Sibiřské noci - 14. kapitola ( Trest? ) část 1.

17. listopadu 2014 v 17:49 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN

Tak se tedy podíváme do Petrohradu.
Čí syn Dimo může být? Koho si tipujete?
Doufám, že máte lepší náladu než já :)

Hezké počtení a děkuji za komentáře a vaše různá vyjádření na celou situaci, charaktery postav -... velmi si toho vážím a pomáhá mi to ve psaní dál.

S.





Nádherné probuzení.
Z říše snů, které nebyly zrovna cudné, jej vytrhlo šimrání na hrudníku od jeho oříškových vlasů. Veselé zelené oči a ještě trochu dětské rty v plachém náznaku úsměvu. Stále ještě se bál, že bude nějak necitelně odstrčen.
"Miško," pověděl mu Ansem něžně a pohladil ho.
Chlapec ho políbil na tvář a lehl si vedle něho, položil si hlavu na jeho rameno. Probudil se teprve před chvílí, ale už nemohl spát a velmi se nudil. Snažil se být potichu, dlouho pozoroval Ansema, jak spí, až to nevydržel a přitulil se k němu, protože miloval jeho fyzickou blízkost. Tím ho vlastně probudil a Ansem mu to vůbec nevyčítal, přestože pro něho klidný spánek byl vzácný. Zároveň si uvědomoval, že Dimo touží po mazlení a láskyplnosti. Musel mu to dát. Nebyl vůbec podobný chlapcům jeho věku v těchto věcech. Nebránil se citovým projevům. Byl velmi bezprostřední, naivně dětský, přesto nesmírně inteligentní a rychle se učil. Ansem v tom zcela našel zalíbení a smysl svého momentálního života. Potřeboval peníze, aby mu mohl zajistit vše potřebné, chodil tedy po večerech léčit. Nechtěl psát otci. To že Ansem Lisalim je v Petrohradu i se svými magickými schopnostmi, se brzy rozkřiklo, že pro něho sami přicházeli. Dimo zůstával sám a těžce to nesl. Vždy, když se vrátil, hned k němu přiběhl, obvykle se schovával ve skříni nebo v posteli pod přikrývkou. Dostal kornout mlsů nebo jablko, pomeranč - hned se uklidnil, přitiskl se k němu a vypadal, že už ho nikdy nepustí. Ty hrůzné roky osamělosti se na něm těžce podepsaly a nebylo pravděpodobné, že to překoná. Často se ptal na matku - neblouznil po ní, ba právě naopak se strachoval, že si pro něho přijde a odvede ho zase pryč. A to byl jeho obrovský strach, kvůli kterému se budil v noci ze spaní a jen těžko se dal utěšit. Ansem přemýšlel, čím by mu život u něho zpříjemnil, chtěl mu koupit malého psíka. Nebylo těžké sehnat v Petrohradě psa. Jenomže se psem se muselo ven, alespoň před dům, a neuměl si představit, že by vzbudil podezření a přítomnost chlapce by se nabídla ostatním obyvatelům domu. Dle svých dobrých kontaktů věděl, že chlapcova matka pátrání vzdala, vlastně nemohla udělat nic jiného, neboť Dimo byl úředně mrtvý. Dopustila se podvodu, který ve své hrůze byl ideálním řešením všeho, neboť chlapec mohl mít zcela novou identitu, a to vzhledem k pověstným Lisalimským známostem nebylo nic těžkého zařídit. O dost komplikovanější to bylo v tom, že prvně se musel udělat ten zásadní, dost podstatný krok - informování rodiny.
Důvod, proč Ansem tolik váhal se sdělením otci, byl pochopitelný. Věděl totiž, že otec by od samé radosti ihned přesídlil do Ruska a chlapcem by se okamžitě nadchnul, že by zapomněl na celý svět. Pravděpodobně by jeho možné schopnosti hned zúročil, a to byl krutý osud, kterému Ansem nechtěl Dima vystavit, protože sám si dobře pamatoval na roky utrpení. Nepředpokládal, že otec si to vše uvědomoval, takže by se stejných chyb ve výchově dopustil zajisté znovu. Navíc v té agonické rozrušenosti a záchvatu nezměrného štěstí z druhého nadaného syna, by se celá věc vyvíjela nebezpečným směrem. Už jen kvůli Dimově duševnímu stavu, jeho abnormální přecitlivělosti, kterou by se Vladan snažil pouze zlomit, aby se co nejdříve probil k léčitelskému jádru. Také Ansem byl takto zlomen, proto byl tak nevyrovnaný a citově otřesený. Teprve s Damiánem v sobě objevil trochu lásky a něhy, a naučil se takové věci bez zaváhání dávat. Věděl, že otci to nemůže do nekonečna tajit, ale oddaloval to, jak jen mohl. Byla to jeho spása i naděje.
Když Dimu hladil po vlasech a pozoroval ho, jak si spokojeně loupe pomeranč a z každého měsíčku dloube pecky, bolelo jej u srdce, protože přesně takovým způsobem si pomeranče dopřával Andrej, také se u toho tak mračil. Čí tedy vlastně byl? A jak důležité to vlastně bylo? Považoval ho za svého. Dával mu to nejlepší, čeho byl při svých možnostech schopen, ať už se jednalo o materiální nebo citovou stránku věci. Kupoval pro něho hovězí maso u řezníka, protože chlapec ho potřeboval a velmi pěkně se u něho rozjedl, stále měl hlad, loudil sladké a dokázal to s takovou nezdolností, až nepochyboval u jeho sugestivních, utajených schopnostech. Tam bylo trochu nejisto. Bedlivě ho pozoroval, všímal si každého možného náznaku, až z toho div neblouznil. A nevšiml si vůbec ničeho. Záměrně, avšak pomalu, ho uváděl do různých situací, při kterých by se jeho talent mohl projevit, ale nevšiml si ničeho. Nic by se ale pro něho nezměnilo, kdyby jeho prokletí neměl. Možná, že si to i ve skrytu duše přál, aby byl -… normální. Měl by to mnohem jednodušší všechno, ale Vladan s Nikolajem by se o něho už nepřeli. Ansem nepochyboval, že otec se strýcem svedou bitvu a použijí veškeré prostředky, aby dokázali, který z nich je otcem, pokud se prokáže, že Dimo je obdařen. Pokud by nebyl, jistě by oba dva také zajímalo, kdo ho skutečně zplodil, ale pravděpodobně by se celá věc jen shrnula ze stolu a chlapec by zůstal přirozeně Vladanův. Co se týkalo důvěry k Nikolajovi, Ansem s ním vycházel dobře, jenom si byl vědom, že strýc na něho hledí skrz prsty kvůli jeho bouřlivému mládí a tomu, že se nikdy netajil láskou k mužům a otec mu to navíc velkoryse toleroval, což Nikolaj, jenž se s tím nemohl vyrovnat u vlastního syna, nemohl akceptovat ani u synovce. Přesto Ansema uctíval za jeho nadání, ve skrytu duše žárlil, že Andrej je nedotčený, i když to hnutím prstu nedal najevo. Ansem svým skrytým smyslem moc dobře věděl, kde je pravá tvář strýce, a že by byl ochoten jít přes mrtvoly a Dima si nárokovat. Zároveň nechápal, proč tajil pravdu takovou dobu a choval se k celé záležitosti tak volně. Přemýšlel nad tím, že chlapce mohli zachránit dříve, a ta výčitka mu nedala spát. V duchu Nikolajovi spílal, tušil tu hroznou pravdu, proč neinformoval Vladana, že chlapec je vlastně naživu - byl zřejmě skutečně jeho. A věděl to, proto mlčel a hrál lehké, volné divadlo. Hodilo se mu, že vlastní žena o jeho poklesku nemá nejmenší tušení a žil ve falešné představě, že Dimo se má v rámci možností dobře, vždyť na něho přispíval. Byl tedy zodpovědný za vše, byl hlavní strůjce a musel za své chování nést následky a nejlépe i řádný trest, proto také Ansem naléhal na Andreje, aby otci pověděl pravdu a celá situace se nějakým směrem pohnula.
Je to vlastně úplně šílené, pomyslel si Ansem rozmrzele a při myšlence na to, že by se měl od svého "bratra" odloučit, se mu udělalo špatně. Už jen kvůli tomu, jak k němu Dimo přilnul a dobře spolu fungovali.
Těšil se z něho, z jeho radosti i občasného pláče, když mu způsoboval něco, co se mu nelíbilo. Například voda, s tím bojovali stále a ne zrovna statečně. Také si všiml, že má pokřivenou páteř, trochu napadal na levou nohu. Po večerech jej někdy položil na postel a prsty mu prohmatával obratle - vždy, když to křuplo, chlapec vykřikl a zuřivě se po něm ohnal, aby se vzápětí rozplakal, protože chápal, že Ansem se mu snaží pomoci. Záda ho skutečně bolela a často se neklidně ošíval, pokud dlouho seděl na židli.
Ze všeho nejvíc toužil jít ven. Ansem věděl, že je to neudržitelné a chápal jeho zoufalé stání u okna a dojemné povzdychávání, když pršelo a jezdil prstem po skle, pronásledoval kapky. Někdy si okno otevřel a smutně pozoroval ulici. Pokud mu chtěl udělat radost, bral ho ven, ale musel k večeru, když se stmívalo, aby je nikdo nespatřil, vyvedl ho zadem z domu na vedlejší ulici, celou ji přešli k jinému velikému domu, kterým když prošli, dostali se na malou zahradu, kde vždy Dimo úplně pookřál a nechtěl se vracet zpátky do zasmušilého bytu. Rozuměl tomu. Chlapec jeho věku se nejlépe hodil na venkov, aby objevil krásu přírody. Už jenom z toho důvodu, že pro něho chtěl jenom to nejlepší, smiřoval se s tím, že o něho zřejmě přijde.
Ten den vstali velmi pozdě, takže hned obědvali. Dimo někde objevil malou plechovou krabičku s mincemi. Fascinovaly ho a neustále si je prohlížel, chrastil s nimi a rovnal je podél stolu dle barev a velikosti. Ansem se nad tím pobaveně usmíval, jako malý měl stejnou zálibu s otcovými poklady. Dokázal si s nimi vyhrát hodiny.
"Proč ty nemáš maso?" Vzhlédl k němu Dimo během oběda.
"Nemám vůbec chuť na maso." Odvětil Ansem a usmál se na něho.
"Měl bys jíst maso! Pořád mi říkáš, jak ho potřebuji. Ty ho také určitě potřebuješ. Vezmi si ode mě!" Řekl mu Dimo a zamračil se na něho, přistrčil mu svůj talíř.
Ansem se dojal nad jeho urputnou povahou, už jenom z toho důvodu, že maso kupoval jenom jemu, bylo totiž drahé na jejich skromný rozpočet, proto se bez něho musel obejít. Bylo to těžké pro něho, neboť když chodil léčit, bylo pro dodání síly maso základ. Ztrácel se před očima a někdy měl pocit, že nedokáže ani zvednout hrníček s čajem, jak byl zesláblý.
"Ne, mám maso pořád a nepotřebuji ho. Jez!" Napomenul ho vlídně, protože chlapec vypadal, že se zrovna zamyslel nad složitou filozofickou otázkou a snad ho zaměstná po zbytek oběda.
Druhá těžká věc bylo nutné omezení jeho zábavných večerů s pouličními koketkami, jak jim říkával. To snášel snad ještě hůře než absenci masa na svém talíři. Odněkud musel čerpat energii, ale nepřicházelo v úvahu, aby si je sem vodil, i kdyby až pozdě v noci, kdy Dimo spal. Neodvážil by se. Ale ta sexuální frustrace už byla neúnosná, že vážně přemýšlel nad návštěvou jednoho z pověstných petrohradských domů, kde nenabízeli krásné dívky, ani vyzrálé ženy, ale mladé, docela hezké chlapce. Co na tom, že většinou pocházeli z chudé Ukrajiny, takže se s nimi pošpinil ještě více než kdejakým ruským klukem z ulice. Byla to chvilka potěšení, bez které se obejít nedokázal.
V takových chvílích si také vzpomněl na Damiána, a to bylo ještě horší.
Zanedbával ho. Uvědomoval si, že za takové prohřešení bude tvrdě trestán. Vlastně už teď byl, protože pochopil, že je uražený, neboť když mu volal, nedočkal se přijmutí hovoru, vždy to nakonec zvedl otec, který mu při důvěrném rozhovoru sdělil, že Damián se někde zase toulá -… a to Ansem velmi těžce snášel. Jeho fantazie pracovala velmi silně a ne v jeho vlastní prospěch. Přesto ten náhlý chlad ze strany Maličkého si vykládal jenom tím nejodpornějším způsobem. Naprostá ztráta důvěry už byla jen pomyslnou třesní. Nemohl se s tím vyrovnat a ze svého přesvědčení neopouštěl ani ve chvílích, kdy hovořil s Christianem, který ho ujišťoval, že na Maličkého dohlíží a rozhodně není nejmenší záminka pro to, aby si myslel cokoliv hříšného.
"Damián je ti dojemně oddaný a věrný. Nemůžeš se divit, že se toulá, hledá jiné možnosti, jak se zabavit, co vím, chodí také do kavárny nahoře ve městě, častokrát jsem ho tam viděl s takovou nepříjemnou Blondýnou. Ta na něho určitě dohlédne, neměj strach, říká se, že je velmi hodná." Trval na svém Christian.
"Posílal jsem mu dopis, dávno mu byl jistě doručen, ani kvůli němu mi nezavolal. Vždycky se ozýval, ještě ani nerozlepil obálku -…" Nepřestával Ansem pochybovat, až se Christian musel rozesmát, protože tak nejistého bratra neznal. Chápal ho a těšil se z toho. Zároveň věděl, že má v rukách jejich osud už jenom proto, že znal druhou stranu mince. Vlastně všechny strany znal a nebyly jenom dvě. Minimálně tři, ještě Andrej -… a také Damiánova rozervanost ze strachu, že Ansem si našel jiné vážné potěšení v Petrohradě. To vlastně byl pravý důvod všeho.
"Nediv se vlastně, Anseme. Víš, že není hloupý, musí mu být jasné, že tam nedržíš celibát. Těžko se s tím srovnává. Zkus to pochopit. Takhle vážné vztahy nefungují, a že Maličký to vzal velmi vážně, je to pro něho obrovské zklamání, připadá si zneužitý. Připrav se na to, že až se vrátíš, budou problémy." Naznačoval mu to opatrně, ale protože byl jeho nejbližší a nejmilovanější, mohl si dovolit dodat přímou otázku: "Ty tam někoho máš, viď? Za kým ses vrátil, kdo tě tam drží. Nebyl to jen útěk před otcem, před sebou samým. Přede mnou, koneckonců."
Ansem zaváhal. Byla to jedna z nejvíc složitých a nejvážnějších situací, jaké ve svém životě prozatím řešil, pokud pominul tehdejší Christianův útěk od rodiny.
A měl s tím také své plány. Pokud by byl Dimo jeho bratr, byl by pochopitelně i Christianův bratr, ačkoliv ne pokrevní, v ruských rodinách bylo takové pravidlo, takový zvyk. I pro Christiana se stal Vladan otcem, protože ho vychovával a přijal za svého. Ansem doufal, že Dimo by mohl působit i jako možnost, jak znovu obnovit jejich rodinné svazky. Vladan pochopitelně Christianovi odpustit nemohl, to Ansem ve své soudnosti chápal, ale pro Christiana by to mohla být záminka, jak věci uspíšit a vrátit se domů - do Ruska. Už jen kdyby se na něho přijel podívat, což by určitě bez zaváhání udělal, Ansem znal jeho povahu a neakceptoval postavení Maxmiliána, na kterého by se Christian jistě neohlížel.
Ale ještě mu to říct nemohl, bylo to příliš citlivé a neustálené. Vše by se jen zkomplikovalo. Ta touha prozradit, jej spalovala. Christian věděl, že mimo jiné chce v Petrohradě po zemřelém bratrovi pátrat, ale nepřikládal tomu takový význam.
"Nebudu ti lhát. Nejsem tady úplně sám. Ale je to jiné, než to vypadá a -… když si k sobě občas zvu nějakého chlapce, proč asi? Protože musím. Nemám jinou možnost, Christiane. Nedokážu bez toho být a ty to moc dobře víš. Také bez toho nejsi schopen -… proto tak snášíš svůj úděl. S takovou pokorou. A nemá to co dělat s mými city k Damiánovi a jeho postavením po mém boku. Pochopitelně, že to beru zcela vážně. Ne tak vážně, jak by si asi představoval nebo se ode mě očekává, ale -… nic jsem mu neslíbil. " Odvětil Ansem, snažil se, aby to neznělo nijak útočně, přesto poznal, že Christian ochladl, jak jenom byl přecitlivělý na otázku své "práce". Prakticky hned se rozloučili. Bolelo je to oba dva, proto se snažili na to nezavádět řeč.
Ten den, kdy jej Dimo tak opatrně probudil, měl celé situaci konečně dodat nějaký řád a vývoj. Po snídani spolu seděli v pokoji na koberci. Ansem tyhle chvíle zavedl na jeho vlastní přání, protože Dimo brzy pochopil, že za jeho večerním odcházením stojí něco tajemného, a dychtil vědět vše. Ansem mu to vysvětlil, jak jenom duše dítěte mohla přijmout. Chtěl mu ukázat i tu hezkou stránku věci, než když ho trápil s napravováním zad. Navíc to mohl být způsob, jak v něm cosi … probudit. Přísahal by totiž, že po několika takových chvílích začal být chlapec více vnímavý, zklidnil se a jeho ruce krásně hřály jako malá kamínka. Také si někdy stěžoval, že ho bolí a pálí. Když to Ansem poprvé uslyšel, z radosti ho zlíbal.
"Podívej -… takhle povol prsty, úplně je nech bezvládné v dlani. To je ono -… úplně se uvolni, celý. Zavři oči, musíš myslet na to, že mezi tvým čelem -… tady." Dotknul se prsty pomyslného třetího oka, "tady je bod, od kterého vedou dvě přímky ke tvým dlaním. Jako trojúhelník." Říkal mu, seděl za ním a držel jej opatrně za zápěstí. Vnímal jeho zrychlený tep, avšak nepravidelný, byl to tříčtvrteční takt a to důvěrně znal. Špatně se mu dýchalo. Najednou sebou cukl a přitiskl si dlaně na hrudník. Celý se otřásl pod náporem bolesti, která ihned přešla, když jej Ansemovy paže objaly. Konejšil ho, přestože drmolil statečná slova, že jej to doopravdy nebolí.
Jsi tak úžasně silný, daleko silnější než jsem já, pomyslel si Ansem. Měl tendence mu ulevovat a nebýt na něho přísný, což vlastně nebylo žádoucí, to věděl, že dril a přísnost k tomu patří, ale nedokázal mu ublížit. Úmyslně ho však vystavoval náročným cvičením, aby pravda co nejdříve vyplula napovrch.
"Zdálo se mi -… že slyším telefon. Počkej." Zamumlal Ansem rozmrzele a vratce vstal. Trochu se mu zatočila hlava. Skutečně špatně snášel celou situaci.
 


Komentáře

1 Zuzana Zuzana | E-mail | 17. listopadu 2014 v 19:05 | Reagovat

Dima je Andrejov brat, Nikolajov syn, myslím si to takmer s istotou. A keď sa mýlim, nevadí :)
Je mi Dimu ľúto, verím, že teraz sa už bude mať dobre. Ale Ansem ma strašne štve, že kvôli starostlivosti o brata alebo bratranca sa úplne vykašlal na city Damiána. Vie predsa aký je ako sa cíti a ako trpí:( mohol by mu večer zavolať. Mohol by mu vysvetliť prečo odišiel a čo tam robí... Ale on si na neho spomenie len keď má chuť niekoho ošukať a potom si predstavuje, že je Damián taký istý:( je mi to strašne ľúto. A prečo by si neužíval aj Damián keď Ansem môže... Aspoňže mu to Christián naznačil. Ale neverím, že to pomôže:(
Strašne milo ma prekvapilo, že si pridala ďalšiu kapitolu tak skoro :D vôbec som to nečakala :) Ďakujem za ňu.

2 Karin Karin | 18. listopadu 2014 v 21:50 | Reagovat

Také mě Ansen štve to čeká až se Damiánovi něco stane? :-(

3 Hela Hela | 30. listopadu 2014 v 6:56 | Reagovat

Som sklamaná z Ansema pretože si myslím že časť pozornosti ktorú dáva Dimovi má patriť Maličkému aj keď chápem že Dima je pre neho teraz na prvom mieste,ale Ansem by si mal uvedomiť ako ubližuje, možno nechtiac Damiánovi.
Syhy kohože syn je Dima?No predsa Dima je Nikolajov a Damián je Ansemov!! :-)

4 Kik Kik | 8. února 2015 v 9:56 | Reagovat

Ne, mám maso pořád a nepotřebuji ho. Jez! Tak fajne som sa natom zasmiala :D Je mi ľúto že si Ansem uvedomuje ako Damiána zanedbáva a  už s tým nedokáže nič robiť keď ho Damián už telefón vytrestal, zato tá nevraživosť v rodine ma prekvapila. nikolajova žiarlivosť voči Ansemovmu daru... je to také prirodzené a iba v rodine odpustiteľné... no už sa tešim kedy dôjde na scénu Damián :)

5 flixo flixo | 19. února 2015 v 23:47 | Reagovat

taky nevím proč, ale cítím, že Dimo je Nikolajův syn. už od té kapitoly o prokletí, kdy se zmiňují, že jejich rod vymře po "gay" meči.. :D to jsou podle mě Ansem s Christianem. Dimo bude Nikolajův, už podle té podoby. možná se Ansemovi podaří v Dimovi nějaké schopnosti vyvolat, ale nebude je mít tak silné jako je má Ansem.
pořád mě fascinuje, jak o sexu mluví jako o vzduchu. že ho potřebují a nedokáží bez toho žít. ačkoliv už to popisuješ ve čtvrté povídce z celé ságy, nikdy jsem tomu pořádně neporozuměla. spíš více chápu jejich pocity, které to provází, než tu samotnou potřebu. v tomhle teď zastávám postoj jako Andrej. dosti asexuální. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama