Sibiřské noci - 21.kapitola ( část tři )

21. února 2015 v 17:16 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN
Nestihla jsem přidat dříve, a to z prostého důvodu. Jak jsem již psala, nedá se to odbýt, bylo tam mnoho psychologie, která mi dala zabrat, abych se pokusila to vše slepit, vyjádřit a popsat pro vás. Stálo mě to 400ml kávy do french pressu a probdělou noc. Ale myslím, že se to celkem povedlo. A je toho ještě hodně přede mnou.

Jedna z návštěvností posledních dní se přiblížila ke dvou stovkám čtenářských duší, což chápu, že bylo způsobeno netrpělivým čekáním :)) jste věrní a milí, děkuji, že sem chodíte a čtete si. Doufám, že tomu tak bude i nadále a rádi se sem budete stále vracet. Ačkoliv Sibiřské noci se pomalu ale jistě blíží k závěru, rozhodně to bude jenom další začátek -...

Tak hezké počtení, toto je závěrečná část 21. kapitoly.

Slibuji, že 22 tady přibyde co nevidět, nechci vás napínat, ačkoliv provozování sadismu na duši čtenáře je moje veliká vášeň, od ruské země jsem na to dostala grant.



A koho byste si zvolili vy, jestli si myslíte, že je to snadné?






Bušilo mu srdce. Nevěděl tak úplně proč to dělá, možná, že se cítil povinnen. Chvíli to trvalo, než mu otevřel. Jednu nebo dvě věčnosti. Měl poněkud nepřítomný, vzdálený a lhostejný, neuvěřitelně smutný výraz. Jakmile však spatřil Damiána, navíc oblečeného jen v tričku, překvapením se nezmohl na slovo - ale usmál se.

Damián si teprve uvědomil, jak vilně musel působit, a trochu si tričko stáhl pod kolena, což tak moc dobře nešlo, a doufal, že Andrej si toho nevšiml.

Jistě si všiml. Zavřel za ním dveře a rozrušením ani nezamykal.

"Maličký," vydechl a přišel k němu. Díval se mu do tváře, na to, jak se mu třesou rty a oči se plní slzami, které urputně zadržoval.

"Odpusť-... že jsem přišel - potřebuji si s tebou promluvit." Hlesl Damián a otřel si oči zlostně. Zamračil se a posadil se na pohovku, která se mu přímo nabízela.

Andrej nechápavě přikývl. Skutečně tomu nerozuměl a věděl v tu chvíli, proč momentálně Ansema -... nenáviděl. Bože, jak ho v tu chvíli nenáviděl! Protože plýtval takovou krásou a dobrotou. Musel plakat kvůli němu. Ta závist ... Až se tím úplně zalykal, a přitom to nebyla nenávist v pravém slova smyslu.

"O nás dvou?"

Přišel k pohovce. Stál nad ním a neodvážil se posadit.
Damián přikývl, dlaň položenou na čele. "Také jsem ti chtěl říct něco důležitého o Dimovi."

"Čím bys chtěl začít?" Hlesl Andrej tiše a konečně se odvážil posadit se vedle něho. Jeho city byly docela křehké a plaché, přesto po něm toužil s urputnou zuřivostí a nemohl se ubránit tomu, aby jej vzal za ruku. Pokaždé, když mezi nimi k takovému sblížení došlo, překvapilo jej, že se nebránil, což mu dávalo slabou naději. Ani tentokrát se mu nevyškubl, slyšel ho jen zašeptat několik rozrušených slov, kterým nerozuměl, byly totiž česky a Andrej česky málo rozuměl.

"To nejdůležitější, a to je Dimo." Začal Damián opatrně a rozhlížel se po jeho pokoji. Uvědomoval si, že je až moc uklizený a chyběla tu Lisalimská podstata, kterou vyjadřoval počet malovaných dóz, krabiček s korálky, otlučených hrnečků -... Andrej měl úplně jiné cítění a jeho křehký fundament se odrážel i v místnosti, která mu byla nejbližší. Navzdory tomu, jak otevřeně, přístupně a světle působila, v Damiánovi vyvolávala odcizení až strach. Necítil se tu útulně jako v Ansemově pokoji, který připomínal renesanční komnatu, nebo ještě lépe, interiér kočovné cikánské maringotky, a to i se všemi jejími čarovnými poklady.

"Copak je s ním?" Zamračil se Andrej a rozmrzele nakrčil obočí, jako by si teprve vzpomněl, že v jejich domě je vlastně takový kluk, a že je to s největší pravděpodobností jeho bratr. Odmítal to, protože měl teď jiné starosti, úplně to vytěsnil z hlavy, a teď teprve, když to slyšel z úst milovaného, konečně tomu věnoval pozornost. "Jsem si jistý, že je to Vladanův kluk a tím pádem Ansemův bratr. Bylo by to i tak mnohem lepší." Sotva to dopověděl, uvědomil si, že to vyznělo mnohem jinak, než to doopravdy myslel.

Bylo by to jednodušší proto, že Ansem by na to musel brát ohledy, vše by se chlapci podřídilo, ty by ses cítil odstrčený, nemilovaný, dříve nebo později, a také byste zůstali v Rusku, pomyslel si Andrej a zjevně jeho myšlenky vysílaly do prostoru nějaké podprahové signály, které zachytil i citlivý Damián a přečetl si je. Vyvolaly v něm lehký otřes, až se mu zatočila hlava. Uvědomoval si tu možnou hrůzu, které by byl vystaven. Pochyboval, že Vladan by skutečně odjel zpátky do Česka a že mezi Ansemem a Dimou by bylo místo, které by zaujal na pozici partnerské. Nemohl to ani domýšlet. Vlastně - nemusel to domýšlet. Uklidnil se. Dokonce se pousmál a pohlédl Andrejovi hluboko do očí.

"Andreji, i za tu krátkou dobu, co jsem tě poznal -... vím, že některé věci přede mnou neskryješ. Ty to víš. Tušíš to alespoň, ale úplně jsi to dostal z hlavy -... netuším, jaké máš důvody. Možná je to jenom prostý strach." Ztichl, neboť Andrej se od něho odvrátil. Zavřel oči a gestem ruky naznačil, aby o tom nemluvil. Přešel ke stolu, byl k němu otočen zády, ruce zkřížené na hrudníku, shrbený, dočista schoulený malý chlapec. Vzbuzoval lítost, potřeboval obejmout a Damiánovi připadalo, že to sám nezvládne. Že je na to příliš slabý a že lépe by udělal dospělý silný muž, který by ho utěšil a zahnal všechny jeho démony. Od Ansema věděl o tom, že Andrej starším mužům skutečně dlouho dával přednost, teď tomu porozuměl a byl to jen další z povzdechů nad tím, že Andrej si to neuvědomuje, ale na vztah s někým mladším nebyl ještě připraven. Nedokázal by ho zahřát uvnitř a naplnit, jak by po svých bolestech sám potřeboval.

"Andreji-..." Damián vstal, položil mu něžně ruku na rameno a Andrej jej pohladil přes prsty, jako by mu tím chtěl naznačit, že je v pořádku, přitom se na něho ale nepodíval. Možná by to nezvládl z nějakých důvodů.

"Dimo je tvůj bratr."

"Není." Hlesl, zavřel oči a urputně zatřepal hlavou, jako by to chtěl v sobě zabít. "To není možné! Není. Jeho napojení s Ansemem -..." Jeho hlas se zlomil. Najednou se k Damiánovi prudce otočil čelem a popadl ho za ramena, jako by mu naléhavě chtěl všechno vysvětlit, svraštil čelo a hned se celý uvolnil, jako se předtím napjal.

Prostě nemohl.
Bolelo to.

"Já vím." Zůstal klidný Damián a uchopil ho oběma rukama za tváře. Andrej se pokusil rty dosáhnout na jeho prsty, aby je políbil s přivřenýma očima. "Andreji, vím, že je pro tebe těžké cítit se jako ten druhý. Rozumím tomu. Nepřeješ si, aby byl tvůj bratr, protože se domníváš, že Ansem je pro něho to nejlepší. Nepřipadáš si dost dobrý pro něho."

Připadáš si bohužel nejlepší pro mě, proběhlo mu hlavou a doufal, že tohle se do éteru nezatoulá, to nemusel nikdo vědět, a to skutečně jsi, jsi až moc dobrý, není v tobě nic temného, co by ve mně probudilo vášeň a můj strach by se s tím odvážil jít.

Andrej na něho pomalu upřel ty své podmanivé zelené oči. Byly tak hluboké, že by se v nich člověk celý rád a dobrovolně ztratil, a přitom v nich nebylo nic vábného a hříšného, žádné uličnictví, jenom vznešená galantnost a aristokratický smutek. A pravda. Také tam byla pravda, celé moře pravdy, možná i malý oceán. Člověk by se dočista z těch očí mohl napít, tím si byl Damián téměř jist, přesto nebyl dostatečně žíznivý.

"Jak to víš." Odvětil jenom tence a měl stažené hrdlo, takže nemohl a ani nechtěl mluvit.

Damián se proti své vůli znovu usmál a hladil jej po té tváři, už jenom proto, že byla úplně něžná, dětská, a věděl, že mu tím dodává sílu tomu čelit.

"Protože vím, jaké to je být vedle Ansema. Sblížil jsem se s Christianem, četl jsem jeho deníky. Vyrůstat po boku Ansema je překrásné, ale je to také jedovaté pro tvoje vlastní sebevědomí. On je příliš, je až moc, moc všeho, je jako slunce, kterému když se přiblížíš, aby ses ohřál, sežehne tě na popel. Domníváš se, že je lepší než jsi ty, že má víc, je obdařen, zbožňován otcem právě proto, že se nikdy nebál projevit se v plné síle. Kdežto tys skrýval, měl jsi strach -... ach bože můj, Andreji, jak dokonale ti rozumím. Jsi tak dobrý, hodný člověk a svazuje tě jenom strach, že bys selhal. Překonej to prosím tě, už jenom kvůli Dimovi."

Andrej sklonil hlavu a celý se rozechvěl, jako by to bylo poprvé, kdy někdo opravdu viděl jeho duši v celé jeho krásné hrůze. Skousl si rty a očarován vydechl jediné bázlivé: "Ale on mě nechce. Bojí se a -... jeho oči, jsou tak cizí, vzdálené!"

"Jsou to tvé oči. Ty nejlíp jim můžeš porozumět. Jsou vzdálené tobě." Řekl mu Damián. "Věř mi, Andreji, svěřil se mi, jak moc ho fascinuješ a přitahuješ, je to pro něho úplně jiné než jaké pouto má s Ansemem. Je to jeho spasitel, ochránce, někdo, kdo ho zachránil, proto se na něho tak upnul, protože chápej, že nemá nikoho jiného a navíc se cítí k Ansemovi také zavázán, protože ten se první domníval, že k němu patří, a proto Dimo to bere jako hotovou věc. Teprve kdyžtě spatřil, polekal se toho zmatku ve své hlavě -... Ansem je jenom někdo, s kým má společný dar, skutečně ho má, také si je toho vědom. Vlastně je na svůj věk překvapivě uvědomělý a rozumný. Ale tenhle dar, ty nejlépe víš, že je to i prokletí - pro Ansema ano, pro Dima zatím ne, vnímá to úplně jinak. Navíc s ním má možná společnou tuhle podstatu, ale s tebou má zajisté stejné srdce. Jste jedna krev, jedna duše. Nemluvím o té fyzické stránce věci. Z Vladana nemá vůbec nic, nejsem slepý! A Vladan si je toho dobře vědom, proto je tak klidný. Věci jsou zkrátka někdy jiné než se zdají být." Zakončil Damián svůj tichý proslov a zhluboka se nadechl, ačkoliv už nebylo nic, čím by vlastně mohl pokračovat. Andrej zase nenašel, čím by odpověděl, jenom na něho hleděl, v jeho pocitech se mísil obdiv k jeho nezvyklé vyspělosti vzhledem k věku, očarování z celé jeho existence. Byl jím úplně prostoupen a toužil po jediném - milovat ho. Doopravdy, celým svým srdcem. Klidně pro něho zemřít. Udělal by to hned, protože co si počít s životem, kde by on nějakým způsobem nefiguroval? Jako by uvědomění pravdy o Dimově původu se ho dotklo jen zlehka, protože z obsahu sdělení si jeho srdce vzalo pouze to, co mu bylo potřebné.

"Andreji," oslovil ho Damián váhavě, neboť v jeho zachmuřeném mlčení spatřoval možnou zlost, že se odvážil do jeho duševního rozboru a dotýkal se něčeho tak citlivého. Proto když po něm sáhl, ustoupil o krok na perský koberec a ještě jeden stranou, aby nemusel stát v něčem příliš měkkém, což mu nebylo příjemné.

"Damiáne," dodal si Andrej odvahy, protože mu připadalo, že se vlastně už bojí mluvit a ticho mezi nimi se stávalo napjatým. "Jednou jsem miloval a nebojím se milovat znovu. Pokud mě ale odmítneš, už pro mě nebude žádná naděje."

Přeci mu to řekl a když spatřil, jak se mu ve tváři rozlévá červeň, klopí oči a celý se třese, zatoužil ho obejmout a přesvědčit ho o pravdivosti svých slov, snad jim totiž nevěřil. Bodejť by mohl, když je za svůj - ačkoliv krátký, tak přeci život - ještě neslyšel. Ani od Ansema je neslyšel a -... možná nikdy neuslyší?

Jeden ani druhý se té myšlence neubránil.

"Chci tě udělat šťastným -..."Odmlčel se, protože Damián se na něho vyděšeně podíval, zavřel oči a úplně zbledl. Andrej pochopil, že mu to nijak neusnadňuje a že ta komplikovanost mezi nimi je vlastně upřímně čistá a zcela jasná.

"Nabízíš mi, abych -... abych-..." Šeptal Damián horečnatě, stále měl zavřené oči a vnímal jeho rty na své šíji a ve vlasech. Jeho polibkům se nedalo absolutně vzdorovat, protože v nich bylo nesmírně půvabného, jako by byly zbaveny všech možných provinění. Neměly vůbec sexuální ráz, pouze ho lákaly k příjemné tělesné blízkosti. Člověk neměl pocit, že dělá něco špatného, když k tomu svolil, aby ho líbal nebo se ho dotýkal.

"Nabízím ti," šeptal mu Andrej do vlasů, "abys tady zůstal se mnou. V Petrohradě. Už napořád. Budeš mít všechno, co budeš chtít."

Damián se ještě nikdy v životě necítil hůř. Ani když na něho matka křičela, že je bastard, který se neměl narodit, protože ho nechtěla. Ani ve chvíli, kdy ho její přítel uhodil, zmlátili jej kluci od Ruměnky, nebo mu hrozilo, že skončí v dětském domově. Tohle všechno měl za sebou a nevyprávěl to ani Ansemovi, ačkoliv si byl jistý, že to všechno ví, protože on vždycky všechno věděl. A přišel ve chvíli, kdy si nemyslel, že by jej někdo mohl milovat a nabídnout mu lepší život, po kterém přirozeně toužil. Chtěl lásku, zázemí, podporu. Chtěl být příliš milován a sám dávat upřímný čistý cit, oddanost a všechno, co měl. Třeba své tělo. Jakou hodnotu mělo? Čím se vlastně lišil od těch kluků z ulice, se kterými si Ansem krátil dlouhý čas? Tolik je všechny nenáviděl, ačkoliv pro něho zůstali navždy v utajení, cizí, anonymní. Byli hezčí než on? Povolnější? Jistě, to zásadní jim chybělo. To jedinečné, co mu navzdory všemu těžkému zůstalo a kvůli čemu byl výjimečný.

Měl hrdost a sebeúctu. Nenechal by se uhodit. Oplatil by to. Uměl se bránit a nebál se trvat na své ceně, kterou nepovažoval za nadnesenou vzhledem k tomu, co sám nabízel. Uvědomoval si, čím si Andreje tolik získal. Působil jako domácí mazlík, jako koketa k pomilování, jak o něm v dobré náladě říkal Ansem, vždycky ho přitom pohladil a Damián po něm rafl zuby. Ano, byl tuze rozkošný, ale nebyl rozmazlený a netoužil po tom. Chtěl být samostatný, nechtěl jen brát. Potřeboval vědět, že chybí ještě kousek, a že to všechno není úplné a ještě musí najít malý dílek. To jej vzrušovalo a magicky přitahovalo. Ta Ansemova nezkrotitelnost, protože i on sám byl takový. S Ansemem byli identičtí v téhle podstatě, v té vyrovnanosti, jak pochopil, když se v něm vzala síla mu to oplatit. Jeden druhému nechtěl ublížit, a snad to ani nebylo tak úplně možné, protože i když se k tomu schylovalo, tu bolest přehlušila síla jejich zvláštního citu. A pokud se cítil ohrožen, mohl zaútočit a Ansem tu výzvu k boji přijal.

Andrejovi by nikdy nic takového neprovedl, neboť s ním by mu nic takového nehrozilo. Všechno by plynulo spořádaně, čistě a podle pravidel veliké lásky. Snad by v tom dokonce byla lítost, ta zvláštní mazlavost jako lesní med. Tak se lepila na ruce a člověk s ní potom umazal úplně všechno, skapala úplně do všeho -... To nebylo fér! Nic nebylo fér. Cítil myšlenku, naléhavou výčitku, která nepocházela z jeho hlavy a připlula k němu odněkud z proudu vědomí. Měla podobu Ansemova hlasu. Jsi můj. Bylo to tak odporně romantické, ale zcela mu patřil stejně jako Ansem jemu a to vlastnictví mělo silný ochranitelský charakter oběma směry. Vzpomněl si v momentu, jak špatně na tom byl, když ho poprvé spatřil. Jak nenáviděl svět, byl ublížen a zraněn na duši. Léčil ten jeho šrám jenom tím, že k němu přilnul a dokázal mu, že stojí za to, aby to překonal. Bratra i Gríšu. Najednou byla opět naděje. Dal mu úplně to nejvíc křehké, co opatroval ve svém srdci, a co jistě nemohl získat žádný z těch půlnočních chlapců. Neměli čas jej poznat takovým způsobem, mohli si jen sáhnout až na dno, do toho vlhkého bahna, které v něm zůstalo už od dětství a nebylo jiné cesty, než ho dostávat ven tímhle odporným způsobem. Bylo to něco jiného. Damián doufal, a vlastně to věděl.

Byl si jistý v tom jediném momentu poznání.

"Andreji, já nemůžu-... odpusť mi to, prosím tě," zašeptal přes slzy a přitiskl se k němu blíž, schoval se mu v náručí a když cítil, že ho pohladil, namísto aby ho odstrčil, protože mu právě vrazil nůž do srdce, teprve se to v něm zlomilo a rozvzlykal se nahlas, opíral se o něho. Nenáviděl celý svět, tu tíhu na svých zádech, kterou na něho naložil. Bylo to nespravedlivé! Nechtěl nikomu ubližovat, byl zmatený a vystrašený, připadalo mu, že provedl něco hrozného, byl to úplně ten samý pocit, jako by někoho zabil, ačkoliv nikdy neublížil ani mouše, ale byl si zcela jistý podle toho, co četl a jak se díval do světa, že tohle se možná právě stalo a udělal z něho živého mrtvého. Připadalo mu, že úplně ztuhnul, možná přestal dýchat. Hleděl přes celý pokoj kamenný jako socha a doteky jeho dlaní ustaly.

Damián k němu vzhlédl a podíval se mu do očí. Cítil chlad, zimu, všude i v těle. Choulila se v něm sama vyděšená z toho, co se odehrávalo v jeho hlavě. Ani on neozuměl. Viděl tu obrovskou bolest, kterou v něm vyvolal, a přesto to nebylo zavržení a nenávist, jak očekával. Jako by jeho horoucí lásku to odmítnutí vetklo do skla, kde se zrcadlila navždy uvězněná jako odraz. Nemohla už nikdy ven.

Z čisté, upřímné lásky se stal platonický cit. Touha odsouzena k záhubě, neboť pro svoji existenci spalovala sama sebe. Ani Shakespeare by to takhle nevymyslel, jak hrozivě reálné to bylo.*

A jeho oči zaprosily o jediné. Rozloučení možná? O zachování naděje? Náplast na krvácející ránu? Pochopil, co žádají a rozhodl se mu to dát.

Políbil ho. Skutečně doopravdy, s veškerým možným mileneckým citem, jaký by to mohl doprovázet, kdyby neměl tak silné morální zásady. Zcela si uvědomoval, že Andrej by byl jediný člověk, se kterým by se kromě Ansema mohl milovat. Byli si možná skutečně souzeni, ale ne pro tento život. Líbal ho, aby věděl, že si to uvědomuje, a že na to nikdy nezapomene, ale nesmí -... nemůže. Andrej jeho polibky oplácel a přitom putoval dlaněmi po jeho těle, zatoužil využít šance, která se mu nabízela. Chtěl ho, potřeboval ho. Věřil, že poté by se vše změnilo a naděje by zůstala. Zaprosil ho, jejich polibky byly propleteny touhou a odmítáním, vzdorem i lítostí a nejvíce ze všeho strachem a zmatením, to oba dva pociťovali nejsilněji. A přeci se vůbec nebránil, když cítil, že ho pomalu směřuje k pohovce, udělal ten krok do neznáma s naprostou jistotou a zabořil ruce do jeho vlasů, naklonil hlavu na stranu, aby mu dovolil polibky na krku, až jej bolely, protože Andrej chtěl, aby to věděl, aby to vlastně všichni věděli, celý svět -... taková slast, živil se jenom z toho, jak výjimečný pro něho v ten moment byl, jak milovaný a chtěný jenom pro svoji existenci a nemusel se pro to nijak snažit, o nic se prosit, nemusel se trápit, vůbec ho nechtěl trápit -... Usmál se a otevřel oči.

Andrej snad musel vnímat, jak úplně ztuhnul, jak kamenně chladný se v jeho náručí najednou stal. Pryč byl blouznivý nádech svůdné povolnosti. Pohlédl mu do tváře. Cítil chlad. Zimu. Ohlédl se po směru jeho pohledu ke dveřím.

Vlastně se vůbec nepolekal. Ne. Nezamknul schválně, protože to věděl. Byli přeci Lisalimové a ti měli všichni stejnou měrou dar předvídání a takové situace úmyslně vyvolávali, protože jedině tnutí do živého mohlo po počáteční bolesti spustit léčebný proces.

Teď snad ale zaváhal, zdali je možné něco ještě vyléčit.

Ansem stál mezi dveřmi, opíral se jedním ramenem o rám dveří. Stál tam jako tenkrát, když se poprvé setkali - byl přesně takový. Vzdálený, cizí a nedostižný.

Damiánem jeho pohled prostupil, celou jeho podstatou a přečetl si v něm vše s úplnou jistotou. Každou jeho myšlenku, doprovodil každý nádech.

Bylo to vlastně paradoxní, protože se k němu zatoužil rozběhnout. Zapomněl na všechno, na všechno! V tu chvíli jako by nevěděl, kým doopravdy je. Jeho ruce samovolně sklouzly z paží Andreje, stál tam najednou opuštěný, opuštěný oběma, protože Andrej ustoupil o krok stranou a otočil se k Ansemovi čelem.

Ansem se zhluboka nadechl, jako by jej to mělo uchránit od nějaké prudké reakce. Líně a přitom s naprostou elegancí vešel konečně do pokoje. Věnoval Andrejovi jeden letmý pohled. Damián zavřel oči, když pochopil, že jde k němu. Bosý šel po koberci, vůbec mu to nevadilo.

Čekal na to. Na uhození. Aby věděl, jak jej to bolelo.

Místo toho vnímal, že ho vzal za ruku - sevřel ho ledabyle za zápěstí, hned stiskl, zabolelo to pekelně, a jedním škubnutím ho vedl s sebou pryč.

Andrejovi stačily dva kroky - vzal chlapce za druhou ruku, také sevřel a nepustil.

Damián nahlas zasténal bolestí, protože to bolelo od obou, ale když se jim pokusil vytrhnout, zjistil, že to nepůjde tak snadno. Nepustil jeden ani druhý. Dívali se na sebe přes něho, jako by tam vůbec nebyl.

Damián cítil tlak v obou zápěstích - z jedné i z druhé strany, ale od té Ansemovy to bolelo víc. Bylo to tak pevné, drsné sevření, vůbec necítil prsty ani dlaň, šíleně to bolelo, až se na něho vyděšeně podíval a zpátky na Andreje, který jeho druhou ruku držel také pevně, ale rozhodně s menší intenzitou, že kdyby opravdu chtěl, snadno by se mu vyškubl. I v tom stavu rozrušení si to uvědomoval, tu pravou podstatu všeho, a tlouklo mu srdce až v krku.

Najednou ho pustili oba dva zároveň jako na povel. Ansem ustoupil o pár kroků zpátky, Damián se na něho zoufale ohlédl, hned se podíval na Andreje - i on ustoupil. Pochopil. Pohledem se vyzvali na souboj po starém ruském způsobu. On byl tou zbraní. Měl privilegium. Mohl si dokonce vybrat, komu zasadí ránu přímo do srdce.

Čekali. Bylo ticho. Stál tam mezi nimi a roztřásla se mu ramena, tekly mu slzy po tvářích, nejprve jedna, poté další a pár ještě ostatních stejně horkých. Otřel si je rukou, za kterou ho předtím svíral Andrej. Díval se do země a zhluboka se nadechoval. Nechtěl se rozplakat jako dítě, vždyť musel počítat s následky, a přesto jim nechtěl čelit.

Položil si dlaně na oči. Nenáviděl je v ten moment oba dva zároveň. Věděl, že to nemůže dál prodlužovat, nebylo to férové. Vybral si už dávno, to co pro něho bylo nejlepší a mělo to vhodnější šanci na budoucnost.

Hrdě zvedl bradu a spočítal všechny čtverce na koberci pod svýma nohama. Dvacet osm. Přikývl sám pro sebe. Bylo to rozhodnutí srdce a rozum v tu chvíli ztratil už navždy. V tu chvíli skutečně dospěl a nejednal už nikdy jinak.

Rozešel se k Andrejovi.

- - -

*These violent delights have violent ends and in their triumph die, like fire and powder, which, as they kiss, consume.
 


Komentáře

1 Lola Lola | 21. února 2015 v 17:34 | Reagovat

Rozešel se k Andrejovi? Jak jako k němu?! Ani nahodiu. Doufam ze se jde jen rozloucit! Awww budu mit infarkt takhle to zakoncit a ted netrpelive denne hlidat dalsi cast!

2 Zuzana Zuzana | E-mail | 21. února 2015 v 18:19 | Reagovat

Ty si ale Kuna zákerná O_O určite sa šiel iba rozlúčiť???!!! Ale teším sa, že sa Ansemovi trochu pomstil. Ten si to zaslúžil. Ale dúfam, že sa trápenie skončí a znovu sa začne romantika:) Bolo to strašne silné, plné citov. Je mi Andreja ľúto ale on si niekoho určite nájde a to bude ten úúúplne pravý, ozajstný len jeho. Zošediviem v očakávaní pokračovania. Som strašne netrpezlivá. Veľmi dúfam, že to bude tak ako si myslím, že bude.

3 slečna N. slečna N. | 21. února 2015 v 18:58 | Reagovat

:o

4 kid-from-yesterday kid-from-yesterday | 21. února 2015 v 19:49 | Reagovat

Jsem hrozně ráda, žes přidala novou kapitolu. Asi jako spousta dalších tu čekám každý den, jen se mi občas nepodaří sepsat nějaký vhodný komentář. Všechno už většinou bývá dávno řečeno a já bych mohla jenom dokola říkat, jak tuhle povídku, stejně jako všechny ostatní, naprosto miluju. A i v tom jsem občas docela hrozná.
Nepřeju nikomu z nich nic zlého, ale přesně tyhle pocity - odcizení, zmatení, touha... Nabíjí to celou povídku neuvěřitelnou energií. Štěstí je o tolik krásnější, když ho provází bolest. A právě proto doufám, že jednou vážně budou šťastní.

5 Žabitěrivna Žabitěrivna | 21. února 2015 v 19:57 | Reagovat

Ne. Ne. Ne. Odmítám se smířit s čímkoliv, pokud se k Andrejovi nerozešel rozloučit. Prostě ne!

6 MSK MSK | 21. února 2015 v 20:21 | Reagovat

Moment tam mluví nejdřív,ne pak zase se vše obrácí.... vrrr doufám, jen že se jde tzv. rozloučit, říct je mi to líto... i když chápu jeho krok pokud se tak fakt rozhodl, ale neumím si Damiána představit s Andrejem k němu bych přiřadila někohi jiného, aby neměl tzv. problémy nejen s Ansenem... doufám že bude s Ansenem, nechám s epřekvapit, těším se na další díl, snad bude co nejdřív takhle to ukončit...!

7 M. M. | 21. února 2015 v 20:43 | Reagovat

Damiáne, zlatíčko kouzelné, půvabné - neposer to, prosím. (Pardon :D) Na ruce platí v tomto případě dozajista stejný zákon jako na srdce, Andrejovy se vysmeknout můžeš, pokud budeš chtít, Ansemovi ne. To přeci mluví za vše!!

8 flixo flixo | 21. února 2015 v 22:32 | Reagovat

no moment! ... to si musím přečíst znovu!

9 Karin Karin | 21. února 2015 v 23:18 | Reagovat

Mám tak zvláštní pocit že nevím jestli jsem ráda že šel k Andrejov nebo bych byla raděj  aby šel k Ansemovi doufám že bude brzo další kapitola. O_O

10 flixo flixo | 21. února 2015 v 23:49 | Reagovat

tleskám autorce. slyšíš to?
máš pravdu, Shakespeare by to takhle nedokázal vůbec vymyslet a kam se hrabe i Styron se svou Sophiinou volbou, co? :D
Damián si vlastně ani vybírat nemusí. za něj už to udělal osud, když tenkrát poprvé vkročil do Vladanova domu. od té chvíle je to prostě tak, jak to má být. a neexistuje na světě nic, co by ty dva od sebe oddělilo. bohužel, bohudík.
úplně přesně se ti povedlo popsat, jak vnímám vztah Damiána s Andrejem a jak vztah Damiána s Ansemem a vysvětlit, proč s jedním nemůže být a k druhému je připoután. pořád jsme se zabývali porovnáváním toho, co by dokázal Andrej dát Maličkému a co mu nedokáže Ansem zařídit. přitom je to celé naopak. Damián by nedokázal dát Andrejovi přesně to, co potřebuje. tu silnou mužskou lásku, kterou už od dětství postrádá a hledá. má ve svém srdci díru, na kterou je Damián opravdu doslova maličký. a on si to ve vší své moudrosti uvědomuje. ovšem Ansem... pro Ansema je jediným poutem, kterým se drží nohama na zemi, díky kterému zůstává příčetný, zachránil mu zdraví jeho těla i duše, jinak by byl dávno zatracený. to je prostě Damiánovo poslání, smysl jeho života. :)

byla to úžasná kapitola, strašně emočně vyčerpávající. velmi mě zasáhla Andrejova zranitelná duše, hrozně moc se těším na jeho vlastní příběh, zaslouží si ho. (a já rozhodně ještě nejsem připravená Rusko ani jeho opustit, neboj se!)
opět jsem mohla obdivovat Damiánovu inteligenci. začínám přemýšlet, jestli taky nemá nějaký dar, protože dokáže vždycky všechno správně odtušit, pochopit, vypozorovat, přečíst si... je úžasný, co si budem povídat. :)
no a Ansem... jsem tak ráda, že se tam objevil, že si pro něj přišel. hrozně tím u mě zabodoval. tak jako Andrej, když se nebál vztáhnout po Damiánovi ruku. věděla jsem od samého začátku, že z toho bude velký souboj. lišácky jsi to vymyslela. ;-) za to ti tleskám asi nejvíc. :)
to, jaké jsi vypsala jméno na konec... nevím, jaký jsi v tom viděla úmysl a pro svůj psychický klid ani nebudu hádat. možná jsi v tu chvíli ani sama ještě nevěděla, než ses pustila do dvaadvacítky. asi nějaké kávové delirium a Damiánova tvrdohlavost. :D

konečně se mi povedlo dočíst až k aktuálnímu dílu a je přede mnou velmi bolestivé čekání. vydržím hodně, ale masochista nejsem! :D tak mě nenuť k použití mých tajných donucovacích prostředků a těžkého stalkingu..... :D

11 Syhý Syhý | 21. února 2015 v 23:59 | Reagovat

[10]: <3 <3 <3

12 Miu Miu | 22. února 2015 v 13:53 | Reagovat

právě jsem kvůli tobě byůa sprostá na svýho kamaráda. No chňápeš to? já se tak nechala unýst, že jsem mu normálně začala nadávat! Ale to je vedlejší. Ke kapitole číslo 20. Byla jsem nadšená. Ansem dorazila a Damiho reakce byla hrozně... roztomilá, ale dál. Prví co mě napadlo po dočtení celé téhle kapitoly bylo "ta proradná lstivá...!", ale pak jsem si uvědomila, že ono je to vlastně logický. A přijde mi, že Damián s Dimem jsou si určitým způsobem podobní... a už nevím co mluvím každopádně jsem napnutá na další! :D

13 Miu Miu | 22. února 2015 v 13:56 | Reagovat

[10]: jen tak mimochodem... tvůj komentář je dokonalý :D

14 Anzu Anzu | 22. února 2015 v 18:39 | Reagovat

Asi som práve pred porážkou, takto do kolien ma ešte nedostalo nič, ale NIČ! Ak sa to zase celé poserie asi na Damiána už fakt zanevriem!

15 flixo flixo | 22. února 2015 v 23:22 | Reagovat

[11]: [13]: ale prosím vás... ??? (sakriš, tady není žádný červenající se smajlík..)
dokonalé bude, když se tu v co nejkratší době zjeví další díl. ;-) začínám pociťovat silné abstinenční příznaky. ze zoufalosti jsem začala znovu číst Předtančení! :D

16 M. M. | 22. února 2015 v 23:31 | Reagovat

[15]: Tak to znam!! :D Sama uz jsem tohle cteni ze zoufalosti a abstaku taky praktikovala.

17 S. S. | 23. února 2015 v 0:37 | Reagovat

:-|  :-|  :-|  :-| T_T T_T T_T čo to dopekla..

18 Miu Miu | 23. února 2015 v 10:04 | Reagovat

[15]: já nevím jak vy... ale já jsem z toho čekání tak zešílela, že každej díl mám přečtenej asi tak desetkrát :D a jedna moje kamarádka má zaspamovanej chat :D

19 Slečna N. Slečna N. | 23. února 2015 v 20:54 | Reagovat

Tak jo - už jsem se trošku oklepala a přečetla si to celé znovu. Je to jedna z nejlepších kapitol co jsem tu četla. A také ta, která mě strašně moc zasáhlaa myslím na to dnem i nocí. Ať už jde za Andrejem udělat cokoliv - rozloučit se, naposledy políbit. Cokoliv... Jsem si jisitá, že to bude definitivní odpoutání se a bude už _navždy_ Ansemův. Však jeho byl vždy. DĚKUJI DĚKUJI za to jak dokonale píšeš.. JE to vážně..báječné. Vlastně si i trochu masochisticky užívám čekání na kapitoly i náhlé ukončování tam, kde se mi to vůbec nehodí :D. Už už bych chtěla číst, jak odchází s Ansemem z pokoje a přitom nechci být blíže konci. Ach hrozné trýznení! ALe už teď se těším na další tvé povídky. Nic jiného mě nedokáže tak moc odstavit - nevnímala jsem dneska ani přednášky a musela se do toho ponořit znovu, a až teď se odhodlala napsat komentář. Každá věta se do mě vrývá absolutní silou. Nad každou musím přemýšlet - vše je tak hluboké a intenzivní.. Co víc říct, byla bych tu týden - Vážně - díky

20 flixo flixo | 23. února 2015 v 23:35 | Reagovat

[19]: ačkoliv jsem tu psala, že masochista nejsem, musím uznat, že Syhraelin sadismus, který používá v povídkách si užívám s až přílišnou zvráceností!
úplně na každém dílu miluju, že jeho čtení u mě probíhá naprosto stejně. začtu se do prvních písmen, s příjemným pocitem, že vlastně vím, co se bude přibližně odehrávat, vždyť to je jasné, čekáme na to už dost dlouho, teď to musí příjít.. předjímám a předvídám. s dalšími ubahícími odstavci se mi pomalu začínají překvapením rozšiřovat zorničky, postupně se mi i údivem otevírá pusa. na hrudníku cítím tlak, jak už se mi chce vlastně šokem vykřiknout, co se to sakra děje. a bum - na konci příjde taková rána, že už nevím, jestli mám pustit slzy ze zalitých očí a nebo se hystericky smát. :D dokola čtu poslední věty a prostě nevěřím, jak se tohle mohlo stát, proč je tam tohle napsané, vždyť tak to nemělo být. pak přibližně tři minuty kroutím nevěřícně hlavou a vzývám všechny svaté, až si z toho namůžu krční svaly. rozhlédnu se zmateně kolem sebe, abych se přesvědčila, že jsem opravdu v jiné realitě a že u mě žádná z povídkových postav není, protože už bych neručila za své činy. zmateně před sebe koukám, nevím, jestli si dát cigáro, strychnin nebo se pokusit o sebevraždu skokem z toho prvního patra, kde žiju. každopádně se mi podaří jen zmáčknout jedno tlačítko na klávesnici, které mě přesune na začátek stránky a ano...přečtu si ten díl pro jistotu znovu. :D aby to mělo větší grády. :D
mám z toho pak divoký psaní, celý den nemám v hlavě nic jiného, pořád přemýšlím, přemítám, prostě pomalu cvoknu. takže vím, o čem je řeč. :D

21 flixo flixo | 23. února 2015 v 23:37 | Reagovat

[20]: divoký spaní a divoký psaní taky, jak tak koukám. :D :D :D já už fakt radši mlčím, píšu strašný blbosti. :D

22 Kik Kik | 24. února 2015 v 13:24 | Reagovat

NO HALOOOOOO zlu stranu si si vybral! Pomylil si sa! /Povedzte dakto Damiánovi že sa pomylil a nech sa okamžite otoči!!! Ale aj tak podľa mňa to urobil schvalne... Ansemovi a ešte sa otoči veď ešte ta scena neskončila :D:D nenaser ma Syhrael lebo keď ťa chytim  ani v pekle ťa neschovaju ty! :D Až ma hlava rozbolela toto nestravim a žiadam aby si vypila dalšich 400 ml pressa a okamžite pridala pokračovanie! :D

23 petrík petrík | 24. února 2015 v 23:43 | Reagovat

:-D a ja ti kúpim koňak do kávy, šľahačku aj zlatú tortu z Petrohradu ti donesiem :-)
..budem robiť za teba všetko, aby si sa mohla venovať len písaniu :D
[:tired:]...POTREBUJEM VEĽA VEĽA SYHRAEL PÍSMEN, SLOV, VIET, KAPITOL, POVIEDOK...A NIE LEN MINULÝCH ALE AJ PRÍTOMNÝCH A HLAVNE BUDÚCICH  :D
veď láska má veľa podôb 8-)

24 gabča gabča | 25. února 2015 v 0:24 | Reagovat

...koho by som si vybrala ja? :-?

..predsa oboch :-D

25 Slečna N. Slečna N. | Web | 25. února 2015 v 21:38 | Reagovat

Jááá už to nemůžu vydržet :(  tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama