Andrej - 10. kapitola ( Souznění )

31. prosince 2016 v 19:17 | Syhrael |  Andrej
Drazí čtenáři, děkuji vám za přízeň, komentáře, za to že čtete moje příběhy. Přináším vám další kapitolu Andreje a doufám, že rok 2017 mi bude inspirací pro psaní. Ať se vám daří a po půlnoci vykročíte správnou -... packou :))

S.




Mrazivé ruské ráno. Pravé petrohradské ráno, kdy rozbřesk trvá několik věčností, slunce se pomalu rodí se vším tím nadšením z nové pouti a myje si zkrvavené ruce nad obzorem, prohlížející se v hladině Něvy jako v leštěném antickém zrcadle.
Andrej čekal na nádraží na svůj vlak. Měl před sebou několikadenní cestu, jedno jablko a knížku. Četl Ďábla od Tolstého. Cítil silné vzrušení, probíhalo každým zákoutím těla. Strach i touha. Chodil po nástupišti a počítal čas. Přidala se k němu postarší žena a vyprávěla mu, jak jede za dcerou, nakonec si k němu přisedla i ve vlaku. V košíku měla kocoura a povidlové buchty v papírovém sáčku. Vzal si a naslouchal trpělivě jejímu vyprávění. Kocour podřimoval stočený v klubíčku na jejím šátku. "Ten jsem dostala jako mladé děvče. Můj muž padl ve válce." Pověděla mu žena. Typicky ruská žena. Ke všemu měla co povědět. V další stanici si k nim přisedli dva muži a ještě jedna žena. Kupé bylo stále větší a kocour se schoulil Andrejovi na klín. Hladil ho opatrně, opřel si tvář o sklo, myšlenek měl rychle mnoho, žádná ale nezůstala. Cítil se vzdálený všem lidem, kteří ho pomalu opouštěli. Nakonec nezůstal ani kocour. Přestupoval dvakrát, ve vlaku i spal. Vlak měl přes pět hodin zpoždění, ale nikomu to nevadilo. Andrej byl překvapen stanicí uprostřed lesů, kde vystoupil sám. Nebyl téměř vůbec unaven, ba naopak nabitý samotou.
Malé nádraží mělo i staniční domek, odkud vyběhl muž, mnul si dlaně a usmíval se. Andrej pochopil, že kvůli napadanému sněhu a zpoždění vlaku pro něho ještě strýc nepřijel a bude muset čekat.
Muž topil ve starých kamnech, nabídl mu polévku. Vladana dobře znal.
"Pošle pro tebe saně." Řekl mu muž.
"Saně?" Podivil se chlapec.
"Ty jsi z Petrohradu." Zašklebil se muž a podal mu misku husté polévky, která připomínala kaši.
Andrej konečně pochopil a v duši se mu rozlil klid, jako by někdo dodal smysl jeho existenci.
"Tady se totiž zastavil čas."
Pane Někrasove,
nevím, co se mnou jednou bude. Zatím je to dočista nic. Začal jsem si uvědomovat, jak bezradný jsem se stal sám v sobě. Jako by každý pocit a myšlenka, kterou stvořím, byly cizí, a ne moje vlastní. Možná proto, že mě trápí. Copak člověk po okraj naplněný pudem sebezáchovy a trpící na nezdravou samolásku, kterou zvířata neznají, má jako přirozené utvořit něco, co mu má ublížit? To se přeci dočista vylučuje. A tak si myslím, že nepatřím. Zkrátka nepatřím. Sobě ani nikomu jinému. Jsem pro svět neviditelný, bezcenný a ničemný. Protože bych chtěl, protože bych si přál. Třeba ráno vstát a cítit radost, nebo vnímat pohlazení jiné bytosti, připadat si živý. Namísto toho jsem jen vyděšený, příšerně vyděšený, co se po mně vlastně žádá. Co mám dělat ve světě, který plyne kolem mě? Kde hlavní slovo má bájný čas, jemuž se podřizuje i slunce. Čas, na který si nesáhnete, dokud se nedotknete vrásčité kůže ženy. Já se nechci nikomu podřizovat. Nechci sklánět hlavu a ustrašeně se krčit v koutě. A přesto když vám píšu mé psaní, tisknu se k psacímu stolu, jako by to byla má jediná spása tady na tom širém světě, jako by to niterní, co vlastně

ani není mé, bylo to jediné, co má smysl. Jestli mi rozumíte, Schiller řekl jednu chytrou věc, četl jsem ho včera. Co člověk nevzdal, to nemůže ztratit. A já si myslím, že to co vzdáte, můžete znova nalézt. Nebo ne? Pane Někrasove? Vy stále mlčíte. Já vám to nemám za zlé.
Stál tam před tím stavením dočista opuštěný. Byla to malá zapadlá vesnice a toto byl jediný domek u lesa, který se stranil. Věděl, že strýc je složitá osobnost a jeho odcizení společnosti bylo poznatelné i na způsobu jeho života. Domek byl zapadaný sněhem téměř po okna prvního patra. Kouřilo se z komína, jistě byl očekáván, protože sotva váhavě udělal krok a ještě se raději ohlédl, jak daleko už jsou saně, kdyby na ně musel zavolat, ale tu se otevřely dřevěné, špatně stlučené dveře a stanul v nich Vladan. Elegantní, trochu nebezpečný, lstivý lišák. Jako vždy.
Andrej se rozesmál a rozbušilo se mu srdce. Nejraději by se k němu rozeběhl.
"Andreji!" Zvolal Vladan radostně a otevřel dokořán, až dovnitř napadalo trochu sněhu. Ohlédl se přes rameno, vzápětí se objevil pobledlý chlapecký obličej, jehož průzračně modré oči se jako na povel rozzářily, aby hned zhasly do obvyklé beznaděje posledních týdnů.
"Anseme, jsi slabý, co jsem ti povídal -..." Zamumlal Vladan a trochu ho odstrčil, aby mu zabránil vyběhnout ven, bratrancovi naproti.
Andrej rychle vešel dovnitř, Ansem ho objal. Čistě, živoucně a vděčně. Sevřel ho na své zničené, vyhublé tělo, a dlouze vydechl. Byl bez života, vyprahlý, tak cizí! Andrej, když se odtáhl, úzkostně zabloudil pohledem na Vladana, jenž sotva znatelně přikývl. Rozuměli si beze slov.
"Něco jsem ti přinesl!" Pousmál se Andrej a sáhl do své tašky. Byly to karamely, jablko a ještě mu vtiskl do ruky knížku od Tolstého. Byl si jistý, že na čtení nebude mít myšlenky, ale do jablka se hned s chutí zakousl. Zde byla vzácností.
"Cesta, ach ta cesta!" Našel Vladan pár ztracených slov. "Máš hlad?" Ačkoliv se zeptal, odpověď nevyžadoval. Andrej si chtěl odložit věci, odněkud přiběhla kočka, otřela se mu o nohy a zamňoukala. Pohladil ji, lehce prsty promnul špičku jejího hustého ocasu. Sibiřská kočka. Teprve se rozhlédl světnicí. Byla obložená dřevem, po levé straně schody nahoru, vpravo kuchyň spojená s malým obývacím prostorem. Koupelna-prádelna byla pod schody z druhé strany. Andrej pamatoval na vyprávění otce o tom, jak Vladan svým chlapcům každé ráno nosil kbelík vody zvenku, jen rozbil led.
"Chtěl bych mu pořídit psa." Řekl Vladan znenadání a postavil na stůl pekáč s pečeným masem.
Andreje zcela zachvátily všechny dojmy. Ansemova příjemná blízkost, když se o něho zlehka opřel, kočičí předení, vůně masa - teprve si připustil, jak moc je vyhladovělý - a horkost od sálajících kamen, to vše ho naplnilo až po okraj duše živoucností.
"Kočky mi nevadí." Odvětil Ansem tiše a ztěžka se posadil ke stolu. Kočka si vyskočila na jeho klín. Objal ji hubenýma rukama. Andrej již prozřel z opojení a byl schopen vnímat realitu. Vladanovu únavu a napětí, Ansemova nahrubo obvázaná zápěstí a jedno místo prázdné. Pochopil situaci v domě.
"Otec posílá psaní," sáhl do tašky a položil na stůl dopis. Vladan zabručel a dopis si schoval pod košili. Krájel chléb, velké, tlusté, nesouměrné krajíce.
"Já nebudu jíst." Uhnul Ansem očima a sevřel kočku pevně, až zamňoukala.
Vladan semkl rty a nic neřekl. Andrej se uvnitř rozechvěl, byl citlivý na rozpoložení ostatních a prostředí, kde visel hněv, výčitky a agrese, mu nedělalo dobře. Sáhl po krajíci a na talíř si stáhl pořádný kus voňavého masa. Olízl si prsty. Vladan i Ansem na něho spokojeně hleděli, každý po svém způsobu spokojenosti. Ansem pil černý čaj a hladil kočku. Působil vzdáleně, často se zahleděl k oknu.
Vladan se postavil za Andreje, položil mu dlaň na rameno. Silné mužské prsty jej sevřely za rameno. Kousl se do rtů. Úleva, síla, podíval se na něho, jejich oči se setkaly a zajiskřilo to porozuměním.
"Jsem rád, že jsi tady." Zabroukal Vladan.
Andrej se pousmál. Nebyla to jen Ansemova duše, která potřebovala vyléčit.

*

Po jídle jej Vladan zavedl nahoru. Andrej si stěží vzpomínal, kdy tu byli s otcem naposledy. Všechno se mu zdálo povědomé. Pokoj Ansema byl temný, vadilo mu světlo, měl zatažené těžké vyšívané závěsy, na psacím stole byla položena mísa s pomeranči, ty miloval a byl ochoten jíst. Konev s černým čajem a hořká čokoláda. Byla tu ještě druhá postel na druhé straně pokoje, určená Adrejovi. Položil si na polštáře věci, Ansem se posadil na svoji postel, a když otec odešel, lehl si a položil si dlaň na čelo. Sotva dýchal. Andrej se nad něho sklonil, aby ho pohladil po hřbetu dlaně. Trhnul sebou a chytil ho spásně za ruku. "Christiane-…" zašeptal jako v horečce a jeho oči úpěnlivě prosily. Zřejmě hned pochopil, že jej nehladí ten, na koho myslel, a zamračil se. Andrej se k němu posadil. Nemluvil, jen ho opatrně hladil. Po chvíli si zvykl a smířeně toleroval jeho dlaně. Andrej se odvážil tiše mu vyprávět. Jaká byla cesta, kolik zvláštních lidí potkal, a co by spolu mohli všechno podniknout. Ansem mu naslouchal se zavřenýma očima. Usínal ztěžka, čas běžel.
Jsi tak krásný, dokonalý, a tolik se trápíš, jako by tvá krása i tvůj dar, byla tvým prokletím, pomyslel si Andrej, když konečně mohl naslouchat jeho nepravidelnému oddechování. Ten, koho jsi nejvíc miloval, ale miloval po svém zvířecím způsobu, od tebe utekl, a teď jsi sám, raději bys zvolil smrt, za bolest, kterou jsi mu způsobil, jsi čistá duše i v tom šílenství.
Opatrně vstal, pohladil jej po zápěstích. Cukl sebou, ale spal dál. Věděl od otce detaily. Podřezal si žíly. Chlad způsobil, že krev tekla pomalu a Vladan jej našel včas. Byla to strašná tragédie pro jejich rod, kde sáhnutí si na život bylo považované za hřích. Přesto byl v mnohem lepším postavení než Christian, který se rodiny zřekl. Na stole nechal dopis, že odchází za svým, lepším životem. Už zde ve vesnici a nejbližším městě měl pověst chlapce, který se prodává. Z původní mladické nerozvážnosti, revolty a touze být lepším, být božským a nedotknutelným sílou svého charakteru, se stal zločin proti vlastnímu já, proti rodině, bratrovi. Dostal se do začarovaného kruhu, ze kterého nebylo jiné cesty než přijmout na chvíli jeho zběsilé tempo. Utekl do Moskvy, chytil se party.
Vladan sklidil ze stolu a nalil mu čaj. Zapálil obrovskou svíci a sykl na kočku, která chtěla na stůl pro sladký dort.
"To jsem ti koupil." Řekl Vladan stroze. "Ansem sladké nerad."
Andrej si poslušně vzal šlehačkový dort, ačkoliv tyto dorty také nerad. Vladan to hned poznal a pousmál se.
"Omluvil tě otec ve škole?" Pokračoval starostlivě. "Ansem nechodí do školy. Začne až na jaře, rád bych ho vzal do Petrohradu -… ale zatím je snad dobře, že je tady. I když sám. Bude se muset naučit být sám. Ty jsi také … stále sám. Občas za ním chodí Alexej, ale to vidím nerad, je takový divoký a jeho otec - ach, škoda mluvit," mávnul rukou.
"Jeho -… jeho dar?" Zamumlal Andrej s plnou pusou šlehačky. Všechno snědl.
"Je to špatné. Když ztrácíš vlastní život, ztrácíš dary." Vladan seděl v křesle. Zapálil si doutník. Vanilkový. Vyhrnul si přitom rukávy na košili a pohlédl na sebe do zrcadla vedle okna. Byl unavený a mrzutý, radost ze shledání se synovcem přebíjely rozpaky, jak teď zvládne dva chlapce, zdali Andrej tu nebude nešťasten.
"Slyšel jsem," pověděl mu znenadání, protože přišel k němu a váhavě přešlapoval, tak mu pokynul rukou, aby přišel blíž a sedl si k němu na kraj křesla. Položil mu dlaň na záda. Andrej se celý rozechvěl. Nebyl zvyklý fyzickému kontaktu a už vůbec ne mužských dlaní. Vnímal, že jeho gesto bylo myšleno ve snaze projevit mu vděk a snad i soucit, "slyšel jsem -… že se ti nevede zrovna dobře. Otec má starosti. Nechtěl bys mi něco povědět? O sobě. Jsi tak mírný, laskavý, vyspělý -… a tvé oči, jsi pravý Lisalim. Oba moji chlapci jsou po matce."
Andrej sklonil hlavu a pozoroval kočku, která se stulila Vladanovi k nohám. Uvědomil si, že něco tak prostého a něžného dlouho neslyšel. Jako by si uvědomil situaci doma, kdy otci někdy nestál za jediný pohled nebo za pár jednoduchých otázek. Do očí se mu tlačily slzy, přemáhal to, snažil se. Vladan jej znovu pohladil. Bylo to i pro něho tak cizí a zvláštní, nerozuměl sám sobě.

Tak oba zmatení tiše seděli při svíčce, než se jim podařilo nalézt slov. Řekli si mnoho té noci, kdy se mezi nimi zrodilo zvláštní pouto. Oba dva uvěznění ve svých světech. Muž, který už nikdy nemohl ven, a chlapec, který si tam přál zůstat. Souznění.
 


Komentáře

1 Karin Karin | 31. prosince 2016 v 23:19 | Reagovat

Moc dík za novou kapitolu doufám že se Andrejovi podaří Ansema aspoň trochu z toho dostat. :-?  :-D  :-) Hodně zdravý a štěstí v novém roce. :-D  :D

2 Hanka Hanka | Web | 1. ledna 2017 v 9:40 | Reagovat

Taky přeji vše nej v Novém roce, a povídka je znovu super, jen tak dál.....

3 Clowers Clowers | 1. ledna 2017 v 13:51 | Reagovat

Děkuji mockrát za kapitolu. Krása

4 Clowers Clowers | 1. ledna 2017 v 13:52 | Reagovat

A tímto také přeji tobě i čtenářům vše nejlepší do nového roku.

5 Miu Miu | 2. ledna 2017 v 18:01 | Reagovat

Zajímavé, zajímavé. Počítám, že není náhoda, že se kapitola objevila na výročí smrti starého Jefimoviče, že? Jsem zvědavá na pokračování :)

6 Zuzana Zuzana | E-mail | 4. ledna 2017 v 0:22 | Reagovat

Je mi strašne ľúto, že Christian opustil Ansema, a štve ma, že Vladan si svoj podiel na tom nešťastí vôbec nepripúšťa. Ten zvláštny vzťah Vladana a Andreja ma nejakým zvláštnym spôsobom desí a rozrušuje. Nemám z toho ich súznenia dobrý pocit. Vidím dobre, keď sa mi zdá, že Vladan by najradšej Andreja dostal pre seba?

7 Clowers Clowers | 15. února 2017 v 19:54 | Reagovat

Už se mi moc stýská...

8 flixo flixo | 18. února 2017 v 21:52 | Reagovat

bodejť by to nebylo souznění. Andrejovi prostě a jednodušše chybí otec. chybí mu rodina. proto to bezpečí a klid, který by mu měla přinášet jeho vlastní rodina, hledá ve svém niterním světě, kde se uzavírá. zdá se, že klíčem do toho jeho světa je přívětivé slovo a hřejivý dotyk. mě se líbí, že Vladan ví, jak na něj. a ono to bude opravdu tím, že je Andrej pravý Lisalim, možná je tam fakticky trochu jiné pouto...
no a Vladan se snaží zaplnit to prázdno, které se po Christianově útěku rozhostilo v jeho domě. snaží se odehnat tu bolest, kterou musí po Ansemově pokusu o sebevraždu nutně cítit. spásu pro svůj hříšný život hledá v Andrejově čisté a nezkažené duši.
doufám, že Andrej zůstane na sibiřské návštěvě delší čas. myslím si, že to může všem třem hodně prospět. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama