Sibiřské noci - 16.kapitola ( bratr a syn )

28. prosince 2014 v 13:37 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN
Do nového roku s předsevzetím více psát?

Psaní a ruští mágové mi vždycky pomáhali.
Psaní léčí.
Čtení také, věřte mi.

Jo a ještě káva, určitě si uvařte kávu, ale musí to být dobrá káva!

S.





Ten první moment překvapení byl ohromující.

Nezmohl se ani na slovo, na jediný nádech, na vůbec nic. Seděl tam se psem na posteli a nejprve si myslel, že se přeslechl, nebo že je to vtip, který na něho Vladan nastrojil, aby se mohl pobavit.

Jenomže - Vladan nedělal takové žerty, a soudě podle jeho rozrušeného pochodování a divého výrazu -...

"Do Petrohradu?" Vydechl Damián jako v horečce, stejně tak mu stoupl tlak, zatočila se mu hlava a otřásl se kvůli zimnici, jež proběhla jeho tělem.
Bájný Petrohrad!

"Do Petrohradu, ano," zamručel Vladan a stále chodil tam a zpátky. Nepřítomný výraz. Muchlal v dlani to psaní. Vypadal, jako by jej něco hluboce zasáhlo, nějaká vlastní myšlenka, vzpomínka -... horlivě se ohlédl na Maličkého, aby mu to pověděl, hned si to rozmyslel, stáhnul se a zašustil papírem. Tu si uvědomil, že chtěl, aby jel s ním, a nelze mu věc utajit, a tu zas mu vyvstalo na mysli ohromení a ještě jednou se na dopis podíval. Ta písmena, jako když namaluje. Splývaly do klikaté čáry jako od zmije, ale očividně mu nechtěly zasadit krutou ránu. Jako tenkrát, když objevil ten zlořečený deník, co si psal. To bylo úplně jiné, ale už se to stalo dávno, snad by si ani nevzpomněl. Zachvěly se mu rty a dlouze si povzdechl. Když se opět podíval na Damiána, spatřil v jeho očích němou otázku, zmatení a strach.

Posadil se k němu na postel. Stále se na něho mlčky díval. Klidně mohl být jeho nejmladší syn, věk na to měl dobrý. Ostatně i milenec. Ta myšlenka jej zvláštně poškádlila a přese všechno se zašklebil, jak to měl ve zvyku nad nemravnostmi, odstrčil dlaní psa, který se k němu lísal.

"Damiáne," oslovil ho a vlastně mu to nešlo přes ústa, a tak to také zůstalo mezi nimi jenom u toho oslovení.

"Nemusíte mi to-... říkat. Stalo se něco, kvůli čemu musíte odjet. Chápu to." Odpověděl Damián a sklouzl očima na dopis. Byl vnímavý a chytrý. Hned pochopil, že se stalo něco - něco vážného, a že v tom svým způsobem také hraje roli, neboť je Vladanův nejbližší člověk v jeho domácnosti.

"Jenom jsem překvapený, že mě chcete vzít s sebou-..." Jeho hlas najednou zlomil. Samotného jej to vyděsilo a velmi ponížilo, že se skutečně rozplakal, ale představa, že je vlastně tak zranitelný a snadno opustitelný ho plně dostihla. Pokud by odjel Vladan, zůstal by úplně sám v celém domě. A nač si držet dům? Byl by propuštěn, poslán do světa, kam nepatřil. Byl by to jistě jeho konec. Proto nabídka, aby jel s ním do Petrohradu, ho skutečně citlivě zasáhla a v tom pláči byla i úleva a naprostý vděk.

"Ale tak! Maličký," zabručel Vladan roztržitě a pohladil ho po světlých vlasech. Ještě jednou a mnohokrát. Sáhl do kapsy, má-li tam nějaký mls. Našel čokoládovou kuličku, belgickou pralinku, kterou dostal v kavárně ke kávě, a schoval si ji do kapsy právě pro podobný účel. Damián - uplakaný a s vlhkým nosem, tvářemi a konečky vlasů - si bonbón rozbalil a jakmile ho strčil do pusy, rozeštkal se ještě víc, jak moc byl zřejmě dobrý a sladký, a tak jenom jeho reakci ještě znásobil.

"Přeci bys neplakal. Rozhodně tě neopustím. Už jenom proto, že jsem se tě ujal i z účelů daleko vyšších a cnostnějších, než abys mi sloužil. Tu cestu ti zaplatím. Nehledě na to, že jsi -... mého syna-..." hledal správná slova, "-... nejbližší důvěrník."

"Váš syn!" Rozkousal Damián pralinku divoce. "Váš syn u mě už není -..."

"Ale pššt, no tak," chlácholil ho Vladan a znovu ho opatrně pohladil, slyšel, jak drtí mezi zuby oříšky a svítily mu oči, že nechtěl, aby tak dopadly jeho prsty, proto ruku stáhl raději k sobě. "Je to ničema, to zajisté, též mi pije krev, ale stále je to můj jediný syn-... vlastně, Damiáne, není jediný."

"Já vím," povzdechl si Damián lehkomyslně a ticho jej donutilo přestat mačkat staniol v dlani a podívat se opatrně na Vladana. Hned pochopil soudě podle jeho výrazu i toho, jak škubl s papírem, že se něco stalo v této věci.

"Myslel jsem -... ach bože, nezlobte se na mě!" Vydechl Damián a položil si dlaně na ústa.

"Toho já jsem zrovna nemyslel." Zamumlal Vladan roztržitě, avšak velmi se mu očividně ulevilo, když pochopil, že chlapec myslí Christiana a neví o té celé jiné záležitosti.

"Kdo jiný?" Polekal se Damián právem a zamračil se.

Vladan se také zamračil.

"To už je v mé starosti. Do Petrohradu musím proto," zvedl se, nechtěl být tak sídlný, "že jsem dostal informaci o chlapci, kterého objevil Ansem, a má vážné podezření, že je to jeho bratr. Můj syn. To jak jistě chápeš, Damiáne, je zcela vážná věc."

"To je více než vážná věc!" Vykřikl Damián v úžasu a vyskočil z postele.

"Právě proto musíme odjet narychlo." Rozhodil Vladan rukama a rychle odcházel.

"Počkejte!" Volal za ním Damián stále v ohromení. "Kdo vám poslal to psaní? Ansem snad? Ví to, že přijedeme? I já? Já -..."

"Ansem ne." Ohlédl se Vladan stroze. Už zase byl takový, jakého ho znal nejčastěji. Tajemný, uspěchaný a nesdílný. "Neví nic a chraň tě ruka páně mu to povědět. Pojedeme vlakem, nezapomeň nějakou pěknou knihu. A psa odveď k Postulominskému, bude se u něho mít jako na letním pobytu-..." - a už ho nebylo.

*
To věděl, že bude těžké pořízení, ale rozhodně si nemyslel, že se jej to samotného dotkne takovým způsobem. Dimo s ním nemluvil. Uzavřel se do sebe, jeho pohled se stal nečitelným, zastřeným a velice smutným. Byl to pohled zklamaného, ublíženého dítěte, jehož malé srdce zradil, a nebylo snad nápravy. Tolik jej to bolelo, že to v něm vyvolávalo hluboké pocity provinění, jako by snad sám byl jeho otcem a nesl si ten hřích. Pro všechny okolo se zdála ta věc být velmi snadná, ale nikdo neměl nejmenší tušení, jak obrovsky vysilující a je to pro ně dva, kteří si na sebe tolik zvykli a jeden i druhý se bál, že o sebe přijdou.

Mluvil na něho, často jej popadl do náruče a divoce s ním zatřásl, jak si přál, aby z něho dostal alespoň slovo nebo výčitku, ale chlapec mlčel.

Seděl u okna a díval se mlčky ven. Už neprosil, že by chtěl na ulici, nežádal o vůbec nic a téměř nejedl. Kdybych ti nebyl tolik na obtíž, určitě bych u tebe mohl zůstat, prozrazovaly jeho oči.

Ansem myslel, že snad zešílí, že kvůli tomu pocitu bezmoci a zrady to nezvládne. Paradoxem bylo, že Dimo k němu přimkl ještě víc, bylo-li to vůbec možné. Často se v noci probouzel neschopen dýchat, jak se k němu horlivě tiskl, a když se pokusil trochu uvolnit, probudil se a utekl.

Odstrkoval ho od sebe, když ho chtěl pohladit, aby se mu vzápětí pověsil kolem krku a celý se chvěl strachem, že bude za své chování odstrčený teď on - protože ho neposlouchal, odmlouval mu a když došlo na absolutní vztek a bolest v jeho srdci, útočil na něho slovy o tom, jak mu sliboval, že -...

"To je v pořádku, vím, že jsi naštvaný, máš na to právo," zabroukal Ansem, když mu zarýval prsty do ramen a přitom vzlykal. Uklidnil se po chvíli. Seděl mu na kolenou v tom velikém křesle a v dlaních držel pomeranč, který od něho dostal za spočítanou úlohu.

"Proč tě musím opustit-... já nechci ke strýci. Nechci pryč." Ptal se Dimo už poněkolikáté.

"Dimuško," pohladil ho Ansem. "Já ti nemůžu dát všechno, co potřebuješ. Tolik nezvládnu a ty si to neuvědomuješ teď, ale jednou bys mi to vyčetl, určitě bys zalitoval, že jsi neměl to, co bys zasloužil. A neloučíme se spolu, já tě nikdy neopustím! Zůstanu ti nablízku, dokud se nebudeš cítit v bezpečí i v novém domově, a až budeš větší, budeme si psát dopisy-..."

"Nový domov-..." Zamumlal Dimo a probudilo se v něm to bezstarostné, trochu zvědavé dítě. Přirozená chlapecká povaha, která prahla po dobrodružství. Ta touha žít v něm byla obrovská. "Bude tam zahrada a budu moci chodit ven? A budu mít psa?"

Ansem přitakával, neboť si byl jistý, že strýc ve strachu a v touze vše napravit, splní chlapci všechno, co mu na očích uvidí a bude zahrada, bude i pes.

"Já nechci zahradu! Ani psa! Chci být s tebou, jsi můj bratr!" Zaštkal Dimo a znovu se v něm vzedmula vlna strachu a smutku. Chytil ten pomeranč, jedním lupnutím ho roztrhl na dvě půlky. Zjevně se polekal své síly. Vyskočil a pustil zbytky ovoce na koberec. Podíval se na své ruce, protahoval prsty jako v křeči, jako by je bolely.

"Au-...au, bolí to!" Zašeptal a vyděšeně se podíval na Ansema. Ustoupil několik kroků a vykřikl pod náporem ostré bolesti, která mu z konečků prstů projela celým tělem tam a zase zpátky jako výboj.

Ansem rychle vstal a zachytil ho do náruče, než mohl klesnout na zem. Uchopil ho za levou dlaň a rozevřel ji skoro násilím. Jedna z čar praskla a objevilo se trochu krve.

Je obdařen, problesklo Ansemovi hlavou, jako když blikne žárovka a zase zhasne, protože Dimo předtím, než vypětím upadl do bezvědomí zašeptal znovu - Jsi můj bratr-...
*

Pršelo, byla zima a nevlídno. Na to byl zvyklý, na chladná sibiřská rána a ještě horší noci. Sibiřské noci byly krásné, to nebylo nic, co by dokázal popřít. Zvláštně tajemné, chladné a svůdné. Tolik půvabu v troše třpytivého sněhu a mrazivého objetí, které zabíjelo, ale i léčilo a slibovalo, že slunce brzy vyjde znovu. Otec je často bral ven, procházeli se a vyprávěl jim ze svého dětství i všelijaké historky, které za svůj život vylsechl. Vždy jej to fascinovalo a poslouchal ho poctivěji než Ansem. Také byli otužováni, ráno je otec násilím vystrčil z postele, museli ven na mráz, jen v tílkách, mýt se v ledové vodě. Teprve poté je vzal dovnitř, zatopil v kamnech a dostali šálek bílé kávy nebo silného čaje a sladké pečivo. Dříve ta probuzení nenáviděl a přeci mu tolik daly -... už jenom to, že když teď čekával na zákazníky, stále jeho náruč byla hřejivá. Proto ho také tolik milovali a za noci s ním platili, protože měl v sobě něco mysticky tajemného a přitahujícího, co dokázal v jediném momentu, kdy zavřel oči a toužebně vzdychl, rozpustit jako kostku ledu. Co na tom jestli hrál a neměl z toho skutečné potěšení. Tímhle byli jeho, právě tímhle a jeho povahou, nad kterou otec zlámal hůl ... Otec. Proč na něho vlastně myslel. Zrovna teď.

Stál tam na rohu u podchodu, ruce hluboko v kapsách rozepnutého kabátu. Měl hlad a čekal. Tady se vždycky někdo objevil. Většinou tu projížděla auta, která vyrážela do vedlejšího města do klubu, a právě tohle místo bylo vyhlášené tím, že tu někdy čekal ten ruský přítulný kluk - on. Bylo to jeho místo a všichni to věděli. Málokdy ale někdo přišel pěšky. Proto jakmile zaslechl kroky z podchodu, pozorně se tam podíval, aby viděl, zdali to není někdo od Ruměnky, kdokoliv, kdo by ho mohl ohrozit. Strach neměl, nebál se ničeho. Možná jen představy své maminky, kterou by to určitě bolelo, jak se sebou nakládá.

Kroky zesilovaly, až najednou světlo pouliční lampy odhalilo černý klobouk, douhý kabát s kožešinou a tvář muže. Měl vycházkovou hůl, rukavice. Zastavil se. Dívali se na sebe.

"Tati-..." Zašeptal Christian proti své vůli, proti všemu. Zašeptal to navzdory tomu, že to bylo slyšet a že to slovo k němu došlo, a muž sebou trhl, na moment zavřel oči, jako by se přeslechl a sevřel svoji hůl. Nosil ji spíše pro parádu, než že by ji potřeboval.

Udělal ještě pár kroků a stanuli si blíž, než si za celé ty roky byli.

Christian zprudka dýchal, cítil, jak se jej zmocňuje slabost, vztek, bolest i všechno dávno zapomenuté. Vzedmulo se to v něm obrovskou silou a jako jediná naděje se jevil být útěk do prázdna, do tmy špinavého podchodu, kde mnohokrát klečel na zemi použitý jako dětská hračka, se kterou nikdo neměl slitování. Přesto všechno, jak moc mu chtěl dát najevo tohle pohrdání, nemělo to už žádný smysl, když předtím řekl to jediné slovo, to které je oba dva donutilo si pohlédnout do očí a mlčet ještě chvíli, kdy všechno zlé a negativní odešlo, sedlo si to do kouta a jenom je to pozorovalo, neschopné zaútočit.
Tati.

"Christiane," oslovil ho Vladan tiše. "Věděl jsem, že tady budeš." Sklouzl očima na svoji kapsu, sáhl do ní a podal mu obálku. Chytil ho za ruku, když ucukl a téměř násilím mu ji vtiskl do dlaně. "Běž dnes večer-... domů. Alespoň dnes večer."

Christianovi se z úst vydral bolestivý povzdech a ustoupil o krok zpátky. Tu obálku držel. Díval se na něho a mísila se v něm obrovská touha ho obejmout - tak výsměšná a paradoxní touha, že nebyl schopen ničeho jiného. Vladan se díval na jeho rozhalený kabát, měl pod ním jen tričko, žádnou mikinu ani teplý svetr, a proto mohl spatřit jeho stříbrný křížek, který si nemyslel, že stále ještě má, a že pro něho tolik znamená.

"Děkuji za tvé psaní. Vážím si toho." Pokynul mu Vladan ještě a dotkl se prsty klobouku, jako by jej pomyslně narovnal. Ťukl hůlku a chodník a trochu ji nazvedl, skutečně ji vůbec nepotřeboval. Měl tělo i mysl mladíka.

"Pěkná noc ... tuze pěkná. Téměř sibiřská. Ale ne tak nádherná. Člověk by snad při ní ztratil -... kdejakou hezkou vzpomínku." Zašeptal ještě, otočil se k němu zády a pomalu odcházel. Za okamžik jej znovu pohltila temnota podchodu a uzývalo se jen pomalé tukání hůlky, jak se jí někdy dotkl země a jindy ne, tak jak ji nepotřeboval.

Christian se podíval do obálky. Bylo tam tolik, že by to stačilo pro týden sibiřských nocí, které byly známé tím, že byly delší než ledasjaký den. Vladan to moc dobře věděl. Zaplatil mu svobodu.
Ačkoliv nemusel.

Šel domů, poslušný syn.

 


Komentáře

1 Karen Karen | 28. prosince 2014 v 14:17 | Reagovat

Ďakujem, je to skvelé. Teším sa na stretnutie Damiána a Ansema, avšak sa obávam o Dimov osud, Vladan jeho schopnosti nenechá len tak ležať bokom... Ale teoreticky by aspoň mohli zostať spolu, Ansem a Dimo. Kto vie, veď nejako sa to vyrieši.
Teším sa na ďalšiu kapitolu.

2 Zuzana Zuzana | E-mail | 28. prosince 2014 v 16:52 | Reagovat

Maličký bol strašne zlatučký, Vladan ma v dnešnom diele potešil aj kvôli tomu, že Damiána neopustil, že ho berie so sebou a hlavne kvôli Christiánovi... Má Christián ešte nádej na iný život? Na taký aby sa nepredával? Ani on ani Max?
Dima teda má ten dar? Som zvedavá ako to dopadne a samozrejme najviac som zvedavá na to ako bude vyzerať stretnutie Damiána s Ansemom. Malý sa mu dúfam trochu pomstí za to ako na neho zabudol.
Veľmi pekne ďakujem za skvelú kapitolu:)

3 Karin Karin | 28. prosince 2014 v 21:14 | Reagovat

To je fajn že jej Vladan bere sebou jsem zvědava na to až se setkaj Damián z Ansemem. O_O

4 MSK MSK | 28. prosince 2014 v 21:15 | Reagovat

och taková kouzelná slova ...:)

5 G. G. | 28. prosince 2014 v 22:24 | Reagovat

Tahle kapitola přibyla hodně rychle :)
A je úžasná, jak už to u tebe bývá. Zlepšila mi podstatnou část dne, a to jsem nečekala, že by něco vůbec dokázalo. Píšeš nádherně, Syhrael.

Taky jsem napnutá, kdy se konečně zase Damián s Ansemem uvidí, Maličký by si to po takové době rozhodně zasloužil. Jsem si ale jistá, že to odloučení Ansemovi neprojde jen tak.
A držím Dimovi palce!

6 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 29. prosince 2014 v 9:47 | Reagovat

Taky jsem moc ráda, že ti to jde :-) ❤ you

7 Hela Hela | 1. ledna 2015 v 20:29 | Reagovat

Ruská duša je už taká,vie vyhnať svoje malé deti umývať sa do mrazu,ale vie tiež milovať cudzie deti,Maličký má šťastie že ho Vladan má rád nechcem domyslieť ako by skončil ak by zostal sám :-( Dimuška je tak milé stvorenie pripmína mi maličkého tým ako je pripútaný k Ansemovi,ale dôvod je iný maličký Ansema miluje ale u Dimu je to teda spriaznenosť bratská :-) ak je to pravda tak má Dima vyhraté.
Dima už len svojou prítomnosťou dal do pohybu veci ktoré sa zdali byť nemožné,teda stretnutie Christiana s otcom.
To nežné oslovenie "tati"by som od Christiana nečakala ale zrejme mu Vladan chýba a to ich stretnutie je tak dojímavé že som o čítala so slzami v očiach :-) Verím v to že sa veci urovnajú a Christián už pod mostom viac stávať nebude musieť,prosím prosím :-)
Zasa prekrásna kapitola,vďaka Syhrael♥
Dopíjam čaj ktorý som si uvarila ku čítaniu pretože na kávu už bolo neskoro,ešte som sa chcela spýtať milá Syhy,z akej knihy je ten úryvok ktorý si v úvode zverenila,celkom ma zaujal..

8 Sachmet Sachmet | 10. ledna 2015 v 1:16 | Reagovat

Jé!!! Nový vzhled je opravdu půvabný a působivý! děkujeme :-)

9 Zuzana Zuzana | 10. ledna 2015 v 16:09 | Reagovat

Jéj vidím borůvky? Pekný nový des:)

10 Kik Kik | 8. února 2015 v 16:16 | Reagovat

Ten pocit čo cítil keď stretol otca bol vážne emotívny, aj keby ho neviem ako nenávidel je to človek ktorý ho vychoval, proti tomuto je nenávisť taká slabá ako všetky zlé slvoá sveta a preto sa mi to tak neskutočne páčilo. Len toho Dimu mi je stále viac a viac ľúto.

11 flixo flixo | 20. února 2015 v 19:30 | Reagovat

to byla hodně emotivní kapitola. strašně mě zasáhla... je zvláštní, že si Vladan dokáže utvořit pouto k cizímu chlapci jako je Damián a s Christiánem už to nezvládne. to mě děsně mrzí. ovšem to jeho gesto v podchodu... měla jsem v očích slzy, když ho Chris tak krásně oslovil. vykoupení pro Christiana je bohužel teď málo, jsou na něj vázané další osudy a není to tak jednoduché, jako natáhnout ruku s obálkou. kéž by to ale stačilo...kéž by. :-?
a Dimovy schopnosti? fíháá, tak to jsem ještě víc zmatená, čí ten kluk je. možná vážně všech. :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama