Andrej - 3. kapitola ( Mlčení )

30. listopadu 2015 v 19:43 | Syhrael |  Andrej
Děkuji vám za komentáře u předešlé kapitoly, za všechny vaše odezvy, jste skvělí a vracíte mi chuť do psaní! :) <3

Také bych chtěla veřejně poděkovat Nejmilejší, se kterou jsem tuto kapitolu konzultovala, a díky jejímu pozornému čtení budou některé myšlenky pro vás určitě srozumitelnější.

Přeji vám hezké počtení!





Po nepříjemné události u Berezovského přišel Andrej domů dočista otřesený a vystrašený. Nepamatoval si ani cestu, úpěnlivě tisknul psaní v dlani a ničemu nerozuměl. Jeho instinkt mu však napovídal, že nic není v pořádku a zavinil něco hrozného. Ani na moment však nepochyboval o tom, že psaní musí odevzdat otci do rukou. Věděl, že již bude doma z úřadu, kde pracoval, a stále rozrušený zaklepal na dveře jeho pracovny. Ozvalo se ostré dále a beze slov přišel k jeho stolu a díval se na něho, natahujíc rozechvělou dlaň s obálkou.
"Co je to?" Zeptal se Nikolaj zachmuřeně, že byl vyrušen od práce, odložil doutník i psací pero a obálku rozdělal. Tu mu došlo, že se měl namísto co je to, zeptat spíše co je ti, neboť když po přečtení prvních pár řádků pohlédl na svého chlapce, spatřil v jeho bledé tváři stopy děsu a velikého strachu.
"Posaď se!" Řekl mu a pohroužil se do čtení.
Byl čím dál více zmaten, nespokojen a rozhořčen. Cítil se vysloveně ponížen, a když psaní dočetl, praštil dlaní do stolu a odhodil jej na rozdělanou práci.
Andrej sebou škubl a stáhl si sevřenou dlaň ke rtům. Napětí se nedalo vydržet.
Nikolaj vstal, ani se na něho nepodíval a přešel k oknu, s rukama za zády, hluboce zamyšlen. Byl rozčilený a ztěžka našlapoval po koberci, těžko také dýchal a ticho v pokoji vytvářelo dočista pochmurnou atmosféru, jež Andreje utvrdila v tom, že skutečně má na svědomí něco tuze špatného.
Nikolaj se opřel rukou o rám okna a krátce vydechl.
"Už nebudeš chodit na hodiny klavíru. A teď běž, mám mnoho práce."
Andrej se tiše zvedl, měl dojem, jako by mu v uších hučela voda, jako by se potopil až na dno čistého sibiřského jezera, takže neslyšel nic jiného, ani své křičící myšlenky.
"Andreji!" Ohlédl se na něho ještě Nikolaj, když ho slyšel vzít za dveře.
"Najdeš si jiný koníček. Najdu někoho, kdo tě uvede mezi literáty."
Andrej se na něho díval s děsem v očích. Znělo to jako příkaz, jako trest. Neodpověděl, ani se nepohnul, dokud se otec neposadil za stůl, aby se věnoval práci.

Pane Někrasove, musím vám říct jednu věc. Občas opravdu lituji, že nejsem strom. Víte, kolik pozitivna bych dal světu? A jednou by přišel někdo, kdo by mě pokácel a nanosil do krbu, takže by se díky mně ohřál za těch našich studených sibiřských nocí -… považte, takových ušlechtilých myšlenek mám spoustu a nevím ani kam s nimi, protože nemám žádný talent, natož živou bytost, kam bych je mohl odkládat jako do šperkovnice, protože si nemyslím, že by nebyly zase tak cenné, aby nepotřebovaly dobré místo k ukrytí. V mojí mysli je nebezpečno a tma, vlhko jako ve starém shnilém sklepení. Cožpak já se mohu rovnat některému z literátů v našem městě? Vždyť by se mi vysmáli! A já nechci mluvit, nechci ani psát, nechci snad ani existovat. Jsem tu na světě úplně zbytečný, až je mi z toho těžko na srdci -… ach ano, na srdci. Možná je to zbytečný kámen, který mě tahá ke dnu, a kdybych jej ukryl na bezpečném místě, někde zakopal na polích, bylo by mi lépe? Proč to zničil mezi námi? Proč jej zajímalo mé tělo, ta chvilka zvířecí rozkoše, kterou tolik opovrhuji -… proč nechtěl ze mě víc, to jsem skutečně tak obyčejný jako všichni ti jeho chlapci? Ale náš Ansem není obyčejný, a přesto je mezi nimi jistě milenecké pouto. Ale s ním si určitě povídá, oddaně mu naslouchá a zajímá ho každá jeho myšlenka -… já nezajímám vůbec nikoho. Nevím, proč mě to tolik bolí? Pane Někrasove, možná jste mi souzen jenom vy, abych se vám svěřoval. Upřímně vás miluji, a kdybych měl tu čest se s vámi setkat, vysypal bych se vám celý do dlaní, abyste ze mě napsal příběh. Cožpak to není půvabnější vyznání než na ošklivé pohovce se slehlými polštáři? Považte? Je se mnou něco v nepořádku, myslíte? Vy si to jistě nemyslíte. Pokaždé soucitně mlčíte. Kdyby více lidí mlčelo jako vy, svět by byl rázem hezčí místo…-

Andrej, jakmile uslyšel klapnutí dveří, rychle sešit zavřel a schoval pod učebnici biologie, do které se díval celý večer. Nikolaj, jako by si uvědomil, že snad ani nezaklepal, zůstal stát mezi dveřmi a moment syna pozoroval, jak je pečlivě skloněn nad domácími úkoly a svítí si jenom starou lampičkou. Když přišel otec, zvedl hlavu a pozorně se ohlédl, pousmál se, v očích jako by měl něco něžného.
Nikolaj v tu chvíli zjihnul, až jej to samotného překvapilo, kde se v něm samém taková křehkost bere. Pocítil k němu intenzivní otcovskou lásku, soucit a touhu jej chránit. Dát mu to celé najevo, ale bezradně si uvědomil, že neví, jakými prostředky by to bylo vhodné, a zdali to na něm není vidět samo od sebe. Přemýšlel nad tím a přitom se posadil do křesla vedle stolu.
Andrej pochopil, že s ním otec přišel o něčem hovořit a poslušně zaklapl učebnici, položil si lokty na stůl - a hned dal ruce do klína, očima sklouzl z kalendáře na něho - znovu se pousmál.
Máš krásný úsměv, to se ti musí nechat, dokázal bys s ním odzbrojit úplně každého, ale neumím si tam úplně představit, že by to působilo na ženu, pomyslel si Nikolaj a zamračil se.
Andrej si to vyložil jako nutnost stáhnout se a cukl rameny. Jeho rty se stáhly do tenoučké linky a barvy v očích pohasly.
Nikolaj se jeho proměny polekal, v duchu zaklel a spílal sám sobě, jak neopatrně si s ním počínal, ale hned převládla rozmrzelost typicky ruského otce, pro něhož citlivost nemá hodnotu, neboť vše ve vztazích komplikuje.
"Nu, Andreji, chtěl bych si s tebou pohovořit," pověděl mu a přitom sáhl do kapsy svého vycházkového, oblíbeného saka a vytáhl důvěrně známý lístek.
Andrej se přikrčil a v očích mu blýsklo. Ukázal se vztek. Nikolaj se nadchnul a silně rozrušil dychtivostí, že lístkem několikrát mávl dlaní, jako by dráždil pouštního hada - snad se chtěl dokonce zasmát pobavením a spokojeností, když spatřil, jak se celý napjal v ohromné touze po lístku sáhnout a rozcupovat jej.
Přeci je v tobě něco dočista vášnivého, proběhlo mu hlavou, a protože nepřišel s žádnou myšlenkou, jen to na něho vyhrkl: "Prý ses ho pokusil svést."
Zasyčel to. Uvědomoval si, že se sám zcela neovládá, a že Andrejova reakce je vlastním odrazem v zrcadle. Přihlížel tomu, jak ohromně jej jeho slova zasáhla, zbledl a nemohl popadnout dech.
"Co prosím?!" Zalapal Andrej po vzduchu.
Nikolaj v tu chvíli přesně věděl, na čí straně je pravda. Nepochyboval o tom ani na moment a jeho reakce jej utvrdila v naprosté důvěře ve vlastní krev. Přesto všechno v něm zůstal osten čehosi nicotného, odporného, čeho se sám děsil a potřeboval se toho zbavit.
"Andreji, je to vážná věc. Může se z toho zrodit pomluva a ostuda celé rodiny. Musíš mi přesně říct, co se mezi vámi dvěma stalo."
Andrej mlčel. Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy, až to vysloveně bolelo. Tak ponížený a pokořený se ještě nikdy necítil, připadalo mu, jako by se celý svět zbortil do dlažebních kostek, které ho zavalily, že nemohl ani dýchat, neviděl před sebe, nic ani neslyšel. V hlavě se mu přehrávala celá situace jako film, kterému přihlížel, nebyl vůbec přímým účastníkem a na prožité emoce nebo vývoj situace neměl nejmenší vliv. Snad ani nechtěl. Přál si neexistovat v ten okamžik, vyskočit z okna a ušetřit si další trápení. Podíval se na otce a na učebnici biologie. Nemohl ze sebe dostat ani slovo.
Nikolaje zcela ovládla touha dostat z něho alespoň pár slov. Už nezáleželo na podstatě celé situace, ale jeho vzdor jej hnal do krajností: "Pokud mi nebudeš chtít nic říct, budu si myslet, že jsi vinen na celé situaci-…" Pokračoval nesmírně příkře a chladně, nebylo to fér a uvědomoval si, že taková lež v jejich vztahu způsobí vážnou trhlinu, ale touha po jeho otevření, důvěře, byť násilně získané, byla mnohem silnější. Musel se vnitřně od té mrzké záležitosti raději distancovat.
Andreje to skutečně zabolelo. Podíval se na něho, cítil zoufalost. Přál si, aby ho otec objal nebo pohladil, nebo udělal cokoliv pitomě temperamentního, jako aby se hned spolu rozjeli do bytu Berezovského a otec mu dal políček. A neptal by se na nic. Nevěděl, co mu má povědět, co by vlastně chtěl slyšet. Nerozuměl, proč on by měl mluvit a něco vysvětlit. Potřeboval čas nad tím přemýšlet a nátlak jen způsobil uzavření a paniku nad všemi pocity, které se v něm zrodily.

Skutečně bych měl ublížit jemu, když se mnou je něco v nepořádku? To já nevím zřejmě, co je to láska, odmítl jsem ve strachu jeho pokus o sblížení a snad je to celé jen nedorozumění a chce mě chránit sám před sebou, aby už nikdy neudělal nic takového, protože po mně touží. Opovrhuji tím, ale nezatracuji jej, odpouštím mu, běželo Andrejovi v myšlenkách, mračil se přitom a z úvahy jej vyrušilo pokašlání otce a fakt, že mu došla trpělivost a vstal.

"Andreji, varuji tě." Řekl ještě tiše a hleděl na jeho světlé, oříškové vlasy, které měly malinko ryšavý nádech, který v kombinaci s bledou pokožkou dodával jeho vzezření překrásný půvab. Nikolajovi vědomí, že jeho syn může být pro některého muže přitažlivý, způsobilo srdeční slabost, aniž přesně věděl, co na tom vlastně tak nenávidí. Možná ten jeho vzdor, jak mlčel, čímž přiznával, že v psaní leží pravdivá myšlenka. Možná nebyl prostopášný, ale koketoval. Nic se přeci nerodí z ničeho.
"Dobrá tedy. Skončili jsme spolu. " Pověděl mu Nikolaj, psaní schoval do kapsy a rychle odešel, nezavřel za sebou.
Andrej si tiše povzdechl sám nad sebou, zavřel učebnici a otevřel svůj milovaný sešit. Trochu se mu chvěla ruka, když mezi prsty sevřel pero, ale rukopis měl čistý a úhledný.

Pane Někrasove, s tím mlčením si vlastně nejsem tak úplně jistý. Mohu vám ale prozradit, že někdy se lidé dostanou do situací, že i kdyby ze sebe vydali tisíce slov, nebude to mít vůbec žádný smysl.

*

Večeře se ten večer podávala pozdě, protože žena, která měla na starost jejich domácnost a zároveň byla vychovatelkou obou chlapců, vážně onemocněla a Vladan nemohl v celém Petrohradě sehnat lepší náhradu než francouzskou učitelku z dívčí internátní školy, která byla řádovou sestrou.
Už když vcházela odpoledne do dveří, kousal se nervózně do rtů, neboť oba bratři na ni hleděli jako na zjevení. Pochopitelně ji nechtěli poslouchat a musel na ně hruběji zakřičet, aby v nich probudil alespoň trochu respektu.
Uvědomoval si, že oba dva mají k ženám velmi špatný vztah, neboť jim nikdy nedal náhradní matku. Nepovažoval to za důležité, protože věřil, že na ně bude stačit sám. Trochu té něhy a rozmazlování jim mohla dopřát chůva, ale jak brzy zjistil, chlapci to nechtěli jeden ani druhý, naopak se tomu bránili. Myslel si, že s výchovou uspěl, když v nich ubil takové slabé manýry, ale nevěděl nic o jejich společných nocích, kdy si vynahrazovali citovou i fyzickou vyprahlost. Měli jeden druhého a Vladan mezi ně nedokázal dohlédnout, natož zasáhnout. Snažil se je od sebe odtrhnout, aby měl na Ansema mnohem větší vliv a dokázal se mu tak lépe věnovat, ale nepochodil, protože chlapec bez bratra strádal a nedokázal se soustředit, pokud mezi ně vrazil klín v podobě rozdělených pokojů nebo zamezení toho, aby spolu trávili co nejvíce času. Brzy se tomu ve vlastním zájmu podvolil a nechal je. Nebylo mu příjemné nacházet je ráno v jedné společné posteli, chtěl tomu brzy učinit přítrž, ale jinak mu nepůsobili starosti, protože se vůči němu nedokázali sjednotit. Na to sázel, a to velmi podporoval. Ansem, jakkoliv ho nenáviděl, nerespektoval jeho autoritu, byl otci podivným způsobem oddaný, považoval jej za vzor a vášnivě k němu tíhnul, přestože to nedával nijak najevo. Christian, pro něhož Vladan nebyl biologickým otcem, naopak toužil po jeho uznání a citu. Nikdy se proti němu nebouřil, podřizoval se jeho příkazům, a pokud mu otec vzácně projevil trochu něhy, pohladil ho nebo pochválil, vyvolalo to v něm téměř euforickou radost, aby vzápětí byl znovu ujištěn o tom, že není ten, koho Vladan skutečně miluje. V domácnosti často panoval chlad a napětí způsobené právě tím. Protože Christian to, co si nedovolil k otci, kompenzoval na svém přístupu k chůvě.
Večeře se proto ten večer nejenom podávala dost pozdě, ale ještě navíc ji obohatil výstup pobouřené jeptišky, která Vladanovi líčila patálie s chlapci, které vzala do kostela. Ansem byl poslušný výjimečně, neboť víra pro něj byla magicky přitažlivou a fascinující. Avšak Christian se bouřil. Odmítal do kostela vstoupit, nakonec vešel jen proto, že ho bratr chytil za ruku. Když jej ale žena nutila líbat jeden z křížů, plivl na něho, čímž pobouřil celý pravoslavný kostel, který museli opustit. Lidé si šuškali.
Vladan byl sinalý vztekem, obzvlášť když lamentovala, že je Christian jistě posedlý ďáblem. Vyhodil ji, aby se s ní nemusel rozčilovat, a poté se vrátil zpátky do kuchyně. Všiml si, že se drží za ruce a síla jejich vzdoru jej šokovala.
Sykl, ukázal Ansemovi prstem na dveře.
Ani se nepohnul a před bratra se postavil. Vladan ho odstrčil stranou, aby sáhl po Christianovi a v tom okamžiku vykřikl, s jakou zuřivostí se mu Ansem zakousl do ruky. Mohl být již ostatně poučen. Smýkl s ním, až narazil zády o zeď a muselo jej to skutečně zabolet, protože se svezl na zem. Christian vykřikl leknutím a Vladan se k němu sklonil, aby mu pomohl na nohy, popadl ho do náruče a přes chodbu dovlekl ke koupelně, kam s ním doslova hodil a zamknul ho tam. Během několika vteřin se začaly ozývat zuřivé rány na dveře, které se div nevylamovaly z pantů. Byl si jistý, že kdyby nevyužil momentu jeho indispozice, čelil by strašlivé bouři. Jeho nebezpečnost ještě zkrocenou neměl.
Vrátil se poklidně do kuchyně. Christian se krčil u lednice a nedíval se na něho. Celý se třásl, ale neprosil. Musel vědět, že za své chování bude potrestán, musel to vědět už v momentu, kdy se rozhodl, že do kostela nevkročí. Měl tak zatraceně zvláštní, urputnou, zbytečnou povahu, jak vždy vykřikoval Vladan, která mu nemůže přinést do života nic dobrého.
Opřel ho o stůl, sundal si pásek, vyhrnul tričko a stáhl kalhoty. Nechal ho odpočítat dvacet ran, ale už při prvních šesti omdlel a při patnácti přišel na chvíli k vědomí a na osmnácté musel přestat, neboť spona opasku mu způsobila několik tržných ran na zádech, ze kterých tekla krev, a fialové podlitiny se slévaly do sebe. Zuřivostí téměř ani neviděl a neuvědomoval si možné následky, jaké to pro chlapce může mít. Byl zcela pohlcen touhou nad ním převzít moc a dočkat se jeho pokory. Samozřejmě, že křičel bolestí a rozplakal se, ale slova prosebná od něj neslyšel. Ztěžka od něho odstoupil, také se celý třásl a mrštil s opaskem na zem, kam spadl i Christian, když se pokusil udělat od stolu pár kroků.
Nechal jej tam ležet, překročil ho a šel k domovním dveřím, protože někdo naléhavě zvonil, a signál intervalů vypadal na rodinnou nutnost pomoci.
Otevřel trochu udýchaně a ani nepozdravil.
Nikolaj se na něho otočil, v dlouhém kabátě a klobouku, měl doutník a v ruce nějaké psaní.
"Jdu nevhod." Konstatoval a sklouzl očima na Vladanovu krvácející ruku s kousancem. Rány v koupelně a vzteklé křičení Ansema nešlo přeslechnout.
"Ale ne, pojď," položil mu Vladan ruku na rameno a vtáhl jej dovnitř. Vedl ho přes chodbu do pracovny. Prošli kolem kuchyně, Nikolaj tam nahlédl a šokovalo jej, když spatřil Christiana, který se skláněl ke dřezu, myl si uplakaný obličej ledovou vodou a zpod trička mu prosvítaly krvavé šlince.
Nedokázal popsat, jak silný dojem to na něho udělalo, a nebyl to ten obdiv, který k bratrovi vždy pociťoval. Vlastně za ním šel najednou nejistě a sám svázaný vnitřním strachem, a když za ním zavřel dveře a otřel se ramenem o jeho, rozechvěl se a zavřel oči. Srdce mu tlouklo až v krku. Stál tam ve víru rozrušených emocí a díval se, jak si polévá kousanec vodkou a sám si mocně lokl z láhve a také mu nalil do šálku, kde měl od rána ještě trochu čaje.
"Musí se vychovávat. Jinak to nepůjde." Pověděl Vladan a posadil se do křesla. "S námi také neměl nikdo slitování. Slova jsou zbytečná."
Nikolaj vypil šálek na jeden lok. Hleděl před sebe. Touha mluvit zmizela během jediného okamžiku.
"Tak co jsi mi chtěl, povídej." Pousmál se Vladan a naklonil hlavu na stranu. Vypadal najednou tak mírně, rozumně -… vůbec ne jako animální bytost, jaká mu otevřela před chvílí. Nikolajovi před očima vyvstaly všechny momenty, kdy byli chlapci a Vladan mu otíral dlaní slzy a přihlížel tomu, jak matka namáčí malou žínku do vody a omývá mu zakrvácená záda. Vypadal tak vyděšeně a rozrušeně, nenávistně -… kde se to v něm bralo, proč se to v něm rodilo s těmi vzpomínkami, jaké měl? Vypadal jako on. Jako jejich otec Jefim. Jako by se zhmotnil v tu chvíli, ačkoliv byl tolik let mrtvý.
Rozrušeně vstal a vtiskl mu šálek do dlaně.
"Já -… přijdu jindy. Šel jsem jenom kolem a chtěl jsem tě pozdravit." Přehodil si kabát přes ramena a pospíchal ke dveřím.
Vladan šel rychlým krokem za ním, stále držel láhev. Po cestě si z ní ještě lokl.
"Nikolaji, Nikolaji!" Volal za ním, ale Nikolaj si položil dlaně na uši, aby neslyšel. U kuchyně se srazil s Christianem, který se chtěl tiše vyplížit nahoru, aby se s otcem již nesetkal.
S úděsem na něho pohlédl, do jeho smutných, uplakaných očí a nedokázal mu ani odpovědět na pozdrav. Zřejmě se sami sebe polekali navzájem.
Nikolaj rozrazil dveře dokořán a vyběhl ven. Utíkal jako tenkrát, když byl ještě malý chlapec, a otec jej pronásledoval po celém domě. Nedbal jeho volání a nedbal ani sladkých řečí druhý den. Nevěřil mu už nikdy.

Když přišel domů, udýchaný a silně rozrušený, držel se za hrudník, neboť nejenom že nemohl popadnout dech, ale srdce se mu svíralo ostrou bolestí. Musel být na sebe opatrný. Ztěžka se posadil v kuchyni na židli a složil hlavu do dlaní. Vydržel tak několik dlouhých minut. Poté, jako by mu před očima někdo rozsvítil a opět zhasl - záblesk jako od vyšší moci. Varování nebo impuls ze světa někde daleko nad ním. Dokonce se tam podíval, nahoru k nebi, a zahrozil, aniž věděl proč.

V kapse nahmatal psaní.
Roztrhal jej na několik malých kousků a vyhodil do koše.

Žádná slova nebyla potřeba.
 


Komentáře

1 Fee Fee | Web | 30. listopadu 2015 v 20:06 | Reagovat

Podstatné jsem ti napsala už včera. Myslím si, že překonáváš sama sebe. ♥
A ta fotka nahoře je má oblíbená koketa Jakub Gierszał, potěšila jsi mě! :-P

2 Clowers Clowers | 1. prosince 2015 v 23:33 | Reagovat

Christian to měl doma těžké, oni oba. "...aby vzápětí byl znovu ujištěn o tom, že není ten, koho Vladan skutečně miluje." normálně mám z toho mrazení, to si nedokážu ani představit.

3 Karin Karin | 2. prosince 2015 v 21:34 | Reagovat

Krása jen je mi líto kluku otcové by si měli uvědomit že jsou to jejích dětí. :-?

4 flixo flixo | Web | 3. prosince 2015 v 22:19 | Reagovat

nevím, co mám napsat... to byla zase smršť.
předně bych ráda poděkovala za to, jakým parádním způsobem nám ukazuješ, jak moc jsou životy Vladanovo kluků a Andreje spojené, spletené. jsem ráda, že je tu máme. :)
tušila jsem tedy, co bude v tom psaní a o to víc jsem byla na Nikolajovu reakci zvědavá, vůbec jsem nevěděla, co od něj čekat. velmi na mě zapůsobil ten moment, kdy ho Andrej dokázal drobným úsměvem totálně rozhodit. o to víc mě mrzelo, jak na syna uhodil a zlomil jeho křehkou důvěru. bože můj, to si ten kluk prostě nezaslouží. hodně mě odzbrojuje, že vykresluješ Andreje jako tichého, mlčenlivého, ušlápnutého podivína, který nemá kde být a nemá nikoho. nemůžu se dočkat jeho proměny v muže, který je připraven dostat od života přesně to, co chce, potřebuje a zaslouží si. že si v sobě vypěstuje odolnost a sílu. možná si tu jeho budoucnost maluju trochu jinak než ty, ale já prostě vždycky věděla, že Andrej je někdo daleko víc než jeho bratranci, které ta výchova a život změnily. tak uvidíme že. :)
nevím, jestli se mi úplně chce vyjadřovat k Vladanovi... nejsilnější chvíle celé kapitoly... moment, který mi ještě chvíli potrvá, než ho strávím. ty víš, co si o něm myslím, něčím mě hodně hodně zaujal. vždycky mě fascinovalo, jaký má vztah k Nikolajovi. byla bych ti nesmírně vděčná, kdybys mi ty dva dokázala do povídky trochu více namáčknout. ale vím, že to asi není možné... začínají mě totiž oba přitahovat tolik, jako vztah Ansema s Christianem.

5 Zuzana Zuzana | 8. prosince 2015 v 0:44 | Reagovat

Neskutočne ma bolelo ako sa Nikolaj a aj Vladan správajú k svojim deťom. Nikolajova neschopnosť prejaviť city je uboha ale Vladanova krutosť by mala byť potrestaná...

6 Zuzana Zuzana | E-mail | 8. prosince 2015 v 23:41 | Reagovat

Sem napište komentář

[5]: Ten komentár som písala z mobilu a tam mi nejako divne preskakujú slová keď je ich viac...
Ale aj tak nemám viac slov ktoré by som ku kapitole napísala. Je mi Andreja strašne ľúto, ale jeho otec ho má naozaj rád, len nevie prejaviť city... ubližuje mu psychicky ale pri Vladanovi je to slabý odvar... Vladanov postoj k Christianovi je príšerný, viem, že to nie je jeho dieťa, ale mal ho od malička a jeho matku mal asi naozaj rád, tak prečo toho chlapca tak neznáša? Možno preto, lebo ho Ansem tak veľmi miluje?
Ďakujem za kapitolu, bola boľavá ale tá atmosféra v nej... Píšeš tak zvláštne, pri Tvojich písmenkách sa dýcha veľmi ťažko...♥

7 Apollymi Apollymi | 18. prosince 2015 v 18:19 | Reagovat

Jsem neskutečně šťastná, že pokračuje příběh Lisalimů. Při čekání na další kapitolu jsem si znovu přečetla všechny předchozí příběhy a musím říct, že máš úžasný talent.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama