Andrej - 7. kapitola

28. ledna 2016 v 23:30 | Syhrael |  Andrej
Přináším vám už sedmou kapitolu :))
Snad bude únor příznivější.

Děkuji za komentáře!



Těžkou orientální vůni v pokoji prorážely soustředěné vzdechy chlapce místy protkané hlubokým mužským zasténáním. Co chvíli se ozvalo zavrzání staré pohovky nebo tlumené žuchnutí polštáře na zem. Zaklení a výkřik, plesknutí a výsměch.
"Ty jsi ďábel!" Zachroptěl a uchopil ho za boky. Díval se, jak zaklání hlavu a lapá po vzduchu, po hrudníku mu stékalo několik kapek potu, které s požitkem olízl. Cítil ohromnou extázi smíšenou však s beznadějným pocitem, že umírá. Bylo to, jako by z něho doslova vysával všechnu energii. Nemohl se hýbat, nemohl dýchat. Zavřel oči a vzepjal se v bocích. Přál si vydržet ještě chvíli. Okamžik.




Kousl ho a sevřel koleny. Zasmál se a s požitkem zavřel oči. Trochu se vydýchal a protáhl si nohy, dotknul se palci podlahy a postrčil jeden z polštářů. Zvedl se a trochu se mu třásla kolena. Došel ke stolu a napil se. Byl tak vyprahlý, že jeden hrnek nestačil.
Berezovskému se točila hlava. Položil si dlaně na obličej a nechal je sklouznout vedle pohovky. Díval se nahoru na strop a slyšel zpívat všechny svaté. Nebylo to možné. Ten musel přijít z pekla a vzal si jeho duši. Vtáhl ji do sebe a stále mu nestačilo. Svůdně pohodil světlými vlasy a vycenil zuby. Připlížil se k němu a posadil se na jeden z polštářů. Prsty přejížděl po jeho břiše.
"To stačilo! Už dost! Anseme!" Zamumlal Berezovskij a posadil se. Odstrčil ho jen nerad, ale skutečně nemohl. Nebylo v jeho silách vstát a jen zavřel oči.
Ansem se šibalsky zasmál. Zjevně byl zvyklý. Berezovský věděl, že není jeho první milenec a někdo před ním už měl tu čest a mnozí další jistě potěšení. Byl neukojitelný, zkušený a tak dravý, až vysloveně bolel. Ponořit se do něho bylo jako skočit do zamrzlého sibiřského jezera. Tisíce nožů se zabodly do těla v jednu jedinou vteřinu.
"Dnes jsem tu naposledy!" Pověděl mu a stáhl z klavíru své oblečení.
"Naposledy?" Zamračil se Berezovskij a teprve se probral.
"Můj otec něco tuší. A nejenom to, po městě se povídá, že nejsem tvůj jediný mazlík pro potěchu." Pokračoval Ansem drze a mlsně obešel stůl, aby si vzal jablko. Miloval je a dal se za ně uplatit zpočátku. Pohodil s ním v dlani a kousl si.
"To-…" Zakoktal Berezovskij, ani nevěděl, co mu povědět. Samozřejmě že nebyl hloupý a tušil, že smyčka se stahuje. Cítil z něho nebezpečí.
"Napadlo mě, že bych na cestu mohl něco dostat. Něco hodně cenného, co by mě přinutilo mlčet. Prsten, šperk-…" Pokračoval Ansem lstivě a kousal do jablka hltavě, modré oči jenom svítily.
Berezovskij byl ochromen jeho sílou a svojí bázní, že nebyl schopen slova.
Ale promluvil někdo jiný, kdo udělal krok zpoza paravánu.
"Věděl bych o něčem, co bys zasloužil."
Ansem se ohlédl a zasyčel, zornice rozšířené dokořán a zahodil jablko.
"Nikita!" Zvolal nenávistně a výsměšně.
Muž se zasmál a jeho rty se změnily do přísné grimasy plné vzteku a agonické vášně. Jeho vzrušení nešlo přehlédnout. Sáhl po něm a sevřel ho v náručí.
"Neblázni! Z toho budou problémy!" Zvolal Berezovskij a chytil se za hlavu.
"Nebudou! Miláček ani necekne, jak moc se mu to bude líbit! Pomoz mi, dělej, najdi nějaký silný provaz!" Bojoval s chlapcem a pokoušel se ho dostrkat k pohovce.
Berezovskij se bál v hrůze neposlechnout. Vyskočil z pohovky, přehodil přes sebe župan a běžel ke dveřím. Jeho strach přebila chlípnost a pocit bezpečí, že jeho milenec je poblíž. Byl mu oddán jako pes a pro chvilku rozkoše se neštítil ničeho. Provaz měl v ložnici ještě od minulých hrátek. Popadl ho do ruky, a ačkoliv to celé trvalo jen několik minut, když sbíhal po schodech zpátky, uslyšel řinkot skla. Polekal se a přidal do kroku. Na prahu místnosti stanul s výkřikem, upustil provaz a vrhl se na zem k milenci, který byl zjevně v bezvědomí.
"Nikito!" Zašeptal a uchopil ho oběma rukama za hlavu. Uslyšel ho zamumlat. Ďábel.
"Ty oči-… ty jeho oči! Smrt, cítil jsem smrt!" Zachroptěl Nikita, když trochu přišel k sobě a s pomocí Berezovského se posadil. Sahal si na hrudník. "Zastavilo se mi srdce-… ty oči, ty jeho oči! Opustily mě naráz všechny síly, když se na mě podíval." Položil si dlaň na obličej.
"Kam se poděl?" Ptal se Berezovskij řečnicky, protože odpověď pochopil záhy, když jej ovál studený vítr. Okno bylo zamčené, ale vyrazil ho starou vázou a vyskočil do zahrady.
"Je to pravda, co se povídá." Zašeptal Nikita a stále si sahal doprostřed čela. "Je to čaroděj, ten kluk."
"Tohle nám zlomí vaz!" Zajíkl se Berezovskij a chodil v rozevlátém županu místností a kousal si nehty. "Určitě to poví-… ten nebude mlčet. Mám-… mám strach!" Zastavil se najednou a hleděl na rozbité okno, jako by střepy na zemi zrcadlily předzvěst hrozící katastrofy.
Byl to Nikita, kdo najednou mlčel.

*

Vladan byl zvyklý chystat večeři sám, když zrovna u nich probíhalo období, že mu žádná z vychovatelek nepřišla pro oba chlapce dostatečně dobrá. Většinou si je povolal k ruce. Jeden škrábal brambory a druhý dohlížel na maso. Tentokrát byl však doma pouze Christian, neboť Ansem měl hodinu klavíru. Vladan než aby s ním musel strávit chvíli o samotě, se uchýlil k tomu, že ho pro pomoc nezavolal. Věděl, že je nahoře v pokoji a dělá domácí úlohy.
Přemýšlel nad ním často. Zrovna když řízl do masa a nabral hrst koření. Nebyla to nenávist, kterou cítil, ani snad nespokojenost. Byla to jakási podivná lhostejnost nad jeho osudem protkaná s odpornou zodpovědností, kterou k němu přeci jen pociťoval. Pouto ke Christianovi si vytvořil na základě Ansemovy lásky k němu. Tajně se modlil, aby se ti dva v něčem nepohodli, aby se nějakým zázrakem začali nenávidět, takže by měl dobrý důvod poslat Christiana někam do internátní školy. Jenomže něco takového udělat, mohl si být jistý, že oba dva zemřou. Žalem. Ansem zajisté dříve. Byla v něm šílená fixace na bratra, až nezdravá závislost, kterou ze sebe vybíjel tím, že ho často fyzicky napadal. Vladan si všiml. Nezasáhl nikdy. Hádal, že za tím stojí žárlivost, protože Christian byl poměrně kontaktní a pokud je Vladan pouštěl ven, vracel se v doprovodu klidně pěti dalších chlapců.
"Chceš pomoct, tati?"
Ozvalo se opatrně celou kuchyní, až to zalehlo v každé skulině.
Vladan neodpověděl. Ukázal bradou ke kbelíku brambor a Christian, který se původně přišel napít, se jich ujal.
Věděl, že by ho měl pochválit, ale přes jazyk mu to nešlo. Bylo to napjaté mezi nimi - jen špatné slovo a mohl okamžitě počítat s jeho vzdorem.
Christian byl zvláštní povaha. Jakkoliv vypadal rozumně a povolně, stačilo jen o krok jít proti něčemu, v čem byl svůj, a člověk se setkal s naprosto neuvěřitelnou revoltou. Tak mocným odporem a tak hlubokou zásadovostí, že to vysloveně bralo dech.
Když ho vychovatelka jako malého nutila jíst chléb s arašídovým máslem, které sice miloval, ale v tu chvíli prostě nechtěl, a že to byla ženština urputná a do krku mu jej na vysloveně narvala, pozvracel ji. A ještě jednou, když už bylo uklizeno a umyto. Nechal si raději dát výprask, než aby přiznal, že provedl nějakou sebedrobnější lumpárnu. Mlčel. A mlčel tak vzdorovitě a s takovým požitkem, že člověk mu ten políček také vlepil s touhou, s touhou jej zlomit. Christian vysloveně volal po tom, aby se na něm člověk předvedl. V domácnosti Lisalimů to nebylo jiné než kdo s koho. Vladan řekl, že budou chodit spát v devět. Christian ještě v deset večer scházel dolů po schodech, aby si nalil mléko. Vladan prohlásil, že v sedm ráno vstávají do kostela. V osm hodin musel chlapce násilím vytáhnout z postele a preventivně mu nařezat, protože do kostela chodit odmítal. Když ho tam přeci jen dovedl, choval se nebezpečně. Plival, kousal, křičel, utíkal, omdléval. Člověk mu řekl - ukliď si ten hrníček po sobě - a mohl počítat s tím, že neposlechne. A když zvýší hlas, raději ho rukou shodí na zem. Po dobrém to s ním šlo, pokud však bylo po jeho, po zlém nikdy.
Vladan často uvažoval nad tím, zdali je to skutečně povahou nebo pouze vyjádřením nenávisti k otci, případně se snaží prosadit před bratrem, u něhož odmala vnímal převahu, a nebylo v jeho silách, jak se nad ním povznést. Přemýšlel nad tím především proto, že když Ansem nebyl poblíž, Christian působil klidně a mnohem povolněji. Dalo se s ním přeci jen na něčem dohodnout.
"Au!" Ozvalo se najednou do Vladanových myšlenek. Polekaně se otočil. Spatřil ho, jak si vložil prst do úst, zamračil se a odstrčil nůž i s nakrojeným bramborem.
"Ty jsi nešika!" Řekl mu Vladan automaticky a šel k němu.
Christian se přikrčil, jako by očekával výprask a zavřel na moment oči.
Vladan sebou trhnul. Za takové věci ho nikdy netrestal. Ačkoliv byl skutečně nesmírně přísný, a cholerický, nechtěl ho týrat.
"Pojď sem, ošetřím ti to." Řekl mu a vzal jej za paži.
Christian se na něho polekaně díval, s tím prstem v puse vypadal -… vypadal zvláštně. Vladan ho vedl do koupelny a nechal ho, aby se posadil na vanu. Prst mu zavázal, říznutí bylo hluboké. Přemýšlel nad tím, že mu jeho bojácnost nepřipadá imponující.
Bylo to nezvyklé.
Nemluvil na něho, chtěl se vrátit zpátky do kuchyně, ale chlapec ho chytil najednou kolem pasu a přitiskl se k němu.
Vladan polekaně vydechl a udělal dva kroky dozadu. Nebyl na něco takového zvyklý a vůbec nevěděl, jak má reagovat. Zatočila se mu hlava a jeho prvotní reakce byla, aby se vyškubl, ale svíral jej tak pevně pažemi s hlavou zabořenou do jeho košile, že nemohl udělat vůbec nic.
Trochu rozpačitě ho pohladil po vlasech.
Christian se dlouze nadechl a pomalu se odtáhl. Hleděl na něho a vypadal přesně tak vzdorovitě jako vždy, když mu něco poroučel.
Vladan přikývl. Pochopil, že za svoji slabost se nechce stydět.
"Doškrábej ty brambory, máš ještě jednu ruku." Řekl mu stroze a odešel.
Během prostírání bouchly hlavní dveře, Ansem proběhl přes chodbu přímo do koupelny.
"Jde pozdě." Poznamenal Vladan a postavil doprostřed stolu pekáč s masem.
Christian položil stříbrnou lžíci a rozběhl se za bratrem.
"Co se ti stalo!" Vyjekl zděšeně, když spatřil jeho ruce od krve, jak je ponořil do umyvadla, voda se hned zbarvila do rajčatově červené.
"Nic!" Odsekl a přimhouřil oči. Vypadal pobledle a velice naštvaně.
"Neříkej to tátovi." Dodal ještě, když uslyšel Vladanovy kroky, rychle si podal ručník a osušil dlaně.
"Večeřet!" Houkl Vladan, ale přímo do koupelny nešel.
"Anseme-…" Zašeptal Christian, přišel k němu blíž, aby mu položil dlaň na rameno.
"Ne, nedotýkej se mě -… teď." Hlesl Ansem a obešel ho.
Christian ničemu nerozuměl, měl jenom strach a cítil z něho obrovskou sílu, živoucí agresi. Když zasedli ke stolu a sáhl po skleničce, praskla mu v ruce, naštěstí střepy zůstaly při sobě. Zaklel nahlas a otec ho napomenul.
"Jak to šlo dnes? Řekl jsi Berezovskému, že jsi tam naposledy?" Zeptal se Vladan po chvíli.
Ansem mlčel, jenom přikývnul. Zjevně mu nechutnalo.
"Chtěl bych, abychom odjeli na venkov. Co nejdřív." Dodal Vladan ještě.
"Já nechci-…" Zašeptal Christian a přestal jíst. "Nechci na venkov."
Rozhostilo se zlověstné ticho.
"Neptal jsem se tě, jestli chceš. Protože pojedeš." Řekl Vladan a podíval se na Ansema, který na něho jen upřel na okamžik lhostejný pohled. Hned pochopil, že s tím klukem se něco stalo. Bylo načase zasáhnout a odvést je z dosahu hříšného Petrohradu.
"Po večeři umýt nádobí a v devět do postele. Mám důležitou událost."
Přidal si brambory. Chutnaly mu.


O několik dní později

Vypadalo to veskrze na velmi idylický den, dokud se hosté nezvedli k odchodu a Vladan neotevřel domovní dveře, aby se s nimi rozloučil. Spatřil za nimi svého bratra, musel tam být jistě dlouho. Působil, jako by se vrátil z pekla, snad i trochu sírou byl cítit. Vousy měl zježené a pohled divý, sundal si klobouk a mladé tělo připomínalo stařecké, jak se sehnulo starostmi, sotva překročil práh domu. Ani nevychladla křesla, když se na ně položil a se zakloněnou hlavou lapal po vzduchu, držel se za srdce. Vzápětí se domem rozlehl křik, jako poslední vzdech smrtelně raněného divokého zvířete.
Vladan se chytil oběma rukama za hlavu a rázně chodil salónem.

"Slyšíš mě dobře, ten starý prasák, ten chlípník! Zprznil mého syna, posloucháš mě? Kdovíjak dlouho to trvalo! Andrej nic neřekl, vůbec nic, copak na to na něm bylo znát, že prožívá taková muka? I když muka… skutečně … muka?" Zabručel najednou a z řevu přešel do bojácného šepotu, místností se rozléhalo tiché ťukání odnikud a oba bratři na sebe hleděli, ani jeden se neodvážil vyslovit.
"Nu, působil trochu smutněji, churavěji-… Musel velmi trpět. Zajisté měl strach!" Pokusil se Vladan trochu mu přilepšit, ale přesně věděl, kam to celé graduje. Rázně mu položil ruce na ramena. "Nikolaji -… Vůbec nemysli na takové věci! Je to tvůj syn a bylo mu ublíženo. I když už není dítě, je příliš mladý, aby z toho měl tolik rozumu! Určitě to nechtěl."
"Nachytal jsem je -… nachytal jsem je spolu. On se mu vůbec nevzpíral! Byl u něho v bytě, musel přijít sám." Polkl Nikolaj a celý se otřásl hrůzou. Vladan nechal své ruce klesnout, stál nad ním neschopen slova, tolik to na něho zapůsobilo, najednou sáhl po láhvi koňaku, který ještě zbyl po předchozích, co prchali v ohromení, když divého bratra Vladana spatřili u dveří, podal mu láhev a rázně tleskl: "Pij, rychle, pij!"
Nikolaj několikrát vděčně polkl a otřel si vousy, které si nechal narůst, aby už nepůsobil jako mladíček, když měl ženu a děti, ale teď se to zdálo až směšné, protože se celý chvěl a bloudil očima zmateně po celém salónu, chvíli zase jen hleděl před sebe, cize a nedůstojně zle.
"Šel jsem za ním, za tím kurevníkem, něco jsem mu potřeboval vyřídit, ale vzkazoval, že bude doma až k večeru, tak jsem se chtěl stavit oklikou po známých -… zastavila mě na Dolnoněvské ulici jeho bytná, ta zlá baba, jak se k ní nastěhoval a bude po ní jistě dědit." Sykl nepřítomně a odmlčel se, že si Vladan přitáhl stoličku a sám se napil koňaku zplna hrdla, přitom bratrovi položil dlaň na koleno, aby mu dal najevo, že trpělivě poslouchá. Nikolaj se již zřejmě z největšího úleku vzpamatoval a také se vydýchal.
"Že prý už ho viděla, jak vchází do domu, a zrovinka tam určitě bude, svítil si! A dokonce za ním přišel nějaký chlapec, takový povědomý jí byl, v zeleném sáčku a chodívá tam pravidelně, proto si ho pamatuje. Baba odporná! Tak se otočím, je mi to divné, takové ti … tušení, podivnost. Nechápu to ještě teď." Podíval se na Vladana. "Věříš mi, co ti povídám? Já v tu chvíli věděl, že se něco děje, tak jsem byl rozrušený a nedočkavý … skoro jsem utíkal."
Vladan pokýval hlavou.
"Vyběhnu po schodech a skutečně svítil, pod dveřmi, protože nemá práh, jsem viděl, že v té své komoře svítí. Tak jsem chtěl zabouchat a v tu chvíli to uslyším… Krve by se ve mně nedořezal, duše nenalezl." Bolestivě si sevřel srdce a zavřel oči. Zhluboka dýchal. "Hlas … hlas našeho Andreje. Zabouchal jsem a najednou ti - takové ticho! On určitě nevěděl, že to jsem já, to ho jistě ani nenapadlo. Chvíli to trvalo, slyšel jsem šramot a zavření dveří - tyhle se otevřely, a já ti mu ji hned mezi dveřmi vrazil pěstí, že se jenom zapotácel. V šoku ze mě, z toho náhlého strachu udělal dva kroky zpátky, tak jsem ho odstrčil, proběhnu - už jsem to věděl - otevřu a tam náš Andrej, dočista jako vymalovaný, zelené sako zmuchlané na zemi, nejenom to sako, seděl tam na rozválené posteli, a v jeho tváři neviděl bys žádného utrpení kromě čiré hrůzy, že spatřil mě -…."
"Odvedl jsi ho domů?" Zaúpěl Vladan. Pohnul dlaní na jeho koleni a očima hledal po salónu, na co by se upřel a z čeho by se zachránil.
"Kupodivu jsem neudělal nic dalšího. Kluk, jak si to uvědomil, se celý roztřásl a rozplakal se, to jsem ještě neviděl nic a nepřemýšlel nad tím, chtěl jsem zabít toho zrádce, tu psí krev! Zavřel se v kuchyni, tak měl nahnané. Andrej se oblékl a šli jsme domů. Nepromluvil ani slovo, jen zůstal tak chorobně bledý! Hned doma utekl k sobě do pokoje, zamknul se tam, ani Aglaju k sobě nepustil, a víš přeci, jak svoji sestru zbožňuje, jak jej má ona rozmazleného a naučeného … - nic. Vjel ti do mě takový vztek! Chodil tam často! Všichni ho mohli vidět! Ostudu našeho jménu! Tloukl jsem na něho, naléhal, vyhrožoval, neotevřel. Asi se tuze bál výprasku, a že já bych mu jich nařezal a ještě nařežu!"
"Ale no tak! Dost už!" Zamračil se Vladan, takový obhájce tělesných trestů. "Snad bys toho ubohého kluka neřezal, proč? Co ty víš? Mohl mu vyhrožovat, napovídat mu věcí, Andrej je tuze dobrý a hodný chlapec, ne, ten za ním jistě nechodil v nějakém poblouznění, uvažuj zatraceně rozumně a nenech se zaslepit vztekem!" Naštvaně vstal Vladan. "I kdyby provedl cokoliv, je to tvůj syn, a vždycky musíš stát za svou krví, nepamatuješ si, co nás učil otec? Jediný, kdo zaslouží trest nejvyšší je ten parchant, a věř mi, že se na něm vyřádíme. Tvoje žena, už to ví?"
"Ne, ještě ne." Hlesl Nikolaj a bylo znatelné, že nad tou věcí nějak podivně sklesle přemýšlí. Položil si dlaň na obličej. "Proč mlčel, nic neřekl?" Zaklel do ticha a jeho hlas se plačtivě zlomil. "Co budu dělat, Vladane, prosím tě -… co jen budu dělat, můj syn, vždyť bych mu měl z pokoje vyhánět děvčata -..."
Vladan položil na stůl láhev koňaku, klekl si před bratra a objal ho oběma rukama. Nikolaj mu plakal v náručí a cosi si šeptali, tiše a důvěrně, to už dva chlapci skrytí za starým schodištěm neslyšeli.

Jen se pevněji chytili za ruce a opatrně, aby si jich nevšimli, utekli nahoru.

 


Komentáře

1 Terezie Terezie | E-mail | 28. ledna 2016 v 23:39 | Reagovat

To snad není možné!!! Po půl roce se sem vrátím, a co nevidím. Wow. Jsem moc potěšena. Doufám v brzkou další kapitolu. Ale docela mi chybí Bernard :(

2 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 29. ledna 2016 v 10:18 | Reagovat

Matko, když začnu číst Andreje, bude mi chybět něco k přečtení předtím? :-D Četla jsem úplně první příběh, kde se Andrej objevil. Od té doby ne :-\ Už ani nevím název, jsem ostuda :-D

3 Clowers Clowers | 29. ledna 2016 v 16:58 | Reagovat

Páni, němůžu říct hezká kapitola... ale prostě páni ;) děkuji

4 andromaus andromaus | Web | 29. ledna 2016 v 19:30 | Reagovat

Nádherně napsané.

5 Zuzana Zuzana | E-mail | 30. ledna 2016 v 1:00 | Reagovat

Fu to bolo príliš silné. Strašne ma mrzí aký má Vladan k Christiánovi vzťah. Tie jeho myšlienky, že by bol rád keby sa mohol Christiána zbaviť boleli. Je mi Chrisa strašne ľúto.
Je to tak ťažké čítanie, zároveň ale úžasné. Ďakujem

6 Apollymi Apollymi | 31. ledna 2016 v 11:45 | Reagovat

Andrej musí být v šoku. Jeho milenec se ho nezastal a zbaběle zdrhnul. Pomůžou mu bratranci?

7 K. K. | 1. února 2016 v 23:53 | Reagovat

Je to čím ďalej lepšie, pútavejšie. Hrozne sa mi páčia momenty z Ansemovho a Christianového detstva a samotný Andrejov príbeh.. nemám slov. Len tak ďalej. Ďakujem za tvoje príbehy. :-)

8 flixo flixo | Web | 8. února 2016 v 18:32 | Reagovat

měla jsem v hlavě takových reakcí, ty se ale s každým odstavcem víc a víc měnily a po přečtení konce jsou prakticky všechny pryč.
jsem paf z toho, co udělal Ansem. měl je zabít, oba. bože, to byla taková silná chvíle. Nikita se měl po tom zážitku, varování, sebrat a zdekovat. a vzít toho debílka Berezovskýho s sebou. a né se pokoušet Andreje zprznit. úplně se klepu vzteky jako Nikolaj. hrozně doufám a přeju si, že když to teď Ansem slyšel, že to nenechá jen tak. měl by svojí krev bránit a pomstít. tak jako by to měl udělat Nikolaj. hergot, doufám, že se něco pořádnýho stane. že se všichni Lisalimové spojí, aby zachránili Andrejovu duši, která se nezadržitelně řítí do pekla. tohle dál nesnesu, psychický muka.
v tomhle díle ses skutečně vyřádila. že mě pouhá otázka "chceš pomoct, tati" rozmetá na pidinkatý kousíčky, bych fakt nečekala. Christian je neskutečná osobnost, je tak bolestivé, že to Vladan nevidí, že si toho neváží. ten kluk by pro trochu otcovské lásky udělal cokoliv na světě. kdyby mu dal Vladan jen malinkatou šanci.. :( pořád doufám v nějaký jejich společný happy end. i kdyby to mělo být na Vladanově smrtelné posteli. asi se nedočkám, co?

9 Karin Karin | 12. února 2016 v 21:09 | Reagovat

Jak mohl někdo tak Andrejovi ublížit Christian by si zasloužil aspoň trochu lásky od otce. :-(  O_O

10 Ziluze Ziluze | 16. února 2016 v 12:19 | Reagovat

Záměrně jsem s čtením Andreje otálela. Všechno co se točí kolem Lisalimů mě vždycky doslova spolkne a nechce se mi opouštět jejich ruský svět pro hloupou realitu. Bolí mě pro Andreje srdce. Být tak nesmírně ztracený je totiž pekelná věc. A ještě horší je být nikdy nenalezen. Což snad nebude jeho osudem.
Ansem, ten proklatý malý ďábel, tak ráda bych ho poznala osobně a třeba se mu jen poklonila pro tu úctu, co k němu od počátku chovám.
A drahému Christianovi bych samotný život věnovala.
Syhý, s každým dalším tvým dílem docházím k závěru, že jsi prostě nadpozemská bytost s mozkem génia! O_O

11 flixo flixo | Web | 23. února 2016 v 16:08 | Reagovat

nutně tenhle týden potřebuju další díl. zachráníš mi tím život.... :-x

12 andii andii | 16. března 2016 v 3:49 | Reagovat

Samozrejme super napisane, tesim sa na pokracovanie a hlavne som zvedavy na Andreja. Ake to je z jeho pohladu.
Uz aby to Andrej napisal, kedze sa nezdvoveril ani sestre...

13 andii andii | 16. března 2016 v 4:34 | Reagovat

[2]:
ahoj
je to tak dokonale napisane ze mozes kludne zacat Andrejom.
Ja osobne som zacal pribehom ktory pomenoval tento blog a stale, aspon v niecom podobnom  este dufam. A mozno sa to naplni uz Andrejom.
No a cakanim som sa dostal aj k MoM :)

14 tyrranosaur tyrranosaur | 24. května 2016 v 20:12 | Reagovat

Zdravím Syhrael,zatím jsem nekomentovala,jen četla,s radostí a s požitkem,jsem asi věkem nejstarší čtenářka tady,je mi 46.Cítím nutnost moc poděkovat za tvoje nádherné povídky,máš nesmírný talent,mám přečteny stovky knih,ale tvoje tvorba mi vyrazila dech.Moje nej je Předtančení ke kterému se často vracím,díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama