Rubína - první kapitola

22. října 2012 v 19:36 | ﯤyɧrᵃعӏ |  ○○○ RUBÍNA


Hezké počtení přeji! :))



Drahokam barvy čerstvé krve symbolizuje silnou lásku, spalující a bouřlivou. Probouzí nejtemnější stránky lidské duše, v rukou vyvolených svádí k osudovosti. Zastavuje krvácení, zahání noční můry a navzdory své divokosti předává mnoho dobrého. Kavárna pro zbloudilé umělecké duše skutečně nemohla dostat výstižnějšího jména.



Rubín bylo místo, kam Darius chodíval obzvláště rád. Ne, že by nerad chodil na jistá místa, ale Rubín bylo místo, které povýšil na význam nekonečnosti, jenž měl pro něho přitažlivou moc. Tady se protínaly přímky, inspirace se probouzela v pudrově růžových ránech, tady sedávaly múzy se šálky dobré kávy, z květinových balkónků shlížely dolů na uspěchaný svět a hledaly milence pro lehké políbení. Čas se zastavil.

Pod kavárnou byly rozsáhlé sklepní prostory přestavěné na noční podnik, kam ovšem neměl přístup každý. Protože ne každý člověk - ačkoliv umělec - měl pochopení nebo byl přímo nadšen z dražby mladého chlapce nebo vampýrské party s prokousanými krky a fontánou skutečné krve. Menší spiritistické seance se však konaly někdy v podvečer i v samotné kavárně.

Nad kavárnou v prvním patře byla umístěna vyhlášená restaurace, kam se Darius někdy zatoulal na dny židovské kuchyně, nebo čistě jen z Bertova zbožného přání na královskou večeři o mnoha chodech.
Interiér kavárny byl laděn do tmavě vínové s prvky fialové. Vždy čerstvé květiny ve vázách přidávaly mírný akcent grácie, který do absolutna rozváděly malované reprodukce z cyklu Drahokamy od Alfonse Muchy. Nejvýraznější a také největší z nich byl Rubín, který měl zvláštní místo po levé straně vchodových dveří, protože vpravo byl umístěn bar, kde se připravovala káva, a roztodivné zákusky i jiné speciality lákaly hosty alespoň k letmému pohledu.

Rubín byla především umělecká kavárna. Ne, že by lidé bez špetky vztahu k umění nebyli vítáni, ale většina z nich se tu necítila dobře a nedokázala tu volně dýchat, jako všemožné existence s užmoulanými skicáky, zapomenuté talenty, vznešení spisovatelé i malíři s prsty začerněnými od tuše, často bylo možné zde potkat i hudebníky a divadelníky, kteří tu nacházeli útočiště zejména proto, že městské divadlo bylo vzdáleno od Rubínu jen pár desítek metrů.

Dům, ve kterém byla kavárna umístěna, byl velmi starý, a nikdo nevěděl, komu patří. Říkalo se, že možná jisté dámě, která bydlela nahoře ve věži. Možná dům nepatřil vůbec nikomu a jenom tu existovala dokonalá časová smyčka. Nebo to celé mohla být jen zatoulaná iluze, přelud a myšlenka.

Darius, pokud byl sám, sedával do zadní místnosti k oknu, kde stál kulatý dřevěný stolek a dvě kožené židle. Bylo tu příjemné měkké světlo, které mělo na svědomí kývání staré lampy na okenním parapetu. Někdy tu sedával s Adalbertem. Pokud se scházel s přáteli, lákala jej červeno-zlatá pohovka v opačném rohu místnosti. Při některých bloudivých večerech, které kavárenský spolek pořádal, tu sedával s hlavou zakloněnou, očima zavřenýma, úsměvem na rtech a opojením v těle, Bert ležel na pohovce s hlavou položenou na jeho kolenou. Hrála tu pomalá, loudivá hudba a jejich teprve začínající láska pulsovala šílenstvím beznadějnosti se vyjádřit. To bylo už velmi dávno.

Pohovka byla dnes obsazena několika lidmi. Ani na ni neměl náladu. Právě probuzené odpoledne se potulovalo kavárnou a rozverně šumělo. Tu nahlédlo přes rameno mladému umělci, který maloval slečnu sedící v jednom z křesílek potažených černozlatým brokátem, tady se zastavilo u starého spisovatele, který bedlivě pozoroval okolní dění, kýval mezi prsty kapesními hodinkami a vráščitou, avšak pevnou rukou, psal na papír své myšlenky. Mladý pár tančil na melodii císařského valčíku, který se linul z gramofonu úplně vzadu u posledního balkonu, a starší velmi elegantní žena nápadně připomínající baletku, je zlehka opravovala. Starý spisovatel se po chvíli zvedl a vyzval ji k tanci. Neodmítla. Usmála se. Příjemnou, uvolněnou atmosféru někdy protnul veselý smích od některého stolu nebo zašustění papíru právě tvořeného díla. Syčení připravované kávy. Vůně koření, kakaa a levandulové bábovky. Darius měl pocit, že se propadl do svého vymodleného světa a nechal daleko za sebou všechny své vnitřní běsy. Celý se zklidnil. Přišel jej obsloužit chlapec oděný celý v černém, což mu tolik slušelo, že sytě červený koberec protkaný fialovým a tyrkysovým vzorkem, mu téměř nemohl svou krásou konkurovat.

"Co si budete přát?" Usmál se přívětivě a zamrkal zelenýma očima. Měl blonďaté vlasy a zvláštní obličejové rysy, které jej dělaly nádherným, přestože nesplňoval obecná měřítka pro zaběhlou krásu. Dariovi přišel okamžitě povědomý. Zůstal mlčet a jen si ho prohlížel, každý kousek jeho těla. Viditelně ho znervózněl a uvědomil si, že působí skutečně neomaleně, a navíc se mračí, takže ho trochu vyplašil. Pokusil se váhavě pousmát a omluvně trhnul tělem. "Omlouvám se-… někoho jsi mi připomněl." Sklonil hlavu, aby přehlédl očima dnešní speciální nabídku. Nemyslel si, že odpoví. Chlapec přišel blíž, téměř se nad ním sklonil. Darius ucítil vůni kouře a pomerančů. Zatočila se mu hlava.

"Je to dosti možné, že mě znáte, úplně tomu rozumím, proč je to možné, víte? Ale vy tomu rozumět nemůžete, že je to možné, a když nemůžete - nejde to, a pokud nerozumíte, nemyslíte, kdo nemyslí, nemluví - a kdo nemluví, nepíše přeci…" Zamumlal chlapec a vypadal najednou rozrušeně, jako by jej obstoupila bolest, zmatek a poloviční šílenství. Upřel na něho ty své krásné, trochu zastřené oči, a řasy se mu chvěly stejně jako višňově červená pootevřená ústa. Měl velmi bledou pleť, vypadal nezdravě a Darius jeho pohled nevydržel z několika podstatných důvodů. Ten hlavní byl, že se mu chvěly duhovky. Jako když se na řetízku houpe skleněná kulička, přesně s takovým pravidelným rytmem sebou cukaly. Úžasná roztodivnost ve své nejčistší podobě.

"Já-… dám si kávu s mlékem, prosím." Vyhrkl Darius a pomyslel si, že se téhle roztodivnosti snad ani nezbaví. Jako by k němu ten divný chlapec přimkl, rozerval svoji duši na dvě poloviny a tím jediným pohledem mu ji zaprodal. Přikývnul na souhlas, napřímil se a snad si uvědomil, že byl nad Dariem tak blízce nakloněný, až ho vyděsil, protože se provinile usmál. Jeho šílenství bylo pryč. Naznačil lehkou úklonu, která Daria, navzdory touze ubránit se, přeci okouzlila. Bezmyšlenkovitě vytáhl blok a roztančeným písmem si zapsal - Zelené oči, jaké by mu absintová víla mohla závidět - křičí vášní a touhou do světa, a běda, kdo jim odolá, bude navždy zatracen. Je to umělec, ještě mládě bez rozumu, po kapsách nosívá své myšlenky a jen vzácně je posílá do světa. Nikdo nepochopí. Hledá sebe a nachází přitom jenom svět, který ho nepřestává fascinovat svojí strašlivou krásou, laskavým utrpením o tisíce výkřicích do chladných nocí, kdy natahuje ruce a doufá, že někdo přijde a bude kráčet s ním. Zkuste mu odolat, chcete-li poznat peklo pravé, protože on jím zajisté minimálně jednou kráčel, a šel úplně sám, ne-li bosý...

Pootevřeným oknem se vloudila do místnosti chladná podzimní vůně o tisíce tónech umírající přírody, která se ukládala k věčnému spánku, aby se na jaře mohla znovu narodit. Jako slunce, které to opakuje častěji, klidně každý den, a stále se toho ještě dosyta nenabažilo, proč to jen dělá, pomyslel si Darius roztrpčeně a padla na něho hluboká tíseň a únava. Chlapec mu přinesl kávu. Když ji před něho opatrně pokládal, chvěly se mu silně ruce, jako by měl strach. Darius jej jemně chytil za zápěstí, než se stačil rozplynout jako sen. "Ty se mě bojíš…?" Pousmál se něžně a zamrkal na něho.

"Já se nebojím vás-… ale vašich myšlenek o mně." Vydechl chlapec fascinovaně a zorničky kmitaly, jako se cáry jeho duše tetelily z doteku horké, téměř mužské ruky.

"Víš, na co myslím?" Zasmál se Darius poněkud nejistě a pustil jeho zápěstí. Slyšel veselý smích až sem a přes siluetu chlapce jej zahlédl přicházet.

"Ještě nikdo nepřirovnal mé oči k absintu." Zašeptal chlapec a chtěl utéci, nešikovně se připletl do cesty Bertovi. Srazili se rameny. Vzduchem sykla omluva, ozvalo se bezelstné - nic se nestalo! Darius si uvědomil, že nemůže dýchat, ale nepovažoval to za podstatné v tuto chvíli.

"Opusť, drahý, prosím tě, že jsem se opozdil, ale mám úžasné fotky, musím ti je ukázat hned!" Bert se ke svému milenci sklonil, aby ho políbil na tvář, přitom položil na stůl mnoho svých věcí a výbavy, a také si elegantním gestem sundal z krku tmavě zelený šátek. Prsty se něžně dotknul Dariovy tváře a sklouzl na jeho bradu. "Nemohl jsem se tě dočkat!" Čišela z něho nesmírná radost ze shledání, přestože se viděli naposledy včera, živočišná touha po objetí nebo skutečném mileneckém polibku, po vášnivých slovech stejných pocitů, že se Dariovi ihned udělalo lépe. Přišel Bert, všechno nalezlo smysl a rovnováhu. Chtěl mu povědět úplně cokoliv.

"Mohu poprosit o latté s kokosovým mlékem a levandulovou bábovku? Dva kousky. S čokoládovou šlehačkou. Děkuji!" Ohlédl se Bert na chlapce, který stál na místě, kde se předtím srazili. Věnoval mu úsměv a působil zdvořile, přestože v jeho žádosti se vyskytovala důrazná pobídka, aby se přestal dívat a odešel.

"Všiml sis těch očí? Skutečně krásné, zvráceně krásné. Nystagmus." Uznale kývnul Bert hlavou. Všechno takové jej fascinovalo. Vyznal se.

Darius se po chlapci ohlédl. Spatřil, jak se skloněnou hlavou mizí v chumlu přicházejících mladých spisovatelů, mezi které on sám nějakým prapodivným způsobem nemohl zapadnout. Přesto jim pokynul na pozdrav a oni též zabručeli v gestu formální zdvořilosti. Nesnášel je. Oni nesnášeli jeho. Oni se hnali za vydáváním zoufalých knih, on měl mizerný talent. Jen se ušklíbl, když se k sobě naklonili a pár pohledů na něho výsměšně pohlédlo. Hrdě zvedl bradu a přimhouřil oči. Přestali na něho zírat. Bert se posadil naproti němu. V červenomodré košili úplně zářil. Usmíval se. Byl milý, vyzařovala z něho obrovská zásoba syrové vnitřní energie. Darius ihned pochopil, kde se dnes toulal, a kudy se bude zbytek večera ubírat. Již jej nemohl dále odmítat. Ucítil jeho příjemný, perleťový parfém. Pro tuto chvíli neexistovalo nic jiného. Chytil jej přes stůl za ruku a pevně ji sevřel. Věděl, že vůbec nemusí nic říkat. Svět kolem nich plynul v děsivě rychlém tanci. Venku se stmívalo. Jako cvaknutím neviditelného vypínače se interiér kavárny rozzářil světlem. Noc oblékala kabát.

Díval se na něho, uvědomoval si jeho krásu. Adalbertovy vlasy byly temně hnědé, skoro černé s teplými kaštanovými odlesky. Pleť měla mírný olivový nádech a po řasách a obočí, jako by někdo rozprášil holandské kakao. Celý působil tak nějak hřejivě a bylo příjemné se k němu přitulit. Půvabné vzezření jen podtrhovaly kočičí oči a velké, plné rty. Na svých dvacet šest let nevypadal, Darius o něm často tvrdil, že je roztomilý, a to bylo možná, co jej dělalo klučíkem a způsobovalo ten vysoce kontrastní rozdíl mezi jím a Dariem. A ještě to byla povaha, pohled na svět a filozofie, kterou měli rozdílnou. Bertovi kolovala v žilách naprosto mimořádná směsice krve ze všech možných koutů světa. Nezapřel v sobě indiánskou krev po babičce, ani výrazný akcent Orientu, jak do vzhledu, tak zejména povahy. Daria nesmírně přitahoval něčím, co zůstávalo běžným lidem skryto hluboko pod povrchem jeho zvláštní, něžné i nesmírně bolavé duše. Miloval však život a smích, uměl se radovat z každých maličkostí. Nikdy ho neviděl plakat nebo zoufat si, ačkoliv důvodů měl spousty. Obdivoval jej a vážil si ho, protože Bert žil svým snem, a tím byla fotografie. Darius si o něčem takovém mohl jenom nechat zdát, a také se to stávalo častým středobodem jejich konfliktů. Kromě toho, Bert byl silně spiritisticky založený, tíhnul k okultismu a všelijakým jiným podivným praktikám, které byly Dariovi zcela cizí. Toleroval jej, pokud se necítil ohrožen nebo jinak zahnaný do kouta, například Bertovým zašeptáním o první hodině ranní - Miláčku, co kdybych tě zkusil zhypnotizovat? Bert zastával názor, že tato cesta je způsobem, jenž by mohl vyléčit všechny Dariovy vnitřní běsy, jak říkával jeho neurotickým, podrážděným a kousavým stavům. Darius byl zcela jiného názoru a raději dále chodíval na svá terapeutická sezení, která však jeho stav jenom zhoršovala. Byl si toho plně vědom a stal se z něho tedy odporný duševní masochista, jak na něho také Bert křičel přes zavřené dveře koupelny, když ležel ve vaně se zavřenýma očima a nechtěl vědět o světě.

Skutečně o světě nic vědět nechtěl. Nezajímalo jej to. Světu nerozuměl. Chtěl v něm jenom nějak přežít alespoň do doby, než se stane zázrak a všechno bude báječné. Stane se slavným ze svého psaní, poví matce o své sexuální orientaci, prodá více knížek než ona, usmíří se s bratrem, přestane se s Bertem tolik hádat, pronajme si lepší byt-… Už zase snil. Když pomyslně otevřel oči, spatřil jen svět, který ho obklopoval znuděný jeho mizernou a úplně zanedbatelnou existencí. Zázrak nepřicházel, nevěděl, co by měl vlastně udělat, aby ho přivolal. Něco jej pasovalo do role rozmrzelé nečinnosti, jako by vyčkával na svůj čas, který měl přijít sám od sebe, bez jediného jeho přičinění. Prostě to věděl. Věděl, že jednou to takové skutečně bude, protože si to vysnil, určil si to, a nemusí vůbec nic udělat. Přijde to samo. Úplně samo, stačilo se usmát, ach ti hloupí lidé, ženou se, nevědí za čím, proč nepočkají, až se to stane? -… "Darie, ty mě vůbec neposloucháš!"

Bert stál před ním, hlavu nakloněnou. Na oko se mračil. Darius si položil dlaň na čelo a promnul si oči. Zívnul a přešlápnul na místě. Ani nevěděl, jak se ocitnul před domem, kde bydlel, kdo zaplatil v kavárně, jak dlouho tam byli. Svět jenom plynul kolem něho a on byl ve stavu, kdy nedokázal pohnout prstem a vnímat všechny dojmy. Nešlo to. Namáhal by se příliš. Chtěl spát, spát už navěky, nebo naopak tvořit k zešílení a všechno to ze sebe vykřičet. Jenomže to nešlo. Cítil hlubokou dezorientovanost, prázdnotu. Beze slov se k Bertovi přitiskl, objal ho a připadal si jako malé dítě, tak byl lačný po jeho blízkosti a citech.

"Ach ano, už se zase lísáš, však se na tebe nezlobím." Pousmál se Bert trochu zjihle a pohladil ho po vlasech. Měl studené prsty. Z kavárny to nebylo daleko, avšak noci už se stávaly opravdu chladné. Podzim pevně vládnul.

"Zůstaneš?" Zamrkal na něho Darius a potěšilo jej, když Bert mírně zčervenal, sklonil hlavu a hned zase pozvedl bradu vysoko až ke hvězdám, odhalil bílé zuby, jak se zasmál, skousl si rty a zhoupnul jejich spojenýma rukama: "To nevím-… Myslíš, že bych měl?"

Darius zaklonil hlavu. Zasmál se. Těch zářících hvězd! Překrásné. Děsivé. Už jako dítěti se mu zdával sen, kdy byl unesen na mimozemskou loď, kde se stal sexuálně zneužívaným v rukách apokalypticky vyhlížejících bytostí. Budil se zpocený hrůzou i vzrušeností. Děsilo jej to i fascinovalo zároveň. Nerozuměl tomu. Měl strach se někomu svěřit, nakonec se odvážil a řekl to bratrovi. Ten to pověděl matce. Nastal kolotoč, který jej hluboce poznamenal. Sezení s nechutně dotěrnými lidmi, kreslení obrázků a odpovídání na dotazy, jež v nejmenším nechápal. Nafouknutá bublina splaskla až po velmi dlouhé době. Stáhl se do sebe a už nikdy nikomu nepověděl vůbec nic. Až Bertovi. Pamatoval si, že se tenkrát rozesmál, pohladil ho po tváři. "To je v pořádku, Darie, víš, co se zdávalo mně?" A vyprávěl mu o svých fantaskních nočních můrách, s klidem a samozřejmostí. Usmíval se u toho. Celý večer. Darius ležel v jeho náručí a více než kdy dřív si uvědomoval, že by to bez něho nezvládl. Bert s naprostou jistotou a lehkostí prolomil jeho strach z fyzického sblížení a zcela si ho přivlastnil.

Adalbert byl vášnivý živel, malé divoké zvíře, sex miloval. Darius mu dovolil cokoliv. I přivazování k posteli, naléhání na veřejných toaletách v klubech nebo zkušebních kabinkách. Všechno. Pro Berta absolutně všechno. Přesto se zejména v poslední době těm chvílím, kdy se mu plně odevzdával, vyhýbal. Uvědomoval si totiž, že je jím zcela pohlcen, očarován a získán, byli si tak samozřejmí a blízcí, že jediná fáze vývoje mohlo být naprosté zničení, katastrofa a konec, nic jiného. Protože nic netrvá věčně, proboha, vůbec nic, pomyslel si, když unaveně klesl do křesla a díval se na něho, jak otočený k němu zády si pomalu svléká lehký kabát, sklání hlavu, aby šátek lépe sklouznul z jeho krku. Nechal jej spadnout na zem. Vínové závěsy házely purpurové odlesky na jeho tváře. Vůně kardamomu. Darius ukryl úsměv v dlaních, nechal se jím chytit za ruku a odvést do ložnice. Poslušně, ale i trochu dychtivě. Pokud si Bert bral, tak všechno, ale uměl vracet, něžně oplácet a zejména dávat. Nespali spolu dlouho, což bylo znát. Nemohli se sami sebe nasytit a zachvátilo je obrovské napětí a rozrušenost, která měla za následek zmatečnost a lehké ochlazení ve chvíli, kdy se Darius zlehka vzepřel a Bertovu nedočkavost s bolestivým syknutím zadržel. Zaryl mu nehty do nahých ramen a přimhouřil oči. Musel použít hrubší síly i slov, aby ho upozornil, že to skutečně bolí. To nikdy předtím nemusel. Vyděsilo jej to, znejistilo a nebyl schopen se uvolnit. Bert se stěží dokázal ovládnout, jak po něm lačnil, snažil se být opatrnější, několikrát jen zavřel oči, zhluboka vydechl a vyčkával několik vteřin, aby dopřál jeho tělu oddech, když jej s takovou agresivní vášní drancoval.

"Vůbec nejsi-… uvolněný." Zašeptal Bert a železná postel zavrzala, když se nad ním sklonil a rukama přejížděl po jeho břiše. Pohladil jej prsty na tváři, líbal ho na krku a často zprudka zaklonil hlavu a z jeho pootevřených úst uniklo velmi hlasité zasténání. Hrudník se mu rychle nadzvedával a Darius s rukama za hlavou jej pozoroval s jistou dávkou potěšení i jisté bázně, které se nikdy úplně zbavit nedokázal, když věděl, že je mu vydaný na milost či nemilost. Jako právě teď. Nestávalo se totiž často, aby se mu Bert sám ochotně nabídl, musel jej přemlouvat a stejně se ocitl jako ten spodní, kterého si tedy Bert laskavě osedlal, nedovolil mu však nikdy žádnou větší volnost a zejména ne převahu, přestože sám sahal po kožených náramkových poutech pro svou vlastní iniciativu horoucně rád. Dnes večer byl opět vůdčí a nedokázal tu roli použít správným směrem.

"Vzbudíš sousedy, Ber-…" Hlesl Darius a nemohl dopovědět, protože Bert jej silně uchopil za zápěstí a opřel se o ně celou vahou, až klouby trochu zapraskaly a Darius bolestí vyjekl. Škubl sebou a zaklonil hlavu, jak se jeho tělo napjalo proti ostré bolesti, kolena se rozechvěla. Železný rám postele praštil o zeď, že odpadlo trochu rozdrolené omítky a někdo ze sousedů skutečně zabouchal na stěnu. Bert se ani nepohnul, trochu zmoženě vydechl, zalapal po dechu. Jako by se probral z opojného transu, otevřel oči a rozhlédl se v přítmí pokoje, pohlédl na své ruce, kterými svíral Dariova zápěstí v železném stisku, sklouzl očima přes jeho kolena, chvějící se břicho, ucítil na zádech ledovou krůpěj potu a přes hranici k zešílení krásného uspokojení přepadl do euforického uvědomění vlastní identity. Bral si ho tvrdě a majetnicky. Ubližoval mu. Věděl to a přeci skrze to nedokázal bojovat jinak, než že se v něm uhnal jako plnokrevný kůň do poloviční smrti.

"Darie-…" Oslovil jej do tmy něžně, narovnal se, klekl si nad něho a láskyplně ho políbil na čelo, prsty jej hladil po vlasech a cítil, jak se celý rozrušeně třese, rukou sáhl vedle sebe na cíp polštáře, sevřel jej mezi prsty a hned ji stáhl k sobě, na břicho, bradu a oči. Téměř se schoulil do sebe a Berta ze sebe důrazněji odstrčil. Posadil se na posteli. Kromě bolesti v celém těle pociťoval i nesmírný vzlykot vlastní duše, která se přes ty momenty bezmoci, kdy se mu nedovedl ubránit, už odmítala přenést. Seděl na posteli s hlavou v dlaních a vnímal Bertovy rozehřáté, mužné ruce, jak jej objaly kolem ramen. Bylo to přeci úplně v pořádku, nemusel se ničeho bát. Strach se rozplýval, bolest vytrácela, otřesená důvěra mlčky skláněla hlavu. Prostě to nemůže být jiné. Tak to musí být. Dělá to pro něho. Slyšel jeho šeptavé prosby o odpuštění, ještě nikdy ho neviděl tak beznadějně zděšeného nad sebou samým. Ohlédl se na něho a ten pohled do jeho smutných hnědých očí přebil veškeré negativno, jaké předtím pociťoval. Nechal se jím obejmout a jen se opřel bradou o jeho rameno. Nesnášel tmu, a přeci musela být všude kolem, zírat na ně a dozajista se jim vysmívala. Ničemu nerozuměla a stejně zůstala na stráži, naslouchala jejich tichému špitání o věčnosti, přihlížela vzájemným něžnostem i mileneckým polibkům, a teprve nad ránem, když v pevném objetí vyčerpaní a rozervaní usnuli, se uráčila konečně odejít…
 


Komentáře

1 Ájvonka Ájvonka | 22. října 2012 v 20:30 | Reagovat

Krásne :) Strašne si Daria začínam obľubovať :3

Teším sa na ďalšie diely ^_^

2 Sungie Sungie | 22. října 2012 v 21:35 | Reagovat

Darius by se mohl zajímat o to zelenooké stvoření :-)

3 miss.kinney miss.kinney | 22. října 2012 v 22:11 | Reagovat

"Ty se mě bojíš…?" Pousmál se něžně a zamrkal na něho.
"Já se nebojím vás-… ale vašich myšlenek o mně."
Dokonalé. Prostě dokonalé ♥

4 Clowers Clowers | 23. října 2012 v 13:46 | Reagovat

Nepíšu komentáře, ptž si musím k tomu sednout až bude čas a klid, ted mám v hlavě spoustu informací, ale rozhodně piš piš piš, já to pak všechno okomentuji ;)

5 Kyra Kyra | 23. října 2012 v 17:57 | Reagovat

<3 <3 <3 já chci úplně neuvěřitelně do tý kavárny, Syhy, že taková někde existuje, žejo?
Jinak, po prvním dílu jsem si byla trochu nejistá, ale teď už v tom zase lítám :D je to skvělé

6 Karin Karin | 23. října 2012 v 19:29 | Reagovat

Nádhetně napsane.Ty dva k sobě patřej. :-)

7 Slečna N. Slečna N. | Web | 23. října 2012 v 23:16 | Reagovat

Potřebovala bych takovou kavárnu. Bavilo by mě sledovat všechny ty zbloudilé duše.

8 Zuzana Zuzana | 24. října 2012 v 21:50 | Reagovat

Fascinujúce.
Najskôr som sa dostala do tej prepodivnej kaviarne, kde v suteréne občas prebiehajú dražby chlapcov a tečie tam krvavá, nefalšovaná fontána...
To som už cítila v hlave vôňu kávy a krvi a nádherne sa to hriešne miešalo a do toho sa objavili tie posedávajúce a polihúvajúce postavy tak som nasala atmosféru umelcov čakajúcich na bozk od svojej múzy alebo už pobozkaných, ktorý nehľadiac na čas, nepohodlie, okolie tvorili svoje umelecké diela...
A do toho  prišiel ON, tentokrát v koži chlapca so zvláštnymi chvejúcimi sa dúhovkami... a znovu obklopený vôňou... dym a pomaranče... neuveriteľná príťažlivosť.
Syhrael, zamilovala som sa. Znova. Tvoje postavy sú nezabudnuteľné. Jedinečné a nádherné. Všetky, aj tie, ktorým určíš záporné úlohy (dodnes mi vŕta v hlave Saša :) asi sa tu nemá prečo objavovať, ale mne neschádza z mysli. To tie jeho oči... A dovolila si mi aby som Ti ho občas pripomenula, tak to zase robím, možno sa o ňom raz zrodí článoček) vlastne neviem akú rolu bude mať ten dymovo-pomarančový chlapec, ale nech urobí hocičo budem ho mať rada.
S príchodom Berta všetka mágia akoby zmizla, možno mi je to aj ľúto, ale Bert je v tej svojej obyčajnosti takým ostrovčekom skutočnosti. Teda nemyslím obyčajný v zlom, len okolo neho neprúdi to niečo čarovné. A v ich sexe mi chýbalo milovanie. Bol to sex asi nie bez lásky, ale určite bez tej pravej jedinečnej ozajstnej lásky.
Som totálne mimo... zase. Bože ako milujem Tvoje poviedky. Cítim sa akoby som cez ne vstúpila do inej reality.

9 Fee Fee | 25. října 2012 v 21:05 | Reagovat

Každá kapitola je divukrásný zážitek. Úchvatné, Syhrael.

10 Hannah Hannah | 2. prosince 2012 v 22:32 | Reagovat

celý ten príbeh sa začína kryť do zvláštneho oparu neskutočna... pri žiadnom predchádzajúcom som to necítila, dokonca ani keď v ňom vyskupovala sama Smrť, ale toto je vážne neskutočné... :)
dúfam, že si čoskoro nájdem čas aj na pokračovanie... :)
a po takejto kaviarničke zúfale, až bytostne zúfalo túžim a stále ju hľadám a nenachádzam, takže ak niekde existuje, prosím, prezraď mi kde!

11 Hela Hela | 14. června 2014 v 9:59 | Reagovat

Úžasná dokonalosť v najčistejšej podobe,musela som použiť tvoje slová z tejto kapitoly na vyjadrenie môjho pocitu,to tajomno z predošlej časti dýcha teraz v tajomnom dome i v tajomnom čašníkovi...v opise Dariusoveho sna o živote som sa úplne našla,pretože jeho viera vo fungovanie pozemských zákonov tvorenia si vlastného života ma fascinuje a verím že to tak je :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama