Andrej - 9. kapitola ( Příliš pozdě )

19. listopadu 2016 v 20:42 | Syhrael |  Andrej


Drazí čtenáři, přináším konečně! :) další kapitolu.

Hezké počtení přeji.




Uběhl nějaký čas. Ten čas, který neléčí rány a nepřináší zapomenutí. Ten čas, pro něhož lidské srdce nemá význam. Krutý Východní čas. Petrohradská událost, kdy zemřel Nikita a Berezovský po lynčování opustil město, vstoupila do historie. Městem se nesla plíživá atmosféra napětí a strachu. Velice vzácně bylo možné spatřit dva zamilované chlapce, nadále byli pronásledováni starší muži, podezřelí učitelé a ušetřen nezůstal ani jeden z představitelů církve, poté však kauza vyšuměla, neboť narazila na neprostupnou mlhu vyšší moci. Andrej zůstal sám. Vladan s oběma chlapci odjel na venkov, do jedné ze zapadlých sibiřských vesnic, odkud přicházely dopisy. Stěžoval si na Christiana, který se stával zcela nezvladatelným, a blahořečil Ansemův léčitelský dar. Nikolaj se při čtení nikdy neopomenul bolestivě dojmout. Vždy dopisy četl při snídani, někdy si k nim zapálil doutník a nalil likér, jako by mu nepřinášely do duše klid. Jeho vztah s Andrejem se změnil. O tom, co bylo mezi ním a Nikitou nikdy nemluvil. Neptal se. Projevil chladný nezájem a jen v očích mu zůstala divokost zhrzeného rodiče, jehož dítě se nenarodilo pro jeho ideály. Citlivý Andrej to vnímal a věděl, že proti tomu nezvládne bojovat. Stáhl se do sebe a svého vnitřního světa, kde to vždy fungovalo a nikdy tam nestrádal. Daní za to byla izolace vůči okolí. Nestýkal se se spolužáky ani vrstevníky, přátelé žádné neměl. Neuměl si takové vztahy vybudovat. Pokud se dal s někým do řeči, bylo to jen narušení pracně získání rovnováhy. Mnoho četl a psal. Psal vášnivě a po nocích, psal pro sebe a svoji niterní bytost. Stále psal Někrasovovi, a ten mlčel. Mlčeti je lidské, myslel si Andrej, když po sobě četl myšlenky.


Ochlazení vztahu s otcem znamenalo nucenou svobodu - tak smýšlel o paradoxní možnosti se trochu volněji nadechnout. Otec na něho již nenaléhal s hodinami klavíru ani jinými zájmy, jak se na chlapce z dobré rodiny slušelo. Vlastně jako by občas úplně zapomínal, že má syna. Andrej si brzy našel způsob, jak se obohatit, chodíval do kaváren. Naučil se pít dobrou kávu, ale upřednostňoval čaj. A při takové příležitosti se to stalo poprvé.

Seděl tam sám. Vzduch byl velmi těžký na plíce, proto se unaveně opíral o pohovku. Příjemnou melodii doprovázel typický ruch kavárny, kde se cítil více doma než při rodinné večeři. Rozhlédl se pozorně po lidech a setkal se pohledem se spisovatelem, jenž byl po městě známý svými štiplavými povídkami protkanými nepatrnými náznaky o lásce zakázané, kterou petrohradští kdysi lynčovali. Andrejovi se rozbušilo srdce a ihned se odvrátil. Všiml si ho už předtím, ale teprve teď si uvědomil jeho zájem. Svojí půvabnou plachostí byl pro literáta fascinující. Postupně se z náhodných setkání stala pravidelnost, kdy každé úterý po škole Andrej přicházel do kavárny, usedal na své oblíbené místo a -… jednou bylo obsazeno. Bezradně zůstal stát a snažil se vypořádat s nezvyklou situací, kdy poprvé pocítil, jak moc vlastně netouží po lidskému kontaktu a nechápe, proč to celé vlastně dělá. Připadal si směšný a než k němu spisovatel stačil dojít, aby ho oslovil a pozval ke svému stolu, přehodil kabát přes ramena a utekl. Do kavárny už se nikdy nevrátil. Našel si jinou. Nebolelo to. A pak se to stalo pravidlem, na které se mohl spolehnout pokaždé, když se někdo pokusil přiblížit. Vlastní povznesenost nad lidský svět se stávala oporou, silným útěšným prostředkem rozervané fantazie. Jako by bolest z odcizení od člověčí identity a potřebě po duši spřízněné a hřejivé blízkosti pohlazení a pochopení, byla mnohem menší než jakékoliv pozdější zklamání. Snad jako by žal ze samoty, se životem nesl mnohem lehčeji, než možný žal z opuštění. V takové podstatě Andrej dospěl v chlapce, vystudoval gymnázium a zapsal se na studium historie. Dospěl v chlapce, který často mlčel, a jeho velké zelené oči bezradně tápaly po lidských tvářích, jako by ničemu nerozuměl, co mu jen říkají. Slova doléhala z velké dálky, úsměvy splývaly v impresionistickou malbu ztracených vzpomínek. Často mám pocit, že sedím na vrcholku hory, uprostřed hustých lesů, a ozvěnu mého křiku mi vrací údolí. Jsem tak sám, jako bych spáchal nějaký těžký zločin. Nikdo mě neslyší, jako bych byl přeladěný na jinou frekvenci, napsal si do deníku a přitom nepociťoval hořkost ani smutek. Jen tiché smíření a pokoru.

Po čem přeci jen velmi strádal, byli oba bratranci. Zejména Christian, neboť si pamatoval na jejich vzácné sblížení, které od té doby na světě nenašel. Když otec nebyl doma a celý dům tak byl naplněn klidem a bezpečím, Andrej pátral v dopisech od Vladana, co chodily ze Sibiře. Byly psány na starém papíře a téměř nečitelné pod tíhou typického rukopisu stárnoucího polovičního mága. Andrej dopisy četl se zatajeným dechem, a srdce mu vždy tlouklo vzrušením ze života, jenž se odehrával tam daleko v neprostupných lesích. Blouznil nad vztahem obou chlapců a toužil po bratrovi, po někom identickém v křehké podstatě bytí, kdo by mu rozuměl. Protože já dovedu milovat jen lepší verzi sebe sama, která se nikdy nestala, svěřoval se oblíbenému spisovateli.


Toho rána, kdy se začala psát historie Andrejova dospělého života, byl celý Petrohrad tuze ospalý. Mlha se přelévala ulicemi a zima zalézala mezi okny a foukala na horký čaj, který to ráno byl nezvykle hořký. Přidal si ještě pár kostek cukru a otec nespokojeně zamručel, jak mrštil dopisem vedle své kávy. Rozhlédl se kuchyní, spočinul dlouhým pohledem na Andrejových ramenou, a když se mu chlapec zadíval do očí, v marné touze najít tam nějaké souznění a důvěru, zamračil se: "Christian utekl. Pro naši rodinu už více není." Tím považoval své poslání za splněné, odešel záhy do své pracovny.

Andrej se přes stůl natáhl pro dopis.

(…) Utíkal často, neboť mu náš chudý, skromný život na vesnici, nebyl vhod. Toužil po městě a chtěl si vydělat nějaké peníze, aby se dostal do Evropy. Možná na sever, to nevím. Byl jsem na něho poslední dobou velice přísný, protože utíkal do Moskvy a několik dní o sobě nedával vědět. Vozili jej cizí muži a prodal i nějaké cennosti, jen aby měl peníze. Ano, prodával sám sebe. Dostal ode mě výprask, ze kterého si nic nedělal tak jako z Ansemova rozčilení. Ten to nemohl nikdy pochopit, proč se odcizují, a velmi mu to ublížilo. Přiznávám, že naposledy, když se spolu prali, bylo to velmi vážné. Nezadržel jsem je, a Christian skončil zraněný. Možná v něm přeci jen zůstalo něco dětského, co se definitivně zlomilo, protože byl schopen bratra opustit. Cítil se zrazený. Nechal na stole lístek, výsměšný cár papírů, že odchází hledat lásku. Tak patetické a hrůzné, že je mi těžko, když tahle slova píšu. Ansem téměř zešílel. Nevím si s ním rady. Nejí, nespí a má chladný pohled v očích. Jeho energie je sebedestruktivní. Bojím se, abych o něho nepřišel. Vždy když odcházím z domu, svazuje mě bázeň. Ti dva bez sebe nemohou být a přitom jsou si toxickými. Jako jed. Nejčistší jed, co příroda může stvořit. Nikolaji, prosím tě, pomoz mi-…

Andrej odložil psaní a nechal ruku ležet na ubruse. Ztěžka dýchal a cítil horkost na tvářích. Slzy. Přeci jen něco lidského v něm zůstalo. Napsaná slova, pocity přeložené do téhle formy mu dávaly smysl a vyvolávaly v něm chorobnou touhu prožívat to celou svojí existencí, až se úplně roztřásl. Toužil udělat něco chrabrého. Rozjet se za strýcem a bratrancem, hledat uprchlého, napsat několik dopisů-… otec mu položil dlaň na rameno a přísně sevřel. Ne snad, že si četl dopis, ale jako by jeho aura vyzařovala myšlenkami, s nimiž se jeho vnitřní přesvědčení neslučovalo.

"Andreji," oslovil ho ztěžka a nic jiného nedodal.

"Pomůžeš-… strýcovi?" Podíval se na něho Andrej a připadal mu tak vzdálený a cizí, jako by je ty uplynulé roky od sebe téměř odtrhly. Nepamatoval si na jeho něžný hlas, objetí, nebo snad zájem.

"Neměl odjíždět." Řekl Nikolaj tvrdě. Andrej pochopil. Nikolaj se tehdejší petrohradské noci neodloučil jen od syna, ale zanevřel i na bratra, od kterého bral jako výslovnou zradu, že odjel na Sibiř a nezůstal ve městě. Nedovedl pochopit, že se vracel tam, kde jejich rod prožil vyhnanství, a pochopení nepřicházelo ani z nutnosti, že pro Ansemův léčitelský dar je příroda důležitá.

"Jsi krutý." Hlesl Andrej a odvrátil se.

Nikolaj zapřemýšlel, zdali by jej měl za prostořekost uhodit, ale nenalézal pro to sílu. Vzal si dopis a zavřel se do pracovny.

Andrej odešel do školy, teprve navštěvoval druhý semestr, a jedině hodiny se stařičkými profesory, kteří poutavě vyprávěli o časech dávno minulých, ho naplňovaly klidem a uspokojením. Psal si poznámky v ruce a přečetl vše, co dostal doporučeno. Díky tomu prospíval excelentně a měl nakročeno k příjemné budoucnosti. To jej nelákalo. Ze srdce toužil po malém bytě někde nad Petrohradem, v malé věžičce starého carského domu, kde by po nocích sepisoval román, jenž by mu přinesl slávu a uznání. A nešlo o svět, šlo o jeho samého, aby si jeho duše sedla v klidu vydechla, že splnila nějaký podstatný úkol, pro který se narodila. Takže snad nemusel dostat žádné peníze a nemusel být známý, stačilo, aby jej docenili ti správní lidé. S hlavou plnou myšlenek na své budoucí roky, se navečer vrátil domů a nalezl otce sedět v salóně. Měl karafu vypitou do poloviny a byla tam také matka a sestra, jaký to nezvyk, které se navzájem utěšovaly, jak je po ženském způsobu obvyklé, když se stane nějaké neštěstí. Nikolaj kouřil doutník a podle několika hlubokých vrásek na jeho čele zestárl o pár dalších let.

Andrejovi spadla samovolně z ramene kožená brašna, ve které nosil knihy, a stěží ji zachytil, než dopadla na zem. Sestra vstala a přiběhla k němu, aby ho objala. Pohladil ji a pátravě hleděl přes její rameno na matku a otce. Cítil, jak ho chytil za ruku, jako by jej nechtěl pustit.

"Vladan," pověděl Nikolaj, zatímco típnul doutník do prázdné sklenky, a také vstal, "Vladan telefonoval pozdě odpoledne."


Andrej tušil neštěstí, neboť matka pobledla. Nikolaj byl klidný a vzdálený jako vždy. Pohroužený do své širé ruské duše.


"Ansem se pokusil o sebevraždu dnes ráno. Vladan si přeje, abys přijel. Nemusíš tam jezdit, napíšeme dopis-…"

Andrej cítil, jak ho zachvátila rozechvělost. Místnost mu splynula do křiklavých barev. Zavřel na chvíli oči a jako by někde v něm cosi pohnulo a lví silou to vyrazilo proti otci.

"Odjedu. Ještě dnes v noci." Hlesl pevně.


Nikolaj semkl rty do úzké linky a pokýval hlavou. Matka i sestra propukly v rozhovor, plné strachu i rozrušení, jak zabalit hned potřebné věci. Nevnímal je jeden ani druhý.


"Děkuji ti," podal mu Nikolaj ruku. Andrej ji jemně sevřel a neodpověděl nic.



Na osmou večerní odcházel na petrohradské nádraží. Měl jeden malý kufr s oblečením a koženou tašku plnou knih.

Nikolaj jej pozoroval z okna, dokud mu jej nepohltila ulice. Poprvé po mnoha letech cítil, že má syna, a když mu dočista zmizel z očí, bezradně schoval hlavu do dlaní. Bylo příliš pozdě.
 


Komentáře

1 Fee Fee | Web | 20. listopadu 2016 v 0:37 | Reagovat

Jsi nejlepší ♥

2 Katka Katka | 20. listopadu 2016 v 12:27 | Reagovat

děkujem za další kapitolu :-)

3 Zuzana Zuzana | 21. listopadu 2016 v 16:18 | Reagovat

Andrej je vzácna krehká bytosť. Veľmi ma mrzí, že otec zabudol, že ho má. A je mi ľúto aj toho čo sa deje s Christianom a Ansemom. Predstava toho čo všetko prežíva Chris je desivá.
Teším sa na pokračovanie na stretnutie Andreja s Ansemom:)
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu. Si skvelá. Milujem štýl akým píšeš♥

4 Karin Karin | 21. listopadu 2016 v 20:26 | Reagovat

Je snad dobře že jede za Ansemem a Cristiana je mi moc líto dík za další díl. :-(  8-O

5 K. K. | 24. listopadu 2016 v 22:34 | Reagovat

Vitaj späť <3 tak veľmi som sa už dávno ničomu nepotešila..

6 Dzesi3 Dzesi3 | 25. listopadu 2016 v 2:07 | Reagovat

♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ Som naozaj veľmi rada, že blog funguje naďalej a naďalej píšeš. Raz, keď nebudem mať milión skúšok a zápočtov, si všetko do bodky prečítam :)

7 Nemessis Nemessis | Web | 1. ledna 2017 v 21:12 | Reagovat

nádhera

8 flixo flixo | 18. února 2017 v 21:02 | Reagovat

odolávala jsem dlouho, celý čtvrt rok. říkala jsem si, že si to přečtu, až přidáš 11. díl. :D jenže toho se dočkám zase bůhví kdy a já mám slabou vůli. :D po té dlouhé době jsem si myslela, že si budu muset připomenout děj přečtením všech dílů, ale nakonec to nebylo třeba. Andrej se nedá zapomenout. :)
tak chlapec nám konečně vyrostl, snad se brzy postaví za své city a za to, po čem jeho srdce touží. to jeho "tiché smíření a pokora" mě totiž už smrtelně děsí. protože až se objeví ta pravá osoba, vyrve ho to z jeho bezpečného vnitřního světa, otřese to s ním a na to se musí připravit. nemůže se pořád tak schovávat.
jsem ráda, že se za Ansema postavil. co za Ansema..ale za celou svojí rodinu! což už Nikolaj nedokáže.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama