Sibiřské noci - 17. kapitola

10. ledna 2015 v 22:03 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN
Odjíždím v týdnu na ozdravný pobyt.

Bude to delší doba během které nebudu k zastižení.

Kapitoly jsem tu přednastavila, takže o pravidelné počtení nepřijdete.

Někdo se mě v minulých komentářích ptal, odkud byla ukázka o Dostojevském.
Je to kniha z řady jeho sebraných spisů o třiceti pěti dílech - Dostojevský očima vrstevníků.
Je to z roku 1924, takže si nejsem jistá, zdali bude ještě k sehnání.



Opatrujte se prosím, buďte na sebe hodní a dělejte si radost! :))

Z mého skromného okultního černokněžnictví vyhlašuji rok kočky na počest mého kocoura, který mi vždycky blokoval větrání na notebooku, když zjistil, že píšu a může se ohřívat.


Máte-li nějakou poblíž, pohlaďte ji. Neubližujte jim, neopouštějte je. Kočky mají malé srdce a moc smutku naráz nezvládnou, trvá jim to potom dlouho, než se vyléčí...



S.





Rusko. Duše světa. Čarovná země. Země, která léčí, kde je vše ukryto. Tam dřímá odpověď na všechny otázky. Odmítaná, mnohými nenáviděná, zasvěcenými milovaná. S dostatečně velikým srdcem, aby zvládla všechno neštěstí světa. Země, kde je vše tak trochu naopak. Jako v neuspořádaném muzeu, mnoho pokladů, které se znehodnocují a ona také neví, kam s nimi, jak prohlásila jedna z dvorních dam o císařovně Alžbětě.

Jediná země, která věří, že krása spasí svět, a kde právě krása je nejsilnější v utrpení.

Nikdy si nemyslel, že se tam někdy podívá. Tak daleko nad tím nikdy nepřemýšlel. Možná proto, že nebyl cestovatelská duše a že svůj vztah s Ansemem, třebaže viděl absolutně, nepředpokládal, že by žili v Rusku. Ale své místo viděl po jeho boku a Ansemův domov byl právě tam. V bájném Petrohradu nebo snad v divokých lesích magické Sibiře. Rusko bylo všestranně čarovné, ať už byl člověk kdekoliv, to Damián věděl, ani nad tím nemusel přemýšlet, ani mu to nikdo nemusel povědět. Přišel na to už jen účastí v domácnosti Lisalimů, kterou si zamiloval. Jejich myšlenky, zvyky, minulost. O to více si vážil Vladanova přání, aby ho doprovázel.

Ještě navíc se stal jeho spojencem v tak vážné věci! I když -... spojencem. Vladan mu vlastně nic neřekl. Byl jenom rozrušený. Chodil po domě, neustále s někým hovořil, kouřil doutníky a hodně pil. Damián z něho cítil ohromnou zlobu, radost ale i strach, a tak snad bylo lepší se mu vyhýbat. Ostatně měl mnoho práce s přípravou k odjezdu a vlastními myšlenkami.

Matce to neřekl. Nepustila by ho. Stále byl pro ni zdrojem peněz. Ačkoliv u Lisalimů vlastně bydlel, někdy domů přišel, když věděl, že tam nebude její přítel. Dělal to s odpovědností k sourozencům, kteří odloučení nesli těžce. Právě také kvůli nim nikdy neodepřel, když ho matka žádala o peníze.

Co se týkalo myšlenek, byly nebezpečné. Cítil se zhrzeně, že Ansem před ním vše tajil, a že by se tím mnoho vysvětlilo, že na něho nemá čas, když se zřejmě stará o bratra. Damián pro to měl pochopení, protože věděl, jak rodina je pro Ansema důležitá a navíc nalezené dítě, které někdo strádalo ... to byla opravdu vážná věc a vůbec tak nepřemýšlel, že by snad žárlil. Ale proč mu to nemohl povědět? Nevěřil mu? Jak proradné! Nicméně i v něm ještě bylo dítě, však měl na to ještě věk, a toužil po láskyplné pozornosti. Najednou se necítil milován, ani ochraňován -... byl úplně ztracený, vyprahlý a nejistý. To že Ansem mu snad zachovává věrnost, na to ani nepomyslel, tomu nevěřil, a to bolelo nejvíc. Vlastně si nedokázal vůbec představit, jaké bude shledání s ním. Jako dva cizinci? Znovu nalezení milenci? Toužil po jeho náruči stejně tak moc, jako ji nenáviděl.

Odvedl psa k Postulominskému, který z něho byl nadšen, obdivoval jeho huňatý ocas, ale ponejvíce bílé drápky, pro něž bylo to černé dobrácké zvíře tak výjimečné. Damián mu sliboval, že se brzy vrátí a také mu tam vzal jeho oblíbenou hračku, pískací miminko, ale stejně když odcházel, pes pobíhal kolem plotu, žalostně vyl a hrabal u branky, velmi se litoval, Damián raději utíkal s dlaněmi na uších, aby ho neslyšel, a přišel domů uplakaný a celý takový dojemně žalostný. Trochu se za to až styděl, věděl že psovi na takovém pobytě o nic nepůjde. Vladan mu dal čokoládový bonbón s pomerančovým likérem, což mu trochu spravilo náladu a uvařil mu čaj.

Lisalim si uvědomoval, že ani pro chlapce to nebude lehké. Jednak náročná cesta, ale také úplně cizí prostředí. Věděl o jeho zhrzenosti vůči Ansemovi, přesto si myslel, že synovi udělá radost, když přiveze Maličkého a také se domníval, že někdo, kdo to velmi dobře umí s dětmi a věkově se jim trochu více přibližuje, bude v nastalém boji potřebný. Koneckonců chlapce nechtěl opustit. Cítil se za něho osobně zodpovědný. O dům neměl starosti, pověřil ženu, která byla jeho neoficiální paní.

Odjížděli v noci, aby do Petrohradu dorazili za dva dny časně ráno. Vyprovázelo je několik Vladanových přátel. Cestovali nalehko, jako by jen jeli na výlet do vedlejšího města. To byla specialita Lisalimů. Obklopovali se mnoha věcmi, aby nakonec žádné z nich nepotřebovali a všeho se snadno dokázali vzdát. Vladan měl jenom jednu koženou větší kabelu s pár věcmi a Damián jich vlastně také moc neměl. Vzal si oblíbené tričko s kohoutem, knížku a teplý vlněný šátek, aby se do něho ve vlaku mohl zachumlat a skutečně ho ocenil, ještě více než knihu, protože Vladan zřejmě posilněn dobrou náladou, že se vrací domů, byl velmi sdílný, hovorný a vyprávěl mu. Ze svého dětství, o tom jak s bratrem prožili jedny prázdniny na ruském venkově mezi zvířaty, jezdili na koních a nemuseli se učit francouzsky. Vyprávěl mu o svých největších karetních výhrách a také o tom, jak si vždycky přál napsat knihu, své memoáry a vyprávění o rodině a jejich historii.

To že překročili hranice Ruska, Damián poznal kvůli lidem. Najednou měl pocit, jako by si jich všichni všímali a přistupovali k nim se zájmem, otevřenou náručí a zvídavým srdcem. Seděli v menším nuzném vlaku, a právě tam se to najednou stalo, že nebyli sami. Kolem nich si posedali lidé a chlapci nejdříve připadalo, že je to snad náhoda, kdy Vladan potkal tolik svých známých a přátel. Poté pochopil, že jsou vlastně v Rusku, a toto je jeho nejvlídnější tvář.

Někdo vytáhl placatku s vodkou a všem nabízel, že když si Lisalim jede pro syna, musí se to oslavit. Nějaká žena se dělila o povidlové koláče z papírového sáčku. Jiná měla na klíně kočku v košíku.

"Vezu ji ke kocourovi ke své přítelkyni z dětství. Těším se na to už celý měsíc!" Řekla Damiánovi vesele. "To budou hezká koťátka, že? Jak se ti líbí moje kočka, chlapče?"

Damián urputně přikývl, že je krásná a pochoval si ji. Cesta jim uběhla velmi rychle, úplně přišel na jiné myšlenky.

"O nás Rusech se říká, že jsme chladní. To jsme." Pověděl mu Vladan, když vystupovali. "Ale víme, kdy si můžeme dovolit roztát, a také poznáme před kým smíme. Máme na to instinkty. Ale také víme, kdy raději zachovat tvář pod maskou. Tohle jen tak nějaký národ neumí. Češi, ti vůbec. Čech je vyhýbavý a přetvařuje se neustále, nenosí masku ale takový podivný škleb a když to jde, skrčí se, protáhne, zatetelí se -... hlavně pro jeho vlastní prospěch. Rus nikdy. Rus je přímý, nikdy ho neohneš ani nezlomíš. A často se bije jen tak - pro všechny. Nesnáší bezpráví, a ne ze své vlastní ješitnosti, ale protože žádné bytosti se nesmí křivdit. To je boží zákon, Damiáne, to si pěkně pamatuj!" Vzal jej v rámě a vedl ho nástupištěm.

Damián se překvapeně rozhlížel. Bylo to staré a poměrně malé nástupiště. Byla tu zima a kouzelno. Chodilo tu mnoho lidí. Smáli se i plakali, vítali se i loučili. Chodil tu muž hrající na kytaru, zpíval nějakou lidovou a často se někdo zastavil a do kapsy mu strčil pár drobných. Nějaká žena prodával malé koblížky s marmeládou, které mu zavoněly jako domov. A káva, cítil kávu - nebo to byl čaj? Prodával se na rohu z obrovského otlučeného malovaného hrnce, stála tam řada a nechybělo několik špalků na sezení, čehož využívali zejména toulavé duše ale i ty úplně nalezené tam tiše seděly, dívaly se do světa. Ve vzduchu bylo cítit syrové jaro, přesně ta slabá květinová vůně doprovázená šuměním potoka, což bylo zvláštní, protože kde by se tu vzala vzácná příroda. Jako by se tu každým okamžikem mělo něco důležitého stát a všichni to věděli, právě pro to existovali. Ta sladká nevědomá důležitost a naprostý smysl celého světa obklopoval malé nádraží. A byla tu prostota a stejně tak dámy, které na sobě měly kožich a zlaté řětezy. Ty ženy, kolem kterých procházeli, měly v sobě něco, kvůli čemu se za nimi otáčel. A přestože nádherná pozlátka čekala na každém kroku, vyzdvihovaná neotřesitelnou hrdostí, která nepochybovala, že celé to bublinkové město je tuze opravdové, snad nikde na světě toho nebylo méně než tady. Jak to bylo chudé, tak to bylo totiž krásné.

"Kde to jsme?" Zeptal se v úžasu, očekávajíc nějaké malé ruské městečko, protože už u hranic ztratil pojem o čase.

"V Petrohradě, Maličký!" Usmál se Vladan.

*

Andrej příliš neměl rád ta ospalá petrohradská rána, kdy nad městem ležela mlha a všude prosakovala vlhkost. Někteří tvrdili, že jsou krásná stejně jako ta slunečná, jež byla pověstná léčením smutných duší. Andrej měl pocit, že jeho už nic na světě nikdy nemůže vyléčit. Propadl se do hlubin svých nejčernějších myšlenek a představ, do všeho, co se v něm za ta léta nashromáždilo. Teď jej to dusilo a svíralo, a utíkal tomu do samoty a uzavřením se před svým okolím. Od ostatních Lisalimů se lišil svojí klidnou povahou. Nebyl obdařen, ale také nebyl proklet, jak často dodával. Příliš nepil, neholdoval vášnivým nocím s milenci ani milenkami. Netrpěl nervovými záchvaty ani halucinacemi. Ještě více než všichni ostatní členové rodiny se věnoval knihám, svým studiím a bohatému vnitřnímu světu. Trochu také psal a necítil se dobře v samotném středu společnosti. Cítil, že se od své rodiny výrazně liší, a že právě otce tím vlastně zklamal, protože nebyl takový, jaký si ho Nikolaj vysnil. Andrej to věděl. Vždycky to věděl, že otec jakkoliv Ansemem pohrdá za jeho divokou povahu, způsob života a některé názory, v hloubi duše ho těžce otcovsky miluje a rozpolcuje se nad tím, že vlastní syn je jiný. Není prostě-... kouzelný. Andrejovi to ke spokojenosti se životem zrovna nepřidávalo. Byl obyčejný, šedý, a paradoxně i on Ansema miloval, protože ho vždy dojemně obdivoval a vážil si té jeho pokory, úcty a láskyplnosti, se kterou k němu Ansem přistupoval. Nepovyšoval se na něho, byl jeho důvěrníkem. Doprovázel ho do vyhnanství, jak Ansem říkal svým léčebným pobytům na Sibiři. Psal mu dopisy. Andrej toto pouto povýšil na absolutno, takže nebylo možné jej zničit, a to ani událostmi ohledně Gríši, chlapce, kterého oba dva milovali, a který si zcela jasně vybral -... jako vždy všichni ostatní si vybrali -... Ansema. Protože byl kouzelný, tak proto.

Já nikdy nikomu nebudu připadat kouzelný, pomyslel si Andrej hořce, ale ne tak, aby jej to otrávilo, nebo ublížilo ostatním. Bral to jako prostý fakt, a tak se podle toho zařídil, tak se s tím smířil. Ansema neodvrhl, jak by člověk očekával, že by udělal, a kdyby nedošlo k té tragické Gríšově smrti, jistě by jim lásku přál, tak byl čestný ke světu. Možná až příliš čestný. Otec o něm říkával, že je nejvíce spravedlivý. Byl také velmi romanticky založen, přestože ne po tom sladkém způsobu, který se těžce lepí na patro jako turecký med. Věřil v pravou lásku, na lásku na první pohled, na předurčení a osudovost.

Ale na kouzelná petrohradská rána už nevěřil s takovým nadšením. Mnohokrát jej totiž zklamala.

Proto ani dnes neměl náladu podívat se z okna a kochat se tou nádherou, jako žena, která v jeho domácnosti chodila vařit a uklízet, protože rodinný dům, který spravoval, byl příliš veliký, aby ho sám naplnil světlem. Někdy sem přijížděl kdokoliv z rodiny, pokud se zrovna ocitl v Petrohradě, zde se mohl ubytovat. Tak tu bylo mnoho různých věcí ze všech koutů světa, také kufry od části rodiny z Francie, nějaká z tetiček tu zapomněla kašmírovou šálu a parfém. Andrej měl dům rád a považoval jej za svůj domov, proto ne každého vítal s úplným nadšením, snažil se to však nedat na sobě znát. Přesto když mu žena hledící z okna oznámila, že někdo se blíží ke dveřím, povzdechl si.

"Je to nějaký muž s kloboukem a vycházkovou hůlkou -... ale určitě ji nepotřebuje, jde velmi hbitě a vede kolem ramen chlapce, ach, takový půvabný andělíček!" Tleskla rukama a ohlédla se na Andreje, který rozmrzele povytáhl obočí a napil se hořké kávy. Stěží se zvedl, aby šel otevřít. Nečekal žádnou návštěvu a nikdo z rodiny se neohlásil.

U dveří už postával pes. Jeho starý dobrák Laudon. Vrtěl ocasem a zhluboka štěkal, což Andreje zarazilo od úmyslu dveře rozevřít a tvářit se nepřátelsky - musel to být někdo známý, dokonce někdo z rodiny. Pes šílel, narážel na dveře, které vzhledem ke své konstituci - byl to statný vlkodav - málem vyvrátil z pantů. Andrej ho okřikl a prsty ukázal na jeho místo, polštář u krbu. Pes stáhnul ocas a odplížil se.

"Nebudeme vítáni, Maličký, připrav se na to," zabručel Vladan a ťukl hůlkou o schody. Působil však natolik sebejistě a svrchovaně, že se Damián ničeho nebál, a přeci se za něho raději schoval a nervózně přešlapoval na místě s hlavou hluboce skloněnou. Uslyšel zavrzání dveří, ovál jej příjemný závan tepla a bylo ticho - takové ticho, až slyšel tlukot svého srdce a občasné ťuknutí hůlky.

"Strýci Vladane!" Ozvalo se najednou melodicky. Trochu jako by poťouchle pobaveně, nevěřícně, se smíchem i nešťastným, katastrofickým podtónem typickým pro zděšený řecký chór. "Tebe bych tu -... opravdu nečekal!" Vzpamatoval se hned Andrej z prvotního šoku, vyšel ven na schody a podal mu ruku.

"Raději bys čerta viděl, já vím." Odvětil Vladan chladně, ale ruku mu podal, stiskl a dlaní jej plácl přes paži. Pohlédli si do očí. Nemuseli si z toho důvodu už nic říct, nebylo to vůbec potřebné, rozuměli si beze slov. Chvilka oboustranného zděšení se přenesla do tichého porozumnění a přeci tam bylo tolik ostražitosti ze strany Vladana, hořkosti a neskrývané zloby a rozčarovanosti. Teprve jej ty pocity podvedení strhly a málem by se jimi nechal unést a hned by to ubohému Andrejovi, který byl v podstatě do celé té situaci uvržen nešťastnou hrou osudu, nasázel z první ruky, kdyby si Andrejovy oči v zoufalé touze to nějak rychle urovnat a zabránit tomu, nevšimly blonďatých vlasů za Vladanovými zády. S nadějí jenom vydechl a zájem o strýce jej úplně opustil, dokonce do něho konečky prstů zlehounka strčil, aby ustoupil o krok stranou a tak -...

"Damiáne!" Rozlehlo se zašeptání celým dvorem.

Damián při tom oslovení zavřel oči. Pozoroval předtím svoje boty. Mísily se v něm pocity strachu, bázně, ohromné nervozity, provinilosti -... všechno jej to naráz smetlo, že když si konečně dodal odvahy se na Andreje podívat a poprvé tak pohlédnout do tváře někoho, o kom věděl, že je do něho zamilován, ještě se ani neznali, zčervenaly mu tváře a nebyl schopen ze sebe vypravit ani slovo, jenom malinko cuknout rty v náznaku přívětivého úsměvu.

"Maličký-..." Nemohl se Andrej zřejmě nabažit pohledu na něho, který předčil všechna jeho očekávání, ačkoliv si zakázal jakákoliv dávat, aby nebyl zklamán. Ale z něho nemohl být v nejmenším zklamán! Byl tak dokonalý -... čistý, voněl jako dětské mýdlo a heřmánek, vanilka. Měl nádherně jemnou tvář, vypadal jako dítě, až si člověk připadal tak hříšně, že myslel na to, jak jej sevře v náručí a políbí. Ale na to, jak byl sladký a takový křehký, skutečně byl "maličký" a drobný, zračila se v jeho očích hrdost, pevnost a silný charakter. Byl předčasně vyspělý a jeho duše také musela pamatovat spoustu let a teď jí navíc po mnoha útrapách dřívějších životů byla dána forma milé líbeznosti, což jenom podtrhovalo její duševní krásu. Takové stvoření by určitě nikomu neublížilo, dítěti ani kotěti. Možná by dokázalo jednat hořce kvůli zlomenému srdci nebo z nešťastné lásky -... kdo jenom by si ho nemohl zamilovat? Obětovat pro něho celý svět? Jít za ním bosý třeba přes celé peklo, když by si to přál? -... Andrejovy probíhaly myšlenky jedna za druhou, vůbec je nedokázal ovládat, byl z nich tak rozrušený, že nevnímal Vladanův hlas, nevnímal nic. Soustředil se jenom na Damiána a jeho existenci. To že si prsty zlehka upravil vlasy, které mu padaly do obličeje, že měl jenom malou tašku s věcmi a působil tak chudě kromě velmi drahého šátku, který jistě musel být darem od Ansema. Neměl vlastně nic než jenom svoji krásu a čistotu, a proto byl výjimečný.

Je kouzelný, pomyslel si Andrej, nevěděl, co jej to posedlo, ale popadl jej oběma rukama za ramena, hned uchopil jeho tvář do dlaní a pohladil jej, usmál se na něho. Byl to úsměv zářící duše, nevýslovného štěstí, že jej poprvé spatřil. Vnímal, jak se celý rozechvěl a jeho tělo sebou škublo, jako by zatoužil se k němu přitisknout, jak jenom byl vyprahlý a potřeboval fyzickou blízkost někoho, trochu pohlazení a láskyplného zacházení. Andreje to až dojalo, spočinul dlaněmi na jeho ramenech a znovu se na něho usmál.

"Těší mě, Damiáne-..." Pověděl mu tiše, řekl to jenom jemu, aby Vladan neslyšel.

Damián přikývl a trochu vystrašeně na něho upřel oči. "Já -... také mě těší!"

Andrej se teprve ohlédl na Vladana, který měl lehce nakloněnou hlavu, sundal si klobouk a točil s ním na hůlce.

"Pojďte prosím dál, určitě jste unaveni po takové cestě-... to je mi překvapení! Jen pojďte, hned nechám připravit čaj."

Ujal se Andrej své role hostitele a usmál se i na Vladana, snad byl tolik poblouzněn Damiánem, že si neuvědomoval tíhu celé situace.

Otevřel dokořán dveře, typické ruské gesto, jak zeširoka uvítat vzácné hosty, a šel zavolat na ženu, aby nachystala snídani.

Damián se podíval na Vladana, dodal si odvahy a vykročil - zadržela jej vymrštěná hůlka před jeho hrudníkem. Vyjekl a pochopil, když mu Vladan položil paži kolem ramen a přitom ho vedl dále.

"Nenech se poblouznit, Maličký, tvoje místo je po boku někoho jiného." Pověděl mu, že si všiml - protože i slepý, hluchý by si všiml! - a Damián urputně přitakal.
 


Komentáře

1 Clowers Clowers | 10. ledna 2015 v 23:33 | Reagovat

Děkuji, byla nádherná. Chudák Andrej. No uvidíme jak se na Maličkého bude tvářit Ansem.

2 Sachmet Sachmet | 11. ledna 2015 v 1:21 | Reagovat

Nemám jako vždy (hned po přečtení) slov, jsem plná dojmů a dojetí! Děkuji :-) Musím říci, že ještě při čtení úvodu se mi stala věc, podtrhující jen atmosféru tvých povídek. Čtu o roku kočky a nabádání o jejich podrbání ... (tak mě to začalo lehce dojímat, jen jsem si představila tu svoji) Když tu najdednou "Ťuk, ťuk! na okono a následné "Mňau!" - naše milé stvoření se začalo dožadovat vstupu a pozornosti. Tak jsem se jala tvé milé doporučení okamžitě realizovat,... a došlo i na pohlazení kočky ;-) Kapitola byla celá prodknuta kouzlem a ve mně teď proudí pocit rozradostnění. Jak já se nemohu dočkat, až se shledají s Ansemem! A tak si jen tak broukám, jako Havelka "Děkuji, bylo to krásné, děkuji..." :D   Užij si moc ozdravný pobyt a nečerpej spoustu fyzických a duševních sil, není jich nikdy dost!

3 Sachmet Sachmet | 11. ledna 2015 v 1:23 | Reagovat

Jen malou opravu výše, ... samozřejmě ti přeji, abys síly "načerpala" ... překlik mohu omluvit snad jen pokročilou hodinou...

4 Zuzana Zuzana | E-mail | 11. ledna 2015 v 17:33 | Reagovat

Tak veľmi by som aj Andrejovi dopriala vysnenú lásku. Chcela by som aby bol pre niekoho čarovný, ten najčarovnejší. Mrzí ma, že sa zamiloval do Damiána. Bude ho to bolieť, pretože verím tomu, že Damián by Ansema nikdy nepodviedol... aj keď ten by si to zaslúžil.
Vladan je skvelý, dúfam, že na Maličkého bude dávať pozor keď si ho už tak trochu adoptoval:)
Strašne sa mi páčilo ako si opísala Rusko a ruských ľudí. Mňa tá krajina a ten národ fascinuje už od kedy sme sa museli povinne v škole učiť ruský jazyk.
Ďakujem za prekrásnu kapitolu, prajem Ti krásny a príjemný liečebný pobyt a vráť sa nám oddýchnutá a zdravá:)

5 Miu Miu | 11. ledna 2015 v 19:40 | Reagovat

Děkuju ti... moc ti děkuju. V prvé řadě děkuju za hezký úvod... nevím proč, ale tak nějak mne zahřál... Děkuju i za název knížky a informace o tom, jak se vede Damiho sourozencům... Konečně se to začíná nějak otáčet... tedy už delší dobu... Krásný popis Ruské země... Andrejovo vřelé přivítání, které by se Ansemovi rozhodně nelíbilo (ne, že by Vladanovi se líbilo) První nové setkání Ansema a  Damiána mne naplňuje očekáváním... Setkání Dima a Damiána ještě větším... myslím, že Damián si získá Dimovu důvěru... a Nikolaj se na něj nejspíš nebude dívat zrovna mile... (tím vším chci možná říct, že netrpělivě očekávám další kapitolu, která jak jsi říkala, je nejspíše přednastavená...) Uzdrav se a užij si pobyt... :)

6 Karin Karin | 11. ledna 2015 v 21:18 | Reagovat

Andreje mi je líto ale doufám že pochopí že Damián patři k Ansemovi jsem zvědava na jejích setkaní.Brzo se uzdrav a naber sílu na další krásné povídky. :-D  :-)

7 Miu Miu | 12. ledna 2015 v 6:01 | Reagovat

[5]:Až teď jsem si uvědomila, jak je můj předchozí komentář dementní... ber to tak, že jsem byla unavená :D hodně unavená :D doufám, že aspoň potěší... měj se :D

8 Syhý Syhý | E-mail | Web | 12. ledna 2015 v 18:08 | Reagovat

Moc děkuji za komentáře, jste zlatí :)

[2]: Jé, pro kočky mám slabost, tohle mě vážně potěšilo :))

[7]: Miu, prosím tě, mně udělá radost naprosto každý komentář, ať je sebevíc zmatený nebo jakýkoliv :D Všech si moc vážím! A neboj, nic zmatené nebylo :) Děkuju.

9 Žabitěrivna Žabitěrivna | 12. ledna 2015 v 20:06 | Reagovat

Zatracene jak mne se ten sarmantni Andrej znelibil!

Pac a pusu, Syhy :*

10 Slečna N. Slečna N. | E-mail | Web | 14. ledna 2015 v 20:36 | Reagovat

Já jsem celá napjatá z toho, až se s Ansemem potkají.  Achich. Nemůžu se dočkat.

Naprosto perfektní díl, stejně jako celá povídka doposud, děkuju moc, že pro nás píšeš. Je to famózní :3

11 tea tea | 16. ledna 2015 v 1:31 | Reagovat

Odkedy žijem s kocúrom, tak každý rok je Rokom Mačky. Vie to aj nábytok, oblečenie, moje ruky a tiež aj ľavé viečko, na ktorom mám jazvu po incidente, keď mi v jednom záchvate divokosti skoro vypichol oko. Ale aj tak ho milujem, je to najlepší spoločník na svete.

Andreja mám úprimne rada, aj by som mu Damiána srdečne dopriala, ale stále je tu Ansem, ktorý zo svojho pomyseľného stupienku jednoducho neodíde.

Drahá Syhrael, mala si pravdu, čo sa týkalo toho, že písanie lieči. Naozaj mi to pomáha, ale na druhú stranu cítim, že ma to ťahá kamsi dole, kam by som naozaj nemala smerovať. Nie je však v mojich silách to zastaviť.
Ďakujem Ti.

P.S.:Mucha je nesmrteľný. U mňa na záložkách, u teba na hrnčeku ^^

12 Hela Hela | 17. ledna 2015 v 20:51 | Reagovat

Nedávno som čítala od Emila Páleša článok kde Slovensko prirovnáva k spiacej princeznej ktorá čaká až ju niekto prebudí a ukáže svoju duchovnú krásu.Tvoj opis ruskej duše mi tú krásu  zobrazil a myslím že je typická i pre pre nás slovanov a v tvojom podaní je to tak prekrásne,čarovné a silné.....ďakujem za tento krásny úvod teším sa čo nás  ešte v ďalekom Rusku čaká....
Inak prekvapil ma  Andrej ukazuje sa že je celkom fajn a to mi teda prekazilo plány ;-)pretože po tom ako sa snažil cez telefon baliť Damiána som sa rozhodla že  mu nedám šancu,ale teraz keď viem že aj v jeho minulosti boli situácie ktoré na ňom zanechali stopy  tak má nateraz odpustené :-) dúfam že nechá maličkého na pokoji a nebude ho zvádzať verím že Vladan to bude mať pod kontrolou :D

13 Hela Hela | 17. ledna 2015 v 20:57 | Reagovat

Milá Syhy zabudla som popriať príjemný oddych a ďakujem za názov knihy,skúsim pozrieť v knižnici či náhodou niečo nenájdem :-)

14 K. K. | 27. ledna 2015 v 13:44 | Reagovat

Toľká dokonalosť, čo sa skrýva v tvojich opisoch.. Zbožňujem ich. <3

15 flixo flixo | 20. února 2015 v 21:50 | Reagovat

tetelím se blahem. ne, vrním si blahem! :D jako ten můj kočičák, co mi tu dělá už týden v pelechu při čtení tvých povídek společnost. a abych tě ještě potěšila, jakej jsem vzornej čtenář, tak nejen že mám u sebe to svoje osudové zrzavé stvoření, ale pokaždé, když je v povídce zmínka o čaji, musím jít a udělat si ho. :D víš ale, jak působí močopudně?! :D moje smrt, ty hade. :D :-!
a ještě tak mimochodem, teď mi to došlo.. ty, takovej kočičí přítel a v povídkách píšeš převážně o psech.. 8-O docela zvláštní! :D

tak, abych se vrátila k tomu, díky čemu si tak vrním.. konečně došlo na jejich setkání! :) Vladan to shrnul dobře, radši by Andrej asi viděl čerta. :D  a oni se mu ještě nastěhují do baráku. Ansem pukne žárlivostí! :D určitě nevěřil, že by Maličkého někdy potkal osobně, jsem zvědavá, jestli se pokusí chytit tu šanci ještě nějak za pačesy a  nebo vyklidí pole.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama