Sibiřské noci - Poslední kapitola ( část 2 )

20. června 2015 v 0:20 | Syhrael |  ○○○ ANSEM A DAMIÁN

Prošel ztichým domem, pohladil psa, který ho vítal. Rozednívalo se. Svlékl si kabát ještě na schodech. Nechtěl ho probudit.

Setkali se pohledy. Seděl na posteli, objímal si rukama kolena a hleděl zamyšleně před sebe. Jistě si dělal starosti, kde se toulá. Když zaslechl kroky, zvedl hlavu. Uhýbal pohledem. Nechtěl, aby viděl jeho slzy. Nic mu nevyčítal. Chápal jeho útěk, nerozuměl jenom sobě samému, proč jej to celé tak zasáhlo.



Ansem na něho hleděl skrze nitro sebe samého, věděl, že by měl promluvit, měl by něco říct, a také úplně věděl, co by říct měl, ale nedokázal to. Chtěl ho alespoň utěšit. Položil mu dlaně na ramena, opřel se o něho celou vahou, že jej povalil do těch polštářů, klečel nad ním, přestože se mu trochu vyděšeně bránil, protože nerozuměl té náhlé horlivosti. Vnímal Damiánovy ruce na svých ramenech, už s ním nebojovaly, konejšivě jej hladily přes paže až ke dlaním a poté se mu ovinuly kolem krku. Přitiskl se k němu, ačkoliv mu to působilo vysloveně fyzickou bolest. Jejich duše se do sebe vpily skrze slzy a smísily se lépe než čistá krev.

"Nebyl jsi jediný, kdo si musel volit, Damiáne." Zašeptal Ansem a tlukot jeho srdce, který intenzivně vnímal všemi svými smysly jej ujistil, že pochopil. "Ty jsi mi do života přinesl lásku, ukázal jsi mi ji v té nejkrásnější podobě -... Andrej také potřebuje projít podobnou cestu. Jeho duše musí být vyléčena."

Bylo to více než vyznání horoucí lásky.

Damián přivřel oči. Zrůžověly mu tváře, zavrtěl hlavou a schoval si obličej do dlaní. Všechny chmury i strach z možného odcizení po takovém dušením otřesu, jakému byli vlastně oba dva vystaveni, byly pryč.

Ansem ho pohladil po světlých vlasech a dlouze, unaveně vydechl: "Jsem šťastný, že tě mám a že jsi tady."

Zledovatělé sibiřské jezero by roztálo pod tím citem, který mu ze sebe nabídl přímo na dlani. Hladil jej stále, když se k němu přitiskl a rty bloudil po jeho těle přes každou cestu, kterou znal. Další tajemství sibiřských nocí bylo vyzrazeno. Prostá láska. Přišel nový den a jemu zbývala ještě jedna noc.

Schoval ji v dlani pro jediného -...

* * *

Byla to jedna z těch zvláštních nocí, kdy na ulici nebylo možné potkat živého člověka, kromě bloudivých duší, jež nenalézaly pokoje kvůli svému svědomí. Toto město bylo dostatečně veliké, aby jim poskytlo útočiště, a měsíc schovaný za mraky odvracel vlídně tvář, protože jako jediný posel noci věděl utajené pravdy jejich existence, a snad skutečně byl jediným, kdo chápal a rozuměl. Bedlivě strážil i kroky mladíka, jenž si zvolil roh bývalé školy jako výlohu pro své tělo. Bylo chladno a přicházel podzim, neměl na sobě více než tmavé džíny a černé tričko s hlubokým výstřihem v němž se blýskal stříbrný křížek, jediná jeho vzpomínka na matku a také nejcennější věc. Ještě měl dobré, milující srdce a hrdost, ale více si na sobě ničeho nevážil. Ani překrásných modrých očích nebo snad polodlouhých blonďatých vlasů, pro které působil tak andělsky čistě a nevinně, a byl pro ně a svoji bledou pleť vyhledáván muži. V jeho fantazii se místo pod lampou stalo pranýřem jeho provinění, ještě dále dokonce orientálním tržištěm s otroky, kam byl zavlečen a teď nabízen nejbohatším kupcům. Musel se rozesmát, stále byl v mysli malým chlapcem, věřil své pohádce. Projelo kolem něho několik aut, bylo to skutečně dobré místo, a prošlo několik mužů. Dva se dokonce zastavili a nabídli, ale bylo to málo a nevypadali důvěryhodně. Podle úšklebku třetího poznal, že za chvíli se o něm dozví někdo od Ruměnky, a to mohlo znamenat problémy. Jeho chlapci, kteří stejně jako on trávili večer nejstarším řemeslem, stávali většinou na každém konci zámeckého parku, tedy poměrně blízko k němu. Přísahal by, když se pozorně zaposlouchal do zvuků města, že slyší hvizd a bujaré hlasy, protože se posilňovali alkoholem a často zacházeli pro dodání kuráže ještě dál. Tomu se vyhýbal. Vždycky se lišil, proto vlastně stál tady.

Položil si dlaně na obličej a dlouze se nadechl skrze prsty. Také se tu za chvíli mohl objevit Maxmilián, jeho milovaný, a došlo by k další hádce. Protože čím víc se jejich vztah utvrzoval, že je souzený na věčnost a ještě dále, tím hůř oba dva snášeli vzájemné odcizení po pracovních večerech. Dříve mu to nevadilo, že na něho sahají cizí muži, někdy dokonce našel i trochu toho zalíbení, byla to spása a vykoupení, nejčistší utrpení pro všechny své ideály. Byl to Zločin, byl to i trest. Nemohl si přát víc. Když poznal Maxmiliána, věci se změnily. Všechno se změnilo, a nejenom v lásce.

Uslyšel za sebou tiché kroky, nechtěl se ohlížet, byl vyrušen v myšlence, a to snášel špatně. Podřizování, omezování neměl rád. Ačkoliv puberta byla pryč a divokost vyprchala, stále toužil po naprosté neotřesitelnosti, a pokud ji mohl ochutnat alespoň v momentu, kdy byl pánem situace a stále měl moc nad tím, zdali se příchozímu nabídne nebo ne, neváhal toho využít. Popošel několik kroků, věnoval pohled Rubínu, umělecké kavárně, kam se nikdy neodvážil, protože žádný talent neměl, a neznámý přišel až těsně k němu, kroky ustaly a chladnou nocí se ozvinula příjemná vůně přezrálých broskví, tabáku a svařeného mléka.

Christian sklonil hlavu stranou a podíval se na stín, který pod lampou vrhalo cizincovo tělo. Byl stejně tak vysoký a poměrně subtilní, měl ruce v kapsách delšího kabátu a cítil jeho pohled na týle, na zapínání řetízku, který ho začal pálit. Uchopil křížek do dlaně a skřípotem s ním přejel několikrát tam a zpět. Zavřel oči a dlouhé štíhlé prsty jej pohladily po tváři.

"Koupím si tě. Pro dnešní noc."

Christian zaklonil hlavu a zasmál se. Pustil křížek a otočil se. To setkání tváří v tvář a jeho fyzická přítomnost jej zcela omráčily a zbavily prvotní zpupnosti, které ho chtěl vystavit. Jen zalapal po dechu a vnímal intenzitu jejich duševního spojení a moc, kterou nad ním vždy měl. Stačilo, aby zvedl dlaň a uchopil jej za zápěstí, jemně stiskl, a Christian se k němu přitiskl jako malé vystrašené dítě, všechno opovržení, bolest, vztek a zmatení bylo rázem pryč, zůstala jen horoucí čistá láska, které se nikdy vzdát nemohl, a která jej uvrhla sem, protože se s tím nikdy nevyrovnal.

"Já si koupím tebe," zašeptal a nadechl se jeho vůně, sevřel ho v náručí a zhluboka dýchal, aby se mu neroztočil svět pod nohama. Bylo to více než věčnost, kdy naposledy ho směl takto držet a zapomenout na všechno.

Ansem se tiše pousmál, odtáhl ho od sebe na šířku paží a hledal očima v jeho tváři, všechno důležité a nevyřčené, tázal se i prosil o zatajení, všiml si jizvy na bradě způsobené nedávným přepadením a jemně zrůžovělých tváří od momentálního rozrušení, byly však opečovávané Maxmiliánovými vášnivými polibky. S potěšením zaznamenal, že není úplně vyhublý a nemá tak hlubokou starost vepsanou v očích.

"Vrátil ses-.. vrátil!" Zašeptal Christian naléhavě, zvedl dlaně a položil si je na obličej, škvírami mezi prsty na něho stále hleděl, hned zase ruce nechal klesnout podél těla - položil mu je na ramena - znovu ho objal. Posadili se na lavičku. Tak jako když byli chlapci - Ansem se mu posadil na kolena a hrál si s prameny jeho vlasů a řetízkem na krku. Najednou se k němu sklonil a políbil ho. Christian polibek lačně opětoval. Bylo to více než bratrské gesto, dalekosáhle moc přes hranice milenectví. Bylo to shledání dvou propojených duší, které jedna i druhá najednou získaly tolik životodárné energie, že lampa nad nimi tím magickým nábojem několikrát zablikala. Christian se pokřižoval a pohlédl nahoru k nebi. Zamumlal několik ruských slov jakési modtliby odříkání. Ansem se zasmál a v očích mu blýsklo. Byl nazván ďáblem jako už tolikrát předtím. Zalichocení v něm vyvolalo pocit uspokojení a neodmítl nabízenou cigaretu. Zapalovač měl.

"Myslel jsem, že už se nevrátíš. Přestal jsi mi úplně psát-... Našel sis nového bratra. Čisté, nevinné, obdařené dítě." Hlesl Christian a zapalovač dvakrát cvakl. Chtěl, aby to znělo tak lhostejně, jak jenom si to o všech těch bezesných nocích přál cítit, ale Ansemovy oči ozářené plaménkem zapalovače dohlédly až na dno. Pohladil ho po tvářích, oběma rukama, opatrný, aby jej cigaretou nespálil, držel ji v koutku úst.

"Kolik sis musel zažít strachu-... nikdy bych tě nevyměnil, to přece víš, navždy budeš můj!" Pověděl mu a Christian ho chytil za útlé zápěstí a zahrnoval to malé místo tepající krví mnoha polibky: "Kdy jsi přijel, že jsem to nevěděl -... otec zmizel i s Damiánem po mém dopise, myslel jsem, že je to definitivní a chodíval jsem k domu každý den. Nebyl tam ani pes. Vyčítal jsem si to, že je to trest za moji zradu, ale nemohl jsem mlčet. Znám tě až příliš dobře -... neměl jsi odvahu říct to otci. Musel jsem to udělat-..." Odmlčel se, jak by tyto myšlenky vlastně nebyly podstatné, protože několik důležitých otázek zůstalo nezodpovězených: "Přivezl sis ho? Tak přeci -... tvůj bratr. Pravý bratr-... otec, otec musí být nadšen -..."

"Dost, Christiane!" Zašeptal Ansem, zavřel oči a dva jeho prsty držící cigaretu spočinuly na jeho ústech. "Dost, prosím-..." Řekl znovu a na řasách se třpytila slza, jedna i druhá, sklouzly po bledé tváři a vpily se do Christianova křížku.

Otec ho jistě upřednostnil před tebou, pomyslel si Christian a pocítil nenávist proti tomu starému muži, který jim v dětství zamíchal kartami, se kterými museli hrát celý život, a zároveň jím otřásl silný ochranitelský pocit a touha vzít bratra za ruku a odvést někam daleko na Východ, do lesů Sibiře, kde by je nenašel nikdo, ani osud, ani smrt. Žádný žal a trápení. Hladil jej po ramenech, když tlumeně vzlykal a houpal jej na kolenou. Tišil ho a vyměnil cigaretu za svou, protože mu zhasla, jak nebyl schopen ani pravidelně dýchat.

"Odpusť mi já -... velmi mě to bolí o tom mluvit. " Hlesl Ansem vyčerpaně. Vypadal v tu chvíli tak vzdáleně pro všechny i pro své nejbližší, jen pro Christiana ne. Nikdo skutečně nemohl mít nejmenší tušení, co se v něm odehrává, nikdo mu nemohl pomoci, a on mu nebyl nablízku jako dříve, až teď. Prsty mu otíral slzy z tváře a brady, odložil cigaretu na kraj lavičky, aby ho mohl hladit ve vlasech, jak měl rád už dětství. Klidnil se, protože na něho mluvil, slyšel jeho hlas, už se ani nechvěl. Kdo z nich měl ten dar léčit, když pro tu chvíli se role obrátily? Každý by hovořil o zázraku, ale byla to prostá láska.

"Není tedy Vladanův, zůstal v Rusku a ty se trápíš," pochopil Christian a vyslovil to stěží, protože navzdory bolesti z bratrova zhroucení pociťoval vděk a radost, protože -... bylo to ohavné, nepřiznal by to. Šlo o týrané dítě, kterému nebylo lidsky morální závidět nebo nepřát. Ale šlo také o Ansema, jeho bratra, krev, jeho životní lásku a spojení mezi nimi. To nesměl nikdo jiný narušit, tu opatrnou rovnováhu, kterou znovu nacházeli.

Ansem neodpověděl. Neřekl vůbec nic. Hleděl mu do výstřihu na křížek, který se pomalu houpal, jak Christian dýchal. Sáhl po něm a sevřel ho mezi prsty. Dlouze vydechl. Byl tu s Christianem. Nemusel mít strach. Věděl všechno, znal každou jeho myšlenku, každý hřích i vykoupení. Sáhl pod kabát do kapsy, nahmatal obálku s dopisy, které mu chlapec pravidelně psal, a čerstvou fotografii.

Christian ji malinko nadzvedl ke světlu lampy. Přimhouřil oči a usmál se.

"Byl jsem určený jako ten, kdo jej zachrání, ale ne jako ten, kdo se stane jeho opatrovníkem. Já jsem-... neměl jinou možnost, abych nepřišel o tebe a Damiána. Už jednou jsem tě málem ztratil, Christiane, a nehodlám to podstupovat znovu. Ty nesmíš být zapomenut." Sklonil Ansem hlavu. Moment naslouchal šumění listrů v koruně lípy a ze druhé strany od parku křiku zavržených a poté pomalu upřel na Christiana nečitelný, vzdálený pohled. Zapomněl mluvit. Díval se mu do očí, snažil se v nich utopit, byla by to krásná smrt, kdyby jej ty černočené zorničky pohltily. Zašeptal do ztracena, až se to úplně ztratilo mezi nimi a Christian si všiml, jak se jeho ramena roztřásla. Bylo to jako by mu někdo vrazil facku a vzápětí slíbal tekoucí krev a zahojil polibky jeho hluboké šrámy. Vyrazilo mu to dech, to přiznání jej skutečně zasáhlo a cítil ve spáncích tep svého zděšeného srdce. Ještě nikdy k němu necítil silnější náklonnost. Pokud celou tu dobu, kdy odešel z domu, proklel otce a zanevřel na svého bratra, toužil po ujištění, že je milován a že pro něho znamená celý svět, najednou se to stalo. To byl ten impuls na který čekal a cesta, kterou musel ujít, aby teď byl dostatečně silný pro nabídnutí opory, jej stála mnoho sil, bylo tady a teď. Kruh se uzavřel. Všechno dávalo smysl.

"Dal jsi mu to nejlepší, co jsi měl. Šanci na lepší život a lásku někoho, kdo ji potřebuje dávat. Také Andrej byl zachráněn. Oba dva víme, že takhle je to správné, a nám nikdo nemusí rozumět," nadechl se Christian zmoženě, neboť této věci věnoval mnoho myšlenek. Pevně ho uchopil dlaněmi za tváře, aby mu hleděl přímo do očí a neuhýbal, když ho jemně políbil na mokré rty.

"Já ti odpouštím, Anseme, za všechno, co se stalo mezi námi -... miluji tě a chci se s tebou jednou vrátit domů."

Znělo to jako slib. Ta pevná, útěšená slova zlomila všechen žal a všechny jejich kletby, které je od sebe dělily mnoho let. Zůstali spolu až do svítání, dokud nevysvitla nová naděje a noční můry nekonečných sibiřských nocí jednou provždy pozbyly své moci.

K O N E C

- - -

Dodatkem:

Bylo už velmi pozdě v noci, když na něho konečně přišla únava. Od toho osudného dne toho příliš nenaspal. Z rozrušení, neklidu a dychtivé radosti, že v jeho životě se najednou něco děje, nějaký malý paprsek světla si proráží statečně cestu temnotou jeho duše. Najednou vnímal čas, svoji vlastní existenci, a mladík, který se na něho díval z odrazu zrcadla, už nebyl cizincem.

Posadil se na posteli a díval se na své dlaně zamyšleně. Chtěl vzít zítra chlapce na procházku městem, slíbil mu to u večeře. Zastával názor, že je dostatečně silný a vyspělý, aby s ním mohl chvíli bloudit petrohradskými ulicemi, přesto se nejvíce těšil, až společně odjedou na venkov. Přerušil kvůli tomu milované studium, jen aby na něho měl čas. Dimo k němu po odjezdu Ansema skutečně přilnul. Nebyl na něm závislý, naopak se v něm projevila poměrně introvertní stránka povahy a často se choulil někde v rohu domu s knížkou, ačkoliv čtení mu dělalo trochu potíže. Oporu Andreje vyhledával v momentu, kdy měl být konfrontován s cizími lidmi a také v noci, když měl špatné sny. Přiběhl za ním přes celý dům, protože Nikolaj trval na tom, aby dostal svůj vlastní pokoj. To bylo velkolepé, milé gesto a Dimo byl nadšen, neboť byl zařízen přesně podle jeho přání. Nikolaj se snažil nalézt k němu cestu a připravit jej také na shledání s nevlastní - Andrejovou matkou. Stále nenalezl odvahu se jí svěřit, ale ze všeho nejvíce toužil po úplné pospolité rodině.

Andrej se v Dimovi našel úplně celý. Každý den, který trávili společně, objevoval stále nové a nové informace a malé střípky své vlastní duše. Zároveň s tím se však bavil i jejich absolutními rozdíly. Stín Ansema zůstával. Všiml si, že používá stejná slova, i tak býval zamyšlený jako on, když stál u okna a díval se do zahrady. Za chvíli tam vyběhl se svým věrným psíkem Piškotem a učil ho chodit po zadních za nějaký sladký mls. Andrej ho pozoroval starostlivě a když spadl ze stromu, protože byl jako každý chlapec jeho věku zvědavý, nezlobil se na něho, otřel mu slzy a ošetřil bolavou ruku.

Nemohu být šťastnější, proč jsem se tolik bránil, proč jsem nebojoval a chtěl jsem to vzdát, připravil bych se o tolik radosti, pomyslel si právě ten večer, pozorující své ruce. Byl před ním složitý úkol, dlouhá cesta, při níž měl být Dimovi oporou, až bude objevovat svůj léčitelský dar.

Nechal rozsvícenou malou lampu na stole, sundal psovi obojek a v momentu, kdy si lehal do postele, dveře se pootevřely na malou škvírku a bojácné stále tak dětsky nevinné oči se na něho prosebně upřely.

"Tak pojď, ale dnes večer je to naposledy!" Pověděl mu Andrej a nadzvedl roh přikrývky.

Každý večer to bylo naposledy.

Dimo přitakal, opatrně za sebou zavřel, vlezl si k němu pod přikrývku i s tím svým malým psíkem, schoulil se těsně k němu, objal jej paží kolem ramen a opřel se bradou o jeho krk. Tak se cítil v bezpečí a poklidně vydechl.

Andrej ho pohladil a tiše se zasmál, protože jeho oddanost a důvěra jej neustále fascinovaly a znovu a znovu otevíraly jeho staré rány z dětství - to aby je hojily. Vzpomněl si na svoje noční děsy, strach a osamocení, které pociťoval, a neměl bratra, u kterého by našel útočiště, ačkoliv po něm tolik toužil.

Chlapec si prohlížel jeho tvář pozorně, nakonec se prsty dotknul jeho obočí a rtů. Pousmál se spiklenecky, spokojeně se k němu přitiskl. Nahmatal Andrejovu dlaň, spojil s ní svou.

"Máš horké ruce," řekl mu Andrej. Věděl, že to mnoho znamená a také Dimo si to uvědomoval. Byla to známka toho, že je šťastný.

"Je mi u tebe hrozně hezky-... úplně jinak než u Ansema. Ale také se mi po něm stýská, zítra mu napíšu dopis, až se vrátímě z města." Špitl Dimo a neuvědomoval si, že mu tím působí bolest, protože dopis to byl již třetí za posledních čtrnáct dní. Ale podporoval jej v tom už jenom z prosté sebevýčitky - stále si sám před sebou neobhájil právo, když nebyl ten, kdo jej zachránil, kdo ho pro sebe vybojoval - a navíc Dimo velmi špatně psal azbukou, vůbec jeho vzdělání bylo tak špatné a zanedbané, že každá záminka pro jeho rozvoj byla vítaná.

"Bude mít jistě radost, pošleme mu i fotografii, tu jak jsi s pejskem venku," pověděl mu Andrej a v šeru lampy mu každý stín byl dobrý pro trochu strachu a chmurných myšlenek. Tolik se snažil. Bude to někdy dostatečně?

"Copak asi dělá? Stýská se mu? Myslí na mě?" Pokračoval Dimo. "Slíbil přeci, že v létě přijede za mnou na venkov a bude mě učit, abych byl stejně veliký léčitel jako on! Už teď se těším, už aby to bylo, budu počítat dny -... Andreji -... Andreji, proč pláčeš?" Vyděšeně se posadil, dokonce trochu odstrčil psíka, který se probudil, a myslel si, že je to laškovná hra, proto na něho dorážel.

"To nic-..." Hlesl Andrej a přitiskl si dlaň na ústa. Zavřel pevně oči, ale přesto se mu zpod řas draly slzy jedna za druhou. Nerozuměl tomu, proč jej to tak zasáhlo, a pociťoval ohromný vztek vůči sobě samému, že to dopustil, aby jej to ovládlo, protože tím chlapce vyděsil, skutečně ho vystrašil, že se také jako na povel rozvzlykal, protože měl strach, že provedl nebo řekl něco špatného, ačkoliv nic takového neměl v úmyslu. Ve své bezelstnosti si to nijak neuvědomoval, ale snad tomu porozuměl a dokázal to vytušit.

"Neplakej, Dimo, prosím tě!" Posadil se Andrej také, přitáhl ho k sobě do náruče a konejšil ho. To pro něho bylo prioritou nad vlastní lítostí. "Také mi chybí Ansem -... jako tobě."

Vlastně mu nelhal. Skutečně mu chyběl, měl pocit, že mezi nimi zůstalo mnohé ještě nevyřčeno, přestože si už napsali mnoho dopisů a před odjezdem si také promluvili.

"Ale já jsem šťastný, že jsem tu s tebou." Promluvil Dimo najednou a bylo to tak čistě upřímné, že se Andrej překvapeně zasmál, protože od něho ještě podobná slova neslyšel.

"Jsi jenom můj a nemusím se o tebe s nikým dělit," Pokračoval Dimo důležitě, "jsi na mě moc hodný, víc než Ansem, dovolíš mi i to, co on mi zakazoval." Spiklenecky se culil, Andrej si jen zničeně povzdechl, protože chlapec to s ním uměl, stačil jeho štěněcí pohled a pěkné prosím a dovolil mu i čokoládu před spaním. "A díky tobě se už nebojím vody!" Dodal ještě, to byl veliký úspěch a Andreje to stálo moře trpělivosti, odmlčel se, co ještě by mu řekl, pátravě mu hleděl do očí a najednou se k němu sklonil a svými tvářemi se otřel o jeho, jako by je chtěl osušit od slz. "Já jsem si někoho takového vždycky přál, přesně jako jsi ty. Byl bych bez tebe nešťastný. Neopustíš mě, nevyměníš mě za nikoho, Andreji, slibuješ mi to?" Ujišťoval se.

Andrej se pousmál. Slíbil mu to rád. Vnímal příjemnou horkost uprostřed hrudníku a pulsovala tak rychle a silně, až se mu zatočila hlava. Takový cit nepoznal dlouho, měl strach, že v něm dočista zemřel v momentu, kdy přišel o Gríšu, ve chvíli, kdy jej Damián odmítl -... ale nic z toho se nedokázalo vyrovnat tomu, co pociťoval v ten moment. Bylo to poprvé za celý jeho život. Jeho láska byla žádoucí a potřebná. A nejkrásnější bylo vědomí, které vnímal přesně v tu chvíli, kdy zhasnul lampu a díval se, jak spokojeně usíná. To že je také milován.

- - -

V životě přijdou chvíle, kdy si člověk musí zvolit -... Drazí čtenáři, Sibiřské noci pomalu odcházejí a na Myrtilles blogu nastává den. Psát tento příběh pro mě bylo jedním z největších přínosů v mojí skromné pisatelské činnosti, a pro vás o další kousek byla poodhalena opona složitého příběhu rodiny Lisalimů. Ráda bych se jim ještě věnovala skrze Andreje, jak jsem mnohokrát naznačila, jeho cesta za láskou a štěstím je něco, o čem bych ráda napsala. Chystám ale pro vás i některé neruské :) příběhy.

Chtěla bych vám také opravdu ze srdce poděkovat za vaše komentáře a návštěvy tohoto blogu, za podporu, které se mi od vás dostává, a tak ve mně stále zůstává veliká touha psát, a to i po tolika letech psaní. Jediné, co jde proti mně, je čas, věřím ale, že i on se brzy umoudří.

Děkuji vám a na viděnou u dalších příběhů!

S.

 


Komentáře

1 Saline A. Saline A. | E-mail | Web | 20. června 2015 v 7:57 | Reagovat

♥♥♥
Nemám slov, fňukám tu jako malá holka. Myslím, že víš, kolik se mi toho honí hlavou. Večer to zapijeme.

2 Shin Shin | 20. června 2015 v 18:10 | Reagovat

Dokonalé a i přes to, že jsem si cestu k Andrejovi ještě nenašla, pokračování s ním se  nemůžu dočkat :)

3 Zuzana Zuzana | E-mail | 20. června 2015 v 20:35 | Reagovat

Najkrajšie bolo stretnutie Christiana s Ansemom. Christianov sľub, že sa vrátia domov ma potešili, ten vzťah medzi nimi mám rada úplne od začiatku a aj keď zbožňujem Damiána a mám trochu rada aj Maxa, chvíle keď sú Christián s Ansemom spolu milujem úplne najviac.
Veľmi sa teším na Andrejov príbeh. Je krásne, že im dal Ansem šancu. Ešte by som rada vedela, čo porobil s tými vzorkami aby zaručil, že Dima zostane s Andrejom. Ak som to dobre pochopila, bolo to jeho zásluhou?
Milujem celý tento rozsiahly príbeh a teším sa na to kedy si ho prečítam znovu. Len na Saltarínu potrebujem nabrať odvahu, lebo ma vždy veľmi bolí, keď ju čítam.
Ďakujem za to, že si tento román stvorila a teším sa na všetko, čo ešte napíšeš♥

4 Karin Karin | 20. června 2015 v 22:01 | Reagovat

Dík za krásný konec a moc se těším na další povídky. :-D  :-)

5 Liina Liina | 20. června 2015 v 23:17 | Reagovat

To už je taková má tradice, že vždycky konce tvých příběhů dojetím probrečím :D A i přes slzy se nepřestávám usmívat. Sibiřské noci mi daly hrozně moc, provázely mě při důležitých rozhodnutích a dokonce mi v nich i pomohly. Přenesla jsi do příběhu spoustu moudrosti a já jsem ti vděčná za každé písmenko co si kdy napsala.
Děkuji.
Těším se na další nahlédnutí do tvého krásného světa. <3

6 J. J. | 21. června 2015 v 11:19 | Reagovat

Tvoje povídky jsou skvělé. Děkuju. A moc se těším na pokračování s Andrejem. Taky si zaslouží najít štěstí a lásku :-).
Jen mě mrzí dlouhé prodlevy mezi kapitolami, vždycky totiž pozapomenu předchozí děj :-(. Ale samozřejmě chápu, že máš v životě jiné priority než pro nás tvořit povídky ;-).
Ještě jednou díky a moc se těším na další příběhy

7 flixo flixo | 21. června 2015 v 22:59 | Reagovat

ďáble jeden, já už tady nic psát nebudu. jdu řvát... :'(

8 flixo flixo | 22. června 2015 v 0:01 | Reagovat

histerie uklidněna...
vím, že si nemůžu dovolit tady ten svůj sloh nemít. :) ono už k tomu překvapivě není moc co dodat. byla to úžasná cesta. víš, jak já bych si přála, aby se ta tvoje sága opravdicky vydala? prostě si říkám, jestli to náhodou není hřích, že si něco takového přečte jen hrstka vyvolených. ale tak vzhledem k tomu, že už jsme stejně všichni zatracení, tak jeden hřích navíc se už ztratí. :D
jsem z konce opravdu unešená. jen jsi jím potvrdila to, co jsem napsala do komentáře první části. vždycky se ti podaří napsat takový neočekávaný konec, který povídku uzavírá a zároveň jí nechává pootevřenou škvírku k tomu, aby se k nám mohla kdykoliv vrátit. a tohle já miluju nejvíc.
z čeho já jsem více unešená..? pořád to ještě vstřebávám. velmi mě zasáhlo, co řekl Ansem. že i on se musel rozhodovat, musel si vybírat. pro něj to muselo být převelice těžké. je to jako se rozhodovat mezi tím, zda si necháš pravou nebo levou polovinu srdce. a k přežití potřebuješ obě. každopádně jsem za Ansemovo rozhodnutí přešťastná. zvolil správně. :)
ale jo, budu citovat, protože některé věty se mi vážně vypálily do srdce: "Jejich duše se do sebe vpily skrze slzy a smísily se lépe než čistá krev." ... jak shrnout Ansemův a Damiánův vztah do jedné věty... perfektní. :) to je to, co možná rozhodlo i za samotného Ansema. :)
stále a možná ještě dost dlouho budu naměkko ze shledání Ansema a Christiana. vždyť díky tomu jejich poutu je vlastně nemožné, aby si Ansem vybral jinak. líbí se mi, že celou dobu naznačuješ, že musel Ansem výsledky zfalšovat. už to vlastně skoro pověděl Damiánovi, i Chrisovi. ale přesto si nejsme nikdo sto procentně jistí, že se tak opravdu stalo. :D já myslím, že skutečnou pravdu ví už jen sám Ansem. :) na osud nevěřím, ale v tuhle chvíli bych to celé osudem nazvala. jsem fakticky ráda, že se ho ve prospěch Andreje vzdal. on už svého bratra má a ten přeci nesmí být zapomenut... :)
dodatkem... dodatkem jen doufám, že mi nebudeš nechávat Andreje plakat časteji. trhá mi to srdce. ale je to vlastně asi dobré znamení, že vůbec ještě nějaké slzy má, to znamená, že žije, že není ještě zcela citově vyprahlý. a tudíž bude brzy překvapen na tu velikou lásku, co ho čeká.

ano, další kruh se uzavřel, ale vytváří se nové a nové a nové... jako když hodíš kámen do vody. necháme teď tedy Andreje odpočívat, nabírat síly do života, hojit ty největší šrámy. i na mě už padá příjemný klid, že je vše, tak jak má být. ;)
velice ti děkuji za všechno, co jsi pro nás kdy napsala. za tvé jedinečné postavy a za celou rodinu Lisalimů. budu tu věrně čekat na další klenot z tvé rubínové sbírky. ♥

9 Syhý Syhý | E-mail | Web | 24. června 2015 v 23:10 | Reagovat

Děkuji vám moc za komentáře, jste úžasní!! :)) Opravdu mě to nabíjí, ta odezva od vás čtenářů.

[6]: Nene, kdepak, psaní je pro mě jedna z mých největších priorit, přestože teď poslední dobou nepíšu často, stále na to alespoň myslím :)) :( snažím se tomu svůj život aktuálně přizpůsobit, aby to mohlo fungovat a jednou jsem na to měla skutečně moře času a nic mě nerozptylovalo :-D

Brzy se tu objeví něco nového, zatím užívejte léta ;)

10 flixo flixo | 25. června 2015 v 16:37 | Reagovat

[8]: koukám, že jsem tu hysterii moc neuklidnila, když píšu takové garmatické chyby. stydím se, kaju se. byl to fak nápor emocí. :) už se strašlivě těším na něco nového od tebe.

11 Kik Kik | 25. června 2015 v 20:23 | Reagovat

Kiež by leto skončilo a Myrtilles by bol v plnom prúde, dúfam, že počas leta ti zvýši čas a niečo predsa len pridáš. Bude úžasné zasa nahliadnuť k Lisalimom som si na nich zvykla, je to ako keby som u nich otvorila dvere sedela za kuchynským stolom a počúvala ich príbehy s vodkou  a chlebom s cibulou! :D  Teším sa na Andreja a Jakuba, to bude zasa niečo čarovné! Jedno ma teší že počas všetkého čo Damián s Ansemom prežili sa nestalo, žeby trpel iba jeden. Vždy to boli obaja a tak to má byť v tej absolútnej láske. :) Priala by som si oveľa viac absolútnych lások, aká je táto :)

12 Clowers Clowers | 4. července 2015 v 9:28 | Reagovat

Děkuji mnohokrát ;) Bylo to úžasné, nádherné, nejlepší čtení za poslední dobu, ale tak je to s tebou vždycky ;)

13 msk msk | 9. července 2015 v 21:23 | Reagovat

zamilovala jsem si tohle, těším se na novou tvorbu a taky nejen na novou, ale snad Andrej najde štěstí ...

14 K. K. | 13. července 2015 v 0:23 | Reagovat

Strašne dlho som sa nevedela odhodlať k dočítaniu poslednej časti.. bála som sa toho, že je to už absolútny koniec a ja som nechcela aby bol.. A.. prosím, nikdy neprestaň písať. Kúzlo, ktoré vkladáš do slov je neuveriteľné. Tak strašne sa mi s nimi nechce rozlúčiť. Chcela by som vyjadriť všetko čo mi tvoje príbehy dali ale nedokážem to.. je to neopísateľné. Ďakujem. Želám ti krásne magické leto a dúfam nám čoskoro pripravíš nový dych berúci príbeh. Teším sa..

15 Ta ktera miluje tyhle pribehy ... Ta ktera miluje tyhle pribehy ... | 7. srpna 2015 v 8:27 | Reagovat

Jsem teprve u druhe kapitoly, je uz to davno, co jsem cetla tve povidky, Syhrael. Ted jsem se po dlouhe dobe vratila, prltoze i pres velky nedostatek casu jsem si vzpomnela a neslo to jen tak odsunout... Musela jsem se prijit podivat, jestli se na myrtilles blogu neco deje... A hned jsem se pustila do novych kapitol. Pribeh me ocaroval, Damiana miluju, kouzelny... Jen mi neda spat jedna vec, porad mi neco nesedelo, brouzdala jsem v pameti, tak jsem se rychle mrkla zpatky do Predtanceni. Tam jsou preci Ansem a Damian prezentovani jako chlapci, co se z drivejska neznali, Vladan si Damiana "najmul" a nejprve se jeden druhemu vyhybali, dokonce byl pred nim Damian i varovan, docetla jsem se i zminky o jeho matce a sourozencich... A ted pribeh, ve kterem se znali jeste driv a Ansem si Damiana do Ceska privedl... Jsem z toho cela zmatena a nedockave pozaduji vysvetleni, protoze bez neho jaksi nemuzu cist dal... :D

16 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 11. srpna 2015 v 13:50 | Reagovat

Matko, máš pravdu, ta pauza někdy prostě je, inspirace odejde a povinnost přijde! :/

17 Zuzana Zuzana | E-mail | 12. srpna 2015 v 19:30 | Reagovat

[15]:nemyslela si to ako Damián navštevoval Ansema v Rusku v tej liečebni? Ale on tam naozaj nebol. To ho len Ansem v tom svojom šialenstve nejakým spôsobom videl akoby to bol jeho anjel strážny. Stretol sa s ním až v Čechách u otca. Aspoň ja si to tak pamätám. Navnadila si ma aby som si osviežila spomienky. Budem si to musieť prečítať znovu celé od Gríšovho príbehu až po Saltarínu:) ale najúžasnejšie by bolo, keby už bol napísaný aj Andrejov príbeh a mohla by som si ich potom postupne prečítať úplne všetky:)

18 Ta ktera miluje tyhle pribehy ... Ta ktera miluje tyhle pribehy ... | 15. srpna 2015 v 12:11 | Reagovat

[17]: Ach tááák!:-O *tluče se do hlavy a nechápavě převrací hlavou nad svou hloupostí, že to nepochopila dřív* Normálně jsem úplně pitomá, protože mi to vůbec nedošlo!:-O Už jsem v příběhu trošku pokročila a v určitých situacích mě také napadlo, že to mohl být jen výplod Ansemovy nekonečné fantazie... ale když ona ta scéna z léčebny byla tak... "skutečná!"... :-D Mnohokrát děkuji za objasnění, příště si dám pozor na tyhle zmatky :-D

19 flixo flixo | 9. září 2015 v 16:46 | Reagovat

ty jo, nemůžu se už nové povídky dočkat. pořád nakukuju, upínám se k podzimu jak blázen. doufám, že to příjde co nejdřív... :-x
potřebuju totiž spoustu lásky!

20 andii andii | 13. září 2015 v 7:49 | Reagovat

ahoj:)
je to dokonale a to stale viac a viac.
Dakujem.
Som stastny ze mozem vnimat tvoj svet tak hlboko vdaka tomuto.
Hovori sa ako sa slovami nieco neda opisat? Ale da! Len to musis napisat ty:)
Je nadherne precitat si celu poviedku naraz ale aj postupne ako ju dopisujes alebo cakat na dalsiu a tak si mozem citat, priznavam bez mucenia, aj to co som tu este necital ale tiez si to rad precitam ako teraz znovu, a stale v tom objavujem viac.
Takto verejne priznavam, ano aj ja to tu milujem :)

21 Violet Violet | 1. listopadu 2015 v 11:19 | Reagovat

Přeji Krásný první Listopadový den.
Musím se přiznat, že ve mě Sibiřské noci vyvolali zatím nejhlubší pocity, ze všech příběhů, které jsem zde četla. Zanechali ve mně něco tak hlubokého, že se z toho budu jen dlouho zotavovat. Ale bylo to úžasné.
Jsem opravdu milovnicí Ansema, nevím proč ale jeho povaha mě hrozně dráždí a přitahuje.
Když jsem přečetla větu "Rozešel se k Andrejovi." tak jsem si myslela, že ve mě něco umřelo. Šok byl tak velký, že i slza ukápla. Když jsem načala další kapitolu, uklidnila jsem se, ale bylo to opravdu moc nebezpečné. Damián je úžasný, opravdu obdivuji jeho povahu. Ale já to také moc prožívám :)
Moc děkuji, hrozně mě to hladí na duši. Láska která z toho čiší až moc závidím, že také nejsem součástí takového příběhu.
Jsem ráda, že Dimo, je Andrejův bratr. Ne z důvodů možného zavržení Christiana,  nebo Damiána, Ansemem, který by Dumovi možná že věnovat veškerý svůj čas, ale právě kuli Andrejovi. Je vidět, že je moc zlomený a přesto se tak moc snaží. Opravdu mu přeji štěstí a moc síly, kterou potřebuje a jistě ji najde.
Díky Syhý... Vážím si tvé práce ♥

22 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | 16. září 2017 v 1:42 | Reagovat

To se mi libi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama