Sibiřské noci - 22. kapitola

26. února 2015 v 0:44 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN
Sibiřská noc.
Nekonečná noc.
To je noc, kdy všechno plyne tak rychle,
že nevnímáte svoji vlastní existenci.




Povězte mi,
kdo je ten pravý?





Přišel až těsně k němu, opřel se čelem o jeho a se zavřenýma očima ho políbil na rty. Byl to polibek na rozloučenou, který pouze bral - bral si veškerou naději, kterou mu kdysi dal. Tak aby v něm zůstalo prázdno, všechno z něho foukl pryč, jako když se rozletí chmýří pampelišky. Stal se důvodem jeho bezesných nocí a naprosté prázdnoty na několik věčností.


"Odpustíš mi?" Zašeptal.

Slyšel ho hlasitě dýchat, jak se snažil zůstat klidný, ačkoliv musel být na pokraji zhroucení. Přitakal několikrát za sebou a rukama jej hladil po ramenech. Pochopil. Nebyl schopen nenávisti ve své obrovské duševní dobrotě, která se v té chladné petrohradské noci rozhořela silným plamenem, aby z něj i ráno čerpalo a dalo mu novou naději. Naplnit svoji duši znovu. Pro jinou věčnost.

"Běž za ním," řekl Andrej tiše. "Běž!" Pobídl ho znovu a jen stěží se od něho dokázal odtrhnout. Přešel ke stolu, otočil se zády. Zůstal hrdý. Pravý Lisalim. Narovnal se a zkřížil ruce na hrudníku. Nic a nikdo mu nemohl ublížit, nebo alespoň svět to nesměl vědět. Protože svět by nepochopil, nikdy ho vlastně nepochopil -...

Damián navzdory obrovské duševní rozvervanosti, kterou právě pociťoval, zůstal uvědomělý a navenek nesmírně jistý. Věděl, jak si Ansem vyložil jeho odchod k Andrejovi. Šlo o všechno. Neměl na výběr. Dveře totiž byly opuštěny. Slyšel jeho kroky na schodech. Šel za ním. Tiše a se skloněnou hlavou.

Kdo z nich tří vlastně zvítězil? Skutečně to byla bitva? Ublížil oběma i sám sobě, ale bylo nutné, aby se to stalo. Staré rány se znovu jizvily, tentokrát už napořád. Už nikdy nemohly krvácet.

Ansem se uprostřed schodů zastavil, neboť vnímal jeho přítomnost za sebou. Ohlédl se.

Nevěřil?

Damiána jeho pohled omráčil.

Měl v očích slzy, skutečně ten nedotknutelný ďábel působil najednou jako padlý anděl. Stačilo jen změnit úhel pohledu a člověk si ho musel zamilovat, protože najednou spatřil, že má také srdce, že je vlastně zranitelný, citlivý a plachý v té své nahé pravdě. Kdyby ho opustil, byl by to jeho fatální konec. Nikdy by se přes to nepřenesl.

Otočil se zpátky a pokračoval po schodech nahoru do pokoje. Stejným krokem a poklidně, bez jediného zaváhání.

Také byl Lisalim.

Damián za nimi zavřel dveře.

Dimo hluboce spal, neprobudil se. Ansem mu trochu upravil přikrývku a pohladil ho prstem po tváři. Moment nad ním stál a pozoroval jeho tvář osvětlenou svitem půlměsíce.

Co všechno jsi možná slyšel a co všechno ses rozhodl vzdát, napadlo Damiána a vlastní bezradnost ho zbavila veškerého logického uvažování. Rozum v tu chvíli nehrál vůbec žádnou roli, dočista vyšuměl a srdce se bilo o své právo. Pozoroval v tom šeru kontury Ansemova těla, jak se položil na zem, na své provizorní lože, slyšel ho povzdechnout si nad tím vším, jistě to vyvolalo přesně tu reakci, které se Damián obával. Odcizení, chlad a rezignaci.

Určitě i pro něho to musel být obrovský šok. Ačkoliv bolest vystřídala úleva, vědomí, že on je ten, pro koho se Damián rozhodl, doprovázel to celé pocit viny a silné výčitky. I on byl s Andrejem duševně propojen a vnímal jeho zoufalství, v duchu viděl, jak se posadil do křesla, když zůstal v pokoji sám. Pohladil psa, který tam ležel a nikdo si ho nevšímal. Díval se před sebe a po tvářích mu tekly slzy. Neplakal tak dlouho -... možná snad od té doby, co Gríša -... snad sám sebe proklel v nenávisti, protože to odmítnutí nemohl unést.

Dal bych ti všechen můj dar, kdyby sis připadal dobrý, takový jaký jsi, jenom to nevidíš, a není to o mém prokletí, pomyslel si Ansem rozervaně. Schoval obličej do dlaní.

Damián přišel k němu, klekl si na zem a sáhl mu na rameno. Vnímal to cuknutí. Přesto jej to neodradilo, přitiskl se k jeho zádům a rukou jej objal kolem pasu. Opřel se bradou o jeho rameno, zavřel oči. Tak to bylo v pořádku. Najednou si připadal v bezpečí, ačkoliv to napětí mezi nimi, ta obrovská proláklina s tisíci zuřícími šelmami, je do sebe oba dva vtahovala, aby jim vzala všechnu naději to zachránit. Dýchal jeho vůni. Šimrání polodlouhých vlasů. Celý se třásl a jeho tělo bylo tak horké, ještě nikdy jej takové nezažil. Vždycky v něm byla malá stopa chladu kvůli tomu, čím vším si prošel, a jak se snažil uchránit i před ním, aby to nebolelo moc, kdyby-...

"Anseme, řekni něco, prosím tě," zašeptal Damián a nahmatal jeho dlaň, kterou měl úzkostlivě přitisknutou k hrudníku. Hladil ji bříšky prstů a hned se vrátil do jeho vlasů a na tváře-... tam zůstal. Tam jej to zabolelo.

Byly mokré.

Trochu se nadzvedl, aby přes mu přes rameno dosáhl na tvář. Líbal ji. Jeho slzy, chutnaly jako vykoupení. Slíbával je jednu po druhé, na všechny se dostalo. Mísily se s těmi jeho, až je to oba pálilo, věděl to. Čím naléhavěji mu šeptal, prosil a uklidňoval, tím víc jich bylo a jeho ruka se stávala pevnou, až opětovala jeho stisk. Zlomilo se to.

Ansem si jeho dlaň přitáhl ke rtům a také ho políbil na sevřené prsty, poté ji vedl dál, pod tričko na nahý hrudník, přímo uprostřed. Aby věděl, aby to cítil. Jeho srdce tlouklo jako splašené. Jako srdce závodního koně, plného v krvi, který byl po vítězném závodu odveden na porážku, protože už nemohl nabídnout nic lepšího. Přesně tak se cítil, tak jej to bolelo a stále nevěřil, že je to on, Damián. Že se vrátil a že si vybral.

Cosi rozrušeného zamumlal, otočil se k němu čelem, bez zaváhání a prudce ho objal, přitiskl ho na sebe a ruce, kterýma se před ním trochu chtěl uchránit, protože se polekal, mu zavrátil za hlavu. Takřka ho zalehl, vklouzl jazykem do jeho úst a zdivočele ho líbal.

Damián se pod ním celý napjal a nahlas zasténal, až měl strach, že probudí Dima. Byl to téměř tlumenný výkřik nadpozemské rozkoše, když se Ansem přisál rty na jeho krk, kde předtím tak něžně a opatrně bloudily Andrejovy ústa, a přestože se tolik snažily, nenechaly nic než jenom letmou vzpomínku. Vyprahlý cit. Nedokázaly víc. Žíznivé rty Ansema způsobovaly hluboké podlitiny, šrámy, byly to skoro kousance, s jakou intenzitou z něho prýštila toužebnost ho do sebe pohltit. Znovu se vrátil k jeho rtům, pustil mu ruce, natrápil je dost, věděl, že bude mít na zápěstí modřiny. Damián ho jemně sevřel koleny v bocích a oběma rukama zabloudil do jeho měkkých vlasů. Opírali se čelem o sebe, hleděli si zpříma do očí. Jako by byl den, takové světlo mezi nimi najednou bylo. Damián se těšil z lehkého šimrání jeho řas na svých lících. Ta fyzická blízkost, ten obrovský tlak, mu byl příjemný. Chtěl snad, aby s ním jednal tak hrubě jako před chvílí, aby střídal vášeň s příjemným pohlazením. Aby byl přesně takový, protože tím byl jedinečný. Nikdo nemohl být jako on. Políbil ho znovu, téměř se to vymykalo jeho sebekontrole. Damián několikrát po sobě zasípal, jak se stěží nadechoval, před očima mu zajiskřilo z nedostatku vzduchu a přitom tichounce sténal do jeho úst, prosil ho, aby nepřestával. Zůstali tak, postupně se tišili, až se jejich žár změnil do prosté fantaskní vyčerpanosti a zůstala jen láskyplná něžnost. Už jenom každý bloudil ve svých myšlenkách. Leželi těsně u sebe pod jednou dekou, s jedním polštářem.

Stulil se k němu do náruče, zavřel oči.

Slyšel ho šeptat - stále znovu a znovu. Své jméno, krásné jméno, které zcela potvrzovalo smysl jeho života. Takový to byl krotitel. Dokázal prakticky nemožné.

Vzhlédl k němu. Ansemovy oči žhnuly, jako by se v nich odrážela pravá ruská podstata. Ta hluboká široká duše, nezbavená dětských strachů.

Věděl, že by měl něco říct. Přitiskl ho k sobě blíž. Bylo ticho, hluboké podmanivé ticho. Byli tam sami dva spolu a nikdo nepatřil mezi ně. Vůbec nikdo. Byla to pravá láska, ale zoufalá a nešťastná z toho, že ještě neměla jméno.

"Damiáne, já -..." Hlesl Ansem a jeho hlas zlomila noc. Zcela si ho nárokovala. Sevřel ho ještě pevněji, aby to věděl. Proč nemohl - tak těžké to bylo, tolik to bolelo.
Jak moc chtěl.

"Miluji tě." Zašeptal Damián v polospánku.

Ansem se pousmál.

*

To ráno pršelo. Jako by se i počasí rozhodlo, že je potřeba vyjádřit své pocity z celé beznadějnosti světa. Ansema probudilo lehké zašimrání na levém boku. Otevřel oči a podíval se vedle sebe.
Dimo na něho hleděl s šibalským úsměvem. Seskočil z postele dolů a dožadoval se pozornosti. Ansem ho pohladil po tváři a nadzvedl deku, aby si k němu vlezl, ačkoliv byla malá i pro něho a -... Damiána.

Teprve se podíval na druhou stranu a zjistil, proč jej bolí ruka. Damián mu ji zalehl tím, jak se k němu tiskl. Spočíval tváří na jeho hrudníku a hluboce oddechoval. Vůbec se neprobudil ani ve chvíli, kdy se Ansem trochu nadzvedl, aby si uvolnil ruku.

"Vy jste hrozní milenci," zamumlal Dimo a nakrčil nos.

Ansem se na něho usmál a dal si prst před ústa. Pohladil Damiána po vlasech v naučeném gestu.
"Slyšel jsem vás v noci, jak jste si špitali," pokračoval Dimo a očima naznačil, že to bylo hrozně otravné. Ansem se na něho vrhl, aby ho zlechtal, čímž probudili Damiána, který rozmrzele zívnul, podepřel si dlaní tvář a pozoroval jejich pranici. Jako první si také všiml, že se otevřely dveře, stál v nich Vladan.

"Anseme!" Oslovil syna, aby upoutal jeho pozornost.

Dimo se při zvuku jeho hlasu polekaně stáhl a schoulil se do sebe. Byl velmi citlivý.
"Anseme, za chvíli přijde lékař." Řekl Vladan znovu a přehlédl očima místnost, delší dobu ulpěl pohledem na Damiánovi. Cukly mu rty v náznaku potlačeného úsměvu, když si uvědomil, že leží na zemi, takže zřejmě strávil noc s Ansemem a nikoliv v pokoji Andreje, jak se oprávněn obával.
"Lékař!" Vydechl Dimo poplašeně a dal jim všem jednoznačně najevo, že nepřipadá v úvahu. Vladan cosi zabručel a zabouchl dveře.

"Nedostanu polibek na dobré ráno?" Protáhl se Damián a laškovně se na Ansema usmál. Ten jeho přání ihned vyplnil. Ani si nevšimli, že Dimo se mezitím schoval do postele, přikryl se a předstíral, že tam vlastně vůbec není.

Ansemovi dalo mnoho práce přesvědčit ho, aby se nebál tak hrůzostrašně - ale jenom malinko. Slíbil mu, že potom bude moci jít ven a dostane čokoládu.
"Potom se bude vědět, kdo je můj táta?" Zeptal se jich Dimo najednou, když seděl na posteli a oblékal si tričko.
Damián s Ansemem se na sebe podívali. Rozuměli si beze slov. Dimo si toho nevšiml, byl zabraný do toho, aby našel ponožku.
"Dimuško, máš pravdu, že je to nutné i proto," posadil se Ansem k němu a položil mu ruku kolem ramen. Chlapec se na něho podíval a kouzelně se usmál. Damián se odvrátil, protože mu připomněl Andreje, a to bolelo.
"Ty jsi můj bratr přeci, našel jsi mě," řekl mu Dimo dojemně naivně, ačkoliv jeho hlas se trochu chvěl a nebyl tak jistý. Upřel na Ansema prosebný pohled, jako by to byl on, kdo mohl všechno ovlivnit.
"Jsme jedna krev - ty a já, i Andrej, Vladan a Nikolaj -... jsme rodina, to je mnohem víc než bratr, otec, syn, chápeš? Jsi Lisalim, Dimo, patříš k nám všem a všichni tě budeme milovat." Řekl mu a Damiána zaplavila neskonalá pýcha, že zrovna on je jeho nejbližší člověk.

Dimo přitakal, byl rozumný a uvážlivý, přesto mu zůstal ve tváři zapsán bázlivý výraz, spousta otázek, na které se chtěl zeptat, ale nenašel dostatek odvahy. Ta hlavní byla - A co když Andrej je můj bratr, co když budu muset zůstat s ním? A co bude dál? - Ansem to instinktivně vytušil a nedokázal mu na to odpovědět.

Když sešli dolů, v kuchyni již kromě Vladana a Nikolaje byl také neznámý starší muž. Byl to bývalý vojenský doktor. Právě jim vysvětloval, že ještě dnes vše osobně odnese do laboratoře svého známého a za tučný úplatek, na který se oba bratři složili, budou mít výsledky během několika dnů.
Ansem si ho pamatoval ze svých dětských let, když se mu jednou při hře s bratrem povedlo rozbít si koleno takovým způsobem, že se muselo sešít. Bolelo to podstatně víc než ten úraz, ačkoliv muž to byl poměrně hodný. Dal mu bonbón, který venku vyplivl, protože chutnal jako špinavá voda po nádobí. Znovu ho zabolelo v koleni a vůbec se nedivil Dimově roztřesenosti a urputné touze vyškubnout se mu a utéct.

"Já nechci-..." Zamumlal Dimo a celý zbledl. Možná měl na lékaře špatné vzpomínky. Určitě měl, jak si v tu chvíli uvědomil Ansem, protože když se mu díval na zuby, všiml si, že mu chybí dva vzadu, takže s ním matka musela navštívit nějakého podomního zubaře. Dostatečný důvod pro strach.

"Neboj se, chlapče," zabručel Nikolaj a Vladan udělal krok vpřed, aby pomohl Ansemovi. Vzal chlapce za druhou paži, pevně stiskl.

"Rychle si to připravte, nejdříve krev," řekl lékaři, který také na Dima vlídně promluvil, ale ten to nevnímal, jenom vyděšeně hleděl střídavě na Vladana a Ansema, kteří nesdíleli stejně přísnou metodu, a pustili se do sebe. Dimo toho momentu využil, vyprostil se jejich sevření a utíkal z kuchyně pryč - u dveří se zastavil, neboť někoho téměř porazil.

"Andreji!" Zvolal Nikolaj a tleskl, protože syn mu ráno oznámil, že se v nejmenším nehodlá účastnit.
"Co je to tady za křik?" Zeptal se Andrej velmi tiše, ale všichni ho slyšeli už jenom proto, jak hrozivě působil. Smrtelně bledý, vždy živé zelené oči najednou bez jiskry. Byl mrtvý, vyhaslý. Jistě nespal celou noc.

Damián se odvrátil. Zavřel oči.
Nemyslet.

"Já nechci!" Zopakoval mu Dimo, prakticky mu to křikl do tváře a rozplakal se.
Andrej ho chytil za ruku. Díval se na něho svrchu, přísně, naprosto bez citu a lhostejně.
"To můžeš - nechtít. Ale nic s tím neuděláš." Pohrdavě hlesl a jeho úšklebek prozrazoval, že to aktuálně všechno vzdal a na ničem mu nezáleželo. Vzal jej i za druhou ruku, kterou ho od sebe chlapec odstrkoval a vedl ho zpátky ke stolu. Dimo se mu vzpíral, zlostně syčeli - jeden i druhý.
Byl to boj, jehož výsledek bylo, že Dimo skončil posazený na židli. Andrej se k němu prudce sklonil, popadl jej oběma rukama za tváře a zaklonil mu hlavu. Díval se mu zpříma do očí.
"Přestaň, Maličký, nic se ti nestane. Také jsem se bál doktorů, když jsem byl jako ty a překonal jsem to. Ty to přeci také zvládneš."
Dimo, který mumlal všelicos, najednou ztichl jako opuštěný kolovrátek, až zmlkl úplně, několikrát se nadechl, jak tišil pláč a položil svoje malé dlaně Andrejovi na ruce.
"Trochu to zabolí a hned to přejde." Pověděl mu Andrej tiše. Jeho hlas získal nádech nevýslovné něhy. Kde se najednou vzala?
Dimo přitakal, stále ho držel za ruce.
Ten moment mezi nimi -... vyrazil všem dech, protože když se Andrej chtěl odtáhnout a možná zase odejít, Dimo se ho stále držel.
"Buď tady, prosím tě!" Vyjekl ve strachu, jako kdyby tady byl jenom on sám s lékařem, jako by najednou neexistovali všichni ostatní.
Andrej přitakal, pohladil ho po tváři. Napřímil se. Nevěnoval nikomu ani pohled, byl absolutně vzdálený všem - všem kromě toho chlapce, jehož v tu chvíli byl jedinou možnou oporou.
A máš to, pomyslel si Nikolaj výsměšně, ale nikoliv zle, přitom hleděl na Ansema, který nejistě ustoupil o krok zpátky, když kolem něho prošel lékař.
Vladan jen přimhouřil oči a nic neřekl, avšak výraz jeho tváře prozrazoval, že jistota u něho není žádná.
Damián přišel blíž k Ansemovi a nenápadně ho chytil za ruku. Ansem mu sevřel mu dlaň. Bylo to prosebné gesto o podporu ve chvíli, kdy se cítil jako někdo, kdo zklamal.

Andrej se šikovně postavil tak, aby Dimo neviděl na svoji nataženou paži, povídal mu něco, co téměř nikdo neslyšel, velmi tiše mu to říkal. Chlapec ho poslouchal se zaujetím, protože to byla možnost, jak alespoň myšlenkami od nepříjemné situace utéct. Po chvíli se ozvalo zavýsknutí, lékař se zasmál a Vladan zbytečně udělal krok, aby Andrejovi pomohl chlapce zvládnout. Nebylo potřeba.

"Jsi statečný, dostaneš bonbón." Konstatoval lékař a nebylo možné určit, zdali to nepatří Andrejovi, který se na něho pousmál, ačkoliv mu úsměv působil problémy.

Dimo fascinovaně pozoroval ampulku se svojí téměř černou krví, sahal na ni prsty.
"Je úplně horká!" Potěšilo jej a přitom si přestal tisknout kousek gázi na předloktí, takže mu vytekl pramínek krve až k zápěstí, za něhož jej Andrej přidržoval, takže měl hned ušpiněné prsty. Podíval se na ně a zamračil se. Oproti odběru krve byl už test na otcovství snadný, ačkoliv Dimo nejprve odmítal otevřít pusu a několikrát rafl po lékaři zuby, než si dal říct.
"Je vzdorovitý přesně jako Ansem, když byl malý," neodpustil si Vladan potěšeně.
"Ale zároveň je velice citlivý a poslušný," pohlédl Nikolaj na bratra a opět se rozhostilo nervózní ticho.
Lékař mezitím sklízel své věci do velké kožené brašny, kterou si přinesl. Odněkud vytáhl dva bonbóny. Jeden podal Andrejovi, druhý Dimovi.
"Musíme to zapít!" Oddechl si Nikolaj, že je hotovo a rozpřáhl široce náruč v obvyklém ruském gestu výzvy k veselení, neboť bylo pravidlem, že vše se muselo nějakým způsobem ukončit, zpracovat, oslavit. Ať už to byla smutná nebo šťastná událost.
"Dimo, běž se umýt, máš všude krev." Napomenul Vladan chlapce a pohladil jej po vlasech. Dimo horlivě přitakal, bylo slyšet jak rozkousl bonbón a hned statečně spolkl, trochu se otřepal, asi mu nechutnal. Rozběhl se k Ansemovi a ukazoval mu pyšně bolavou ruku. Dožadoval se slíbené procházky.
"Až si odpočineš, půjdeme odpoledne, slibuji." Odpověděl mu Ansem a snažil se nevnímat Andrejův pohled, který pálil.
"Pojď, půjdu s tebou do koupelny," nabídl se Damián Dimovi, neboť i jemu se v kuchyni špatně dýchalo.
"Vy dva přijďte, připijeme si na to." Ohlédl se Nikolaj u dveří. Žádný mu neodpověděl, nechali se pohltit tichem, když postupně utichly jásavé hlasy mužů, když se zavřeli v pracovně Nikolaje.

"Andreji," oslovil Ansem bratrance tiše.
Andrej pozvedl dlaň a odvrátil se. Nechtěl nic slyšet. Nedokázal nic slyšet.
Otočil se k němu zády.
Ansem přišel těsně k němu, opřel se zády o linku, vklouzl rukama do kapes svých úzkých černých kalhot. Byly mu veliké, hodně zhubl za svůj pobyt v Petrohradě. Teprve v tu chvíli si uvědomil, jak moc si přeje, aby to celé konečně bylo za ním, vyřešené jakýmkoliv způsobem, aby se mohl znovu nadechnout. A jistě nebyl jediný, komu to ubližovalo.
"Ten bonbón," vyplivl Andrej bonbón do papírku a hodil do koše, "chutná jako houba na nádobí."
Ansem mlčel. Chtěl mu to říct, že to vnímal stejně, ale nedokázal to.
Podívali se na sebe.

Takový okamžik ještě mezi nimi nikdy nebyl. Byla to čirá nenávist a zloba, a přitom obrovské duševní pouto mocné síly, které jim oběma připomínalo, kým byli, co spolu prožili a sdíleli.
Andrej to nevydržel, jako první uhnul pohledem. Díval se z okna ven. Jeho tvář byla klidná, ačkoliv nesla stopy po probděle noci, která v něm už navždy nechala stopy, jediné, co vnímal plnou měrou, byla podivná prázdnota duše a jakési jalové pocity nijaké hloubky a neurčitého tvaru. Ani barvu neměly. Kdyby měl popsat, jak se cítí, jen by pokrčil rameny. Jak jinak se měl cítit.
"Viděl jsi ho první. Ty jsi byl -... ten první. Neměl jsem právo ti jej brát." Zabroukal tichounce, melodicky, stále fascinovaně hleděl z okna do prázdnoty.
Ansema zamrazilo. Byla to slova, která mu sám pověděl o Gríšovi.
"Andreji, odpusť mi prosím tě," řekl znovu a chytil jej za ruku. Prosebně ji stiskl.
Andrej sebou polekaně cukl, jako by byl vytržen ze svých myšlenek. Zajíkavě se nadechl a v očích se mu objevily slzy. Měl krásné oči. Tmavě zelené s občasnou kapkou žluté, která teď ale splývala v černotě rozšířených zornic. "Ty mi vezmeš všechno -... jsi ten výjimečný. Také Dima mi vezmeš. Vím to. A proč ne ... Ty jsi ten lepší, já bych pro něho nebyl dost dobrý. Pro nikoho nejsem dobrý. Doufám, že Vladan bude jeho otcem. Usilovně si to přeji. Zklamal bych."
Neznělo to jako výčitka, o to hrůznější to bylo. Vyznělo to jako smutné shrnutí jeho temných myšlenek a vyjádření podstaty, která se v něm zakotvila už v dětských letech, kterou posilovaly roky neporozumění s otcem, všechny bolestivé vztahy se staršími muži, kteří vycítili submisivní rysy jeho povahy a ubližovali mu. Potom přišel Gríša a touha být sám oporou, potřebným a silným, chtěným někým -... vzbuzoval tolik lítosti kvůli tomu, jak křehce a něžně působil. Měl v sobě to nejkrásnější z lisalimské podstaty. To jak se díval na svět a jak k němu přistupoval až s božnou úctou a klidem. Každý by si přál mít takového syna nebo bratra. Proč on sám to nemohl vidět. Také snad nesl ten rodinný kříž a tohle bylo jeho prokletí?
"Ty jsi mnohem lepší než já, Andreji. Ve všem. Jsi pro mě výjimečný." Řekl mu Ansem a stále jej hladil po ruce. Chtěl ho obejmout, ale nebyl si jistý, zdali mu to dovolí. Přesto se o to pokusil, když na něm viděl to pohrdavé zamračení, že není a nebude a že mu nevěří.
Přitiskl se k němu. Zatoužil ho u sebe schovat, dát mu ze své energie a zbývající síly, až by toho měl tolik, že by to neunesl. Hladil ho po vlasech, nechtěl, aby se rozplakal nebo si dále cokoliv vyčítal. Aby se trápil. Šeptal mu. Prosby o odpuštění, své vlastní myšlenky, úctu i obdiv -... Nejprve cítil, že se mu vzpírá a brání se. Pokoušel se před ním uzavřít, nejlépe už navždy, ale nedokázal to přemoci. Celý se roztřásl v jeho náručí, ale po chvíli se zcela uklidnil. Jeho paže změkly a ruce samovolně klesly na Ansemovy paže, váhavě se ho chytil kolem krku, aby k němu přimkl na malý moment, alespoň na malý moment v něm chtěl zabloudit -... Až se toho polekal a pokusil se ustoupit o krok zpátky. Ještě nebyl připraven na úplné odpuštění. Stále to bolelo a nutně potřeboval čas. Chtěl mu jen naznačit, že ho nezatratil úplně, že naděje na kdysi skutečně pevné pouto zůstala, že nebylo přetrženo, ale nyní nezvládne zavřít oči. Ansem to chápal. Pustil ho a díval se, jak si pokládá dlaň na oči. Trhalo mu to srdce na malé kousky, vidět jeho citlivost. I když odešel a neměl ho na očích, stále ho viděl před sebou, tu chlapeckou krásu, po které spousta mužů toužila, aby se z ní potěšili, ale žádný mu nedal lásku jako z pravého ruského románu, po které tolik toužil. A přitom byl toho citu plný. Jediný z jejich rodiny měl možnost skutečně od prvního momentu milovat a bezvýhraně se z toho citu nabíjet. A především - dávat jej zpátky a neubližovat.

Andrej je ten nejpravější z nás, pomyslel si Ansem a to uvědomění jej hluboce zasáhlo. Zavřel oči. Před očima mu vyvstanul obraz vlastního otce a roky duševního vyhnanství, jak říkal jeho výchově a pokusu v něm probudit jeho dar. Což se mu podařilo. Stal se Ansemem léčitelem a málem jej to stálo život. A čí byla ta něžná láskyplná dlaň, která jej vždy pohladila, když se vyděšeně krčil v rohu pokoje a nenáviděl celý svět? Christianova. Měl úplně jinou podstatu, miloval a dokázal zaplašit jeho démony. Byl ten pravý, bez něho by to nezvládl. A krev? Jak výsměšné! Měli jenom polovinu společné.

A jak moc jsem mu ublížil, jak jsem ho zklamal a nedokážu mu pomoci, copak já mám být ten, před kým Andrej sklání hlavu, proběhlo mu myšlenkami a stále to sílilo. Chvěly se mu ruce a jeho puls dosáhl naprostého maxima. Sáhl si na krk bříšky prstů. Vnímal to. Jeho dar, instinkty. V ten moment naprosto přesně věděl, kde je skutečná pravda. Před očima se mu zjevil záblesk budoucnosti. Strach, smrt. Nic dobrého. To nesměl dopustit.

Otevřel oči a rozhlédl se kuchyní.

Dlouze se díval k brašně lékaře, kterou nechal položenou na židli.

Kdo je skutečně ten pravý?

 


Komentáře

1 Kik Kik | 26. února 2015 v 9:25 | Reagovat

Ansem odolaj svojmu duševnému pokušeniu klamať to sa asi nestane... nemal by sa pozerať na tu lekársku nechránenú brašnu a pritom... Andrej nikoho nemá myslím že aj keď sa bojí že bude Dima jeho brat bral by to inak keby sa to už stalo, to je ako keď niekto býva sám a nechce psa alebo mačku ale keď už sa k nemu nejaká zatúla predsa si ju obľúbi, je to iba prvotný strach, okrem toho ešte tam má Starosť  s veľkým S Damiána, ach jaj to bude myšlienok a káv kým sa toto vyrieši :) teším sa na ďalšiu kapitolu

2 kid-from-yesterday kid-from-yesterday | 26. února 2015 v 14:25 | Reagovat

Další nádherná kapitola. Mám všechny tři pořád radši a radši. A nakonec... takhle to přece muselo dopadnout, nebo ne?
Syhrael, málem se ti povedlo mě rozbrečet.

3 Miu Miu | 26. února 2015 v 17:52 | Reagovat

jdu si to přečíst ještě jednou, prtože jsem to projela tak rychle, že jsem pochopila sotva polovinu, ale už teď můžu říct... děkuju!

4 Karin Karin | 26. února 2015 v 21:50 | Reagovat

Nevím co mám vůbec psát jsem ráda že se Damián rozhodl pro Ansema ale je mi ´moc líto Andreje. :-(  :-)

5 flixo flixo | 26. února 2015 v 22:24 | Reagovat

jsem tu dennodenně, ale že tak kopneš do vrtule a po pár dnech se tu objeví další část, jsem si ani netroufala doufat! skvělé. :)
a víš, co je ještě skvělé? že jsem začala řvát už po přečtení první věty z kapitoly... nekecám ti! :D najednou se mi prostě spustily slzy a celé nervové vypětí jsem ventilovala kousáním se do prstu; tak silně, že mi tam asi ještě pár dní ten kousanec bude vidět. jsem vyřízená. každou větu z té první části jsem četla snad třikrát, jak jsem byla rozrušená a ještě přes slzy neviděla.
samozřejmě, že to Damián musel udělat. to by jinak nebyl on. on není ten, který se bez jediného dalšího ohlédnutí otáčí zády a odchází. ovšem myslím, že mi srdce přeskočilo jeden úder, když zůstaly dveře opuštěné a Ansem odešel. jenže Ansemovi se muselo to srdce naopak téměř tříštit... když plakal, myslela jsem, že to snad nedočtu, jaký emoční nápor to na mě byl. já toho kluka MILUJU ze všech tvých postav NAPROSTO NEJVÍC a myslím, že jsem to snad v tu chvíli prožívala s ním! úplně jsem se s ním ztotožnila. šílené... a vlastně ani tak šílené ne, máme oba naše duše v jistých ohledech podobné.
na Ansema to muselo být sakra moc. všechny ty bolavé a ubléžené pocity měl ještě umocněné těmi Andrejovými, které jasně a zřetelně vycítil. to jejich pouto mi stále bere dech. i přes to všechno, co se mezi nima stalo, jsou skoro jako jeden. rozdílní, přesto stejní. prostě Lisalimové. jedna rodina.

začínám se konečně trochu uklidňovat. takovýhle věci mi nemůžeš dělat.. :D cítím, že už to mezi nima třema může být jen lepší. bude to dlouho bolavé, ale čas rány zahojí, zbyde jen jedna vzpomínka v podobě citlivé jizvy, která začne postupné blednout.
trochu naděje mi dává i Andrej. velmi se mnou pohnul jeho přístup k Dimušovi. přeci jen k němu do té propasti, do které byl uvržen, dolehla ta informace, že Dimo bude jeho bratr a on se k tomu konečně začíná nějak stavit. myslím, že ten malý by mu mohl pomoci tohle všechno překonat. ovšem nejdřív musí Andrej trochu zabojovat se svou sebedůvěrou. věř si, Andreji, tak jako v tebe věříme alespoň my se Syhrael, čeká tě ještě velký osud. ;-)

co říct celá vyčerpaná závěrem? :D že jsem si v hlavě doslova skandovala, aby Ansem ta dvě slova, která se mu už skoro drala na jazyk, vyřkl a tím to vše již definitivně zpečetil. přemýšlím, zda se toho vůbec dočkáme... možná to bude tvým grandiózním finálem, mistrovský plán, jak za těma dvěma udělat velkou tlustou čáru s nápisem "a žili šťastně až do smrti". možná se jich nikdy nedočkáme, ani Damián ne. a ono je to vlastně jedno. nemusí být řečena, nemusíme je ani číst, stačí, že je cítíme mezi námi, každý svým vlastním způsobem.

6 MSK MSK | 27. února 2015 v 12:07 | Reagovat

Och tak šťastná jsem, ale i zároveň je mi líto Andreje, ale snad najde konečně spřízněnou duši mno ne? ... že jo ? ;-)

7 Zuzana Zuzana | E-mail | 27. února 2015 v 19:37 | Reagovat

Veľmi som chcela aby sa Maličký Ansemovi pomstil, aby aj on ochutnal bolesť z oklamanej lásky, ale keď to všetko prežíval a tiekli mu slzy, bolo mi ho neskutočne ľúto... A je mi ľúto aj Andreja. Ale stále myslím na to, že ho ešte čaká tá ozajstná láska, ktorá bude konečne taká silná, že vylieči všetky rany po Gríšovi a Damiánovi...
Dima bol zlatučký:D také divoké mláďa, zavolali mu dobrého lekára - vojenského ktorý by mal byť na boj navyknutý:)
Ansem chce zmanipulovať tie vzorky na testy??? Dúfam, že to neurobí. Chcela by som aby bol Dima Andrejov brat a aby zostal s ním. Andrej k nemu bude vždy dobrý a nežný:)
Ďakujem za krásnu kapitolu♥

8 flixo flixo | 27. února 2015 v 23:21 | Reagovat

[7]: ty jo, mě to vůbec nedošlo, co tím Ansemovým dlouhým pohledem na brašnu chtěla Syhy říct. :D to se trochu stydím, prakticky podstata celýho dílu. už jsem byla asi prostě moc v háji. :D
tak že by fakt chtěl výsledky falšovat? ale proč? co by z toho hergot měl? já jsem už několik kapitol přesvědčená, že je Dimo Andrejův bratr a tečka. prostě podoba nelže. schopnosti může mít v rodině přeci kdokoliv... nebo naopak, že by cítil, že je s Dimem spřízněný a chtěl by je zmanipulovat, aby patřil k Andrejovi..? nebo se tím chce jen sám ujistit, že je opravdu z linie Nikolaje? Andrej tím každopádně dostane další šanci na lepší život. zaměří se na malýho, přestane myslet na city k Damiánovi, na křivdy Ansemovy, dá si život do pořádku, srovná priority, vyléčí si srdce, aby ho mohl konečně na dlani nabídnout tomu pravému... prostě musí být Andrejův, jedině tak to dává smysl. jinak by to byla zase další komplikace.

ach jo, už nad tím zase moc přemýšlím a špekuluju, potřebovala bych nutně další díl, jinak se mi zavaří mozek a sepíšu tu ještě tři další litanie v komentářích. :D a všichni mě tu začnou nesnášet. :D

9 Zuzana Zuzana | E-mail | 28. února 2015 v 19:42 | Reagovat

[8]: náhodou, ja tie Tvoje litánie čítam rada:) máš úplnú pravdu, presne tak som si to predstavovala, že Dimo bude pre Andreja niečo, čo mu dá zmysel života. Ansem má Damiána:) som neskutočne zvedavá ako sa to ešte zamotá a aké muky pre nás slečna autorka pripravila.

10 Syhrael Syhrael | 28. února 2015 v 19:47 | Reagovat

Já jsem taky moc vděčná za filozofické komentáře Flixo, fakt! :)) žádné krocení, ráda si he čtu a vážím si toho!!! :) teda samozřejmě! jsem hrozně moc vděčná a radující se z jakéhokoliv komentáře, ale číst si ty čtenářské myšlenky a prožitky mě fakt motivuje a posouvá. Proto to přibývá tak rychle :))

11 null null | 2. března 2015 v 21:41 | Reagovat

ahhhh, toľko fluffu, to moja duša potrebovala

12 insomniac insomniac | 3. března 2015 v 16:30 | Reagovat

Tak, teď jsem přečetla asi naráz tři kapitoly,k teré se tu nakupily. Viním ošklivé laboratorní protokoly, že mi sežraly tolik času! :D
Také doufám, že Dima bude Andrejův bratr. Myslím, že si někoho zaslouží a Dimuška (hrozně se mi líbí tahle zdrobnělina) by ho určitě dokázal dostat na veselejší notu.
A mimochodem, čím více čtu, tím více se utvrzuju v tom, že Petrohrad je pro mne nevyhnutelný :) Vysněným cestovatelským místem byl i předtím, ale teď už je to nutnost (a doufám, že tam jsou kavárny se zlatými dorty na každém rohu!).

13 flixo flixo | 3. března 2015 v 23:30 | Reagovat

[12]: chtělo by to udělat nějaký hromadný zájezd. nebudeš Syhy organizovat? :D :D  :D :D :D průvodcovat po kavárnách se zlatými dorty a marmeládami zalitými kapkou čaje by nám mohly místní kokety... :D

14 insomniac insomniac | 4. března 2015 v 8:55 | Reagovat

[13]: Ooo, no to by byla paráda :D (chci jednu koketu s sebou domů - jako suvenýr!)

15 Liina Liina | 4. března 2015 v 12:51 | Reagovat

Syhý, ty jsi génius. Ale vážně. Strašně moc se mi líbí, že povídka nabrala takovou duševní hodnotu. Že člověk nejen prožívá silný příběh, ale také musí přemýšlet. Nad osudem, životem, nad sám sebou.
Musím to jít rozchodit a rozjímat :) 8-O

16 Clowers Clowers | 6. března 2015 v 9:00 | Reagovat

Vlastně se mi čím dál mín líbí představa Andreje s Jakubem, myslím že Andrej není ten který by se měl o někoho postarat, ale ten o kterého by mělo být postaráno.

17 K. K. | 6. března 2015 v 13:52 | Reagovat

[16]: Aj mne to miestami tak príde. Ale Andej nás určite prekvapí. :3 V Saltaríne pôsobil tak.. chladne, neprístupne. Jakub ho trošku rozveselí, oživí.. ;-)

18 flixo flixo | 6. března 2015 v 21:03 | Reagovat

[16]: taky jsem proti... Syhy si to pěkně zavařila. :D
ale na druhou stranu musím uznat, že jak působil v Saltarïně se mi líbilo. jen je mi líto, že za jeho přístupem stálo tolik zlých a nepříjemných událostí. otec, jeho výchova, první zkušenosti s muži, Griško... Damián zasadil asi největší ránu ze všech. pořád napnutě čekám, jak se ještě vyvině situace s Dimuškou, to bude asi ten poslední hřebíček.
jsem už šíleně natěšená na jeho příběh, tak doufám, že opravdu příjde. :) to by byla jinak hrozná podpásovka. :D a tajně doufám, že bude minimálně první polovinu povídky tak tvrdý a nepřístupný, jako působil v Saltarïně. to mě dostávalo hrozně moc do varu (přesně to taky miluju na Ansemovi). :) Jakub ho možná trochu rozehřeje, ale pořád ho beru spíš jako tu odrazovku a ne jako toho pravého na zbytek života. prostě né takové neopeřené mládě, spíš někoho podobného jako je on sám. tak. ;-)
(koukám, že už fakt neumím psát normální komentáře :D)

19 M. M. | 10. března 2015 v 12:54 | Reagovat

"Jmenuje se Ansem a je můj"

To k té první části, k té druhé se zatím nemůžu úplně dobře vyjádřit, protože nevím, jak bude pokračovat, těším se až to zjistím!

A to s Andrejem je špatné, ale nelituju ho, protože vím, že ho v tom nenecháš a brzy svoje štěstí najde.

20 Syhý Syhý | E-mail | 11. března 2015 v 23:36 | Reagovat

Mrzí mě, že to tak dlouho trvá, máme v pekle spoustu práce, ale pospíším si fakt už :))

Díky moc za komentáře!! <3

21 michal michal | 13. března 2015 v 4:18 | Reagovat

Ďakujem Syhý :)Pre teba sa vzdám aj nebeských výsad. Stanem sa padlím anjelom, len aby som mohol čítať viac a viac lásky, dotykov, mazlenia, bozkov a sexíku... :)

22 Kay Kay | 29. března 2015 v 4:20 | Reagovat

<3 <3 <3 <3 <3 Vitaj späť. :-3

23 anjel anjel | 29. března 2015 v 20:40 | Reagovat

ahoj :-)

...už som sa chcel isť do pekla pozrieť čo sa deje :D

24 Zuzana Zuzana | 1. dubna 2015 v 23:00 | Reagovat

Tentokrát som vydržala neotravovať Ťa a trpezlivo čakať na Tvoj návrat, ale poštové holuby som už mala takmer naštartované:) Som veľmi rada, že si zase tu.

25 gabika gabika | 5. dubna 2015 v 23:15 | Reagovat

..ja len ze zatial trpezlivo cakame :-x :-D

26 turbo turbo | 6. dubna 2015 v 0:12 | Reagovat

Pomaly ďalej zajdes 8-)

27 DANIEL DANIEL | E-mail | 10. července 2015 v 15:53 | Reagovat

měl obrovskou Bust-up s mým
partnerské Vanessa, zavolala matce
v slzách, ona řekla, že by mohla pomoci, jsem
musí přiznat, že jsem byl velmi, velmi
skeptický, ve skutečnosti jsem si nemyslel, že bude
zavolat zpět, ale to bylo jen pár
dny, kdy zavolala a zeptala se, aby
přišel, mluvit, a mluvili jsme o
hloupé nedorozumění a ona
zahnutý mě s plazivý
Kněz ..... se ukázalo, že nebyl, jeho a já jsem kontaktoval
vysvětlil ... poslal mu někteří
Fotky Vanessa .. ..4 dny později Vanessa
zaklepal na mé dveře, s úsměvem
jako ... ..its byly šílené rok, a my
jsou stále spolu ... to bylo vlastně
skvělé, jsem velmi doporučuji
služby, to je opravdu silný, a on
také dělá vše, co vypadají kouzla,
runy,
rituály,
modlitba,
meditace, atd.
opravdu funguje, pokud chcete, můžete zkusit

[Http://joyofspirituality.webs.com]

Opravdu jsem se zadlužil k němu.

Duševní četby. Výkonný láska a vztah Insight. Inspirativní intuitivní četby které vám pomohou najít svou spřízněnou duši. Přesné odpovědi se dá nahlédnout a jasnost o jakékoli otázce aktuálně zabývá. Mám více než 20 let zkušeností jako psychické médium a spiritualista. Mohu odstranit negativní energii, které vám pomohou s vaší vlastní duchovní cestě. Mohu vás naučí správně meditovat během několika minut. Byl jsem pomáhat lidem po mnoho let. Pomáháme lidem znamená všechno me.Ever divit, co je za závojem? Svět ducha je zde, aby nám pomohli, veď nás, jak žijeme své životy v tomto fyzickém světě. Pokud jste v nouzi duchovního vedení o minulosti, současnosti nebo budoucnosti; nebo pokud jste ztratili někoho blízkého k Duchu a bude s nimi komunikovat dovolte mi, abych vám pomohl s dokladem o přežití. Jsem praktikující médium dává důkaz o přežití na Spiritualist církví a trénovali s některými z nejlepších médií v Torontu a od Británie oba tady v Torontu a ve Velké Británii. Používám obě své psychické a střední lodi dovednosti při nabízení vedení ze světa ducha, aby vám pomohl s výzvami života. Jak víme, jsme duch je s lidskou zkušenost. A nakonec, my se všichni vrátí z doby, kdy, odkud jsme přišli.
Zavolejte ještě dnes na bezplatnou psychický čtení. Zjistěte si, zda ta, kterou milujete, je pravdivé nebo nepravdivé? Kdo jste přátelé a nepřátelé podle názvu. Pokud máte obavy zmatený nebo nešťastný přes lásku, podnikání, manželství, zdraví, práce, úspěch mohu pomoci nebo poradit ve věcech všechny života

usilovat mě na priestmaniosuxsex na [gmail] .com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama