Sibiřské noci - 13. kapitola ( Láska? ) část 1

9. listopadu 2014 v 12:19 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN
Hezké počtení přeji.
Kapitola je kratší, brzy přibude další.
Budu ráda, pokud zkusíte uhádnout, komu se Christian rozhodl zavolat.
Určitě mě tím potěšíte.
S.



Bylo téměř neuvěřitelné, jaké přátelství se mezi nimi rodilo. Něžná krása korunovaná porozuměním, které to celé zavinilo. Ale možná to nebyla vina, ani pokání, ba naopak, takové pouto si zasloužilo jen ta nejčistší pojmenování.
Vídali se často, jak jenom to bylo možné. Býval to právě Maxmilián, který přicházel chlapci naproti přes most. Poté se pozdravili, objali se a kráčeli spolu po nábřeží nahoru do kopce. Chodívali do kavárny, která byla dostatečně vlídná, aby je přijala, nebo zůstávali venku a vyprávěli si. Někdy také Damián chodíval k večeru na sídliště do jejich bytu. Miloval ty večery, kdy i Christian zůstával s nimi. Dodávalo mu to trochu útěchy. Učil se rozumět jejich vztahu, který pro něho už nebyl cizí ani příliš složitý. Naopak mu rozuměl až příliš a bylo-li to možné, aby se do jejich vztahu zamiloval, skutečně tak učinil. Spatřoval v nich vrchol lásky a partnerství, neboť trpěli oba stejnou měrou pro něco, co je mělo vykoupit. Pro lepší zítřky, společnou budoucnost. Jejich malého světa, který si vybudovali, nebylo možné se hrubě dotknout. Nikoho tam nepouštěli - jemu to dovolili. Obdivoval, že se na sebe navzájem dívali s takovou úctou a jeden druhého vnímali velmi čistě, jak by člověk nepředpokládal, že bude možné vzhledem k tomu, čím se živili. Damián si brzy uvědomil, že dokážou oddělit lásku, to čeho si oba dva vážili a co pro ně mělo jediný smysl pro život, od všeho ostatního. Od zlých mužských rukou, chlípných pohledů, od minut hrůzy, pokoření a utrpení. Zároveň si ve své citlivosti a vnímavosti Damián uvědomil, že ve svém řemeslu nespatřují jenom bolest, ale v jejich povahách je ten společný rys, který prahne po takovém způsobu utrpení, naopak se z něho agonicky těší a potřebuje ho, aby celková podstata duše a jejich bytí nalezlo rovnováhu a kýžený klid.
"Miluji sex, miluji tělesno, fyzický kontakt. Miluji bolest, kterou cítím -… ale miluji i Christiana. Na světě je mnoho odstínů lásky, Damiáne. I tebe svým způsobem miluji -… všichni milujeme. Jenom se bojíme si to přiznat, že láska je něco tak širokého a tak neurčitého, divokého, co nikdy nemůžeme definovat a ve své podstatě lidské ubohosti ani pochopit. Proto jsme si vytvořili nenávist, abychom to vyvážili. I přátelství je způsobem lásky. Také jsme si ho udělali my lidé, protože láska tady byla bez nás už dávno -… Z přátelství se může zrodit láska, ale z lásky přátelství ne. Láska je absolutní pojem a ve všem, kam se dostane, napáchá zmatek, a že ona se dostane všude, je to takový skřítek dobrotivý, poťouchlý -… když se mu nebráníš, aby s tebou zamával, je k tobě vstřícný, ale opovaž se ho odmítat, znelíbit se mu, to tě převálcuje svými manýry! Ach přeci jenom je ve mně kus filozofa, jak věčně tvrdí Christian." Zasmál se Maxmilián, držící v dlaních hrníček s čajem, který mu Damián přinesl z Ansemových zásob.
Seděli spolu na koberci, povídali si o všem možném. O lásce.
Damián mu pozorně naslouchal a snažil se všechno to do sebe vstřebat a zaplnit tím obrovskou bolest a prázdnotu, kterou pociťoval z nejistoty, do které ho Ansem uvrhl. Nedělal si již žádné naděje, že jejich vztah bude možné zachránit. Nemluvil s ním od toho osudného telefonátu, kdy zavěsil až poté, co vyslechl jeho rozhovor s někým -… nebylo podstatné s kým to bylo. Poznal, že je to někdo, na kom mu záleží, kdo zahřívá svojí přítomností ty jeho chladné petrohradské noci. To rozhodlo o všem, to dočista stačilo.
"Malenkij," zašeptal mu Christian do vlasů, když se na ně přišel podívat z kuchyně, kde připravoval večeři. "Nesmutni přeci!"
Byl k němu tak něžný! Damián na něho upřel dlouhý pohled plný omluvy za to, jak často se stával za beznadějně ztracený.
"Ale ne! Nechtěl jsem tě rozplakat!" Maxmilián odložil hrníček a přisunul se k němu blíž.
Damiánovi se tím přívalem citu rozpuklo srdce na dvě poloviny. Tekly mu slzy po tvářích a celý se zajíkavě chvěl, přitiskl si dlaně na obličej, drkotal omluvy, protože se za sebe nevýslovně styděl a zároveň se na sebe zlobil, že se tak nechával ovládat emocemi. "Vůbec nemám právo být smutný! Nic mi neslíbil! A já ho o nic nežádal -… ach bože! Já nechci!"
Maxmilián ho k sobě přitáhl do náruče, objal ho a konejšil, nic neříkal, podíval se na Christiana, ve kterém to vyvolalo hluboké duševní pohnutí. Byl z toho smutný jako on. Oba dva k Damiánovi přilnuli, měl v sobě to kouzlo, kterým si je získával, plachý půvab a neuvěřitelnou vyspělost, navzdory které byl stále trochu dítětem, a čím víc se tomu bránil, tím více byl zranitelný.
A nedal se utěšit. To bylo na celé situaci nejvíce svazující a neřešitelné.
Christian se posadil vedle Damiána, také ho pohladil dlaní po zádech. Byla trochu drsnější než Maxmiliánova, prsty mu pročísl vlasy a Damián se na něho podíval nečitelným pohledem, ve kterém se mísily upřímné city s nenávistí - protože v něm spatřoval Ansema, příčinu svého neštěstí.
Christian si to uvědomoval.
"Musíš vydržet." Pověděl mu. "Až se vrátí -… vyříkáte si to."
"Nevyříkáme! Nikdy mu to neodpustím!" Vyhrkl Damián rozhodně. "A nechci, aby se vrátil! Ať si tam klidně zůstane." Otřel si nos.
Přesně tak, jen ať si tam zůstane, pomyslel si Maxmilián, ale nahlas se neodvážil.
"Damiáne, nenech se zaslepit zhrzeností," Christianův hlas zněl pevně, "pokud ho miluješ, odpustíš mu a bude to všechno dobré, věř-…"
"Cože!" Předešel Maxmilián chlapce, pustil ho a rázně vstal.
Postavil se naproti Christianovi s rukama v bok. Syčel z něho vztek a rozčarování korunované tím nádherným vztahovým nepochopením, který mezi ně okamžitě vrazil klín.
"Jaképak odpuštění! Tohle, co předvádí Ansem, je neodpustitelné! Absolutně -… neodpustitelné. Damián by si měl zachovat zbytek hrdosti, co mu zůstal a rázně to -… ukončit, dokud má ještě krásu, mladost a naději. Prostě ukončit." Poslední slovo dodal Maxmilián velmi nejistě, ale nemohl se zbavit žáru, který ho úplně ovládl a probudil v něm obvyklou temperamentnost.
Christianovi se blýsklo v očích. Varoval ho.
"Ukončit?" Neodpustil si výsměšný podtón a obrátil se k Damiánovi, který stále seděl na zemi a střídavě hleděl na jednoho i na druhého. "Copak, Damiáne, ty bys to udělal?"
A už se na něho dívali oba dva.
Položil si hlavu do dlaní.
"Vidíš, co ty jsi udělal?" Strčil Maxmilián do Christiana a ten mu štulec oplatil. Kdyby jeden ani druhý nechovali k Damiánovi takové ochranitelské city, snad by se poprali i před ním o názor, na kterém ani nezáleželo, protože utrpení chlapce nemohl zmírnit, ať by byl jakýkoliv.
Christian odešel do kuchyně, bylo slyšet, jak připravuje talíře, bouchal s nimi o stůl, zcela jistě se zlobil. V zámku zachrastily klíče, ozval se veselý hlas a smích. Vracel se nejmladší člen domácnosti, kterého Damián již znal. Jmenoval se Jakub, byl stejně starý jako on. Nevynikal krásou, byl to obyčejný chlapec z ulice se šibalskýma očima a jistě hravou, trochu divokou povahou. Miloval sladkosti a také dnes jich měl plné kapsy.
A ještě peněz.
Přišel do pokoje a vytahal z různých úkrytů v oblečení zmuchlané bankovky. Podal Maxmiliánovi částku, na které byli smluveni pro domácnost, zbytek si ponechal.
Maxmilián se snažil, aby gesto, kdy si od něho bral peníze, vypadalo úplně nenuceně, ledabyle, ale stejně rukou nervózně ucukl a znejistěl, protože přítomnost Damiána byla tichou výtkou, stále si na to nezvykl a věděl, že svůj názor neztratil - pouze ho změnil ve smyslu udělení výjimky pro něho a pro Christiana. Na Jakuba se díval svrchovaně, což mezi nimi nastolilo okamžitou nevraživost, pochopitelnou na chlapce jejich věku, kdy jeden měl téměř vše jenom proto, že byl fyzicky dokonalý a měl štěstí, a druhý nebyl nikdy milován a měl jenom své tělo, které musel nabídnout.
"Bylo to dost dobrý dneska, sbalil jsem je normálně v parku," ušklíbl se Jakub, když podával Maxmiliánovi peníze a podíval se pozorně na Damiána, přímo do jeho očí, aby poznal, že slova jsou určena jemu: "Byli na mě dva a brali si mě zároveň, tak se nemohli udělat, trvalo to snad -…"
Nedopověděl. Maxmilián ho umlčel gestem ruky a pozvednutím obočí. Jakub už věděl, že to znamená problémy a drze pohodil vlasy. Zašklebil se a vyplázl na něho jazyk, mrštně uhnul před mířeným pohlavkem a zmizel do koupelny s veselým pískáním.
 


Komentáře

1 Hela Hela | 9. listopadu 2014 v 16:56 | Reagovat

Moja milovaná poviedka pokračuje♥aj keď trošku smutne z pohľadu Damiana ktorého prežívanie odlúčenia od Ansema som čítala so slzami v očiach,tak dojemne si to napísala :-)
Prekvapil ma aj Damianov pohľad na lásku Maxa a Christiana,to ako s pochopením a úctou pozerá na ich vzťah.Hnevá ma že Ansem kašle na Damiana,ale myslím že cez ten smútok sa prenesie a bude silnejší,aspoň ja mu to veľmi prajem :-)a s podporou Maxa  a Chrisa to určite zvládne...

2 Karin Karin | 10. listopadu 2014 v 21:04 | Reagovat

To jsem ráda že je další díl pořad musím myslet kdy se Damián doví pravdu a co bude dal. :-?

3 Zuzana Zuzana | 14. listopadu 2014 v 16:09 | Reagovat

Max má pravdu, že láska má mnoho podôb, ale Ansem dobre vedel akú lásku k nemu cíti Damián a ako miluje on jeho, hnevám sa na neho, že mu tak ubližuje:(
Aj keď mu nič nesľúbil, vedel, že Damián mu dal seba a, že by sa mu len tak nedal keby mu neveril... Je mi to tak ľúto...

Som tak rada, že si sa vrátila ♥ dúfam, že tu už zostaneš dlho...

Ku kapitole som sa dostala neskoro, bola som tak chorá, že som týždeň nezapla pc, keby som vedela čo ma čakám určite by som sa doplazila aj tak:)
Ďakujem.

4 flixo flixo | 19. února 2015 v 22:46 | Reagovat

Ansema chápe bohužel jen Chris. trochu mu chudákovi křivdí... je jaký je, trochu schizofrenický, má své potřeby, ať už jsou jakékoliv, ve vztazích a lásce je neznalý, nikdy se mu jí příliš nedostalo, přesto je svým způsobem věrný - rodině, bratrovi, i Dámiánovi. časem se naučí. Damián ho naučí. bude to sice metodou cukru a biče, ale bez trpělivosti to nepůjde...

a koukám, že se nám na scéně objevuje další "zatracený". líbí se mi, jak je postupně vytahuješ jak králíky z klobouku. :D Jakub pro mě byl vždycky zvláštní postava. líbí se mi jeho bezstarostnost a naivita. umí si užít maličkostí, z nepříjemných situací umí vytěžit. svým způsobem je Damiánovi sakra podobný, proto si ho Ansem taky zřejmě ochočil. vždycky jsem si myslela, že bude první, který se od nich trhne, uteče, půjde si za svým snem a bude si žít dál svůj život takový jaký je a jaký ho chce mít. a to je jeden z největších důvodů, proč ho nevidím jako ideální protějšek pro Andreje. těžko to vysvětlím, možná ještě hůř, než když jsem se tu snažila naposled vysvětlit, proč je pro Damiána ten pravý Ansem a né Andrej. to mě frustruje. :-? nemůžu autorku přemlouvat, postavy si žijou vlastním životem a zrovna Andrej je děsně nepoučitelnej. :D ale po Gríšovi a Damiánovi je Jakub jen další ze špatných voleb... :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama