Sibiřské noci - 23.kapitola, část 1

14. dubna 2015 v 14:42 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN
Ticho, které se rozlehlo domem Lisalimů, bylo předzvěstí významného zlomu v historii celé rodiny. Skutečně tu nebylo nic, z čeho by se dala čerpat síla, žádná vzpomínka nevedla k něčemu podobnému. Jako by najednou ani nebyla žádná jejich historie, jen meziprostor - tady a teď, naprostý přelom v jejich životech.




Vladan a Nikolaj nepřímo dokázali svým synům, co je to rodinné pouto, neboť zůstali při sobě. Hráli šachy několik hodin a u toho si povídali. O světě, o filozofických otázkách i zcela odlišných realitách. Často se jeden z nich rozesmál a druhý cosi zabručel, že zůstal nepochopen, ale takové momenty je stmelovaly ještě víc a ve vzduchu visela předzvěst uklidnění, ať již záležitost dopadne jakkoliv. Jako by se oba dva smířili s tím, že otcem je ten druhý z nich, a tak je to správné. Nakonec k večeru ještě toho dne, kdy je navštívil lékař, se odebrali do pánského salónu ve středu Petrohradu, aby se potěšili a dle Vladanových slov "zahnali Běsi", nad čímž se zejména Ansem ušklíbl.

"Pro ně je to de facto snadné, k chlapci nemá pouto ani jeden z nich, vytvoří se až v momentu, kdy si budou jistí jeho krví - takhle to u nás prostě chodí," vysvětlil Ansem Damiánovi, když na chvíli spolu osaměli v pokoji.

Dimo odešel na procházku - s Andrejem. To byla další naprosto fatální věc, která vznesla světlo do jinak podivné situace.

Andrej se nejdříve na několik hodin, kdy otec se strýcem hráli šachy, zavřel u sebe v pracovně. Jako by mu došla trpělivost z celé téhle vášnivé hry. Jako by už pozbyl síly a vzdal veškerý boj. Avšak - bojovalo se vůbec? Najednou si nebyl jist ani svým vlastním jménem a kdejaká myšlenka, kterou měl, se obrátila proti němu jako zuřivé zvíře a snažila se ho pokousat.

Nebyl schopen soustředit se, jen seděl v křesle, kouřil nebo pil. Nic z toho mu nepomáhalo, ale uznával, že je to velmi dekadentní způsob, jak se vyrovnat se všemi starostmi. V podstatě si nevěděl v tu chvíli rady ani se svojí vlastní existencí. Měl dojem, jako by se propadl hluboko do svého podvědomí, kde byla obrovská duševní zima, démoni, co se drali z bažin všech černot, jež prožil za celý svůj život. Zkurvené dětství, křik otce, dlaně muže, kterého tolik miloval, a jenž se na něm dopustil bestiality. Všechna jeho rozhodnutí, co spáchal i nespáchal. Právě ta, která nespáchal! Cesty, po nichž se nevydal a mohl. Náruče mužů, které prostřídal v marné touze dojít spasení za svůj tehdejší hřích. Najít věčnou lásku. Mrtvý Gríša a jeho výsměch, protože ho miloval, příliš miloval a nebylo mu naděje. Sahaly po něm slizkými rukama, byly pod křeslem, na stěnách všude -… stíny, které vrhala lampa a několik svící, dostávaly fantaskní tvary. Zavřel oči, a to byl moment, kdy uslyšel jejich hlasy. Zcela zřetelně se ho ptaly, zdali se cítí vinen za své srdce, které se mu během momentu vymklo z rukou. Připadalo mu, jako by se provinil obrovským hříchem, jako by spáchal nějaký těžký zločin, pošpinil nadlidskou bytost jen tím, že se opovážil ho milovat -… Damián. Jeho myšlenka, dojem, imprese. Jeho naděje, která mu nebyla souzena. Cítil uvnitř sebe nečistou, hrubou věc, která ho stravovala nesnesitelným žárem. Nemohl proti tomu svést vůbec nic, jak moc to bolelo, a jak moc tomu nerozuměl.

"Zešílel jsem-…?" Pomyslel si zoufale a položil hlavu do dlaní. Dlouze se nadechl, až zasípal a jeho tělo se otřáslo pláčem. Tak syrovým a nelidským pláčem, naprostou bezmocí a strachem, že i to, jak tu teď sedí osamělý, je něco, čím zcela pohoršuje celý svět a měl by spáchat utopení nebo jinou sebevraždu, aby se už nikdo nemusel na něho dívat. Celý svět se mu vysmíval za jeho naivitu, měkkost a citlivost. Nebylo živé duše, ke které by se v ten okamžik mohl schoulit a nechat se pohladit jako malý chlapec, kterým kdysi byl a o všechna ta pohlazení ještě stál. Teď už ne, teď už neznamenala vůbec nic -… bylo to prostě příliš úplně všechno, i prosté nic by jej dokázalo popálit. Ticho.

Přesto měl pocit, že cítí něčí dlaň, jako by opravdu někdo malými prsty spočinul na jeho vlasech, zlehka se jich dotknul, chvěl se a slyšel ho oddechovat, protože se k němu přitiskl. Byla to vůně jako žádná jiná, jakou ještě nikdy necítil -… povědomá. Jako domov, lidské teplo čisté vroucné duše. Úplně se tomu poddal a škvírami mezi prsty se podíval, který přelud se zhmotnil z jeho fantazie, aby ho přišel politovat a hned vzápětí se mu vysmát.

"Co ty -…" Zamumlal a zavřel oči. Sklouzl dlaněmi na svůj klín, několikrát sebou ještě škubly, než zůstaly napjaté.

"Bojím se sám nahoře." Zašeptal chlapec a pohlédl k pootevřeným dveřím. Upřel na Andreje podmanivé zelené oči, které vypadaly tak vlídně a chápavě, jako by poznaly všechna tajemství světa, jen o tom chytře mlčely. "Proč pláčeš? Máš také strach být sám? " Zeptal se Dimo znovu a zasmál se tak něžně, bezelstně a dětsky radostně, že kdyby to nebyl on, chlapec nenáviděný svojí matkou a přinucený žít v největší bídě a utrpení, jaké si člověk mohl představit, snad by působil drze a zle, ale v tom jeho celkovém vzezření bylo nekonečně mnoho něhy a pochopení a vůbec to nebylo nevhodné, ba naopak, rozpustilo to v momentu všechny ty démony, až se Andrej ohlédl po stěnách a marně hledal jejich škleby. Nějaký zázrak. Jak velikou moc měl tenhle malý chlapec? Neuvěřitelné. Neodpověděl mu, ale položil mu ruce na ramena. Kouzelné.

"Proč se bojíš, Dimo a proč jsi nahoře sám? Kde jsou -... ti dva?" Myslel Damiána a Ansema, hříšné milence.

"Ansema zavolal jeho otec, aby mu poradil něco -... s hrou. Nerozumím, jak se hrají šachy, hrozně mě to nudí a nechápu to," vysvětlil mu Dimo a Andrej cítil naprosté duševní souznění s tím chlapcem pro tu chvíli.

"Damián je v kuchyni, pomáhá tam té ženě připravovat večeři." Dodal ještě Dimo. "A já jsem vlastně naštvaný na oba dva, protože mi Ansem slíbil, že mě vezme ven a pořád to odkládá, že za chvíli - potom, že jsem určitě unavený a vůbec -... já půjdu klidně sám!" Bojovně semkl čelist a vypadal hrozně silně, jako by skutečně šel - a přitom se bál být na chvíli sám. Byl dojemně oddaný a toužil po životě - prosté naivní přání. Jak ho v tu chvíli Andrej chápal, ačkoliv byl v podstatě ještě dítě, všemu tolik rozuměl a měl úplně stejné nenaplněné potřeby jako on - toužil nebýt přehlížen, být někým milován, vyběhnout ven do světa. Cítit, radovat se, existovat.

"A mně se už nebojíš, že jsi přišel?" Neodolal Andrej a trochu se zamračil. Všiml si, jak se Dimo hned plaše stáhl, sklonil hlavu a udělal krok zpátky. Pochopitelně, že strach měl, i nedůvěra jím třásla, přesto všechno přetékal touhou.

Andrej si v momentu vybavil důvěrný rozhovor s Damiánem, ta myšlenka mu nedala spát. Zřejmě na tom bylo něco pravdy a Dima to k němu skutečně táhlo - možná i více než k Ansemovi, když se od něho teď dokázal odloučit, protože přišel sám. Nesměl zklamat jeho důvěru, neměl právo na to brát mu sny a ubližovat mu.

Ten chlapec si to prostě nezasloužil a nemohl vůbec za nic. Za jeho zpackaný život a momentálně zlomené srdce. Nic z toho nebyla jeho vina - to oni byli vinní, že jej tolik let dopustili trápit.

"Dimo, neboj se mě," řekl mu tiše, vstal a natáhl k němu dlaň, aby ho pohladil po vlasech. Dimo sebou cukl a podíval se na něho smutnýma očima, jako by ještě stále nevěřil. Andrej vysloveně uhádl jeho vnitřní rozpoložení a nedůvěru.

"Můžeš jít ven se mnou, jestli chceš. Slibuji, že tě vezmu do přírody, k řece a do lesa a nechám tě, abys lezl po stromech a všechno, co by sis přál. Vezmu s sebou také psa, bude si chtít s tebou hrát, věř mi." Řekl mu najednou a uvědomil si, že se úplně nadchl pro to jít s ním ven. Zapomněl by určitě na všechny starosti.

Dimo se na něho překvapeně díval, trochu pootevřel ústa a přeci zavrtěl hlavou a úzkostlivě se ohlédl po dveřích a zacouval pár kroků - Andrej ho chytil za ruku. Chlapec vykřikl v čiré hrůze, že bude nějak potrestán za to, že něco provedl - ačkoliv nic neprovedl, možná právě proto, že nic neprovedl - nerozuměl v tu chvíli ničemu, jenom se strašně bál.

"Dimo, prosím tě-..." Zadrmolil Andrej zoufale a zmateně zároveň, uvědomoval si, že ho svírá v náručí hrozivě pevně, určitě nemohl skoro dýchat a musel mít obrovský strach, přesto znal sám sebe a své pocity v momentu, kdy jej nějaký muž takhle sevřel v náručí a nepustil, a po tu dobu, co sebou cukal jako rybka na suchu, ho konejšil, než se poddal a uklidnil - i teď se to stalo, po pár dlouhých minutách jeho vyděšených nádechů to vzdal a zůstal klidně stát, jako by ochromen tím, že ho slyšel šeptat své jméno a jeho prsty jej hladily po vlasech a nic tak hrozivého se vlastně nestalo.

Najednou se otevřely dveře.

Stanul v nich Ansem.

Vypadal malinko polekaně, jako by zaslechl ten tlumený výkřik.

"Tak tedy běž!" Hlesl Andrej a odstrčil chlapce od sebe, protože najednou také zmatkoval a nebyl si jist sám sebou.

Dimo se na něho chvíli díval, ohlédl se po dveřích - spatřil Ansema a spadl z něho všechen strach, rozběhl se k němu.

"Proč jsi šel za Andrejem? Chce být sám." Řekl mu Ansem, snažil se, aby to neznělo káravě, uchopil jej za rameno, aby ho rychle odvedl. Dimo se mu lehce vymanil, prakticky uhnul před jeho dotekem a zavrtěl prudce hlavou: "Ne, to nechce. Půjdu s ním ven!"

Ansem pohlédl přes chlapcova ramena na Andreje, který k němu byl zády a všiml si, jak se jeho shrbená ramena narovnala, jako by slova toho kluka pro něho byla nějakým lékem -... jako by v té beznaději, že nemá vlastně vůbec nikoho, zaslechl hlas spřízněné duše, která se přeci postavila vedle něho, i když ji odstrčil, i když ji nesmírně děsil -... Ansem pochopil podstatu všeho a přestože jej to vnitřně drásalo takhle se o Dima dělit, překonal to a nedal to na sobě nijak znát.

"To nevím, jestli tě Andrej s sebou vezme."

"Slíbil mi to! Už běž, ať můžeme jít! Vezmeme i psa!" Strčil do něho Dimo trochu malou dlaní a prakticky jej vystrkal ze dveří.

"Buď opatrný!" Napomenul ho ještě Ansem a dveře se mu zavřely před nosem.

Dimo se rozeběhl zpátky ke stolu, chytil Andreje za zápěstí, zlehka stiskl a naklonil se k němu tak blízko, jak jen to bylo možné, že se řasy skoro dotýkal jeho tváře.

Radostně se smál. Ta náhlá proměna od strachu přes nadšení byla pro tu chvíli všechno.

Jako bych se prohlížel v zrcadle, pomyslel si Andrej a úplně jej to omráčilo, fascinovaně na něho hleděl, vnímal jeho ruku a svoje srdce, které se celé chvělo v předzvěsti naděje.

Tak přeci se na světě najde někdo, kdo si namísto Ansema vybral mě, proběhlo mu hlavou, když ho Dimo vedl ke dveřím, protože se nemohl dočkat.

To bylo velmi silné uvědomění, útěšný prostředek s naprosto neuvěřitelnými následky. Když sáhl po dveřích - zadržel ho. Sklonil se k němu, vzal jej oběma rukama za tváře a políbil ho na čelo. Jenom tak zlehka a s čistě bratrským citem, u toho se usmál ještě, protože v tu chvíli pocítil radost, jakou si myslel, že už nikdy v životě cítit nebude.

Dimo si schoval obličej do dlaní, zčervenal a cosi rozrušeně šeptal. Opět jej to vystrašilo a narazil do dveří, jak utíkal pro svoji bundu. Nerozuměl tomu, ještě vůbec tomu nerozuměl, ale nebylo to podstatné, protože také byl v tu chvíli nesmírně šťastný. Z trochu jiných věcí než Andrej - jako hezké počasí a volnost jakou měl. Najednou se cítil zvláštně, milovaně, přesně jak každá lidská bytost potřebuje, aby mohla žít, a byl to dočista jiný pocit, než pociťoval v náručí Ansema. Chytil psa za obojek a vyběhl s ním na dvůr.

Andrej si přehodil přes ramena kabát, vzal vodítko do ruky a ještě se podíval do zrcadla. Viděl tam malého chlapce, který nechtěl být zklamán a toužil po někom, kdo by jej ochránil před starostmi světa a mohl by si s ním povídat. Nikoho takového neměl. Hleděl na sebe cize a ostražitě, protože pro ten moment si vůbec nevěřil, že by něco takového zvládl, kdyby se to stalo. Možná ano? Byla snad naděje? Dokázal by být dobrým bratrem? Nenadchl se pro něho teď jenom proto, aby zahnal osamělost? Samé nebezpečné otázky.

Podíval se nahoru ke schodům, kde stál Ansem s rukama zkříženýma na hrudníku a zlehka pokynul hlavou, jako by si četl jeho myšlenky a dával mu žehnání.

Andrej se na něho dlouze díval. Necítil zášť, ani závist, možná pouze bolest. Stále ho miloval jako nikoho na světě a nezlobil se na něho ani teď, kdy věděl, že mu vidí až na dno duše. Také znal jeho tajemství a některé myšlenky a teď zachytil jednu z nich, přišlo to náhle, nevěděl ani jak - Je tvůj, Andreji, můžeš si být jistý.

*

Pohled na Damiána, který seděl na posteli jako soška chlapce vytesaného ještě v antických dobách z růžového kamene, mu dodal lepší náladu. Přesto na něm zřejmě bylo poznatelné, že něco se uvnitř něho děje, neboť vnímavý Damián k němu starostlivě natáhl ruku. Ansem ho něžně pohladil.

"Kdepak je Dimo?" Zeptal se.

"Odešel s Andrejem ven." Odpověděl Ansem a posadil se na postel. Promnul si dlaněmi obličej a zůstal tak dlouho. Svěřil se mu s tím, co právě zažil. Vypadal z toho překvapený, a jakkoliv se snažil působit pohnutě a přejícně vůči Andrejovi, nedařilo se mu to zcela, neboť jej to hluboce zasáhlo. Ještě pořád i on cítil na chlapce nárok a nemohl se s tím smířit, i když se tolik snažil.

Damián pochopil, nicméně jej to překvapilo. Viděl Ansemovy rozpaky a přitom -... snad radost? Jako by bojoval sám se sebou a nad něčím horečnatě přemýšlel, něco jej dráždilo i uklidňovalo zároveň. Celý hořel rozrušením. Znovu vstal a přecházel po místnosti.

Tajemství nebo určitá myšlenka, něco skrytého pod povrchem.

"Jsem si úplně jistý, že Dimo je Nikolajův," řekl Ansem tiše a přitom to znělo nejistě. Sáhl si do vlasů a prohlížel se v zrcadle na skříni.

Damián nevěděl, co odpovědět, protože nic nebylo dostatečně vhodné, proto mlčel a pozoroval jeho neklid. Neznal jej takového.

"A tak je to správné." Dodal ještě Ansem pevně a gestem ruky naznačil, že o tom mluvit nechce, ani myslet o tom již nepotřebuje. Opřel se zády o toaletku a dlouhým pohledem spočinul na Damiánovi, který přikývl.

Dívali se na sebe. Propojení mezi nimi pomalu rozpouštělo psychické napětí a v konečném důsledku je ujišťovalo, že tu mají teď pouze sami sebe, to jak si přál jeden i druhý a když se to konečně splnilo, nemůže být vhodnější doba, než se z toho potěšit.

Dalo se předpokládat, že k tomu dojde, pokud na chvíli budou sami. Téměř to vyplynulo ze situace, jak Ansem najednou sáhl po dveřích, aby je dovřel a zamknul.

Damián ucítil známé zašimrání v podbřišku, tentokrát doprovázené také strachem. Nevěděl vlastně proč, bylo to jako by se ještě zcela neztotožnil s tím, že opět byli spolu. Celé se to událo tak zmateně a rychle a ještě nebyl připraven, aby se mu znovu tak intimně otevřel. Že to bude problém, pochopil v momentu, kdy po něm Ansem sáhl, aby ho políbil. Vymanil se mu a se skloněnou hlavou zhluboka dýchal. Nevysvětlí mu to, protože nerozuměl ani sám sobě.
 


Komentáře

1 Zuzana Zuzana | E-mail | 14. dubna 2015 v 20:42 | Reagovat

Som strašne rada, že Dima šiel za Andrejom a bol s ním keď sa trápil. Trochu ho rozptýlil a potom keď si ho vybral a poslal Ansema preč som mu bola neskutočne vďačná.
Damianovi sa nečudujem, že nie je ešte na milovanie pripravený. Ansem ho dosť ranil, to sa nedá len tak jednoducho zabudnúť...

2 Karin Karin | 14. dubna 2015 v 21:26 | Reagovat

Věřím že Dima z Andrejem si budou rozumět a Ansem by měl byt trpělivost moc Damiánovi ublížil. :-|

3 anjelik anjelik | 18. dubna 2015 v 23:00 | Reagovat

...ano, presne toto mi chybalo. Prekrasne, dakujem Syhy :-)

4 Kik Kik | 19. dubna 2015 v 9:45 | Reagovat

Už mi chýbali, som rada že Dima prišiel za Andrejom, potreboval to, keby bol ďalej sám iba by sa utápal a to by určite neprospelo.Podľa mňa je aspoň toto správne aby Andrej  tomto boji o surodenca vyhral, keď nedostal Damiána, to by znamenalo žeby zasa ostal sám a možno by ochladol ešte viac. :) Páči sa mi to idem hneď prečítať druhú časť :D

5 flixo flixo | 23. května 2015 v 11:40 | Reagovat

jsem si dala na čas, než jsem se sem vrátila. radši, alespoň mám nasysleno trochu víc čtení než jeden jedinkatý díl. kdo na to má ten milion let čekat, že. :-? :-P psát je zapotřebí, nu, ale číst taky. :)
hrozně mě zasáhl popis Andrejova stavu. ach, jak já mu rozumím. takovým stavem zoufalství a bezmoci už jsem si taky prošla. mít velké srdce a nemít ho komu dát... to je snad to nejhorší. že ho nikdo nechce. :(
když za ním Dimuško přišel.. to malé holátko prostě muselo cítit, jak moc je Andrej zraněný, když má Ansemův dar a Andrejovu krev. nakonec si myslím, že on bude ten pravý, kdo mu to srdce vyléčí. pokrevní láska. :) a až bude alespoň trochu zacelený, bude ho moc opět nabídnout někomu na dlani.
Ansem v mých očích stoupl ještě víc. jsem ráda, že se Dima vzdal, udělal to ve prospěch úplně všech. a také v ten svůj, však má Damiána, ten mu dá daleko víc. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama