Andrej - 6.kapitola

22. ledna 2016 v 11:29 | Syhrael |  Andrej
Mrzí mě dlouhé prodlevy, už se to ale nestane! :)

Přeji vám krásné počtení!

S.




Nikitův byt byla temná špeluňka s úzkou vstupní chodbou. Napravo byla malá koupelna a další chodbička, která vedla do kuchyně, nezvykle prosvětlené díky velikému oknu. Z kuchyně se vcházelo do obývacího pokoje, kterým bylo možné vstoupit znovu do vstupní chodby, kde byl dále pokoj pro hosty, protože samotná ložnice se nacházela vedle obývacího pokoje. Typický starý byt v Petrohradě, ve kterém by dokázala vyžít i pětičlenná rodina, proto největší bohatství spočívalo v tom, sdílet takový byt sám. Nikita obchodoval se starožitnostmi a pořádně nikde nepracoval, přesto tu trávil málo času. Místnosti byly plné všelijakých krámů, od dřevěných hodin přes rozbité šperkovnice, tucty obrazů, někdy pověšených, jindy ledabyle opřených o nábytek.
Andrej se tu cítil dočista ztracen. Připadalo mu, že kdyby se chtěl kdekoliv na světě ukrýt, aby ho nikdo nenalezl, právě tady bylo to místo. Kupodivu se necítil opuštěný, ačkoliv mu srdce vyděšeně tlouklo a polykal doslova svůj tep, nitrem se rozlévalo příjemné teplo.
"Posaď se." Pověděl mu Nikita a ukázal bradou k neustlané posteli, kde bylo mnoho polštářů a slabá červená deka. Neodvážil se neposlechnout ten přísný hlas. Stále se rozhlížel po stěnách a všechno si opatrně prohlížel. Nikita mu nabídl čaj, což neodmítl, neboť doufal, že tím oddálí nutnost mluvit.
"Jsi bledý," řekl mu Nikita, když pokládal hrníček s čajem na stůl, přidal několik lžic domácí zavařeniny a na mističce nabídl kandovaný cukr. Andrej se celý zachvěl. Kandovaný cukr! Doma jej neměli, těžko se sháněl. Ale právě tak se nejlépe pil ruský čaj. Přes kostku pomalu se rozpouštějícího cukru. Vložil si kousek do úst a slastně zavřel oči.
Nikita ho pozoroval beze slov, sáhl pod postel a podal si láhev, osladil si svůj čaj.
"Přišel jsi ve jménu lásky, já vím!" Pověděl mu najednou a zasmál se, když uslyšel zaskřípění zubů, jak chlapec cukr rozkousl a leknutím polkl. "Přišel jsi bojovat za čest lásky."
Andrej zčervenal a nedovážil se na něho pohlédnout. Vnímal z jeho hlasu žert, zvláštní měkké pohlazení. Až by věřil, že ten muž, který ho navštívil tenkrát v noci, byl snad někdo jiný.
"Přišel jsem-…" Řekl mu a v paměti pátral ve svých spisech, "abych vám pověděl, že si myslím něco dočista jiného, než vy, než celý ten váš hrubý svět. A také že Berezovskij si tu věc vymyslel a já vím, že je to váš přítel-…"
Nikita se zamračil. Ne že by s jeho slovy přímo nesouhlasil, ale hluboce přemýšlel. Andrej si to však vyložil jako nesouhlas a už ze sebe nemohl dostat ani slovo. Čaj ho zahříval možná víc, než měl a hořely mu tváře. Sáhl si na ně a bystrosti jeho plaché podezíravosti se zdálo, že čaj chutná zvláštně. Možná mu do něho něco nasypal -… polekal se a odložil prudce šálek, nevěděl si rady. Točila se mu hlava.
Silné mužské prsty pomalu putovaly přes zápěstí, loket až k rameni, u tváře se zastavily. Najednou se k němu sklonil a uchopil jej za bradu, přitáhl ho k sobě blíž.
Andrej se nebránil, neboť nic na tom gestu nebylo naléhavého nebo zlého. Byl pohlazen po tváři, ve vlasech a nakonec, když k němu dychtivě vzhlédl, aby mu něco ještě rozechvěle řekl, Nikita mu položil prst na ústa: "Už nic neříkej!" Zašeptal a políbil ho.
Andrej neuměl polibek opětovat, ani to vlastně nedokázal, jen se poplašeně stáhl, když bylo po všem. Sáhl si na rty, protože ho pálily, jako by je podráždila vodka, kterou Nikita předtím pil. Bezradně zavřel oči a toužil se rozplynout. Ne snad proto, že by se styděl, ale vyznat se ve svých pocitech se zdálo jako existenční problém. Měl ho nenávidět a pohrdat jím a namísto toho nedokázal utéct, když ho chtěl líbat. Nevymanil se mu ani podruhé, potřetí a počtvrté poddajně pootevřel ústa a z jeho sevření se vyškubl v momentu, kdy jeho dlaň zabloudila pod tričko, a cítil, že ho silou převažuje na postel.
Jako by i Nikita se probral ze vzrušeného opojení. Rychle dýchal a v jeho tmavých očí zářily jiskry pekelného ohně, do kterého jen přikládala červeň Andrejových tvářích a jeho viditelně naběhlé, rudé rty, rozcuchané vlasy, jak mu v nich bloudil rukama, protože byly tak hebké, tak voňavé na chlapce. Vůbec celá jeho pokožka musela chutnat lahodně, až ten přetlak obrovského chtíče nevydržel a udeřil pěstí do stolu, čímž ho polekal a kouzlo bylo pryč. Teď už věděl, že ho nepolíbí, nenechá se, a nepodráždilo jej to tak, jako spíše hluboce fascinovalo.
"Celý hoříš," pověděl mu, i když věděl, že si to moc dobře uvědomuje.
Andrej na to nic neodpověděl, sáhl si do vlasů oběma rukama.
Jak je úzkostlivý, pomyslel si Nikita. Roztržitě sáhl po svém čaji, jako by tím předchozí momenty měly být zapomenut. "Pověz mi teď, proč jsi přišel."
"Teď už to není podstatné." Hlesl Andrej upřímně. Tak pravdivě a bezelstně, že Nikitu tím úplně odzbrojil, ale zmohl se alespoň na pokřivený úšklebek blízký jeho typickému jednání: "Nějaký smysl však jistě zůstal zachován."
"Tohle mi vadit nebude." Odvětil Andrej a hleděl před sebe na zeď. Měl semrknutérty a klouby prstů tak sevřené do prostěradla, že mu bělaly. Zasmušilý pokýval hlavou. "Ne, skutečně myslím, že tohle -… mi vadit nebude." Podíval se na Nikitu a přes rty mu přeběhl drobnější úsměv, který se hned schoval do očí, odkud na něho mírně hleděl.
Nikita věděl, co ten pohled znamená, už jej několikrát v životě spatřil u těch, kde by ho nikdy nehledal. U vlastní matky, které pomohl na onen svět, protože se trápila. U bratra, který odešel do války a už se nikdy nevrátil. Viděl ho u jedné toulavé cikánky, které platil za noci rozkoše, a když si ji k sobě nevzal, skočila z mostu pod vlak. Viděl ten úsměv znovu v tu danou chvíli a přesně si byl jistý, co přinese. Smrt a nic jiného. Byl to úsměv v očích věčnosti.
Roztřásla se mu ruka a neodpověděl mu na to nic, tak se mu všechno v nitru sevřelo.
"Nebudu tě do ničeho nutit." Slyšel sám sebe říkat. Zatím, dodal výsměšný hlas ďábla v jeho hlavě, kterému byl upsán, ale kterého nepustil ke slovu.
Vstal, jako by se nic předtím nestalo a dotknul se jeho vlasů. Uhnul pohledem, když k němu s důvěrou a vděčností vzhlédl.
"Dojdu do knihovny. Mám tam Někrasova. Počkej chvíli."

-

Nevěděl, jak to vysvětlí. V podstatě předpokládal, že otec nebude doma, nebo ve své pracovně zavřený, takže proběhne k sobě do pokoje, schová knihy a půjde se ohlásit. Bude se konat přednáška na téma toulání, vyslechne si ji a bude to v pořádku.
Jenomže když se blížil k domu, cítil podivné napětí. Opravdu bylo pozdě a v celém domě šero. Opatrně odemkl a tiše mířil ke schodům. Tu cvakl vypínač, až se polekal a přitiskl knihy na sebe. Opřel se o zeď a hleděl do tváří rozezleného otce.
"Andreji!" Nikolaj k němu přiběhl a chytil ho za rameno. Rozpřáhl se, jako by chtěl uhodit, ale v poslední chvíli se rozmyslel. "Kde jsi byl, měl jsem strach!"
"Půjčit knihy." Řekl Andrej a neuvědomil si, jak vzdorovitě a cize to zní, až ho od sebe otec odstrčil.
"Od koho?" Trval na svém Nikolaj, a když chlapec neodpověděl, jednu knihu vzal, otevřel a užasle na něho hleděl. "To je exlibris Nikitovy knihovny."
Andrej mlčel. Nikolaj knihu hodil zpátky na štos v jeho náručí.
"Nepřeji, abyste se stýkali!" Povytáhl obočí a čekal poslušné přikývnutí. Ani v něj nedoufal, nýbrž přímo ho předpokládal, proto když se nedostavilo, zůstal zcela konsternován. Přihlížel tomu, jak mlčky odchází nahoru po schodech, jde docela klidně, nijak naštvaně, ale každý ten krok jako by je od sebe odtrhoval ještě víc, na míle a míle daleko.

-

"Připadáš mi dnes obzvláště naštvaný." Poznamenal Vladan, sotva ušli několik kroků. "Navíc jdeš pozdě." Zatočil vycházkovou hůlkou a nabídl bratrovi rámě.
Nikolaj se zašklebil, přijmout nechtěl, ale po pár krocích přeci. Bylo to velmi důvěrné gesto mezi nimi. Vladan jím neplýtval. Rámě mu nabízel v postranních uličkách Petrohradu, obvykle když něco potřeboval, jako by věděl, že toho dosáhne přes city.
"Andrej mi dělá starosti." Ulevil si Nikolaj a pomalu odbočili na osvětlenou ulici k hospodě, kam měli namířeno.
"Když ti nedělá starosti vlastní krev, je vždy něco v nepořádku. Toto je přirozený stav." Ťukl Vladan hůlkou o chodník a zastavil se. Pustil se jeho rámě, jako by už to nebylo nezbytně nutné, protože měl informaci. Nikolaj se cítil zhrzeně. Byl jsi vždycky bezcitný, pomyslel si.
"Já nejsem bezcitný." Řekl mu Vladan a přišel k němu blíž, dotknul se špicí hůlky špičky jeho boty a pohlédnul mu do očí. "A ty to víš, že nejsem."
"Ale chováš se tak." Vpálil mu Nikolaj bez zaváhání, snad za tu ukradenou myšlenku.
Objevilo se napětí mezi nimi, Vladan přimhouřil oči a soustředěně ťukal do jeho boty se skloněnou hlavou.
"Pořád jenom mlčí a tak mě dráždí, tímhle vzdorem. Vůbec nic o něm nevím, dočista nic." Vyhrkl Nikolaj. "Dnes přišel pozdě, měl jsem strach -… byl u Nikity půjčit si knihy."
"U Nikity?" Povytáhl Vladan obočí a sáhl pod kabát pro doutník. Podal i bratrovi, snad jako smírné gesto. Nikolaj neodmítl.
"Od toho by se rozhodně měl držet dál. Je nebezpečný." Byl stručný Vladan. "Pokud chce půjčit knihy, ať přijde k nám. Chlapec jeho věku by měl nalézt dostatek kvalitní četby… -Také jsem ti ostatně chtěl povědět, že se chystám odhlásit své chlapce z hodin klavíru Berezovského. Po městě kolují zvěsti."
"Jaké zvěsti?" Zajímalo Nikolaje.
"To je lepší neřešit. I když na každém klepu -… pravdy trochu." Pokrčil Vladan rameny. Když viděl na bratrovi rozpaky, povzdechl si: "Víš, že k němu chodí chlapci z lepších rodin. Povídá se, že se nějaký doma svěřil, že ho Berezovský obtěžoval."
Nikolaj ztuhnul a sundal si klobouk, hned si jej nasadil zpátky.
"Já ti jsem ti -… neřekl pravdu." Hlesl tiše a uvědomil si, že bratrovy oči se mu dostávají skrze kůži obličeje až na dno duše. Nechápal jak je možné, že dokáže být tak uzavřený a držet v sobě tolik různých pocitů a myšlenek, protože teď když byl v takové situaci, silný být nedokázal.
"Řekl jsem ti, že jsem ho odhlásil, aby chodil na literární spolek, ale už jsem ti zamlčel důvod. Berezovskij mi napsal list, že Andrej se k němu prostopášně měl."
"Kde je ten dopis?" Zpozorněl Vladan, nevypadal šokovaně.
"Zničil jsem ho. Chtěl jsem o tom s tebou mluvit ten večer, co jsem tě navštívil -… ale všechno se poté zkomplikovalo, když utekl Christian a my spolu nemluvili." Vysvětloval Nikolaj.
"Měl jsi mi to povědět, je to vážná věc." Zamračil se Vladan.
"Věřím, že Berezovskij si jen vyřizuje účty se mnou skrze Andreje, nic víc." Řekl Nikolaj a Vladan mu skočil do řeči: "Však jsi mu to pověděl, že mu věříš, že?"
Nikolaj na to nereagoval, ale pokračoval silnějším hlasem: "Proto nechci, aby se stýkal s Nikitou, neboť se přátelí. On to musí také vědět, a proto ničemu nerozumím."
"Pochybuješ?" Zvedl Vladan levé obočí a zahodil zbytek doutníku, aby se mohli konečně vydat dál. Nikolaj mlčel a hleděl k nedaleké řece. Po chvíli si jen dlouze povzdechl. Viděl nabízené rámě. Ten Lišák.
Chytil se ho nesměle a zavrtěl hlavou.

"Můj Andrej by žádné prostopášnosti nikdy nebyl schopen. Věřím mu, je to čistá duše."

Vladan pokýval hlavou a sevřel jeho paži pevněji.
 


Komentáře

1 Zuzana Zuzana | E-mail | 22. ledna 2016 v 20:20 | Reagovat

Nikolaj to mal povedať hlavne Andrejovi, že mu verí a prejaviť mu svoju lásku. Ten chlapec je taký krehký a neistý. Som rada, že sa v ňom prejavilo trochu vzdoru, len si myslím, že to je skôr taký vzdor zo zúfalstva, než z hrdosti. Nechcem aby sa trápil, ale viem, že je ešte len na začiatku svojej ťažkej cesty ku šťastiu.
Ďakujem za kapitolu. Je znovu jednou z tých, ktoré si musím prečítať ešte raz aby som zachytila všetky dôležité myšlienky. Na prvý krát to vždy rýchlo preletím aby som sa dozvedela podstatu a na ďalší krát si vychutnávam myšlienky a slovné kudrlinky ktoré sú Tvojím typickým prejavom a ktoré milujem♥

2 Apollymi Apollymi | 24. ledna 2016 v 14:34 | Reagovat

Dokážeš do příběhů vložit tolik citů, jako tisíc let stará duše. Krásné čtení, jako vždy. Díky za kapitolu.

3 flixo flixo | Web | 8. února 2016 v 16:02 | Reagovat

kapitolu jsem četla už před dvěma týdny, ale řekla jsem si, že to okomentuju, až si jí přečtu znovu. ale i po druhém přečtení jsem úplně oněmělá. v tomhle díle Andrejovi nerozumím. představovala jsem si, že jde za Nikitou z úplně jiného důvodu. nechápu, že se tak nechal líbat, že vše s prázdnotou v duši a chladem v srdci přijímal, nechápu jeho slova, jeho pohledy..
šíleně mě zamrazilo z toho, co si Nikita vybavil při Andrejově úsměvu. taková hrozivá předzvěst.. doufám, že se to proti Nikitovi celé obrátí. nechci ho s Andrejem už vidět. přeju si, aby Nikolaj nebo Vladan zakročili. drásá mi to nervy. Andrej se teď dostal do naprosto strašného stavu, bolí mě ho tak vidět. čím ho v tom životě ale posunout dál? co ho všechno ještě potká?

4 Karin Karin | 12. února 2016 v 20:51 | Reagovat

Krásna kapitola doufám že se Andrej z Nikitou už nesetká. ???

5 Nana Nana | E-mail | 26. února 2016 v 15:14 | Reagovat

Úžasné, úžasné <3 netrpezlivo čakám na ďalšiu kapitolku. Je neuveriteľné, ako ma tvoje písanie vždy tak ľahko vtiahne do iného sveta, pričom zabúdam na realitu. Milujem tvoje postavy, súcitím s nimi a v niektorých dokonca vidím samú seba. Tak ako v Andrejovi :) Ďakujem, že píšeš a dúfam, že nikdy neprestaneš! :D

6 andii andii | 16. března 2016 v 2:27 | Reagovat

ahoj
jaaaj strasnee ale aj strasne krasne napisane
ako vzdy dakujem

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama