Andrej - 5. kapitola

31. prosince 2015 v 2:17 | Syhrael |  Andrej
Udělala jsem si dnes odpoledne čas a má Čarokrásná T. večer na přečtení,
proto se můžete potěšit ještě v tomto roce další kapitolou. No nejsme my fajn tým? :D

Krásné počtení!


Chtěla bych vám ještě povědět, že tahle písnička - tenhle klip především, jsou moje srdcová záležitost a nejvíc se dotýkají mého psaní - vystihuje to všechno, o čem píšu.

O chorobách duše, o lásce, o rodině, která člověka poznamená, o démonech, před kterými utíká.

Určitě se s ní ještě mnohokrát setkáte, často při ní píšu.



"Pane Někrasove, měl bych vám říct jednu důležitou věc, kterou vy asi nevíte, neboť já nevím nic o vás. A jsme u podstaty mého dopisu. Já totiž musím všechno vědět. Se mnou to není jednoduché. Mám často zvláštní otázky, jsou plné filozofie a témat, kterým ne každý rozumí, natož aby mi dal odpověď, která by mě uspokojila. Přemýšlím nad tím, jestli neklamu sám sebe, když si neumím odpovědět, ale člověk přeci na všechno nemůže být dočista sám? Považte, copak láska, kterou k sobě můžete cítit, je ta pravá? Je vůbec dostatečná? Můžete být šťasten jenom z podstaty vlastní existence a z bubliny, ve které žijete s tím svým falešným citem naděje? Já myslím, že ne. To je snad mnohem lepší, když bloudíte světem a nenávidíte se. Třeba tu lásku potom najdete snáze, protože když příliš milujete sebe, kde je místo na lásku toho druhého? Chápete mě, já takhle uvažuji často, zkrátka si neumím pomoci. Ustavičně mi takové proudy myšlenek běží hlavou. Zůstává ve mně setkání s Nikitou a jeho slova. Je to hluboko uvnitř mě. Jako by mi někdo řekl, že moje láska nestačí, protože nemá ještě třetí rozměr. Taková pokřivená realita! A že si myslím, že pro lásku se má umírat -… to nestačí? Jak hrůzní jsou lidé, nemohu ani vyjádřit. Pane Někrasove, nemělo by mi na něm záležet, ale chci, aby to věděl. Musím mu to říct. Celému světu to musím říct, aby to věděl. Odpusťte, nemám už ani sílu psát, jak nešťastný opět jsem."

Přítomnost Christiana měla na Andreje zázračný, téměř uzdravující vliv. Během několika hodin rozkvetl, čehož si všiml i jeho otec. Ne že by jej to vysloveně znepokojilo, ale přeci jen byly v jeho tváři poznatelné stopy bezmezného údivu a nejistoty.




Když totiž Christiana našel sedět na schodech před domem, jen s uzlíkem nutných věcí, jeho první myšlenka byla úlevná - tak jsi přeci přišel, Maličký! - a to jej právě šokovalo na sobě samém. To ovšem nikdo nevěděl, pouze v jeho nitru se odehrával takový souboj mezi morálkou, láskou i nenávistí k vlastnímu bratrovi a vlastním citem otce, který nemohl snést, že chlapec, byť nevlastní, se trápí. Stačilo, aby na něho upřel uplakané průzračně modré oči a Nikolaj roztál. Pohladil ho po vlasech a vzal jej dovnitř. "Andrej bude tuze rád," řekl mu jenom.
Andrej rozhodně byl tuze rád. Tím se Nikolaj utěšoval, že udělal dobrou věc. Po rozeznění telefonu v jednu hodinu v noci se však přesvědčil o tom, že to dobrý krok nebyl.
Vladan pochopitelně svého syna sháněl. Nejprve myslel, že utekl z trucovitosti jako častokrát. Vždy se ale vracel večer domů k bratrovi. Tentokrát ale minula jedenáctá, kritická hodina, a Vladan znejistěl. Také Ansem byl vyděšený a Vladanovi dalo velikou práci jej doma udržet, aby nešel bratra hledat.
"Nenapadlo by mě, že utekl k tobě, až teď jsem to zkusil, jako poslední možnost než bych se musel obrátit na polici. A to by nebylo dobré." Pověděl Vladan do telefonu mrzutě. "To že ho kryješ, mi dělá starosti. Můžeš mi to rozumně vysvětlit, Nikolaji? Ihned ho pošli domů!"
"Zbláznil ses! Dočista!" Sykl Nikolaj a rozhlédl se temným pokojem. "Takhle v noci jej samotného nikam nepošlu! A samozřejmě, že jsem ti to chtěl oznámit -… jsem sám rozrušený, tohle není legrace, Vladane, když dítě utíká od otce. Biješ ho, proto utekl!"
Vladan neodpověděl. Nespokojeně si povzdechl. Měl nutkání praštit telefonem a rozejít se okamžitě k bratrově domu a Christiana si odvést.
"Nemáš mi co mluvit do jeho výchovy. Je v něm tolik vzdoru a hrdosti, která potřebuje zlomit. Ničeho si neváží a vším pohrdá, mnou především, a to jsem ho nedal do sirotčince, jak jsem měl! Hned ráno si pro něho přijdu!" Zvýšil Vladan hlas a konečně zavěsil. Rozrušeně strčil do telefonu a udeřil pěstí do stolu.
Na syna, který seděl u stolu a mlčky hleděl před sebe, se ani nepodíval. Předpokládal, že pochopil.
Nikolaj dlouze pozoroval sluchátko ve své dlani, jako by dával Vladanovi ještě jednu šanci. Po několika minutách ale pochopil, že se mu nezvládne postavit, nebude mu umět vzdorovat a prohraje nejenom v tomto sporu o výchově, ale prohraje i vlastního bratra. Vladan měl zvláštní povahu, a kdyby nevěděl, že není Christianovým pokrevním otcem, díky tomu by si myslel, že jako by mu z oka vypadl - Vladan také nesnesl jakýkoliv nátlak, obzvlášť špatně snášel situace, kdy se musel podřizovat. Často se kriticky uzavřel do sebe a stáhnul, ne-li přímo utekl. Od problémů, od šancí, od možností, od života. Když mu zemřela žena při porodu Ansema, plně to Nikolaj pocítil - Vladan zmizel vybít svůj žal hříšným životem a o chlapce se v prvních letech starala chůva.

Co bych od tebe vlastně chtěl, proběhlo mu myšlenkami a poraženě odešel nahoru, aby zkontroloval oba chlapce, a zaspal konečně ten hrůzný večer.

*

"Andreji!" Ozvalo se do tmy šepotem a Andrej se tiše zasmál.
"Půjdu k tobě, chceš?" Posadil se Christian a položil dlaň na polštář vedle Andrejovy hlavy, zahýbal konečky prstů. Andrej trochu poplašeně zavrtěl hlavou, aniž to dokázal úplně vstřebat. Bylo to jako by se ten impuls k němu nedostal a někde v půlce cesty narazil do skleněné zdi a udělal tam malou prasklinu, po které na druhé straně přejížděl prstem a zoufale se snažil tomu pomoci, aby sklo povolilo a mohl ten dojem vtáhnout k sobě, potěšit se z něho, rozmyslet si ho a potom reagovat. Byl zmatený ze své složitosti a styděl se téměř okamžitě, protože předpokládal, že mu tím nějak ublížil - a to přitom nechtěl. Doufal, že mu něco poví, ale uslyšel jeho smích.
"Ty jsi tak plachý, Andreji!"
Andrej cosi zamumlal na souhlas a položil si dlaň na oči, tak se mu vždy líp mluvilo v úplné tmě.
Samozřejmě, že chtěl, ale nedokázal mu to dát najevo nijak jinak, než se trochu odtáhl stranou, aby mu udělal místo. Christian zřejmě pochopil a vlezl si k němu pod přikrývku, opatrně a nikterak se na něho nemačkal. Podepřel si dlaní tvář a díval se na něho.
Andrej tušil, že by měl něco říct. Také se k němu otočil čelem a ze vzdálenosti několika centimetrů si prohlížel jeho tvář, která v té tmě vypadala velice něžně. Připadalo mu, že se usmíval, ačkoliv vůbec netušil čemu. Nic mezi nimi nebylo úsměvné. Oba měli své neštěstí. Chtěl se ho zeptat na to, proč utekl, protože nic o tom nevěděl, ale najednou ucítil jeho prsty na svých rtech, jak se do nich zlehka zabořily, jako by zkoušely jejich měkkost. Rozbušilo se mu srdce a nemohl ani dýchat, ani se pohnout - políbil ho. Jeho dlaň mu sklouzla přes tvář na rameno, na boky, a najednou si uvědomil, že by mezi nimi neproběhla ani myš, jak moc se k sobě tiskli.
"Jsi raději, že to jsem já než Ansem?" Zašeptal Christian uprostřed polibku, který byl docela nemotorný, protože Andrej jej neuměl oplácet a stále ještě nebyl rozmyšlen, jestli tohle všechno chce. Jeho tělo reagovalo poddajně, ta fyzická blízkost byla příjemná, ale skleněná zeď zůstávala. Prasklina se nicméně zvětšovala s každým Christianovým dotekem a téměř se roztříštila, když ho chytil za ruku a sám si ji položil kolem pasu, jako by tak byl zvyklý, že musí vždy bojovat o trochu něhy.
"Mám vás -…oba dva moc rád." Hlesl Andrej nejistě a na chvíli sklonil hlavu, aby se vydýchal, protože mu bylo skutečně příliš horko a cítil se tak rozrušený a vystrašený, že mu to tak dočista stačilo. Jako by se ocitnul na hraně propasti a měl se každou chvíli zřítit dolů.
"Tys to ještě nedělal -… viď? Neměl jsi s kým. Já mám sex hrozně rád. Miluji to." Pověděl mu Christian zpříma a jeho hlas, ačkoliv stále zněl tak něžně, byl najednou pro Andreje cizí. Zavřel oči. Nechtěl o tom mluvit. Už vůbec to nechtěl prožívat celou svojí bytostí, protože to najednou začalo bolet někde uvnitř a sklo se třáslo, ale nepovolilo. Prasklina zarůstala a mohl tomu jen vyčerpaně přihlížet.
"Já a Ansem -… my jsme milenci, Andreji." Řekl Christian, jako by nepožadoval odpověď na předešlou otázku. "Nikdo se to nesmí dozvědět. Už vůbec ne náš otec. Zabil by mě. Andreji, ty si myslíš, že je to hřích? Pohrdáš námi? Andreji?" Objal ho najednou.
Andrej zavrtěl hlavou, ale stále mlčel.
"Proto jsi utekl?" Zeptal se po chvíli.
Christian se opřel hlavou o jeho hrudník a prstem mu kreslil po břiše klikaté čáry.
"Přál bych si utéct doopravdy. Napořád. Otec mě nenávidí, a to je mi ukradené, kvůli němu neutíkám. I když mě bije, jsou momenty, kdy mě má asi trochu rád. Ale Ansem mě miluje. To mě bolí víc. To nemůžeš pochopit, jak moc mě jeho láska -… bolí."
"Ty ho přeci také miluješ?" Zamračil se Andrej, neboť nerozuměl.
"Zemřel bych pro něho." Zvedl Christian hlavu. "Ale nevím, jestli je to láska." Dodal po chvíli rozechvěle. "Já nevím, co je to láska, Andreji. Je to pro mě vzpomínka, kterou jsem zapomněl."
Na chodbě se rozsvítilo a na schodech se ozvaly kroky. Christian rychle, jako by to pro něho nebylo poprvé, sklouzl na zem na svoji matraci. Andrej se otočil zády přesně ve chvíli, kdy se otevřely dveře.
Nikolaj se snažil nedělat hluk, a to se mu příliš nedařilo. Chtěl ještě před spaním oba zkontrolovat. Dovolil jim být spolu a vedle Andrejovy postele tak vznikla přistýlka z několika matrací. Chvíli je pozoroval mezi dveřmi. Představoval si, jaké by to bylo mít dva syny - té myšlence se neubránil. Jako první se mu narodila dcera, Aglaja, kterou miloval, protože byla podobná matce, ale postrádala její negativní stránky, které nakonec mohly za to, že žili odloučeně. Dcera mu ji vynahrazovala, starala se o domácnost. Byla vysloveně mateřský typ ruské ženy, která nejvíce prahne po vlastní rodině. Až měl strach, aby vůbec dostudovala, což bylo jeho vroucné přání.
Za Andreje byl vděčný, ale necítil se spokojen. Styděl se za své myšlenky a zejména za své pocity, které měl, když s ním promlouval nebo přihlížel jeho chování. Připadalo mu, že není opravdový, takový, jak si představoval, že bude. Cítil zklamání, které nevěděl, z čeho pramení. Učil se dobře, nedělal žádné konflikty. Neodmlouval. Nikolaj si usilovně představil, co by se stalo, kdyby ho někdy uhodil. Jistě by se rozplakal. Neutekl by jako Christian. Byl oddaný jako pes, tak milující, až si rozladěně povzdechl a zavřel raději dveře.
"Christiane?" Ozval se Andrej po několika dlouhých minutách napjatého ticha. Nečekal odpověď, pochopil, že jak si předtím byli blízcí, vzniklo mezi nimi cosi, co je od sebe dočista odtrhlo a už věděl, že k němu nepůjde znovu. "Já si myslím, že právě tohle je láska, víš? To že bys pro něho zemřel. Všechno ostatní s tím nesouvisí."
Christian mu neodpověděl. Andrejovi se jeho mlčení vrylo hluboko do srdce. Jeho slzy vidět nemohl a neměl o nich nejmenší tušení.

Byla to vůbec jejich jediná a poslední společná noc. O několik týdnů později se Vladan s oběma chlapci přestěhoval na venkov, odkud po několika měsících Christian jednoho dne zmizel beze stopy, nechajíc na stole prostý vzkaz - Odcházím hledat lásku. Začal se živit prostitucí a trvalo několik dlouhých let, než se k rodině rozhodl vrátit zpět. Jeho bratra to hluboce poznamenalo a pokusil se o sebevraždu.

*

Ten večer, o několik dní později, kdy se to stalo, kdy se celý jeho svět otřásl a skleněná vitrína, za níž byl uvězněn, se roztříštila na tisíce malých střípků, které poté sbíral dlouhé roky, si už nikdy nebyl schopen vybavit znovu.

Prošel si otcův diář a našel si přesnou adresu, kde Nikita bydlel. Ani na moment nepochyboval o tom, že ho zastihne doma. Až jej samotného překvapilo, jak snadno najednou důvěřuje svým očekáváním. Vypravil se tam po škole, kdy končil ve čtyři odpoledne a už se pomalu šeřilo. Jít pěšky přes takový kus města příjemné nebylo, dokonce se na chvíli zastavil u jedné z vitrín a pochyboval, zdali zpáteční cesta bude snesitelná. Ale nutkání, které měl, ačkoliv dočista nechápal, kde se v něm rodí, bylo silnější a opravdu jej přemohlo, že když konečně stál přede dveřmi jeho bytu, bázeň přebíjela smyslná touha - touha po tom, aby ho viděl překvapeného, zmateného a možná i zděšeného.
Věřil svým myšlenkám, svým slovům. Byl připraven za ně bojovat.
Andrej si ovšem nebyl jistý, někde hluboko uvnitř byl šíleně vystrašený, jako ptáče, které najednou vypadne z hnízda. Trvalo mu dlouho, než udělal ke dveřím krok a zazvonil. Celý ten prostor jej děsil, dům byl starý, špinavý a na zvonku bylo napsané cizí jméno.
"Kdo?" Ozvalo se za dveřmi nevrle.
Chtěl utéct a najednou se rozhodl. Poplašeně zacouval několik kroků, a když se dveře rozrazily, skryla jej tma. Přestal dýchat.
"To jsou mi hloupé žerty!" Zvolal Nikita. Měl rozhalenou černou košili a otevřenými dveřmi se linula cikánská hudba a vůně vanilky a tabáku. Andrej zavřel oči.
"Já si tě najdu!" Rozhodl se Nikita, jako by jeho lstivost všechno prohlédla. Udělal jen pár kroků k tmavému koutu, sáhl - a sevřel.
Andrej vykřikl, a když se ocitl na světle, zakryl si rukama obličej.
"Kuš!" Vykřikl Nikita také a odstrčil ho, jak se sám polekal.
Andrej se vrhl ke schodům a okamžitě vnímal pevné sevření mužských dlaní. Jednu kolem pasu a druhou na ústech, nestačil ani hlesnout, pohltila jej znovu temnota.

Tentokrát mnohem větší než obyčejný kout k úkrytu. Temnota vlastní existence.

Na světlo se dostal až za několik dlouhých let.

 


Komentáře

1 Zuzana Zuzana | E-mail | 31. prosince 2015 v 11:42 | Reagovat

Vzrušujúca ale depresívna kapitola. Andrej je príliš zložitá osobnosť, neviem si predstaviť ako sa niekto taký dá "opraviť" aby vedel byť naozaj šťastný... myslím, že to úplne nejde, ale ak nájde niekoho kto ho bude príliš milovať, tak mu dokáže dať aspoň pocit bezpečia a pokoja.
Christian ma prekvapil. Myslela som si, že si je svojou láskou k Ansemovi istý, netušila som, že pochybuje... Andrej mu to vysvetlil krásne, škoda, že nepochopil alebo neuveril a odišiel. Aj keď som to vedela, keďže príbeh je písaný akoby od konca..., aj tak ma to strašne zamrzelo a Christianov spôsob života ma bolí stále... aj to ako to muselo ublížiť Ansemovi.
Veľmi pekne ďakujem za dávku melanchólie, depresie, nehy a lásky. Prajem veselého Silvestra a PF 2016 ♥ idem si pustiť ten klip už som ho videla ale som odhodlaná precítiť ho znovu:)

2 Saline A. Saline A. | Web | 31. prosince 2015 v 13:59 | Reagovat

"Jako by mi někdo řekl, že moje láska nestačí, protože nemá ještě třetí rozměr."
Andrej je člověk, který je mi zatím asi ze všech tvých děl nejbližší, jak už víš. :) Za tenhle díl jsem ráda, protože je potřeba, abychom si s ním prošli opravdu vším, abychom pochopili jeho utrápenou, ale tak láskyplnou dušičku.

Díky za to.

3 Fee Fee | Web | 31. prosince 2015 v 14:53 | Reagovat

Zatím jedna z nejlepších kapitol. ♥ Žiju pro Andrejovo inner struggle.

4 Clowers Clowers | 2. ledna 2016 v 9:12 | Reagovat

Děkuji mnohokrát za další kapitolu ;)

5 MSK MSK | 2. ledna 2016 v 21:17 | Reagovat

Miluji tvá slova, těším se na další díl. Chudák neměl to lehké, snad se brzy na něho usměje štěstí...

6 Miu Miu | 3. ledna 2016 v 20:18 | Reagovat

Hrozně tě obdivuju, že o Andrejovi dokážeš psát. Je opravdu hodně složitý. Ale doufám, že naznačení ze Saltariny, ale spíše Sibiřských nocí povedou ke slepení a zacelení jeho duše. Jsem hrozně zvědavá na další díl...

7 Kik Kik | 5. ledna 2016 v 11:54 | Reagovat

V dectve má asi veľa detí pocit že im starší  vôbec celkovo že im nerozumejú tak ho chápem a verím že nie je až taký zložitrý ako bol v dectve možno o trošililinku menej, pretože už veľa veciam rozumie a myslím že vďaka  tomu mininmu si v dospelosti nájde niekoho kto ho "opraví" alebo skôr porozumie pretože  jeho povaha je krásna... neviem to vysvetliť ale každý máme svoju povahu ktorej odpovedá niekto druhý, koho hľadáme bez toho žeby nás chcel "opraviťL takže verím že ten človek príde :)páči sa mi to a čakám na ďalšie kapitolky :)

8 Karin Karin | 5. ledna 2016 v 21:22 | Reagovat

Krásna kapitola Andrej má zvláštní povahu ale krásnou.

9 flixo flixo | Web | 25. ledna 2016 v 1:05 | Reagovat

"Andrej" je pro mě snad ta nejbolestivější, nejsložitější, nejfilozofičtější, nejosobnější povídka od tebe. mám pocit, jako bych při ní procházela recidivou. jako bys skrze ní ze mě vytáhla ty nejukrytější vzpomínky a temné myšlenky, nechala mě si je všechny nahlas přečíst, uvědomit si jejich podstatu a pak je změnit v něco naprosto jiného, vdechnout jim jiný rozměr. fascinující. děkuju ti za to.

vím, že bych se měla ještě vyjádřit k ději, ale je to těžký. opět Vladan a Nikolaj. Nikolaj mi teď potvrdil to, co jsem si už chvilku myslela, nýbrž že je Christian svým způsobem podobný Vladanovi. je to jejich jediná, poslední naděje, jak k sobě v životě ještě najít cestu. asi se to nestane, ale moc bych si to přála.
chvilky Christiana a Andreje jsou pro mě magické. daleko víc, než všechny okamžiky, které v celé sáze měl s Ansemem. vlastně ani nevím proč, nevím, co je spojuje.. o to víc mě teď hřeje, že se Christian za Andrejem se svou bandou z(a)tracených kluků později vydal, že se za ním vrátil, že jeho prosil o pomoc a že jen jeho pomocnou ruku dokázal přijmout. umím si je dva společně velmi lehce představit. zvláštní, nikdy jsem nad nima takhle nepřemýšlela. :) já vím, nejde to, Chris má Maxmiliána a Andrej... Andrej nevím, vůbec netuším, jestli ve tvém světě existuje pro takovou složitou duši nějaká polovička. vidíš, už nad tím pochybuju stejně jako Andrej. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama