Sibiřské noci - Poslední kapitola ( část 1 )

19. června 2015 v 23:54 | Syhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN
Poslední kapitola.





Situace v domě Lisalimů se zcela zásadně změnila příchodem štěněte. Dimo byl tím malým, ubohým tvorečkem nadšen a stejně tak Andrej, pro něhož to byla záminka se s chlapcem sblížit a zároveň zapomenout na svoji tíživou milostnou situaci. Piškot, jak psíkovi říkali, pookřál, dokonce si získal i Nikolaje a Vladana, když k nim přiběhl - kulhal na zadní nohu - a neohroženě na ně štěkal, když pili čaj.

"Co to je, proč na mě štěkáš!" Odložil Vladan šálek a shýbl se pro štěně, které se strachy počůralo, když ho vzal za kůži na krku a zvedl do vzduchu, aby si ho lépe prohlédl. Také několikrát kníklo, třepalo packami a úzkostlivě vrtělo ocáskem.

Vzápětí přiběhl Dimo, který se polekal, že se psíkovi něco stalo. Spatřil jej u Vladana, vrhl se na něho a pověsil se mu na ruku, snažil se mu štěně vzít a byl bledý strachy.

"Ale no tak!" Zasmál se Nikolaj a pohladil jej po vlasech. "Vladan ti ho hned vrátí." Uchopil ho za ramena a posadil ke stolu, ačkoliv se trochu vzpíral, strach mu nedovolil protestovat.

"Na tu packu už nikdy nebude pořádně chodit, někdo mu ji přišlápl." Konstatoval Vladan, když si štěně položil na klín. "A vůbec, je to takový podvraťáček-... to já bych ti koupil pořádného psa!"

Bylo ticho, trochu zlověstné ticho, pohlédli na sebe s Nikolajem, který byl plný pýchy na Andreje, jehož zásluhou se štěně našlo a tak udělali něčím Dimovi radost - a teď byl vystaven té nepříjemné konfrontaci, že to je málo, snad i špatně, a Vladan by byl jistě lepší otec. Bylo zřejmé, kam to až zasáhlo, ta prostá poznámka, ačkoliv nebyla snad myšlena nijak zle.

"To teda není! Bude z něho velký pes, větší než Laudon!" Ohradil se Dimo, jak jenom mu to bázeň dovolovala, ale přímo se na Vladana nepodíval. Zčervenaly mu tváře. Vladan se zasmál, ani Nikolaj neschoval pobavený úsměv, jeho bojovnost a odvaha jim oběma imponovaly. Nikolaj ho pohladil po vlasech.

"Napij se čaje, Maličký." Postrčil k němu svůj šálek.

Byl to černý čaj s koňakem.

Dimo poslechl, nedůvěřivě šálek očichal a zamračil se. Podíval se na Nikolaje, zdali skutečně musí, a ten přikývnul. Tak se napil - zaprskal jako kočka a rychle sáhl po jedné máslové sušence, aby to zajedl.

"Pěkné." Okomentoval to Vladan spokojeně. "Přeci jenom někdo z rodiny má naději nepít tolik, když mu alkohol nechutná. Jak podivné ovšem-..." Neskryl úšklebek.

"Andrej také příliš nepije." Neodpustil si Nikolaj. "Rozhodně ne tolik jako -... Ansem."

Vladan na něho zlověstně pohlédl. Hladil štěně, které se u něho na klíně klepalo a nervózně přešlapovalo, neboť chtělo k Dimovi, který na něho zoufale hleděl.

"Na, vezmi si ho!" Pochopil Vladan a podal chlapci psa. Pohled na jejich šťastné shledání je obměkčil oba dva. Nikolaje víc - viděl v něm Andreje, celého ve své plaché, netypické kráse. Ansem zvířata příliš v lásce neměl, vyhýbal se jim.

"Dimo!" Ozvalo se ode dveří. "Kde jsi, čekám na tebe!"

Byl to Andrej. Chlapec se rychle zvedl a utíkal za ním. Andrej mu položil paži kolem ramen, na otce i strýce se jen zlehka pousmál, a vedl ho pryč.

"Rozumí si." Řekl Nikolaj a vzal si ještě jednu sušenku. Obdivoval Vladanův klid - vypadal, jako by mu to bylo jedno, ačkoliv uvnitř musel zuřit a zároveň se zmítat v obrovské nejistotě. Avšak rozhodně nebyl na koni ani jeden. Dimo nějaké schopnosti evidentně měl, to si všimli oba dva. A proč by přešly přes Nikolaje, když obdařen nebyl, a ani jedno jeho dítě? Samé otázky.

"Všiml jsem si ráno, že Dimo vycházel z Andrejova pokoje, to spí u něho? Co tak najednou přeběhl od Ansema?" Zajímalo Nikolaje.

"Žárlí." Pokrčil Vladan rameny. "Žárlí na Damiána, protože Ansem mu věnuje daleko více pozornosti."

"Ach tak," vydechl Nikolaj a gestem ruky naznačil, že o těchto nemravnostech mluvit nebudou. "Mám poct, že by dnes večer -... mohly být výsledky. Lékař říkal, že pošle chlapce s obálkou."

"Takové žerty." Zabručel Vladan, který by byl raději, kdyby jim výsledek oznámil lékař sám a nejlépe osobně, ale chápal, že za úplatek, který nabídli, nemohli žádat víc, i toto byl abnormální počin.

"Co potom?" Neskryl Nikolaj rozpaky.

"Nic. Co by. Vše bude jako dřív." Uzavřel Vladan.

"Nic nebude jako dřív, Vladane," hlesl Nikolaj a pozoroval změť věcí na parapetu, jako by v nich hledal nějaké zapomenuté odpovědi na své otázky. "Je jasné, že by bylo nejlepší, kdyby chlapec zůstal v Rusku. Možná odjel na venkov pro trochu zotavení a poté se s ním začalo pomalu pracovat. Hlavně nic neuspěchat."

"Myslím, že bych zůstal tady nějaký čas, Ansem by také jistě souhlasil, o bratra by se postaral." Naznačil Vladan, že také má v této věci dostatečně jasno.

"Nezeptal jsem se tě na Christiana-..." Zamumlal Nikolaj chvatně a dočkal se úderu dlaně o stůl a zamračeného uskrnutí čaje, žádných prázdných slov. Vyložil si to správně, přesně tak, jak to bylo a vůbec se to nezměnilo.

"Pamatuji si, jak se Ansem kvůli němu trápil. Chápu, že ti na tom teď tolik záleží i kvůli této věci, ostatně sis vždycky přál mít dva syny-... kdo vlastně ne." Přemýšlel Nikolaj nahlas bezradně. "Opravdu ses nepokusil alespoň-..."

"Nikolaji!" Zahřměl Vladan a jeho trpělivost zcela upadla. "Není to můj syn. Moje krev. Nic mě k němu nepoutá. Kdyby ses za něho tenkrát nepřimluvil, dal bych jej do sirotčince. Ale jen z úcty k ženě, která mi dala syna, jsem se pokusil ho vychovat, dal jsem mu to nejlepší, co jsem v danou chvíli měl -... a jak se mi odvděčil?"

Nikolaj na to nic neodpověděl. Věděl, že pouštět se do názorové neshody s Vladanem nemá smysl. Byl mistr v argumentech a navíc ho chápal, ne jenom z nějaké bratrské náklonnosti ale i proto, že sám byl otcem a věděl, jak těžká je to odpovědnost. Přesto všechno se v něm vzedmul ten typický povahový rys Lisalimů, a tím byla touha ovládnout situaci a tnout do živého skrze vlastní bolest.

"Vidíš, že jsi dostal šanci být otcem dvou synů a neobstál jsi, také Ansem, ačkoliv je již v pořádku, měl krušné roky. Možná toto všechno je pro vás znamení nepokoušet to znovu, ale napravovat raději ty minulé hříchy."

Vladan na to nic neřekl. Moment na bratra hleděl cize, jako by v tu chvíli mezi nimi vyrostla zeď, kterou nebylo možné prorazit. Nejhorší byla ta hořká pachuť pravdy a utajený pocit vlastní viny. Nastavené zrcadlo, do něhož pohled nebyl ničím příjemným.

Zvuk domovního zvonku přetnul napětí mezi nimi.

Osud bude jistě milostivý, pomyslel si Nikolaj, ačkoliv ne uspokojeně, přeci jen s pocitem spravedlnosti.

Vladan šel beze slova otevřít.

*

"Pamatuji si z dětství na strýce Nikolaje hodně -... i na Andreje, vyrůstali jsme společně, často jsme tam jezdili na prázdniny. Vlastně pokud vím, byl to právě strýc, kdo přiměl otce k tomu, aby to nevzdával po smrti matky, aby převzal odpovědnost i za Christiana a snažil se trochu spořádaně žít."

Ansem se zastavil na chvíli, aby se pozorně rozhlédl, jako by se ujišťoval, že jdou správně. Vzal jej ven, do blízkého parku. Chtěl mu ukázat nábřeží a několik míst, kam chodíval ještě s Christianem, když byli dětmi. Původně snad nechtěl vzpomínat nahlas, ale přišlo to samo od sebe, když mu na chvíli pohlédl zpříma do očí. Věděl, že jej nezklamou, tyhle oči by pro něho udělaly všechno na světě.

Posadil se na lavičku a opřel se lokty o kolena, díval se na mokré listí na chodníku a věděl, že dnešek bude jedním z osudových v jejich životech. Cítil to. Sáhl si prsty na čelo a zavřel oči. Ucítil pohlazení ve vlasech. Damián se posadil vedle něho, přes ramena měl přehozený šátek od něho a vypadal nezvykle půvabně, ačkoliv jej ten boj na všech otevřených frontách velmi zmáhal. Byl churavě bledý, zhubnul, na rukách mu vystupovaly cestičky modrých žil. Ansem se na něho podíval a smutně se pousmál.

"Musím ti o tom něco říct, něco jsem provedl hrozného," zašeptal Damián a pozoroval jeho ruce, kolem kterých tušil nazelenalý opar přicházející energie, která se rodila ve chvílích největší spokojenosti, navzdory prokleté duševní beznaději, kterou měl cítit celý život.

"Tuším." Hlesl Ansem a zahleděl se k obzoru nad vršky stromů. Věděl to. Nejenom proto, že ho znal, ale vlastně mu nedal jinou možnost, nemohl se na něho ani zlobit. "Mně nevadí nic z toho, co jsi po ten čas udělal -... čím jsi zhřešil proti mně nebo svému svědomí, pokud to nebylo odvrácení ode mě nebo -..."

"Otevřel jsem pár tvých krabic pod postelí." Oznámil mu Damián poměrně klidně a zachumlal se do šátku, protože zafoukal studený petrohradský vítr a všudypřítomná vlhkost mu připomínala, jak zlé muselo být pro Dima trávit celý čas zavřený ve sklepení. Možná tahle otřesná zkušenost s jinou podobou lidské krutosti jej donutila být upřímný a dívat se na svá provinění jinýma očima.

Ansem překvapeně pootevřel rty, aby něco řekl, Damián se k němu naklonil ještě blíž.

"Sblížil jsem se s Christianem díky tomu, on to -... zjistil. Vyprávěl mi. O vašem dětství. Také mi pověděl, že otec se ho oficiálně nikdy nezřekl, přijal jej za svého a má ho uvedeného i v rodném listě. Ta naděje tam stále je. Já vím, že to ode mě nebylo fér. Můžu za to nést následky."

"Jaké následky?" Hlesl Ansem a zamračil se. Nezněl podrážděně, spíše překvapeně. "To je pravda s tím rodným listem. Proto mu Christian navzdory všemu prokazuje jistou úctu tím že ho stále nazývá otcem, i po tom všem."

"Nezlobíš se." Konstatoval Damián s podtónem nenápadné otázky.

"Za jiných okolností bych ti vymyslel důkladný trest." Ujistil ho Ansem. "Teď jsi toho ale také součástí, máš právo vědět souvislosti. Nicméně i když jsem šťastný, že jsi tady, otec tě do toho neměl uvádět, zasáhlo tě to přesně tak, jak jsem si myslel -... ty by ses neměl trápit takovými věcmi, jako je věčné prokletí našeho rodu," povzdechl si a vzal ho za ruku, pohladil ji, hrál si s jeho prsty na svých kolenou a nakonec sevřenou dlaň políbil. "Slibuji že po návratu do Čech se některé věci změní. Měl jsem čas přemýšlet."

"Znamená to tedy, že s Dimou nebudeš chtít zůstat v Rusku? Bylo by to pro něho mnohem vhodnější prostředí-..." Neskrýval Damián úžas a zároveň příjemné rozrušení, že jedna z jeho největších nejistot budoucnosti možná dostane trochu světla.

Ansem se odmlčel, jako by nechtěl odpovědět, ale věděl, že nemá na vybranou.

"Damiáne, ty stále věříš ušlechtilým představám, je to krásné, ale nereálné. Dimo prostě nemůže být Vladanův syn. Nemůže. Tím pádem se nemusíme trápit takovými věcmi. Je dávno rozhodnuto a není v našich silách to ovlivnit."

Vstal a vložil ruce hluboko do kapes, jako by hledal něco zapomenutého. Našel hrst nedobrých ovocných bonbónů a podal jeden Damiánovi, který si ho vzal a s přikývnutím ho následoval po cestě zpátky k domu.

Mluvili už o mnohem veselejších věcech a některých nadějích, které je společně očarovali. Damián si přál objevit nějaký další jazyk, kterému by se mohl naučit a Ansem jeho nadšené švitoření prokládal francouzskými slovíčky, o kterých věděl, že mu nejdou, neboť byl toho názoru, že dokonalé ovládnutí právě tohoto nenáviděného jazyka je prioritní, a tím ho trápil téměř celou cestu domů, a ještě v předsíni do něho chlapec bušil pěstmi, aby přestal a předvedl mu pár francouzských nadávek, čímž ho skvěle pobavil. Jejich veselost však přerušil Vladanův rázný hlas.

Stál mezi dveřmi a byl zamračený, jeho oči působily temně, jako by vzdáleně. Ansem ihned pochopil a vykročil k němu. Vzápětí přiběhl Dimo, který ačkoliv se sbližoval s Andrejem, Ansem u něho stále zůstával nejsilnější duševní útěchou, proto ho objal kolem krku a zůstal tak, jako by se od něho nechtěl odloučit.

"Přinesli obálku. Pojď-..." Řekl Vladan Ansemovi a ten přikývl se zavřenýma očima. Uchopil chlapce za obě tváře a usmál se na něho. "Běž s Damiánem nahoru." Pověděl mu a ohlédl se na Damiána, který poznal, že situace je vážná a rodina si přeje být osamotě.

Z pokoje vyšel Andrej ve chvíli, kdy Damián bral chlapce za ruku a vedl jej ke schodům. Uhnuli rozpačitě pohledy jeden i druhý. Andrej proto, že to bolelo, Damián ze studu a ponížení, které cítil i za něho. Dimo se shýbl pro štěně, protože nemohlo vylézt do schodů.

"Tedy-..." Pokusil se Andrej pousmát na strýce a věnoval pohled Ansemovi plný pochopení a blízkosti, jako by zůstal jediný, komu na ničem už více nezáleželo, protože se mnohokrát v životě poučil, že doufání a boj nejsou správnými prostředky k žití, aby je dokázal ovládnout a použít. Proto nic neočekával a snad byl v celém domě sice nejzraněnější, ale zároveň nejvíce svobodnou bytostí.

Ansem v něm pro ten moment spatřil přesně tu krásu, o které Dostojevský psal ve svých románech, která spasí svět, a toužil mu to povědět nebo ho alespoň obejmout, ale neodvážil se jednoho ani druhého. Vladan odešel do pokoje a zůstali tak sami dva na chodbě, doléhal k nim hlas Damiána, který mluvil na Dima a vprávěl mu nějaký zážitek z ulice, zaštěkal pes na dvoře a když si konečně dodali odvahy, aby vešli do pokoje, srazili se rameny na prahu.

"Promiň," hlesl Andrej a ustoupil o krok, aby mu naznačil, že má jít první.

Ansem gestem ruky naznačil, že nepůjde. Zaburácel Vladanův hlas, ať si pospíší.

"Společně." Rozhodl Ansem, zničehonic ho chytil za zápěstí a dveřmi se protáhli oba dva zároveň. Při tom doteku jeho těla cítil, jak se celý rozechvěl.

Nikolajova pracovna, nijak světlá, poměrně útulná, obložená dřevem. Atmosféra zde připomínala tajné jednání na carském dvoře. Byl tu cítit tabák a silný černý čaj, i koňak, který předtím s bratrem popíjeli, než je vyrušil posel s obálkou.

Uprostřed stolu ležela bílá obálka, na tmavém ebenovém dřevě se vyjímala jako vzácnost. Nikolaj i Vladan na ni hleděli s bázní.

"Posaďte se." Řekl jim Nikolaj zcela zbytečně, neboť už předtím oba da sáhli po židli. Objevil se moment trapných rozpaků, neboť se posadili obráceně - Andrej si sedl k Vladanovi a Ansem k Nikolajovi.

"Nikolaji, přenechám ti rozdělání té obálky," zabručel Vladan, díval se pozorně na každý Nikolajův pohyb, když si naléval čaj.

"Nebudeme to protahovat a dělat z toho nějakou velikou věc. Je to formalita." Začal Nikolaj a Vladan přikývnul, jako by se na slovech dávno domluvili.

"Tak už to prokristapána rozdělejte," přerušil je Andrej, nezáleželo mu na tom, zdali to zní neslušně a Ansem se pobaveně rozesmál, čímž uvolnil napětí.

Najednou se rozesmál i Nikolaj, položil si obličej do dlaní a pohlédl nahoru k nebi. Vyhrkl několik slov jakési staré ruské modlitby a zahrozil tam. Andrej zavřel oči a pokřižoval se. Ansem sklopil alespoň pohled, Vladan, který ze všech byl nejméně pobožný, jen trhl rameny a cosi souhlasně zabručel.

Nikolaj pomalu rozdělal obálku svým dopisním nožem. Šustění papíru nutilo každého dívat se po místnosti. Ansem počítal hřbety knih ve strýcově knihovně a Andrej hleděl na třásně koberce, který by potřeboval vyčistit. Vladan vypadal, jako by někde nad obzorem za oknem přeci jen počítal všechny svaté.

Nikolaj rozdělal papír, opřel si lokty o stůl a tiše četl, jen sám, beze slova.

Ani jeden se na něho neodvážil podívat. Ansem s Andrejem se setkali pohledy.

Nikolaj si douze povzdechl, zašustil papír, jak ho položil zpátky na stůl. Vstal a beze slova odešel, nechal pootevřené dveře.

"Posedlo jej šílenství." Okomentoval to Vladan a svá slova doprovodil úšklebkem, když uslyšel bouchnutí dveří na dvorek do zahrady za domem, která nebyla nijak velká, takže téměř nelidský výkřik nedokázala pohltit a ozval se až k nim. Nebylo možné určit, zdali je to radost nebo zoufalství.

Andrej vstal a bezradně hleděl ke dveřím, podíval se zpátky na stůl a na Ansema. Působil vyděšeně.

Ansem věděl, že je potřeba dát tomu ráz, sáhl po papíru, letmo do něho nahlédl a přečetl pár řádků. Přikývnul, podal jej otci, aby si ho také přečetl, a mezitím přistoupil k Andrejovi. Položil mu dlaň na rameno aby ho pohladil po týle a za druhou dlaň jej chytil, stiskl ji pevně, moment mu hleděl do očí a viděl tam zmatek i strach a přitom nával obrovského štěstí, protože pochopil hned a další slova nebyla nutná, přesto mu je pověděl, když se k němu najednou přitiskl a zoufale ho objal, jako by prosil za odpuštění, protože věděl, že nic si na světě nepřál slyšet víc alespoň pro jednou.

"Je tvůj."

*

Oznámit to chlapci nechtěl jeden ani druhý. Nakonec to udělal Nikolaj, vystoupal nahoru, otevřel dveře do pokoje a Dimo sedící na posteli hned pochopil. Nebránil se, když ho objal a na šířku paží od sebe odtáhl, aby mu hleděl do očí.

Dívali se na sebe snad věčnost, během které se Damiánovi zastavilo srdce a nedokázal se ani pohnout. Cítil zmatek, lítost, úlevu, nepochopení -... bylo to jako sen, do kterého se najednou probudil.

Přišel také Andrej. Plaše stál u dveří, jako by vážil každé své myšlenky. Damián věděl, že se nedobrovolně ocitl někde, kde už nebylo jeho místo, byli jenom oni tři. Prošel kolem něho se skloněnou hlavou. Slyšel ještě Nikolajův hlas, který se ptal, i jeho radostný smích.

Vladan i Ansem stáli v chodbě. Vladan, ačkoliv vypadal poněkud zasmušile, byl stále důstojně hrdý a nečitelný, jako by se jen určovalo vlastnictví nějaké milejší věci.

Ansem -... ten jediný zrcadlil pravdu otcovy utajované bolavé duše. Opíral se zády o zeď a hleděl z okna na dvorek. Vypadal přesně jako tenkrát, kdy ho poprvé spatřil a vrátil se z léčebny, přesně tak divoký, vzdálený a vnitřně naprosto zlomený. Ačkoliv se snažil nedat to najevo příliš, oči jej prozradily, i gesto dlaně, kterou si položil na ústa a skrze sevřené prsty se dlouze nadechl. Vladan mu cosi řekl, Damián nerozuměl, neslyšel, ale spatřil, jak ho objal, pohladil ho po vlasech a Ansem přitakal, pousmál se dokonce trochu a byl to ten nejsmutnější úsměv v celém Petrohradě.

"Maličký," všiml si teprve Damiána a automaticky po něm natáhl ruku. Vladan ustoupil o krok, aby mohl přijít blíž, čímž mu dal najevo, že jeho místo po Ansemově boku uznává a je si dobře vědom toho, jak uklidňujícím dojmem na něho působí pouhá Damiánova přítomnost.

"Tak je dobojováno." Zašeptal Vladan a podíval se na jednoho i druhého. Damián necítil vítězství, ve vzduchu viselo něco nevyřčeného, nějaká neznámá myšlenka nebo napětí. Vzápětí se ozval křik od schodů, byl to vzdorný rykot někoho, kdo byl zadržen - ohlédli se všichni. Dimo.

Vrhl se k Ansemovi, pověsil se mu rukama kolem krku. Damián instinktivně ustoupil. Chápal to a mlčel. Zavřel oči raději, neboť jeho samotného to bolelo.

Přišel také Nikolaj i stále velmi plachý Andrej, jistě to pro ně nebylo příjemné - ale minimálně Andrej se právě nejvíce snažil porozumět.

"Nechte nás-... chvíli." Hlesl Ansem směrem ke svému otci i strýcovi. "Prosím."

Usposlechli jej, Nikolaj neskrývající stále radost vzal Vladana za paži a odváděl ho stranou do pracovny, aby si snad oni dva také některé věci vyříkali. Dveře do koupelny se zavřely za Dimem a Ansemem. Naproti sobě stáli už jen Andrej a Damián.

"Bude to dobré," zašeptal Damián a udělal k němu krok blíž - Andrej trochu cukl rameny, jako by se jeho blízkosti polekal a bázlivě zvedl dlaně před sebe. Damián znejistěl, ohlédl po dveřích, na které škrábalo štěně a pokoušelo se výt. Připadalo mu to dojemné a celou situaci vyjadřující. Navzájem byli spojeni pouty, která se nedala rozbít. Ale bylo i hluboké napojení na citové úrovni, a to se projevovalo v daleko větší síle.

"Nezvykne si na mě-... bude mě proklínat a nenávidět, že jsem jej připravil o Ansema. Už teď vykřikl, že bez něho nebude, byl tak zarputilý, nemůžeme ho přeci zlomit násilím! Měl by být s tím, koho má rád." Zamumlal Andrej nepřítomně a působil v tu chvíli velice slabě a zlomeně, jako by celý ten boj dávno vzdal a vítězství jej překvapilo natolik, že nezměnilo vůbec nic, strach a zoufalství jen prohloubilo.

"Ale ne! To vůbec neříkej!" Dotknul se Damián konečky prstů jeho paže a Andrej se na něho opatrně podíval přes prameny svých polodlouhých vlasů. V zelených očích se objevila jiskřička důvěry - skutečně chtěl, přál si to celým svým srdcem.

"Andreji, je jenom vyděšený a bojí se té obrovské nejistoty, má jistě strach, že ho budeš odmítat nebo ho -... nebudeš milovat tak, jak cítí, že je milován Ansemem. Ale to ty dokážeš přeci-... neměj strach!" Pověděl mu Damián popravdě a ohlédl se po zavřených dveřích, jako by se ujišťoval, že opravdu spolu stále mluví mezi čtyřma očima a rozpaky mezi nimi z jejich nevyjasněných citů pomalu mizí. Bylo mu jej skutečně lidsky líto a chtěl mu dodat oporu, jako by vůči němu pociťoval jistý dluh, a přestože nemohl být úplně splacen, vnesl mezi ně trochu světla.

"Jsi hodný, Damiáne, na svůj věk velice vyspělý-... Máš pravdu, já vím," sklopil Andrej pohled a usilovně se bránil, aby k němu nepřišel o ten krok blíž. "Já nechci, aby měl strach, aby se něčeho bál nebo ... - aby pocítil odmítání, chlad. Nezklamu jej. Jsem připravený milovat ho samozřejmě. Získal si mě -... s tím štěnětem." Jeho hlas se ztratil do ztracena. "Jsou tam dlouho." Zašeptal bojácně a nevyrovnaně, jako by bojoval se strachem, že věci se ještě změní a nebude opět naděje.

"Je to důležité, aby si teď promluvili," ujistil ho Damián a přeci mu položil paži kolem ramen. Na kratičký okamžik se k němu přitiskl a opřel se bradou o jeho odhalený krk. Vnímal tu čistou, něžnou, vůni. Žádné nebezpečno, nesnáze, vzrušení, jen to vlídné a dobré. Pocítil k němu silnou náklonnost zcela zvláštního charakteru. Už tomu rozuměl a vyznal se ve svých pocitech, věděl ale, že Andrej nikoliv - nezapomněl a nezapomene nikdy. I kdyby se k němu rozhodl vrátit teď, po té ráně, jakou mu odmítnutím způsobil, třebas by ho nemiloval, neodmítl by ho. To byl Andrej, ačkoliv Lisalim, jeho duše neoplývala temnou hrdostí a pokřivenou temností silného charakteru. Měl v sobě něco -... výjimečného, a prostoučce obyčejného, ačkoliv byl tak vznešený, chytrý a také dostatečně okouzlující. Nebyl šílený ani zhýralý. Nebyl proklet. Jeho ruce neuměly léčit, ale pouhá přítomnost ano. Byl ten nejideálnější z nich. Jeho duše byla ta pravá, která mohla pochopit a srdce připravené milovat, protože nemělo nikoho kromě věrného psa, komu dávat lásku. Damián to v tu chvíli všechno věděl a naprosto tomu rozuměl, nevěděl jenom, jak ze sebe vyjádřit, co skutečně cítí a jak o něm smýšlí, a proč je tak šťastný, že situace dopadla právě tak - navzdory tomu, že cítil také Ansemovu bolest ze ztráty spřízněné pokrevní duše.

"Ansem má tebe," řekl Andrej najednou a odtáhl se od něho. Neznělo to jakkoliv vyčítavě.

Trvalo dlouho, než přišel Ansem, kolem ramen držel uplakaného chlapce, který k sobě tisknul štěně. Měl skloněnou hlavu a stále trhaně vzlykal.

Damián nebyl jediný, koho ten pohled dojal, okamžitě cítil podivný chlad i smutek a strach ze strany Andreje, jako by se v místnosti skutečně ochladilo. Podíval se na něho a dlaní jej pohladil po rameni. Andrej mu věnoval plachý pohled, vypadal také jako malý chlapec, který někoho zklamal.

Ansem se k Dimovi sklonil a něco mu pošeptal do vlasů. Jeho zlatý prsten s černým kamenem se zaleskl, protože z okna zasvítil bloudivý sluneční paprsek. Sundal si jej a vtiskl mu ho do dlaně. Podívali se na sebe. Dimo přikývl, sklonil hlavu a vykročil odhodlaně, zvedl bradu a díval se na Andreje. Nebyl to cizí pohled, ani nenávistný -... možná měl být zarputilý a skutečně nějak ublížit. Dimo byl vyspělý, rozumný a milující, neměl v sobě žádné zlo, stále byl zvětší části své duše dítětem, které si najednou nebylo jisté vůbec ničím, a že pro dítě je nejistota a strach, že nebude milováno a přijímáno, jedním z nejhorších. Jakmile ale spatřil naprosto identické pocity v Andrejových očích, ten strach, bázlivost a neuvěřitelnou něhu, která nabízela, že veškeré jeho křivdy a bolesti statečně přijme na sebe, aby se už vůbec nikdy nemusel trápit, spadlo to z něho. Cosi zamumlal a přišel k Andrejovi, který mu automaticky položil ruku kolem pasu, druhou pohladil štěně a usmál se na něho tak vlídně, skoro až otcovsky, jako by někdo cvakl vypínačem v jeho veškeré melancholii.

Proběhlo mezi nimi něco nesmírně křehkého, co je v tom momentu spojilo, kdy ho objal a přitiskl na sebe, až štěně v náručí chlapce bolestivě kníklo a snažilo se Andrejovi olíznout tvář. Najednou tu byl i Nikolaj a držel oba své syny kolem ramen.

Damián chytil Ansema za ruku. Všiml si, že se díval stranou, chápal proč, když si otřel dlaní slzy, zabolelo jej to, jako by mu někdo vrazil dýku přímo doprostřed hrudníku. Idyla byla pryč. Věděl, že se z toho bude léčit dlouho a nevěděl, jak ho utěšit. Nikdo ho nemohl utěšit - někdo snad ano. Christian. Možná na něho dokonce myslel v tu chvíli a o několik set kilometrů dál se jejich myšlenka setkala. Všiml si, jak se celý chvěl, však se celou dobu snažil, aby Dimo neviděl jeho slzy a hrozný žal, všechno by se zkomplikovalo. Damián nenašel odvahu zeptat se, co mu pověděl, jakou silou dokázal téměř nemožné, a tou bylo uklidnění a nasměřování na cestu porozumění s Andrejem, muselo to být v tom momentu tak složité! Snad zneužil svůj dar sugesce, aby mu způsobil minimální psychický otřes. Sám se však vyléčit nemohl.

"Musím být teď sám, Damiáne," šeptal Ansem a přestože ho políbil na tvář a zanechal tam vlhký otisk, působil tak cize a vzdáleně, jeho duši nebylo možné zachytit. Utíkala mílovými kroky, bylo pozdě na jakýkoliv krok. Damiánovi se zoufalstvím sevřelo srdce, když ho opouštěl, neřekl už vůbec nic, zavřel za sebou domovní dveře, a když se vrhl k oknu, aby ho měl ještě chvíli na očích, než vyjde ze dvora a pohltí ho přicházející tma, někdo jej zezadu chytil něžně za rameno, sevřel silněji a sklonil se k němu.

"Neboj se o něho, Maličký! Rychle ho to přebolí."

Prostoupila jím těmi slovy příjemná vůně tabáku, ten někdo měl doutník a ještě malou sklenku s koňakem. Byl to Vladan a byl klidný, v očích měl smířenost. V jistých kruzích jeho nejvěrnějších přátel se mu říkalo Lišák, uměl totiž pěkný lstivý úsměv, když přimhouřil oči a nadzvedl jedno obočí, obvykle když se chystal pronést něco laškovného, zalichotit dámě nebo zašeptat tajemství všech svých probdělých sibiřských nocí, také on o nich něco věděl.

"Ansem přeci už svého bratra má. Nezaslouží si, aby byl zapomenut."

Damián na něho v úžasu hleděl, poté sklonil hlavu, přiblížil si prsty ke rtům a naznačil úklonu. Neměl pro to větší ocenění.

"Nu," zamručel Vladan opět svým typickým nepřístupným dojmem a najednou byl zase svůj, přísný, hrdý, svrchovaný a pevný. Nabídl mu svou sklenku, aby se napil, a tak mu zrůžověly tváře, protože mu s nimi připadal půvabný, ale to byla hříšná myšlenka, kterou si dovolit nesměl.

Zamyšleně na něho hleděl, jak malým douškem srká koňak, jistě to jeho nervům též prospělo, a vyfoukl obláček kouře, když si od něho bral sklenku zpátky.

"Mezi námi, chlapče," zašeptal a ukázal prsty z okna, jako by tam něco zajímavého viděl, a Damián zadoufal, že se vrací Ansem, proto dychtivě hledal očima v šeru obrysy těla, což snad byl Vladanův záměr, aby se vyhnul jeho pohledu, "ona ta krev -... zase tak důležitá není. Jako láska," ušklíbl se, "kterou můžeš dát, a domov, jaký dokážeš vytvořit. A pokud jednou tu šanci pokazíš, osud ti už nedopřeje znovu, kdybys tisíckrát tam nahoru slíbil, že vše bude jinak." Dopil ze sklenky a zahleděl se mu do tváře. Velmi bylo půvabné, to andělské stvoření, jak na něho rozechvěle neschopno slova hledělo, a skutečně byl rád, že ho přijal do rodiny a stal se jeho opatrovníkem, mazal si tím své zlé vzpomínky, neboť několika chlapcům jako byl on, v životě mnoho ublížil a něco se jich natrápil. I to s tím souviselo. "To je život," řekl ještě a pomalu odcházel, "z tohoto světa odejdu čistý bez poskvrnky, protože na stáří se mi vrací tresty za všechny moje hříchy-..."

Jeho hlas se ztratil v hlubinách domu.
Také byl podivně rozechvělý.


 


Komentáře

1 Zuzana Zuzana | E-mail | 20. června 2015 v 20:14 | Reagovat

To je dobre, že Dima zostane s Andrejom. Andrej k nemu bude láskavý a bude sa oňho starať. Ani jeden už nikdy nebude sám:) Mrzí ma, že Ansem odišiel, že chce byť sám, chápem to, ale je mi ľúto maličkého. Aspoňže Vladan si uvedomil, že má dvoch synov... z toho sa teším najviac, že Christiana možno príjme naozaj za svoje dieťa...

2 Karin Karin | 20. června 2015 v 21:42 | Reagovat

Bála jsem se že Andrej zůstane sám nezasloužil by si to a Vladan konečně příjme Christiana. :-)

3 flixo flixo | 21. června 2015 v 22:27 | Reagovat

když jsem zahlédla v nadpisu ta dvě bolavá slova, hrůzou se mi sevřely útroby. samozřejmě, že jsem věděla, že to příjde, ale i přesto je pro mě číst poslední kapitolu neskutečný emoční zápřah. na té první a poslední to všechno stojí... první musí čtenářovu duši chytit, velmi pevně do svých spárů, aby si s ní pak mohly další kapitoly dělat, co se jim zlíbí a ta poslední... má velikou zodpovědnost, nesmí ublížit, nesmí zabít, měla by zahojit rány nebo alespoň většinu těch zažitých bolístek, protože v budoucnu příjde další povídka, na kterou už musí být duše čtenářova zase celistvá a připravená na celý tenhle kolotoč odznovu.
pustila jsem si hned pro začátek přiloženou písničku. zněla tak moc optimisticky a nadějeplně, ale přesto jsem se bála začíst. možná proto, že to už může být to poslední, co čtu o Ansemovi, nebo prostě proto, že si neumím představit, jaký konec nás tu může čekat, jestli už se vše jen urovná a nebo ještě něco zvrtne...
každopádně se nám konečně urovnal spor o otcovství. už se asi nikdy nedozvíme, zda byly ty výsledky skutečně zfalšované.. třeba ani nebyly. Dimo je prostě Lisalim a je jedno, zda v něm převládá více zelenooké genetiky a nebo Rasputinovské magie. je jejich, a protože se teď vzájemně potřebují s Andrejem, tak musí být s ním. pro mě také jediný možný závěr. velmi mě překvapila ale Vladanova smířenost. zajímalo by mě, zda ani on netuší, že mohlo dojít k nějaké manipulaci s výsledky. nebo že by ten zásah provedl i on sám? kdo ví... ovšem velmi mě zasáhlo, jak to prožíval Ansem. už si pro tu jeho ztrápenou duši přeji klid. opravdu hodně prožívám každý jeho emoční výlev. mrzelo mě, když utekl pryč. ale takový už je, popere se s tím v sobě a bude opět připravený zasvětit svůj zbytek života tomu jedinému, ke kterému patří. :)

4 Kik Kik | 25. června 2015 v 14:35 | Reagovat

Nikolaj a Vladan ako sa stále hádajú, teda nie že hádajú, páči sa mi to, ako si vymieňajú tie svoje omieľačky súrodenecké napríklad "Ja by som mukúpil lepšieho psa" proste toto ma na nich baví a príde mi to nekonečne reálne, keďže mám brata  a chápem to. Dimo si zaslúžil Nikolaja viac, ako Vladana, s Vladanom by nemal až taký dobrý život, takto ho bude Nikolaj viesť dopredu v Rusku určite vyštuduje dobrú školu a bude mať laskavého brata, ktorého si zaslúži jeho citlivá povaha. Samozrejme Ansem tam príde, pomôže mu s darom ak bude treba, ale na psychiku dieťaťa je toto rozhodnutie najlepšie. Ostať tam, kde sa narodil v Rusku. :) Ale Ansema to zasa právom zmohlo, možno zamenil výsledky aby bol chlapec Andrejov brat už naisto, ale určite ho to bolí, ako aj Vladana. Ich rodinkárstvo ma fascinuje, všetci sú spätý a ani sa nedá povedať, žeby jeden druhého opustil a odišiel, pretože sú rodina aj to s Christianom sa mi páčilo, že aj napriek Vladanovmu odporu si ho nechal ako syna a Damián je tá čerešnička na torte, ktorá tam byť musí. (alebo skôr sladučká jahoda) :D Idem na druhu časť :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama