Sibiřské noci - 18. kapitola

16. ledna 2015 v 18:00 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN

P Ř E D N A S T A V E N O


Chtěla bych, abyste tam prosím vnímali tu podstatu, že Nikolaj vnímá Ansema jako svého syna a Vladan zase Andreje. Myslím si, že to je takové půvabné. Nemyslíte si to také? Určitě to bude ještě napínavé, až se budou volit strany v bitvě. Doufám také, že ustojíte to, co jsem tam naznačila s lehkým náznakem pověstné lisalimské chlípnosti, a to jsou Andrejovy jakési platonické city, které chová k Vladanovi. Přála bych si, abyste to brali jako jednu z nejčistějších věcí v tomhle příběhu vzhledem k tomu, že láska má mnoho podob.
Také na vás mám otázku a budu vám velmi vděčná, pokud mi na ni odpovíte, třeba slohem nebo jakkoliv, neboť je to filozofické. Jak jistě jste si všimli, Andrej a Damián vypadají jako stvoření pro sebe ... uznejte, dvě spřízněné duše, oba touží po opravdové lásce, citech a jistotě, oba dva by si ji byli schopni dávat, netrápili by se. Andrej by pro Maličkého udělal vše. Finančně i citově by ho zabezpečil, poskytl by mu vzdělání, cokoliv by si zamanul. Damián na oplátku by měl stabilní vztah, byl by sobě svým pánem v jeho domě -... považte, vlastně by jim to fungovalo krásně a ještě navíc je evidentní, že je to k sobě táhne, že si velmi rozumí, mají společné hodnoty. Ale nejde to. Proč to nejde? Víte někdo, proč to nejde? Damián dá přednost Ansemovi, který-... víme všichni, jaký je Ansem, netřeba rozebírat. Proč to udělá? Co je na někom jako Ansem tak výjimečného? Opravdu se domníváte, že láska je ještě něco víc? Že je to i fyzická přitažlivost a podobné věci? Proč dvě duše, které jsou si souzeny, nemohou být spolu? Proč to nejde? Skutečně k lásce patří i bolest a trápení? Co myslíte...?

Některým lidem to prostě není souzeno?

"Zase bych byl ten druhý, ten špatný, ten nechtěný. Mně je zkrátka souzeno být vždy ten druhý, nemilovaný, ten věčně nešťastný, přitom se srdcem na dlani, po čem každý touží, jak svět vykřikuje. A když stojí na ulici a nabízí, nikdo si nevezme, a nebo ano, vezme a po chvíli jde dál, neví co si s tím počít. Lidé vlastně neumí milovat, umí jenom ubližovat a nenávidět. K čertu se vším, s celým světem."

Andreje mám speciálně ráda.
Rozhodla jsem se, že vám o něm někdy napíšu víc.
Prozatím ale nevím, do čeho se pustím po dopsání Sibiřských nocí.
O čem byste si rádi přečetli?
Samé otázky! :)

Slibuji, že příště se již podíváme za Ansemem.




Teprve když překročil práh toho půvabného, avšak velmi podivného domu, dolehla na něho únava, ale i pocit uspokojení a příjemně mu brnělo celé tělo. Bylo tu krásně teplo, nezvyklé na lisalimské poměry.

Damián opatrně kráčel za sebejistým Vladanem a užasle se rozhlížel po všech koutech. Čisto a útulno, cítil se tu krásně. Kuchyň spojená s jídelnou byla dostatečně veliká pro několik lidí. Pozdravila je žena, postarší domácí, Damiána pohladila po vlasech. Hned je vyzvala, aby se posadili ke stolu, přinášela jim bohatou snídani, všechno, co tu měli. Vajíčka, sýr, šunku, čerstvé křupavé pečivo. Slyšel hodiny odněkud ze zadních pokojů, odbíjely celou. Všechno na něho dolehlo velmi intenzivně a stěží dokázal zůstat klidný. Najednou se odkudsi přiřítil obrovský pes, radostně štěkal, vrtěl ocasem a byl snad v pokušení po něm z radosti skočit. Damián instinktivně zacouval.

"Neboj se!" Zasmál se Andrej a chytil psa za obojek. Uklidnil ho, dal mu pokyn, aby si sedl a podal pac. Damián se rozesmál a hned přijal nabídku na psí přátelství, potřásl mu packou.

"Jmenuje se Laudon. Mám ho už od dětství, je velmi starý, ale neublížil by nikomu. Asi se mu -... líbíš." Pověděl Andrej chlapci. "Máte ještě toho vašeho špice?" Ohlédl se najednou na Vladana, který již seděl u stolu a nechal si od ženy nalévat horkou kávu. "Toho s bílými drápky."

Vladan zabručel a přikývnul. Napětí mezi nimi trochu opadlo.

"Moc se mu určitě stýská. Hrozně naříkal, když jsem ho odváděl pryč." Osmělil se Damián na Andreje podívat. Uvědomil si, že mu z nějakých neznámých důvodů působí problémy opětovat jeho pohled, a že když skloní hlavu, cítí, že se na něho stále dívá, a dělalo se mu horko. Rozuměl tomu -... bylo to zcela jasné, a nevěděl, co si počít s myšlenkou, až budou chvíli sami, zdali má vůbec něco takového dopustit.

"To on si stýská, protože jste jeho páni. Každá živá bytost někoho potřebuje. Nikdo nemůže být sám úplnou věčnost. To je moc dlouhá doba. Na každého ale někdo čeká - někde. Ta pravá bytost. Když se setkají, vědí to oba-... nikdy se od sebe už neodloučí. To bych nikdy nedopustil!" Odpověděl mu Andrej, znělo to jako útěcha, která chlapce pohladila, až se nad tím pousmál a překvapeně se na něho podíval.

"Pojď se najíst, Damiáne." Ozval se Vladan od stolu nesmlouvavě. "Od včera jsi pořádně nejedl."

Rozbilo to všechno.

Damián přikývnul a poslušně si sedl před veliký obložený talíř, který mu přinesla žena. Žaludek se mu několikrát sevřel, měl skutečně vlčí hlad a zároveň jíst nechtěl - byl ve stavu, kdy na něho vše dolehlo a přál si jenom nebýt, nebo alespoň spát, ale jistě by usnout nedokázal. Tak se mu udělalo slabo, že si povzdechl ve strachu z migrény. Napil se čaje a vidličkou si opatrně nabral první sousto. Bylo to dobré a najednou se v něm něco zlomilo a s náramnou chutí se pustil do jídla.

Jak je milý a poslušný, pomyslel si Andrej s neskrývaným nadšením, nikde ani známka zpupnosti, jen milá hrdost, která nedráždí ale imponuje. Ty překrásné světlé vlasy, šibalské oči a -...

"Andreji," vytrhl ho z přemýšlení Vladanův pevný hlas, takže se na něho musel podívat a přitom si uvědomil, že vlastně nic řešit nechce, že jej právě nic nezajímá. Tahanice o chlapce, který možná byl jeho bratrem, žádné spory, nic takového. Jediné, na co se v ten moment dokázal soustředit byl Damián. Tak jej to setkání zasáhlo, že vůbec nic neskrýval. Ono to vlastně ani možné nebylo.

A Vladan to věděl. Moc dobře to pochopil a -... varoval.

"Andreji," oslovil ho znovu. "Jsi hodný, že jsi nás tak hezky uvítal," pověděl mu a přitom si rozmrzele pomyslel, že kdyby sebou neměl Damiána, možná by se tak vřelého přijetí nedočkal, "ale jak jistě víš, vztahy v rodině jsou nyní dot napjaté, neboť se dějí vážné věci, a ty víš, proč jsem tady. Možná se jen divíš, jak jsem se o celé záležitosti dozvěděl-... vlastně proč to nazývat záležitost, když je to hanebná zrada." Odmlčel se, nabíral si z cukřenky malé kostky jednu po druhé a házel si je do čaje, jako by si nutně potřeboval osladit nejenom myšlenky, ale rovnou celý život.

Damián toužil utéct, aby nemusel rozhovor poslouchat, pokoušel se být neviditelný, klopil oči do talíře. Andrej si toho všiml a jenom kvůli chlapci zachoval klid a rozhodnost.

"Strýci Vladane, samozřejmě si promluvíme po snídani, pokud budeš chtít, dám hned poslat pro otce, Ansema -..." Damiánovi vypadla vidlička z rukou - "-... a možná že raději pro celou rodinu, pokud si to budeš přát." Usmál se Andrej.

"To není nutné!" Vyhrkl Vladan nabručeně. "To určitě není nutné! Teprve jsem přijel a nechci nic uspěchat. S Nikolajem se nechci prozatím vidět. Natož s mým synem, který je z vás tří ten zrádce největší!" Rozlehl se jeho hlas domem.

Damián odložil příbor. Už nemohl. V krku mu vyrostl knedlík, který mu bránil polknout i dýchat. Celý se roztřásl. Byl unavený, vyděšený, zmatený a najednou zapochyboval, jestli udělal správně, že jel. Byl v cizí zemi, nejistý a celý ztracený. Chápal, že se kolem něho povede za chvíli důležitá bitva, jíž se nemohl zřejmě účastnit, jenom jí přihlížet a nechat se vysávat.

"Násilím a rozčilováním ani výčitkami se nic nezmůže. Stalo se - ... musíme to nějak vyřešit. To je teď jediné důležité." Zůstal Andrej stále klidný, přišel ke stolu a stál nad nimi se založenýma rukama na hrudníku a vypadal velmi neotřesitelně, pevně. Damián se na něho krátce podíval a ten pohled mu projel celým tělem. Teprve si uvědomil, že je to pravý Lisalim, byl vysoký, měl tmavší oříškové vlasy, bledou pleť a zelené oči. A přesto určitě neměl jejich pověstnou chlípnost. Vyzařovala z něho plachost, upjatost, něha a ohromná láskyplnost, kterou však uměl zřejmě perfektně držet na uzdě a nenechal ji jenom tak zbytečně plout po místnosti, aby ji každý mohl nabírat do hrstí, což bylo fascinující a výjimečné a také silně přitahující. Také bylo patrné, že kvůli jeho vystupování má i Vladan určitý respekt - nebral jej jako sice dospělého ovšem stále životem nezkušeného synovce, očividně si ho pro nějaký zvláštní skrytý význam vážil a bral jej jako -... svého syna? Damián si uvědomoval zvláštní souznění mezi nimi a nebylo v jeho silách tu podstatu odhalit. Nevěděl o Andrejově dětství a jeho zlému zážitku, kdy byl zneužit jedním z přátel Lisalimů, a jeho následném uvědoměnní, že miluje muže, a že to není přirozenost lisalimské povahy jako tomu bylo u bouřlivého Ansema, ale že to skutečně vyvěrá z nitra a láskou dokáže vzplanout jenom k mužům. Ke starším mužům. Ženy mu nic neříkaly a Gríša byl první mladý chlapec v jeho životě. Damián také nevěděl, že Nikolaj, Andrejův otec, synem za toto hluboce pohrdá a nedokáže se přes to přenést, naproti tomu Vladan synovci rozumí a mnohokrát mezi nimi ještě v jeho mladých letech proběhl důvěrný rozhovor, kdy ho podpořil nebo se jej před otcem dokonce zastával, bránil ho v momentech, kdy se Nikolaj rozhodl ho zbít. Andrej mu to nikdy nezapomněl a vzpomněl si na to i teď a i Vladan si to uvědomil, jak se na něho díval.

Pověděli si to očima.

Vladan prudce vstal, přiskočil k němu a Damián vyjekl s dlaněmi na očích ve strachu, co se bude dít.

I Andrej se strýcovi náhlé reakce polekal, ustoupil o krok a narazil zády o stůl, až se otřásl.

Objal ho. Co by také udělal jiného.

Políbil ho na obě tváře a dlaněmi jej do nich štípl.

"Ty rošťáku, čert to vezmi!" Zašeptal najednou.

Obvyklý ruský způsob jednání. Je to tak zcela běžné. Ve chvíli, kdy se rozehrává bitva buď dojde ke střetu, nebo se dotyční citově pohnou, líbají se, objímají, tančí a vzdávají se veškerých surovostí, aby došli k euforické fázi spasení a přiblížení bohu.

Andrej se pomalu usmál, zčervenaly mu tváře položil Vladanovi dlaň na rameno a bylo patrné silné uvolnění.

"Co abychom zašli ke mně do pokoje, promluvíme si nad kávou." Nabídl mu Andrej nejlepší cestu řešení a Vladan uznale přikývl a cosi roztržitě zamručel. "Jen co si odložím věci a upravím se. Také mě ta cesta zmohla, už to není jako zamlada a odjížděli jsme narychlo."

"Samozřejmě, budeš mít svůj pokoj jako vždy, naše paní ti jej už určitě chystá." Uklidnil ho Andrej a znovu pohledem spočinul na Damiánovi, který stěží zvládal tuto situaci a rozrušeně oddechoval, dívajíc se z jednoho na druhého, rozpačitý a vystrašený.

Vladan si ho také všiml a zaplavil jej příval něhy, hned by se mu věnoval, ale Andrej ho předešel, natáhl ruku přes stůl a usmál se na něho: "Pojď, Damiáne, se mnou nahoru. Ukážu ti tvůj pokoj, můžeš se tam ubytovat a odpočinout si."

Damián se podíval na Vladana, který přikývl.

"Byl velmi statečný celou cestu, však je to Damián krotitel, Andreji, na toho chlapce pozor, je to poklad, a je silný jako by byl náš. Vlastně je náš. Patří do mé domácnosti, je jako člen mé rodiny." Samolibě a pyšně se usmál Vladan.

Andrej se také pousmál, přišlo mu to roztomilé, neboť věděl o Vladanově zálivě v mladých chlapcích, kterým občas neodolal, a také v tom, že v největších špínách hledal zlaté kousky, učiněné poklady, které potom nadšeně ukazoval světu.

"To nevím, jestli bych teď někoho dokázal zkrotit." Povzdechl si Damián, takže se oba dva rozesmáli. Vzal si svých pár věcí a šel za Andrejem.

Laudon ho doprovázel, šel mu po boku a někdy zůstal krok za ním, aby do něho strkal vlhkým čenichem nebo mu olízl ruku.

Andrej chlapce vedl po dlouhých schodech přes chodbu až do zadní části k oknům, kde byly užší bílé dveře. Jistě měl ve svých fantaziích už dávno vybrané, kde by ubytoval někoho, na kom mu záleželo a navíc -...

"To je vždy Ansemův pokoj." Otevřel dveře dokořán. "Jeho nejoblíbenější."

"Ansemův!" Vydechl Damián a horlivě nahlédl dovnitř, hned jej polilo horko, rozbušilo se mu srdce a s nadšením v klouzl do místnosti. Byl doma, byl zachráněn.

Ano, byly tu jeho věci a vše zařízeno, jak měl rád. Polštáře na posteli v barevných variacích. Spousta drobností, obrovský paví vějíř korunoval čelo postele. Voněla tu levandule a bergamot, pravý ruský čaj a jeho typické koření, které používal jako lék na všechno.
Damián se zplna hrdla nadechl a zatočil se s ním svět. Přešel k posteli a konečky prstů pohladil jeden polštář. Stýskalo se mu.

Jak mě to bolí, nemůžeš vědět, pomyslel si Andrej a nedokázal ho nechat o samotě. Zavřel za sebou tiše dveře, opřel se o ně a díval se na něho.

Damián se plaše ohlédl, zůstal-li sám. Pochopil. Nedalo se tomu utéct. Dodal si odvahy.

Rozvážně odložil své věci na křeslo a přišel k němu blíž.

"Rád jsem tě -... poznal, Andreji. Jsi takový, jakého jsem si tě představoval. Jsi dobrý člověk, i proto, že jsi nás přijal tak vlídně. Měl jsem z toho obrovský strach -... neznám poměry ve vaší rodině ještě tak dobře. Neustále mě to překvapuje. Ta cesta byla skutečně úmorná." Sáhl si do vlasů, připadalo mu, že jsou cítit kouřem a tím starým nádražím, kterým procházeli, zatoužil po teplé vodě a Andrej zřejmě uhádl jeho myšlenky, tak pozorně se na něho díval. Přišel k němu blíž. Vůbec to nedokázal ovládat, ale věděl, že nesmí. Cukl rameny, aby ho neobjal, nepřitáhl k sobě a nepolíbil. Toužebnost jeho rtů byla spalující. Zářily višňovou červení, i tváře mu tak žhnuly, jak mu bylo horko a ovládala jej rozrušenost. Přeci se k němu trochu slonil a bříšky prstů jej pohladil po čele, musel to udělat, jinak by snad v momentu nemohl existovat. Celý svět by se rozvrátil! Shořel by na popel a ďábel by v něm vítězoslavně křižoval na svém zrzavém koni.

Damián zavřel oči, aby ten hřích byl menší, uchopil jej za zápěstí, položil si jeho dlaň na tvář, sklouzl jí na bradu a rty, na krk a šíji, tiše si povzdechl, když konečně pochopil a skutečně ho objal. Ta náhlá živočišnost, blízkost někoho, kdo ho příliš miloval, aniž ho vlastně doopravdy neznal, jen vystoupil z jeho snů. A byl v tom citu tak jistý, nestyděl se za něho a považoval jej dokonce za správný. Přitiskl ho k sobě do náruče s takovou silou, že měl strach, aby mu neublížil, neslyšel jeho srdce, neslyšel ho ani dýchat, ale líbal ho do vlasů, na čelo a protože se mu vůbec nevzpouzel, odvážil se i na ústa. Jenom se k němu tak přitiskl. Nechtěl snad ani víc, jenom jeho čistotu, blízkost, nechtěl mu ublížit ani v něm vyvolat rozpaky nebo jakékoliv negativno, kterým by se trápil nebo si jej vyčítal.

"Maličký, za tebe bych dal cokoliv, všechno co mám, sebe bych obětoval -... cokoliv," vydechl opojně a velmi šťastně, neboť v nejmenším nepočítal s jeho přístupností, ačkoliv věděl, že to není žádná prostopášnost, slib ani nabídka, jenom malinké zrnko pochybné naděje, ale přesto bylo a pokud by to znamenalo, že jej může alespoň takto obejmout a fyzicky vnímat po nocích nekonečné blouznivosti, kdy tajně doufal v setkání s ním a náporu jejich duševního souznění, se to teď konečně stalo, a předčilo to úplně všechno. V momentu jako by zapomněl na všechny chmury, bolesti, na svoji nešťastnou, neopětovanou lásku ke Gríšovi. Jako by tenhle chlapec zhmotnil všechny jeho představy a touhy, jako by uměl léčit. Co byl oproti němu Anemův dar? Tohle byla ztělesněná láska ve své nejkrásnější podobě. Nechtěl ho už nikdy pustit.

"Andreji, já -... odpusť mi to, prosím tě." Zašeptal Damián v jeho náručí plačtivě a celý se zachvěl.

Hladil ho a díval se k oknu do petrohradského rána, kterému najednou věřil, všechno mu to najednou -... v ten jediný moment uvěřil.

*

Když sešel dolů, připadalo mu, jako by se ocitl ve snu. Skutečně to musel být sen, nic jiného by jej tak nezaáshlo. Proti běžným životním situacím stal se po Gríšově smrti naprosto uzavřeným, lhostejným. Nic se v něm nerodilo. Lásku si nedovedl představit, odmítal ji. Stal se také naprosto asexuálním, ani na tuto úroveň uspokojení a pobavení si k sobě nikoho nepustil. Stal se téměř zbožným, přísným a hořkým, a přesto vyzařoval zvláštní něhou, klidem a nesmírně tak přitahoval, což si sám neuvědomoval.

Vladanova přítomnost zahýbala jeho jistotami. Ani ne tak co se týkalo otázky chlapce, který mohl být jeho bratrem, to najednou proti svému svědomí odsunul stranou. To ponechal osudu a rodině, neboť zastával názor, že v pravdě není podstatné, kdo je otec a kde bude chlapec vychováván, jako bylo důležité, aby byl šťastným. A věděl, že nejšťastnější je s Ansemem. Bolelo by jej to v případě toho, že by byl jeho bratrem, ale o této věci zkrátka pochyboval. Necítil mezi nimi kouzelnost, jenom si byli vzhledově podobní. Vlastně si v hloubi duše přál, aby tento úděl mu nebyl na už tak těžkou, bolavou duši naložen, protože co by si počal s bratrem, ke kterému by si musel budovat cestu a čelil by věčným otázkám, proč o něm nevěděl, nepomohl mu, a kde je Ansem, proč nemohl zůstat s ním.

Zase bych byl ten druhý, ten špatný, ten nechtěný, pomyslel si, když bral za kliku svého pokoje - pracovny. Mně je zkrátka souzeno být vždy ten druhý, nemilovaný, ten věčně nešťastný, přitom se srdcem na dlani, po čem každý touží, jak svět vykřikuje. A když stojí na ulici a nabízí, nikdo si nevezme, a nebo ano, vezme a po chvíli jde dál, neví co si s tím počít. Lidé vlastně neumí milovat, umí jenom ubližovat a nenávidět. K čertu se vším, s celým světem.

Jeho nebezpečné myšlenky na něm zřejmě byly vidět, neboť když za sebou zavřel dveře a přešel k pohovce, na níž už seděl Vladan, místností jako by projel elektrický výboj. Sáhl po doutnících, vzal si, nabídl strýci.

"Ubytoval jsi Maličkého, v horních pokojích?" Zeptal se Vladan zlehka vyfoukl obláček dýmu. Hned se mu také udělalo lépe. Pohladil psa, který si položil hlavu na jeho koleno.

Andrej pocítil příval nevýslovné něhy, když viděl, jak jeho pohublá aristokraticky vznešená ruka s černým prstenem hladí zvíře. Cítil se najednou úplně slabý a nicotný, jako by jej ten pohled na Vladana vrátil o mnoho let zpátky a byl zase malým chlapcem. Tím, který zhřešil. Byl surově zneužit a přišel si pro to bolavé potěšení znovu, protože se mu to líbilo. Tenkrát jej otec chytil za ruku a odvedl k Vladanovi, vstrčil ho k němu do pracovny a zabouchl dveře. Stál tam úplně vyděšený u těch dveří, celý se třásl a měl zoufalý strach ze strýce čaroděje. Vladan ho pohladil po vlasech, přesně tak, jako teď hladil toho psa, a konejšivě na něho promluvil, že se k němu proti své vůli přitiskl, objal ho hubenýma rukama kolem krku a rozplakal se. To proto, že se cítil opuštěný, nemilovaný, hříšný a špatný, jak na něho otec křičel. Vladan to svým tichým promlouváním do jeho duše všechno vymazal. Nabídl mu nějaký sladký mls, nalil mu čaj, byl v něm alkohol, a s mladým chlapcem, téměř ještě dítětem, to udělalo své. Zrůžověly mu tváře, konečně se trochu usmál a potom mluvil -... a mluvil. Vladan ho trpělivě vyslechl, byl k němu milý a velmi něžný, když léčil jeho zlomenou duši.

A že ji vyléčil jako se to už žádnému muži nikdy nepodařilo.

Andrej mu to nikdy nezapomněl, a teď se ta vzpomínka vrátila úplně celá, jenom z toho, jak pohladil psa, protože stejně hladil tenkrát jeho, na ramenech, tvářích a ve vlasech, a ty doteky mu pomohly překonat bolest z té zvrácené hrůzy, které se na něm dopouštěl ten muž. Věřil tomu, že kdyby jej Vladan tenkrát nepohladil těma svýma léčivýma rukama, nikdy by neměl šanci to překonat. Nikdy. A to nebyl obdařen jako Ansem. Měl mnohonásobně menší schopnosti než on.

"Jsem rád, že jsi -... že jsi přijel," vydechl najednou a konečně zvedl pohled od jeho dlaně k očím a zamyšleně na sebe hleděli. Místnost naplnila sladká vůně vanilky a tabáku.

"Pojď sem, Andreji," řekl najednou Vladan a natáhl k němu zvolna ruku. Andrej se posadil vedle něho. Vnímal jeho dlaň na své, kterou měl položenou na pohovce. Zavřel oči. Bylo to příjemné a trochu se vyděsil toho pocitu, neboť -...

"Jsi stále sám? Nemáš žádného muže teď?" Zeptal se Vladan tiše a pokračoval s dlaní na jeho ramena do vlasů. Tam zůstal. Hladil ho skutečně po vlasech jako malého chlapce, Andrej zavřel oči a přesně takový v tu chvíli byl, přitakal rychle několikrát za sebou, jako by roztržitě.

"Nebraň se tomu, Andreji, víš, že jsme spolu o tom hovořili. Ty lásku potřebuješ dávat, v jakékoliv formě. Jsi jí plný a je škoda, když v tobě umírá. Mění se v nenávist a tráví tvoji duši a mysl -..." Přestal ho hladit. Díval se na něho, pozorně si jej prohlížel.

Andrej sklonil hlavu a zhluboka se nadechl.

"Moji lásku -... nikdo nechce."

"Ale kdepak," usmál se Vladan a popleskal jej dlaní po koleni jen tak laškovně. "Jsi krásný chlapec, vypadáš tak mladě a jsi velmi půvabný -... jsi krásný jako všichni mladí Lisalimové. Jen bys neměl být tak vážný, upjatý, a trávit tolik času sám se svými myšlenkami. Láska má mnoho podob, i tělesná láska je důležitá -..."

"Toužím po někom, koho nemůžu mít. Po něčem, co jsem si vysnil, že tak bude, a když se to začalo dít, tak -... více než kdy dřív chápu, že je to neskutečnitelné." Osmělil se najednou Andrej a opatrně na něho pohlédl. Cítil se provinile. Věděl, že strýcův dar ho odhalí, že na to možná ani obdařen nikdo být nemusel, jen stačilo uvědomit si lesk jeho očí, zrcadlily skutečné city k Damiánovi, tu bolest a zmatenost.

"Andreji," nadechl se Vladan a v tu chvíli pochopil, že mu nedokáže jakkoliv ublížit. Ačkoliv první myšlenka, jak otevřel ty dveře, patřila touze ho také ztrestat za zradu, jaké se na něm dopustili s Dimem, ale ono to nešlo. Byl jako jeho vlastní syn, tak k němu přistupoval, protože se nedokázal vyrovnat s Nikolajovým ničivým vlivem, kterým vlastního syna dusil a donutil k téhle cestě labilní roztržitosti. Nepřijal ho, jaký byl, ačkoliv to byla jeho svatá povinnost.

"Já vím, že jsi Damiánem poblouzněn-... všiml jsem si. Jenom nerozumím tomu, že hned na první pohled. To je příliš i na moje chápání." Zamračil se trochu nevěřícně.

"Nevidím se s ním poprvé. Tedy vlastně ano." Přiznal Andrej poněkud plaše a rozpačitě. "Jednou večer jsem mu zatelefonoval, protože Ansem-... to není vlastně podstatné, co Ansem. Věděl jsem, že se cítí osamělý. Neměl jsem špatné úmysly."

Vladan zavřel oči a syknutím si povzdechl, že to je zlé nadělení.

"Chceš se mu pomstít za Gríšu, že?" Zpytavě na Andreje pohlédl. Viděl v jeho očích ublížení, že zřejmě nepochopil, proto hned přikývl. "Nebo možná ne -... a proto je to horší."

Andrej pohladil psa, který mu nadzvedl čenichem dlaň a nevěděl, zdali o tom zvládne mluvit. Právě by měl být nenáviděn a zatracen, protože se dopouštěl zrady - šel proti vlastní krvi, proti Ansemovi, který měl výsostné postavení v rodině, všichni ho zbožňovali a ještě navíc se svěřil jeho otci.

"Nezatracuji tě." Pověděl mu Vladan a dojalo jej, když viděl, jak s úlevou na kratičký okamžik zavřel oči. Nedal to však znát. Hlas měl pevný. "Andreji, Damián je nebezpečné stvoření -... tuze nebezpečné! Je sladký a líbivý, ale je v něm také zhrzenost, lstivost, veliká bolest z toho, že jej Ansem opustil, rozhodně si nenechá ujít pomstu. Bude to teď mezi nimi velmi zlé, a ty budeš ten prostředník, ten hromosvod, na kterém se oba dva vybijí, a nakonec odejdou spolu držící se za ruce, a ty zůstaneš stát na místě -... paralyzovaný, zahořklý, nenávistný. Úplně zničený. Damián, můj milý, je k Ansemovi připoután velmi pevně, a neodloučí se od něho nikdy. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy se postavil proti mně, aby ho chránil -... to dokázal vždycky pouze Christian, nikdo jiný. Není žádná naděje." Odmlčel se na chvíli. "Mrzí mě jen, že můj syn využil jeho čisté lásky a oddanosti, neovládl svůj fyzický chtíč, to snad v něm nikdo nezlomí. A opustil ho. Popravdě jsem sám byl velmi překvapený, že se od něho tak snadno dokázal odloučit. Musí tedy počítat s následky! Nebráním tvému sblížení s Damiánem -... pokud s tím on sám bude souhlasit. Věřím, že mu neublížíš. Ale nebudu přihlížet tomu, jak se blouznivě trápíš city a zamilovaností, touhou jej vlastnit úplně celého, protože to se nestane. Není to jako jedna noc, která se změní v zapomenuté ráno, rozumíš mi?"

Andrej se na něho překvapeně podíval.

"Nu což," povzdechl si Vladan. "Povídám ti, že je mnoho podob lásky. Lisalimové vždy uměli rozlišit mezi láskou absolutní, poblouzněnou, platonickou -... a mezi tělesnou, mezi sexem a naplněním fyzického sblížení. Rozlišovat je základní lidská dovednost. Na dobré a špatné, na nepodstatné a důležité. Na mohu nebo nesmím. Ty snad dobře víš, že Ansem mu není a nebude nikdy věrný. To snad není v moci žádného Lisalima. Kromě tebe. Ty jsi jiný, jsi výjimečný a jsi jako můj -... syn. Nepůjdu proti tobě jako vím, že ty nikdy nepůjdeš proti mně. Na to jsi moc dobrý Andreji a chováš ke mně víc než lásku typickou pro synovce. Já to vím."

Mlčeli. Andrej nedokázal nalézt vhodná slova a Vladanovi již nebylo dáno shůry se víc k takové choulostivé záležitosti vyjádřit. Rozhodil rukama a vstal, aby si podal šálek s kávou.

"Teď tedy k té hlavní záležitosti," zabručel a vnímal, že Andrej roztržitě pokašlal a také se sháněl po svém šálku, který tu měl již od brzkého rána, a tak mohl přebít napjatou atmosféru z tak jednoznačného rozhovoru.

"Přijel jsem si pro toho chlapce. Jsem si jistý, že je to můj syn. A je obdařen, což netušíte jistě ani jeden z vás, možná Ansem, pokud s ním tráví více času. Ta žena mi to napsala v dopise, popisovala jeho stavy a nálady. Než se poté rozhodla, že by mohlo být lepší získat ze mě peníze. Když jsem nesouhlasil a o chlapce začal usilovat, napsala mi, že zemřel, přiložila všechny náležitosti, proto jsem uvěřil, nenapadlo mě, že byly zfalšované. Mezitím se tedy obrátila na Nikolaje a vsázela, že ten večer byl také přitomen, opilý tolik, že si nebude nic pamatovat. Nikolaj očividně chtěl celou záležitost zamést pod stůl, neudělat si skandál před rodinou, jistě mu nedošla celá podstata věci, ale neomlouvá jej to. Toto je neodpustitelné a vyvolá to převrat v rodině, pokud celou záležitost nevyřešíme." Vladan mluvil jistě, přitom neměl nic připraveno, žádnou myšlenku, kladl je před něho s lehkostí a sebejistotou.

"Že můj vlastní syn mě obelhal a zatajil mi celou záležitost-..." Chtěl pokračovat Vladan, Andrej ho přerušil hruběji, než měl v úmyslu: "Ne, tak to není! Ansem tě nechtěl obelhat, měl jenom strach -... stále jej má. Je to silná zodpovědnost, vzít si na starost chlapce Dimova věku, který má navíc tyto schopnosti. Ansem si uvědomuje, jak těžké to bylo pro tebe, ale i pro něho -... Vladane, navzdory tomu, jak silně jsi ho vždy miloval, ne všechny metody, které jsi při výchově používal, byly ty pravé. Navíc tíha jeho daru je obrovská a vystavit další bytost takové cestě utrpení?" Chápal, že tne do živého a Vladan tak přímý rozhovor nemusí unést. Všiml si, jak mu cukly koutky rtů a sevřel dlaň v pěst, až zbělala.

"Andreji," pokusil se Vladan zůstat klidný, "zapomínáš, že Ansem je kromě daru také proklet, nebo-li je v něm část naší divokosti, chlípnosti a bujarosti -... ale jinak je celý podobný své matce, jejímž rodem na něho přešlo šílenství, v kombinaci se schopnostmi, které má, je to smrtící jed. Uvědomuji si, že jeho výchova nebyla lehká, ale k něčemu to bylo. Je z něho člověk schopný obstát ve světě, velmi se zklidnil, a umí využít svůj dar, dokáže ho upřednostit před zatemněním vědomí. Dimo má za matku obyčejnou běhnu ulice, zdravou, silnou, protřelou životem. Také veselou. Jsem si zcela jistý, že jeho výchova by byla absolutně odlišná, v žádném případě by nepotřeboval takový dril, přísnost. Bude povahově úplně jiný než Ansem! Určitě v něm bude obrovská touha žít. Ansem bral svůj dar jako součást prokletí, bolest a zbytečnou věc na obtíž, což mě vždycky ničilo, a přiznávám, že jsem to mnohdy nemohl zvládnout. Ale Dimo -... bože můj, Andreji, nemáš ponětí, jaké to je pro mě utrpení, celá tato záležitost. A navzdory všemu, že já, ale i Nikolaj jsme si každý jistý ve své pravdě, je potřebné udělat chlapci krevní testy a celou věc zdárně ukončit, dokud je ještě čas některé věci napravit. Tohle není bitva, kterou si vedete samotní. Já také mám právo."

Domluvil.

Andrej bloudil očima od okna ke psovi ležícímu jim u nohou, k Vladanově ruce s překrásným prstenem. Přitakal. Pohlédli si do očí.

"Maličký," zabroukal Vladan, trochu se pousmál, naklonil se k němu a znovu jej pohladil. Po tváři až na rameno. Andrej jej chytil za zápěstí a podíval se na ten jeho prsten. Neuvědomoval si, zdali ho měl i tenkrát, když byl u něho, ale pocítil k němu silnou náklonnost. K té jeho síle. Ačkoliv měl již věk, byl stále neuvěřitelně charismatický. Věděl, že mu může důvěřovat. Usmál se na něho a zčervenal. To oslovení bylo tak něžné a milé, že jej to úplně fascinovalo.

"Tak to vidíš, už dávno nejsi maličký, ale stejně pro mě pořád jsi -... stále v tobě vidím toho vyděšeného chlapce, kterého mi tenkrát přivedli léčit, ale on nebyl nemocný, potřeboval jenom vědět, že láska je důležitá a má na ni právo, ať ji dává světu jakýmkoliv způsobem."

"Budu stát na tvé straně." Zašeptal Andrej jistě.

"Nejsi mi to dlužen." Zašeptal také Vladan.

Andrej se pousmál.


 


Komentáře

1 Karin Karin | 16. ledna 2015 v 20:28 | Reagovat

I kdyby Damián byl z Andrejem nebyl by šťastny neumím to napsat ale cítím to. :-(

2 Am Am | 16. ledna 2015 v 21:35 | Reagovat

Několikrát jsem si ten úvodní text přečetla a přemýšlela nad ním. Nejspíše si jsou opravdu souzeni, ale z nezaujatého pohledu. Andrej to tak nejspíše také vnímá, ale Damián to vidí jinak? Myslím, že maličký vidí Ansema jako svou spřízněnou duši, protože to byla jeho první láska. Dal mu vše citové i fyzické a ono se to velmi těžko bere zpátky. Dokonce je to i nemožné. Ansem Damiánovi jako první ukázal ty nejhezčí i nejtěžší okamžiky a to možná bude i to, proč se k němu tolik zavázal. S Andrejem by to nebylo takové.. sice by mu ukázal jiné věci a vše z jiného úhlu, ale to nikdy nenahradí ty vyryté první pocity. A z mého pohledu spřízněná duše nutně nemusí znamenat stejné hodnoty a priority do života, záleží to na jejich síle a doplnění se. Andreje s Damiánem vnímám jako dvě stejné skládačky. Bylo by zbytečné mít obě stejné. Zato Damián a Ansem jsou.. no těžko se to popisuje. Také jsem přemýšlela o metodě „cukr bič”, kterou Ansem skvěle zvládá :D

Omlouvám se, jestli jsem napsala něco pochybného a doufám, že to nejsou nesmysly.. často to v mé mysli zní lépe, než když se to napíše :D

3 Dalian Dalian | E-mail | Web | 16. ledna 2015 v 22:07 | Reagovat

Nevím, jestli se dá říct že je mezi Damiánem a Ansemem něco jedinečného. je to spíš poblouznění. Jakési protnutí dvou sil, které dohromady tvoří dokonalou kombinaci, která se nikdy nemůže stát stereotypem, ale ani nezvladatelnou. Tím nechci říct, že by se doplňovali, ale zvládnou jeden druhému poskytnout to, po čem touží.A Andrej, ten je pro Damiána moc hodnej. Prostě spíš starší bratr, než že by tam něco bylo. Podle mě Damián potřebuje trochu té živočišnosti, kterou v sobě Andrej prostě nemá. A naopak Ansem potřebuje čistotu, kterou má Damián. :D

4 Zuzana Zuzana | E-mail | 16. ledna 2015 v 22:34 | Reagovat

Keby to bolo tak jednoduché, že by si ľudia dokázali vybrať partnera rozumom, nebolo by toľko utrpenia kvôli láske. Láska nie je len vzťah, záujmy a schopnosť nenudiť sa spolu. Je to silná chémia, ktorá sa nedá ovládať keď stretneš tú pravú ozajstnú lásku ktorá Ťa vynesie niekam preč z tejto reality.  Keď nájdeš niekoho ako je Andrej pre Damiána, tak z toho môže vzniknúť pokojný priateľský vzťah s príjemným sexom, ale po čase tam chýba tá túžba po boji a dobývaní, začne nuda a ukážu sa tie malé na začiatku neviditeľné na nervy lezúce spôsoby. Na takom partnerovi potom začne časom vadiť aj to ako dýcha, na ktorej nohe stojí... všetko. Ale Ansem... o toho bude Damián musieť neustále bojovať, a bude pri ňom zažívať takú vášeň kvôli akej ľudia zomierajú. Keď to raz spoznal, nedokáže sa len tak vzdať kvôli pohodliu...
K Ansemovi by sa ale najviac hodil aj tak Christián. Mali by byť spolu a Andrej by mohol zostať s Damiánom, ale maličký by to asi nedovolil...

A k tej otázke o čom by som chcela nasledujúcu poviedku... stále o Sašovi, aj keby som mala trpieť a aj za cenu smutného konca ktorý oplačem, aj keď obvykle smutné poviedky nečítam, od Teba a o Sašovi by som ju chcela a nevadili by mi ani slzy ktoré by som prelievala:) Ale nech napíšeš hocičo, budem sa tešiť♥
Andreja mi je tak veľmi ľúto. Dúfam, že si ho predsa len raz niekto nájde koho bude milovať :) Tá detská láska k Vladanovi je strašne pekná, to sa asi stáva, že sa deti občas tak zvláštne zamilujú do dospelého u ktorého sa cítia v bezpečí:) moja sestra stále tvrdila, že sa vydá za otcovho bratranca:)
Som rada, že je Vladan k Andrejovi a aj k Damiánovi tak milý. Škoda, že to nedokázal aj pri Christiánovi...

5 null null | 17. ledna 2015 v 2:26 | Reagovat

Jedna poviedka, ktorú som raz čítala, sa končila myšlienkou, že niektorí ľudia pôsobia ako drogy, niektorí ako lieky. Obe sú vo svojej podstate to isté, ale ak niekto nájde svoju drogu, tak ho liek, nech je sebelepší, nikdy neuspokojí.
Mnohí tu už predo mnou odpovedali v podobnom duchu, ale chápem to podobne ako oni.

6 Zuzana Zuzana | E-mail | 17. ledna 2015 v 17:10 | Reagovat

[5]:To je krásny a pravdivý citát, uložím si ho, vedela by si aj autora?

7 Elis Elis | Web | 17. ledna 2015 v 22:44 | Reagovat

Zajímavý příběh, krásně napsaný se zajímavým dějem... vztahy mezi lidmi jsou vždy složité, rozum a srdce má na vše jiný názor, a to je svým způsobem dobře... kdyby vítězil jen rozum, nebylo by lásky a láska je důležitá, i když se za ni někdy platí zklamáním tak stejně ji hledáme dál, bez lásky není život naplněný...

8 null null | 18. ledna 2015 v 2:09 | Reagovat

[6]: Som veľmi rada, že sa ti páčil, avšak autora ti už asi nepoviem, bolo to už príliš dávno...
Mrzí ma to.

9 M M | 18. ledna 2015 v 12:44 | Reagovat

Nejsem jedna z pravidelnych ctenarek, naopak na tuhle dokonalou stranku pravidelne zapominam, ale o to hezci je si potom vzpomenout a vratim se sem, zjistit, ze je tu něco noveho a nechat se unest novym pribehem. Damian a Ansem me ocarovali zatim asi nejvic. Chtela jsem ale jen napsat, ze jsem hrozne rada ze tu stranka po dalsim roce meho zapomneni stale je, znamena pro me velkou cast puberty v placi nebo smichu, napeti stravenou u tvych pribehu. Vzdy si rada vzpomenu na rok 2008 a boruvkoveho Alana, okouzlujiciho Bernarda a uz ne tolik okouzlujici mou osobu s fialovymi vlasy :D diky bohu ze z toho jsem vyrostla ( myslim ze nejsem jedina) :D. A podekovat ti.
A tady pridavam svoji predstavu Damiana, jen trochu plnejsi rty by to chtelo https://pbs.twimg.com/media/BzT_U6iIMAAWp1j.png:large

10 Syhý Syhý | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 21:41 | Reagovat

Jsem u internetu na chvíli a vážně nadšená z vašich komentářů, všechny je pročtu, jste skvělí a děkuju! :))

Další kapitola tady bude co nevidět, mám opravdu hodně napsáno a přednastaveno dopředu :)

11 Am Am | 18. ledna 2015 v 22:27 | Reagovat

ještě dodávám k tomu, jaká povídka do budoucna by potěšila. Bylo by hezké, kdyby to bylo něco zase naprosto nového. Myslím tím něco, jako Jelenzcyán nebo Myrtilles. Takové menší odbočení od povídek, kde se vše protíná ve více příbězích a zase něco, kde jsou postavy uzavřené ve svém světě, začínajícím první a končícím poslední kapitolou.

P.S možná to vyznělo špatně, ale není to tak myšleno. Miluji všechny tvé povídky a způsob tvého psaní :))

12 Clowers Clowers | 18. ledna 2015 v 22:38 | Reagovat

Jó a klidně bych si ráda přečetla Jakuba a Andreje.

13 flixo flixo | 21. ledna 2015 v 0:39 | Reagovat

výkřik do tmy... nebo ze tmy?...
povídku ještě nečtu, jsem vlastně pořád zaseklá u staré Saltarïny, hergot, já toho od tebe vlastně nečetla dost. ruší mě okolní svět, nechce mě pustit do tohoto. spasí mě leda nějaká apokalypsa, čekám na ni celá nedočkavá. tak snad...brzy...co nejdřív! a možná žádná nebude a já budu mít dovoleno si vše dočíst až v důchodu, na stará kolena. vše si pečlivě stahuju, kopíruju, schraňuju. nedám a nepustím. :)

nuže...k tvé velké filozofické otázce. Andreje neznám, ale už dávno jsem cítila, že dle jména bude speciální bytostí. ráda čtu, že můj vnitří pocit byl výjimečně správný. docela si myslím, že jméno člověka zvláštně dotváří, je to vlastně jeden z prvních dojmů, který může mysl toho druhého člověka hodně ovlivnit tím správným, pravdivým, skutečným směrem. proto je mi jasné, že ta jména s velikou pečlivostí vybíráš.
opět upozorňuju, že neznám okolnosti vztahu, který mezi sebou Andrej s Damiánem mají. to, že si jsou oba podobní jako vejce vejci, však vnímám jako ten největší kámen úrazu. důvod, proč spolu nemohou být. jeden druhého už nemají čím doplnit. těžko tenhle překroucený názor vysvětlím a ospravedlním, jen věřím, že pochopíš. to protiklady se přitahují, ty do sebe zapadají. jako blbej jing a jang. :D jako dva magnety, co se k sobě stejnými póly nikdy nespojí. tak to cítím, that's why I'm lonely, to proto jsem poslední čtvrtinu svého života protrpěla a přitom se nikdy necítila úplnější. nevím, zda k lásce nutně bolest a trápení patří. nemusí. někdy to ale příjde, neznamená to však, že by se ti dva o to méně milovali. láska je víc než jen fyzické projevy, blízkost, slova, víc než je smích a pláč. láska dokáže bořit vzdušné zámky, překovává všechny fyzikální veličiny a ano, láska i láme srdce. to Ansem a Damián si jsou souzeni, těžko se té síle, co je k sobě táhne, mohou bránit. Maličký je druhou polovinou Ansemovy duše, Ansem je druhou polovinou Damiánova srdce. jeden k druhému, tak to musí být...

14 flixo flixo | 20. února 2015 v 22:52 | Reagovat

ááá, vidím svůj "filozofický" komentář. :D alespoň k téhle části už se nemusím radši znovu vyjadřovat. ale když si to tak po sobě čtu a vzhledem k tomu, že už jsem povídkou pohlcená, koukám, že i když jsem neměla ani tucha, jak to s Andrejem a Damiánem bude, vůbec jsem se ve svých pocitech nesekla. cítím to teď úplně stejně. :) to mě těší. :)
ale přeci jen je teď trochu něco jinak. do Andreje jsem se doslova zamilovala. sice né tak, jak miluju Ansema, ale tak láska má přeci mnoho podob. :D o to víc mě bolí, že si na Damiánovi vyláme zuby. Vladan to přirovnal pěkně, bude mezi nimi jako hromosvod, oni dva pak spolu odejdou ruku v ruce vstříc západu slunce a on zůstane sám, s opět zlomeným srdcem. :-?
tahle kapitola byla další z těch velmi silných. Vladan je skutečný čaroděj, ať příjde kamkoliv, automaticky s ním vchází i jeho charisma a autorita. je obdivuhodné, jak se chová k Andrejovi i Damiánovi. a velmi zvláštní, že k vlastnímu synovi to tak úplně nedokáže. natožpak k tomu nevlastnímu. ale krásně jsi to v tomhle dílu vysvětlila. Ansem je převelice rozdílný. už to, jak začal jeho život, mluví za vše. k tomu jeho schopnosti, poděděná šílenost a nechtěný bratr... a rodinné drámo je na světě. Ansem a Christian jsou možná prokletím rodiny Lisalimů, ale Andrej je jejich spása. děkuji za ukázání té krásné a čisté lásky, kterou k sobě Andrej a Vladan cítí. to opravdu zahřeje u srdce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama