Andrej - 1. kapitola ( část jedna )

16. listopadu 2015 v 13:58 | Syhrael |  Andrej
Je to zde. Začínám první kapitolu dalšího příběhu s půvabným názvem Andrej.

Dovolte mi na úvod pár slov.

Jak jistě mnozí z vás tuší, tajemství ruské duše je mi blízké, proto jsem se rozhodla ještě po Sibiřských nocích pokračovat, a to prostřednictvím Andreje Lisalima - Ansemova bratrance.
Nebylo to pro mě lehké rozhodnutí a nebude to snadné. Andrej je zvláštní typ postavy a já musela počkat, až sama trochu vyzraji, abych byla schopná hlubokého vhledu do jeho složité, skutečně komplikované povahy. Hlavním prostředkem příběhu bude psychologie jedné křehké duše a také láska - jako důkaz toho, jak obrovskou moc vlastně má a co všechno s lidmi dokáže. A zvítězí i tam, kde byla kdysi prokleta?
Andrej je další cestou od Saltarïny, která je už starší dáma, a je to vlastně konečná část celé této ságy. To nejdůležitější, co jsem vám chtěla právě sdělit, tak příběh, ačkoliv zapadá do celého rámce posloupnosti ( odehrává se skutečně po Saltarïně ) bylo nutné trochu upravit, tím pádem jsem některé věci musela vzít trochu jinak, opomenout některé postavy, připravit vhodné podmínky pro ně a jejich sblížení. Bude se to nejenom snadněji psát, ale věřím, že i lépe číst.
Úvodem příběhu se tedy budu věnovat dospívajícímu Andrejovi, přiblížím pár střípků z jeho života a následně se dostaneme již do období po Saltarïně, kdy z něho bude mladý muž.
Na závěr bych chtěla poděkovat své slečně Čarokrásné, která si dokončenou kapitolu četla už včera v noci a její zásluhou si příběh můžete užívat už teď, jinak bych ještě chvíli se zveřejněním bojovala. Čarokrásná je také spisovatelka a bude mi ctí vám zde později představit odkazem na její blog příběh, na kterém nyní pracuje. Právě tento Zázrak, který poměrně nedávno vstoupil do mého života ( ačkoliv mám pocit, že v něm vždycky tak nějak byl :)) byl pro mě jednoznačným impulsem pro to, abych v psaní pokračovala, a to zejména tohoto příběhu.

Děkuji ti, Nejmilejší.

Přeji vám tedy krásné počtení!

Syhrael






Bylo to v podstatě velmi příjemné ráno. Takové, které v Petrohradě není vzácné. Slunce se líně převaluje mezi ztichlými domy a láká z postelí vášnivé milence, pečlivé domácí ženy i ctnostné muže, kteří pospíchají do práce. Uměleckým duším, zapomenutým bohémům, kteří strávili noc v horečnatých myšlenkách, dopřává takové ráno konejšivé pohlazení po tváři, když nahlédne skrze špatně zatažené závěsy. Všechno je poklidné, ideální, útěšné. Dušespásné. Jako by se sama země nadechla prostřednictvím každé živé bytosti, která zvedne hlavu vstříc slunci a usměje se pod lehkostí momentu bytí - Tak jsem přežil další den. Další krásný den!

Nikolaj Lisalim ale toto krásné petrohradské ráno nebyl spokojen.

Nevlídně vrčel na svoji milovanou ženu a káral i dceru, která mu přinesla studený čaj. Pil přeci jen vlažný čaj, aby v něm udržel konečky prstů. Jak to nemohla nevědět! Všichni se spikli proti němu. Roztrpčeně listoval ranními novinami a po chvíli je odložil, protože ho podráždila vlastní myšlenka.
Něco se dělo.
S jeho jediným chlapcem se něco dělo.
Andrej měl v tu dobu sedmnáct let. Navštěvoval prvním rokem Dolnonežské gymnázium a jeho studijní výsledky byly bravurní. Volný čas trávil mezi knihami, zavřený u sebe v pokoji. Neměl žádné kamarády a nevypadal, že by mu to působilo nějaké těžkosti. Dokázal několik hodin sedět pod stromem na dvoře a hledět do oblaků. Nekouřil zřejmě, stále totiž čistě voněl jako pražené oříšky v čokoládě. Netoulal se, neodmlouval ani. Vlastně proti jedné věci se bouřil, a to hodiny klavíru, na které musel docházet. Stačilo být na něho přísnější, a hned se podvolil. Nikolaj nemohl být spokojenější, a přesto v něm hnízdila hluboká nespokojenost, ba přímo žal, z té ničemné, paradoxní podstaty.
Andrej byl dokonalý, a tím byl obyčejný.
Byl mu vzdálený.
Nikolaj rozmrzele zamíchal čaj a uvědomil si, že sklouzává k patetičnosti, která se nehodí na postaršího otce dospívajícího syna. Ostatně nad výchovou a jejich vztahem nikdy nepřemýšlel a nedělal si s tím těžkosti. Andrej byl dítě, které musí poslouchat, dokud neopustí rodný dům, a jeho povinností je souznět s rodinnými tradicemi. Neměl vlastně proč být jiný než takový poslušný a tichý. Domácí lékař si o něho nicméně dělal vážné starosti, protože působil anemicky bledě a s každou změnou počasí churavěl.
"Prospěl by mu venkov," říkával vždy a Nikolaj se mračil, zatímco Andrej si plaše zapínal košili a díval se na zem.
Nikolaj nad svým ranním čajem pomalu docházel původního impulsu, který zavinil takové hořké myšlenky. Bylo to přesně tady a asociace se stávala zcela jasnou.
Bylo to pár dní, kdy obdržel psaní od bratra, jenž v té době pobýval se svými dvěma chlapci na druhém konci Petrohradu.
Nejmladší Ansem mu dělal vážné starosti.
Mám tušení, že brzy dojdu naprostého psychického vyčerpání, ten mladý Ďábel mě dočista utahá, je v něm tolik vášně a síly, že mám někdy strach, aby to jeho duše unesla, napsal Vladan ve svém psaní, mám vážné podezření, že město pro něho není dobré a měl bych ho držet v bezpečí venkova. Jediné, co ho na světě baví, je jeho bratr, čtení Dostojevského a docházení na hodiny klavíru. Věř mi, nebo ne, můj milý, ale tahle prostá věc s ním svede zázraky. Přichází domů zkrocený, rozechvělý a nesmírně tvárný. Snažím se s ním pracovat, vodím jej k léčitelům i věhlasným mágům, ale žádnému se nedaří dostat jej do takové rovnováhy jako Berezovskému. Nechápu, jak prostá hra na klavír nad ním může mít takovou moc. Obzvlášť když jsi mi vyprávěl, jak tvůj Andrej proti tomu vzdoruje. Ti dva jsou jako oheň a led, opravdu zvláštní. Abych byl upřímný, byl bych rád, kdyby spolu trávili více času. Prospělo by jim tom, nemyslíš? Víš, že se mají opravdu rádi. Co se týče Christiane, ač nerad, nesmím jej také opomenout, aby bratra doprovázel, pokud bys souhlasil.
Nikolaj psaní četl i to ráno nad svým studeným čajem. To proto, aby popřemýšlel nad odpovědí.
Ansem. Jak zvláštní jméno. Pamatoval si ten den, kdy synovce poprvé spatřil, tam v té zapomenuté sibiřské vesnici. Byl maličký, ošklivý a pevně zavinutý v plenkách, takže s sebou nespokojeně mrskal. Neplakal, ale syčel jako klubko zmijí, což jej rozněžnilo a vehnalo mu to slzy do očí. Vždyť byl poloviční sirotek, jeho matka zemřela při těžkém porodu a jeho otec v bolesti utekl. Nikolaj od první chvíle věřil, že to dítě je obdařeno a přinese jejich rodině vykoupení v podobě léčitelského daru, který zahýbe nejenom Matičkou Rusí.
Narodil se nám Spasitel, napsal domů ženě. Už má jeden zoubek a týrá svoji kojnou, je to ale hodná žena a vím, že u ní bude v dobrých rukách. Od svého bratra se nemůže odloučit. Utiší se pokaždé, když je poblíž. Jak výjimečné. Také Christian je zvláštní dítě. Jako z jiného světa, má průzračně modré oči.
Možná za to všechno mohl ten jeden moment, kdy ho vlastně zachránil, protože se pasoval do role druhého otce, když ten vlastní tak krutě zaváhal. Přestože se vrátil a přijal nakonec svoji roli, ta propast tam zůstala a Nikolaj to věděl, že je to hlavní příčina, která v chlapci už od útlého věku zasela ten vzdor a revoltu proti otci. Ansem byl ve svém věku nezvladatelný a jediné, co jej dokázalo zklidnit, byl nevlastní bratr. Christian.
Ubohé nechtěné dítě, pomyslel si Nikolaj. Nechoval k tomu chlapci zášť jako většina jejich rodiny, včetně samotného Vladana, který nebyl jeho otcem. Proti tomu, aby doprovázel Ansema při pobytu nic nenamítal. Také Andrej měl toho chlapce upřímně rád a považoval jej za Ansemova přímého bratra - to byl podstatný důvod, proč Ansem tolik zbožňoval Andreje. Na to Nikolaj myslel s velkým uspokojením. Častokrát je přistihl v objetí a po počátečním hrůzném šoku v tom dokázal spatřit plachou krásu. Pozoroval je skrytý za závěsem, jak Andrej zčervenal, jako poupě čajové růže, sklonil hlavu a položil si dlaně na obličej. Ansem se hrubě zasmál, objal ho znovu a zhoupl s ním v náručí.
Nikolaj sebou cukl. Laškoval s ním!
Ansem se smál, zaklonil hlavu a zatočil se kolem dokola, znovu ho popadl do náruče a cosi mu zuřivě šeptal do vlasů, tisknouc ho k sobě tak silně, až Nikolaj musel rozhrnout závěs a nechat se prozradit, protože měl strach. Zoufalý, agonický strach -...
"Co se tu děje, snad se neperete!" Zvolal.
Ansem vycenil zuby a blýsklo mu v očích.
Andrej roztřeseně sklonil hlavu a pohledem uhýbal po místnosti.
"Nu?" Naléhal Nikolaj.
"Cožpak ti ubližuji, Andreji? Pověz pravdu!" Podíval se Ansem na bratrance a zlehka mu položil paži kolem ramen.
Andrej zvedl bradu a zavrtěl hlavou. Podíval se na otce, který o krok ustoupil - tolik síly a jisté odvahy v něm nikdy ještě neviděl. Až jím to otřáslo a odcházel hluboce duševně pohnut.
Ansem má na Andreje blahodárný vliv, probouzí v té jeho křehké duši sílu a vzdor, který přesně do života potřebuje, napsal si Nikolaj ten večer do deníku. Žel bohu musím konstatovat, že Ansemův chtíč a otevřenost po fyzickém kontaktu se spřízněnými dušemi je v jeho věku nebezpečná.
Jenomže toto ráno vyprchaly úlevné pocity a nadšení. Měl čím dál intenzivnější pocit, že Andrej se svým charakterem poněkud vymyká Lisalimské krvi, a v jeho duši probíhá dospívající změna, ze které Nikolaj pociťoval respekt.
Po snídani si nechal chlapce zavolat.
Andrej přišel oblečený ve světle modré košili, temně zeleném semišovém sáčku. Byl nádherně aristokraticky bledý, že jeho rty téměř splývaly s pokožkou. Měl zelené oči, typický rys Lisalimů, a oříškově hnědé, polodlouhé vlasy. Jak tak seděl naproti němu na židli, Nikolaj konstatoval, že je rozhodně půvabný, vznešený až odměřený. Nedokázal si jej představit v přítomnosti dívky jeho věku.
"Andreji, můj milý," pohladil ho po vlasech a sklonil se k němu. "V týdnu přijede Ansem."
"Ansem!" Potěšeně se usmál chlapec a tváře mu něhou zrůžověly.
"Samozřejmě i s Christianem." Dodal Nikolaj.
Andrej přitakal a už na něm bylo poznatelné, že přepnul svoji pozornost a myšlenkami bloudí několik set kilometrů daleko ve svých fantaziích. Nikolaj si uvědomil, že mu to není příjemné a rozmrzele se dotknul konečky prstů jeho ramene. "Dnes máš hodinu klavíru odpoledne. Nezapomeň!"
"Jistě, otče." Odvětil Andrej tichounce a sklonil hlavu.
"Chodíš tam nerad? Máš velký dar." Zajímal se Nikolaj.
Andrej neodpověděl, jen pevně semkl rty a hleděl před sebe.
Nikolaj získal zvláštní pocit, že ho trápí, bylo na něm poznat jakési silné duševní utrpení. Zmátlo jej to a rozpačitě poodstoupil, napil se čaje a zahleděl se z okna.
Panovalo mezi nimi lehké napětí a ticho, ale nesouznělo. Nerozuměl mu.
"Inu, ty pořád mlčíš, Andreji-..." Pověděl mu a zasmál se.
Andrej se také zasmál, ale poněkud sevřeně, téměř bázlivě. Hrál si s rukávem svého saka.
"Tak už utíkej do školy, běž." Řekl Nikolaj najednou a než se ohlédl po něm - chlapec zmizel.
Nikolaj Lisalim to ráno skutečně nebyl spokojen. A nevěděl přitom ani proč.
Všechno bylo ideální.

*

Andrej svůj pokoj velmi miloval. Byl světlý, vzdušný a měl tu dostatek milých věcí, kterými se mohl zabavit. Tuze rád četl a psal. Jeho nejmilejším spisovatelem byl básník Někrasov. Někdy po večerech, když všichni šli spát a celý dům ztichl, vytáhl svůj malý sešit s hnědými deskami, a psal si deník ve formě dopisů pro tohoto ruského klasika, plných fantazie i strachu.

Pane Někrasove, dnes večer, když jsem se vracel z hodiny klavíru, bylo pochmurno, jak to bývá tady za podzimních nocí. Šel jsem parkem, osamocen a zamyšlen hluboce nad nějakým dojmem, který přišel odnikud -… víte, můj učitel Berezovskij je záhadný muž. Říká se, že má rád mladé chlapce a -… mohu před vámi být tak otevřený? Náš Ansem se mu asi líbí. Slyšel jsem tatínka, jak o tom hovoří se strýcem, který to nebral vážně, snad to byl jen hloupý žert. Pokřižoval jsem se, ale bylo to málo na mé myšlenky. Jako by víra nade mnou ztrácela moc, jako by už neměla hodnotu pro moji dospívající duši. Je toho příliš. Má tak krásné ruce, aristokratické. Bílé a něžné. Jeho rodina má původ, který se cení. Zůstali s carem do poslední chvíle a byli v těch tmavých lesích zastřeleni. Věrní -… my Rusové jsme věrní, je náš škoda pro tento svět. Někdy mě pohladí po vlasech, když mi něco nejde a jsem smutný. Bývám rozechvělý touhou, aby to udělal znovu. To je přeci špatné, je to hřích! Utíkal jsem dnes z hodiny, opravdu jsem utíkal -… přál bych si nebýt, nemyslet a necítit. Třeba jsem prokletý a nikdy nebudu šťastný. Chtěl jsem vám napsat ještě, protože se dnes s vámi musím rozloučit, že mám strach. Nechci hrát na klavír. Už nikdy tam nechci jít znovu -… nechci, aby se mé srdce rozpadalo v popel s každým jeho dotekem. Nechci přijít do pekla. Prosím vás. Jsem velmi vděčný za to, že vám mohu psát. Děkuji vám.

A pokaždé, když dopsal, s úlevou zavřel oči a moment tak zůstal, jako by se z jeho těla a především duše odplavil hluboký stesk a žal. Cítil se klidný a silný, a ta samota smíšená s intenzivní prázdnotou už nebyla tak ostrá. Dokázal ji snést jako své vykoupení. Uměl si představit tvář každého člověka na světě, který by si tropil žerty z jeho myšlenek, nebral by je vážně nebo by je dokonce znehodnotil. To bylo mnohem lépe, pokud je nosil uzamčené ve svém srdci, kde byly v bezpečí.
Koncem týdne, právě ve čtvrtek, kdy matka i se sestrou odjela k příbuzným na venkov, skutečně přijel Vladan se svými dvěma syny.
Andrej jim rozrušeně běžel otevřít. Už když sbíhal ze schodů, slyšel přísný Vladanův hlas a křik obou chlapců, zjevně se o něčem hádali.
"Andreji!" Usmál se Vladan, sundal si klobouk, a jakmile vkročil do místnosti, vzal jej za ramena, sklonil se k němu a objal ho. Vzápětí ucítil Ansemovu dlaň ve vlasech a plachý polibek Christiana, také do vlasů. Tak bouřlivé přivítání s jeho plachostí patřičně zamávalo, ustoupil o krok, točila se mu hlava a do tváří hrnula krev. Vnímal to. Sklopil pohled raději, Ansem ho vzal za ruku a přitiskl se k němu, dívajíc se na otce: "Podívej, že jsme skoro stejně vysocí, říkal jsem ti to, a to je Andrej o tři roky starší než já!"
"Nu," zabručel Vladan, svlékl si kabát a i s kloboukem jej podal Christianovi, aby je pověsil na věšák.
"Běžte, odneste si věci do pokoje," dodal trochu unaveně, jako by ho cesta s jejich živelností tuze zmohla.
"Něco jsme ti přivezli," pousmál se Ansem na bratrance, stále rukou spočívající na jeho ramenech, přitom se podíval na Christiana, který trochu churavě pokašlal. Sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhl papírový kornout s čerstvým karamelem a malou knížku.
"Někrasov!" Zvolal Andrej vesele a přitiskl oba dárky k sobě.
"To je radosti," okomentoval to Vladan a rukou postrčil oba své chlapce ke schodům.
"Běžte už!"
Andrej si knížku očarovaně prohlížel.
"Andreji," oslovil ho Vladan a pohladil jej po vlasech velmi něžně, až k němu Andrej tázavě vzhlédl, jako by nebyl zvyklý takovým dotekům a snad z nich měl trochu strach. "Jakpak se máš, můj milý?" Sklouzl dlaní přes jeho šíji na záda, aby ho zlehka přitáhl k sobě blíž a pohlédl mu do očí.
Andrej cosi neurčitého zamumlal, sklonil hlavu a ztěžka dýchal.
Vladana jeho náhlé rozrušení polekalo, zamračil se trochu, ale nedal to na sobě tak hluboce znát, aby ho přivedl do ještě větších rozpaků.
"Jsi velmi plachý, cožpak tě Nikolaj občas nepohladí?" Otázal se spíše sám sebe, nechal stále ruku na jeho ramenech a vedl ho k pracovně svého bratra. Shora k nim doléhal dusot Christiana a Ansema, kteří se honili kolem zábradlí z pokoje do pokoje.
Vladan je rázně, krátce a velmi přísně okřikl a v momentu bylo ticho, ozval se jen Ansemův melodický smích. Jako malého, prostopášného ďáblíka, dokonce ještě na otce vykoukl zpoza schodů a zamrkal.
"Přestaň se mnou koketovat nebo dostaneš pár facek. Na mě ty tvoje oči neplatí." Ujistil ho Vladan a zahrozil mu. Ansem se mu vysmál a praštil dveřmi od pokoje.
Andrej se pod jeho ostrým hlasem téměř přikrčil, Vladan si uvědomil, jak celý ztuhl a že ho akorát trápí, neboť mu ve své bázlivosti nic nepoví, a pustil ho. Díval se, jak pomalu stoupá po schodech nahoru, pohlcený přebalem knížky a zjevně bloudící ve svých fantaziích.
Vladan zavrtěl hlavou a opřel se zlehka do pootevřených dveří.
Nikolaj stál u okna a pil svůj šálek čaje. Usmál se spokojeně, když zaslechl vrznutí a bratrovu typickou chůzi po plyšovém koberci. Unavený povzdech, ještě jeden, nadzvednutí cukřenky, chroupání cukru, několik francouzských slov. Jeho parfém. Čerstvě pokácený borovicový les. Zavřel oči a celý se zachvěl, když na své šíji vnímal horkost jeho dlaně s malou tečkou na závěr, jak zbytečnou všem sedmi na křídlech každé půvabné berušky, které spolu jako děti chytali do sklenic od zavařeniny. Jeho zlatý prsten s černým kamenem. Studil.
"Jsi stále velmi plachý, Nikolaji, cožpak tě nikdo nepohladí?" Otázal se Vladan tiše a jeho líbezný hlas pohltil Nikolajův smích.
Objali se. Nalil mu čaj a posadili se do křesla. Vladan mu nabídl cigaretu.
"Jsem rád, že jsi tady, přivítal ses s Andrejem? Co na něho říkáš? Odpusť moji horlivost. Dělá mi vážné starosti." Přikročil Nikolaj prakticky hned k podstatě svého trápení.
Vladan s požitkem vyfoukl obláček kouře, díval se za ním, jak stoupá ke dřevěnému stropu. Měl mnoho myšlenek, které by mu chtěl povědět, ne všechny se týkaly jeho chlapce, a byly vůbec vhodné. Pokrčil trochu rameny a oklepal cigaretu do křišťálového popelníku.
"Myslím, že máš zbytečné starosti, Nikolaji. Vždy jsi byl velmi úzkostlivý a pesimistický. Andrej je úplně normální dospívající chlapec-… pravda, byť trochu plachý, ale-…" Nedopověděl Vladan, protože Nikolaj mu chvatně skočil do řeči: "Normální!" Sykl trochu nespokojeně - nespokojeně sám nad sebou, neboť si uvědomoval tu odpornou pachuť faktu, že působí směšně.
"Já vím, o co ti jde." Zašeptal Vladan a v momentu ochladl. "Varuji tě, Nikolaji. Ten kluk to pozná, že si ho nevážíš. Tak nebyl obdařen, nebude z něho nikdy velký léčitel, co se dá dělat. Má jiné přednosti. Jistě rád čte, je hodný a mírný. Nepůsobí ti žádné starosti. To vydá za všechen talent světa."
"Nevydá." Mlaskl Nikolaj. "A ty to víš, ale jsi hodný, že mě chceš utěšit."
"Je pravda," pokusil se Vladan odvést téma hovoru jinam, "že se mi zdá pobledlý a nijak vysoký na chlapce jeho věku. I můj Ansem je stejně vysoký jako on. Také mi připadá smutný. Málo průbojný. Ale to si musíš sáhnout ty do svědomí-…"
"Nijak ho netrápím!" Rozohnil se Nikolaj a hned se zase pousmál. "Kromě hodin klavíru. To je veliký boj."
"Chápu, to jsi mi ostatně psal," utrousil Vladan. "Může být chyba v učiteli, nemusí mu vyhovovat, i to se stává. Měl by ses mu poohlédnout po jiném. To že můj lstivý Ansem a nezvykle vyspělý Christian jsou s ním spokojeni jen nasvědčuje tomu, že má z něho Andrej možná strach. Víš že Berezovskij je blízký přítel Nikity a po městě se povídají nějaké divné řeči, že to spolu táhnou. Ostatně jsme o tom už spolu mluvili a věřit se mi tomu nechce. Znám oba dva dlouhé roky. Spíš mezi nimi vidím podivnou nenávist. Berezovskij je takový hošík, není mu snad ani dvacet, ale pokud jeho -... společník je někdo charakteru Nikity, tak bych byl opatrný, jaký může mít na chlapce Andrejovy povahy vliv. Dnes večer s ním o tom můžeš promluvit."
"To je dobrý postřeh," zabručel Nikolaj, "ale neměnil bych nic. Jsem spokojen finančně a udělal na mě dobrý dojem, Andreje si považuje, říkal, že je to učiněný andílek. Nevidím v něm nic zlého. To ten náš kluk, jemu je máloco dobré, je v něm takový rys hrdosti-…"
"Ne to není hrdost, je spíše abnormálně plachý a ten strach maskuje za snahu pokusit se o vzdor, který je ale jeho charakteru cizí, proto se nakonec začne trápit sám nad sebou," pověděl mu Vladan a Nikolaj neskrýval pohnutí, úžas nad bratrovou bystrostí a jen na něho beze slov hleděl, zatímco Vladan poklidně mluvil dál.
"Možná bys mohl z klavíru slevit a přihlásit jej na jiný ctnostný koníček, který by ho bavil. Například tvůrčí psaní. Mám mezi literáty nějaké známé, literární večery mezi mladými by mu mohly prospět, otrkal by se, získal by sebevědomí."
"K čertu s nějakým psaním!" Nikolaj mávnul rukou. Měl dojem, že Vladan mu nemůže porozumět, a nechtěl se o tom tedy bavit.
Vladan tedy nic dalšího už neřekl, ačkoliv chtěl.
"Jsem velmi rád, že si chlapci rozumí." Po pár minutách nepříjemného ticha se Nikolaj rozhodl odvést řeč jinam.
Vladan pokýval hlavou, byl to moment rozmýšlení, zdali zůstane v uražení a vnese mezi ně napětí, nebo sám pokrčí rameny. Zjevně se rozhodl pro druhou možnost, protože se nepatrně usmál.
"Nenapijeme se raději, než začne náš večer?"

Nikolaj moment ještě hleděl před sebe, jako by se snažil zachytit nějakou myšlenku či snad pouhý dojem, ale poté rázně vstal a s viditelnou úlevou odešel ke svému malému baru, aby jim oběma nalil drahý koňak.


 


Komentáře

1 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 16. listopadu 2015 v 20:24 | Reagovat

Zlatí, jsem strašně moc ráda za to, že jsi se dala po dlouhé pauze do čtení. Musím pochválit tvou Nejmilejší :-D Přeju ti, abys měla spousty inspirace a tvoje Dlouhovláska byla tvou Múzou :-)
❤ Mám vás ráda, holky.

2 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 16. listopadu 2015 v 20:26 | Reagovat

*do psaní

3 Karin Karin | 16. listopadu 2015 v 20:43 | Reagovat

Bude to určitě opět pěkná povídka. :-D

4 flixo flixo | Web | 16. listopadu 2015 v 21:57 | Reagovat

úplně se mi začaly chvět ruce, když jsem konečně, po dlouhých předlouhých večerech plných nakukování a vyhlížení, spatřila ten nadpis... :) konečně přišla moje spása! ♥
já věděla, že odhodlat se k tomuto kroku, ke zveřejnění prvního dílu, pro tebe muselo být velmi složité. znám ten tvůj perfekcionismus. ale vyplatilo se dát si na čas, o to víc jsem spokojenější, takže určitě můžeš být spokojená i ty. ;)

ještě úplně nevím, co a jak komentovat. jsem prostě jen přešťastná, že se také shledáváme s Ansemem a Christianem a jejich otcem Vladanem. musím přiznat, po tak dlouhé době, že ať už je Vladan jakýkoliv, vždycky mi v povídkách imponoval. má svoje určité charisma. i přesto, že byl prakticky dost dlouho otec jak na baterky, v určitých okamžicích je z něj ta otcovská role hodně cítit. nevím, jestli to tak vnímám jen já. dost možná prostě jen hledám otce v každém chlapovi. :) ale má můj respekt. dost se mnou zamávala ta chvilka, kdy se Vladan dotkl horkou dlaní na Nikolajově šíji. ale hodně moc... :)
tak pro začátek dobrý... myslím ten můj komentář, co říkáš..? :-D :-D

5 Zuzana Zuzana | E-mail | 17. listopadu 2015 v 17:27 | Reagovat

Veľmi som sa tešila na nový príbeh, na Andreja, na to že v príbehu o ňom dúfam najdeme jeho šťastie aby už viac nemusel byť tak osamelý. Strašne ma potešil Ansem s Christiánom. Tí dvaja a ich úžasný vzťah ma fascinujú od začiatku.
Veľmi pekne ďakujem, že zase píšeš:)

6 andii andii | 17. ledna 2016 v 19:40 | Reagovat

juuj nadherny zaciatok, zohrial moju dusicku v tento mrazivy vecer a znovu mi zacalo radostne vyhravat srdiecko
je to  tak dokonale napisane az je to neskutocne skutocne
je to zive

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama