Duben 2013

Rubína - jedenáctá kapitola, část dvě

1. dubna 2013 v 18:27 | ﯤyɧrᵃعӏ |  ○○○ RUBÍNA

Stačilo několik dlouhých kroků, aby ho dostihl ještě u přechodu. Hypnos totiž neměl odvahu skočit mezi projíždějící auta. Když ho Darius chytil za kapuci bundy, skrčil se a zakryl si rukama hlavu, jako by očekával výprask.



Rubína - jedenáctá kapitola, část jedna

1. dubna 2013 v 18:26 | ﯤyɧrᵃعӏ |  ○○○ RUBÍNA

Čím lépe se k němu choval a dával mu najevo, že chce, aby přežil, tím lepší pořízení s ním bylo. Nejprve si k němu klekl na zem a dlouze si ho prohlížel, že brzy znal rysy jeho tváře nazpaměť. Zdál se mu docela jiný než Anastáz, přestože byli dokonale identičtí. Bert nalezl tu podstatu, která je odlišovala. Nikolaj měl vzdorný, divoký pohled, v němž se zrcadlila neukojitelná touha po tělesných rozkoších, smyslnost a chtíč. Z každého jeho pohybu bylo cítit vzrušení a pobídka. Zajisté pro něho nebylo důležité nic jiného, miloval sex a všechny nespoutané věci, v nichž nalézal volnost. Byl téměř lidská, smrtelná duše, a plně si uvědomoval vlastní identitu, se kterou možná nevěděl, co si počít. Bert věřil, že pro něho démonství bylo vykoupení a jakýmsi vytouženým danajským darem, který mu více přinesl, než vzal, a jeho povaha přirozeně neřešila, kolika lidem může ubližovat.

Jak před ním klečel, díval se mu do očí a rukou se ho opatrně dotýkal na tvářích, bradě a ve vlasech, bylo mu, jako by si ochočoval zvíře přivezené odněkud z nejzazšího kouta světa, kam nikdy lidská noha nevkročila.

"Myslím, že mě musíš nenávidět, vlastně se ti ani nedivím." Pověděl mu Bert a zlehka jej zatahal za vlasy. Nikolaj po něm rafl zuby, zakousl se mu do hřbetu dlaně, držel a nepustil, oči mu plály a syčel jako kočka. Jeho stisk ale nepůsobil bolest, pozbýval síly a zuřivosti. Bert jej klidně nechal, nedokázal odolat úsměvu. Obojek na krku mu povolil o dírku, načež se strhla zuřivá odezva, jak se Nikolaj pokusil ho stáhnout, zmítal sebou po zemi a byl na něho docela hezký pohled, když přestal a jen vyčerpaně ležel, sledující Berta děsivě modrýma očima. Potom se převrátil na břicho a jen si zmoženě povzdechl. Záda se mu nadzvedávala, jak dýchal. Sklonil hlavu. Litoval se. Bert si nadšením skousl rty. Za každý záchvěv lidství byl vděčný. Pozoroval ho chvíli a poté se spokojeně posadil do křesla, hladil Boženku, která se mu stulila na klíně do pevného klubíčka, vrněla.

Přemýšlel, co bude dělat dál. Očekával, že Anastáz si pro bratra přijde, bude bojovat. Zaváhal, zdali nepřemožená pýcha neudělala větší škody než užitku a hozenou kůstku si měl odpustit. Boženka zvedla hlavu. Z koupelny se ozval šramot, tupá rána a výkřik. Bert ztuhl, chtěl vstát, ale nemohl, jako by jej něco přikovalo do křesla. Zlověstné ticho vystřídalo vrznutí dveří a opatrné ťapání bosých nohou doprovázené chrastěním řetězu taženého po podlaze. Zůstal stát ve stínu mezi futry chodby a obývacího pokoje. Měsíc rozhrnul mraky, aby se na tu krásu také podíval a Bert díky němu uviděl nejsmyslnější věc ve svém dosavadním životě.