Griško - 6.kapitola - část dvě

4. srpna 2012 v 1:12 | Syhrael |  ○○○ GRIŠKO
Hovory s otcem bývaly skvělé, pokud se na obou stranách vydařila nálada, což se ovšem tak často nestávalo. Ansem by napočítal na prstech jedné ruky, kolikrát hovor zakončili ve smíru, s nadšením a klidným tónem. Jen opravdu výjimečně. Ale i dnes to začalo krásně, mluvili spolu nejdříve o důležitých věcech, poté se však konverzace stočila k otázce - Kdy za mnou přijedeš? - a Ansem dočista rozmrzele odpověděl, že se mu příliš nechce. Zatím. Protože návštěva Vladana znamenala vycestovat z Ruska do Čech, kde se necítil bezpečně, a především - kde přebýval Christian. Z posledního krátkého shledání byl Ansem jen zničený a zůstal tím hluboce poznamenaný, že se často ještě teď budil v noci hrůzou a přepadla jej úzkost, kdykoliv si tu skutečnost uvědomil. Otec to dobře věděl, ale o zavrženém synovi nepromluvil ani slovo. Lákal Ansema všemi možnými způsoby. Na staré šátky, které mu laskavě schoval z nějakého vyklízení půdy, kam se pokaždé uměl dobře nachomýtnout, na překrásnou dceru ženy, která mu chodila vařit, na prosby i výhružky, na docela zajímavé sliby, slabiny i jiné hříšnosti.

"Chodí ke mně žena, má spoustu dětí, nejstarší je chlapec, je takový… maličký, hubený, vídávám jej toulat se po městě. Jak jen se jmenuje-… Damián, ano, už vím. Ten by se ti líbil! Je to skutečný andílek, ten kluk, musel bys ho vidět, spatřil jsem toho v životě už hodně, ale něco takového ještě ne… Jeho matka se ke mně chodí léčit a nemá moc peněz, přemýšlím, že budu chtít jeho místo nich." Odmlčel se Vladan vášnivě. Ansem si odmítavě povzdechl. "Proč mi to vyprávíš? Myslíš si snad, že když už vím jeho jméno, nemůžu ho zabít? Jako to dělají malé děti u ochočených králíků? - Maminko, nemůžeme sníst Ťapinku k obědu, už má jméno, a co má jméno, je lidské!" Uchechtl se téměř nepříčetně a otec chvíli mlčel vyčerpán jeho cynismem, než byl schopen pokračovat.



"Potřebuješ tady někoho, vždy když se vrátíš, aby na tebe čekal. Ale to není tak podstatné jako to, že na všechno již nestačím a nebaví mě starat se o dům. Raději bych opět chlapce než dívku, ty jsou nestálé a mám jich kolem sebe dost tam venku. Chlapci mají kouzlo. Víš sám." Mávnul otráveně rukou. Zřejmě se již nadchnul, Ansem však nadšení nesdílel.

"Chápu to správně, že ses z minula ještě nepoučil?" Ansem si položil dlaň na čelo. Vlastní otec jej nepřestával udivovat. U posledního chlapce, kterého si opatřil, aby pro něho vyřizoval některé věci, slepě přehlédl jeho malou zlodějskou povahu. Ztratilo se jen pár drobností a ne příliš velký obnos peněz, Ansem to však poznal téměř ihned, co kluka poprvé spatřil. Napadlo jej, že otec skutečně stárne a stává se méně bystrým, neboť si to nedokázal jinak rozumně vysvětlit. Vladan mu vůbec neodpověděl, což znamenalo, že tiše zuří a je utvrzen v tom, že si prosadí svoji. Ansema rozčílila otcova hlavní myšlenka, a to opatřit si špeha, který by za ním chodil po městě, hlídal jej a nutil mu léky, které do něho otec téměř násilím spíše nedostával.

"Dobrá, udělej, jak chceš, ale ber na vědomí, že já s tím nesouhlasím a žádného tvého kluka už nehodlám akceptovat, i kdyby byl ze zlata! Budu na něho náročný, přísný a zlý, takže stejně neobstojí, to si laskavě uvědom, až budeš pořádat výběrové řízení! A počítej s tím, že ti toho andílka okamžitě pěkně zprzním, jen co přijedu, to budeš teda koukat, jméno - nejméno!" Zasyčel a praštil s telefonem na postel. Sevřel ruce v pěst. To byly vzácné okamžiky, kdy svého otce skutečně nenáviděl. Netrvaly nikdy věčně, vyprchaly tak rychle, jako nastaly, přes pouto, které je k sobě vázalo, ostatně nebyl schopen doopravdy nenávistného, zničujícího citu.

"Prý Ťapinka - Maminko, my ho nemůžeme sníst, má jméno! Zprzníš!" Uslyšel za sebou pobavený smích. Naznačil gestem ruky zoufalé gesto a zmučeně se ohlédl na Andreje, který omylem vyslechl jeho debatu, protože mu přinesl talíř s čerstvě upečenými buchtami. Položil je na stůl a posadil se nesměle na postel. "Ale no tak, nemůžeš si vybíjet svůj vztek na nevinném. To je výlučně hanebná lidská vlastnost a tím ty přeci opovrhuješ."

"To teda můžu." Zamumlal Ansem stále překypující vztekem, sáhl si na srdce, zdali nemá mírný infarkt, a když se přesvědčil, že otcův hovor ustál bez následků, začichal k vonícím buchtám.

"S čím jsou?"

"Nezlob se na něho, myslí to dobře, má o tebe strach. Co já bych za to dal, kdyby můj otec měl vkus jako ten tvůj a vodil mi domů andílky, se kterými bych si mohl dělat, co bych chtěl." Zasmál se Andrej. "S jablky a nějaké s povidly."

"S povidly!" Nadchnul se Ansem a pár jich nadzvedl. Zjistil, že některé mají díru a tázavě pozvedl obočí.

"To Gríša." Vysvětlil Andrej něžně. "Má rád jablka a tak si je označil."

"Jablka." Odfrkl Ansem, ačkoliv jablka miloval, bylo tedy zřejmé, že pohrdavý povzdech patří skutečnosti, že Gríša je má také rád. Ani se neposadil, snídal, zatímco se oblékal. "Otec si myslí, že se seberu a potáhnu přes celé Rusko až do toho zpropadeného Česka jen proto, že si na mě vzpomněl u snídaně! A jakmile tam přijedu, jen se pohádáme. Christianovi jsem posílal dopis, už je to docela dlouho. Neodpověděl mi. Bojím se mu zavolat, odmítá mě, straní se a mě to akorát ničí." Posadil se vedle Andreje a hledal pod postelí druhou botu.

"Je to těžké." Uznal Andrej. "Zkusil jsi otci navrhnout, aby přijel on za tebou?"

"Zkusil." Kývnul Ansem a hrdě se pousmál. "Třísknul mi s telefonem a čtrnáct dní se neozval. Asi to zkusím příště znovu!"

"Jsi strašný." Šťouchl do něho Andrej.

"Také bys byl… na mém místě." Hlesl Ansem zasmušile a na chvíli se zahleděl k oknu, sklouzl pohledem na Andreje a dotknul se jeho ruky. "Ty buchty jsou šíleně dobré!"

"Vezmi si ještě na cestu." Prolomil Andrej okamžik napětí a zvedl se, až postel unaveně vrzla. Ansem se nebránil a skutečně si ještě jednu povidlovou vzal. Šli pro zamluvené štěně. Sami. Gríšu nebylo nikde po domě vidět. Andrej naznačil, že mu není dobře a ukázal přitom bradou nahoru do svého pokoje, což znamenalo, že Gríša se k němu v noci nebo možná nad ránem skutečně vrátil, a teď tam ležel v peřinách a litoval se. To byl jen Ansemův smělý odhad, ale věřil, že není daleko od pravdy. Když seděli u šálku kávy a pozorovali houf štěňat, aby si nejlépe vybrali, nenápadně na to zavedl řeč.

"Přišel nakonec, ubrečený, lísal se. To by mě ani ve snu nenapadlo, že by jej naše hádka mohla tolik rozhodit, přiznám se, že mě to obměkčilo a už jsem to nechal být." Napil se Andrej kávy spokojeně.

"Byl sex?" Neudržel se Ansem.

"Nebyl." Zasmál se Andrej lišácky. "Ale udobřil si mě jinak… "

"Jinak!" Zamručel Ansem a odstrčil štěně, které mu okusovalo tkaničku od boty. Nepřestalo ani po třetím odstrčení.

"Jsou krásná úplně všechna." Povzdechl si Andrej a vzal jedno do náruče. "Tohle vezmu otci. Ale co druhé?"

"Druhé?" Podivil se Ansem a bojoval se štěnětem, kterému se nejspíš zalíbil, protože se mu drápalo do náruče. Ne, že by psy nebo obecně zvířata neměl rád, ale nerozplýval se nad nimi, nepolidšťoval je a netoužil po jejich vlastnictví. Zájem štěněte ho překvapil. Pozorovalo ho korálkovýma očima a lízalo mu ruku.

"Pro Gríšu." Nepřekvapil Andrej a hladil štěně na svém klíně po bříšku. "Napadlo mě, že by mu pes pomohl vybít tu energii, co v sobě má. Jen nevím které, potřebuje… nějaké se stejným temperamentem, aby se doplňovali."

"Já vím které!" Pousmál se Ansem a chytil za kůži na krku štěně, které jej hryzlo do prstu, jen co se ho pokusil pohladit, když to předtím tolik chtělo. Kníklo a stáhlo ocas mezi nohy, drápky se zadrhávalo o koberec, Ansem ho přeci zvedl a posadil si ho na klín. Malé vlkodaví mládě bylo už pěkně těžké. Bojácně na něho ňafalo, a přitom se lísalo s lehkým třepáním urousané srsti. Když ho pohladil, cítil pod rukama hrubé Gríšovy vlasy.

"Jsem si úplně jistý, že tihle dva si budou dokonale rozumět."

*

Nespletl se. Gríša byl ze štěněte nadšený. Vzal ho do náruče a chodil s ním po domě. Štěně drželo a pěkně se proneslo, což však chlapci nevadilo. Podělil se s ním o čokoládu i večeři, opatřil mu hračku, která štěně fascinovala. Starý Andrejův pes Laudon byl ze štěkavé, huňaté kuličky u vytržení, štěkal na něho a chtěl si s ním hrát. Štěně se ho nejprve bálo, loužičkovalo, sotva do něho statný vlkodav strčil čenichem, ale posléze už jej tahalo za ocas a urputně se mu hrabalo v pelechu, kde také vyčerpané usnulo. Gríša zjihnul, zahrnoval Andreje polibky, lichotkami a mazlivě se k němu přitulil pokaždé, když se na něho Andrej podíval. Ansem věděl, že ty projevy jsou myšleny upřímně. Gríša se nepřetvařoval, ze štěněte měl skutečnou radost, Andreje měl rád a vážil si ho, neznalý by snad přísahal, že je k němu poután oddanou láskou. Jenomže znalý, který si mohl číst v jeho myšlenkách, věděl, že tomu tak bohužel není.

Ansem seděl v křesle, mlčky upíjel vlažný čaj a jedl čokoládový dort. Gríša ho rozkošně a nenápadně přehlížel, ani slovem s ním nepromluvil a ani jediný pohled mu nevěnoval. Byl dokonalý. Ani na pozdrav neodpověděl. Když mu Andrej nadšeně popisoval, kdo pro něho štěně vybral, usmál se a jen kývnul hlavou, že to bere na vědomí, a ihned zavedl téma hovoru na zítřejší počasí. Gríša! Ten, který se o počasí nikdy nezajímal! Ansem v jeho úsměvu spatřil náznak citů a drobného zaváhání. Kdoví proč si přitom povzdechl a rozlil trochu čaje, jak se mu zatřásla ruka. Rychle si ji položil do klína. Nikdo si nevšiml. Andrej odešel zavolat otci, že štěně mu vybral a může si jej vyzvednout u chovatelky do konce týdne, ponechá mu jej, jestli si přijdou ještě jiní lidé vybrat. Ansem s Gríšou osaměli. Byla to chvíle naprostého ticha a napětí, které přehlušila lžička, jež spadla Ansemovi. Gríša se po něm podíval a pozvedl koutek úst v jakémsi náznaku úsměvu, o který se pokusil navzdory bolestivosti toho, co vzápětí řekl: "Těší mě, že jsi ho vybral ty, připomene mi tě pokaždé, když se na něho podívám, nebo se s ním budu… mazlit."

"Na rozdíl ode mě tě nepokouše." Hlesl Ansem a sklopil pohled na třásně perského koberce. Nikdy si nevšiml, jak překrásný má vlastně vzor, jako teď, kdy hledal nejmenší záminku, aby nemusel čelit šílenému tlaku uvnitř své hlavy.

Slyšel, jak se Gríša zvedl a přišel až k němu, sklonil se a objal ho. Vůbec nic neříkal, Ansem se nedokázal ani pohnout. Dotek jeho těla byl jedním z nejkrásnějších pocitů, jaké kdy zažil.

"Splníš mi… poslední přání, než odjedeš?" Zašeptal Gríša a naléhavě se k němu přitiskl. "Prosím tě… prosím. Řekni mi, že ano!"

"Jaké... přání?" Zašeptal Ansem a nevěděl o ničem, co by mu dokázal odepřít.

"To ti povím, až řekneš ano." Odtáhl se Gríša. Slyšel Andreje, jak se loučí s otcem. Ohlédl se po otevřených dveřích, neměl moc času. Naléhavě se dotknul Ansemových rukou. "Slibuji ti, že poté zůstanu tady, s Andrejem. Udělám všechno proto, aby byl šťastný. Budu ho milovat. Tak, jak si přeješ… když to uděláš pro mě-… prosím!" Zněl zoufale a přitom odevzdaně, rozhodnutý a urputný.

"Už zase mi vyhrožuješ…" Povzdechl si Ansem zmoženě. Neznal krásnější výhružky a přitom sliby, jaké mu nabízel. Toužil po nich a přeci se zeptal. "Co když… odmítnu?"

"Udělám to samé." Odpověděl Gríša bez mrknutí oka a úplně ho tím odzbrojil.

Ansem si připadal v tu chvíli skutečně surově, že na okamžik zapochyboval o splnění jeho přání. Jaké jenom ten chlapec mohl mít? Možná náramek, šátek nebo cokoliv na památku, snad objetí nebo letmý polibek na tvář, nebo slib, že si napíšou dopis. Zachovají platonickou lásku navždy. Mohlo to být krásné a půvabné, Ansem se pro to v ten jediný moment nadchnul. Chytil ho za ruku, když vstal a chtěl se vrátit na své místo. Nic neřekl, jen přikývnul. Gríšovy oči se rozzářily a ústa se roztáhla do širokého úsměvu.

Když se Andrej vrátil, nalezl je oba v živém rozhovoru o štěněti a zítřejším výletu do města, který u podivně tiché večeře navrhl, a ani jeden se přitom netvářil nadšeně. Teď se jeden i druhý trumfovali v návrhu trasy, aby prošli co nejvíce zajímavých míst.

Přeci to bude dobré mezi námi, pomyslel si Andrej, položil Gríšovi paži kolem ramen a na Ansema se usmál. Byl v tu chvíli dokonale šťasten. Kdyby věděl, že je to jedna z poslední nocí, při níž nebude bdít hrůzou a smrtelnou bolestí, snad by udělal cokoliv a obětoval svou duši, jen pro tuhle chvíli, aby zastavil čas už navždy…
 


Komentáře

1 Karin Karin | 4. srpna 2012 v 13:35 | Reagovat

Myslim si co bude chtir Gria po Ansemovy. ;-)

2 lucy198 lucy198 | 5. srpna 2012 v 23:00 | Reagovat

úžasne krásna poviedka :-) už teraz napetím trpnem a netrpezlivo očakávam dalšie pokračovanie :-)  :-)  :-)  :D  :-D  :-P  :-P

3 Zuzana Zuzana | 6. srpna 2012 v 0:57 | Reagovat

Znovu mám po prečítaní pocit, zbaliť všetky postavy z celej poviedky do náručia a chrániť ich a nedovoliť im ublížiť. Mám ich všetky rada. A s každým kto sa trápi, sa trápim aj ja. Ale tá bolesť ktorú cítim pri niektorých osudoch je tak krásna, že sa z nej stala závislosť a s každou ďalšou prečítanou kapitolou je moja závislosť na Tvojich písmenkách silnejšia.

4 Lola Lola | 19. srpna 2012 v 23:25 | Reagovat

skvela povidka a netrpelive cekam co to Grisa po Ansemovy bude prece jenom chtit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama