Sibiřské noci - 20. kapitola ( Láska není vše )

8. února 2015 v 3:05 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN
Omluvte prosím zdržení, ale musela jsem některé věci trochu přepracovat po zralé úvaze.



Hezké počtení!

"Ansem udělal něco, co mi velmi ublížilo." Pověděl Damián Dimovi opatrně, zatímco jej pozoroval, jak se s chutí věnuje snídani.
"Mně také udělal spoustu takových věcí," zamumlal Dimo bezstarostně, a když spatřil úžas v Damiánových očí, hned mu vysvětlil: "Třeba mě pořád nutí se koupat úplně každý den! A když jsem jednou nechtěl a bránil jsem se, tak mě hodil do vany oblečeného, teprve mě v ní svlékl a hrozně jsem u toho brečel. Smál se mi, že naříkám jako koťátko a stejně mě nepustil. Nenávidím vodu, chápeš."




Bylo to jako procházka celým dětstvím. Viděl sám sebe, otce i bratra. Byl krásný jarní den, procházeli sadem a pršely na ně okvětní lístky kvetoucích jabloní.
Otec šel vpředu a stále se jim vzdaloval. Dělal jim výklad. O rodině, tradicích a smyslu jejich života. Neposlouchali ho, honili se kolem stromů a smáli se.
Najednou se srazili a spadli na zem do vysoké trávy. Nebylo je vidět. Schovaní a spolu. Naklonil se k němu, díval se mu do očí, byly úplně jiné než ty jeho, více živější, šibalské a veselé. Byly to krásné oči dospívajícího chlapce, který o světě ještě vůbec nic nevěděl, ale ničeho se nebál, jenom se chtěl radovat a nabírat plnými hrstmi štěstí. Pocítil k němu silnou náklonnost, lásku, a položil mu dlaň na tvář. Prstem zlehounka smetl několik bílých plátků, které mu ulpěly na pokožce. Voněl jako šťavnaté jablko. Zavřel oči a udělal to - políbil ho na pootevřené rty. Jenom se jich plaše dotknul a hned se odtáhl.
Uslyšel nad sebou otcův zlostný hlas: "Tak takhle je to!" - a vykřikl bolestí, protože ho chytil za ruce a uhodil ho. Zaslechl bratrův rozzlobený hlas a viděl, jak se na otce vrhl. To bylo poslední, co si uvědomoval. Bolest ve tváři byla veliká a všechno mu splývalo, zašuměl vítr a zasypal jej bílými kvítky. Šimraly jej a tišily jeho bolavé srdce a duši.
Nesmíš, Nikolaji, tohle není správně.

"Nikolaji!"

Zaslechl jeho hlas. Rozpoznal by ho mezi stovkami dalších, možná i tisíci. Ten jeho zvláštní velitelský podtón, který byl přitom úžasně láskyplný, jako by si uvědomoval, že měkkostí se nesvede vůbec nic, ale přílišnou hrubostí také ne, a že nikdo jako Vladan neuměl nalézt rovnováhu.
Otevřel oči, unaveně zamrkal a chtěl zvednout ruku, aby si sáhl na bolavé čelo, ale neměl dostatek sil, klesla mu přes postel, až jej to zabolelo. Vnímal, jak jej uchopil za zápěstí a hladil jej prsty po hřbetu dlaně.
"Nikolaji," řekl mu znovu a sklonil se k němu. Prohlížel si jeho tvář, dívali se na sebe přímo do očí a probíhalo mezi nimi intezivní propojení.
"Bolí tě to?" Zeptal se Vladan a sáhl mu prsty na hrudník.
Nikolaj zavřel oči, pomalu polkl. Necítil nic, jenom dotek jeho prstů, což nebylo nepříjemné.
"Tak je to v pořádku." Zabroukal Vladan a vstal.
Nikolaj po něm vysíleně natáhl ruku, tentokrát ji dokázal udržet a pomalu se mu navracela síla. Uvědomoval si, co se stalo, poznával pokoj Andreje, svého syna, a když trochu naklonil hlavu na stranu, viděl ho, jak stojí tiše u dveří a vypadá velice bojácně.
"Na, tohle vypij," podal mu Vladan ve sklence trochu čaje, byl to jejich rodinný recept.
"Bude to dobré?" Zeptal se Andrej nervózně a postoupil trochu blíž.
Vladan, pozorující, jak Nikolaj opatrně pije, přikývl.
"Slabost od srdce. Ale nic vážného. Potřebuje duševní klid a šetřit se." Pověděl Andrejovi, který přikývl ale neubránil se povzdechnutí, neboť nynější situace žádný klid přinést nemohla.
Nikolaj se nadechl, jako by něco chtěl říct, Vladan ho umlčel gestem ruky.
"Nebudeme nic řešit. Respektive ty nebudeš nic řešit. Odpočiň si trochu, abys nabral sil. Poté si promluvíme spolu my dva mezi čtyřma očima."
Nikolaj skutečně nepromluvil, snad působil i vděčně, že se vyjadřovat nemusí, skutečně byl zesláblý, popelavě bledý a při doznění jeho vzpomínek, které v agonii prožil, toužil jenom po jediném, a to zpracovat je v sobě nějakým způsobem a pochopit jejich smysl.
"Odpočiň si, spi." dotknul se Vladan jeho tváře a přitom přes něho přehodil slabou deku. Znovu si všiml, že se jej bratr pokusil chytit za ruku, ale ucukl. "Podívám se zatím na chlapce, uklidním ho, jistě je také vyděšený."
Byla to výmluva, neboť si byl jistý, že nemůže být v lepších rukou než v těch Damiánových. Dlaní trochu postrčil Andreje, aby také šel a ponechali Nikolaje v pokoji, Vladan zavřel dveře a teprve, když byly pevně zavřeny, chvíli se o ně opíral, než si položil dlaně na obličej, nechal je pomalu sklouznout a zlehka přikývl nad nějakou svojí myšlenkou.
"Neměl bych zavolat Ansemovi?" Osmělil se Andrej.
Vladan cosi zamručel na souhlas. Rotržitě se vydal ke schodům, poté si to rozmyslel, snad nebyl na shledání s chlapcem připraven. Podíval se ke vchodovým dveřím a na svůj klobouk ledabyle položený na komodě.
"Zajdu pro něho. Není to daleko. Potřebuji si utřídit myšlenky."
Andrej nevypadal, že by to považoval za dobrý nápad, ale věděl, že se strýcem nic nesvede. Nakonec ho vyprovodil ke dveřím, podal mu rukavice a díval se, jak se rozvážným krokem vzdaluje.
Bylo to složité i pro něho. Měl strach o otce, pociťoval výčitky svědomí a také se dostavila ta ne zrovna ušlechtilá myšlenka na to, že teď se jeho cesta s Damiánem bude pomalu rozdělovat, neboť vývoj nabere rychlý spád, možná že už za týden bude v otázce otcovství jasno - Maličký odjede zpátky. S Ansemem. Zůstane mu chlapec Dimo, jeho bratr? Nebudou si rozumět, neboť ani jeden nebude s tím druhým spokojen.
Zamyšleně vešel do kuchyně. Spatřil tam Damiána, připravoval snídani, krájel chléb a také přemýšlel, že když mu položil ruce na ramena, cukl s sebou, otočil se po něm, ale hned se přívětivě usmál a oddechl si, jako by byl vlastně rád, že je to Andrej a ne -... někdo jiný.
"Jak je tvému otci?" Zeptal se dychtivě.
"Bude v pořádku." Odvětil Andrej. "Vladan je u něho." Zatajil mu, že odešel pro Ansema.
"Chystáš snídani pro Dima?"
"Ano," odpověděl Damián. "Říkal, že má hlad. Je moc milý, ale velmi bojácný. Potřeboval by lepší domácí prostředí, už aby -... v celé záležitosti bylo jasno." Dodal trochu nejistě.
"Ukaž, vezmu ti to," sáhl Andrej po táce s jídlem. Damián vzal kakao.
Dimo, jakmile je oba dva spatřil, vyskočil z postele, kde předtím seděl. Vrhl se k Damiánovi - spatřil Andreje a o dva kroky ustoupil. Mračil se na něho.
Andrej to těžce nesl, že si u něho pracně získanou důvěru nedokázal udržet. Promluvil na něho vlídně a jediným výsledkem bylo, že chlapec prskl jako kočka a schoval se za Damiána, kterého to pobavilo a strčil do něho ramenem.
"Přeci by ses nebál Andreje, je tak hodný!" Podal Dimovi hrníček s kakaem, tím jej trochu obměkčil, že se alespoň přestal schovávat. Posadil se zpátky na postel a pozoroval krajíce chleba, jako by uvažoval, který si vezme dřív.
"Také máš starosti, Maličký," zašeptal Andrej k Damiánovi a pohladil jej po tváři. "Mrzí mě to, že tvoje návštěva tady se odehrává zrovna v téhle špatné chvíli." Neodolal, přišel k němu blíž, aby ho zlehka objal. Damián jeho objetí opětoval, opřel se o něho snad mu bylo příjemné, že má v někom zastání a také oporu.
Andrej na sobě cítil Dimův zlostný pohled. Podíval se na něho a téměř mu to vyrazilo dech. Jeho oči žhnuly jako dva uhlíky, mračil se a podle lehkého třasu rukou, v níž svíral hrnek, nemohl z nějakého způsobu snést jejich vzájemnou přítomnost, což Andreje skutečně rozhodilo. Poodstoupil od Damiána a sklonil provinile hlavu. Hned si ale uvědomil, že právě ustupoval před dítětem, a ze strachu se zrodila zlost, opětoval jeho pohled a gestem dvou vztyčených prstů mu zahrozil. Dimo se hned plaše stáhnul, to na něho platilo. Sklonil hlavu a kousl do jednoho z chlebů, lhostejně kýval nohou a hleděl raději k oknu. Damián si nevšiml.
"Vladan odešel pro Ansema," řekl na jediný nádech naprosto klidně, ačkoliv jej to stálo mnoho sil.
"Pro Ansema!" Vydechl Dimo vroucně a rozzářil se.
"Pro Ansema," povzdechl si Damián a odvrátil se. Přešel k oknu, aby se podíval ven na dvůr - jenom proto, aby byl ujištěn, že ještě nepřichází. Cítil se rozechvělý a nijak neskrýval rozrušenost a podrážděnost. Otočil se zpátky na Andreje.
"Nechci ho ještě vidět."
Andrej nevěděl, jak zareagovat. Nakonec chápavě přikývnul. Co si jen mohl přát víc?
"Proč ho nechceš vidět?" Podivil se Dimo, očividně velmi citlivý na rozpoložení lidských duší. Damián se k němu posadil na postel a otřel mu z tváří trochu marmelády.
Nevěděl, zdali je správné, do toho chlapce zatahovat, už jenom proto, že chápal jeho posedlost Ansemem a jejich pevný vztah.
Andrej usoudil, že nejlepší bude ponechat je o samotě a tiše se vytratil.
"Ansem udělal něco, co mi velmi ublížilo." Pověděl Damián Dimovi opatrně, zatímco jej pozoroval, jak se s chutí věnuje snídani.
"Mně také udělal spoustu takových věcí," zamumlal Dimo bezstarostně, a když spatřil úžas v Damiánových očí, hned mu vysvětlil: "Třeba mě pořád nutí se koupat úplně každý den! A když jsem jednou nechtěl a bránil jsem se, tak mě hodil do vany oblečeného, teprve mě v ní svlékl a hrozně jsem u toho brečel. Smál se mi, že naříkám jako koťátko a stejně mě nepustil. Nenávidím vodu, chápeš."
"Chápu." Ujistil ho Damián a neubránil se pousmání, protože to byl přesně celý Ansem -... vlastně ten drobný úsměv zrcadlil jeho bolest daleko lépe než možné slzy.
"Proč ho ale nechceš vidět? Velmi tě miluje, říkal mi to." Neskrýval nepochopení Dimo.
"To ti vážně říkal?" Polekal se Damián svého náhlého bušení srdce. "Pověz, Dimo, co všechno ti říkal ... - o mně."
"Jenom tohle, že tě velmi miluje. Říkal, že se moc bojí toho, aby ti něčím neublížil." Pokračoval Dimo a pozorně si Damiána prohlížel. "Určitě by se mu nelíbilo, že ses objímal s Andrejem."
"No tohle!" Zasyčel Damián popuzeně a zamračil se na něho.
I Dimo se na něho zamračil.
Damián teprve pochopil, jak neuvěřitelně je vyspělý a má naprosto dokonalý přehled o lidských citech, všemu perfektně rozuměl. Jenom v minulém prostředí nedostal šanci, aby se to v něm rozvíjelo. Teprve teď sílil a mohl ještě do celé záležitosti vnést třetí rozměr.
"Dimo," oslovil ho Damián zčásti prosebně a zčásti přísně, "rozumím tomu, že nemáš Andreje rád, protože jsi ho zatím nemohl poznat v jiném prostředí a za jiných okolností. Nemohu se na tebe ani zlobit, že jsi absolutně na Ansemově straně, je to tak vlastně v pořádku. Vidíš ho jinak, než jakým je doopravdy -... váš vztah je úplně jiný než mezi ním a mnou, u nás se ublížení rovná něčemu ... vážnějšímu." Zamyslel se, zdali má vůbec smysl Dimovi cokoliv vysvětlovat, nebyl si vlastně jistý, čeho chce dosáhnout, a jestli má hledat pochopení zrovna u něho. Zatoužil udělat si z něho spojence, ale věděl, že to není fér. Dimo mlčel a neodpověděl mu, hleděl vzdorovitě stranou. Damián mu absolutně rozuměl ... vlastně tolik chápal jeho urputnou náklonnost k Ansemovi. Už jenom proto, že bojoval s něčím podobným. Chytil ho za ruku, aby ho pohladil. Dimo se kupodivu nebránil, naopak se na něho konečně podíval. Byl trochu smutný. Zavřel oči.
"Já nechci zůstat u strýce. Ani u Andreje." Zašeptal.
Ale když zůstaneš s Ansemem, nebude místo pro mě, pomyslel si Damián, ale nahlas nic neřekl. Nevěděl, co by mu na to měl odpovědět.
"Vím, že nikdo neví, kdo je můj otec, vím že Ansem -... nemusí být můj bratr. Všechno to vím, slyšel jsem je o tom mluvit, pochopil jsem to." Pokračoval Dimo dál v náhlé touze se svěřit spřízněné duši, za niž Damiána snad právě kvůli nízkému věku považoval.
"Proto tolik nemáš rád Andreje - ... je to jenom strach, že by tvůj bratr mohl být on." Uvědomil si Damián a jeho nejisté cuknutí rameny ho utvrdilo v tom, že se nemýlí.
"Andrej je hodný člověk, velmi trpí tím, že se cítí sám. Dimo, nikdy by ti neublížil a udělal by pro tebe jako bratr úplně cokoliv. Je ti i docela podobný. Je v něm stejně tolik co Ansema, ale jenom v pozitivním slova smyslu, chápeš, o lásku, kterou potřebuješ, bys rozhodně nepřišel!" Neovládl se Damián pojmenovat to, co jednoznačně viselo ve vzduchu. Dimo na něho upřel tmavě zelené oči a byl to přesně ten Andrejův plachý, nepřítomný pohled.
"Já vím, jak to doopravdy je. Cítím to -... tady. A opravdu moc to-... nechci. Cítím, že mě Andrej nechce." Hlesl a sáhl si sevřenou dlaní na hrudník. Přitom sklonil hlavu. "Ansemovi by to také ublížilo. Zklamal bych ho tím, chápeš? Musím zůstat s Ansemem!"
Damián to v ten okamžik věděl.
Vlastně najednou věděl úplně všechno, bylo to jako náhlé prozření a vhled do celé věci, tak krystalicky čistý a hluboký, že byl skutečně jediným v celé události, ačkoliv jen tichým pozorovatelem, kdo měl momentálně největší vliv a nejjasnější přehled.
Objal ho a pohladil po vlasech, Dimo se k němu bojácně přimkl a drmolil všelijaká zaříkadla o strachu z Andreje, který není strach ale fascinace a pouto, které s ním cítí, ačkoliv si myslí, že není opětované. Neopomněl zdůraznit svoji lásku k Ansemovi, který ho zachránil a stal se jeho ochráncem i učitelem, proto je mu vděčný, zavázaný a musí zůstat s ním -... mluvil úplně o všem, v detailech, přeskakoval a zajíkal se.
Damián ho trpělivě poslouchal.

*

Andrej si popravdě připadal prachbídně, že nedokázal čelit jejich rozhovoru a Dimově nevraživosti, ale ujišťoval se tím, že Damián rozhodně dokáže mnohem víc, ačkoliv si nebyl úplně jistý, co přesně by měl vlastně dokázat. Vkládal do Maličkého veškeré své naděje, a to dokonce v mnoha různých směrech.
Možná až příliš.
Točila se mu z toho hlava. Posadil se v kuchyni se sklenicí ledové vody a přemýšlel nad tím, kde stále dokola dělá tu samou chybu, že v momentu, kdy je pro něho někdo přitažlivý, nebo touží po sblížením s ním, nastaví se mezi nimi nějaká zvláštní závora, která dotyčného donutí couvnout a je to on, kdo končí nejvíce zraněný. Domníval se, že to má snad zapsané v očích jako prosbu, aby s ním tak nakládali, že si to zaslouží, ačkoliv si myslel, že v nejmenším si to nezaslouží. To co cítil k Damánovi, byla právě probuzená nadějná láska, toužebná dychtivost nejenom po jeho těle, ale i přítomnosti, prosté fyzické blízkosti. Když navíc pochopil, že i chlapec bojuje s obrovskou touhou se mu přiblížit, bylo to pro něho jako prožívat nejnádhernější sen, o jakém přemýšlel ve stavu bdělosti mnohokrát předtím, ale nikdy si nemyslel, že by takové štěstí skutečně měl. Byl připraven o něho bojovat a momentálně jej nezajímalo vůbec nic jiného, dokonce ani situace v jejich rodině a možnost, že by Dimo byl jeho bratrem. Tomu nevěřil a snad i doufal, že něčemu takovému nebude muset čelit. Znamenalo by to vzdát se svých snů a okusit hořkou realitu ve které se cítil ohrožený. Navíc možnost sblížení s Damiánem by tím vzala za své, neuměl by si představit, že poté, co by se Ansem musel vzdát bratra, nechal by mu ještě Damiána. Takhle by mohl ustoupit a sám uznat, že nebude mít na budování vztahu čas a nedokáže dát Damiánovi vše.
Jsem špatný člověk, když si přeji, aby Dimo nebyl můj, pomyslel si Andrej s hlavou v dlaních. Trochu jej to bolelo. Byl tak citlivý, že to pociťoval sám na sobě to duševní odstrčení, kterého se na něm dopouštěl.
Ucítil najednou plachý dotek na rameni, zvedl hlavu a hned se rozzářil. Sáhl po něm, chytil ho do náruče a přitáhl k sobě. Damián se nevzpouzel, také se tomu zasmál, posadil se mu na kolena. Bylo to docela pohodlné a nelhal, že je mu jejich tělesná blízkost příjemná. Přivřel oči, když se přitiskl rty na jeho spánek.
"Promluvil jsem si s ním," zašeptal a podíval se na Andreje opatrně, jako by rozháněl jeho chmurné myšlenky s nadějí vnést do nich trochu světla. "Zjistil jsem zajímavou věc."
"Jakou?" Uchopil jej Andrej za bradu a vlastně se tolik nezajímal o to "jakou věc", nýbrž o barvu těch jeho krásných úst. Damián si to uvědomil, zčervenaly mu tváře. Věděl, že se k tomu schyluje, bušilo mu srdce a krev ve spáncích ohnivě vřela, až to k zešílení bolelo. Chtěl mu utéct, ale nebylo to v jeho silách. Věděl, že nedělá správnou věc a nemohl už ani mluvit. Jejich rty se o sebe něžně otřely. Damián se hned plaše stáhl a zavrtěl hlavou. Chtěl si stoupnout, ale Andrej ho podržel za zápěstí. Zasmál se laškovně a Damián se také zasmál - nad absurdností situace a svých pocitů. Vymykalo se jim to z rukou, absolutně nevěděl, jak by tomu měl čelit nebo před tím utéct. Mělo to pro něho smysl nevinné hry, nic jiného. Ten vášnivý pocit fyzické blízkosti téměř dospělého muže, ze kterého pociťoval obrovskou něhu, lásku a city, pro něhož byl jedinečný, to bylo skutečně příliš na jeho bolavou duši. Těžko tomu mohl vzdorovat. Zatoužil snad políbit ho znovu - sám od sebe, prostě to udělat a nepřemýšlet nad vůbec ničím, jenom se opájet těmi slastnými pocity, že je někým chtěný, že je u něho v bezpečí. Vůbec se nebránil, když se k němu Andrej znovu naklonil, jenom přivřel oči, vnímal jeho prsty na své bradě a rtech, které zlehka pootevřely aby ho mohl doopravdy políbit. Namísto políbení ale uslyšel hlas, který v něm v momentu udusal všechno živé a jeho vnitřní žár uhasil chrstnutím ledu, jako vysekaného ze sibiřského jezera.

"Damiáne."

Bylo to jenom oslovení.

Otevřel oči a v momentu se s ním zatočil celý svět. Připadalo mu, že Andrejovy ruce na jeho bocích jej popálily, sevřely ho tak pevně, že nemohl dýchat. Přeci se z nich vymanil. Roztřeseně se postavil na vlastní nohy a žaludek se mu několikrát zhoupl.

Ansem.

Stál mezi dveřmi, opíral se levou paží o futra. Byl celý v černém, měl jenom zlatý prsten s černým kamenem. Vypadal neuvěřitelně. Neskutečně uboze, tím, jak byl vyhublý bledý a viditelně nemocný, přesto v něm bylo tolik hrdosti a vznešenosti, že by svedl i samotného ďábla, kdyby si to přál. Světlé vlasy měl trochu přerostlé, dosahovaly mu téměř k ramenům. Tolik se změnil, že to snad ani nebyl on a Damián zaváhal nad každou svojí myšlenkou nejméně dvakrát, jak šílený měl strach, jak moc se bál jeho pohledu, který jím prostoupil až na dno. Celý se rozechvěl a nebyl mocen slova, ani se nepohnul. Uvědomoval si, že se skutečně třese tolik, až to musí být patrné, také mu samovolně tekly slzy po tvářích, polykal je a přitom si položil obě dlaně na ústa, zajíkavě se nadechoval, ta bolest na hrudníku musela znamenat, že umírá, že na něho byla uvalena nějaká kletba a hrůzné provinění, a zároveň s tím jím projela jako blesk nevýslovná láska, takový nápor energie, jejíž síla ho připravila o všechno. Rozběhl se k němu, div jej neporazil tím, jak ho objal rukama kolem krku, přitiskl se na něho a skutečně by zemřel v tu chvíli, a srdce by mu puklo žalem, kdyby neucítil jeho prsty ve svých vlasech, jak je zuřivě pročísly, sklouzly na pas a boky, do nichž se s naprosto smyslnou intenzitou zaryly, ale ta bolest se nedala vyrovnat extázi, jakou pocítil v tom momentu, kdy si zcela uvědomil jeho vůni a fyzickou blízkost. Zapomněl, jak chutnaly Andrejovy rty, jeho vlídná náruč. Všechno se v momentu rozpadlo v prach. Skutečně se rozplakal, opíral se jeho tváří o jeho a přitom mu šeptal, aby ho nepouštěl, jen aby ho ho nepouštěl -...

Ansem přes něho letmo vyhledal Andrejův pohled.

Porozuměli si i beze slov.

Andrej vstal, složil ruce na hrudník a naklonil trochu hlavu na stranu. Pevně semkl rty a přikývl. Důstojnost. To byla zbraň, kterou byl od narození opatřen každý Lisalim.

Prošel kolem nich a minul se u schodiště s Vladanem, který si teprve svlékal kabát.
Pohlédli na sebe.

I zde se nabídlo pochopení, a to jediné mu dodalo sílu k tomu, aby za sebou zavřel dveře, otočil klíčem a teprve v bezpečí svého pokoje dal průchod emocím.

Věděl, že v téhle bitvě nemůže nikdy zvítězit. Měl jenom lásku, kterou mohl nabídnout. Nic víc.

 


Komentáře

1 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 8. února 2015 v 10:31 | Reagovat

Ta fotka <3

2 K. K. | 8. února 2015 v 12:56 | Reagovat

Úprimne, ešte teraz sa trasiem z ich opätovného stretnutia. Najprv, keď ho Andrej (viem, že je to len človek, viem čo k nemu cíti, ale...!) pobozkal mala som strašné nervy, nechcela som aby to Damián dopustil a ty si to ešte vygradovala Ansemovím príchodom. Jediné čo mi vtedy behalo hlavou bolo : "To si nespravila." Normálne som sa bála čítať ďalej, ešte stále sa bojím toho čo to urobí s Ansemom a jeho reakcie. Damiánovi sa to asi neprepečie len tak ľahko, čo? Bože... som taká šťastná z novej kapitoly!(oplatilo sa sem chodiť trikrát do dňa) Ďakujeme ti. Ale takéto šoky, och... Dimo je zlatíčko, len som zvedavá ako sa to bude vyvíjať ďalej. Ty máš tak dokonalý talent. A koniec-koncov je mi ľúto i Andreja. Šok bol aj s Vladanom a Nikolajom, :D už by ma u ich rodiny nemalo nič prekvapiť ale toto ma prekvapilo, milo. Majú to s tým svojím "prekliatím" pekne ťažké. Tlieskam ti si úžasná.<3

3 Lola Lola | 8. února 2015 v 12:59 | Reagovat

Zhltla jsem to na jeden nadech! Tak moc se tesim na další dil! ja snad nebudu ani moc spat dokud nebude! Naprosot uzasne! ^^ <333333

4 Karin Karin | 8. února 2015 v 13:01 | Reagovat

Mám v hlavě maglais chtěla bych aby Damián byl z Ansemem ale určitá část z Andrejem ta povídka je užastna jako všechny. :-D  ;-)

5 Kik Kik | 8. února 2015 v 17:12 | Reagovat

Ani som nedýchala keď prišiel,  a pocity Damiána sú presne vystihujúce všetko sa v ten moment rozpadlo, ale to bolo krásne, bože! Ako dlho neboli spolu,  a konečne tu je ten náš Ansem spolu s Damiánom ale to nie je všetko už sa teším na Ansemovu reakciu k tomu čo uvidel keď prišiel hehe. :) Etše stále je v ich izbe Dima, tak uvidíme ako aj budu spať a či vôbec Ansem ostane na noc  :) a tá ruská dievčina na obrázku ku kapitole je prekrásna, čím to asi bude? Možno tými vlasmi? :D

6 Slečna N. Slečna N. | Web | 8. února 2015 v 19:41 | Reagovat

Teda.. To teda bylo něco - skoro jsem nedýchala a zhltla to naráz. Trošku se bojím, co mu Ansem řekne, až ho od sebe odtáhne. Proč mám takový divný pocit, že DImo a Damián - prostě to nejde dohromady? Že buď jeden nebo druhý? Achich - moc moc děkuji! A už se zase moc těším na příští díl (a doufám a škemrám o brzké přidání). Jsi skvělá Syhy :3 Díky

7 Zuzana Zuzana | E-mail | 8. února 2015 v 20:25 | Reagovat

Dokonalé. Škodoradostne ma potešilo, že to Ansem videl. Muselo ho to poriadne zabolieť. Aj tak je to ešte stále menej ako to, čo urobil on Maličkému. Je mi strašne ľúto Andreja. Tak veľmi by som mu priala aby ho niekto miloval, niekto koho bude milovať aj on... dúfam, že mu to osud a slečna spisovateľka dopraje.
Dima je rozkošný:) Páčilo sa mi ako tvrdo sa postavil na Ansemovu stranu keď Andrej objímal Damiána. Je jasné, že on bude na Ansemovej strane nech ten urobí čokoľvek.
Strašne moc ďakujem za krásnu kapitolu.
A nádherná fotka:)

8 M. M. | 9. února 2015 v 10:31 | Reagovat

Juhů, dočkala jsem se! Chtěla bych svého vlastního Damiána:D Zbožňuju ho snad nejvíc ze všech postav, co se tu prostřídali (až na Maxe, který si i přes prvotní dojem labilního záporáka získal mé sympatie, právě na základě neuvěřitelné podobny s mojí vlastní osobou ... ale to se opět dostávám jinam :D) Tahle kapitola mě potěšila, jsem jsem se hrozně bála že se Ansem neobjeví a já na konci nečekaně zkapu zklámáním :D Ale objevil se v čas, hubeňour okouzlující, fakt jsem nechtěla aby se vztah Andreje a Damiána nějak prohloubil a doufám, že to nepřijde. Kdybych chtěla příběh o absolutní lásce a oddanosti, pohádkovém životě bez problémů a konfliktů a Ansemovi perverznosti, mrknu na nějakou Americkou slátaninu :D Sem chodím odjakživa trpět (teď to nemyslím úplně tak vážně) Každopádně jsi mi zlepšila neděli a pondělní ráno, kdy jsem si dala reprízu!

9 MSK MSK | 9. února 2015 v 13:32 | Reagovat

nevím co napsat, ale na setkání jsem se těšáila, ale že na něj narazí až takhle vrrr , ale čekala jsem že aj promluví vrrr okey já si počkám co se bude dít dál :)

10 A. A. | 9. února 2015 v 21:53 | Reagovat

Hrozně sympatizuju s Andrejem a je mi z celé té situace trochu úzko.
Jinak se mi vždycky moc líbí ty střípky z lisalimovské minulosti - tenhle bratrský je kouzelný.
Zajímalo by mě zařazení Sibiřských nocí do časového období vzhledem k ostatním povídkám. Myslím tím - ovlivňuje tahle  povídka pozdější děj v Saltaríně? Tam to vyznívá docela uzavřeně (viz. potom Jakub/Andrej a tak), ale zase se tam nenajde ani zmínka o Dimovi, pokud se nepletu. Takže jsem z toho vydedukovala, že Dimka si do příběhu dosadila až mnohem později a je tedy možnost, že to ovlivní původní saltarinovské zakončení?
A závěrem - moc děkuju, že píšeš. Tenhle tvůj svět je pro mě jako další domov, vážně. :)

11 Syhý Syhý | E-mail | Web | 10. února 2015 v 2:23 | Reagovat

Děkuji za komentáře, všechny jsem je přečetla, zvedli jste mi náladu! :)) Vidím, že příběh má své čtenáře, tak mě to motivuje ke psaní, další díl tady bude co nevidět.

[10]: To je trochu problém s tím zařazením, odehrává se nějak těsně před Saltarïnou, ačkoliv na sebe ale navazují tyhle všechny části, především Sibiřské noci mi trochu víc utekly :-D tím pádem v Saltarïně nejsou některé věci řešeny. Mě samotnou to velmi mrzí, ale bohužel s napsanou povídkou už nic neudělám, ačkoliv jsem váhala nad jejím stažením a přepracováním. Ale pravděpodobně si to jen vynahradím tím, že Saltarïna ( a tím pádem Sibiřské noci ) budou pokračovat dalším příběhem, který se ale bude věnovat plně Andrejovi a jeho hledání ztraceného štěstí ( což jak jsem tady už blbě prozradila byl Jakub ze Saltarïny :-D )
Co se týče chapce Dima, nevěnovala bych se mu moc už ani v tom příběhu o Andrejovi, neboť byl poté, co byl dořešen jeho původ, poslán skutečně na venkov ( dobrovolně tam odjel se svým bratrem ) a následně se věnoval studiu a úplně nikdy si cestu k rodině nenašel kromě bratra, k němu se častěji vracel, ale stejně to nebylo ideální. Ta rodina už tím prostě byla poznamenaná a nedalo se to slepit.
Takže tak.

12 Liina Liina | 10. února 2015 v 11:44 | Reagovat

Kdyz jsem cetla posledni odstavec, bxlo to jako bych stala s nima primo v mistnosti. Absolutne jsem nedychala. Bylo to famozni!
Musela jsem cist dvakrat.

Ted se jdu z toho naporu emoci vzpamatovavat...asi tak do zitrka. O_O

13 Liina Liina | 10. února 2015 v 11:45 | Reagovat

+ neuveritelne moc se tesim na dalsi povidku, kde me zase bude hrat Jakubova rozkosnost :)

14 M. M. | 10. února 2015 v 15:03 | Reagovat

Ted jsem si ji pustila a celou dobu mi připomínala Andreje, tak jsem si nemohla pomoct a musela jí sem jít přidat.
https://www.youtube.com/watch?v=3NPxqXMZq7o

15 Zuzana Zuzana | E-mail | 10. února 2015 v 21:40 | Reagovat

[11]: Tak to je nádherná správa:) teším sa na Andrejov príbeh:)

16 Syhý Syhý | E-mail | Web | 11. února 2015 v 17:08 | Reagovat

[14]: super, líbí se mi :) snad se nebudeš zlobit, když ji k němu někdy použiju.

[15]: já se také docela těším :-D

17 M. M. | 13. února 2015 v 13:12 | Reagovat

[16]: Určitě ne, i když bych si to přála, moje není :D I když mě osobně se konkrétně hodila k aktuální situaci, je fakt, že se k Adnrejovi tak nějak celkově hodí )

18 insomniac insomniac | 13. února 2015 v 19:21 | Reagovat

Čtu novou kapitolu jako poslední, koukám :D Inu, nevadí.
Těsně předtím než se objevil Ansem ve mně pěkně zatrnulo tedy! Pro mě Damián vždycky patřil k Ansemovi, tak jsem se úplně zalekla...
A Dima je s Damiánem neskutečně roztomilá dvojka, člověk se musí nevědomky usmívat jen si na ně vzpomene :)
Těším se na další počtení, vždycky si k tomu uvařím hrnek čaje a mám potom s Tvými povídkami takovou oddychovou soukromou chvilku klidu :)

19 A. A. | 14. února 2015 v 14:55 | Reagovat

[11]: Moc děkuju za odpověď. :))

20 flixo flixo | 21. února 2015 v 18:12 | Reagovat

ach můj bože! přesně takhle jsem si to představovala. přesně takhle jsem to chtěla! jsem úplně celá roztřesená ještě z toho čtení. ty tu povídku graduješ s každým dílem. neuvěřitelné.
nejdřív ta chvilka dvou malých bratrů v trávě. to mě odrovnalo, strašně emotivní... a že zrovna Nikolaj, páááni. od něj bych to nečekala. a nebo naopak? nemohl to být nikdo jiný. každý tichý okamžik nyní již dospělých bratrů má teď úplně jiný nádech.
a pak Andrej... pořád a stále nechápu, že je tak smělý. dělá na Damiána doslova útoky a ten se mu hůř a hůř brání. opravdu se celá klepu z té scény, kdy mu Damián seděl na kolenou, nechal se držet za boky a už už se schylovalo k polibku a v tom stačilo jedno oslovení samotným ďáblem.... ve mě by se krve nedořezali. jasně před sebou celý ten výjev vidím. jeho polodlouhé blond vlasy, světlá pokožka, pohled, který umí lámat kámen, celý v černém, jak se opírá o ty futra. no krucinál. prostě ďábel ve své nejryzejší podobě. a ten pohled, co si vyměnili s Andrejem. ten chudák prostě nemá ani nepatrnou šanci. ach jo. no trhám si šílenstvím vlasy. zatím  rozhodně nejlepší díl. fúúúha.

se omlouvám za takový komentář o ničem, ale jsem ráda, že jsem se sebe vůbec nějaká slova vypáčila, protože jinak by to bylo jen spoustu teček a citoslovcí. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama