Sibiřské noci - 23.kapitola, část 2

14. dubna 2015 v 14:43 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN

"Maličký-..." Zamumlal Ansem něžně a klekl si na postel k němu, vzal jej oběma rukama za tváře a díval se mu do očí, jako by v nich hledal všechnu ukrytou krásu světa. Byly úplně čisté bez hříchu. "Konečně jsme sami-… to nebudeme jenom tak. Alespoň chvíli -… jenom tě tak pomazlím, neboj se." Zašeptal a opovědí mu bylo jen cuknutí rty a dlouhý povzdech.




Trochu tě pomazlím, pomyslel si Damián a zavřel oči. Vkradla se mu na mysl představa jeho nocí, které trávil s laciným potěšením, všemi těmi děvkami, které posbíral na rohu petrohradských ulic a pelešil se s nimi navzdory jejich vroucnému citu. S tím se tak úplně ještě nesrovnal a zhoupl se mu žaludek. Zdalipak s nimi se - trochu mazlil? Jistěže ne. Týral je, mlátil, těšil se z jejich strachu a bolesti, z jejich ponížení a nulové ceny, jakou měli v jeho rukách, když se z nich stali hračky. Byli to chlapci jako on, také měli nějaké srdce a mnohdy byli hluboce nešťastní -… tak jím to najednou otřáslo, přišlo to jako vlna z Egejského moře, rozlilo se to po jeho těle a vystrašeně se od něho stáhl na druhý kraj postele. Natáhl před sebe varovně dlaň a zavrtěl hlavou.

Ansem na něho trochu šokovaně hleděl. Šíleně jej ta jeho nedostupnost vzrušila. Vyložil si to jako hru a sáhl po něm. Převážil ho na postel, přestože se zuřivě bránil. Ten chtíč po něm byl nesnesitelný a nedal se vůbec ovládat. Damián se vzepjal proti němu a kousl ho do ruky, která jej chytila pod krkem a přitiskla zpátky do polštáře. Nemohl dýchat, to sevření bylo pevné a dost bolelo. Zalapal po dechu a oběma rukama mu zoufale sevřel zápěstí. Nebyl zvyklý na takové jednání, ale neprosil o nic. Věděl, že mu doopravdy neublíží, to by nedokázal, protože by to znamenalo absolutní konec, přes takové selhání by se nedostal jeden ani druhý - snad právě proto to v něm vyvolalo jistou nebezpečnou smyslnost. Dráždil ho, provokoval, dlaněmi přejel od jeho zápěstí po paže a vklouzl mu prsty do vlasů.

Ansem se opíral rukou vedle jeho hlavy a druhou stále spočíval na jeho krku, který svíral tak pevně, až hrozilo, že tam bude mít modřinu nebo mu zlomí vaz, pokud silněji škubne. Damián cítil, jak se chvěje vzrušením a všemi instinkty, které s ním cloumaly a toužily s ním provádět všechny možné i nemožné nemravné, hříšné věci, nejenom prostý sex jako vybití živočišné touhy, ale úplně všechno nejtajnější, po čem toužil v hloubi duše a nikdy se neopovážil.

"Máš ze mě strach -… proč tak najednou? Nikdy jsem ti neublížil a nikdy bych to neudělal!" Zašeptal Ansem naléhavě, konejšivě a přitom velice rozrušeně. Teprve jako by si uvědomil, že mu svírá krk a povolil ten stisk. Opřel se oběma rukama vedle jeho hlavy, neodolal, probíral se pramínky jeho vlasů a Damián ztěžka oddechoval jednak z prožitého leknutí, jak se najednou ocitl úplně bezbranný a nesvedl s tím vůbec nic, ale také s ním cloumala obrovská touha po jeho něžnostech, silné náruči, polibcích -… nezáleželo mu v tu chvíli na ničem jiném a přesto byl jeho strach a zmatenost silnější, prosebně se na něho díval, jistě si neuvědomoval, jak neodolatelně v téhle pozici působí a jak neskutečně těžké pro Ansema je ovládat se. Vnímal jeho rty na čele, spánku a krku, putovaly po jeho pokožce s úplnou jistotou. Opájely se jeho čistou vůní, nadechl se jí se zavřenýma očima.

"Nedovolím ti to, budeš si mě muset vzít násilím." Zasyčel Damián a vnímal, jak jeho ruce, které mu svíraly zápěstí, povolují stisk. "Tak jako si bereš je, ty pouliční děvky, co se ti hřáli v posteli každou noc beze mě -… Svážeš mě? Zmlátíš? Budeš se dívat, jak mi teče krev, a prosím tě, abys přestal, jak mě to bolí, ale ty nemůžeš, protože už to neovládneš-... copak se ti dokážu ubránit? Ani oni se ti nebrání! Jaký je mezi mnou a jimi rozdíl v tuhle chvíli!"

Snad si ani neuvědomoval, co přesně mu říká, šlo to úplně samo z vnitřní podstaty jeho ublížené duše.

Ansemovy ruce jej úplně pustily a odtáhl se.

Klečel nad ním, olízl si ten zlý kousanec. Na to byl zvyklý, z toho si nic nedělal. To slova jej ale zasáhla jako meč. Zhluboka se nadechl a nic neřekl. Pohled měl divoký a nepřítomný. Vůbec nevěděl, co na to odpovědět, nebo ho zmátla násilnost obou dvou. Musel pryč, aby to nedopadlo špatně.

Postel se zhoupla. Vstal. Vzal si zapalovač pohozený na toaletce a bouchl za sebou dveřmi.

Trochu pomazlit.

Damián ležel na posteli a točila se mu hlava. Sáhl si na bolavý krk a položil si dlaně na oči, aby se schoval před vším. Nechápal, proč to vlastně udělal, zničil mezi nimi všechno možné krásné, co je tohle odpoledne mohlo znovu propojit. Jenomže to nebylo tak snadné. Cítil obrovský vztek, bolest, připadal si zneužitý tím, jak věrně na něho čekal. Najednou by to mělo celé být pryč bez nároku na jedinou omluvu? Měl by si to nechat líbit a těšit se z jeho něhy? Nemohli se vrátit tam, kde přestali, prostě to nešlo tak lehce.

Dostavil se teprve šok z prožitého leknutí, rozplakal se a nemohl to utišit. Navzdory tomu, jak prve cítil, že bojuje za správnou věc, za své právo, hrdost a postavení, teď dočista zmaten zaváhal. Proč jej odstrčil od sebe, když nechtěl nic jiného? Bojoval tolik, aby to získal.

Vybral si. Nelitoval?

*

Posadil se na kmen spadlého stromu, byla to najednou obrovská úleva ocitnout se venku, kde všechno žilo svým vlastním tempem, aniž by tomu někdo vyčítal, že je to špatně, nebo pomalu - nebo snad rychle?

U něho bylo všechno zvláštní a spíše pomalé. Měl rád čas a bral si jej na rozmyšlenou. Také se za ničím nehonil, nebylo to potřeba.

Přesto měl najednou pocit, jako by mu čas začal utíkat - přímo pod rukama mezi prsty a nedokázal ho jakkoliv zadržet, ačkoliv si to přál. Najednou vůbec nebyl jeho pán a čas si s ním dělal, co chtěl. I teď, jak tady seděl, vnímal, že proplouvá kolem něho, pospíchá a nečeká, dokonce na něho hledí s despektem.

Pozoroval chlapce, jak si hraje se psem, to jej kolébalo do podivného rozpoložení, kdy pociťoval obrovský klid a zároveň v něm všechno vířilo. Myšlenky, pocity a dojmy. Stále byl plný jedu a bolesti, to všechno plnilo prasklinu v jeho srdci. Mohl to očekávat samozřejmě, že k tomu dojde, bylo to absolutně jasné. Vyčítal si to, namísto toho, aby se s tím smířil. To se nedalo přijmout, muselo se to jen zahojit, aby jej to netrápilo méně. Měl strach, že prasklina ztvrdne na kámen a už mu nikdy nebude pomoci -… možná, že mu láska není souzena?

"Andreji, podívej, co jsem našel v listí!" Přiběhl k němu Dimo radostně. Pes dorážel na jeho sevřené dlaně a štěkal. Andrej psa napomenul a trhnul s sebou také chlapec, bojácný ze zvýšeného hlasu. Andrej ho pohladil a rozevřel mu opatrně dlaně.

V tu chvíli mu bylo, jako by někdo malý kousek praskliny v jeho srdci zaplnil něčím hřejivým, lidským. Usmál se, pohlédl mu do očí, jak radostné a živoucí byly v tu chvíli!

"To je přeci štěně!" Pověděl mu a malé klubíčko se zavřenýma očima a přikryté ocasem se vůbec nepohnulo, když na něho sáhl prstem. Ale bylo poznatelné, že dýchá. Štěně v parku, který patřil k jednomu rozpadlému zámku? Muselo být vyhozeno nějakým dítětem, kterému jej přivezl někdo darem z venkova. Ubohé zvíře se ukrylo v listí čekající na jistou smrt. Jaká náhoda, že bylo nalezeno, zásluhou psa Laudona, který i teď na něho dorážel čenichem a vrčel.

Jaká náhoda -… pomyslel si Andrej. To přeci něco znamenalo.

"Můžu si ho nechat?" Nadchl se Dimo a stáhl ruce k sobě, jako by to štěně potřeboval ochránit před možným - Ne, nemůžeš - které očekával.

Andrej přikývnul. "Ukaž mi ho," sáhl po něm a Dimo se bojácně odtáhl.

"Neboj se," naléhal Andrej a přeci mu štěně vzal. Když ho uchopil do dlaně a víc stiskl, najednou otevřelo oči, zatřepalo sebou a vykviklo. Laudon zavyl a Dimo se téměř rozeštkal ve strachu, že je mu nějak ublíženo a dorážel na Andreje.

"Ne, neboj se, nic mu neudělám, je vystrašené a hrozně zesláblé," zabroukal Andrej konejšivě a schoval štěně k sobě pod bundu. Tušil nejhorší, pravděpodobně zemře, ještě než dojdou domů, ale pro ty smutné zelené oči by udělal cokoliv.

"Potřebuje do tepla a trochu mléka, neboj se, doma se o něho postaráme," uklidnil jej a Dimo přikývnul, že tomu rozumí, ale rukou se dotknul jeho bundy, kde se rýsovala malá kulička.

Tebe nesmím zklamat, kvůli tobě to má smysl, proběhlo Andrejovi myšlenkami, vzal ho za ruku, druhou přidržoval štěně pod bundou. Pes kráčel po jeho boku shrbeně, pamatoval totiž všechna jeho tajemství, jejichž tíha byla i na dobráckou psí duši moc.

Dvě postavičky za chvíli zmizely v hlubinách nevlídného parku, ty jediné toho dne nechávaly za sebou příslib naděje.
 


Komentáře

1 Saline A. Saline A. | E-mail | 14. dubna 2015 v 15:28 | Reagovat

Tak trochu jsem očekávala, že Damián to nenechá jen tak, a i když bych řekla, že trocha drsnějšího sexu by jim určitě pomohla pročistit vzduch, jsem rozhodně ráda, že se Damiánek nenechal a kousal, tak to má být. Jen ať si potvora Ansem (i když mu fandím z celýho srdce wajfhwasbs) nemyslí, že mu všechno projde. To přeci nejde.

Ale mám obrovskou radost z Dima a Andreje. Mám pocit, že se mezi nimi tvoří nádherné kouzelné pouto, a to mě neuvěřitelně rozněžňuje.

2 Zuzana Zuzana | E-mail | 14. dubna 2015 v 20:53 | Reagovat

Damián to vyriešil perfektne, som rada, že dal najavo svoje sklamanie a svoj hnev. Ansem potrebuje pocítiť, že si s Damiánom nemôže dovoliť také hnusné správanie. Snáď mu to dôjde a pokúsi sa ospravedlniť sa.
Dúfam, že Dimov najdený psík prežije. Andrej mu ho zachráni:)
Veľmi pekne ďakujem za krásnu kapitolu.

3 Karin Karin | 14. dubna 2015 v 21:38 | Reagovat

Andrejovi a Dimovi držím pěstí a Ansem snad konečně pochopí že bez Damiána nemůže být a že mu musí přestát ubližovat netrpělivě čekám na další kapitolu. ;-)  :D

4 Miu Miu | 16. dubna 2015 v 14:25 | Reagovat

Tak tohle byla ale naprosto krásná kapitola. Andrej a Dimo se konečně našli a Damián s Ansemem? Kdo ví, jak to dopadne? Ale líbilo se mi to. Damián má vlastně pravidla velmi pdobná těm Ansemovým. Na příklad... nesnáší, když se někdo dotýká jeho věcí bez dovolení a prohrabává je. Nebo nevěru. Problém je v tom, co který z nich pokládá za nevěru... Co jsem tak pochopila, tak Ansem tohle bere jen jako uspokojení těla, ale ne jako nevěru. No, budu nad tím muset ještě hodně popřemýšlet... Měj se a děkuju za krásnou kapitolu :)

5 kid-from-yesterday kid-from-yesterday | 18. dubna 2015 v 2:21 | Reagovat

Mám přihlášenej odběr a pokaždý, když se mi v mailu objeví zpráva, žes přidala další kapitolu, rozjasní mi to den. Zvlášť, když jsem se na tuhle část tak dlouho těšila. ^^
Jsem moc ráda, že k sobě Dimo s Andrejem konečně snad našli cestu. Andrej je podle mě přesně ten typ člověka, kterého Dimo potřebuje, i jemu samotnému by jistě pomohlo mít u sebe někoho, kdo na něj spoléhá. Doufám, že jim štěně neumře, přece jen, měli by toho o tolik víc, co by je spojovalo.
A miluju Damiánovu povahu, miluju i to, jak se věci komplikují. A věřím, že Ansem se svého Damiána jen tak nevzdá.
Zrovna jsem dočetla a už nutně potřebuju další kapitolu. Tvoje povídky jsou drogy. (A ten obrázek v záhlaví je dokonalej.)

6 ii ii | 18. dubna 2015 v 10:46 | Reagovat

hm, dočítané, hlava utriedila hrdinov do "šuplíkov" - Dimuško a Andy životom zlomení anjeli, s nádejou v krídelnom perí a anjelom sa nádej predsa plní! ;-) Ansem, Ansemík, Semík, Semínko, SEME - padlý čert, alebo diabol, až do krajnosti skúšaný, Osudom... lenže má dušu poloanjela ( si myslím ), preto nekonečný boj v sebe o zmysle života, odhadujem jeho trápenie v dimenzii "Maličký" na pekných pár svetelných rokov :-?
a napokon Damián, to čisté kohútie stvorenie s náhľadom oči lane a srdcom leva! Kričím mu do textu: "Daj pocítiť drápy odvety, zmoč čumák Semeho v pomste, nech vie!!! Nech premýšľa zas a znova, nech ho párujú výčitky a duša utpenia milovaných skuvíňa bôľom!!!"

Ach, Syhy! Ty "autorská saň"!! Som zahľadená do tvojich myšlienok a preto si šľahnem dúhu do žíl spolu s koketkou v záhlaví, nechám sa opájať fantáziou... lenže k tomu naliahavo potrebujem Tvoj text!!! :-(  :-P

Píš... prosím a my zasa prídeme...

7 Kik Kik | 19. dubna 2015 v 9:57 | Reagovat

šteniatkooooooo!!! BUDE ŠTENIATKO!  :D To je krásne :) Bože uplne som sa rozplinula! :D:D Ale čakala som to od Damiána, lebo také to vždy príde, po jednej vojne príde tá, ktorá bola dlho držaná v sebe, Ansem si to z jednej strany zaslúžil ale na pochopenie je jasné, že mu nechce ubližovať tak to radšej robí druhým...  No to ešte uvidíme kto prvý ustúpi ale zrejme obaja naraz. :) Nech si to vyriešia medzi sebou už a  nech ťa nechajú napísať to! :D

8 flixo flixo | 23. května 2015 v 12:15 | Reagovat

prej "trochu pomazlit", se ten Ansem asi zbláznil ne? :D fascinuje mě, že ani po té dlouhé době pořád neví, jak na Damiána jít. vždycky se na něj vrhá, jako na ty pouliční kurvičky a diví se, že je odmítaný. i holubi se učí rychleji, než on. je blázen, když si myslí, že po tom všem mu zhrzený Damián skočí tak lehce do postele. a začíná mě tím rozčilovat, musím se Damiho prostě zastat. už si jeden druhého vybrali, zpečetili tím svůj osud, není přeci kam spěchat. musí si mezi sebou obnovit důvěru. Damián to neudělá jen proto, abysi Ansema udržel, ale proto, že už mu konečně uvěří, že ho citově nezklame a smíří s jeho povahou. ti dva by spolu potřebovali víc mluvit, jen tak se vzduch pročistí. a né, aby za sebou Ansem pořád třískal dveřmi. ach jo, bolí mě z těch dvou srdce. potřebuju pro ně ten největší happy end na světě. dokážeš to, Syhy?

a vůbec, já věděla, že Andrejovi začne pomalu srdce hojit Dimo. jojoo, je to tak. :) mám z těch dvou strašnou radost. ještě chvíli a bude Andrej připraven na novou lásku. nemůžu se dočkat. strašně se těším, co (a koho!) pro něj připravíš. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama