Sibiřské noci - 19. kapitola

21. ledna 2015 v 19:30 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN
P Ř E D N A S T A V E N O

Chtěla bych vás navést na tu cestu myšlenek, které do psaní dávám. Naznačila jsem vám, že rodinu Lisalimů obchází prokletí, a to je sex, pověstná jejich "chlípnost". Ansem se o tom snaží přemýšlet, zdali sex je jedna z forem lásky - a nebo je to jen pudová záležitost, cesta uspokojení. Znamenalo by to tedy, že fyzická přitažlivost nedělá lásku? Nebo snad ano, a je to důležitá věc, bez které se plnohodnotný vztah neobejde? Člověk má občas pocit, že někdy ušlechtilé filozofické myšlenky musejí trochu stranou, nicméně víme, že Ansem není Damiánovi věrný a pravděpodobně to ani nikdy nezvládne, a to je patrné, že nikdo lepší než Maličký nebude, považuje ho za někoho absolutního - to už ví a je právě na cestě k pochopení svých citů a pojmenování je jako lásku. Respektive jednu z jejích forem, protože stále se po nocích prochází ulicemi a oceňuje pouliční krásu, aby se s ní na chvíli potěšil -... ví, že mu tím ubližuje, ale bez tohoto ventilu sám strádá. Jak bolavě složité, nemyslíte?

Také mám pro vás krásnou písničku se zvláštním klipem. Zamilovala jsem se do ní!
Řekla bych, že trochu vyjadřuje poměry v rodině Lisalimů.


Hezké počtení a děkuji za vše komentáře, všechny se ke mně dostanou, nebojte :))





Začal o tom pochybovat. A z pochybnosti se zrodil strach a ze strachu odhodlání.
Nebylo v jeho silách to zvládnout. Teď, když věděl pravdu o Dimově obdařenosti, vzedmula se v něm obrovská touha bojovat o něho a přesto -... Pochyboval o sobě. Určitě by byl nevhodný učitel - ale kdo jiný snad? Vladan, který měl především teoretické znalosti dochované z rodinných spisů? Které na něm uplatňoval jako na divokého psa? Pamatoval si, jak ho každé ráno nutil mýt v ledové vodě, venku v mraze. Rozbil v umyvadle led a přihlížel jeho drkotání zuby a někdy i pláči, protože pro jeho ruce to bylo bolestivé, nabírat do dlaní tisíce jehliček. Bylo v něm něco zvláštního, mystického, co potřebovalo zlomit, aby z toho vytryskla energie. Teprve, když byl na dně, jeho tělem otřásala horečka a fyzická bolest dosáhla naprostého vrcholu, stával se paradoxně silnějším a jeho dar povstával z největšího prachu a špíny do nebeské krásy.
Nebyla pro něho jiný cesta.
Udělalo jej to silnějším, ale kvůli své přirozené citlivosti a labilitě těžko dosahoval rovnováhy, přes některé situace se nepřenesl tak lehko.
Dimo vypadal, že je z úplně jiného těsta, dokázal zatnout zuby a vydržet, jako by si přál v sobě objevit takové schopnosti a považoval je za něco krásného, za dar. Ne prokletí - ale dar …. - A s tímhle bys byl mnohem lepší než já, byl bys absolutně dokonalý, byl bys ta pravá podstata všeho, proběhlo Ansemovi myšlenkami, když ho pozoroval, jak žongluje s jablky, aby si uvolnil prsty. Šlo mu to docela dobře a bavil se tím, smál se u toho. Vůbec mu nevadilo, že mu uložit dvacetiminutový čas. Sám u toho vždy zarputile povzdychával, někdy jablka schválně upustil, otec mu vlepil pohlavek, dostal přísné napomenutí a přednášku o tom, jak mrhá něčím tak cenným, co pro jejich rodinu mělo absolutní smysl. Dimo nad tím nepřemýšlel, těšil se z toho momentu, že v sobě objevuje cosi neznámého, že je chválen a považován za výjimečného.
Jejich povahy zkrátka -… nebyly ze stejného jádra. To uvědomění nad ním mělo silnou moc, takřka jej svazovalo a snažil se to překonávat, aby cokoliv nepokazil.
Zajímavé bylo, že chlapec v sobě měl nějaké nekonečné rezervy, které ho zásobovaly energií. Málokdy byl unaven, když s ním pracoval. Byl také dost odolný proti tomu, aby mu kdokoliv energii ubíral. Možná to bylo proto, že Ansem byl velmi zesláblý, ale jakmile se pokoušel vzít si z něho alespoň trochu, zjistil, že je to obtížné - prakticky úplně nemožné. Jako by byl chráněn skleněnou bání, a ta touha ji rozbít byla obrovská, že se jen těžko ovládal, aby mu skutečně neublížil. Navíc pokud mu působil bolest, Dimo se snažil nedat to najevo - bojoval s ním, a tím horší to pro oba dva bylo.

Máme něco společného, ale nějaký impuls nás od sebe odtrhává, cítím, jako bychom byli magnety a žel bohu v této věci obrácenými. Přitahuje nás jenom to souznění a porozumění, ale je tam něco, co nedokážu vysvětlit. Tedy možná ano, spíše se bojím to vysvětlit. Přeci jenom začínám mít pocit, že pro Nikolaje ještě není tak úplně vše ztraceno, napsal si Ansem do deníku večer. Unaveně odložil pero. Dimo za ním tiše přišel, objal ho zezadu kolem ramen a opřel se čelem o jeho spánek. Zavřel oči a pokojně tak dýchal. Měl skutečně rád něčí fyzickou blízkost - právě tu jeho, protože mu důvěřoval. Ansem hádal, že pro něho život a dospívání budou obzvláště těžké kvůli všemu zlému, co zažil u matky. Objevil v sobě téměř otcovský cit pro to, aby ho chtěl před tím vším uchránit, čím si prošel on. Uchopil jej za dlaň a políbil ho na zápěstí. I na druhé. Dimo se rozesmál a posadil se mu na kolena.
Skutečně se rozzářil jako malé slunce, když mu mohl být tak blízko. Nahlédl mu do deníku. Nerozuměl - Ansem psal česky. Zvykl si na to za svůj pobyt, připomínalo mu to Damiána.
Damián.
Jako by mu někdo vrazil dýku do zad. Cítil, že se něco děje. To věděl svým instinktem a také proto, že doma mu nikdo nebral telefon. Maličký mu neodpověděl na žádnou ze zpráv ani na dopis. Přikládal to trucování z odloučení, ale přitom věděl, že to může mít i daleko jiný rozměr, který ho připravoval o rozumné uvažování. Začínal propadat přirozeným lidským chybujícím myšlenkám, vlastně se za to nenáviděl, ale nemohl si pomoci. Také se dostavily výčitky vůči sobě samému, ale hned zase odešly, protože chápal, že tady by Damián byl upřímně nešťastný. Jak by se mu mohl věnovat, když teď na prvním místě byl Dimo? Zanedbával by ho a musel by se dívat, jak se snaží to překonat, ačkoliv touží poznávat město, milovat se, bavit se -... ne, kdepak, pro Damiána byl Petrohrad příliš brzy. Tím si byl Ansem jist. Přesto vypadal tak půvabně nejistě a pohnutě, že si povšiml i Dimo a také se ho zeptal.
Ansem si uvědomil, že mu o něm nepověděl a mohl by. Trochu si poposedl a zhoupl koleny. Vlastně to bylo vděčné téma na vysvětlení -... lásky?
Co mu měl povědět? Jakmile jsem ho patřil, věděl jsem, že to je ten pravý, že Gríša byl oproti němu jen slabý obraz poblouznění. A ze strachu, že proto by mi mohl ublížit mnohonásobně víc, jsem tomu nechtěl dát šanci. Nakonec jsem podlehl, z té fyzické touhy jsem podlehl, a on mi dal všechno co měl, vzal jsem mu tu jeho krásnou čistotu, zasadil mu ránu přímo do srdce a nedal žádnou jinou naději. Takhle mu mám povědět, že vypadá láska? Skutečně?
Z úst mu nevyšlo ani slovo.
Dimo se na něho pozorně díval, studoval výraz jeho tváře.
"Myslíš na Christiana?" Zeptal se.
Pověděl mu o něm a Dimo si ho zamiloval.
"Ne," odpověděl Ansem trochu překvapeně, proč jej napadl zrovna on.
"Přemýšlíš nad někým důležitým, je ti to vidět v očích, takový plamínek." Usmál se Dimo a zcela tak odkryl svoje schopnosti. "Máš velikou radost, cítím to z tebe a -... přeci jsi smutný." Odmlčel se, aby ho pohladil prsty po tváři. "Moc -... smutný."
"To jsem." Přiznal Ansem. "A ty jsi moc vnímavý, Dimuško." Než se stačil zeptat znovu, rozhodl se, že to zkusí. Ostatně nemohl jej před hříchy svými a složitostí světa chránit věčně.
"Myslím na jednoho člověka, kluka jen o málo staršího než jsi ty, který je mi velmi blízký. Jiným způsobem než Christian -..."
"Tvůj milenec?" Zasmál se Dimo poťouchle a ušklíbl se, jak to mají už v povaze dospívající a Ansem pochopil, že tak úplně nedotčený v těchto věcech není.
Byl přeci Lisalim.
Usmál se na něho a prstem jej cvrnkl do nosu, že je nějaký chytrý, ale porozuměli si beze slov. To považoval za obzvláště krásné.
"Jak se jmenuje? Jak vypadá?" Nadchnul se Dimo hned, že se zasmál.
"Damián. Je prostě -... je to Damián zkrátka. Krotitel. Musel bys ho spatřit." Pověděl mu Ansem. "A ano -... náš vztah je trochu jiný. Musím ti nějak vysvětlovat -... takové věci?" Povytáhl obočí zcela vážně.
Dimo také zvážněl. Díval se na něho chvíli, jako by v něm něco hledal, potom zavrtěl hlavou a uhnul pohledem, bloudil očima po stropě, také tam nic nenašel, začal si hrát s jeho tužkou.
Ansem pochopil.
"Mluvím o lásce. O krásných věcech." Zašeptal a velmi jej bolelo, když urputně přitakal, že tomu rozumí a přitom zavřel oči, jako by chtěl poplašit nějaké zlé vzpomínky. Rozhodně se nemohl v této věci otevřít snadno a zaprosil tiše, aby mluvil -... mluvil dál.
My musíme být prokletí, pomyslel si Ansem. Jediný on se s mužskýma rukama, které na něho vždy chtivě sahaly, dokázal vyrovnat lehko, protože se považoval za přirozeně zvráceného a sex miloval. Na to, že svedl svého učitele klavíru i matematiky i nejlepšího přítele byl celou pubertu pyšný. Protože se ale zklidnil a dospěl do věku, kdy se stával dospělým, také se na některé věci díval jinak. Už ne s takovou bujarostí a výsměšnou hrdostí, jak to mladická nerozvážnost má ve zvyku, aby se z toho dooopravdy nezbláznila. Protože co dobrého mu to dalo? Byl skutečně skvělý milenec, sex si dokázal užít jako nic jiného Nabíjelo jej to, získával tak energii. Ale citově se stal úplně chladným a otrlým, protože už v tom mladém věku pochopil, že tohle není láska - a tak ji v tom ani nehledal, ani ji do toho nedával. Proto mu přišlo neuvěřitelné, že sex s Damiánem pro něho měl zcela jiný význam, přinášel mu euforické potěšení - které však nebylo trvalé. Možná to bylo Damiánovou upjatostí, nezkušeností a tím, že ho viděl v příliš snovém světle, ale opravdové potěšení, naplnění a rozkoš si bral z jiných, ke kterým přitom nepociťoval nic tak rozechvívajícího, nadějného a nejšťastnější byl, když je poté mohl poslat domů, protože kouzlo bylo pryč, sotva vstali z jeho postele.
Pokud se tedy zvládli postavit na vlastní nohy.
To byla druhá stránka věci. Neměl problém je svázat, zbít, přelévat po jejich tělech horký vosk a fascinovaně pozorovat cukání každého jejich svalu. Krev a všechny odstíny modrofialové na jejich krku, ramenech a tam, kde to nejvíc bolelo, a to byly slabiny. Tohle všechno miloval, ten pláč a křik, někdy rozkoše, pokud si dobře vybral. Ale častěji to bylo jen o tom živočišném vybití agrese, která se v něm brala nevěděl odkud. Někde ze samého středu země a procházela jeho nejniternější nahou podstatou, o které nemusel nikdo vědět. Přinášela vlnu úlevy, energie a sebeočištění. Byl to podivný princip, který by mu ani kněz nezahalil do hříchu, jenž by poté bylo možné teprve očistit do pokání. Prostě s tím musel žít. A zvládal to - zvládal to velmi. Byl pyšný na to, že Damián jeho druhou stránku povahy nepoznal. A nepozná. Byl si jistý jenom tímhle a také tím, že jednou určitě zemře. Dvě naprosto stejnovážné věci.
"Pokud ho miluješ, kde je teď? Dva lidé, kteří se milují, jsou obvykle spolu." Vyrušil ho Dimo tiše z uvažování a Ansem sebou trhnul, jak jej to vrátilo zpátky do místnosti. Protřel si prsty oči. Byl unavený nad tím přemýšlet nahlas, měl strach, že to nedokáže pochopit s těmi zkušenostmi, které vlastně neměl, vlastní bolavou duší a především věkem.
"Ještě si nejsem vlastně tak úplně jistý, jestli je to láska. Nechci mu ublížit. Dimo, za všechno, co k sobě připoutáš, jsi zodpovědný. Už ti na tom záleží, už je to tvé svědomí. Jsi lapený a musíš se často podřídit vám oběma. Čelit otázkám a mít na ně vždy odpověď. Z toho, že chceš, se najednou stane povinnost. Nemůžeš si dělat úplně všechno, co chceš. Najednou vnímáš svoji tvář v zrcadle a učíš se žít s každou špatností, kterou se vůči tomu druhému proviníš, ublížíš mu, a ona se ti zamaluje do tváře jako modřina nebo vráska -... a to tě ničí, pomalu chřadneš, protože ty nedokážeš neubližovat. To není v lidské moci takový chtíč ovládnout."
"Ale to je moc složité!" Vykřikl chlapec a oběma rukama si zakryl obličej. "Děláš to moc složité! Pokud ho miluješ, neuděláš nic, co by mu ublížilo, takže se nemusíš dívat ani do zrcadla, jsi totiž pořád krásný!" Nechápavě se na něho díval. Měl široce otevřené oči, zorničky obrovské jako talíře, tak byl z toho rozrušený a zvídavý. "Máš jenom strach. Bojíš se jako já se v noci bojím, když necháš otevřenou skříň. Říkáš mi, že to musím překonat a vždycky se do ní podívat než zhasnu, že v ní nic zlého není. Tak jak můžeš vidět něco zlého v někom, koho miluješ? Miluješ ho přeci proto, že je to krásné, říkal jsi, že láska je jenom krásná -... v ní není nic špatného, že ne?" Zašeptal najednou a přitiskl se k němu. Viděl na něm, jak hluboce je nešťastný a to neštěstí se násobí s každým naivním slovem, které mu řekl, ale to si nemohl ještě vůbec uvědomovat, jak nádherně zní a jakou bolest mu způsobuje i jenom tím, že je po všech těch útrapách stále pevný, doufající a silný. Co on byl proti němu -... sevřel ho pevněji, věděl, že to má tak rád, cítil se v bezpečí. Hladil ho po vlasech.
"Máš pravdu, Dimuško, dělám to moc složité."
"Děláš." Souhlasil Dimo a když ho konečně pustil z náruče, podíval se znovu na jeho napsané. Pořád držel tu tužku. Všiml si zalepených obálek. Posmutněl.
"Zase mě tady necháš?"
"Bude to jen chvilka. Zanesu je do schránky a hned se vrátím." Vstal Ansem a zastrkal obálky do zadní kapsy kalhot. Přehodil si přes ramena jenom oblíbený svetr, jako by venku nebyla zima.
"Nikomu neotvírej!" Pozlobil ještě chlapce.
"Uděláš mi kakao, až se vrátíš?" Vyprovázel ho Dimo a tahal ho za rukáv.
"Udělám ti kakao," pohladil jej Ansem ještě a zkontroloval pohmatem kapsy, zdali má skutečně všechno. Přikývnul, že ano. Byla to jen krátká cesta trvající ani ne čtvrt hodinku, pokud by šel rychlým krokem. Musel s dopisy ještě dnes, pokud měly být ráno odeslány. jenomže -... nešel jenom s těmi dopisy. Věděl, že se zdrží. Minimálně půl hodinky, než bude v zákoutí ulice hotov s tím ryšavým vilným klukem, kterého tam několikrát večer potkal se zcela jasným úmyslem. Chtěl dost málo a byl od pohledu povolný, což rozhodlo.
Rozloučil se s Dimem mávnutí ruky a zabouchl pevně dveře.
Dimo se na ně chvíli smutně díval. Nerad byl sám. Bloumal nečinně po malé chodbičce. Byt měl rád, bylo tu stále mnoho míst k prozkoumání, přesto se tady už jeho zvídavá klučičí duše nudila. Prahnul po přírodě. Díval se chvíli do zrcadla, přemýšlel také nad jejich rozhovorem. Vlastně ho nijak neukončili a chtěl se ho na spoustu věcí zeptat, zejména na toho chlapce Damiána, kterého si kdoví proč představil mladého tak, aby mu porozuměl a stal se jeho přítelem - musel být totiž úžasný, pokud ho Ansem miloval. Tím si byl Dimo dojemně jistý. To všechno mu dalo takové práce k soustředění a myšlenkám, že když někdo zabouchal na dveře, usmál se, že to Ansem - zapomněl si určitě něco, už jednou se to stalo.
Bezmyšlenkovitě otočil klíčem. Ani nemusel otevírat - dotyčný to udělal za něho.
Tlumenný vyděšený výkřik nikdo v domě neslyšel.

*

Připadalo mu, že spal snad věčnost. Někdy jej ze spánku vyrušilo vrznutí dveří, jako by se na něho někdo chodil dívat, nebo hlasy doléhající z veliké dálky. Cítil pohlazení na tváři. Z únavy a vyčerpání blouznil.

Probudil se sám od sebe - nebylo to úplně příjemné. Škubnul sebou, otevřel oči, ale tlak v těle hned zmizel. Uklidnil se. Byl v Petrohradě. Magickém městě. Všechno bylo v pořádku. Překulil se na břicho v těch barevných, měkkých polštářích. Při troše fantazie z nich ucítil Ansemovu vůni, která připomínala bergamot, med a kořeněný ruský čaj. Štiplavá, ale přesto velice něžná vůně. Vědomí, že už brzy mu bude opět nablízku, jej rozechvělo. Zatoužil po jeho dlaních, které by jej laskaly na dobré ráno a vzpouzel by se jim s koketností sobě vlastní, jen aby ho pozlobil -... Ty dlaně byly skutečné. Poddal se jim. Hladily ho ve vlasech, na ramenech a prsty putovaly po každém obratli. Toužebně vydechl a nadzvedl hlavu. Věděl to. Bylo to smyslné a zakázané a tolik jej to nabíjelo. Potřeboval to. Nic než to laskavé zacházení, tu blízkost, kdy se k němu sklonil, aby jej políbil do vlasů, na šíji a rukama bloudil pod jeho tělem mezi polštáři. Přitiskl se na něho, zůstal tak a dýchal mu do vlasů, snad si také zamiloval jeho vůni, obyčejné dětské mýdlo s trochou heřmánku.
"Damiáne," uslyšel ho zašeptat opojně a teprve pochopil, že je to sen, představa, a že se právě dopouští zločinu nejenom proti sobě samému, ale celému světu.
Protože neudělal vůbec nic.
Tak byl konsternován, zaskočen a přitom cítil, jak se mu tělem rozlévá vzácné, velice příjemné teplo, zahřálo v momentu každou buňku jeho těla, nabilo ji touhou a smyslností, zhluboka se nadechl, zavřel oči a položil si hlavu na polštář.
Andrej přejížděl rukama po jeho těle a co chvíli sklouzl rty na hebkou měkkou pokožku, aby ochutnal. Ležel vedle něho, ačkoliv neměl v úmyslu se na postel byť jen posadit, když se na něho přišel jen podívat. Ale nebylo v jeho silách to ovládnout, obzvlášť ne poté, kdy pochopil, že mu svými doteky způsobuje potěšení a slast, neuhýbal totiž před ním. To jej okouzlilo. Dal by mu víc, ale chápal, že nejenom že nesmí, ale že pokud má být hranice zbořena, nesmí nic uspěchat. Už teď měl pocit, jako by prožíval nejsmyslnější a nejkrásnější sen svého dosavadního života. Potěšení z jeho fyzické blízkosti nemohl vyjádřit žádným dojmem, popsat slovy.
"Jsi nádherný," zašeptal mu do vlasů a políbil jej na spánek.
Damián se proti své vůli trochu pousmál, otevřel oči a díval se na něho. Prohlížel si jeho tvář, hledal tam stopy provinění, ale našel tam jenom ohromné porozumění. Čistotu. Takovou, kterou u Ansema nenalézal -... bylo to zvláštní. Připadalo mu, že vidí až na dno Andrejovy duše, může si s ní házet v dlani, listovat jako v knize. Věděl přesně, co se mu honí hlavou a znal každý jeho prožitek. Ten ohromný vnitřní boj, který se sebou sváděl, ten strach, bolest, touhu a počínající náznak lásky, o které věděl, že mu torzo jeho srdce vyrve z těla a rozdrtí na prach, který už nikdy nikdo neslepí znovu do přijatelné formy. Chápal, že každá naděje okamžiku, kterou mu dává, způsobuje, že se to srdce pomalu drolí, ale už to nemohl zastavit. Přitiskl se k němu. Nic neříkal. Představoval si všechna petrohradská rána, která by takto mohl strávit po jeho boku. Stačilo -... stačilo jenom říct. A možná ani nemusel. Ne, opravdu nemusel. Stačilo se jenom podívat, a hned by měl úplně všechno. Všechno. Cítil se u něho v bezpečí, a nejenom to, naprosto jej zdrtila ta jistota, kterou u něho měl. Jako by znal každou další minutu mezi nimi, která měla proběhnout. Všechno bylo klidné, plynulé a láskyplné. Připadal si milovaně - přestože nic nebylo řečeno.
"Co kdyby sis se mnou prohlédl město? Vezmu tě do kavárny." Pověděl mu Andrej a proplétal pomalu své prsty s jeho uvolněnou dlaní.
Damián se usmál. Vlastně neměl co jiného na práci a předpokládal, že Vladan bude mít svůj pevný program, možná již řešit toho svého chlapce. Den strávený s Andrejem byl opravdu lákavý. Přesto se v něm probudilo to, čemu byl duší i srdcem a už i tělem, plně oddán. Viditelně posmutněl, při tom uvědomění.
Byl lapen, zavázán a neměl jinou možnost. Opatrně vyprostil svoji ruku z jeho a posadil se. Andrej se také posadil a dlaní jej pohladil po nahých zádech. Chápal to, o to víc jej to však drásalo. To jak dokázal zůstat pevný, jak se chladně stáhl a přitom neublížil.
"Když si to budeš přát, zavedu tě večer za Ansemem. Třeba potají, pokud Vladan nesvolí. Nevím, nač kolem toho dělat tajnosti." Pověděl mu a Damián se na něho překvapeně podíval. Na tváři se mu mihnul rozrušený, šťastný úsměv. Objal ho, ani si neuvědomil, jakou mu tím působí bolest -...
"Na oplátku se mnou ale půjdeš -... uvědomuji si, že to zní nečestně." Mrkl na něho Andrej, ale Damián se zasmál. Byl tak hravý a především by udělal cokoliv, pokud by to znamenalo, že se bude moci konečně setkat s Ansemem. Tolik jej to pohltilo, že zapomněl na všechen svět kolem sebe. Omámeně vstal a sháněl se po svém oblečení, které večer z posledních sil ze sebe stáhl a přehodil přes křeslo. Pomalu se oblékal.
Andrej se díval k zrcadlu, okno. Díval se všude, jenom ne na něho.
Není naděje.
"Ani nic nejez, vezmu tě na dobrou snídani -... budeš nadšený z Petrohradu, tato část města je naprosto speciální." Řekl mu Andrej, když scházeli ze schodů a Damián přikývnul, zapínal si náramek z maličkých perliček, které dostal od Ansema. Byl dámský a na jeho útlé zápěstí přesně pasoval. Zastavili se pod schody ve chvíli, kdy z jídelny vycházel Vladan oblečený na vycházku, měl i svou oblíbenou hůlku, byl výjimečně dobře naložen, v dobré náladě.
Usmál se na oba dva a dotknul se prsty klobouku.
"Jdu se projít, navštívit pár přátel. Andreji, chci také, abys zavolal svému otci a sdělil mu, že jsme zde, a že jej večer navštívím v jeho domě."
Andrej přitakal. Damián se zhluboka nadechl. Věci se tedy dávaly do pohybu.
"Vezmu Maličkého také ven." Považoval ještě za nutné mu sdělit Andrej a Vladan souhlasně zamručel, že je to dobrý nápad, ale ať je na něho tuze opatrný a nebere jej do žádných nebezpečných čtvrtí ale jen do nejvybranějších kaváren, na výstavu a do muzeí, ať má také vzdělávací pobyt.
Damián se rozesmál nad jeho starostlivostí a Andrej mu položil ruku kolem ramen.
Ve chvíli, kdy si Vladan oblékal kožené rukavice se otřásly vchodové dveře, jako by do nich někdo chtěl vrazit klíč. Bylo slyšet hlas - povědomý hlas a také tlumenný křik a pláč nějakého chlapce, možná ještě dítěte, ale nebylo snadné to hned odhalit.
"Co to-.." Zamručel Vladan a sám za dveře chtěl vzít - včas ustoupil stranou, neboť se otevřely dokořán a všem třem, jak se tam setkali pod schody, zmrzl na tváři úsměv. Naprostý šok. Jediný Damián, který byl nezúčastněn všemu, byl jenom zmatený.
"Prokrista!" Vykřikl Andrej a položil si dlaně na ústa.
"Nikolaji!" Zaburácel Vladan a udeřil holí o koberec.
Damián hned pochopil a musel se přidržet zábradlí, aby jej to polekání nesrazilo na zem.
Na prahu dveří stál Nikolaj, Andrejův otec, za rameno pevně svíral chlapce. Mohlo mu být od deseti do dvanácti let, nebylo možné na první pohled hádat jeho věk a dospělým by se jistě zdál ještě mnohem mladší kvůli své zanedbanosti, to pouze Damián mu hádal správně a hned také pochopil o koho jde, protože -... ten kluk byl celý Andrej! Jeho vlasy, tvář, vzezření, ta bolest v uplakaných očích, kdy se rozhlédl po domě a z úst se mu vedral zoufalý plačitý sten.
"Neplač, Dimo, co jsem ti říkal!" Zatřepal s ním Nikolaj trochu přísně, také však poněkud roztržitě. Chlapec se vzlyknutím nemohl nadecnout, což jej vyděsilo ještě víc. Celý se třásl, jako by měl omdlít ze silného strachu.
"Co to má znamenat!" Vykřikl Andrej a přešel k otci.
"Co má tohle znamenat! Podvedl jsi mě!" Vykřikl Nikolaj také a divoce pohlédl na vlastního bratra, sklouzl pohledem i na Damiána, kterého neznal, ale navzdory rozrušení si jej okamžitě zasadil do vztahu s Ansemem, neboť již o tom všelicos slyšel i od samotného Vladana.
Bylo okamžik ticho a do toho ticha se ozval Vladanův smích. Tichý smích, který byl výsměšný k celému osudu a způsobu řešení situace. Ten smích rozbil úplně všechno.
"Tak -..." Sundal si rukavice, pečlivě jednu, poté druhou. "To je dobře, že tu jste. Oba dva."
Byl nadvěcně klidný. Sundal si i klobouk, nechal sklouznout z ramen svůj lehký kabát.
Přešel k Nikolajovi. Díval se mu do tváře, přímo do očí a proběhlo mezi nimi něco, co nerozluštil ani Andrej, natož Damián, který je pozoroval až od schodiště. Ale i na tu vzdálenost cítil, že je zvláštní moment, který všechno rozhodne, pokud je vyruší nebo se to nepovede, bude to zkáza pospolitosti celé rodiny. Stačilo, aby jeden z nich nevydržel, sklonil hlavu, zasyčel nebo udělal cokoliv nad rámec pevnosti jejich bratrského vztahu, který byl i na lisalimské poměry skutečně výjimečný a pevný. Navzdory tomu se jim nikdy nepodařilo vzdát občasné rivality v dospělosti, a byl to Nikolaj, který se nedokázal vzdát své uměřenosti, smysl pro pořádek a kostnatých názorů. Vladan mu vzácně přinášel fantazijní svobodu, když ho vzal za ruku a vedl nějakým neznámým, ale překrásným světem, kde nic ale nefungovalo podle řádu, čemuž nerozuměl a měl z toho strach, proto zatvrdl ještě víc. Nejhrůznější bylo, že jednal skutečně z lásky, také ze strachu a z vyššího přesvědčení své vlastní pravdy a názorové správnosti. To byl a je pro každou ruskou duši koktejl utrpení, který pokud vypije až do dna, už není cesty zpět. Bude odvržena, zatracena, nepochopena. Najednou mu došlo celé to uvědomění, jak se díval do očí Vladana, zhluboka dýchal a tělem mu probíhala neznámá síla, která ale byla potřebná, aby mohl čelit následkům. Vždycky věřil v jeho magické schopnosti, které ale neměly takovou moc, nebyl obdařen a to byl pro jejich vlastního otce hluboký pocit křivdy, který si na nich kompenzoval, navzdory tomu, jak sečtělý, rozumný byl, v těchto věcech zaostával. Vladan byl skutečně častěji bit a mnohokrát vystrčen ven na mráz, kde stál nahý. Za trest. Nebyl obdařen! Nedostával večeře, pokud zlobil, a že zlobil často kvůli své veselé, bujaré povaze. Nikolaj jím byl fascinován a dojemně ho miloval. Schovával mu jídlo ze svého talíře a dostával tresty stejnou měrou, protože nevydržel jeho pláč a útočil na otce, zastával se bratra. To byl také typický povahový rys Lisalimů. Násilí na dětech se dopouštěli proto, že při hledání absolutna, věčné pravdy a objevení jejich možných skrytých vlastností, neváhali sáhnout po fyzických trestech, po čemkoliv tak nízkém a odporném, jen aby z toho utrpení vykřesali krásu, protože co jiného spasí svět, než krása vzešlá z toho, co má změnit a vyléčit. Krása silná ze samé té podstaty. Krása narozená ze zla.
"Nikolaji," slyšel ho zašeptat a ucítil jeho dlaň na svém rameni.
Cosi zadrmolil, bylo to nesrozumitelné a plné zděšení. Cítil svíravý tlak na hrudníku, udělalo se mu horko a hned slabo na omdlení. Pustil chlapce a zavrávoral, zavřel oči a hned je zase otevřel. Vladanova přítomnost, milovaného bratra, na kterém se dopustil špatnosti. Zradil vlastní krev a cítil, že jej to dostihlo, vrazilo mu to dýku do zad. Poklesl v kolenou a stěží se ho zachytil, cítil, jak ho Vladan objal a podepřel, zůstal na moment bezvládný v jeho náruči, cítil, jak ho popleskal po tváři, ale vůbec nic jiného. Jako by se svět s ním točil, ještě zaslechl výkřik Andreje jako to úplně poslední.
"Andreji, pomoz mi s ním." Zůstal Vladan klidný, nemohl bratra udržet sám, Andrej byl v momentu u něho, zapracovala uvědomělost. Podepřel otce z druhé strany a s jeho chatrným vědomím jej pomalu vedli do nejbližšího pokoje.

"Damiáne!" Ohlédl se ještě Vladan. "Postarej se o chlapce."

Damián si teprve uvědomil přítomnost. Jako vytržený ze snu, protože vše se seběhlo tak rychle, zmateně a neuvěřitelně, se podíval na ubohého kluka, který tam stál u dveří a byl na pokraji sebeovládnutí, aby nevyužil příležitosti, nerozrazil dveře a utekl ven. Skutečně se po nich ohlížel, ale ten strach z neznáma byl obrovský. Zůstal uvezněn. Jakmile zaslechl Damiánovo jméno, ohlédl se na něho, oči dokořán otevřené a zopakoval jej s horečnatou odhodlaností - Damiáne-... Jako by mu hlavou problesklo nějaké uvědomění, myšlenka. Rozběhl se k němu, až Damián instinktivně o krok couvl, ale ani to Dimovi v ničem nezabránilo. Přišel k němu, bázlivý ale velmi dychtivý po -... něčem. Damián byl zmatený a trochu vystrašený, hleděl na něho a vůbec nevěděl, co má říct nebo udělat.
"Damiáne!" Řekl Dimo znovu - a na tváři se mu objevil úsměv.
Úsměv!
Bože můj, musí mě znát, proběhlo Damiánovi myšlenkami, pochopil a hned přijal, že se právě stal jeho dalším blízkým člověkem, ačkoliv neudělal vůbec nic, jenom tam stál. Byl jenom o málo starší než on, jenom o malinko vyšší. Byl tak krásný! Typický mladý Lisalim, jeho podoba s Andrejem byla až dechberoucí. Měl husté dlouhé řasy, zelené oči a oříškově plavé vlasy. Velice hubený až podvyživený, přesto krásný zázrak přírody, jako by jeho matka ani neexistovala a nedala mu nic špatného ze své pokřivenosti.
"Damiáne," řekl znovu naléhavě, znělo to prosebně a tence, natáhl k němu ruce. Rozechvělý, prosící o bezpečí. Jaký měl strach, jak moc se bál-...
"Neboj se, Dimo, nikdo ti tady neublíží," uchopil jej Damián za ruku, i za druhou, přitiskl se k němu a cítil, že úplně roztál, jeho ztuhlost a skoro zuřivý odpor k situaci, ve které se ocitl, byl rázem pryč. Prakticky se schoval v jeho náruči, srdce mu stále splašeně tlouklo, ale klidnil se jako zázrakem, tím jak vlídně na něho Damián promluvil. Pohladil ho a vůně Ansemova parfému jej zcela omráčila. Ten chlapec jím byl úplně prostoupen.
"Mám strach, že už nikdy neuvidím Ansema. On -... odvedl mě od něho v noci, nechtěl jsem! Ansem se bude zlobit na mě, možná, že to udělal, protože už mě nechce -... řekl mi, že půjdu ke strýci. Opustí mě. Něco jsem musel provést-..." Zamumlal Dimo horečnatě. Byl na něho zoufalý pohled.
"Ale ne, Dimo, tak to není. Ansem s tím určitě nesouhlasil." Odvětil Damián a podíval se mu do očí. Prstem mu lehce nadzvedl bradu, aby věnoval slovům, která mu řekne, pozornost.
"Udělá všechno pro to, abys byl šťastný, hned jak se dozví, že jsi tady, přijde. Pojď se mnou nahoru."
Dimo přitakal, jeho naprostá důvěra Damiána trochu omráčila, jednak proto, že to bylo nezvyklé, aby během několika minut k němu cizí chlapec tak přilnul, držel se ho za ruku s naprostým přesvědčením nepustit se, a zároveň to znamenalo, že Ansem o něm hovořil. Nic neskrýval a co pěkného mu musel povědět, že si na něho hned vzpomněl, vybavil si jeho tvář i jméno a věděl, že mu neublíží, že mu může důvěřovat a nalezne u něho bezpečí.
"Ty jsi opravdu ten Damián - krotitel?" Pověděl mu v půlce schodů a Damián se na něho překvapeně podíval. Rozesmál se a zčervenaly mu tváře. "To ti Ansem pověděl?"
Dimo přikývnul. Zřejmě jej to zcela uspokojilo. Už se vůbec nebál, šel za ním poslušný a za zavřenými dveřmi pokoje se zcela zklidnil. Posadil se na postel a sáhl po rámečku s fotografií nějaké starší lisalimské dámy, která zde jednou nocovala. Prohlížel si ji pozorně, poté se rozhlédl.
"Tohle je Ansemův oblíbený pokoj." Pověděl mu Damián a věděl, že to jen přispěje k tomu, aby zůstal klidný. Dimo se pousmál a podal si jeden barevný polštář. Čichal k němu. Damiána to dojalo, neboť pochopil, že oba dva jsou si prostředníky právě k němu, oba si připomínali Ansema a proto mezi nimi vzniklo tiché souznění. To on je spojil.
"Nemáš hlad?" Zeptal se ho Damián.
Dimo se zamyslel, jako by mu dalo práci se přes psychickou stránku věci propracovat k nějakému tělesnému cítění, ale nakonec se dotknul dlaní břicha a usoudil, že ano, takže přitakal.
"Přinesu ti něco k jídlu. Co by sis přál?" Posadil se k němu Damián a pohladil ho po rameni.
"Kakao! Jinak jím úplně všechno." Vyhrkl Dimo s naprostou jistotou.
"Kakao, dobře." Nedal se rozhodit Damián. Chvíli si ho mlčky prohlížel. Líbil se mu, byl zvláštní, ale velice milý. Naprosto chápal, jak muselo být pro Ansema těžké přijmout, že takové lidské bytosti bylo ublíženo, a porozuměl i tomu, že se od něho nechtěl odloučit, když se poddal vědomí, že je jeho nejbližším člověkem. Sám poznal, jak to bolí, když se od něho vzdaloval pro snídani.
"Ale vrátíš se, určitě -... přijdeš." Ujišťoval se Dimo. "Nepřivedeš strýce."
Damián mu věnoval jistý úsměv, že mu může důvěřovat. Přitom si teprve uvědomil, co se stalo Nikolajovi, snad měl slabý srdeční záchvat, a to nebylo dobré, také se potřeboval ujistit, že je to v pořádku.
"Přijdu za chvíli, neboj se!" Naznačil gestem ruky, aby zůstal a neutíkal.
Dimo se za ním s malou nedůvěrou v očích díval, přeci jenom byl už zklamán mockrát.
Damián rychle přivřel dveře a musel se o ně na moment opřít. Zasáhlo jej to. Všechno.

Tohle nebude dobré.
 


Komentáře

1 Zuzana Zuzana | E-mail | 21. ledna 2015 v 21:29 | Reagovat

Nemyslela som si, že sa Andrej odváži dotýkať sa Damiána... bolo to strašne krásne, bralo to dych, jedna časť mňa chcela aby Damián podľahol a tá druhá zase chcela aby sa spamätal a spomenul si koho miluje.
Stretnutie Dimu a Damiána bolo úžasné:) tak som sa bála, že bude Damián žiarlivý a bude sa na malého hnevať. Dopadlo to veľmi pekne a Damián má istotu, že naňho Ansem nezabudol:)
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu a teším sa na stretnutie Ansema s Damiánom.

2 null null | 21. ledna 2015 v 21:30 | Reagovat

Tak som dúfala, že už konečne nastane moment, kedy sa Ansem a Damián stretnú, dokonca som najprv zbežne preletela celú kapitolu, aby som našla ten moment, na ktorý tu všetci čakáme... a ono nič T-T Ty jedna Syhrael, nenaťahuj nás toľko! Aj my máme city!

3 Slečna N. Slečna N. | E-mail | Web | 21. ledna 2015 v 22:34 | Reagovat

Trošku jsem si v hlavě předpovídala děj a myslela si, že Damián s Andrejem potkají Ansema při jeho "malém zdržení".. A ono ne! Říkám si jaké by to bylo krásné, kdyby Damián dovolil Andrejovi - ale moje podvědomí zuřivě křičí jak je to nesprávné a kam Damián opravdu patří. Celá natěšená jsem očekávala příchod Ansema na konci a ono stále nic! Jsem tak napnutá! To mi nemůžeš dělat! A na druhou stranu mi nepřijde žádný okamžik dost dobrý na to shledání. Ach. Jsem tak zvědavá. Už aby tu bylo další čtení a pohlazení pro čtivou duši.

4 Liina Liina | 22. ledna 2015 v 18:06 | Reagovat

Od Vanoc jsem si nechavala nove ctivo na vhodny okamzik. Prisel v pro me tezke chmurne dny a kazde pismenko mi vykouzlilo usmev, at uz bolestny nebo hrejivy. Hrozne moc se tesim na dalsi kapitolu, ale vim ze musim byt ttpeliva stejne jako je Damian ve svem cekani na Ansema.
Andrejovi bych prala opetovani citu, moc bych mu to prala. Ale mam pocit, ze smutek nalezi vzdy lidem co si ho zaslouzi nejmene. Proste to tak byt ma. Damian je Ansemuv, bojim se ze se o to postaralo peklo(mozna Ansem sam). A nezmeni to ani laska nikoho cistejsiho.

5 MSK MSK | 22. ledna 2015 v 21:36 | Reagovat

a já jsem si to tak prolítla očima že se tam objeví Velký A a tak jsem si odskočila na čtečku kde s emi to lépe čte a co nevidím, že si musím počkat ...

6 kid-from-yesterday kid-from-yesterday | 23. ledna 2015 v 1:13 | Reagovat

Mám hrozně ráda tvoje povídky. Už jsem to psala, ale jsem moc nenápadnej a málo se projevující nevděčnej čtenář, takže to radši zopakuju.
Pokaždý se hrozně těším na novej díl Sibiřských nocí, a i když málokdy najdu slova, čtu všechno, co se tady objeví. Je to nádherný, citlivý a surový zároveň. To, jak dokážeš vykreslit charaktery i situace tak, aby v nich přece zůstalo něco tajemnýho, přitahujícího.
Zamilovala jsem si všechny tvoje postavy, naprosto bez výjimky, i když každou trochu jinak. I Ansema, Andreje a Maličkého. Jen nevím, jestli dokáže takhle být alespoň někdo z nich skutečně šťastný. A o to víc je to dokonalý.
(Damián mi někoho hrozně připomíná.)
Děkuju!
G.

7 Miu Miu | 23. ledna 2015 v 16:02 | Reagovat

takže... Damián krotitel... hodně mě zajímá, jak se Damián, a vlastně i Ansem zachová, až se poprvé setkají... Tahanice o Dima podle všeho nebude moc příjemná... Vlastně každý krom Ansema a Andreje jej chce kvůli sobě... Když se na to podívám z jiného úhlu pohledu, tak je to právě Ansem, kdo jej chce kvůli sobě... nechce, aby vyrůstal stejně jako on... A podle mého, až se Damián s Ansemem setkají, tak Andrejovy už tak malé šance zmizí úplně... A... k minulé kapitole... Věřím na osud a podle mě by bylo možné, že i přesto, že jsou Andrej s Damiánem spřízněné duše, tak to osud zařídil jinak... Zařídí to po svém, načež se slovy "Tak zase někdy," zamává kloboukem a už ho není...

Ešče by mě taky zajímalo, jak mezi sebou časově souvisí Saltarina/Předtančení a Saltarina/Sibiřské noci... Nedávno jsem totiž dočetla Saltarinu a trochu mě to zmátlo.. (Miuna si totiž musela dát téměř roční pauzu, aby se smířila s tím, že se jí to líbit nebude...) :D

Psala jsi, že úryvek v úvodu 16. kapitoly byl ze sebraných spisů... prohledala jsem naše krabice s knihama a hele! sebrané spisy č. 28 a 29! (prohledala jsem enem jednu krabici z dvanácti, ale i tak mě to potěšilo) myslím, že se podívám i do ostatních, co tam najdu... :D

Mimochodem... stále mi přijde hrozně milé, jak máš zidealizované Rusko... (ne, že bych já ho idealizované neměla)

A teď... se měj, brzy se nám vrať a já jdu číst ty vyhrabané spisy...

8 Karin Karin | 23. ledna 2015 v 22:08 | Reagovat

Je krásné jak Dimo důvěřuje Damiánovi jsem zvědava co bude dál. :-)

9 K. K. | 28. ledna 2015 v 22:25 | Reagovat

(Prečo, sakra, sahá Andrej na Damiána?!!) Strašne ma to rozčúlilo. V podstatne mám Andreja rada, ako by som nemohla. Len som strašne vyťažená na vzťah čo medzi sebou majú Ansem s Damiánom. Síce by si Ansem niekedy skutočne zaslúžil okúsiť aké to pre Damiána je.. ale. Keď si predstavím ako by ho to zranilo. Nie. Nie. Nie...  Teším sa na pokračovanie! Milujem všetko čo napíšeš, ďakujem, len tak ďalej. :-3

10 Slečna N. Slečna N. | E-mail | Web | 31. ledna 2015 v 21:34 | Reagovat

Brm.. :( Každý den čučím na email - nic - pro případ nějakého nedopatření čučím i sem. Achich, kde máme Ansema ? :( :D

11 M. M. | 31. ledna 2015 v 22:09 | Reagovat

Presne tak, uz od stredy - meho predpokladaneho terminu dalsi kapitoly kazdy den s nadeji vyckavam :D uz to zacina byt tryznive mmmm

12 K. K. | 1. února 2015 v 1:56 | Reagovat

[10]:[11]: :-D :-D :-D Pridávam sa. Tiež to mám najprv mail a vzápätí aj sem aj 10x za deň :-D abstinenčné príznaky sa hlásia.

13 P. P. | 3. února 2015 v 21:28 | Reagovat

[12]: Hlásím se do skupiny, taky už chci další a jsem to až 15x za den :D to je častěji než facebook!

14 slečna N. slečna N. | E-mail | Web | 4. února 2015 v 9:46 | Reagovat

Další středa. Třeba už? :3

15 insomniac insomniac | 5. února 2015 v 19:36 | Reagovat

Z nějakého důvodu musím vždycky s Tvými povídkami počkat, až na ně nastane ten správný čas. Vlastně nevím proč. A potom jsem je schopná přečíst v jednom, ve dvou dnech, stejně jako teď Sibiřské noci. Mám moc ráda tu atmosféru, pochmurnou a něžnou zároveň, i když málokdy vím, co napsat jako reakci.
Jsem strašlivě zvědavá jak to nakonec všechno dopadne, trochu se o ně o všechny bojím. :)

Ale musím se přidat k ostatním, není fér upírat závislákům jejich přísun písmenek! :D

16 null null | 5. února 2015 v 22:16 | Reagovat

Decká, práve mi v chladničke oddychuje cesto na kakaové sušienky so soľou, keď som ho ochutnala, tak som si okamžite spomenula na Damiána a ako sa nimi nechal uplácať :D
Dúfam, že sa vydaria ^-^

(fakt už potrebujem ďalšiu kapitolu)

17 Syhý Syhý | E-mail | Web | 6. února 2015 v 20:21 | Reagovat

UŽ TO BUDE BRZOOO :))) omlouvám se za zdržení, neměla jsem ho v plánu, ale musela jsem tam něco přepracovat ( šlo o vážnou věc ) takže ... :-? vydržte ještě chvilku <3

18 Miu Miu | 6. února 2015 v 20:34 | Reagovat

my jsme hodní a užásní, protože jsme vydrživí a (netrpělivě) vyčkáváme :D

19 Kik Kik | 8. února 2015 v 17:05 | Reagovat

a už je to tu Dima prišiel k nim... uplne vystrašený aleNikolaj je dosť krutý,ako homohol iba tak zobrať preč? Veď je to tiež typ zrady, Ansem príde domov a uplne zošalie, že Dima tam nie je, ale asi si hneď domyslí, čo sa mohlo stať. :)

20 flixo flixo | 21. února 2015 v 0:29 | Reagovat

pfff, kde mám začít? to byl teda díl, sebral mi hodně energie, stalo se toho děsně moc. teď se trochu bojím, abych tu nesepisovala slohy, protože mám v sobě hodně silné nutkání se ti tu vyjádřit snad na každé slovo, cos napsala. :D kde na to ale sebrat sílu, když jsi mi jí teď tak pěkně sebrala. 8-O
takovými filozofickými úvody radši nezačínej, já se toho vždycky děsně chytnu a zavařuju si tím mozkovnu. :D obzvlášť tématem Ansem-sex-láska. Ansem nikdy nebude brát sex jako jednu z podob lásky tak, jako ho bereme většina. on tím ulevuje své šílené duši, svým sadistickým potřebám, plaší vzpomínky na všechny chlípné mužské ruce, které se jeho i jeho bratra kdy dotýkaly. zároveň tím získává klid, nabíjí se novou energií, kterou díky svému daru ztrácí. něco takového přeci nemůže provozovat s někým, komu je psychicky oddán. záměrně nepíšu, že ho miluje, protože při rozhovoru s Dimem jsem naprosto rozuměla jeho rozervanosti - on sám totiž přemýšlí nad naprosto stejnou otázkou, jako jsi nastínila ty. jen Dimuško to vidí moc jednoduše a naivně jako všichni v jeho věku. :) už nevím, čím více se k tomu vyjádřit. my to nepochopíme, on to nechápe ani sám Ansem a vlastně ani nemusí. stačí, když se mu podaří najít nějaké hranice, pak to začne být trochu jasnější a Ansem nalezne tu jistotu..

jinak se mi převelice líbila postelová chvilka Damiána a Andreje. kde ten Andrej na to bere odvahu? čekala bych, že bude zdrženlivější, ale kdo by se divil, že se nekrotí, když ho nekrotí ani sám Damián Krotitel. naopak ho v tom dost povzbuzuje, koketa, pff. :-? v tomhle mi připomíná jedno Fialové cosi, to potřebovalo taky vždycky spoustu láááásky. chápu ho ale, že mu Andrejův zájem lichotí, umocňuje to i fakt, že si opravdu rozumí a ty sympatie jsou vzájemné. moc moc se mi líbilo, že nad tím vším přemýšlel i Damián, že si snažil představit jejich společný život a ten by byl tak jednoduchý jako dýchání. ale ona takle láska nefunguje, že? jeho životní podstata je už svázaná s Ansemem a bude to tak ještě minimálně po tři další věčnosti.

a ještě jsem chtěla! další bod pro Vladana, jeho tichý smích mi normálně zvoní v uších. :D to je to, o čem jsem mluvila u minulé kapitoly, stačí jeden jeho pohled, jedno slovo a je vymálováno celé Rusko. začíná na mě fakt hodně působit, pán jeden. díky ti za něj, skvělá postava.

nu, víc už jsem snad nechtěla. jeden trhlej komentář mi zabere dýl, jak čtení tohoto dílu. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama