Sibiřské noci - 11. kapitola ( Maximální sblížení ) část jedna

23. května 2014 v 22:51 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN
S designem se mi fakt nedaří, neustále to předělávám.

Přináším alespoň další kapitolu. Váhala jsem, jestli ji pojmenovat Sblížení nebo Maxmilián.
Je tam tedy od každého trochu.

Hezké počtení!




Pamatoval si, kdy ho poprvé spatřil.

Byl jím okouzlen. Následně tyto pocity vystřídala bezmoc a vztek na toho, kdo jej pohodil do prachu ulice. To už si uvědomil, že mu na něm záleží a že ho chce, že ho vlastně potřebuje po svém boku, jinak se stane nějaká katastrofa pro jeho život a možná pro celý svět.

Ale ono nebylo jednoduché se k němu přiblížit. Ruská duše je totiž opravdu složitá.
V prvé řadě je plachá, to už na pohled - v té plachosti se ovšem mísí i ledová nedostupnost, která přechází do hrdé odtažitosti. Dá se říct, že ruská duše je odrazem ruské země, je stejně tak bohatá jako nesmírně chudá, tak srdečná jako přísná. Ruská duše je duše dítěte, které nikdy nedokáže patřičně dospět. Potřebuje silné vedení a motivaci, pak možná rozeženě i celý svět. Všichni ti, kteří hledají nekonečno, by měli zkusit dohlédnout na dno takové duše, a teprve by se jim možná nabídlo prozření.

On se toho nebál. Ukázal mu, že nemusí mít strach, že mu chce naslouchat a přistupuje k němu v horoucím citu začínající lásky. Přesto všechno, jak čisté byly jeho úmysly, nedal se tomu upřít jistý punc zázračnosti, protože Christian neutekl, nebránil se, naopak se ho vděčně chytil za nabízenou dlaň a od té doby kráčeli společně.

Teprve, když Maxmilián pochopil trochu z jeho života, uvědomil si, že v něm hledal chabý odraz svého bratra, na kterém byl duševně závislý. Zčásti jej dostal, neboť Maxmilián se mu v mnoha povahových rysech podobal, ale tuto potřebu vystřídal pro Christiana cit zcela nový a do té doby neznámý - zamiloval se také. Už to nebyla láska stejné krve, tahle láska se musela znovu narodit, museli ji společně najít a chvíli zahřívat v dlaních jako malý plamínek, než se konečně rozhořela takovou intenzitou, až je málem sežehla.

Dojemná byla jejich ušlechtilá myšlenka na společnou budoucnost, která neponese stopy práce, kterou dělali. Skutečně se snažili. Především Maxmilián tím dostal novou šanci, které se zodpovědně chopil a hodlal jejich malý svět udržet i za cenu sebeobětování.

Měl zkrátka takovou povahu. Trochu absolutní, trochu podivnou, malinko labilní, zlehka urputnou, špetku sadistickou a přitom nezvykle něžnou. Skutečně ta citlivost a mírnost tam někde byla, ukrytá pod nánosem mnoha let mlčenlivého utrpení.

Maxmilián se na ulici doslova narodil. Jeho matka se živila prostitucí, jen aby měla peníze na drogy a alkohol. Kdo byl jeho otec, Maxmilián nevěděl, ale už jako dítě pochopil jednu věc - narodit se neměl, byl to v podstatě zázrak a matka si ho nechala jenom proto, že doufala v dítě jako štít, který jí v ledasčem pomůže. Byla velmi hezká, dokud se na ní tvrdě nepodepsal její styl života, měla dokonce orientální předky, což po ní Maxmilián podědil nejenom vzhledem ale i tou nespoutanou povahou. Byl poměrně vysoký a bledý, avšak jeho pokožka prozrazovala jistý dar ke snadnému olivovému opálení. Oči měl temně hnědé a vlasy černé, husté, nechával si je polodlouhé a často si do nich sahal, bylo to jeho intimní gesto a používal jej i v situacích, kdy se cítil spokojeně.

Na dětství si příliš nepamatoval. Spoustu negativních zážitků jednoduše vytěsnil. Bylo to lehčí, než se tím trápit. Matně si chvílemi vybavoval těžký život v jakémsi ohavném polorozpadlém domě, který připomínal skladiště. Spal jenom na jedné malé matraci. Často měl hlad a byl tam sám. Potuloval se po ulicích a matka jej za to bila, protože nesměl být vidět. Poté se hodně stěhovali, a to i do různých měst, matka si našla partu, kde bylo takových žen jako ona víc, tím pádem i děti. Nebyl alespoň tolik osamělý a tím jak povyrostl, dokázal se o sebe postarat trochu sám, ale stále byl dítě, bezbranné využívané dítě, neboť byl za slušné peníze nabízen mužům, o kterých se mu ještě ve dvaceti zdálo, a budil se v hrůze, ačkoliv ne všichni k němu byli zlí a ubližovali mu. Někdy se k němu chovali daleko lépe než žena, která ho porodila. Ten jeden ho vlastně zachránil.

Jednou navečer do jejich domu, kde přebývali, vtrhla policie. Právě na udání muže, který sice malým chlapcem nijak nepohrdl, ale zřejmě se v něm hnulo svědomí. Maxmilián se ještě s několika jinými dětmi dostal po mnoha peripetiích do dětského domova, kde se tak začala psát nová kapitola jeho života. Už v té době byl nezvladatelný a problémový, těžce poznamenaný životem. Naštěstí pro něho měli pochopení a nezlomili nad ním hůl, proto se jeho stav pomalu začal zlepšovat, v hloubi jeho duše se projevila právě ta citlivost, něha a rozumnost, ze které byli všichni nadšení a také šokovaní, byl to další takový zázrak, kterým byl jeho život obestřen. S mnoha ženami, které se o něho staraly a pokoušely se ho vychovat, zároveň mu poskytnout domov a zázemí, navázal kontakt a dovolil jim, aby zahnaly jeho bolest, kterou na něho uvrhla vlastní matka.

Podařilo se. Zčásti. Zůstal v něm strach z jehel, byla to panika a odpor, a možná úmyslně to v něm nechali, protože tím bylo zaručeno, že nepůjde v jejích stopách. Také měl strach ze psů, neměl je rád a vyhýbal se jim. Jeho tělo totiž neslo stopy po zubech rozzuřeného bernardýna. Poslední závažná věc mezi spousty drobnostmi byl fakt, že sám k sobě přistupoval s jakýmsi chladem, odstupem - jako by mu nezáleželo na vlastním těle a nepociťoval bázeň před sebou samým. Byl také zahalen do jakéhosi pomyslného závoje nezvladatelné sexuality a touze po bolesti s ní spojené. Zajisté to mělo kořeny v jeho dětství a všech mužských dlaní, které se ho zmocnily, aby mu ublížily. Sex pro něho byl potěšením i utrpením, nástrojem jak se dostat až na dno své duše, a od něho se vzápětí odrazit ke spásné existenci. Spatřoval v tom podobnou cestu, jakou hledají věřící, když kráčí k bohu. Smysl života, vykoupení, možná nějaký způsob, jak ventilovat ze sebe všechnu křivdu světa. Tohle je s Christianem velmi duševně spojovalo.

Jakmile dosáhl plnoletosti, vrátil se zpátky na ulici. Nemohl jinak. Ale byl silnější, dospělý a nebál se vůbec ničeho. Nechtěl klesnout na samé dno a věděl jistě, že tohle je jenom začátek k mnohem lepšímu životu. Mementem pro něho byla matka, která mezitím zemřela, a vzpomínky na dětský domov a všechny ty ženy tam, které ho milovaly jako vlastního a naučily jej spoustu praktických věcí k životu, a to jen tím, že mu dovolily, aby seděl s nimi při odpolední kávě a naslouchal jejich debatám a klevetěním. Měl u nich zkrátka výjimečné postavení, a to jej právě zachránilo, to že se cítil milován.

Christiana poznal v době, kdy už v tom uměl chodit a stal se poměrně žádoucím chlapcem - prostitutem. To slovo nenáviděl a nenechával si tak říkat. Když s ním někteří muži o tom chtěli debatovat, zvedl se a hrdě odcházel. Byl nezkrotný, žíznivý a absolutně neukojitelný ve své touze.

Christian jej změnil. Zamiloval se do něho, poprvé v životě skutečně ochutnal ten cit, který řídí celý svět. Podlehl mu tolik, že si budoucnost nedokázal bez něho představit. Zároveň jej ničil pohled na tu nádhernou bytost, která se tak špinila, tolik trpěla -… poprvé se Maxmiliánovi dostalo hlubšího vhledu do bezútěšné situace takového života a toužil z toho začarovaného kruhu utéct. Především jej ochránit. Nárokoval si ho jen pro sebe. V Ansemovi spatřoval někoho, kdo způsobil, že se Christian raději dobrovolně vydal touto cestou, protože nemohl jinak. Maxmilián neviděl celou podstatu problému, nevěděl podrobnosti a nic hlubšího, protože Christian o tom nechtěl a nezvládl mluvit ani s ním. Bylo to jednoznačné tabu mezi nimi, nicméně Christian se kontaktu s bratrem nehodlal vzdát, a věřil, že jednou to mezi nimi bude dobré a usmíří se. Maxmilián to přirozeně nepodporoval, protože měl vážné obavy, že v takovém řešení by pro něho nebylo místo.

Proto když Ansem odjel do Ruska, neskrýval nadšení. Před Christianem se tvářil zkroušeně, vlastně ho litoval doopravdy, vypadal totiž skutečně smutně a zlomeně, na druhou stranu si přál, aby se Ansem už nikdy nevrátil a zůstal tam. Nahlas to říct nemohl.

Co se týkalo Damiána, neměl Maxmilián žádný problém s tímto chlapcem, připadal mu dokonce sympatický, ale nedával to nijak najevo - chápal, že Damián je zcela jistě na straně Ansema a především starého Lisalima, který ho živil a pozvedl na pěknou úroveň vážnosti domácí kokety, takže se nemusel starat o to, kde vzít peníze na nájem a jídlo. To štěstí mu Maxmilián rozhodně nezáviděl, jenom měl pocit, že chlapec si neuvědomuje, že bez Lisalimů by zřejmě nezůstal ušetřený podobnému osudu, který je dost vrtkavý, tím pádem by neměl mít před ním nos tak nahoru. Skutečně Damián byl pověstný tím, že na všechny chlapce, kteří byli nucení živit se vlastním tělem, díval skrz prsty a jaksi pyšně. Nejvíce na Maxmiliána, kterému nevraživost dával jasně najevo. Sám byl totiž fyzicky velmi přitažlivý, dokonce tolik, že muži se na něho sami poptávali, když ho někde spatřili a Maxmilián byl toho několikrát osobně svědkem, jak téměř u vytržení vymýšleli přístupové cesty k Damiánovi a nabízeli horentní sumy.

On však vypadal, jako by o něčem takovém ve své svatosti neměl ani tušení.

"Pro něho bylo snadné odolat ve chvíli, kdy zjistil, že má v domě tvého otce výsostné postavení. Je to pro něho snadné, protože i kdyby se něčím znelíbil Ansemovi, v tom domě prostě zůstane a pořád se o něho někdo bude starat." Upozornil jednou Maxmilián Christiana, když se zlehounka hádali.

"Jsi špatný soudce, Maxmiliáne, Damián by se k tomuhle nikdy nesnížil. Má jinou povahu, proto si také Ansema omotal kolem prstu. A navíc on je tak pečlivý a svědomitý, že by se s tímhle uživil i v jiném domě kdekoliv ve městě." Odvětil Christian tónem, který nepřipouštěl námitek.

"Ano, a proto ho tady Ansem nechal." Neodpustil si Maxmilián ještě poněkud výsměšně.

Měl na tu domácí koketu, jak mu přezdíval, zkrátka spadeno už jen proto, že když se potkali na ulici, Damián hrdě vztyčil bradu, odvrátil pohled a někdy i přešel na druhou stranu ulice.

"Taková drzost!" Rozčiloval se Maxmilián doma. Christian se smál: "Nechej ho, z toho vyroste, zatím má o světě jen romantické představy-… jednou si to podáte ruce."

"Nikdy. Urazil mě!" Zavrčel Maxmilián.

Také se potkali v parku a došlo mezi nimi k rozmluvě. Maxmilián věděl, že se v Damiánovi něco pohnulo, ale impuls ke sblížení z toho nevyšel. Vlastně už v něco takového ani nedoufal a nehodlal se mu nijak vnucovat. Nechal to být.

Proto když uslyšel zvonek a po otevření dveří ho spatřil stát na prahu, nevěřil vlastním očím.

Ne, to prostě možné tak dočista nebylo.

"Damiáne?" Oslovil ho jenom. "Christian tady -… není." Chtěl mu povědět, že pracuje, trochu jízlivě, ale protože nebyl tak úplně zlý, pokusil se o úsměv.

"Však já jdu ale za tebou." Klidně odpověděl Damián a nečekal na vyzvání, udělal krok dovnitř. Také stál na prahu a díval se na Maxmiliána upřímným, přátelským pohledem. Odvaha se mu upřít nedala.

"Za mnou? Chceš mi povědět něco -… osobního, pěkně od plic?" Přimhouřil Maxmilián oči, neskrýval rozpaky a překvapenost, zavřel dveře a šel do kuchyně, ohlížel se za chlapcem, který ho sebejistě následoval.

"Posaď se." Vyzval ho kývnutím a zlehka přejel dlaní po stole, aby smetl drobky od snídaně, které ho úplně rozčílily.

Damián se posadil skoro jako malá slečna, porozhlédl se, bylo tu čisto, ačkoliv tu kromě něho a Christiana byli ještě další tři chlapci. Maxmilián si na to potrpěl.

"Přišel jsem jenom tak. Přišel jsem se ti vlastně -… omluvit." Nadnesl Damián a nepřekvapilo jej, když se Maxmilián také posadil na židli vedle něho a vypadal nechápavě a velice překvapeně.

"Omluvit? Mně? Proč? Cože tak najednou!" Zamračil se a stále poněkud nedůvěřivě očekával nějaký výpad nebo lest.

"Maxi, ty víš moc dobře, o čem mluvím." Povzdechl si Damián. "Nemám nic proti tobě a nikdy jsem skutečně neměl -… Vlastně si tě vážím za to, co děláš pro Christiana, protože si myslím, že bez tebe by na tom byl mnohem hůř. I když stojíš mezi ním a Ansemem, chápu, že ho miluješ. Omlouvám se ti. Nemám právo... tě soudit."

Maxmilián na něho hleděl poněkud vzdáleně. Přemýšlel, kolik mu to muselo dát práce, než překonal vlastní hrdost, to ocenil, ale jinak mu to nechtěl odpustit tak snadno.

"Chceš si dát čaj?" Nabídl mu stroze. Chápal, že to nebude tak snadné. Nemluvili. Maxmilián hledal nějaký lepší hrníček, Damián hleděl z okna. Než se svařila voda, bylo ticho.


 


Komentáře

1 Zuzana Zuzana | E-mail | 24. května 2014 v 16:26 | Reagovat

Max nebol moja obľúbená postava, ale teraz, keď vyzerá takto:) nemôžem sa nezamilovať:)
A viem, že by asi nestál o ľútosť, ale ja ho strašne ľutujem, za to ako musel žiť keď bol maličký:(

2 Karin Karin | 24. května 2014 v 21:12 | Reagovat

Jsem zvědava proč přišel Damián za Maxem. :-)

3 Lake-of-fake Lake-of-fake | E-mail | 25. května 2014 v 19:27 | Reagovat

Oh můj bože tuhle povídku doopravdy zbožňuju!!!Strašně už doufám,že se Ansem vrátí za Damiánkem :( Chuděrka malej je tam sám a Andrej ho pokouší :DD Maxmilián je velice zajímavá postava! Dekujem Syhy za tak skvělou povídku,stejně jako jsou ty ostatní...Ave ty! ???  :D

4 flixo flixo | 19. února 2015 v 16:54 | Reagovat

Maxmilián mě vždycky fascinoval. asi tou svou sadistickou stránkou. :) jsem ráda, že už rozumím tomu, jak k ní přišel. cítím z něj zároveň jistou dávku dospělosti, zkušeností, síly, tím mi učaroval ještě víc.
ovšem Damián překvapil, nedivím se, že je z něj každý tolik unešený. možná je, co se týče opravdového světa tam venku, trochu naivní, ale má svůj rozum a jsem ráda, že ho umí používat a konečně nahlas přiznal, že mu nepřísluší nikoho soudit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama