Sibiřské noci - 21.kapitola ( část jedna )

16. února 2015 v 22:28 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN


"Jednou jsem miloval a nebojím se znovu, ale jsi poslední, komu dám šanci.
Jestli mě odmítneš, už pro mě nikdy nebude naděje."
- - -




Andrejův pohled, ten chladný, hrdý výraz, když kolem něho procházel! Přísahal by, že na jeho rtech zahlédl úšklebek. Tolik jej to bolelo, že stará jizva se znovu otevřela, aby hojně krvácela a tou krví se opět živily všechny rodinné nestvůry, dávno zapomenuté prohřešky a křivdy. Tou největší byl Gríša.

Teď držel v náručí někoho, kdo pro něho znamenal malý svět, daleko víc než tehdejší chlapec, kterým se nechal svést. Byla to jen cesta, která jej k němu dovedla, a teď když cítil jeho čistou vanilkovou vůni, slyšel jeho hlas a vnímal tu jeho něžnou lásku a oddanost, neuměl si představit bez toho být. Zcela tomu propadl, když to konečně poznal. To nebyla jen touha po sexu, vybití živočišných potřeb a nutkání. Toužil povalit jej do bílých, naškrobených polštářů a jenom tak mazlit, poslouchat, co dělal ten celý čas bez něho -... nebo to raději nevědět?

Trochu ho od sebe odtáhl na šíři paží. Damián stále plakal, byl tuze rozkošný, jak vzlykal a prsty si mnul tváře. Upíral na Ansema ty své překrásné modré oči a rty zarputile, vášnivě mumlaly slova, ze kterých vyrozuměl - Ty ničemo, nenávidím tě!

Sklonil se k němu, uchopil jej jemně za bradu a políbil ho. Jenom tak něžně a laškovně se otřel rty o jeho ústa, sám zavřel oči, uslyšel ho hlasitě zasténat a zabolelo jej, když ho Damián kousl, aby se vzápětí doslova přisáhl na jeho rty. Hladil ho ve vlasech a opětoval jeho polibek.

"Nezlobíš se na mě, že jsem tady?" Zašeptal Damián rozrušeně a stále ho pozoroval, prohlížel si každý kout jeho ustarané, bledé tváře.

"Je to pro mě trochu šok," usmál se Ansem. "Ale rozhodně příjemný. I když -... záleží v jakých ohledech."

Nedalo se tomu ubránit. Pátravě se na něho díval.

Damián pochopil, uhnul očima.

"Seznámil ses s Andrejem-..." Pokračoval Ansem a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně.

"A také s Dimou!" Přerušil ho Damián s nadšením a horlivě mu položil ruce na ramena a znovu se k němu přitiskl. Bušilo mu srdce. Měl takový strach -... "Proč jsi mi to neřekl, proč jsi to tajil přede mnou?" Šeptal dál.

Ansem mlčel, jenom ho zlehka hladil, naslouchal trpělivě jeho výčitkám, spílání a posléze i tichu, když se vyčerpal. Skutečně prožíval menší šok z euforie ze shledání, nemohl se uklidnit, aby se netřásl a pořád se k němu netisknul, jako by měl zoufalý strach, že je pouze sen. Ansem se od něho také nechtěl odloučit, ale zahlédl mezi dveřmi otce, který na něho kývnul. Měl strach o svého bratra, což chápal. Ačkoliv momentálně ke strýci pociťoval jen čirý vztek, vyvážilo se to přítomností Damiána a koneckonců i otce, neboť to znamenalo podporu.

"Maličký," Políbil jej na čelo a pohlédl mu zpříma do očí, trochu mu zaklonil hlavu a starostlivě mu rovnal pramínky blonďatých vlasů. "Musím se podívat na strýce. Slibuji, že potom budu jenom s tebou. Půjdeme někam - kamkoliv."

"Nevím, jestli s tebou půjdu!" Hlesl Damián vzdorovitě. Otočil se k němu zády a hledal kapesník, ramena mu stále trochu škubala. Ansem se smutně zasmál, pustil jej.

"Obleč se zatím." Pověděl mu.

Damián hrdě zvednul hlavu a nic neodpověděl. Teprve, kdy odcházel, uslyšel ho Anem říkat, že se mu podařilo, aby Dimo usnul, byl velmi vyčerpaný ze strachu a z toho, jak v noci nespal, ale ví už, že přijde, je v pořádku.

Poděkoval mu, a ta chvíle, kdy se s ním opět musel rozloučit a odejít, byť jen několik desítek metrů za jedny dveře, jej bolela stonásobně víc, než když se s ním tenkrát loučil na nádraží.

"Konečně!" Řekl mu Vladan s úšklebkem, když otevřel dveře do pokoje.

Ansem neodpověděl. Všiml si, že také Andrej je přítomen. Nepodívali se na sebe.

"Nikolaji," oslovil strýce a posadil se k němu na pohovku. Nikolaj měl zavřené oči a ztěžka dýchal. Ansem mu pomalu rozepnul košili a přitom si všiml, že Andrej odešel. Tak to bylo téměř jisté. Otevřená válka. Musel se soustředit. Na moment zavřel oči a několikrát zhluboka vydechl, myslel na podzimní listy, které se pomalu snášejí ze stromů na zem do kaluže čerstvé vody. Pomalu - jeden za druhým -... oranžová, žlutá a červená. Mnoho odstínů červené.

*

Byla to skutečně nepříjemná situace, která si žádala jediné - odvahu.

Damián věděl že ten, kdo má nyní mezi nimi vše v rukou, je on sám. A nejenom ve svém milostném trojúhelníku, ale i co se týkalo chlapce Dimy. Pověděl mu toho totiž spoustu, když usínal. Snad právě proto, že si byli věkem tak blízcí, našel v něm spojence, a především, že ho považoval za Ansemova nejbližšího člověka. Damián ho nechtěl zklamat. Potřeboval si promluvit s Andrejem mezi čtyřma očima, byla to povinnost. Jednak kvůli Dimovi, ale také mu dlužil vysvětlení, že mezi nimi není naděje. Připadal si provinile, že dovolil jejich sblížení. Musel ho tím trápit a jistě mu velmi ublížíl. Nabízet mu přátelství bylo, jako by žíznivému dával kapku vody, přesto doufal, že pochopí a nebude naléhat, respektive i nadále mu dělat v hlavě zmatek, protože ta jistota, na které stavěl dříve, se pomalu bortila. Byl rozrušený ze setkání s Ansemem. Miloval ho a ta láska se v té jeho radostné euforii značně odrazila, ale kromě ní tam bylo i mnoho temných pocitů a tužeb, chtěl mu oplatit tu bolest, jakou zakusil, a nenaskýtalo se nic vhodnějšího, než záležitost s Andrejem. To bylo podlé a nechtěl je tomu vystavit, a přeci to bylo silnější než on.

Potichu se plížil pokojem, aby neprobudil Dimu. Oblékl si své nejmilejší smetanově bílé tričko s pestrobarevným kohoutem a také si pečlivě umyl obličej, takže získal něžně růžovou barvu a voněl nádherně dětským mýdlem. Prohlížel se v zrcadle, nepřipadal si zázračně hezký, nechápal, co má v sobě za přitažlivé kouzlo, že si získal jednoho i druhého. Navíc nevyzařoval chtíčem a nijak vulgárně se nenabízel. Tak proč? Dotkl se prsty své tváře v zrcadle.

"Nejkrásnější stvoření v Petrohradě. Ermitáž i s celým Zimním palácem blednou závistí. Dostojevský již neschopen dále psát, nemá o čem - tady je ta jeho krása, ta která spasí můj svět."

Uslyšel za sebou povědomý smích. Neovládl to, laškovně na něho upřel oči. Když jej Ansem uchopil rukama za tváře a políbil na čelo, zčervenal.

"Jak je Nikolajovi?" Zeptal se starostlivě a vůbec už netoužil být na něho protivný a říkat mu, že s ním nikam nepůjde. Popravdě si přál jít s ním na kraj světa.

"Mnohem lépe, už načerpal trochu síly. Není to nijak vážné." Odpověděl Ansem a sháněl se po svém kabátě. Spatřil na věšáku Damiánův lehký šedý kabátek, podal mu ho s potutelným úsměvem.

"Nevím!" Zkřížil Damián ruce na hrudníku.

Ansem se bezstarostně zasmál, pomohl mu do kabátu, konstatoval, že mu v něm bude veliká zima, a nenechal jej dále protestovat. Chytil ho za ruku, Damián se ani nenadával a už byl veden rušnou ulicí, se srdcem divoce bušícím, protože nikdy nemyslel, že spatří Petrohrad jeho očima.

"Co když se bude Vladan zlobit, že se někde toulám!" Protestoval Damián chabě a stále se ohlížel.

"Dal mi tisíce nakázání a že tě mám přivést, aby ještě nebyla tma." Zasmál se Ansem bezstarostně.

Prošli několika úzkými uličkami a za moment se ocitli na nábřeží.

Damián se zastavil a užasle hleděl na ten skvost. Nevěděl, že dům Lisalimů stojí právě tak blízko, ale vzpomněl si na jejich lásku k vodě, a potom už bylo vše pochopitelné.

Byla to skutečně nádhera. Slunce malovalo po vodě narůžovělou a zlatou, ještě nemělo tolik síly. Všechny ty zvláštní staré domy vypadaly jako z pohádky. V dálce zahlédl dokonce most, teprve si uvědomil, jak obrovské město to je, ještě nikdy v tak velikém městě nebyl. Připadal si skutečně maličký, úplně ztracený. Chytil se dobrovolně jeho dlaně, pevně ji sevřel a přitiskl se k němu. Ansem ho objal paží kolem ramen a tak pomalu šli ulicí.

"Ukážu ti můj svět." Zašeptal a Damián dychtivě přikývl.

*
Svět to skutečně byl pestrý. Petrohrad měl kabát z podzimních barev. Za jediný den s ním poznal tolik krásy, co jaktěživ za svůj život nepoznal, ale viděl i bídu a strach, že snad žádné jiné město na světě by jej za takovou chvíli nevtáhlo přimo do svého srdce. Bylo to více než nádherné. Bylo to prostě jen magické.

Když k večeru vcházeli do petrohradské kavárny, která byla ukrytá v domě se žlutou fasádou a vchod byl ozdoben římsou, kterou jako by vytesal umělec z antických dob, byl příjemně unavený a nesmírně šťastný.

Sem mě určitě chtěl vzít Andrej, pomyslel si Damián a stál tam úplně zapomenutý v myšlenkách. Zhluboka se nadechl kavárenského života. Cítil silnou kávu s koňakem, oblíbený to nápoj petrohradských paniček, ještě s hustou šlehačkou podávanou v malé mističce se zdobenou lžičkou. Také kavárna u nich ve městě byla zvláštní, měla své kouzlo a výjimečnou nabídku, ale toto -… nevěděl, na jaký dort se podíval dřív. Byl tu čokoládový s pomerančem, ten znal, ale ostatní už méně. Také nechyběly klasické koláčky, francouzské makrónky a vídeňský jablkový závin. Dva chlapci, kteří zde obsluhovali, se na něho vlídně usmáli, když viděli jeho úžas nad dortem, který byl potažen zlatými plátky a posypán čokoládovými hoblinkami téže barvy. Za barem bylo mnoho kořenek, mlýnek na kávu i koření, několik starých obrázků. Snad by se na to mohl dívat hodiny, kdyby jej Ansem nevzal za ruku.

"Pojď, Maličký, nejraději mám stůl vzadu," provedl ho prosklenými dveřmi do salónu, který připomínal tropický deštný prales kvůli mnoha květinám, byla tu i podobná atmosféra, nechyběla obrovská voliéra s malými barevnými ptáčky, kteří se zřejmě v ruchu kavárny cítili dobře, protože jejich štěbetání tu s ruchem kavárny výjimečně dobře souznělo. Také tu byl obrovský barevný papoušek, se kterým zrovna rozmlouval starší muž. Damián jeho přízvuku nerozuměl tak dobře, ačkoliv s ruštinou neměl problémy a používal ji téměř jako svůj mateřský jazyk, překvapilo jej, že teprve když se ocitl ve skutečně ruském prostředí, ukázalo se, že některé slovní obraty nedokáže tak dobře zachytit. Bylo to proto, že Lisalimové mluvili skutečně spisovně až knižně a pečlivě volili slova, jejich řeč byla prostá moderního rázu.

"Je to tady nádherné! Nejkrásnější místo, kam jsi mě dnes vzal," Usmál se na Ansema spokojeně a stále se rozhlížel kolem sebe, snažil se do sebe vstřebat všechny barvy, malbu na stěnách a stropě, až se mu udělalo horko a krásně mu zčervenaly tváře, čehož si Ansem všiml a potěšil se nad tím, pohladil jej po vlasech. Posadil se vedle něho na pohovku a vzal jej za ruku.

Damián trochu znejistěl a rozhlédl se. Mnoho lidí, podávala se zde totiž pozdní svačina, a tak měl strach z reakcí, neboť to nebylo jako doma ve městě, které žilo svým hříšným životem a náklonnost dvou mužů se zde ztratila jako kapka v moři. Ale Petrohrad -… byl jiný. Temný a zbožný a všechny hříchy zde byly dovoleny, pokud ovšem člověk věděl kam s nimi, aby je dobře ukryl.

"Neboj se, Maličký,i kdybych tě tu políbil, nikdo by se tomu nepodivil. Vyber si -… nějaký mls." Pobídl ho Ansem a Damián se kouzelně usmál, udělal na něho jeden ze svých svůdných pohledů a naklonil se k němu, aby mu zašeptal, že chce zlatý dort a žádný jiný.

"Koketo lstivá," konstatoval Ansem. Skutečně mu jej objednal s horkou čokoládou. Sám si dal jen hořkou kávu.

"Ne, musíš si dát něco sladkého!" Naléhal Damián. "Já také hřeším, víš, že sladké jinak nemám rád."

Chlapec, který je obsluhoval, se nad nimi dojímal, když se spolu dohadovali, nakonec nerozhodnému Ansemovi poradil karamelový slaný dort.

"Slaný, karamelový!" Vzdechl Damián v úžasu a položil si dlaň na ústa, hned se ale smutně podíval na Ansema, který hned pochopil, protože znal jeho chutě.

"Dejte nám oba kousky na jeden talířek, prosím, podělíme se." Požádal Ansem chlapce, který nijak neskrýval, že mu jsou velmi sympatičtí a hned prohlédl, že k sobě patří. Přinesl jim porci šlehačky navíc.

"Chci tady zůstat už navždy!" Neovládl se Damián nad svým zlatým dortem a zasněně hleděl z okna do ulice. Měli překrásný výhled na nábřeží.

"Také to tady mám rád. Pořád je to asi můj největší domov." Zamyslel se Ansem a poslušně otevřel pusu, protože Damián trval na tom, aby od každého dortu snědl půlku. Byly syté ale výborné. Nebyl zvyklý jíst takhle velkolepě, nýbrž si dopřávat jen hořký čaj a suchý žitný chléb. Za chvíli už se bránil.

"Chybí ti moje pevná ruka!" Ujistil ho Damián s našpulenými ústy a podal si jeho porci šlehačky. "Jsi tak hubený a bledý -… musím s tím něco udělat."

"Věděl bych o jedné medicíně." Mrkl na něho Ansem a dotknul se prsty jeho kolene.

"Ničemo!" Cukl sebou Damián a přimhouřil oči. Vidličkou přejížděl po prázdném talířku. Zlatý dort. A jak byl dobrý.

"Chyběl jsi mi, Damiáne. A když jsi tady, je to najednou tak -... všechno se hned snáší lépe. Můj otec ještě nikdy nevymyslel lepší věc. Přivezl tě v pravý čas. Petrohrad je tvé město, nádherně se tady vyjímáš." Zvážněl Ansem a napil se kávy. To jeho elegantní gesto, jak zdvihl lehce zápěstí a zvedl trochu malíček, aby lépe naklonil šálek -… Damián se celý otřásl a zavřel oči, i tehdy ale viděl před sebou tu nádheru, ten půvab a kouzlo, jemuž podlehl, a nebylo cesty zpět. Ucítil na tváři jeho prsty. Tak něžné k němu byly, nikdy mu neublížily-… "Máš tu trochu zlata." Slyšel ho zašeptat a culil se nad tím, když se k němu naklonil, aby ho skutečně políbil. Hleděli si do očí, beze slov. Rozuměli si. Damián vlastně nebyl chopen mluvit, nevěděl, co by mu řekl, jak by mohl vyjádřit všechny svoje pocity. To jak neuvěřitelně šťastný teď byl, ale také jak moc byl nešťastný bez něho, jak si uvědomil, že je do něho zamilován, když ho ráno spatřil, ačkoliv seděl na klíně Andrejovi. Andrej, bože můj, ubohý Andrej, pomyslel si najednou a sklopil pohled do talíře. Věděl, že Ansem si tu myšlenku přečetl. Neuchránil se před ním. Už to zkrátka nešlo. Jejich duše byly propojeny.

Cítil, jak najednou ochladl. Rozprostřelo se mezi nimi napětí. Neměl se k tomu jeden ani druhý.

"Víš, že jsem tě s sebou nevzal -… z vážných důvodů, teď už to víš. Nemůžu tě asi prosit za odpuštění, přesto je pro mě důležité, abys tomu rozuměl." Pověděl mu Ansem a odložil šálek.

A Damián věděl. A nešlo jenom o Dimu, věc byla o dost osobitější a vážnější.

"Damiáne, já -…" Oslovil jej Ansem a snad mu chtěl něco říct, ale na poslední chvíli se rozmyslel. Myšlenka se ztratila do dlouhého výdechu. Zvedl trochu ruce a nechal je zase klesnout na stůl, přejížděl si prsty po čele a upíral pohled na jeho šálek s horkou čokoládou.

"Já vím." Odtušil Damián a usilovně se díval ven, ruce položené na stole. "Nemluv o Andrejovi, prosím tě." Zašeptal a podíval se na něho očima, ani se ovšem nepohnul. Také Ansem k němu vzhlédl.

"Stalo se něco?"

"Ne!" Otřásl se Damián a plaše se opřel do křesla. "Chová se k nám tak přívětivě-... Je moc milý, je zvláštní, smutný, něžný -... ale ze všeho nejvíc je prostě hodný. Takoví lidé to mají těžké, protože-..." Nedopověděl. Namísto toho si podal šálek s čokoládou a snažil se, aby potlačil třes svých rukou, neboť Ansemův pohled jím prostupoval pomalu a mučivě jako turecká dýka se zahnutou čepelí, která i když se vytrhne z rány, zanechá po sobě brutální zranění, na které se umírá. I jemu připadalo v ten okamžik, jako by měl umřít, takovou moc Ansemův pohled měl, a možná, že si to vůbec neuvědomoval, jakou bolest mu tím působí.

"Pochopil jsem, že na tebe zapůsobil." Řekl Ansem chladně. "Stál jsem tam dost dlouho, aby mi neušlo, jak jsi s ním laškoval." Prvotní úzkostlivá něha a láskyplnost byla v momentu pryč. "U mě ti to trvalo podstatně delší dobu posadit se mi takhle na kolena, z toho usuzuji, že-..."

"Nic z toho nebudeš usuzovat!" Zasyčel Damián najednou, neboť ta slova jej podráždila, a sevřel v prstech lžičku špinavou od čokolády. Díval se na něho s přimhouřenýma očima. Překvapil ho tím, možná dokonce znejistil. Bodejť by ne, Ansem nebyl od něho navyklý takovým ohnivým reakcím a než stačil jakkoliv zareagovat, Damián jedním dechem pokračoval: "Nepřemýšlej nad tím, stejně jako já nebudu přemýšlet, kdo každý večer sedával na kolenou tobě stejným způsobem. Jsme si vyrovnaní."

Ticho. Věnoval se pečlivě svému šálku, jeho pohled už nebolel -... nebyl totiž vůbec. Ta odvaha. Kde se to vzalo? Bušilo mu ve spáncích. Ten vztek, ale i záchvěv pochybnosti, že se bránil příliš prudce a všechno křehké mezi nimi se mohlo rozbít!

Ansem se zvedl. Damián znejistěl, podíval se na něho. Neschoval strach a zmatek.

"Jdu si dát cigaretu. Vrátím se." Hlesl jenom, pevně stiskl opěradlo křeslo, až mu vyhublé prsty zbělaly, sáhl do kapsy pro zapalovač a chvatně odcházel.

Damián odstrčil poloprázdný šálek.

Už nemohl.
 


Komentáře

1 slečna N. slečna N. | 17. února 2015 v 0:19 | Reagovat

Fantastické! Jak já byla nadšená, když jsem uviděla, že je nový díl! Všechno teď bude jinak, že? Třeba si Ansem uvědomí, jak bolestivé to je? Bylo dobře, že to řekl tak ostře. Alespoň bude mít nad čím přemýšlet.. Ale doufám, že to nezlomi všechno to pevné mezi nimi.... Miluju tu nejistotu, že nikdy absolutně netuším, jak se to bude vyvíjet dál... Jsem teď zase úplně zoufalá, když jsem to přečetla jedním dechem a budu muset zase čekat nevímjakdlouho. Áchich! Ale opravdu skvělý další díl! Díky za to, že píšeš - nečtu nic od nikoho jiného. (ohledně internetových povídek)

2 Zuzana Zuzana | E-mail | 17. února 2015 v 19:46 | Reagovat

Najkrajšie by bolo, keby si Ansem uvedomil ako to bolí keď ho podvedie niekto koho miluje a vzal by si to k srdcu... ale ľudia sa zvyčajne nemenia. Možno vydrží byť verný istý čas ale občas sa asi neudrží.
Som rada, že Damián nemlčal ale povedal Ansemovi, že tuší čo robieval po večeroch a že mu to vrátil... Nechcem aby sa pohádali, ale vysvetliť si to musia. Andreja mi je príšerne ľúto.

3 Karin Karin | 17. února 2015 v 21:12 | Reagovat

Jsem rada že mu to Damián řekl snad si uvědomí jak mu ubližuje Andreje mi je líto přála bych mu aby našel někoho jako je Damián. :-)

4 K. K. | 17. února 2015 v 21:47 | Reagovat

No krása... V prvom rade, ďakujeme za novú kapitolu. Zo začiatku to bolo medzi Damiánom a Ansemom krásnučké, dojímavo sladké a tak sa to pretransformovalo. Mhm, súhlasím, je fajn, že sa Damián ozval ale... Myslím, že Andrej a chlapci z ulice je pekný rozdiel. Páčilo sa mi ako Ansem uštipačne poznamenal, že jemu sadol na klín podstatne neskôr... vôbec nežiarli, nie... Žiaľ tá jeho úžasná filozofia, že netoleruje neveru, teda okrem tej svojej. Naplno ti dôverujem a verím, že v tvojich rukách sa ich osudy vykreslia v najsprávnejšom svetle.

5 flixo flixo | 21. února 2015 v 18:52 | Reagovat

ta slova na začátku patří Andrejovi, že? hořím zvědavostí, v jaké situaci byla pronesena... :)
opět jsi nám naservírovala další úchvatný díl. celou dobu jsem se těšila ze shledání dvou milenců a jejich znovu nalezené blízkosti. z Ansema je ta únava ze všeho, co se teď kolem něj děje opravdu cítit. rozumím jeho pohnutkům, proč nevzal Maličkého s sebou. bude to teď pro něj hrozně těžké věnovat se Damiánovi a hlídat si ho. Andrej toho bude chtít co nejdřív využít. a věřím tomu, že to udělá. pak ale vyjde pravda najevo, že je Dimo Nikolajův a klec spadne, pro Andreje to podle mě celé skončí. prostě přesně to, čeho se nejvíc bojí, se určitě stane.
velmi obdivuju Damiána, že se nenechal shledáním s Ansemem po tak dlouhé době rozhodit a řekl si své. a řekl to sakra dobře. :) Ansem teď má o čem přemýšlet. konečně mu snad dojde, že není správné brát někoho za samozřejmost.

6 Kik Kik | 24. února 2015 v 12:55 | Reagovat

noooo do pekla taká nabudená som nebola roky :D:D som zvedavá fakt strašne velmi čo bude ďalej a normálne mi to robí problém niečo napísať lebo už chcem prekliknt na porkačovanie! :D Ale čakala  som takú reakciu lebo Damá je vo výhpde vie čo Ansem robieval, tuší to až príliš dobre a tak sa Ansem nemôže diviť že na neho vybehol.. a urobil správne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama