Griško - 2.kapitola - část jedna

2. července 2012 v 22:31 | ѕyнrael |  ○○○ GRIŠKO
Zdravím vás, čtenáři, s bouřkou za zády přináším další kapitolu. Konečně mám teď v létě volno na psaní, upřímně doufám, že Myrtilles blog malinko pookřeje ;)) Tento týden chystám nový design a nějaké drobné změny - uvítám vaše návrhy. Pokud máte pocit, že tady mohu něco pozměnit i k vaší spokojenosti, napište mi kamkoliv - a já to prokonzultuji s blogovým skřítkem.

Hezky si počtěte a užívejte sluníčka - bouřek :))

Syhrael







Nemyslel si, že někdo další z tohoto domu bude sdílet nadšení z chladného petrohradského rozbřesku. Dokonalé ráno. Růžové, prosycené vůní každé schované uličky. Stál u otevřeného okna a pozoroval tu nádheru. Probouzela mu v žilách ten známý pocit neklidu, rozrušení a něžné dychtivosti po neznámu. Ačkoliv věděl, že Andrej je nenapravitelný romantik, překvapilo jej, když za sebou uslyšel jeho tiché kroky. Nepromluvili. Stáli vedle sebe se šálkem sladké bílé kávy, dokud v dálce nezahoukal vlak a neponičil tu nádheru.


"Budu se toulat celý den." Nadchnul se Ansem. Andrej se pousmál. Jeho schopnost ztratit se ve městě jako kapka vody a poznat každičké jeho zákoutí nesmírně obdivoval.


Žena jim dávno prostřela k snídani a vzdálila se, nechala na stole poštu pro Andreje. Ačkoliv snídaně voněla a lákala je, trvalo ještě dlouho, než k ní usedli, i tak ponechali otevřené okno a jejich pohledy často bloudily k bezmračnému nebi. Rozespalá ulice příjemně šuměla.


"Ještě jsi mi neřekl, kde jsi takovou perlu našel." Pousmál se Ansem a ochutnával z každé domácí marmelády malou lžičkou, než si vybral angreštovou. Skutečně jej to zajímalo.


Andrej se celý rozzářil při uvědomění, že může jejich zvláštní setkání vyprávět. Pomalu a rozvážně se napil kávy.


"Jeho rodiče sem přišli za prací. Gríša od nich utekl. Toulal se tady po okolí se svojí partou, přespávali ve starém opuštěném skladu. Připadalo jim to jako velké dobrodružství, způsob, jak vyjádřit odpor ke všemu a všem. Znáš tyhle mladé… dnes." Odmlčel se Andrej. Potutelně se usmíval. Nebyli jiní. "Pochopitelně, jak udeřila obzvláště krutá zima, často chodili prosit o jídlo a peníze. A stejně jim udělala největší radost krabička cigaret nebo láhev vodky. Jednou přišel takový hubený kluk, okaté a drzé nic, neustrojené, promrzlé, špinavé. Nastydlý a teklo mu z očí, pořád si je třel rukavicemi. Chtěl pár drobných nebo cigarety. Byl už třetí za poslední týden. Chtěl jsem ho vyhnat, ale byla tady Aglaja a znáš její měkké srdce… Vzala si jej k sobě nahoru, že mu něco dá, a on, i když vypadal docela bojácně a nejdříve velmi protestoval, s ní nakonec šel. Nebyl jsem z toho vůbec nadšený, říkal jsem si, že ten kluk si to u nás prohlédne a já se jednou vrátím do vybíleného domu. Zavřel jsem se u sebe v pracovně, měl jsem mnoho práce. Kolem desáté večer jsem slyšel vrznout vchodové dveře, napadlo mě, že jej vyprovodila ven, a nevěnoval jsem tomu více pozornosti. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem druhý den ráno přišel do kuchyně na snídani - ten kluk seděl u stolu, opravdu jsem nikdy neviděl nikoho, kdo by měl takový hlad - byl čistý a měl mé staré tričko, které mu dala Aglaja. Když mě uviděl, sklopil pohled, přestal jíst, schoval ruce pod stůl, seděl tam úplně bledý. Věděl jsem, že čeká na to, až jej vyhodím, a já to chtěl hned udělat, vykročil jsem ke stolu, podíval jsem se na Aglaju, která jen sklopila pohled, přeci jenom ke mně chová respekt, zpátky na toho kluka - najednou ke mně zvedl ty své modré oči, skelné od toho, jakou měl rýmu, a ve mně se, přísahám bohu, něco pohnulo, jako by mě někdo pohladil. Neumím si to vysvětlit, co se to se mnou stalo, bylo to, jako by se mi zatočila hlava. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažil…" Odmlčel se. Ještě pořád jej ta vzpomínka dokázala svoji silou rozechvět.


Zamiloval ses, ty pitomče, pomyslel si Ansem něžně a rozesmál se.


"Stál jsem nad ním. Mlčel jsem, opřený o stůl, prohlížel jsem si ho a nedokázal jsem říct ani slovo, vzít ho za rameno a vyhodit přede dveře. Prostě nic… hloupé -nic!" Pousmál se Andrej a kroužil se šálkem v dlani. "Jmenuje se Gríša, Andreji, řekla Aglaja, a tím bylo řečené všechno. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, že pochází z té zatracené Ukrajiny a rodina i přátelé by mě ukamenovali. To, že jsem se dozvěděl jeho jméno, zničilo všechno."


Ansem zaklonil hlavu přes opěradlo židle, jeho oči se nezastavily před střešními trámy, větvemi stromů, oblohou. Dívaly se hlouběji, chtěly se smát, jak naivním a romantickým se jeho milovaný bratranec stal… a nedokázaly to. Unaveně si položil dlaň na čelo. Nechtěl působit rozrušeně. Věděl, že si nevšimne, to jediné jej donutilo tiše se nadechnout.


"Vlastně jsem později trval na tom, aby odešel, ačkoliv rázně jsem ho vyprovodit prostě nedokázal. Aglaja mi to slíbila, i on slyšel mé rozhořčení a možná by utekl sám, kdyby na tom nebyl tak špatně. Dostal horečku, Aglaja se o něho starala jako o dítě, bože, ta holka v nejmenším nemá nic z té povahy naší rodiny!" Odfrkl Andrej a znělo to spíše obdivně i nechápavě.


"To tedy nemá." Ušklíbl se Ansem. "My jsme hrozná rodina. Ty bys ho vyhodil - já bych si to s ním nejdřív alespoň rozdal. Můj otec by ho na cestu vyprovodil řetězem na psa po zádech za tu Ukrajinu, tvůj otec by ho obral o všechny drobné, i zlaté zuby by mu vyrazil, kdyby je měl, a strýc, tak ten-…"


"Ano, ano, prostě jsme všichni úplně stejní. Aglaja je svatá. Možná není naše." Shrnul Andrej a naznačil gestem dlaně, že hoří touhou vyprávět svůj příběh dál.


Ansem si založil ruce na hrudi a s viditelným zájmem mu naslouchal.


"Byl jsem ochotný, jakmile se uzdraví, dát mu nějaké peníze a nechat ho jít, už jen proto, že tihle toulaví jsou jako tažní ptáci, sotva se někde zotaví, hned zase odlétají pryč…"


"To máš pravdu. Toulavé kokety se téměř nenechají ochočit. Dá to moc práce. Ale v posteli jsou úžasné. I když někdy poněkud… divoké." Doplnil jej Ansem znalecky.


"Pochopitelně. Přesně jak říkáš…-" Zabručel Andrej a povzdechl si. Pousmál se. "Bylo to před Vánoci, měli jsme hosty, byl nás plný dům, a tak se tu nějak ztratil. Překvapilo mě, že se mu od nás moc nechtělo, Aglaju si zamiloval, chodil za ní po domě krotký jako psík, pomáhal jí se vším. Mně se vyhýbal, díval se na mě vzdorně a trochu drze, to mě rozčilovalo, ale věděl jsem, že má strach, protože já jsem ho mohl z čistého rozmaru vyhodit, kdykoliv by se mi zachtělo. Jenomže mně se nechtělo. Hosté odjeli, měl jsem nějaké starosti s majetkem, co po sobě zanechala teta z matčiny strany. Převzal jsem ho i s těmi příšernými dluhy, jen kvůli uctění její památky-… proseděl jsem nad těmi účty několik nocí. Ale stále to nebylo tak hrozné, zůstal po ní byt ve městě a docela cenné šperky-…"


"Šperky!" Přikývnul Ansem viditelně potěšeně. Miloval cetky.


"Ukážu ti je potom. Ten prstýnek s rubínem bych vyměnil za nějaké hodinky." Vzal si Andrej sušenku ke kávě, jako by již spolu uzavřeli obchod.


"Mám jedny skvělé do tvé sbírky. Otec je přinesl z židovské čtvrti. Vyměnil je za secesní pudřenku."


"Pudřenku!" Uznale si povzdechl Andrej.


"Když to zkrátíš, jistě jsi seděl nad tetiččiným skromným majetkem do noci, na chvíli jsi unaveně odložil pero, zvedl jsi hlavu a on seděl nahý na tvém stole. Tak jste se na sebe pěkně usmáli a šli jste spát. Každý do své postele. Jak romantické!" Nezapřel Ansem vypravěčský talent a smysl pro vystupňování pointy.


"Jsi blízko - vlastně po ten stůl jsi to uhádl téměř přesně." Položil Andrej šálek na stůl a spiklenecky se na bratrance podíval. "Stál u dveří, měl jenom tričko. Nedokázal jsem pochopit, že mě tak prostá věc nenapadla již dříve. Přišel ke mně, vůbec nic neřekl, posadil se mi na klín a objal mě rukama kolem krku - Můžeš to tak udělat, jsem na to zvyklý, ale nebude to dar, ty víš, co za to chci - pověděl mi smířeně a nebojácně. Věděl jsem, že je to nabídka, a i když nemám rád tyhle laciné obchody, vlastně je pro mě vyloučené, abych dělal něco takového -… vzal jsem si ho přímo na tom stole." Zašeptal trochu zahanbeně, pyšně i kajícně. "A tím bylo mezi námi dohodnuto, že může zůstat."


"Jenom jednou na tom stole?" Podotkl suše Ansem, sám pro sebe se usmál.


"Ach bože, netýrej mě zase, ne každý z rodiny zdědil ten ďábelský apetit starého Jefimoviče jako ty!" Zamračil se Andrej laškovně.


"Byl dobrý, říkáš?" Zajímal se Ansem a vybíral ze sušenky spečené rozinky.


"Hodně dobrý." Shrnul Andrej vše v jediném gestu dlaně. "Přímo rozkošný. Přesvědčil mě o tom, že už jen z tohohle důvodu bych si ho mohl v domě ponechat. A vlastně jsem nemohl jinak, když jsme se na tom domluvili. Za předpokladu, že se to nedozví Aglaja, řádila by jako černá ruka, kdyby se dozvěděla, že ona jej přes den něžně opatruje a já ho v noci takhle przním. Naštěstí se matce přitížilo a Aglaja za ní musela odjet. Ale on stejně nevypadal, že by mě chtěl zradit. Platil mi nájemné ochotně každou noc. "


"Ach, Aglaja!" Otřásl se Ansem. "Zadávila by tě. Probodla samurajským mečem. Upálila."


"Otrávila. Utopila. Vydědila." Naznačil Andrej sepjaté ruce k modlitbě. "Myslel jsem si, že to mám zcela ve svých rukách, že je to jenom čistý obchod mezi námi, žádné city ani jiné věci. Jenomže-…"


"Jenomže ses prostě zamiloval, ty hloupoučký, a to už, cos ho poprvé spatřil! Jak se tomu můžeš divit?" Zívnul Ansem.


"Zjistil jsem, že ty jeho oči na mě mají nějaký podivný, snad magický vliv. Dokázaly si mě podmanit. Rozesmát mě. Potom už to byl jenom krok k tomu, abych si nechal líbit, když mě při tom chtěl líbat. Když se potom ke mně přitulil a prosil mě, abych ho neposílal pryč a mohl zůstat ještě chvíli, tak-… neodstrčil jsem ho. Byl to tak slastný pocit - probudil ve mně něco… něco dávno mrtvého. Zůstali jsme tady v tom domě sami dva, bylo to kouzelné… - Zatraceně, Anseme, nedívej se na mě tak! Nesměj se mi! Vůbec to nechápeš, proč ti to jenom vyprávím-…" Zamumlal Andrej, vstal a přešel k oknu. Pomalu upíjel ze svého šálku vlažnou kávu. Spokojeně, pyšně. Jeho rty se vlnily do náznaku úsměvu.


Ansem rozmrzele obracel na talířku sušenky karamelem a čokoládou dospodu. "Milovat koketu je první přímá cesta do pekel. Milovat koketu, jako je on, je hanebná a obzvláště krutá sebevražda. Pomalá smrt. Zničí tě. Věř mi. Má to v očích zapsané, a jeho dlaně-… díval ses na ně vůbec? Já ano."


"Nebuď takový skeptik!" Zaúpěl Andrej a poklepal si prsty na spánky. "Anseme, musíš jej lépe poznat, Gríša je-… úžasný. Možná z tebe mluví jen čirá závist, příteli, že sis ještě neochočil nic tak živelného, jako je on." Ušklíbl se Andrej přátelsky a lehkomyslně mávnul rukou. "Často se v něčem neshodneme, ale vlastně je to… spíše moje chyba. Jsem moc přísný. Čekám od vztahu něco jiného než on. Vadí mi jeho lehkovážnost, hrdost a ta touha po volnosti. Nechápe, že mám o něho strach, když se toulá a-…"


"… - a nechá se položit na stůl od ledaskoho. Věř mi, i to v těch rukách má." Neodpustil si Ansem. Věděl, že Andrej si povzdechl. Nechtěl mu ublížit. Vstal a podal mu ruku. Jemně ho pohladil prstem po zápěstí. "Dobrá, nebudu toho malého ničemu hanit, když ho miluješ. Ale je mojí povinností jednat s tebou upřímně. Necháme to tak, třeba jsem jen…- opravdu velký realista. Ale nechtěl bych jej ani zadarmo! Být tebou-…" Zvolnil hlas. Připadalo mu, že Andrej jej bedlivě poslouchá, ačkoliv se snaží předstírat povznesenost.


"Být tebou-… určitě bych ho držel více zkrátka. Jsi na něho šíleně měkký! Dělá si s tebou, co se mu zlíbí. Svévolný, ošklivý ďáblík! Teď je to ještě pořád roztomilé, ale za chvíli budeš z vás dvou ty, kdo se bude opravdu trápit. Já bych ho - být tebou, samozřejmě - pomalu začal zvykat, kdo je tady pánem, a že nesmí mít navrch." Konstatoval Ansem a pozorně si všímal hry emocí v jeho tváři. Viděl, že na Andreje svým projevem zapůsobil. "Pozval jsi mě, mimo jiné, abych ti pověděl svůj názor na něho, tak jen to činím, a nemyslím to zle, záleží mi na tobě… Andreji." Vzal jej za ramena a usmál se na něho, něžně a s porozuměním, tak, jak s tím šetřil jen pro ty nejbližší, tak, jak to uměl jenom on.


"Myslím, že jsem se opravdu… zamiloval. Ale on to asi nevidí stejně." Přiznal Andrej tiše a nesmírně křehce, sklonil hlavu a dlouze si povzdechl.


"Protože je nevyzrálý, nevychovaný, je to dítě ulice, nemůže za to, jaký je, potřebuje jen pevnou ruku - a ty zase nevíš, co chceš." Zamyslel se Ansem.


"Ty to snad víš? To přeci… nikdo neví." Namítl Andrej.


"Mám zcela konkrétní představu, jak by měl vypadat někdo, kdo si mě jednoho dne získá. Docela ji mám." Pokýval Ansem hlavou, když si jej usmířil. Zasněně pohlédl z okna. "Musí být věrný, absolutně věrný. Čistá koketa, kterou nikdo přede mnou ještě neměl. Chci ho ochutnat jako první, úplně sám. Tu jeho nevinnost." Přimhouřil oči jako mlsná kočka a ukusoval sušenku po maličkých drobcích. "Mohl by mít světlé vlasy i oči jako nějaká malá lesní šelma, třeba lasice. Modré. Ale uměl by se všemu ubránit, ach, úplně vidím tu jeho rozkošnost! Naprosto to vím… - už se mi o něm jednou zdálo. Měl strach z motýlů, protože jsem mu jednoho dával a nechtěl si ho vzít - a byl tak dokonalý! Ty ladné, něžné pohyby a plachý úsměv… Tak živý sen jsem dlouho neměl. Určitě na mě někde čeká. Najdu si ho!"


"Neříkal jsi, že se nedáš chytit?" Strčil do něho Andrej pobaveně.


"Mluvím o době, až mi bude dvě stě padesát a nějaké drobné." Suše podotkl Ansem. "Ještě nejsem připravený poznat někoho takového. To… ještě ne. Nedovedl bych ho ocenit, jak si zaslouží. Chci si teď jen… užívat."


"Co ten poslední, jak se vůbec jmenoval-… jak jste spolu byli dlouho? Tři týdny? Pustil sis ho k tělu docela blízko. Je pravda, že zmizel?" Odmlčel se Andrej a se zájmem si bratrance prohlížel. Profil jeho čisté aristokratické tváře, oči pozorující černá zrnka v pozlaceném šálku. Rty se ani nepohnuly.


"To tedy nepustil." Zabručel Ansem a přejížděl nehty po dřevěném parapetu. "Měl jsem ho jenom pro potěšení, jinak měl polštář v rohu místnosti a spal tam se psem. On si našel mě, ne já jeho. Chytil se mě na jednom starém nádraží jako zatoulané štěně. Já mám na ta nádraží obzvlášť štěstí!" Odmlčel se. "A nic o tom nevím. Už se mě na to ptali, byl jsem u výslechu." Promluvil Ansem do ticha a hravý podtón jeho hlasu naznačoval, že nebohý se mu něčím velmi vážným provinil a zřejmě jej vyměnil na nějakém ruském tržišti za rozbitý samovar nebo plyšového medvěda, které znuděně sbíral.


"Takže víš moc dobře…" Podíval se na něho Andrej trochu podezíravě a zamračil se. "Jsi hrozný, Anseme, nemáš vůbec žádné city!"


"Jasně, hodil jsem ho do staré studny u dědovy chalupy." Rafl po něm Ansem dlaní jako rozzuřený pes. "Mám citů na rozdávání, ale neplýtvám s nimi." Naklonil se k němu blíž, jako by mu chtěl pošeptat tajemství. "Chtěl zpátky do Arménie, má tam matku. Příbuzní jeho otce, u kterých tu měl zůstat do plnoletosti, ho ale nechtěli pustit. Tak jsem mu trochu… pomohl. Ať si ho hledají, psal mi, že je tam šťastný."


"Proto nic nevíš." Zasmál se Andrej a položil mu dlaň na rameno.


"Pochopitelně. Víš, jak dlouho bych za to možná seděl? Za to mi žádná koketa nestojí. Mimochodem - máš ještě sušenky? Jsou moc… dobré." Porozhlédl se Ansem kuchyní a hledal plechovou dózu s vánočním motivem, ve které míval Andrej učiněné sladké skvosty, a přestože Ansem příliš vášnivě nemlsal, čajovými sušenkami bylo možné si jej získat. Dózu našel snadno, světle modrou, malovanou, stála na polici vedle dřevěné krabičky s čaji. Neupoutala jej však tolik jako pootevřené dveře. Sám pro sebe se pousmál. Tušil to již hodnou chvíli. Přitiskl si prst na ústa, když se po něm Andrej překvapeně podíval. Jedním zručným pohybem vytáhnul Gríšu zpoza dveří, pevným stiskem jej držel za rameno. Chlapec lehce zblednul, skousl si rty a ohlédl se k pootevřeným dveřím.


"Gríšo!" Vydechl Andrej káravě, zprudka položil šálek na parapet.
 


Komentáře

1 Natty. Natty. | 2. července 2012 v 22:33 | Reagovat

Ah... Děkuji! Jdu číst :P

2 Zuzana Zuzana | 2. července 2012 v 23:26 | Reagovat

Andrej je teda zamilovaný... ale Gríša nie :( z toho mi zostalo smutno, ale Gríša asi čakal na niekoho ako je Ansem.
Ansemova vysnívaná koketka... on opísal Damiána... a predsa ho dokázal nechať na tom nádraží...
Tak veľmi som sa zase potešila novej kapitole - ďakujem.

3 Verča Verča | 3. července 2012 v 22:34 | Reagovat

sen s motýlama...:)

4 Karin Karin | 7. července 2012 v 21:42 | Reagovat

Parada přišla jsem z dovči a hned dvě povidky od tebe. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama