Sibiřské noci - 5.kapitola ( Dívka odnikud )

26. ledna 2014 v 21:21 | slečna N. |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN
Syhy se snad už brzy vrátí =o)
N.






Říkali, že to bude nejsilnější bouře za posledních sto let, která se do této zapomenuté sibiřské vesnice přižene. Už od časného rána převládalo napětí a po celý den obyvatelé ustaraně vyhlíželi obtěžkané mraky, které měly přinést první sníh. Zabezpečovali stáje a uvazovali zvířata. Urychleně dělali zásoby, kdyby se nedostali několik dní ven.


Dalo se tedy říci, že na pravou sibérii byli pečlivě připraveni. Přesto, když se skutečně nad obzorem začaly objevovat černé trhance a zvedl se vítr, bezradně lomili rukama jako malé děti a narychlo se přesouvali od domů do maštalí a z nich zpět, jako by nevěděli, kde skutečně může být bezpečno.

Kde však panoval největší klid, bylo opuštěné nevelké stavení pod břízami. Nutně potřebovalo novou střechu, ale mladý muž, který v něm žil sám, to zřejmě nepovažoval za vážnou věc.


Vladan Lisalim vlastně nic nepovažoval za vážné. Žil sám, neměl žádná zvířata kromě toulavého psa. Často pořádal v domě pitky pro své přátele, ale přesto si uchovával určitou noblesu a nebyl to žádný padlý piják. Vlastně byl i docela pohledný, statný a mužný, s hlubokýma podmanivýma očima a ušlechtilými, ostře řezanými rysy. O ženy neměl nouzi, ale ve svých třiceti čtyřech letech se netoužil ještě zapomenout. Bezstarostně si zval krásky, slabost měl zejména pro bujné černovlasé ženy, ale žádná nebyla osudová.


Měl prý jisté schopnosti uzdravovat a léčit bolavé duše, míchat medicíny a lektvary, a tím si vydělával peníze. Také to byl obchodník se starožitnými věcmi, překupník a všelijak jinak se životem potloukal. Nevedl si vůbec zle, a nejvíce peněz ovšem měl ze své krve - ze svého rodinného původu, na který byl velmi pyšný, a kvůli tomu se vášnivě rád pral.

Vladan byl nezkrocená, divá povaha. Pro ránu nešel daleko, byl prchlivý a často jako by duchem nepřítomný, roztržitě zasněný. Přesto mazaný jako lišák, nic si nedal líbit a hned se orientoval, o všem věděl. Ve vesnici se těšil úctě.

Blížící se bouře ho proto nemohla nijak znepokojit. Nanosil si dříví, zatloukl okenice, na stůl postavil dobrou pálenku a při svíčce četl z knihy, kterou od někoho dostal. Pes ležel na zemi a poklidně spal, ačkoliv bouře lomcovala okenicemi a mezi skulinami táhla zima. Několik jiskřivých vloček dopadlo na psí tlapky, když přiběhl nad ránem ke dveřím a radostí zaštěkal, protože cítil někoho známého.

Vladan rozespale zabručel, spal jen nalehko, nepřikrytý. Hned, jak vstal, lokl si kořalky. Tloukl na něho Jurenkov, hlava jejich vesnice. Otevřel mu se zamračeným výrazem. Do místnosti vpadl mokrý sníh a Jurenkov celý udýchaný, jak se k němu brodil, ho hned chytil za rameno.

"Pojď, to musíš vidět, stal se - … zázrak, u Čalkuských, rychle pojď!"


Vladan zabručel, ale vzal si kabát a šel. Spousta holohlavých stromů byla vyvrácena i s kořeny, několika maštalím se propadly střechy. Některé cesty ještě nebyly prohrnuté, ale lidé se raději nechali zaměstnat nezvyklou událostí, než aby se hrozili nad následky bouře.

Stáli v hloučcích okolo stodoly sedláků Čalkuských, jako by uvnitř vytryskl pramen léčivé vody, a oni si přišli alespoň pro jedinou kapku.

Jurenkov a Vladan dav rozhrnovali rukama, a ze všech stran se ozýval vzrušený šepot. Tlačili se po udusaném sněhu, když najednou se ocitli ve stodole a odstrčením několika zvědavých se jim naskytl podivný pohled.


Na jedné otepi sedělo podivné stvoření. Při bližším zkoumavém pohledu v tom rozpoznali dívku. Ale krásnou, že přecházel zrak. Oblečená byla velmi prostě jen ve lněných šatech s dlouhým vyšívaným rukávem, přes ramena měla přehozenou pelerínu pletenou na široká oka, nevhodnou do sibiřské zimy. Měla bledou, narůžovělou pleť nijak zhyzděnou mrazem, veliké modré oči a půvabné rysy. Vůbec se nedala srovnat s hrubými venkovskými děvčaty, na první pohled sem nepatřila. Korunou její krásy byl dlouhý cop z blonďatých, téměř bílých vlasů, silný jako mužské zápěstí, spadal já přes rameno až ke stehnům.


"To je krása! Anděl!" Vydechl Jurenkov a už chápal, proč jsou lidé tak u vytržení. Taková dívka nebyla nikde ze širokého okolí, o její kráse by všichni věděli. Navíc podle oblečení a rysů vypadala spíše jako cizinka. Seděla tam trochu nejistě a bezduše, sukni mokrou, ucouranou od sněhu, jako by se trochu bála, ale určitě ne o sebe - podle dlaně, kterou měla zčásti skrytou pelerínou, bylo snadno rozpoznatelné, že je těhotná.

Lidé si ji zvědavě prohlíželi, mluvili na ni, vzácně se někdo přiblížil a prsty se dotkl copu, aby zvolal, že je hebký jako hedvábí, a někteří z uctivé dálky v hloučcích ohnivě řešili tuto událost, hned se přeli o nesouvislých věcech, snad se schylovalo ke rvačce, jak nevěděli, co si s dívkou počít. Zřejmě nemluvila a oni nemohli pochopit, kde se tady přes noc vzala. Neměla ani žádné věci, nic.


Vladan zůstal stát na místě jako přikovaný a nebyl schopen se pohnout. Cítil, jak se mu dlaně svírají v pěst a zase se povolují, jakmile se na něho dívka podívala. Když si později kdykoliv přehrál v hlavě ten okamžik, znovu a znovu ten prostý okamžik, pokaždé se mu zastavilo srdce, jako by se to stalo právě teď s celou tou silou věčnosti. V jejích očích byla prosba a neuvěřitelně mnoho důvěry, jaké se dostalo jenom jemu, snad ani ona pořádně nevěděla proč.

"Našla se v mé stodole, k nám půjde!" Zabručel sedlák Čalkuský a ohradil se proti všem ostatním, kteří hladově nabízeli pro dívku přístřeší.


"To zrovna! Běhnu nějakou, ještě v naději! Ne!" Vykřikla jeho žena. "Nikdy!"

"Kuš, babo!" Stáhl si muž čepici a ženu s ní uhodil po zádech. Všichni se smáli, protože hned dostal za vyučenou a dokonce začal utíkat.

Vladan přišel až k dívce, ta na něho upřela smutné oči. Vyzařovalo z ní cosi nadpozemsky křehkého a přitom tajemného, že by se tím klidně udusil, kdyby jen mohl a ona mu to dovolila. Byl si jistý, že pokud se jí dotkne, rozpadne se v prach. Byla úplný opak všech divých žen, které si dovedly alespoň nakrátko získat jeho srdce.

Všiml si, že má na rukách modřiny a že dlaň si na břicho tiskne velmi křečovitě, určitě měla strach o dítě. Mohla být už zhruba v šestém měsíci. Její zdravotní stav určitě nebyl nijak uspokojivý. Možná ji někdo vyhnal do náruče jisté smrti, protože její těhotenství mu bylo nepohodlné, to se tady stávalo běžně, ale tato dívka určitě nebyla prostá děvečka, která doufala, že potěšením pána se dočká vládou nad celým statkem. Bouře se jí zželelo a ušetřila ji. Jak se ale dostala sem do opuštěné stodoly, kde mohla přečkat do rána, bylo i jeho fantastickému uvažování záhadou a dívka nevypadala, že by dokázala - chtěla - něco říct.

"Dost! Ke mně půjde! Já jediný ji mohu léčit." Slyšel Vladan sám sebe, jak hřmí na celou stodolu a všechno ztichlo. Vzal dívku za ruku, nijak se nebránila, naopak za ním poslušně šla, zcela dobrovolně, jak se ukázalo, když její dlaň pustil, a ona za ním volná přesto kráčela, vysíleně, že mu nestačila, a vypadala přitom zoufale, jako by se bála, že zmizí a nepočká na ni.

Lidé zřejmě byli tolik ohromení, že se za nimi nikdo nerozběhl, ani se nepodivoval, naopak se před nimi rozestupovali. Vladan nevěděl, co to do něho tak náhle vjelo. Uvázal si na krk dobrý skutek. Mohlo se mu to vymstít.


Zavedl ji k sobě domů, přivítal je pes, dívka se mu velmi zalíbila, a když se posadila na židli, chtěl jí vyskočit na klín, čemuž se ustrašeně bránila. Vladan psa okřikl, a tím ji vyděsil ještě víc, že začala zprudka dýchat a skoro se schoulila do sebe. Pochopil, že to nebude snadné. Bylo velmi pravděpodobné, že potratí. Dítě ji vysilovalo, ačkoliv to byla její jediná drahocennost.

Vladan nevěděl, co si počít, nalil si sklenici kořalky a sedl si naproti ke stolu.


Dívka ho pozorovala mírnými očima, ani nevěděl, jestli umí řeč.

Vrzly dveře, pes zaštěkal. Byla to porodní bába, malá shrbená osoba, věkem a vráskami odpovídající několika staletím. Už se o podivnosti také doslechla. Nechala otevřené, do místnosti táhla zima.


"Co zíráš, Vladane, běž zatopit, ohřej jí polévku a dej nějaké lepší šaty, co tu máš po nebožce matce!"


Vladan bez řečí vše udělal a odešel ven pro dříví, ta záminka mu přišla vhod. Lidé se trousili do svých stavení, brodili se někteří po pás sněhem, vykládali si a stále ještě řešili tajemnou dívku. Jurenkov k němu přiběhl a chtěl mu pomáhat se dřívím a možná by se k němu nejraději rovnou nastěhoval.


"Takovou krasavici ti poslalo samo nebe, ty chlípný ďáble!" Neskrýval závist a hodil po Vladanovi jedno menší poleno. "A že je těhotná, to vůbec nevadí." Zasmál se.

A kdo je z nás dvou větší chlípník, pomyslel si Vladan a najednou mu byl Jurenkov vyloženě odporný jako všichni muži ze stodoly, kteří jen doufali, že dívka skončí u nich, a budou se z ní těšit, narozené dítě pohodí toulavým psům, a poté jen budou tvrdě platit kořenářce za lektvary, aby jen tak znovu neotěhotněla.


Dokonce i krejčí, ten dobrý člověk, za ním přišel s koženým měšcem a několika zlatými prsteny po své zesnulé manželce, a důležitě Vladana přesvědčoval, že jeho promrzlé stavení a divoká povaha nejsou to pravé pro nastávající ubohou, zavrženou matku, kterou bouře jistě seslala jen do jeho vlastní náruče. Vladan ho vyprovodil polenem, které po něm prve hodil Jurenkov - i s ním ostatně udělal krátký proces - a s náručí dřeva se vrátil do domu.

Voněly tu nějaké bylinky, rozpoznal levanduli, velmi vzácnou u nich na Sibiři, a na plotně vedle polévky se vařil čaj z mateřídoušky slazený medem, ne na ten správný ruský způsob, nýbrž jako prostý odvar. Věděl, že porodní bába si to nechá všechno tvrdě zaplatit, byla to přísná ženština, ale svému řemeslu rozuměla a pokud mohla udělat něco, čím dívce pomoci, neměl námitek.

Dívka už měla na sobě čisté šaty, seděla u stolu a jedla polévku, s chutí a žádnou bázní, držela lžíci velmi vznešeně. Vladanovi se při pohledu na ni udělalo horko po celém těle, neboť v modrých šatech vyšívaných zlatou nití jí to velmi slušelo. Byly to šaty jeho zesnulé matky, sváteční, voněly polním kvítím a schovával je ve skříni z úcty k ní, aniž by si dovedl představit, že je nějaká jeho žena ještě někdy oblékne.

Přiložil do kamen, za chvíli bylo po domě teplo, nechal dívku, aby se najedla, a poté ji zavedl do ložnice, kde sám nespal, měl totiž svůj pokoj, a ložnice zůstala tak, jak ji ještě používala jeho matka, než zemřela. Byla tu velká postel ze světlého dřeva, bílý toaletní stolek se zrcadlem, světlá skříň plná dámského oblečení, a ne prostého, protože jeho matka než se do sibiřské vesnice uchýlila s jeho otcem na dožití, byla vyhlášená petrohradská kráska, a podle toho se chovala i oblékala. Měla tu i obrovskou šperkovnici, po víko plnou drahocenností. Nechyběly tu ani sušené květiny, obrazy a jiná výbava, kterou by člověk tady v chudém kraji rozhodně nečekal.

Dívka zůstala uctivě stát na prahu - dlaň stále položenou na břiše - a snad pro ni byl pokoj velikým překvapením, plaše se rozhlížela. Usmála se na něho vděčně. Vladan by jí snad celý ten pokoj hned písemně daroval, aby znovu ten úsměv viděl, ale to už přišla přísná bába a přibouchla mu dveře před nosem.


A tak to začalo.

Zamiloval se do ní. Úplně ho očarovala. Chodil se na ni dívat, když spala, porodní bába musela na jeho výslovnou žádost docházet každý den, koupil krávu, kterou ještě ten den nechal porazit, aby měl pro ni maso na polévku. Zjistil, že má ráda čokoládové bonbony, a tak když v neděli jezdil do nejbližšího města, pokaždé ji přivezl papírovou krabičku převázanou růžovou stužkou s malými francouzskými kousky, a činilo mu až bolavé potěšení pozorovat, jak stužku rozechvěle rozbaluje, něžně si bere zdobený kousek čokolády a pomalu vkládá do úst s přivřenýma očima, dlaní spočívající na břiše, to gesto pro ni mělo zřejmě speciální význam, jak se ujistit, že její dítě je v pořádku.

Ale nevěděl o ní Vladan zhola nic. Nikdo vlastně vůbec nic nevěděl. Jako by se skutečně propadla z nebe, nebo ji stvořila bouře. Mohlo jí být asi dvacet let. Mluvila dobře rusky, měla jen zvláštní přízvuk, který Vladan nedokázal nikam zařadit. Neřekla mu ani jméno, jako by to nedokázala. Brzy jí začal říkat Pomněnka, kvůli těm modrým šatům, které jí tak slušely a nosila je nejraději, až to zkrátil jen na miloučké Něnka a ona na to kupodivu začala slyšet, snad se jí to také líbilo.

Brzy začala dělat práci po domě, kterému ženská ruka opravdu chyběla, také uměla vařit. Vladan byl překvapen, ale neprotestoval, neboť vypadala, že jí to pomáhá získat jistotu a navíc si nepřipadá jako cizinec. Ještě se ale někdy zadýchala, zatočila se jí hlava, srdce se rozbušilo, musela se posadit. V tu chvíli měla nejvíc strachu o to malé, které ji, jak rostlo, stále víc a víc vysilovalo. Vladan ji pokaždé starostlivě pozoroval a docházelo mu, že už ji teď nedokáže poslat pryč a že se brzy stane nevlastním otcem cizího dítěte. Přál si, aby to bylo děvče, protože by k němu dívka mohla přilnout, a poté by mu snad porodila chlapce, který by -… jenomže takové myšlenky dál nerozváděl, neboť i jeho hříšné duši připadaly velice nedobré. Ale musel uznat, že budou asi vysoce pravděpodobné, protože dívku tu nijak nedržel, naopak jí vysvětlil, že může kdykoliv odejít.

Podívala se na něho, usmála se a zavrtěla hlavou. Byla tu zřejmě spokojena. Občas ho chytila za ruku, nebo ho pohladila po tváři. Po večerech četla některé jeho knihy, ale všiml si, že jí taková hluboká literatura nebaví, velmi nad ní utrápeně vzdychala a hleděla raději z okna, jak padá sníh. Napadlo ho přinést jí klubíčko vlny, a tím ji potěšil, takže seděla v křesle se psem a pletla si na dítě, zatímco on si vařil své medicíny a bylo to celé takové spokojené a klidné, že přestal pít a toulat se, nepořádal divoké večery, aby měla klid.

Po vesnici se rozkřiklo, jaký zázračný vliv dívka na Vladana získala. Někteří tvrdili, že je to důmyslná čarodějnice, která ho jen obere o všechny peníze a majetek a do vlastního hnízda mu nasadí kukačku, většina vymýšlela při hraní karet fantazijní teorie o jejím původu. Zvědavci přicházeli do Vladanova domu s jakoukoliv záminkou, aby se na dívku mohli podívat. Našla se i hrstka hodných starších žen, kterým se mladé matky zželelo, takže měla brzy pro dítě zařízenou výbavu, braly ji také mezi sebe na ruční práce, které při zimních večerech dělaly.


Uplynuly sotva dva měsíce. Vladan se vrátil pozdě večer z města, a našel ji v kuchyni vysílenou a v bolestech. Všude bylo plno krve a dívka skoro nedýchala. Zaběhl pro porodní bábu přes celou vesnici, která si k pomoci vyžádala další dvě, přitom mu pověděla, že pravděpodobně o dítě přijde a sama možná zemře, neboť je velmi slabá.


Vladan chodil po domě jako lev v kleci, snažil se neposlouchat křik z ložnice a poté už jen chodil mrazivou nocí a naléval si, že nad ránem, když pro něho konečně jedna přišla, v náručí držící dítě, láhev mu vypadla sama z rukou. Ani se na dítě pořádně nepodíval. Byl to chlapec. Vtrhl do ložnice, kde bylo hrozivé ticho, temno a pronikavá, ostrá vůně pálených bylinek.

Vrhl se k posteli, dívka byla živá, nesmírně vyčerpaná, bledá a ztěžka dýchala. Hladil ji po vlasech a líbal na čelo, jen si přál, aby zůstala naživu.

"Dítě-… chci svoje dítě, je v pořádku?" Zašeptala prosebně a skoro plakala, chytila ho za ruku.


"Je příliš slabá, aby se o dítě postarala, nemá ani mléko." Namítla jedna z žen, znělo to rozumně. Vladan viděl dívčinu zoufalost a zároveň jiskru v očích, díky které poznal, že zemře nikoliv na hrůznost porodu, ale žalem a steskem. Sám chlapce i přes protesty všech žen přinesl a položil jí ho do náruče.


Sám se divil, kde se v něm ta znalost vzala.

Pozoroval, jak se rozzářila, chlapec vůbec neplakal, ale byl živý, dýchal, a ještě celý ošklivý, pomačkaný, mokrý, tiskla ho k sobě, až měl strach, že mu snad ublíží.


Stál tam a díval se, i když ženy už poklidily a dávno odešly, sedl si do křesla a vnímal ten zázrak, tu překrásnou chvíli, kdy ho držela v náručí a nic pro ni neexistovalo. Úplně rozkvetla, rozzářila se, stala se z ní žena, měla růžové tváře a v očích vepsanou tu milou něhu, jakou má každá matka. Nikdo by nehádal, co několik hodin vytrpěla.

Vladan pochopil, že se zamiloval, a když se k ní opatrně posadil a ona se na něho podívala a ruku mu položila na ten zamotaný uzlíček, který poprvé trochu zaplakal, pověděla mu tak, že tomu sám na chvíli uvěřil, a tak jej to uvnitř zasáhlo, že by přikývnul každé její prosbě: "Jmenuje se Christian, Vladane, a bude to i tvůj syn. Slib mi, že se o něho postaráš, prosím."

Damián rozrušeně zavřel psaní. Trochu se chvěl, touhou číst dál, a zároveň bázní, že bude spatřen - slyšel šramot pod schody a rychle krabici schoval zpátky pod postel.


Vladan. Šel nahoru a volal ho. Damián rychle zastrčil psaní pod tričko a vyběhl mu naproti.


Srazil se s ním a hned sklonil hlavu, nemohl se na něho ani podívat - zrudlý hanbou, že ví.

"Damiáne-… Maličký," oslovil ho Vladan, zvykl si tak říkat mu po Ansemově způsobu, "mám návštěvu, potřebuji, abys nám uvařil kávu." Zlehka se dotknul prsty jeho ramene. Prohlížel si ho. Chlapec se mu něčím nezdál, jako by viděl něco a cítil se provinile.

Damián horlivě přitakal a skoro utíkal do kuchyně. Byl roztržitý a nesvůj, málem převrhl jeden pozlacený šálek. Slyšel burácivý smích hostů z obývacího pokoje, mluvili plynulou ruštinou, neměl problém jim rozumět.


Když přinášel nakrájený dort, úplně tedy věděl, o čem se hosté baví, i když střídavě mluvili přes sebe a v pokoji byl velký zmatek. Vladan naléval koňak a přede všemi chlapce pochválil, poděkoval mu, že už může jít a nebude po něm nic potřebovat, ale ať si určitě vezme také kousek dortu. Byl to nepečený marcipánový, příšerně sladký. Damián s úsměvem poděkoval, ale nepřekonal se.

"Krásný chlapec, moc krásný!" Zvolal jeden z mužů a obdivně si Damiána prohlížel. "Vladane, ty starý lišáku, jak se ti to podařilo, takový skvost, aby u tebe dobrovolně pobýval!"

Damián plaše uhnul očima a věděl, že je největší čas zmizet.

"Vždyť je to jasné, Vladane, kde máš vůbec svého syna? Říká se, že kvůli němu by všechny dívky z města šly bosé na Sibiř, ale on nemá oči ani pro jednu." Pousmála se tuze krásná žena s perlovým náhrdelníkem. "A já se mu vlastně ani nedivím." Zabručela ještě a Damiána si pečlivě prohlédla, byla s ním zjevně velmi spokojena a potěšila se jen z pohledu na jeho jemnou krásu.

Damián si v hrůze uvědomil, že možná si o něm povídá celé město, že je malá proradná a lstivá koketa, která spí s mladým Lisalimem a tak má v domě královské postavení a dobře to vymyslela.

Nepříjemné uvědomění. Skutečně opravdový čas zmizet! Nakročil ke dveřím nenápadně -… Vladan se zasmál na ženu s náhrdelníkem a položil mu paži kolem ramen, počechral mu vlasy, Damián jen pozoroval jeho velký zlatý prsten s černým kamenem a nemohl utéct.

"Však bodejť tak, ženy jsou tuze špatná stvoření! Ani krásné tohle století vůbec nejsou -… až na vás, velectěná, vy jste poslední třpytivou hvězdou v modravé dálce." Zapěl Vladan a pár mužů mu zatleskalo, žena se z pěnivé bestie změnila v růžolící poupě a skryla si ústa dlaní v tichém - chi-chi-chi.

"Ale chlapecká krása, to je něco jiného! I ta povaha a oddanost, ta čistá oddanost, to umí jen chlapec, dívka a žena nikdy!" Podíval se Vladan na Damiána a ten si připadal průhledný jako průklepový papír, že se díval přímo skrze něho: "Ženy vás lapí a poblouzní, namluví vám nesmysly a vy jim věříte - a pak se stane -… něco, cokoliv, a zbudou vám jen oči pro pláč a samé neštěstí."

"To je pravda." Zabručeli muži svorně a napili se na to koňaku.

Vladan konečně chlapce pustil.

"A ten tvůj syn, kde tedy je? Však jsem ho viděl dnes … ve městě, ne?" Podivil se jeden z nich, Damián se zarazil uprostřed kroku a vyděšeně se ohlédl. I Vladan zbělal, ale jen proto, že si to hned uvědomil a rozhodil rukama rázněji, než kdokoliv očekával: "Cože? To ne! Já mám jen jediného syna, a ten je pokud vím, teď v Petrohradě."

"Ach tak," zamumlal muž a snad mu to nešlo na rozum, nabíral lžičkou dort. "To tedy není důležité, zřejmě jsem se popletl -… viděl jsem jej na náměstí, to odsud není vůbec daleko. Vyšší blonďatý mladík s modrýma očima -… hned jsem si myslel, to je ten od Lisalimů! Prošel jsem kolem něho a řekl jsem mu - Vyřiďte pozdravení otci! - a on se tak usmál, jako ty, Vladane, ach ano, usmál se přesně jako ty, a to nebylo, že by ti byl podobný rysy, to ne, jen to gesto, to mě v tom utvrdilo, že je tvůj! A poté nastoupil k někomu do auta, to jsem nevěděl, ke komu, mělo černá skla. A tak asi se usmál, protože žádného otce třeba neměl, že, a já se takhle spletl!" Rozesmál se muž. "Takže máš jen jednoho syna a ten je přes tisíc kilometrů daleko! Jak popletený svět."


Vladan mlčel, churavě bledý a stranou celé společnosti myšlenkami, i když stál přímo uprostřed. Damián viděl, jak svírá dlaně v pěst a zase je povoluje, třásly se a myšlenky bloudily někam daleko o mnoho let zpátky. Damián věděl kam a hořce litoval. Položil si ruku na břicho, aby mu nevypadlo psaní zpod trička, doslova pálilo, a konečně utíkal pryč. Nechtěl tomu už přihlížet. I kdyby to Vladan zapřel před celým světem, Damián by pořád věděl, i by to odpřisáhl, že blonďaté syny s modrýma očima má dva, a není to krev, kdo to má na svědomí, ale obyčejné slovo, které kdysi před mnoha lety někomu dal ...
 


Komentáře

1 Eyelids Eyelids | 26. ledna 2014 v 22:43 | Reagovat

Vďaka. Čakám.

2 sachmet sachmet | 27. ledna 2014 v 10:21 | Reagovat

Děkuji moc za další díl (opět jsem na něčem závislá a tak tu denně vyhlížím) :-)

3 Zuzana Zuzana | E-mail | 27. ledna 2014 v 12:39 | Reagovat

Nuž, po tomto som ešte zmätenejšia ako som bola. Prečo, keď Vladan naozaj Chrisovu matku miloval a keď porodila, nezdalo sa, že by mu to dieťa nejako prekážalo, potom Chrisa odohnal? Prečo mu ubližoval? Alebo ako to bolo. Som strašne zvedavá na pokračovanie.
Kto písal tie pamäti o Vladanovi a jeho láske? Zdá sa, že čím viac viem, tým viac otázok sa vynorí. Milujem tento príbeh...

4 Jmenoneasi Jmenoneasi | 28. ledna 2014 v 14:28 | Reagovat

úžasné! Taková kniha o rodinné historii :-) to je velmi zvláštní.

5 Karin Karin | 28. ledna 2014 v 17:12 | Reagovat

Těch tajemství v rodině bude asi víc. :-(

6 Kik Kik | 30. ledna 2014 v 7:34 | Reagovat

Hmm, to sa dalo čakať, že ich mama bude krásavica. Damián! Vráť sa do tej izby a okamžite si to dočítaj! :D:D  Som zvedavá, čo by Vladan spravil, keby ho našiel, čo presne číta.  Zbiť by ho zrejme nemohol, tie papiere sú Ansemove, no kto vie? :) Možno áno...

7 flixo flixo | 18. února 2015 v 17:05 | Reagovat

úžasné, přečetla jsem to jedním dechem. bylo to jako číst nějakou starou báji, pověst, ale přitom jí věřím do posledního písmene. taky mě mrzí, jak se i přesto všechno Vladan ke Chrisovi zachoval. přemýšlím, zda ti dva mají ještě nějakou šanci..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama