš, přestaň!"


Ansema takové vyrušení skutečně otrávilo a znechutilo, v momentě se rozhodl, že je opravdu nutné se konečně přestěhovat. Zarazil nůž nad dřevěná futra. Zlehka se oblékl, otevřel dveře dokořán a beze slov jenom na domácí pohlédl s očima přivřenýma, klouby prstů zbělené, jak jimi svíral dveře. Nedal si pozor, když sem toho chlapce vedl, musela je vidět.


Žena nejdříve urputně hleděla přes jeho rameno v touze spatřit vzadu v pokoji mučírnu, o které zasvěceně vyprávěla všem, koho to jen trochu zajímalo, ale při zachycení jeho pohledu podivně zbledla, ustoupila o krok dozadu a nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, jen si cosi mumlala pod nos tichým hrdelním hlasem, trojitě se ukláněla a s bázlivým ohlížením scházela po schodech dolů do svého bytu. Ansem zřetelně porozuměl slovům jako satanovo sémě, psí krev, prokletý a zvrácený mizera. Rozhlédl se po obecenstvu, protože vždy nějaké bylo. "Kdo je tady potom šílený!" Ušklíbl se s pohledem upřeným mezi zábradlí, kde bylo možné spatřit čepec otravné ženštiny, a zabouchl dveře. Proklel ji.


Když se vrátil do pokoje, chlapec ležel bezmocně na posteli, jak ho tam ponechal, s hlavou zabořenou v polštářích, cukajícími prsty nad svázanými zápěstím. Shýbl se k němu a jedním zručným pohybem uvolnil smyčku na jeho krku a nohách. Rozvázal mu ruce. Hodil po něm jeho věci a sáhl do džbánu na klavíru. Slyšel vděčné šustění přikrývky, jak se Lino posadil. Přišel k němu a podal mu peníze. Bylo to více, než se předtím domluvili. Neměl drobné.


Lino sklonil hlavu, oblékal si umouněné tričko, tváře mokré a ryšavé vlasy ulepené, uhýbal pohledem, neodvážil se na něho podívat. "To už můžu opravdu jít? Nechcete, abych… ještě zůstal?" Zašeptal, čímž naznačil, že nemá na vrácení a je skutečně nezkušený a bezelstný. Každý jiný by beze slov vzal peníze a okamžitě zmizel. Ansem znal jejich obchodování. Také věděl, že až ho odsud vyhodí, půjde se postavit zpátky na staré nádraží, kde ho předtím sebral. Bude tam stát celou noc a čekat na muže, kteří se vrací nad ránem z hospody. Jsou opilí, navzájem se podpírají. Peněz moc nemají, ale za trochu potěšení zaplatí rádi. Nebo bude prosit o peníze s nějakými průhlednými výmluvami. Sám mu nemohl nabídnout nic lepšího, avšak uznal, že je velmi odvážný a na svém těle mu v nejmenším nezáleží, když se tak rychle umí otřepat z bolesti, kterou mu vědomě způsobil. Dotknul se konečky prstů jeho pohmožděného krku a neskrýval údiv.


"Dobrá, zůstaň." Všiml si jiskry v jeho očích. Pochopil, proč měl to nutkání si ho sem přivést. Vzpomínky. Podobného chlapce si onehdy dovedli s bratrem. Byl stejně sladký a nebojácný. Hráli si s ním celou noc, až jim nad ránem usnul v náručí. Jenomže bratr byl daleko, tak strašně daleko… Zachvátila jej otupělost vůči živému světu. Sáhl si do vlasů, dotknul se bříšky prstů svého čela. Už to ani nebolelo. Měl strach. Být sám. Klesl na postel a položil si dlaně na obličej. Vztek, bolest, rozpolcenost. Potřeboval to ze sebe vybít, protože jej to trhalo, jak se to dralo ven. Cítil v ústech štiplavou chuť vlastní krve. Šero místnosti působilo jeho světlounce modrým očím bolest. Zamračil se na chlapce, který před ním klečel a rukama mu opatrně sahal na hřbet ruky. Zřejmě byl něčemu takovému přítomen poprvé, neměl z něho vůbec strach. Ansem to velmi ocenil a rozhodl se, že mu už neublíží. Položil mu ruku na rameno a nechal ji tam, mírnilo to její třas.


"Udělám pro vás všechno, co budete chtít - když mě už nebudete trápit!" Hlesl Lino a položil si hlavu do jeho klína. Kromě trička neměl nic na sobě. Ansem si teprve všiml, že je vlastně docela půvabný. Podívali se na sebe. Proběhlo mezi nimi zvláštní porozumění. Oba byli v hloubi duše jenom nešťastní, a to bylo, co je udělalo pro tuto jedinečnou chvíli spojenci, ať chtěli nebo ne. Některým věcem zkrátka nejde zabránit. Ani Ansem Vladanovič nebyl jenom lačný po divokém, místy až zvráceném uspokojení. To byl už jen příjemný bonus v jeho složitém životě, a někdy se bez něho dokázal obejít, pokud měl dobré podmínky se ovládnout. Byl jako žhavý uhlík - stačilo fouknout správným směrem, a rozhořel se jasným plamenem - anebo zhasl úplně. Nikdo však předem nemohl odhadnout, jaká reakce po fouknutí bude vlastně následovat. Ostatně to netušil ani on sám. Co však věděl teď, bylo, že tento kluk není jeden z těch pouličních zmetků, s nimiž nebylo radno žertovat nebo si je pouštět blíže k tělu. Byli dobří akorát tak do postele a okamžitě poté vypakovat přes práh - pokud toho byli ovšem po noci s ním schopni po svých vlastních nohách.


Tenhle ho však tou svojí milou bezelstností překvapil a musel uznat, že je i docela roztomilý, jak ho upřeně pozoroval, když jedl. Na rukách měl šrámy a modřiny, a jeho žaludek se do ticha kuchyně ozýval i dávno potom, co byl nasycen polévkou, několika kousky cukroví, pár jablky a polovinou bochníku žitného chleba s máslem a pečeným masem. Víc Ansem neměl. Avšak jídlem si ho naprosto koupil.

Houpal se na židli, pozoroval ho, jak spokojeně dojídá poslední krajíc chleba, kouřil, protože bylo snazší se věnovat cigaretě než myšlenkám. Světlo nad stolem dodávalo místnosti sytě oranžový nádech. Lino si otřel hřbetem ruky ústa a nasliněným prstem sbíral po talíři drobečky. Nahoře v patře zaštěkal pes. Chlapec zůstal s prsty několik centimetrů nad talířem, podíval se na strop a na Ansema. "Nemám rád psy. Vůbec ne." Osmělil se.


Ansem přikývnul na srozuměnou. Slyšel svůj mobil vedle v pokoji. Skutečně se mu nechtělo vstávat, protože nevěděl o nikom, kdo by v tuto noční hodinu mohl potřebovat něco normálního. Nabídnul mu kakao, a když sahal po hrníčku, vzal vlastně dva.


"Dej si cukr." Ukázal bradou na kraj kuchyňské linky, kde měl v sáčku nasekané kousky cukru. Nalil horké mléko na pravé holandské kakao. Sám jej nesladil. V hrnečku pro chlapce zmizelo dobrých deset kousků.


"Jste na mě teď hodný." Vzpomněl si Lino, že mu chtěl povědět už při polévce.


"Řekl jsi, že uděláš cokoliv, když budu. Tak jsem, a to cokoliv si ještě dnes v noci vezmu, to mi věř." Zavrčel Ansem a přimhouřil oči. Nemělo to účinek, ten kluk se ho skutečně vůbec nebál, jen souhlasně kývnul hlavou. Ansem to ocenil, i jej to drobně rozčílilo.


"Někomu na vás zřejmě opravdu záleží." Ohlédl se chlapec k vytrvalému zdroji jediného zvuku v bytě. V podtónu jeho hlasu nešlo přehlédnout hrůzně smutnou závist.


Ansem neodpověděl. Vyhlédl z okna. Ulicí pod domem se proháněly kočky. Byl to nejzápadnější kout města, nikdo kloudný tady nebydlel. Úplně se tu ztratil, jak potřeboval. Měl svatý klid od všeho. Jen bytná, ten zbytečný člověk, jak ji v duchu častoval po vzoru Raskolnikova, mu svým slíděním pila krev.


"Vím, že mi do toho nic není, ale měl byste to vzít." Oči Lina získaly šarlatový nádech. Bloudily po kuchyni a hledaly něco, co by se mohlo stát tématem pro nezávazný hovor. Cítil, že hodný sadistický cizinec si povídat nechce, a ponechal si jej tu pouze jako kulisu své trýznivé samoty, aby se na něho co chvíli podíval a v očích se mu odrazilo, že se tím báječně mučí, kam až to opět dopracoval.


"Jestli potom budeš konečně zticha, tak s radostí." Zamumlal Ansem, když prudce položil hrníček na stůl a vydal se vstříc křeslu, na němž měl pohozené věci. Smetl je na zem, rozhrábl bosou nohou, našel mobil, shýbl se pro něho a praštil sebou do křesla. Povzdechl si. Vždycky to bývá tak, že když má někdo špatnou náladu, objeví se někdo, kdo nyní prožívá nejkrásnější chvíle svého života, to abych věděl, že může být lépe, a kousal se ještě víc, pomyslel si a dal tomu ještě chvíli. Mobil nezmlkl. Ansem poraženě přijal hovor. Lino se pozastavil ve dveřích kuchyně, pokrčil trochu levou nohu, zaklonil hlavu. Vytáhl se na špičky a rukama dosáhl na horní futra. Chytil se jich konečky prstů a nechal své tělo protáhnout v ladné křivce té nejpřirozenější, živočišné nabídky. Vlasy se mu rozprostřely na ramenou a jemný, hravý úsměv odhalil perleťově bílé zuby, mezi nimiž se v kratičkém záblesku objevila špička růžového jazýčka.


Ansem na něho dostal šílenou chuť, na tu jeho poddajnost, pozoroval ho, jak si s hlubokým předklonem kleká na zem, plazí se po čtyřech jako kočka až k němu. Zapomněl se představit, ani neřekl, jak se jmenuje. Nemělo to význam. Uznale se na něho pousmál, teď si koupil on jeho.


"Tak slyšíš mě, zatraceně? Anseme!"


Ansem povytáhl obočí a schoval úšklebek do dlaně.


"Andreji, úplně hoříš touhou slyšet můj hlas!"


"Ty padouchu!" Ozvalo se v telefonu, že i Lino pozvedl hlavu z Ansemova klína. Ansem ho mlasknutím pobídl a mimoděk mu položil dlaň na týl. Jemně stiskl, tak byl spokojen. Lino se skutečně snažil, tedy neměl důvod být na něho zlý. Pohladil ho a jen sykl, jak mu to bylo příjemné, když se mu někdo po takové době pečlivě věnoval.


"Ty tam zase někoho máš! Bodejť bys potom přijímal hovory od svého milovaného bratrance." Zasyčel Andrej a sklonil se ke psovi, který mu přinesl pískací hračku. Hodil mu ji přes celou halu, pes se za ní s radostným štěkotem rozběhl. Ansem se zamračil, Lino cukl hlavou, polekal se štěkotu psa.


"Jsem v pořádku. Jsi tento týden už třetí z rodiny, kdo volá." Přisadil Ansem na svoji obhajobu.


"A to ještě neví Aglaja, že jsi zmizel."


"Já jsem nezmizel!" Hlesl Ansem trochu dobrácky a smírně, jelikož představa rozčilené Aglaji mu přejela po zádech jako krůpěj ledového potu. Miloval ji, hlavně jako dítě v ní nacházel to ztracené, co s jeho matkou zemřelo. Nebýt Aglaji, nikdy by nepoznal starostlivou mateřskou náruč. Žádná z žen, které jim domů vodil otec, něco takového neuměla.


"To známe." Povzdechl si Andrej. "Tyhle tvoje stavy." Zavrčel a nedal mu šanci cokoliv říct. Rázně pleskl dlaní o svoji nohu, přivolal tak psa. "Chci, abys přijel. Čekám tě. Zítra ráno nejpozději."


"Budu o tom přemýšlet." Odpověděl Ansem tónem, který naznačoval, že tato věc je předem prohraná. Pohladil Lina a prsty mu rozetřel důvod své absolutní spokojenosti po bradě.


"Nemáš na vybranou. Chci ti představit - víš koho!" Usmál se Andrej pyšně, že si ho Ansem úplně představil, jak stojí v hale, drbe svého nejmilejšího psa za ušima a rozplývá se pohledem na milou přítulnost, která mu dělá posledních několik týdnů společnost. Vyměnili si několik dopisů, takže měl docela konkrétní představu, jak chlapec vypadá, ale to jen díky své fantazii. Andrej o něm něžně básnil, neprozradil však jeho jméno, původ, věk ani cokoliv bližšího. Jsi starý lišák, já vím, pomyslel si Ansem a olízl si vyprahlé rty. Podíval se pro změnu ke svým nohám, kde také klečela přítulnost. Během okamžiku ho měl na klíně. Uhýbal, když se ho Lino pokusil nesměle políbit.


"Andreji, já určitě nepřijedu." Uzavřel Ansem nekompromisně, až sám na sebe dostal skutečný vztek, protože Andrej, pokud se pro něco nadchnul, byl jako dítě a zklamat jej bylo bolestivé. Ale měl své důvody. Protože ho slyšel, jak se nadechl, aby vedl poslední tah, ihned dodal. "A Christian s tím nemá nic společného. Jsem z toho venku. Nebolí to. Měl bych být sám, je to pro mě důležité." Zašeptal a zavřel u toho oči. Pod prsty na svém čele cítil tepající žílu. Užíralo jej to zevnitř, jenom to jméno vyslovil.


Na druhé straně spojení bylo ticho, že slyšel psa dýchat a škrábat drápy o podlahu. Andrej se několikrát zhluboka nadechl, než beze slov ukončil hovor. Rozhlédl se slabě osvětlenou halou, zahlédl stín ženy, která se starala o jeho domácnost. Připrav prosím pokoj pro hosty, vyzval ji a zamyšleně za sebou zavřel dveře pracovny.
 


Komentáře

1 Kyra Kyra | 2. června 2012 v 13:28 | Reagovat

Jojojo, je to tady, konečně! Dlouho jsem si říkala, jestli po boku Ansema vůbec snesu někoho jiného než Damiána, ale ono to půjde, protože jsi to, Syhy, napsala tak skvěle, že tady Ansem někdo zase úplně  jiný, než v Předtančení a je to dobře. Děsně se těším na další jednodíly, protože.. no prostě proto. Díky za další novou, úžasnou věc! :)

2 Nivian Nivian | Web | 2. června 2012 v 14:03 | Reagovat

ááááh ještě jsem to ani nepřečetla a už jsem strašně nadšená :Dhned jak mi přišel meil.. hrozně se mi zvedla nálada :D takže jdu na to!! Děkujem Syhy :PP :-*

3 Lanvinka Lanvinka | 2. června 2012 v 15:41 | Reagovat

Waw, strašne sa teším, nevedela som sa dočkať. A najviac by ma potešilo, keby to vyšlo v knižnej podobe ako trilogia. Ja viem, už si písala,že to nebudeš vydávať, ale ja si asi spravím darček pod stromček a dám si to vytlačiť, lebo je to užasný príbeh a  perfektne vieš vystihnuť pocity.  Len tak dalej a držím ti palce, aby ti to písanie vydržalo čo najdlhšie.

4 Karin Karin | 2. června 2012 v 16:40 | Reagovat

Také jsem si říkala jestli to skousnu že sním nední Damian,ale vypada to moc zajímavě.těším se na další díl. :-D  [:tired:]

5 Zuzana Zuzana | 2. června 2012 v 18:26 | Reagovat

Nádherné prekvapenie. Neverila som vlastným očiam, keď som videla nový článok :) Nečakala som ho tak skoro, keď si písala, že to bude dlhšia prestávka.
Ja si s Ansemom dokážem predstaviť hlavne Christiana. Ten k nemu patrí  absolútne najviac. Všetky ostatné lásočky sú niečo ako rozkošný bonus.
Lino bol chúďatko vyhladovené a ešte nestihol nasať do seba zlobu, možno taký aj zostane, ale je to nepodstatné chúďa s ťažkým osudom.
Teším sa na Grišku. Myslím, že sa nemusím báť, že by sa mi po Damiánovi nepáčil. Takže toto je jednodielka :) Som rada, že je dlhá :) Tvoje písmenká zvládam čítať donekonečna.
Chcem sa spýtať na ten úvod: „...i Saltarïna má své pokračování... ...ale to již zveřejňovat nebudu.“ Je to definitívne? Ja by som riskla dozvedieť sa aj smutný koniec osudov tých detí... Ale si autorka, samozrejme akceptujem Tvoje rozhodnutie a teším sa na všetko, čo nám dopraješ.
...obrázky sú neskutočné...

6 Kits Kits | 2. června 2012 v 22:19 | Reagovat

pripájam sa k Zuzane... tiež by som bola rada za pokračovanie, aj keď smutné :D
a nakoľko je toto "jednodílna" poviedka, teším sa na pokračovanie ;)

7 MarryLinne MarryLinne | 3. června 2012 v 0:42 | Reagovat

Jééj, presne toto som potrebovala :D Nejakú ďalšiu úžasnú poviedku, na ktorej môžem byť závislá. :-D
Aj keď Ansem bez Damiána mi po Předtančení už ani nepripadá ako Ansem, teda, ako ten Damiánov Ansem...je až príliš ako Ansem. 8-O Neviem sa vyjadriť. xD
Ale hrozne sa už teším na pokračovanie! :-)

8 lucy198 lucy198 | 3. června 2012 v 19:14 | Reagovat

:-) Paráda,bolo to skvele, už sa tešim na pokračovanie :D

9 Lola Lola | 6. června 2012 v 11:55 | Reagovat

Uzasne, ta zmena Ansema na uplne nekoho jineho nez ho zname....
jedine co em mrzi je, ze nebude nic co by navazovalo na Saltarïnu, prece jenom vedet jestli se znovu setkaji a jestli se pro nej Ansem vrati, v tvem podani by bylo uzasne :))

10 Leesil Leesil | 8. června 2012 v 17:19 | Reagovat

Těším se na pokračování!

11 xoxo_Lady xoxo_Lady | Web | 8. června 2012 v 19:39 | Reagovat

Jsem mile překvapená, jak moc mě tohle "pokračování" nadchlo!! Nečekala jsem, že bych si dokázala u Ansema představit někoho jiného krom Damiána (snad jen Christiana), vůbec se mi ta představa nezamlouvala, ale byla jsem zvědavá a přeci jen si tento úvod přečetla a teď jsem za to velmi ráda, protože bych přišla o jedinečnou příležitost poznat další kousíček z Ansemovy rozporuplné osobnosti. Myslím, že tomuto chlapci bys musela věnovat ještě spoustu příběhů, aby se vše vyjasnilo a my, čtenáři, ho poznali ze všech stran. Jsem moc ráda, že jsi nám dovolila a nastínila další kousek, a i když píšeš, že poslední, přesto jsem ráda.

Lina jsem si oblíbila hned, tenhle ztracený, osamělý a nikde nepatřící chlapec mě oslovil právě těmito třemi body. A navíc, líbí se mi, jak je nebojácný a umí se s životem rvát, takhle mi to alespoň připadalo. :-)

Jsem zvědavá na pokračování, budu ho tady netrpělivě vyhlížet a tobě, Syhrael, děkuji za další tvé dílo, kterým můžu alespoň na chvilku zastřít realitu tohoto nepěkného světa :-)
Naposled bych ještě chtěla poznamenat, že třeba i ta jednodílka o Ansemovi a Christianovi by byla vážně úžasná a všichni by byli jistě nadšeni!<3 Ale je to tvůj příběh a my budeme vděční za vše, co se nám rozhodneš podat... ;-)

12 Syhrael Syhrael | E-mail | Web | 12. června 2012 v 15:03 | Reagovat

Děkuji moc za komentáře! :))

[5]: Je možné, že se k některým napsaným příběhům ještě vrátím, ale určitě ne v nejbližší budoucnosti. Každopádně to nevylučuji, poněvadž na Myrtilles blogu je vše možné :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama