Rubína - POSLEDNÍ kapitola ( část 4 )

24. srpna 2013 v 16:57 | ﯤyhrael |  ○○○ RUBÍNA

"Tvůj bratr s tebou mluvit nechtěl. Já ano, ale ty jsi nevypadal, že bys mě poslouchal." Vrátil mu Bert něžně, znělo to neuvěřitelně klidně, jakkoliv hrůzně zněla Dariova slova. Vůbec nic mu nevyčítal.
"Odpusť mi to!" Hlesl Darius a objal ho. Přitiskl se k němu, jako by tím chtěl dohnat jejich ztracenou blízkost. Bert ho trochu zhoupnul v náručí, jako se to dělá malým dětem, když potřebují ujistit, že jsou milovány. "To nic…" Zašeptal a stiskl ho víc. "Nic se neděje."
Darius si položil hlavu na jeho rameno a mlčky naslouchal jeho šepotu. Byl příjemnější než kapky vytouženého deště.



"Dlouho jsi nebyl na terapiích, slib mi, že začneš chodit znovu. Budu na tebe vždycky čekat, abys neutíkal." Zasmál se Bert, měl ještě v živé paměti scénu, kdy ho vstrčil za dveře, přibouchl je a chvíli držel kliku, než se Darius uklidnil a nechal se přesvědčit, aby zůstal. Darius si zřejmě vybavil stejný zážitek, také se mu na tváři mihl úsměv, ale byl více smutný než pobavený, avšak docela smířený.
"I když -… po dnešku to možná budu potřebovat také." Uznal Bert a jen nerad se od něho odtáhl. Pohlédl do zrcadla a rychle ladil poslední detaily.
"To nevadí. Chytíme se za ruce a půjdeme." Pokrčil Darius rameny a pohladil jej po rameni. Bert vděčně přikývnul, naposledy se letmo políbili a byli připraveni jít. Báječně spolu ladili. Nejen myšlenkami. Darius měl na sobě smaragdově zelenou košili, Bert zase rubínově červenou. Tyto dva odstíny se báječně doplňovaly. Ale ještě něčím ti dva přitahovali pozornost než jenom tím, že jim to slušelo. Vedli se za ruce a jejich vnitřní souznění bylo viditelné na míle daleko.
"Zdalipak nás pustí?" Pousmál se Darius před vchodem Rubínu. Bylo tu mnoho lidí, někteří jen zvědaví, jiní plnoprávní hosté. U dveří stáli dva mladí chlapci ve slušivém obleku a tvářili se přísně a velmi důležitě, bedlivě střežili dveře a dívali se, kdo vchází dovnitř.
Darius na blonďatého mrkl a Bert jej žďuchl do zad.
"Nechej si zajít chuť!"
"Vypadá jako by vypadl z devatenáctého století." Ohlédl se ještě Darius po velmi půvabném chlapci a všiml si, že má na rameni vycpaného havrana.
"Je pod zákonem." Usmál se Bert a navedl jej ke schodům do sklepení.
"Tohle se dříve neřešilo." Odfrkl Darius. "Nějaké blbé zákony. Na lásku byl dost starý!"
"Ne." Zašeptal mu Bert do vlasů a vzal si od nějakého dalšího chlapce květinu. Měl jich plnou náruč, chryzantémy, tmavé růže a jiné pohřební kvítí. Byl velmi bledý a měl rudě nalíčené rty. Podal jim každému květinu a uklonil se.
Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že tu není mnoho lidí, ale bylo to jen pouhé zdání, důmyslně vytvořená iluze. Panoval zde menší milý zmatek a napětí střídalo nervozitu, neboť mezi umělci každý chtěl vyhrát. Otevřen byl velký sál sklepení s důmyslně zde rozmístěnými židlemi uspořádanými jako v kabaretu, nechyběl bar, od kterého pilněji než včely odlétali chlapci s tácy plnými drinků a číší s červeným vínem. Nabízeli hostům i sami sebe. V čele sálu byl umístěn dlouhý stůl, vyhrazený porotě a na zdi za ním potažené červeným sametem vítězná jména zakrytá obrovským prostěradlem. Malířství, fotografie, napsané, ale i jména umělců, kteří se věnovali divadlu, nebo třeba prosté magii, neboť i ta byla na Rubínu považovaná za umění. Zvědaví netrpělivě očekávali, až bude prostěradlo strženo.
"Podívej se tam," zašeptal Bert a ukázal bradou ke křeslu, které vypadalo jako trůn, bylo zlatě zdrobené s červeným čalouněním, ladilo tedy s jejími vlasy, a ostře kontrastovalo s vlasy blonďaté dívky, která seděla na opěradle a byla k Červenovlásce důvěrně nakloněna.
"Ach, zhrzená milenka Viktorie, jednou jí to výjimečně sluší." Neodpustil si Darius, myslel to však vážně. Červenovlasou půvabně doplňovala, neboť ta měla na sobě dlouhé večerní šaty stejně rudé jako její hříva, působila velmi žensky. Blonďatá zastupovala ten chlapecký element se svým viktoriánským oblečením, které snad původně bylo určeno pro některého z chlapců, ale protože byla velmi hubená a drobná, i černý frak jí padl. Nechyběl prsten na jed, ze kterého si co chvíli odsypala do zlaté číše. Neměl ji rád. Byla pro něho nečitelná, působila trochu chladně a nedostupně, a tento celkový podivný dojem byl jen umocněn kratšími vlasy, které ji dělaly o mnoho cizejší. Přesto všechno věděl, že ona je srdcem kavárny, neboť v jádru byla o mnoho milejší a útlocitnější než kdokoliv jiný. Bez dlouhých vlasů už ale nevypadala jako víla. Měla je stažené černou sametovou stužkou a působila unaveně, jako by jí boj o toto místo po boku Červenovlasé velmi zmohl.
"Vypadají, že se usmířily - nebo jen na oko kvůli lidem, aby to vypadalo." Konstatoval Bert, ale Darius ho chytil za ruku. Naznačil mu, aby se díval. Netrvalo dlouho a naskytl se jim toužený pohled. Blonďatá nenápadně zabloudila očima vedle k Červenovlasé - ta však ve stejný okamžik udělala to samé, setkaly se tedy pohledy. Nebezpečně to zajiskřilo. Darius by přísahal, že zahlédl v zelených očích Červenovlásky zlověstný příslib nenávisti a slyšel i syknutí - Nedívej se na mě takhle, ale to odporovalo tomu, že zůstala a nepohnula se, když jí Blonďatá položila ruku do vlasů, jemně po nich sklouzla prsty a naklonila se k ní, aby ji políbila. Moment se nic nedělo, jako by možná ona sama vyčkávala, bude-li odstrčena, a Červenovlasá se na ni jen vzdorovitě dívala a neudělala vůbec nic, před polibkem na tvář neuhnula, ale ani ho nijak zvlášť nepřijala, jen trochu přivřela oči, jako by se v ní mísily pocity záště i nevyhnutelné nutnosti. Blonďatá se usmála, shýbla se pro ni - zvedla ji do náruče i přes její protesty a nesla ji přes celý sál až dozadu ke skupince spisovatelů, kteří ji odměnili potleskem za tento poměrně statečný čin.
"Sem patříš!" Zvolala a vzdálila se na chvíli k baru se svými přáteli.
"Jako bych v tom někoho viděl." Usmál se Bert a povzdechl si. Darius se k těm dvěma otočil zády, aby jej vlastní svědomí nedostihlo. Mnohokrát se choval jako Červenovlasá, a byl to nepříjemný vhled do vlastního nitra.
Bert sáhl po dvou sklenicích s přípitkem, jednu podal Dariovi. Zastavil se u nich jeden z fotografů. Pozdravil se s Bertem, uklonil se mu, což Darius viděl velmi rád - potěšilo jej, že může být po boku muže, ke kterému se lidé chovají s úctou, protože něco dokázal.
"Víte, co se tu prý včera večer dělo nahoře? Já to vím od chlapců, kteří to tady právě přes noc připravovali." Pousmál se droboučký fotograf a pohladil si knír. Bylo mu už přes padesát a miloval ženy. Dával si velmi záležet, aby působil váženě, ale roznášel klepy více než kterákoliv sukně, co prošla jeho postelí. Ukázal bradou nenápadně k Blonďaté a Červenovlasé, které společně uváděly porotce na jejich místa. "Červenovlasé na chvíli přeskočilo a chtěla po Viktorii, aby jí prodala svoji část kavárny. Pozvala si na to dva chlapy. Umíte si to představit. Chvíli se tam všichni dohadovali, Viktorie to prý nechtěla podepsat. Ta mrcha ji tam nechala, i když věděla, jak moc se bojí mužů. Sešla sem do sklepení, kde zrovna vykládali chlapci na stoly Absint, tak si vzteky nalila. Jenomže Blonďatá se tam mezitím z paniky zhroutila, omdlela a přestala dýchat, a ti dva, co tam byli s ní, se vyděsili, že se jí třeba stalo něco opravdu vážného, takže ji přinesli v náručí sem, proto všichni se to hned dozvěděli." Odmlčel se na chvíli a žďuchl do Berta spiklenecky. "A když přišla k sobě, dostala hysterický záchvat, že Červenovlasá skutečně odešla, a to se potom strhlo pravé peklo. Nikdy bych to do ní neřekl, ale prý je opravdu úžasně cholerická. Nepomohlo, že chlapci se za Červenovlasou přimlouvali, že se tam opravdu chtěla vrátit, jen dopít láhev - dostali každý pohlavek. Viktorie prý rozbila úplně všechno, celý bar, každou láhev i skleničku, dala si skutečně záležet a zastavil ji až ten podivín -… jak se jen jmenuje? Ano, Ansem, ten! Přišel sem právě včas, aby tomu učinil přítrž, nebo by tahle naše milovaná pastouška lehla popelem, neboť v kritické chvíli vytáhla zapalovač a začala ten alkohol podpalovat!" Rozpřáhl náruč a láskyplně by nejraději objal celý Rubín.
Bert se radostně zasmál. Pobavilo jej to. Nevěřícně kroutil hlavou. Pohlédl na Daria, který měl na tváři také podivně zastřený úsměv. Když fotograf konečně odešel, Bert se k němu naklonil a políbil jej na špičku nosu. Zrcadlo. To bylo, co jim nabídlo na kratičký okamžik vhled do vlastního života.
Chytili se za ruce a společně objevovali rubínovou nádheru. S přípravami si někdo dal opravdu záležet, mělo to na starosti více uměleckých duší, které se elegantně propojily, a nabídly tak ostatním od každého trochu, aniž by se zde cokoliv navzájem rušilo. Nic nebylo zbytečné. I řecké zátiší v zadní části sálu vyvolávalo nadšení. Chlapci, ale i několik dívek, představovali olympské božstvo. Lidé je obdivovali, a hádali jednotlivé bohy. Nejsmyslnější byla Afrodité, také excentrický, nádherný Árés byl velmi obdivován, a svoji prostopášnost ventiloval tím, že k sobě co chvíli přivinul některého z jiných bohů a políbil ho na ústa za halasného povyku všech.
"Ach bože -… to se mi snad jen-…" Vyhrkl Darius a pevněji chytil Berta za zápěstí. Ten dobře věděl, co Daria šokovalo, schoval úsměv do sklenky a bavil se jeho výrazem.
Nechyběl totiž ani bůh spánku. Hypnos. Byl velmi spoře oděn a v náručí držel kytici z makovic, jednu měl volnou a laškovně se jí dotýkal spánku boha války, který mu naznačoval, že se omámit nechá dozajista rád. Eris mezi ně hodila své jablko sváru, skutálelo mezi hosty k Dariovým nohám, dříve než ho mohla dostihnout Iris, bohyně duhy s překrásnými šaty tisíců barev, Darius ho sevřel v dlani a pohledem zabloudil k bratrovi, který po něm natáhl dlaň.
"Té nejkrásnější!" Zvolala dívka představující bohyni sváru a významně se podívala na tři překrásné bohyně, které se na sebe záštiplně mračily.
"Tedy tobě. A můžeš odvrátit Trojskou válku." Povzdechl si Darius a věděl, že s tím nic nezmůže. Podal mu jablko. Hypnos se mírně uklonil a položil mu ruce na ramena: "Nezlobíš se … příliš, že jsem tady?"
"Co mám s tebou udělat…" Rezignoval Darius smířeně.
"Domluvil mi to Bert!" Neopomněl Hypnos nadšeně a bezelstně. Bert mu za Dariovými zády naznačoval, že ho uškrtí, až budou sami.
"Říkáš … Bert?" Pozvedl Darius obočí, ale neznělo to nijak zle, jenom hravě, což Berta překvapilo a nebál se mu pohlédnout do očí, když se na něho Darius podíval. Na Hypna zavolal jeden z Bohů, proto políbil Daria rozpustile na ústa a zmizel ve víru rejů.
"Ještě dnes večer pochopíš, proč jsem chtěl, aby tady byl -…" Zašeptal Bert a Darius si namísto odpovědi položil dlaně na spánky. "Kde je vůbec Anastáz?" Rozhlédl se. Hledal jeho nepřehlédnutelnost. Bert jej vděčně navedl pohledem k baru, kde se Anastáz věnoval několika váženým hostům. Doléval jim omamný zelený nápoj. Sálala z něho neuvěřitelná energie.
"Dá na Hypna pozor, podívej se, jak ho pořád starostlivě pozoruje." Rozněžnil se Bert a Darius mu zabručením dal zapravdu, že je to skutečně velmi skvostné, že jeho malý bratr našel lásku tak snadno, zatímco on pro ni bloudil světa kraj.
Ozval se její typický smích blízko nich, procházela s nějakým váženým hostem, držela si cíp večerní róby, aby se jí lépe šlo. Vypadala po dlouhé době šťastně.
"Je to ale stejně zvláštní, že vyvázla tak -... lehce. Z lovecké zbraně … by musela mít obrovskou ránu. Na místě by byla mrtvá. Je to dost podivné." Zamumlal Darius a podíval se směrem ke křeslu, kde se posadila. Červenovlasá si jeho pohledu všimla, tak všímavá a pozorná byla. Pousmála se, pokynula mu sklenkou a on by přísahal, že v jejích očích zahlédl úsměv samotného ďábla, kterému na ní přeci jen záleželo.
"Je to prý jeho milenka, říká se to, věříš-..." Zašeptal Darius a nepřestával ji pozorovat.
"Koho?" Ohlédl se Bert na něho, protože si zrovna doléval sklenici vanilkovou vodkou, kterou mu přinesl někdo z fotografů.
Darius neodpověděl. Přerušil jej potlesk. Setmělo se.
"Kouzelník, opravdový, podívej!" Rozzářil se Bert, tleskl a ukázal bradou ke stolům porotců, před nimi najednou stál muž. Bohatě, přesto velmi elegantně oblečený. V setmělém sklepení mu všichni tleskali. Sundal si cylindr a všem se uklonil. Usmál se a ukázal trochu špičaté zuby. Měl pronikavý pohled, černé oči dohlédly do hlubin duše úplně každého a v záři malých oranžových světýlek se jeho tvář zdála poznamenaná staletou moudrostí, ačkoliv mu nemohlo být více než padesát let.
"Nemáš strach?" Zašeptal Darius a zavřel na chvíli oči.
"Já se ničeho nebojím!" Odpověděl Bert a udělal několik kroků vpřed, aby lépe viděl. Darius zůstal stát. Bušilo mu srdce. Utéct nemohl. Byl mu upsán. Cítil, jak se do něho ty oči zaryly a vyleptaly mu díru do srdce, které nasáklo pochyby o tom, zdali je to takhle správné.
 


Komentáře

1 Zuzana Zuzana | E-mail | 24. srpna 2013 v 19:36 | Reagovat

Tak toto je šok:) príjemný:) Viktoria je celá a baví sa s červenovlasou? Čo je to medzi nimi za vzťah?  Veď ona ju tam naozaj nechala a keby neodpadla a chlapi by sa nezľakli...
Červenovlasá prežila lebo má ešte sedem alebo koľko životov... ona sa fakt premieňa na mačku...?
Je to úúúplne úžasný príbeh. Strácam sa a potom mi svitne a občas je to celkom inak. Som strašne zvedavá čo ešte bude. Túto poslednú kapitolu si neskutočne užívam. Jej zamotaný dej, ktorý sa občas akoby rozmotal aby sa potom zamotal inak:) Vidím, že je tu Hypnos a Anastáz, sú v pohode a to ma teší ale kde je Nikolaj a Thanatos?

2 Karin Karin | 25. srpna 2013 v 14:04 | Reagovat

Tahle kapitola něco rozmotává a opět něco zahaluje. ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama