Andrej - 4.kapitola

21. prosince 2015 v 19:33 | Syhrael |  Andrej
Přeji vám krásný vánoční čas :))

Opět děkuji Čarokrásné za přečtení! ♥




Po eskapádě s Berezovským se Andrej cítil zrazen svojí vlastní podstatou. Nejprve přišla vtíravá myšlenka o pocitu vlastní viny, důvěrně známý pocit studu a příšerného zahanbení. Následně se přidala sebedestruktivní touha uzamknout se před celým světem do vzduchoprázdné komnaty ničeho, kde by seděl uprostřed mezi polštáři a rozjímal o podstatě světa, o smyslu života, proč se mu dějí takové věci a proč cítí takové hluboké neštěstí, na které v podstatě ani nemá právo. Celkový proces rodícího se chaosu existence zakončila důvěrně známá touha. Nalézt radost. Objevit lásku. Ten úzký pramen světla, který se uměl vždy ve správnou chvíli prodrat jeho nitrem a prozářit každý shnilý kout.
Ale tak jako slunce každý den zapadá, vždy na několik hodin mizela tato naděje, a během těch okamžiků zakoušel skutečnou agónii bolesti, osamění, nepochopení.
Zvedl hlavu a pozorně se rozhlédl kolem sebe. Něco v něm sílilo jako protipocit všech těch běsů, které by mu i Dostojevský záviděl.
Bylo to jako opatrné volání z dálky, jako tiché klepání na jeho zamčené dveře. Nějaký něžný hlas ho konejšivě ujišťoval o smyslu lidské existence. Bylo to jako pohlazení. Pohlazení z jiného světa.
"Pane Někrasove?" Zeptal se tiše a otevřel uplakané oči. Stíny na protější stěně se pohnuly, jak se vítr opřel do korun stromů na dvoře.
Nejsem tak úplně sám, mám svůj svět, zamumlal chlapec rozhodně a v ten okamžik se to celé zlomilo. Rozhodl se mu plně odevzdat a schovat se v něm do bezpečí, alespoň na kratičký okamžik.
Ještě více než kdy dřív se stranil rozhovorů s otcem. Odpovídal mu neurčitě, váhavě a opatrně. Dával si ale záležet, aby působil pozorně, proto vždy po chvíli měl opět svůj klid na přemýšlení. Často si kreslil tužkou po papíře, ale mnohem více psal. O myšlenkách svých i cizích, které hádal lidem v parku. To byl jeho nový zájem.
Po škole si navykl vždy alespoň hodinku sedět na lavičce, dokud mu nezačala být zima, a díval se do světa. Prohlížel si kolemjdoucí, mračil se nebo naopak usmíval. Mnohdy jediný úsměv za celý den nechal právě tam - zapomenutý v parku.
Navykl si na dámu s pěti jezevčíky, kteří spořádaně šli, zatímco na ně mluvila, každého oslovovala jménem s nepopiratelným šlechtickým vlivem.
Andrej hloubal nad tím, jaký smysl ta postarší dáma vidí nad chovem jezevčíků. Zřejmě musela být osamělá, když se rozhodla pro pět živých tvorů. Jistě jí rozuměli a bezmezně milovali, ale neodpovídali jí, když potřebovala znát odpovědi na své otázky. Andreje to fascinovalo, co jen se takové ženě může honit hlavou a jak je to krásné mít spiklence ve zvířecí duši. Zatoužil po psovi, ale nesmělé přání se setkalo pochopitelně s otcovým nesouhlasem. Ani se po odmítnutí neptal proč. Z principu - prostě jen proto, že pes nespadal pod určený ráz rodiny. Andrej nepochyboval, že otec se nad tím nezamýšlel hlouběji, jen zkrátka vyhrkl prosté ne dříve, než si to snad sám mohl rozmyslet.
A tak je to se vším na světě, přemýšlel Andrej v parku, především s lidmi. Říkají ne jenom proto, že se to velmi brzy naučili, a říkají ne všemu, čeho se bojí, co je pro ně neznámé. Říkají ne prostě proto, že je to pohodlné, ale copak tak je možné prožít šťastný život? A já také říkám ne úplně všemu. Jsem tím už zcela prostoupen. Bojím se, že nikdy nebudu šťastný. Jistě nebudu, nejsem výjimečný.
Zasmušile si založil ruce na hrudníku a hleděl přes celý park až za zídku, kde vystupovaly věžičky petrohradských domů ve staré čtvrti, kde předtím ještě nikdy nebyl. To proto, že mu kdosi z rodiny řekl o této věci ne, nesmíš - nebezpečné.
Nenávidím svůj strach, přemýšlel dál a mračil se čím dál víc, neboť se jej zmocňovala známá surovost vůči podstatě vlastní existence. Nebyl spokojen s ničím. Se svými myšlenkami především. Cítil se jimi ovládán a sužován. Nejraději by utekl, ale nebylo kam, nebylo ke komu. Neměl žádné kamarády, kromě Christiana a Ansema, ale s nimi se nemohl vídat často, jak by jej těšilo. A také věděl, že je ten třetí.
Byl tak zabrán do svých myšlenek, že si ani nepovšiml muže v dlouhém černém kabátě, který prošel kolem něho, vzápětí jako by si uvědomil, udělal pár kroků zpět a posadil se vedle něho.
Andrej měl dojem, že ucítil povědomou vůni a přítomnost kohosi cizího je mu příjemná, a když se pozorněji zahleděl vedle sebe, zůstal ohromen.
"Vypadáš skutečně naštvaně, Andreji!" Zasmál se Nikita důvěrně a jeho černé oči pozorně chlapce studovaly, každé drobné pohnutí jeho tváře. "Stále se na mě ještě zlobíš?"
Andrej se zamračil ještě mnohem, mnohem víc, a úkosem se na něho podíval. Mlčel. Bušilo mu srdce. Nedokázal se vyznat ve svých pocitech, zdali je mu náhlá přítomnost Nikity skutečně příjemná, ačkoliv to nedávalo vůbec žádný smysl, nebo je naopak obtěžující, a ještě kompletněji byl zmaten jeho zájmem, tím že se vedle něho posadil, přestože někam zřejmě pospíchal.
"Takové rozdurděné vrabčátko!" Pokračoval Nikita a schoval úsměv mezi prsty rozevřené dlaně, hrál si se svým velkým prstenem. Zničehonic se k němu naklonil blíž a dotknul se prsty jeho tváře.
Andrej polekaně ucukl.
"Plaché -… plaché vrabčátko." Zašeptal jako by okouzlen.
Andrej rychle vstal a přitiskl k sobě školní tašku, se skloněnou hlavou udělal pár kroků, ale Nikita také vstal a zastoupil mu cestu, uchopil jej dlaněmi za ramena.
"Nechte mě -… prosím!" Vyhrkl Andrej vystrašeně a hleděl za něho k bráně parku. Cítil se dočista ohrožený a rozrušený na nejvyšší možnou míru, kterou nebyl schopen unést, aniž by trochu nepoklesl v kolenou.
"Neboj se, Andreji. Zůstaň prosím, nechej mě, abych se ti omluvil." Řekl mu Nikita klidně, ale velmi pevně, téměř přísně až rozkazem, což ovšem na chlapce zapůsobilo, i proti jeho vůli, neboť ten rázný hlas se mu prodral až do nitra duše, kde rozlil zvláštní pokojné smíření. Jako kdyby dostal to nejmocnější ujištění, že tak je to v pořádku a nehrozí mu žádné nebezpečí. Prodrala se k němu rozumná myšlenka, že všechno se dá vysvětlit, urovnat -… příslib naděje, že jedna rána může brzy přebolet.
Podíval se na něho, kousl se do rtů a hleděl mu do očí. Nikita se opět usmál. Andrej měl dojem, že jeho oči jej vybízí k něčemu, čemu nerozuměl, ale bylo mu to velmi příjemné. Sklopil pohled, když jej pohladil dlaní po tváři. Nerozuměl tomu, proč se jej dotýká, ale ještě více nerozuměl tomu, proč mu to vůbec nevadí, ba naopak jej to rozechvělo bázní. Musel to cítit, musel to vědět, že cítí tep až v krku, a ze všech koutů jeho vnitřní bytosti na něho útočily výsměšné hlasy o vlastní nemožnosti, až se tomu zcela poddal a povzdechl si, jako by se měl každou chvíli rozplakat.
"Pojď sem, půjdeme kousek spolu a pověz mi nejprve, co tě trápí." Vzal jej Nikita kolem ramen a vedl jej na pěšinu k vysázeným břízám, kde se procházelo spousta lidí, takže Andrej se necítil nijak zahnán do kouta. Naopak nedokázal vzdorovat pocitu, že takové objetí je mu příjemné, ale nechtěl mluvit. Nejenom, že to nedokázal, ale zkrátka si chtěl lépe užít ten podivný okamžik, který tak narušil jeho vnitřní rovnováhu, byť hluboce trýznivou, tak důvěrně známou a tedy bezpečnou.
"Inu, nejsi zřejmě moc mluvný." Konstatoval Nikita po několika pomalých krocích a rozhlížel se pozorně parkem, jako by někoho hledal, nebo snad jen byl stejně zvědavý na hádání životů petrohradských.
Andrej zpozorněl, neboť jeho slova nezněla jako výčitka, bylo to dočista jiné, než když je pronášel otec s podtónem nespokojenosti z jeho odlišnosti. Nikita to konstatoval jako fakt - jako milý fakt, který patřil do tohoto světa.
Andreje to zaujalo. Necítil se už tak sevřeně.
"Já raději píšu." Svěřil mu váhavě po dalších pár krocích. Zastavil se, protože viděl pěkný barevný list a musel si ho zvednout. "A také čtu."
"Někrasova, že?" Řekl mu Nikita a založil si ruce do kapes kabátu. Andrej k němu vzhlédl ze země a točil stonkem žlutého listu.
"Také ho mám rád." Nikita se také shýbl k němu a vzal jeden mokrý list. Prohlížel si ho.
"Tenhle má kaz." Zamračil se Andrej a nevzal si ho.
"Jsi vybíravý." Zasmál se Nikita a chytil jej za zápěstí.
"Odpusť mi!" Zašeptal náhle jako smyslu zbavený a usilovně mu tiskl ruku. "Odpusť!"
Andrej upustil list a urputně zavrtěl hlavou, neřekl ovšem nic. Nikita si to vyložil jako nesouhlas, chtěl ho obejmout, avšak chlapec ucukl. Oba dva vstali a přetahovali se o každý krok - Andrej se mu chtěl vymanit, zároveň toužil promluvit, že nechce vůbec nic - žádné omluvy, jen snad možnost odejít, ale nedokázal ze sebe dostat jediné slovo. Nikita pološílený zuřivou touhou po záchvěvu pokání ho pevně sevřel v náručí a dlaní vklouzl do jeho oříškových vlasů. Připadalo mu, že se v tu chvíli poddal, zcela proti jeho vlastnímu očekávání. Když trochu povolil sevření, zjistil, že se k němu naopak zoufale tiskne, jako by u něho hledal nějaký cit, oběma neznámý. Pochopil, že v něm není vzdor, natož nenávist, nýbrž bezmezný strach ze sebe samého, protože něčeho takového nebyl v podstatě své duše schopen. Odevzdaně u něho stál, dočista krotce, ale když ho pohladil a oslovil ho jménem, zvedl bradu a v očích se mu přeci blýsklo. Stále ovšem tak půvabně mlčel, že člověk se ani neodvažoval hádat, co se v něm doopravdy odehrává, neboť by mohl být překvapen, ale jistě ne zklamán.
"Bývám takový, když se napiju a nemohu odolat něčemu tak -… nadpozemskému." Zašeptal Nikita. "Nedostupnému a přitom toužícímu! Chlapci jako ty přeci netouží po ničem jiném než po lásce!" Naléhavě se dotýkal jeho tváří a ramen a zjišťoval v ochromení, že zůstává vzdorný, jako by se mu vnitřně vzdaloval a nemohl ho jakkoliv zachytit, uzavíral se do sebe a jeho pohled, předtím dychtivý, vyhasl.
"Tohle není láska." Hlesl Andrej a pohlédl stranou do hlubin náhle vylidněného parku.
"Tělesná rozkoš je nejčistší forma lásky mezi dvěma lidmi. Pokud si ji ještě nepoznal, nemůžeš vědět, o co se připravuješ." Namítl Nikita, ale nikoliv tak, že se Andrej cítil ohrožen, jako když otec odmítal jeho myšlenky.
"Musí už jít, nezlobte se!" Udělal Andrej krok stranou.
"Doprovodím tě. Je už šero." Řekl mu Nikita dříve, než stačil protestovat. Neříkal už vůbec nic, jen se na něho po pár krocích pousmál. Andrej se na něho stále díval, celou cestu až k ulici, kde bydlel. Nebylo to daleko. Toužil se ho zeptat, proč tohle všechno, a kam předtím pospíchal.
"Mrzí mě, jestli jsem ti způsobil nějaká příkoří -… necháš mě to odčinit?" Zeptal se jej Nikita, když stanuli na konci ulice, kde to měl Andrej už jen pár kroků.
"Jste přítel mého otce." Odpověděl Andrej, jako by to mělo dostačovat vysvětlení.
"A také Berezovského." Uhodl Nikita jeho myšlenky.
Andrej rozpačitě uhnul pohledem.
"Vím, co ti udělal-… můžu ti pomoci v této věci. Určitě se mu chceš pomstít. Přijď ke mně někdy, Andreji. Promluvíme si. Ukážu ti moji knihovnu se spisy Někrasova, které jinde nenajdeš, jsou to originály." Pokračoval Nikita přímočaře.
"Nechci se pomstít." Otřásl se Andrej neskrývaným odporem. "Chtěl bych mít -… od všeho klid, od takových ničemných věcí! A vůbec, nechte mě! Nebo to všechno řeknu! Nepůjdu k vám, nikdy!" Vyhrkl najednou v záchvěvu strachu, že někomu dočista cizímu, nedůvěryhodnému, kdo mu už jednou málem surově ublížil, věnoval ze sebe tolik, že se vysloveně styděl. Rychle kolem něho proběhl a nedbal zavolání.
Teprve za zamčenými dveřmi pokoje se cítil v bezpečí. Posadil se na postel. Byl v celém domě sám, a to jej vysloveně uklidňovalo. Chvíli přemýšlel nad tím zvláštním setkáním a poté nalistoval svůj tajný sešit na prázdné straně, až ho natrhl.
Pane Někrasove, znám příčinu svého trápení. Toužím být příliš milován, tím nejčistším způsobem, kterého většina lidských bytostí není bohužel schopná. Být milován duší, jen z podstaty své existence, aniž bych pro to musel přinést hrůzné oběti, aniž bych se musel tak odevzdat celý, až by mi nic nezůstalo, to co je mi nejcennější. Čistota, můj pane, je jedna z těch věcí. Já jsem rád svůj a rád celý, i když se tolik trápím v tom osamění. Mám pocit, že jsem nebyl stvořen pro lásku ale jen pro trápení nad myšlenkami, které plují světem a na mě si sednou, protože ví, že se jim dostane vlídného přijetí. Já neumím být zlý ani na prostou myšlenku, která mě zuřivě kouše. Co jen si mám počít sám se sebou, nerozumím ničemu, jako bych bloudil temným lesem s občasnými záblesky naděje. A já se jich chytám jako by mě měli zachránit před sebou samým -… Vím, že k němu půjdu, já to vím. Nedokážu tomu vzdorovat. Neumím to ovládnout. Pane Někrasove, kdo mě ochrání před tímhle neštěstím, povězte -… kdo?
Ozvalo se rázné zaklepání na dveře, někdo přišel domů. Zřejmě otec. V úleku zavřel sešit a schoval ho pod knížku.
"Andreji!" Uslyšel skutečně otcův hlas, zněl zvláštně. Něžně a hluboce.
Dveře se otevřely a setmělou místnost ozářilo oranžové světlo z chodby. Někoho držel za ramena.
Andrej neskrýval dojetí, vyskočil a přihnal se k milovanému bratranci, aby ho objal, až Nikolaj zůstal velice pohnut a raději uhýbal pohledem.
Christian byl vymrzlý, jistě hladový, měl rozcuchané vlasy a velice divoký, vzdorný pohled, držel u sebe malý uzlík věcí, zabalené v barevném ruském šátku.
"Utekl jsem!" Řekl pyšně a usmál se.
 


Komentáře

1 Saline A. Saline A. | Web | 21. prosince 2015 v 20:39 | Reagovat

Ach. Dnešní díl mi přišel tak... Nevím přesně, co říct, jak vyjádřit svoje myšlenky. Cítím se z toho zvláštně, tak moc Andrejovi rozumím, tak moc chápu, po čem touží...

♥♥♥

2 Fee Fee | Web | 21. prosince 2015 v 22:37 | Reagovat

Já děkuji tobě, že nás obdařuješ tímhle výjimečným skvostem. Říkám ti to týden od týdne, jak moc se těším na budoucí díly, na celou cestu Andrejovým převratným životem, kterou nám zprostředkuješ.
Tví čtenáři by se měli kousnout do zadku, přestat být neřádi nevděční a začít komentovat!

3 Karin Karin | 21. prosince 2015 v 22:57 | Reagovat

Andrej je moc zranitelný a na sebe moc přísný. :-|

4 Apollymi Apollymi | 22. prosince 2015 v 10:33 | Reagovat

Jednoduchá stvoření mají i jednoduchý život. Tak to se Andrejovi opravdu nestane, bude se v tom chudák topit a nikdo mu nemůže pomoct. Krásná kapitola, moc potěšila. Děkuji za ní.

5 dadainka dadainka | Web | 22. prosince 2015 v 13:17 | Reagovat

Super kapitola.

6 Denny Denny | 23. prosince 2015 v 17:52 | Reagovat

Ten kluk už být komplikovanější nemůže, ale vážně oceňuju, že i tak dokážu pochopit jeho jednání a to je tvoje velká zásluha, dělá to ta propracovaná psychologie.
    Vybudovala si bezvadnou atmosféru. Myslím, že je to dokonale funkční, baví mě to, děj není překombinovaný, zároveň to nesklouzává k primitivnosti.
    Nepoužíváš ty odporné nástroje umělého napínání děje, to je nechutný nešvar, který se stále víc rozmáhá, a dokonce už i v mezinárodně publikované literatuře, hnus. Přesto netrpělivé očekávám pokračování. Když se něco dělá kvalitně a s citem…

7 Stratená Stratená | E-mail | 23. prosince 2015 v 18:51 | Reagovat

Na konci som mala slzy v očiach. Bolo to prekrásne. Pre mňa. Avšak nie tak gýčovým spôsobom, ktorý sa nájde vždy. Andrej je nevinnosť sama.
Keď som mala 14 objavila som čaro ruskej literatúry a dodnes ju čítavam. A ty mi ju priveľmi pripomínaš. Máš ten spôsob rozprávania príbehu, ktorý človeka rozhodí, prinúti ho cítiť. Som proste citlivka sama o sebe. Preto sa k tebe musím vždy vrátiť a čítať stále dokola.

8 Zuzana Zuzana | E-mail | 24. prosince 2015 v 22:13 | Reagovat

Z tejto kapitoly mám taký smutný ale nie tragicky smutný pocit. Len cítim Andrejovu neskutočnú túžbu po niekom a zároveň jeho samotu...
Andrej si na svoju ozajstnú lásku musel žiaľ počkať príliš dlho, ale snáď nikdy nie je neskoro ako sa hovorí...
Christiánov príchod ho trošku poteší na duši, aj keď to, že musel chudák utiecť veselé tiež nie je... a čo je teraz s Ansemom, keď zostal bez Chrisa...
Syhý Ty to píšeš tak, aby som ani na moment nemohla byť úplne šťastná, vždy do radosti vmiešaš trápenie, a potom trpím a prežívam a ledva dýcham:)
Prajem krásne Vianoce a ďakujem za tento krásny darček ♥

9 Kik Kik | 5. ledna 2016 v 11:42 | Reagovat

Utekl jsem! :D och moj zlatý chlapček! :D  uplne sa nahrdil ako nejaký vtáčik  načuchoril perie :D to ma dostalo. Zato Andrej myslela som si že mu Nikolaj doniesol psa a to je Christián. (lepšie ako pes) haha :D

10 flixo flixo | 14. ledna 2016 v 22:31 | Reagovat

jsem tu. :) musela jsem tomu dát pár týdnů, než jsem se opět dostala na pořádné dno, abych mohla přijít sem a přijmout tvou nabízenou ruku a díky tvé pomoci pomalu povstávat z těch nejčernějších hlubin na světlo světa. asi tak. :) hned v úvodu jsem se na takových dobrých 15min zasekla při čtení prvních 6 řádků... začala jsem si je i číst na hlas a kroutila nevěřícně hlavou, jak je možný, že zase píšeš o mém životě, o mém aktuálním rozpoložení, o mých duši drásajících pocitech... ??? řekni mi prostě, jak to děláš? a pak si čtu komentáře a všichni víceméně těm šíleným pocitům Andreje rozumí a svým způsobem se s nimi ztotožňují. no my jsme fakt dobrá banda.. :D
tahle kapitola pro mě byla docela nepříjemná. Nikitu k smrti nesnáším. zmuchlat a hodit do odpaďáku, zmetka jednoho. nevěřila jsem mu ani jedno písmenko, rozčilovalo mě, že sahá na Andreje, že se na něj dívá, že se na něj opovažuje mluvit. že mu hraje na city. a pořád jsem přemýšlela PROČ! jen aby ho svedl na zcestí, dostal ho do postele a zprznil jeho krásnou duši? víš, že ti žeru každou postavu, i tu sebezápornější, ale za posledních cca 5let tvý tvorby, bych snad nenašla protivnější postavu. naposledy si takové šílené psychické i fyzické trápení mojí oblíbené povídkové postavy pamatuju z "twc Vánoc". :D a to je co říct. :D nejvíc mě domlátilo to těžké uvědomění si, že Andrej k němu půjde.. jo, Andrej k němu půjde a dokonce si to i sám sobě přiznal, pašák jeden.. to je fakt dost mučivé, vědět, že se té chybě nelze vyhnout, že je potřeba ji udělat. :( číst dál s takovým pocitem bude brutální zátěžová zkouška. :-?
na konci kapitoli mě ale chytl bojovný duch a nadmula mě pýcha. Christian utekl! jéj! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama