Andrej - 2. kapitola ( Vnitřní svět ? )

21. listopadu 2015 v 15:40 | Syhrael |  Andrej
Drazí čtenáři, děkuji vám za komentáře u první kaptoly! :) <3

Přeji vám také krásné počtení této další.


Pane Někrasove, měl bych k vám být více otevřený. Mám pocit, jako bych existoval ještě někde jinde. V jiné dimenzi, světě, to nevím, ale přesně tam jsem ten, kterým nemůžu být tady. Ten správný, dokonalý. Miluji tuhle verzi sebe sama, která se nikdy nestala. Víte, já už jako dítě byl rozpolcená bytost. Bylo to pro mě jako bych nosil masku, která nyní přirostla k mé tváři. Můj vnitřní svět, to prostředí, které jediné mě dokázalo konejšit, jsem nesměl nikomu ukazovat. Pochopil jsem to sám od sebe v momentu, kdy ode mě odcházel nějaký člověk, kterému jsem prozradil svá tajemství. Jako by ukradl kousek mě. Říká se, že děti jsou v této věci bezstarostné, ale na mě nic dětského nikdy neplatilo. Těžko jsem si dělal kamarády, proto jsem je také těžko ztrácel. Neuměl jsem to jako ostatní. Přidat se k nim, když si hráli. Raději jsem seděl na lavičce a díval jsem se na ně. I tak jsem byl součástí jejich her, jako divák, prostý pozorovatel. Stačilo mi málo. Můj otec se mnou ovšem není spokojen, pane Někrasove, protože sám jsem právě takové zoufalé málo. Ale vy určitě víte, že uvnitř mě dýchá pozoruhodné tajemství. Vy mi rozumíte. Mám svůj obrovský vnitřní svět se svými pravidly, bytostmi a řádem. Myslím si, že Ansem má stejný svět jako já, jenom v něm dokáže žít, ale já stále zůstávám divákem -… Bojím se někdy úplně všeho. Toho, co bych měl říkat, jak bych se měl chovat. Nejvíce se bojím mužů. Také mám rád divadlo. Víte co si vlastně myslím? Celý náš život je divadelní hra. A já v té své neúčinkuji, protože mi někdo vložil do rukou špatný scénář. Možná to dokonce udělal schválně, aby mě ušetřil chyb, protože ten můj původní byl tragický. Proto hraji alespoň nějaké role v životech všech ostatních, abych si nepřipadal jako tuze špatný herec. Občas si říkám, že by mě z toho jeviště měl někdo konečně poslat domů. Jenomže kam domů? Často si připadám jako cizinec v tomto světě. Cizinec, kterému je zapovězeno nejenom přátelství, ale dokonce -… láska. Vy o ní píšete tak krásně, až se mi tají dech. Musí to být krása. Je pravda, jak říkal Dostojevský, že spasí svět? Pokud je to tak, možná má i můj vnitřní svět naději. Zatím jsem se na něm dopustil svými myšlenkami jen špatných věcí. Podléhám tlaku okolí. Snad bych se neměl bát někomu nabídnout, aby vešel a rozhlédnul se. Třeba by se v něm cítil jako doma, stejně jako já bych se cítil v tom jeho světě. Nemohl bych být víc šťastný. Myslíte, že může být mým domovem vnitřní svět někoho druhého? Třeba tam najdu své druhé já. Duši, která mi bude rozumět.




Otřesný zážitek nevlídné noci si vybral svoji daň.
Andrej onemocněl, jen co odjeli bratranci. Dostal vysoké horečky a téměř ani nemluvil, nejedl. Trvalo několik dní, než se natolik zotavil, že byl schopen jít opět do školy. Nikolaj si jeho podivně zastřený, nepřítomný pohled vykládal jako následek nemoci a opatřil mu od Vladana drahé kapky na imunitu, které Andrej nechtěl pít ani ve sladkém čaji, protože nebyly dobré.
"Dnes máš hodinu klavíru po škole," pověděl mu u snídaně při pondělí, kdy to byl týden.
Andrej foukal svůj černý čaj a očima hledal citrón. Neměli. Musel vzít zavděk mandarinkou, ale neprotestoval a poslušně si ji vymačkal do čaje.
"Citróny jsou ve spíži, proč se nezeptáš?" Nakrčil Nikolaj obočí.
Andrej pokrčil rameny a vypadal trochu vyplašeně, jako by měl strach, že provedl něco špatně. Věděl, že by mu měl věnovat pozornost, ale pozorovat, jak stydne čaj a kal ze šťávy se snaží smísit s cukrem na dně hrníčku, bylo zkrátka lákavější než poslouchat.
To, že otec nakonec proslov vzdal a odešel, si uvědomil, když jej někdo pohladil po vlasech. Byla to Aglaja. Jeho starší sestra. Usmála se na něho vlídně.
"Musíš jít do školy, Andreji, já vím, že se ti tam nechce."
Andrej vděčně přikývl a lehce ji zatahal za jeden cop. S Aglajou měl pěkný vztah, nikdy se nehádali. Studovala vysokou školu a doma se zdržovala málo, nahrazovala v domácnosti matku, která vždy po sporech s mužem utíkala ke svým příbuzným na druhém konci Petrohradu. Zůstala doma několik dní, když Andrej stonal, ale poté hned zase odjela. Nedokázala zjevně ustát Nikolajovy milostné avantýry a večírky, jenž pořádal.
Andrejovi matka chyběla. Někdy, pokud byla "ve vyhnanství", jak své odchody trpitelsky nazývala, ji navštěvoval. Měl rád babiččinu skromnou kuchyni, kde bylo příjemně horko a na stole upečené buchty s jablky. Žádné jiné babička nikdy nepekla. Byly zvláštně mokré, jako by i jim tady bylo horko, až se zpotily. To jej vždy bavilo, takto přemýšlet. Také měl rád tetu, matky sestru, která se nikdy neprovdala, protože po nehodě v dětství zůstala intelektem na úrovni pětiletého dítěte. Babička se o ni obětavě starala. Andrej jí nosil bonbóny, které sice nechtěla, ale zajímaly ji pestrobarevné obaly, ty sbírala do krabice od čaje. Babička jej napomínala, aby neutrácel peníze, když bonbóny přijdou nazmar. Čas od času za žalostného kvílení nebohé krabičku vysypala do odpadkového koše. Andrejovi to bylo líto a kdekoliv na ulici uviděl zmuchlaný obal od bonbónu, strčil jej do kapsy a tetě potají dával pod stolem při každé návštěvě.
Dlouho tam nebyl a zastesklo se mu. Byl však za všechny myšlenky rád, protože nemusel přemýšlet nad hodinou klavíru. Skutečně se mu dařilo odvádět od té nepříjemné povinnosti pozornost celé odpoledne, že když odcházel z oběda a pohazoval si darovaným jablkem, teprve na něho dolehla tíseň.

Berezovskij bydlel ve staré vile, kde měl pronajaté dva pokoje. Učitelem se ale nestal díky svému obrovskému talentu, nýbrž proto, že byl svým otcem vyhozen v necelých šestnácti letech z domu a musel se něčím uživit, poněvadž školu neměl. Nikdo přesně nevěděl, co za rozepří stálo, proslýchalo se, že to mělo co dělat s jeho vášní nikolivěk ke klavíru, ale půvabnému rumunskému mladíčkovi, který jako dělník pracoval na stavbách okolních domů. Sám se proti takovému nařčení bránil a jeden čas dokonce docházel za jistou slečnou bydlící o čtvrť dál, proto klepy postupně vymizely. Hrát učil mladé chlapce z lepších rodin. Kvůli svému mladšímu věku byl mezi nimi oblíben, neboť k němu měli blízko. Uměl to s nimi. Nikdo z rodičů zjevně nepředpokládal, že z jejich dítěte udělá génia, ale hra na klavír stále patřila ve vyšších vrstvách k něčemu nutnému.
Andrej nemohl popřít, že samotnou hru má rád. Měl také nepopiratelný talent, jak mu sám Berezovskij pověděl - Máš mnohem lepší cit než oba dva Vladanovi chlapci dohromady. Půvabné sdělení, které by jej potěšilo, kdyby to nedoprovázelo pohlazení po vlasech a následné spočinutí dlaně na jeho tváři. Zavřel oči a celý se rozechvěl. Měl dojem, že i Berezovskij se chvěje, a to si vykládal jako zlé znamení, přestože tomu ještě vůbec nerozuměl. Nebyl zvyklý fyzickému kontaktu, a už vůbec ne něčemu tak něžnému jako pohlazení.
V hloubi duše věděl, že v tom není odmítání. Ani odpor, nic tak negativního. Pouhý strach, co se to dělo s jeho myšlenkami a tělem, když se jej dotkly jeho prsty, tak horké, že ještě někdy po nocích vnímal pálení od těch doteků. Budilo jej to ze spaní, až blouznil. Navenek zůstal neprostupný až chladný, aniž rozuměl tomu, proč nedokáže své pravé pocity dát najevo. Bylo to jako by jej něco vnitřně svíralo a nutilo uhýbat, nebylo v jeho silách pokusit se tomu vzdorovat.

"Nechte mě, prosím," zašeptal a sklopil pohled na svoje ruce, které přestaly hrát.

Berezovskij poplašeně stáhl ruku k sobě. Andrej se na něho téměř plačtivě podíval, rozrušený i z jeho reakce, hledal v jeho očích nějakou zlost nebo znelíbení, výčitky i slova o nevděku, výhružky, cokoliv.
"Andreji, můj milý, neplač, přeci!" Sklonil se k němu, neodvážil se položit mu ruce na ramena, alespoň se posadil vedle něho a pozoroval, jak si složil ruce do klína a jeho tělo sebou škubalo v nepravidelném, tichém vzlykotu. Snažil se to nejdříve přemáhat, ale posléze se naprosto zbortil, položil si obličej do dlaní, a když ho značně váhavě rozechvělý Berezovskij objal, nebránil se. Zůstal však napjatý, nešťastný sám nad sebou i situací, ve které se ocitl, že jeho konejšení nevnímal.
"Jsi tak plachý, tak cudný, tak smyslně krásný!" Šeptal Berezovskij, jako by svíral v náručí malého Cupida, zřejmě nedokázal jeho fyzickou blízkost zvládat. Andrej, když nejhorší vzlykání přešlo, si uvědomoval doteky na svých zádech, ve vlasech, žíznivé dlaně, jak bloudily, a nebylo mu to nepříjemné, snad jen jeho horoucí slova ho děsila, protože v nich mohl spatřit záblesk čehosi zakázaného, nerozumného, zbaveného rozumu a morálky, což neodpovídalo pořádku jeho světa a měl z toho oprávněný strach.
"Nesmíte mi říkat takové věci," pověděl mu tiše a pokusil se odtáhnout od něho. Berezovskij mu nebránil, snad se bál možné další reakce, ale držel jej něžně za zápěstí a hladil je prsty.
"Proč bych nesměl, nemohl? Cožpak nechceš? Nikdo jiný se to nedozví. Bude to naše tajemství. Trochu se napijeme, když budeš chtít. Toužíš po tom, vždyť úplně -… celý hoříš!" Chtěl mu otřít mokrou tvář, Andrej však zavrtěl hlavou. Skutečně, jako by se vrátila horečka a vyprahlé rty vysloveně bolely. Ne však, aby byly líbány, ani ruce jej nebolely v touze držet se, srdce nebilo jako splašené pro chvíli rozkoše. Jako by mu někdo s každým dalším slovem Berezovského bral z hloubi duše kousek z nějaké jeho vnitřní utajené pravdy, z plaché podstaty existence. Z myšlenky na to, že Berezovskij je mužem, který se ho zmocní a může s ním po jednom jediném přikývnutí za několik minut ležet na vzdálené pohovce, se mu udělalo slabo. To nebylo, co by si přál. Zmateně na něho hleděl a prohlížel si jeho tvář, která mu najednou připadala úplně cizí, nikterak půvabná. Naopak měl strach, že se opět stane něco zlého.
Ohlédl se k té pohovce, barevné polštáře vypadaly pomuchlaně, jako by ještě ani nevychladly od rána.
"Říkáš tedy ne?" Otázal se, jeho hlas byl najednou chladný.
Andrej přikývl a mírně na něho hleděl, nejraději by se rozplynul, ztratil, zmizel. Svíralo jej, když si uvědomil jeho proměnu. Jako by jím najednou pohrdal. Zatoužil být pochopen.
Berezovskij vstal, přešel k psacímu stolu vedle pohovky a trhnutím otevřel šuplík. Bylo zcela jasné, že byl podrážděn, ne-li zaskočen situací, ve které se neplánovaně ocitl. Rozsypal kancelářské sponky a dlouze hledal dobré psací pero. Nakonec na Andreje vrhnul jeden jediný pohled, ve kterém se mísila hořkost se zlobou i odtažitá touha působit zcela nad věcně. Nepsal dlouho, škrtnutím podepsal, vložil do obálky a nadepsal.
Andrej automaticky vstal, když se také zvedl. Nerozuměl ničemu, jen cítil jeho nespokojenost, jako by provedl nějaký strašlivý zločin a teď za to ponese následky.
"Dej to psaní otci." Ukázal Berezovskij stroze gestem ruky ke dveřím.
Andrej na něho mlčky hleděl vyděšenýma očima a po psaní opatrně sáhnul. Berezovskij uhnul pohledem k oknu, jako by mu nebylo příjemné se na něho dívat.
Andrej pochopil, že může odejít. Paradoxně z něho spadl strach, že nad ním zvítězí hrubost situace, rychle si vzal kabát, tašku s učením a s pozdravem spolknutým napůl úst rychle odešel.

Místnost na moment ovládl jeden veliký otazník zhmotněný v myšlenkách Berezovského. Otočil se na místě kolem dokola a teprve cítil, jak v něm doznívá chtíč, vztek i rozpolcenost. Dotknul se klavíru a několikrát do něho uhodil prsty nazdařbůh, jako by ventiloval emoce.

Zástěna za pohovkou se pohnula, ozval se smích a potlesk.
Objevila se hlava Nikity rámovaná kučeravými černými vlasy. Posadil se na pohovku se značnou úlevou, že konečně může mít trochu pohodlí.
"Bravo!" Zahýbal horní polovinou těla v naznačení pikareskní poklony. "To se ti vskutku povedlo!"
Berezovskij na něho podrážděně zavrčel a hledal v kapse saka cigarety. Nervózně si okusoval nehty, stál u okna a hleděl ven. Spatřil chlapce, jak se vzdaluje od vily a nese v dlani pečlivě lístek, jako by to byla vzácnost, kterou musí doručit.

"Je jiný." Sykl jako omámený, přivřel a opět dokořán otevřel oči, aby se trhnutím otočil čelem k Nikitovi. "Je tak -… zatraceně jiný. Ty to nevidíš?"

"Vidím!" Odvětil Nikita, znělo to bezstarostně, objevil v karafě vedle pohovky vodku ředěnou malinovým džemem, lákadlo pro každého mlsného chlapce, neboť poté byli povolnější. Nalil si do šálku a přivoněl. "Je to výzva. Trochu se mi možná příčí, že je to Nikolajův syn, ale morálka stranou. Poslyš, hraje docela obstojně. Mnohem lépe než Ansem, který to ovšem, jak jsem měl to potěšení minule slyšet, umí docela pěkně -… vyzpívat!" Zachechtal se nemravně.

Berezovskij ho nevnímal. Dosedl na pohovku vedle něho, a když mu Nikita položil hrubou dlaň s prstenem na týl a lehce jej hnětl prsty, zavřel oči, protože to odplavovalo nepříjemné myšlenky.

"Neboj se nic," pověděl mu Nikita a sklonil se k němu, aby si zblízka mohl přivonět k jeho parfému a drsnou, neoholenou tváří se dotknul jeho jemné, ještě stále chlapecké pokožky. "Tuším jak na něho! Netrap se tím. Ale jak hraje -… skvostné přeci."

Berezovskij se nečitelně zašklebil.

 


Komentáře

1 Fee Fee | 21. listopadu 2015 v 16:51 | Reagovat

Ty víš, co si o tom myslím. <3 <3

2 flixo flixo | Web | 21. listopadu 2015 v 22:55 | Reagovat

taky bych hrozně chtěla napsat to, co Fee... "ty víš, co si o tom myslím"... ale popravdě, já nevím, co si o tom myslím, fakticky ne. :D
další "dopis" pro pana Někrasova byl opět naprosto odbourávající. někdy přemýšlím, jestli skutečně mluví postava nebo o svém soukromém světě vypráví autor a za povídkovou postavu se jen schovává.. a nebo se prostě jen do pár vět zhmotňuje čtenářovo nitro a ten v tom vidí přesně to, co v tom vidět chce. každopádně, Andrejovy pocity mají skutečné grády, dávají mi velice zabrat a tuším, že bude hůř. Andrejova cudnost a poslušnost je vážně odzbrojující. o to víc mě fascinuje a láká to, co je teprve před námi.. ty momenty, které určovaly jeho osobnost takovou, jakou jsme ji opouštěli v Saltarïně.

ještě nikdy jsem tohle o žádné povídce neřekla, ale šíleně se už těším na konec, jak to celé dopadne. kdo kde s kým jak a kde. :D tohle by byl přesně ten moment, co u mě všichni nemají rádi.. prostě bych nalistovala poslední stránku v knížce a přečetla si v ní tu nejposlednější větu. :D
příběh o Andrejovi je moje úplně nejvíc vymodlená povídka, tak se omlouvám, že to tolik zase prožívám a plácám děsný nesmysly. :-x
nepolepším se. 8-)

3 Nix Nix | 21. listopadu 2015 v 23:08 | Reagovat

Oh. Wow. Na jeden nádech. Děkuji.

4 Natty Natty | 22. listopadu 2015 v 9:19 | Reagovat

Tedy, abych řekla pravdu, nevěděla jsem pořádně, jestli se mám na Andrejův příběh těšit, či ne. Byla jsem naplněna láskou  Ansema a Damiána a moje vnitřní já nechtělo připustit existenci zlomených dušiček. Jakmile jsem se ale začetla do první kapitoly, probudilo se ve mně takových věcí, že jsem nebyla schopná ani smysluplného komentáře. To tedy nejspíš nejsem ani teď. Úplně mě to pohltilo, myslela jsem, že už mne nic nedokáže tolik vtáhnout, ale mýlila jsem se. Je to nádherné, vím že jsem příliš žádostivá, ale nutně k životu potřebuji další kousek příběhu. Jako by absence, nevědění, co bude dát, až bolelo hluboko uvnitř mě. Je to šílené a masochisticky krásné. Ale jaké jiné by to mělo být, že? Děkuji, děkuji, děkuji!

P.S. Trochu se bojím konce. Jako by to znamenalo nadobro opustit tuhle rodinu. Ta myšlenka se mi nelíbí, příliš je mně přirostla. <3

Děkuji

5 Msk Msk | 22. listopadu 2015 v 21:16 | Reagovat

Jsem ráda že ses tzv. vrátila a jsem ráda za Andrejův příběh, těším se na tvá slova...

6 Saline A. Saline A. | Web | 23. listopadu 2015 v 21:30 | Reagovat

Osud Andrejův mi leží na srdci snad celé věky. Ačkoliv jsem spoustu věcí měla možnost zjistit už dlouho před tímhle, pořád jsem nedočkavá na každý další střípek, na každý další dílek z celkové skládanky, protože myslím, že Andrejova skládanka bude jedna z těch více důležitých.

Srdce mě bolí z jeho strachu a bázlivosti, z jeho nepochopení. Příliš se bojím, co je v psaní pro otce.

Evženku, děkuji za tak skvostné dílo, děkuji, že dám dáváš šanci znát Andreje. ♥

7 Karin Karin | 24. listopadu 2015 v 21:59 | Reagovat

Mám obavy co je napsané v dopise. :-|

8 Zuzana Zuzana | E-mail | 25. listopadu 2015 v 16:39 | Reagovat

Andrejov príbeh je boľavý, je mi ho ľúto a Berezovského by som nakopala niekam:( som zvedavá čo na ten lístok ten blb napísal.
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu, ospravedlňujem sa, že chodím tak poredšie, ale mám toho strašne veľa, sú dni, keď vôbec na počítač ani nesiahnem.Ale ono sa to zase zlepší, časom:)

9 Kik Kik | 5. ledna 2016 v 11:20 | Reagovat

No urobila som si kávu vydrbla som tam polovicu drahocenného salka a  s chuťou som sa pustila do maratónu Andreja, ktorý ma dostáva do svojho sveta a bojím sa o neho viac ako hocijaká matka o svoje dieťa :) Je to pokladík... ale keby som asi taká plachá ako on nedokážem povedať nie mužovi, ktorého by som sa bála zrejme by som stuhnuto mlčala čo sa mi nezdá ako správne veľmi sa mi páči ako Andrej reagoval síce je plachý ale v krajných prípadoch povie čo si myslí a to je podľa mňa dôležité aby sa vedel obrániť a vôbec ochrániť svoje vnútro :P :)

10 andii andii | 21. února 2016 v 14:12 | Reagovat

Nadhera, dakujem za dalsi dopis pro pana Nekrasova  a velmi sa tesim na tie dalsie.Stale ma vies prekvapit a som stastny ,ze mi v tomto svete doplnas presne to, co tu chyba.Bravooo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama