Sibiřské noci - 24. kapitola

10. května 2015 v 19:19 | ﯤyhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN
Величайшее умение писателя - это уметь вычёркивать.
Кто умеет и кто в силах своё вычёркивать,
тот далеко пойдёт.


Psát je potřeba. Brzy příběh o Andrejovi! :)) Jak před pár dny vtipně poznamenala moje matka, když mě navštívila a viděla všude papíry, listiny, knížky - na Titanicu už začali hrát. Taková je teď moje situace. Dohnaly mě všechny povinnosti, které půl roku odkládám, proto tyhle kurevsky dlouhé pauzy, také mě to mrzí, ale snažím se -... snažím! Ona prostě musí být inspirace, nálada, rozpoložení - potom to jde samo. Kdo trochu píšete nebo vůbec děláte jakékoliv umění, jistě mě chápete.

Užívejte! ♥

S.

P.S.: Navštivte také Kik, pokud si chcete hezky počíst. Je skvělá prostě :)) Děkuji jí za všechnu podporu a důvěru.



Po příchodu domů Andrej zamířil hned do kuchyně. Rozepnul bundu, vyndal malé klubíčko a položil jej doprostřed stolu na jeden ze šátků, které tu zapomněl Ansem. Štěně se ani nepohnulo, bylo zřejmě už mrtvé. Pes Laudon si opíral čenich o hranu stolu a smutně se díval.
Andrej si jen povzdechl. Co se dalo dělat. Alespoň jej tam nenechali uboze v listí. I to je život. Podíval se na Dima, který pochopil a oči se mu zalily slzami. Pohladil ho a konejšivě na něho promluvil.
"Počkej, zkusím zavolat Ansema, aby se na něho ještě podíval," slíbil mu, přestože věděl, že je to dočista marné. Byl zachmuřen a velmi se jej to dotklo, protože chtěl chlapci působit jen samou radost, ne být příčinou jeho dalších traumat. Skutečně musel být prokletý -… udělal jen pár kroků po schodech, slyšel Dimův hlas, volal ho zpátky, a také štěkot psa. Navíc bouchly vchodové dveře, někdo se vrátil. Andrej se u kuchyňských dveří srazil s Ansemem.
"Našli jsme štěně," pověděl mu dočista chladně. "Je asi už mrtvé."
Ansem na něho hleděl nejistě, jako by se hned nedokázal orientovat. Vypadal pohnutě a hluboce zamyšleně. Andrej ihned pomyslel na to, že se někde toulal sám. Pohádali se s Damiánem? Nevěděl, proč na to vůbec myslí a proč by jej to mělo zajímat. Tuhle bitvu prohrál. Vešel do kuchyně a spatřil malý zázrak - Dimo držel štěně v náručí. Mělo otevřené oči. Snaživě ho hladil a tisknul k sobě. Jeho ruce přitom působily nezvykle napjatě, silně, vůbec nepřipomínaly ruce dítěte jako spíše mladého chlapce, dle naběhlých žil na hřbetech prstů. Už na pohled z nich sálalo horko.
Tak přeci -…
Ansem se zasmál, pochopil to jako první. Vzácný dar. Přišel k chlapci a štěně mu vzal, ačkoliv se trochu bránil. Laudon na oba dorážel a štěkal, Andrej se vzpamatoval a napomenul ho.
"Takový malý podvraťáček, ten už ani nevyroste, je to nějaký ratlík." Zvedl Ansem štěně nad hlavu a prohlížel si ho, jak třepalo pacičkami. "Je to pejsek. Jak mu budeš říkat?" Sevřel štěně do náruče a hladil ho stále. Teprve u něho štěně naprosto ožilo, jako by došlo k zázraku a Andrej s úžasem sledoval tu proměnu.
Oni dva mají ten dar, jsou to bratři, není pro mě naděje, proběhlo mu myšlenkami a stál tam osamocen, jako by k nim nepatřil. Byl to zoufalý pocit, který v něm vyvolal obvyklé temno a chlad, kterého se tolik bál. Nemohl ani promluvit nebo dýchat.
"Piškot! Budu mu říkat Piškot!" Nadchnul se Dimo radostně a také štěně hladil. Zřejmě tomu malému tvorečkovi na pokraji smrti to lidské teplo, energie a obrovská síla, kterou mu svýma rukama předávali, udělal dobře. Začal pokníkávat a olizovat Ansemovi ruku.
"Má hlad a počůral mě." Řekl Ansem Dimovi a psíka mu vrátil. "Drž ho pořád u sebe, potřebuje lidské teplo. Andreji-…" Ohlédl se teprve na bratrance a usmál se na něho nadějně, že v momentu rozbil veškerou jeho nejistotu. "Měl by dostat trochu mléka. Zbylo od snídaně? Ty jsi náš odborník přes psy, já už tu nic víc nezmůžu."
Andrej nalil do misky trochu mléka, ohřál, nabral na prst pár kapek. Štěně jej do prstu několikrát hladově kouslo.
"Má určitě blechy," podrbal se Ansem ve vlasech a zacouval ke dveřím. "Myslím, že si vy dva už beze mne poradíte."
Dimo se po něm ohlížel, jako by si přál, aby se vrátil a neodcházel. Štěně však zabíralo veškerou jeho pozornost a také bojoval s touhou po Andrejovi, který pro něho byl hrdina - pověděl mu to a spadly z něho veškeré zábrany, přitiskl se k němu, jak byl zvyklý vůči Ansemovi, když mu projevoval náklonnost. Trochu tím Andreje překvapil, nicméně zaplašil jeho původní démony.
"Piškot je hezké jméno," řekl mu Andrej a celý ten pohled na šťastného chlapce ho upřímně rozněžnil. "Pomůžu ti se o něho postarat." Slíbil mu a Dimo s nadšením přikývl. Jejich pohledy, které se spolu střetly, byly odrazem skutečného souznění a pozoruhodného pouta důvěry, které se mezi nimi v ten moment utvořilo.

*

Čím blíže byl pokoji, tím více v něm narůstala nejistota a chlad. S každým dalším schodem se mračil víc a víc a věděl, že by se vracet ještě neměl. Stále to z něho nevyprchalo. Ta agrese a vztek, ten chtíč a nejsurovější temnota, kterou v něm Damián probudil. Snil o tom, jakou rozkoš mu působí, hrubě s ním zachází a přitom se potýká jen s toužebným vzdorem a lačností po jeho vášnivosti. Ale to se tak úplně neslučovalo s tím, co od něj Damián skutečně čekal, a co mu jednoznačně dávat ani nechtěl - nebyl přeci hoden takového zacházení. Byl výjimečný, zasloužil vše něžné, krásné, byl poklad a potřeboval, aby o něho někdo pečoval. Ne aby ho používal. Dával mu potěšení, jaké nezažil s nikým jiným - možná jen s Christianem ve chvílích unaveného souznění a teprve po vybití živočišnosti. Také Damián uklidňoval jeho duši, poskytoval mu bezpečí a něhu, jejíž potřebu by nahlas nikdy nepřiznal, ale když se tak stávalo, jihnul. Byla to snad nějaká přehlížená potřeba dítěte, které vyrůstalo s pocitem, že zabilo svou matku, kvůli němu zemřela, a tedy nemá už nikdy nárok po ničem láskyplném a mateřském, po milém úsměvu -… nemá právo být někým příliš milován a zahrnován horoucným citem navzdory svému chování. U Damiána věděl, že milován je. Ba přímo zbožňován. Chápal, že pro chlapce jeho charakteru a vyspělosti má jejich vztah obrovskou váhu. Viděl v něm několik věčností. Kdo by chtěl takové srdce zklamat -… snažil se proto, ale stále měl pocit, že se snaží málo a nedává mu to, co by chtěl a co by snad potřeboval. Ta nejistota poprvé přišla se stínem Andreje a zlomila se v momentu, kdy viděl také Damiánovo zaváhání. Pochopil, že něco tu přeci visí mezi nimi a dokonce by uhádl, co to přesně je. Damián si tím, že je také milován, jistý nebyl.

Otevřel dveře, možná až příliš prudce, což si v prvém okamžiku neuvědomil, až se toho sám polekal.

Blonďatý zázrak sedící na posteli sebou trhnul a zajíknutím se nadechl, položil si dlaň na hrudník a zavřel oči.

Jak jsi krásný, i když jsi plakal, pomyslel si Ansem. Byl roztržitý, nevěděl, co říci nebo udělat. Přešel k oknu a díval se ven, odhrnul trochu závěs. Slyšel, jak zavrzala postel. Stál za ním. Ansem sklonil hlavu a nahmatal jeho ruku, rozevřel mu prsty a prohlížel si tu něžnou, malou dlaň. Mohl se tvářit chladně a naštvaně nebo ho dokonce odstrčit, ale nemělo by to vůbec žádný smysl, naopak by se situace vystupňovala nad únosnou mez a vznikl by mezi nimi skutečně vážný problém.
Otočil se k němu čelem a uchopil jej za bradu. Díval se mu do očí a nic neříkal. Damián ten pohled vydržel, dokud neucítil na rtech jeho prsty, pootevřel ústa a nechal je, aby se dotkly špičky jeho jazyka. Zlehounka je kousl, že to působilo jako mrazivé zašimrání. Kolem jeho zorniček stále hrál ten překrásný vzdor.

"Damiáne," zašeptal Ansem a vklouzl prsty do jeho světlounkých vlasů, aby někam ventiloval vzrušenost, kterou mu způsobilo to svůdné gesto. "Víš, že mezi námi o sex nikdy nešlo, nevím tedy, proč bychom z toho měli dělat nějaký veliký problém. Oba dva víme, že to je jenom doplněk něčeho hlubšího mezi námi. Chci, abychom z toho měli potěšení oba, vždycky jsem se snažil-…"

Damián se zasmál a ustoupil o krok zpátky. Pokrčil rameny a povzdechl si, jako by právě slyšel něco, co jej opět pobouřilo a něha byla pryč. Hrdost a zarputilá bojovnost - ačkoliv zbraně už byly složeny - byly v momentu zpátky.

Ansem cítil, že jím samotným to lomcuje a musel se velmi ovládnout, aby po něm nesáhl a nepřitáhl ho k sobě zpátky, aby mu zcela jasně neukázal jeho místo -… protože bylo po jeho boku. Ne pod jeho koleny, jak miloval všechny ostatní chlapce. Potřeboval, aby pro tuhle chvíli byl silný a pochopil to.

"Já vím," hlesl Damián poněkud ztraceně. "Také se snažím dopřávat ti -… udělal jsem pro tebe vždycky úplně cokoliv. Jenže pro tebe je to pořád málo, když si musíš brát jinde. Je to pro mě nedůstojné." Dodal trochu nejistě a uhnul očima. To bylo hodně citlivé a použít to proti němu tak úplně nebylo fér, protože tu jeho mravní pravdu tušil.

"Cože! Nedůstojné!" Vykřikl Ansem najednou a vrhl se k němu, takže Damián udělal pár kroků zpátky. Stejně ho chytil za ramena, pevně je sevřel jako do kleští a přimhouřil oči. "Moc dobře to víš, že bych ti nikdy neublížil, nikdy bych to neudělal! Nemám tu potřebu s tebou dělat takové věci. Kdybych s tebou nakládal tak jako s každou pouliční děvkou, brzy by mezi námi byl konec. Nejsi přeci můj pouhý milenec - jsi něco víc. Vždycky pro mě ve všem budeš priorita. Nevím, proč ze mě děláš toho špatného, já nemám jinou možnost, dělám to pro svoje potěšení. Tebe se to jakkoliv nedotkne, pokud z toho nebudeš dělat zbytečné drama. To není láska!" Zavrčel a šel z něho skutečně strach.

Damián věděl, že je zle, protože na něho použil hanebnou věc. Uvědomoval si to, navíc to pochopil jako útok, přestože to tak nebylo myšleno. Ale jeho poslední věta stála za hřích.
"Láska říkáš?" Zašeptal a dotknul se jeho tváře. Vnímal tu rozrušenost, vztek a vyčítal si, že to dostal až sem, ačkoliv nemusel.
Ansem se na něho moment mlčky díval, poté ho chytil za bradu a políbil - opřel se čelem o jeho tvář a přitiskl ho k sobě. Damián k němu přimkl, objal ho rukama kolem krku a prakticky mu skočil do náruče, že instinktivně jej chytil pod koleny a váhou jeho těla, kterou nečekal, zavrávoral, udělal několik kroků k posteli a tam s ním praštil takovou silou, až měl strach, že mu prostě zlomil vaz. Klečel nad ním v úžasu z jeho náhlé vášnivosti a Damián překřížil nohy za jeho zády a stále jej držel rukama za týl, že nebylo možné mu vzdorovat. Bral to jako jednoznačné svolení a hned věděl, že musí okamžitě konat. Měl na něho takovou chuť a ten chtíč byl ještě vystupňován hádkou mezi nimi, že se musel několikrát zhluboka nadechnout se zavřenýma očima a představit si hladiny poklidného jezera, ve kterém by se utopil, kdyby na něho byl hrubý nebo mu příliš ublížil, ale Damián mu to vůbec neusnadňoval.
Zaryl mu prsty do ramen a kousl jej do krku. Jeho zuby byly jako jehličky nějakého promyšleného středověkého mučidla a působily mu trýznivou rozkoš. Ansem zavřel oči a nevnímal svět v tu chvíli, kdy se to v něm zlomilo. Prostě to nezvládl, když jej uslyšel zašeptat jednoznačnou pobídku - Chci také cítit bolest, jestli je to nejcennější, co ti můžu dát.
Neměl nic po ruce, čím by ho svázal, ale uměl si poradit. Rozhlédl se pokojem. Okno, závěsy. Vstal a škubnutím je rozvázal, takže se zatáhly a v místnosti se udělalo šero jako při bouřce. Dvěma prsty zvedl do vzduchu trochu zaprášený provaz se dvěma rudými střapci na konci. Poměrně dokonalé. Klekl si na kraj postele a beze slova ho k sobě přitáhl za ruce. Damián pochopil, že hladiny Ansemovy trpělivosti se nad ním zavřely a trochu zazmatkoval, když z něho serval tričko s tím protivným barevným kohoutem, který ho tolik dráždil. Damián bezmocně škubnul rukama, když se do nich začal zařezávat provaz. Zasyčel a zuby cvakl po jednom střapci, když jej polechtal na předloktí.
"Nekousej!" Pleskl jej Ansem konečky prstů po tváři a na poslední chvíli cukl rukou k sobě. Podíval se na něho přísně a sevřel dlaň v pěst. Damián si toho gesta všiml a rozzuřilo jej to pochopitelně, že by snad mohl být uhozen. Ansem mezitím udělal několik šikovných smyček na jeho zápěstích a obtočil si provaz kolem dlaně a pod prsty, že jej držel naprosto pevně. Vstal a zatáhl, Damián okamžitě začal syčet, protože provaz se mu zařezával do zápěstí a nutil jej kleknout si.
"Jen se cukej!" Okomentoval to Ansem uspokojeně a přehodil konec provazu přes čelo postele za jeden železný ornament, silou zatáhl, bezmocný zapištěl - stáhlo jej to na záda k čelu postele. Pochopitelně to bolelo, protože veškerou váhu jeho těla táhla svázaná zápěstí, ale o dost horší byla bezmoc, kterou pociťoval, a která v tuhle chvíli získala kouzlo vzrušené nejistoty, protože nedokázal odhadnout, co dalšího přijde.
Ansem zavázal provaz kolem postele, dal si pečlivě záležet a když s tím byl hotov, dopřál si chvíli, že nad ním klečel a velmi se mu to líbilo. Bylo to tuze snadné řešení. Ublížit mu tím doopravdy nemohl, navíc několikrát už se stalo, že mu ruce znehybnil hedvábným šátkem a posadil si ho na klín a kochal se tím, jak se snaží bez opory rukou jej nějak potěšit -… teď to bylo přeci jen dost surové a poznal na něm, že si není úplně jistý a jeho oči byly vystrašené.
Pohladil ho a čekal, co teď se bude dít.
Damián sebou škubnul, jak se snažil osvobodit, ale nic neřekl - neprosil, neprovokoval už ani. Šilhal nahoru ke svým svázaným zápěstím, hýbal prsty a ztěžka, naštvaně oddechoval - hned sklouzl pohledem k Ansemovým rtům a očím, najednou se protáhl jako kočka na vysluněném parapetu a usmál se. Laškovně.
Ansem si uvědomil, že mu spadl docela veliký kámen ze srdce a ten úsměv ho naprosto zklidnil. Přestaly se mu třást ruce a krev uvnitř hlavy už nepulsovala tak divoce, ani žádný hlas mu nešeptal jako obvykle - Zbij ho, zmlať ho, napij se ho - nic takového. To vědomí, že nemá strach, nebo jej alespoň nedává najevo, v něm rozpoutalo absolutní vášeň a touhu, obvyklou pro noci s Damiánem, ale tentokrát byla bohatší ještě o něco jiného, co by se nepodařilo žádnému jinému chlapci.
Láska, říkáš -…
Sklonil se k němu a líbal jej na pootevřená ústa, hrál si s jeho jazykem a pokaždé, když se na chvíli nadechl, usmál se, viděl jeho ruce, jak sebou cukají, protože se nemohly ztratit v jeho vlasech ani putovat po jeho těle, aby ho dráždily, že jim nakonec vždycky podlehl a byl to on, kdo končil poražen. Ne však tentokrát. Měl neomezenou moc, byl pánem celé situace.
Dvěma prsty sklouzl od jeho brady přes hrudník, břicho až ke kyčlím. Damián zavrněl, toužil po něm, po jeho rtech na své pokožce. Bezmoc, které byl vystaven, ho vzrušovala.
"Otevři pusu a nekousej!" Poručil mu Ansem a rozevřel mu třemi prsty ústa, když okamžitě neposlechl. Bylo to něžné, ale dostatečně důrazné gesto. Klekl si nad jeho hrudník, rozepnul si kalhoty a sundal tričko. Očekával, že bude vysloveně hladový, ale přeci jím otřásla ta lačnost, s jakou přijal jeho penis až hluboko do krku, že musel zavřít oči, aby to ustál a koutkem Damiánových úst se spustil provazec slin smíšený s pár kapkami jeho absolutní vzrušenosti, kterou zcela neovládal. Uchopil jej za týl a několikrát mu přirazil do úst, zaklonil hlavu a poddával se obrovské vlně rozkoše, která mu pulsovala tělem, když vnímal jeho obratný jazyk. Sál ho s požitkem a tlumeně u toho vzdychal. Mírně se od něho odtáhl, chtěl se totiž sám dovést k vyvrcholení a pocákat mu tu krásnou zpupnou tvářičku. Damián po něm ale dychtivě zalapal rty a nebylo možné odolat. Nechal ho tedy snažit se, probíral se prsty jeho světlými vlasy, ztěžka oddechoval, a co chvíli se opřel dlaní o rám postele, aby ho pevně sevřel a vydržel to ještě chvíli. Nakonec se tomu zcela poddal, vyvrcholil mu do otevřených úst a musel se odtáhnout, jak citlivým se stal, že mu jeho jazyk působil vysloveně bolest. Opíral se rukama vedle jeho hlavy, hleděl mu do očí a nemohl popadnout dech. Chtěl víc, však měl vždy slušnou výdrž na několik čísel.
"Udělej mi to!" Zašeptal mu Damián do ucha provokativně, když ho políbil na krk.
Ansem ho chytil za boky a jedním trhnutím obrátil na břicho, přetočil mu tak ruce, provaz se silně stáhl a chlapec vykřikl se zakloněnou hlavou. Položil mu dlaň na ústa a roztřeseně sahal pod něho, na jeho boky, zadeček, byl až rozrušen, že si zcela neuvědomoval svoji sílu. Neměl po ruce nic, čím by si usnadnil proniknutí do něj, ačkoliv se mu tak poddajně nabízel, spočíval na pokrčených kolenou a zoufale sténal, bylo dost nebezpečné vzít si ho jen tak, byl dost úzký. Naslinil si dva prsty a pokusil se do něho dostat, šlo to velmi zlehka, celé chlapcovo tělo se napjalo, vyšel mu vstříc, téměř se vzepjal pod tím příjemným pocitem, když druhou dlaní přejížděl po jeho stehnech a břiše.
"Pojď do mě -... tak dělej!" Zašeptal Damián nestoudně, jak mu vůbec nebylo zvykem, Ansem se pousmál pobaveně, tváří se otíral o jeho vlasy spokojeně a pomalu ho tak dráždil, i sám sebe, pouhým pocitem, že po dlouhé době se dotýká jeho těla a opět je pánem jeho rozkoše.
"Chci tě v sobě -... na chvíli alespoň!" Pobízel ho Damián a opřel se čelem o polštář, díval se na něho s přimhouřenýma očima, měl úplně červené prokrvené rty a jak zhluboka dýchal, stával se neodolatelným. Ansem se přes něho roztřeseně natáhl k šuplíku toaletky, hledal mezi zapomenutými rtěnkami, pudry a vlasovými ozdobami od lisalimských dam. Našel krém na ruce, což mohlo stačit, nic jiného se dělat nedalo. Sotva trochu rozetřel mezi prsty a dotknul se sám sebe, hlasitě sykl, byl příliš vydrážděný, nedalo se to vydržet, nezažil dlouho takový intenzivní pocit rozkoše, jako když do něho pronikal. Jako by to bylo úplně poprvé. Přidržel ho za boky, protože Damián mu přírazy vycházel vstříc, nedal se vůbec zvládnout, přestože měl znehybněné ruce, těžko si s ním poradil, aby mu neublížil. Věděl, že se mu to líbí, ačkoliv jej to muselo bolet, dostal se do něho příliš rychle a hluboko a ten svíravý tlak ho téměř připravil o rozum. Zaklonil hlavu a z plna hrdla do plic dostával vzduch. Také se zasmál, protože Damiánova touha zcela odporovala jeho prvotnímu odmítnutí. Teď by mu dovolil úplně všechno - klečel na kolenou, bříškem spočíval v polštářích a byl dokonale prohnutý v zádech, což by každého estéta donutila kleknout. Zápěstími se opíral před sebou a tvář si opíral spánkem o cíp polštáře, aby se na něho mohl dívat, ačkoliv co chvíli zavíral oči a ústa mu přitom cukla slabým zavrněním. Bylo poznatelné, že si to mimořádně užívá a mohl mu dát ještě víc, věděl, že to stejně nevydrží déle. Několikrát do něho zprudka přirazil, až se postel zhoupla a narazila o zeď, určitě se ta akustika musela rozeznít celým domem a všem do jednoho bylo okamžitě jasné, co ti dva si dopřávají. Využil jeho znehybněných rukou a hrál si s ním. Hladil jej po břiše, na stehnech, ale nedával mu víc, ačkoliv Damián uhýbal boky a snažil se dosáhnout penisem do jeho dlaně, byl vydrážděný, vztekle cukal rukama a pohazoval hlavou, učiněná radost. Musel si dávat pozor na sílu s jakou se o něho opřel, až jej doslova zalehl, líbal jej na rameno, do vlasů a vytěžil z toho celý ten čas, kdy po něm zběsile toužil a on byl tak zatraceně daleko -... té jeho vůni, tichým vzdechům absolutní slasti se žádný nevyrovnal, nikdo mu nemohl konkurovat. Dokázal s ním zázraky. Byl vyčerpaný, udýchaný a tep mu bušil ve spáncích, jako by měl každým oakmžikem zkolabovat - něco nevídaného na Ansema Vladanoviče. Rozvázal mu ruce od postele, měl je rozedřené do krve, všiml si, ale ještě s ním neskončil. Rozhodl se, že mu ten nádech submisivity, o který tak horlivě prosil, nechá pocítit. Obrátil ho na záda, prsty mu rozevřel ústa a podržel ruce nad hlavou. Volnou dlaní několikrát stiskl svůj penis a a uhýbal před jeho lačným jazykem, protože to přesně nechtěl, pobavilo jej to, tu dychtivost si v noci plně vychutná, ale teď mu postříkal obličej, tváře, bradu, díval se, jak zavírá oči a olizuje se - docela poslušně, musel uznat, že svoji roli plnil velmi dobře, to jej znovu vzrušilo a pár posledních kapek mu rozetřel po čele. Stále s ním nebyl hotov, ale ruce mu rozvázal, políbil jej na každé zápěstí a doslova vyjekl, protože Damián se přisál rty k jeho varlatům, jako by z nich chtěl dostat ještě jednu dávku. To se skutečně nedalo vydržet, několikrát to s ním cuklo - ještě by mohl pochopitelně, třeba hned, ale tentokrát by se vyvrcholení protáhlo na slušný čas, který teď tak úplně neměli a ještě mu byl něco dlužen. Stáhl ho na sebe, Damián se na něho zcela ochotně posadil, opřel se rukama o jeho hrudník, doslova do něj zaryl prsty a přes rameno se ohlížel mlsně, protože zadečkem se otíral o jeho penis, snad zadoufal, koketa lstivá, že ještě jedno kolo z něho přeci jen vymámí a konečně bude mít obvyklou volnost, na kterou byl vždy zvyklý. Ansem si to moment užíval, bylo to příjemné, ale cítil, že jej to vzrušuje až příliš, přejížděl dlaněmi od jeho ramen přes pas, boky až na stehna a mezi ně především to byla jeho odveta. Teprve si uvědomil, že Damián na svůj věk a tělesnou konstituci není úplně špatně vybaven, v téhle věci se mu věnoval docela rád. Chvíli ho jen tak dráždil rukou, nechal ji volně na břiše a těšil se z jeho pokusů do sevřené dlaně přirážet. Užíval si to s obvyklou rozkoší a úplně se na to soustředil, že když do něho pronikl i dvěma prsty, s uspokojením zaznamenal, že je stále nádherně uvolněný a překrásně horký. Chlapec se vzepjal v kolenou a dlouze zasténal, jako by každým okamžikem měl vyvrcholit. Přitáhl si jej blíž k ramenům, aby na něho dosáhl a vzal jej do úst. Věděl, že ho tím odzbrojil, protože pusou mu to nedělal často, navíc aby byl navrchu. Vlastně málokdy narazil na chlapce, kterému by chtěl tu rozkoš dopřát, většinou myslel především na svoje uspokojení, to bylo prvořadé, ale Damián byl výjimečný po všech směrech a chtěl ho hýčkat, a že to byla vysloveně slast i pro něho. Nevydržel to dlouho, po několika minutách jej musel obejmout oběma rukama kolem pasu a podržet pevně v ústech, aby se mu nevycukl, několikrát vykřikl a když ho konečně pustil, odtáhl se trochu a penis položený na jeho dlani stále cukal a mezi prsty teklo Ansemovi na břicho. Byl poražen a přesto vítězný. Třásla se mu kolena a jeho tělem se probíjely silné impulsy rozkoše, kterým se poddával se smyslností sobě vlastní. Nemohl se uklidnit. Byl neodolatelný. Ansem se zlehka zasmál, otřel si hřbetem ruky ústa, protože mu dost skončilo na tváři, když se mu konečně vyškubl, sevřel jeho dlaň do své a přitáhl ho k sobě. Hladil ho ve vlasech a na zádech. Chtěl ho na chvíli vnímat až těsně u sebe a být s ním propojen - ale dalekosáhle jinak než když si ho tvrdě bral a víc fyzicky se už sblížit nemohli. Chtěl vnímat tu chvění mezi jejich těly, ten malinký meziprostor, kde spolu existovali a s nimi také všechny jejich prožitky, pocity. To duševno, krásu, intimitu. Jeho rty ve svých vlasech a na krku, jak jej něžně okusovaly a šeptaly ještě všechna možná přání i kletby za úplné ozdbrojení, které mu způsobil.

Tak to byl Damián.
Jediný chlapec, kterého by v ten moment, kdy bylo po všem, neposlal nikdy pryč.
 


Komentáře

1 Saline A. Saline A. | E-mail | Web | 10. května 2015 v 19:44 | Reagovat

Wow. Normálně wow. Po všech těch letech, kdy mám tu čest číst tvoje díla, jsem už ani nečekala, že bych se někdy dočkala sexuálních scén jako takových. Jsi jediná autorka, u které mi absence takových scén vůbec nechyběla, naopak jsem si vždycky říkala, že by to bylo něco zbytečně navíc, protože u tebe jsem si vždycky užívala zejména duševní stránku věci. Ale po tomhle?

Došlo mi, že zrovna u Ansema a jeho surové milující osobnosti jsem přesně takovou scénu nevědomky potřebovala. Krásně nám to ukázalo, jaký doopravdy je, takže já ti za to od srdce děkuji. A samozřejmě taky za to, že Damiánovi konečně ukázal, co k němu cítí, protože chuděrka Damiánek potřeboval ta slova slyšet, nic nenaplní duševní prázdnotu jako vyznání lásky, ať už v jakékoliv formě. :)

A Andrej s Dimuškem, a Piškotem (boží jméno!), no z těch nemůžu spát a hrozně se na ně těším dál! ♥

2 Lola Lola | 11. května 2015 v 12:46 | Reagovat

To je naprosto úžasné, dokonalé, famozní! Četla jsem to pět krát za sebou. Miluju tvé povídky a hloubka těch postav me pokaždé naprosto dostává!
To jak konečně i Ansem se ukázal jako člověk s nějakou slabostí pro svojí koketku a Damián  přiznal co ho doopravdy trápí.
Moc se těším co bude dál a čekání mí vůbec nevadí, alespoň mám čas vzžycky začít od začátku a plně si to vychutnat.<3 ^^

3 Zuzana Zuzana | E-mail | 11. května 2015 v 16:01 | Reagovat

Krásna kapitola. Konečne si Ansem uvedomil čo Damiánovi chýba a svojím spôsobom mu to dal. To Ansemove vyznanie bolo také netypické, ale hlavne, že to dokázal a že to Damián pochopil a uveril.
Teším sa, že šteniatko prežilo:) Dima bude mať oddaného priateľa.
Veľmi krásne ďakujem za kapitolu. TEším sa aj na Andreja a samozrejme si na to rada počkám:)

4 Miu Miu | 11. května 2015 v 20:45 | Reagovat

nemám slov. kapitola plná vášně a souznění... takových tu bývá hodně, ale málokdy je ta vášeň tělesná. Jsem zvědavá. Hodně. Těším se, jak to provedeš dál. krom toho, že jsem natěšená na Andreje. Je hrozně hodný.

5 Karin Karin | 11. května 2015 v 21:01 | Reagovat

Krásna kapitolka Jsem ráda že si Dimi rozumí z Andrejem :-P

6 EL EL | 12. května 2015 v 9:18 | Reagovat

:-) och červená se.... i přesto že v tvých povídkách mi tyhle scény nechybí, tak tohle bylo dobré :) :D těším se na pokračování a hlavně na Dima

7 Kik Kik | 13. května 2015 v 15:56 | Reagovat

Bolo to krásne!:) Uplne som sa uškŕňala celý čas ako keby to bolo ilegálne :D ale to sa nedalo, niečo také úžasné predsa musí byť ilegálne. Zdá sa mi, že v niečom predsa len postúpili dopredu a to ma teší, ale zároveň som zvedavá aj na Andreja a Dimu. Nevadí, že máš toho veľa určite rada počkám na ďalšiu kapitolu.

8 Liina Liina | 17. května 2015 v 17:00 | Reagovat

Tenhle díl tak nějak dodal naději i mně samotné. Ten zvrat kdy se z temna stalo světlo. Miluju kolik emocí, myšlenek dokážeš dát i do "pouhého" sexu.
A neuvěřitelně se těším na Andrejovu budoucnost!

9 flixo flixo | 23. května 2015 v 13:25 | Reagovat

kdybys jen slyšela ten můj tichý a spokojený smích. :) úplně ohromený a šťastný. a hlavně už asi dobře i pomatený a zblázněný, protože koho normálního by takový porno dokázalo dojmout? :D :D mě dojalo tak nějak všechno naráz, nahromadilo se to a bouchlo. po všech těch peripetiích, zlomených srdcích, rodinných tragédiích, nevyřčených slov lásky a vyřčených slov ublížení... tohle byl ten vrchol, na který jsme čekali. ta láska, jak říkáš... vždycky jsem věděla, že z Ansemových úst slova "miluju tě" jen tak nepůjdou. a copak jich je třeba? není, on umí lásku vyjadřovat úplně jinak a existuje pouze jediná osoba, která to umí přijmout.
to jejich opětovné maximální spojení (a ještě takovým způsobem) mě definitivně odrovnalo. četli jsme od tebe sexuálních scén opravdu poskrovnu, proto si každé tolik vážíme, protože ty víš, jak je zasadit do příběhu, aby nepůsobily lascivně, ale aby se postaraly o to tiché "klik", kdy do sebe všechno zapadne tak, jak má. :)

tak tohle je Syhrael.
jediná autorka, které jsme upsali svou duši. :)

a ještě musím napsat, jak jsem hrozně ráda, že jsou i ostatní čtenáři natěšení na příbeh o Andrejovi. já se totiž bála, že jsem jediná, která tu za jeho tým kope a že už jim musí lézt na nervy, jak se celá ta Lasalimská sága protahuje. :D
pořád přemýšlím, jak ten příběh začne, jestli se vrátíš do jeho minulosti, i když už o té bylo řečeno taky dost a nebo navážeš postupně na jeho budoucnost. jestli bude v povídce Dimo a Jakub. a kdo bude nakonec tím jeho vyvoleným... no jo, už docela předbíhám, ještě nám neskončily všechny sibiřské noci.. :) netrpělivě čekám na další díl, je ti to jasný, čerte jeden! :P

10 flixo flixo | 7. června 2015 v 10:19 | Reagovat

už by to chtělo, Syhy... už by to fakt chtělo... ta frustrace mě začíná pomalu pěkně dožírat! :D

11 Syhrael Syhrael | E-mail | 7. června 2015 v 12:52 | Reagovat

[10]: Flixo, děkuju za úžasnej komentář číslo devět :))) myslela jsem, že jsem ti už děkovala a koukám že ne, tak se stydím, protože mě potěšil hrozně moc <3

ale vůbec všem vám moc děkuji za komentáře a trpělivost, vážně teď vůbec nestíhám si nad to psaní pořádně sednout a je to způsobené hlavně tím, že už pracuji na poslední kapitole :-?
budu se ale snažit příští týden se tu s něčím už konečně objevit :-D

12 andel andel | 19. srpna 2015 v 21:33 | Reagovat

dakujem :-)
presne toto som potreboval :-))
je to priam skutocne zive
som stastny :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama