Andrej - 11.kapitola

1. května 2017 v 15:57 | Syhrael |  Andrej
Hezké počtení!

S.





První dny nevlídné Sibiře byly náročné na všechny smysly. Nad ránem jej budil kohout, který si vyskočil na plot a mával mocně křídly při každém zakokrhání. Andrej si vždy položil dlaně na oči a uvědomoval si opatrně svoji existenci. Nechápal, jak je to možné, ale sny, které ho stahovaly každou noc blíže k peklu, rozehnal kohout radostí z nového dne jedna dvě. Když to svěřil Vladanovi, ten se smál: "Kohout zahání noc a všechny její děsy. Jestli tě trápí noční můry, dej si pár pírek pod polštář." Andrej se kohoutovi uklonil, když se ho vypravil odvážně žádat o peří, ale bylo mu ho nakonec líto a nevytrhnul mu jediné.
Rána bývala magická. Schovaný pod teplou dekou a nic na něho nemohlo. Daleko od domova. Vůbec si nestýskal. Cítil se tu dobře ukrytý a v bezpečí. Ansem spal nahoře. Andrej mu nosil snídani, kterou vždy chystal Vladan. Maso a chléb, vajíčka, marmeláda, kakao a černý čaj. Ansem nic jíst nechtěl, na naléhání si vzal jedno vajíčko a na povzdech lžičku marmelády. Vladan obvykle celý den chodil po svých pacientech a oběd jim vařila protivná žena z vesnice, kterou ani pes neměl rád.
Andrej doufal, že se mu podaří s Ansemem postupně navázat těsnější kontakt a promluvit s ním. Chápal, že ačkoliv je mezi nimi obrovské pouto důvěry, není to jiskra, jaká zažehla jeho vztah s bratrem, a již nemohla nahradit ani láska jakékoliv podoby. Cítil se v tom ztracen, především proto, že po večerech rozhovorů s Vladanem pochopil, že si otec dělá o svého syna starost proto, že přicházel o svůj léčitelský dar.
"Potřeboval by ten uhašený plamen znovu zažehnout. Nevím jak, nevím čím." Přiznával Vladan do ticha a hladil psa.
Třebaže mluvení chlapcům příliš nešlo, hodiny si spolu četli. Ansem zbožňoval Dostojevského, Andrej zůstával věrný Někrasovovi. Někdy si knihy na chvíli vyměnili, ale hned se vraceli zpátky ke svým literárně spřízněným duším.
"Tenhle odstavec je krásný." Vzhlédl Ansem znenadání od knihy Někrasova a zavřel na moment oči, jako by si uvědomoval sílu myšlenky celou svou duší. Andrej zvědavě vstal z křesla a posadil se k němu na postel.
"Přečti mi ji, prosím." Pohlédl na něho s nadějí v hlase, že možná konečně přišel ten moment, který vše tíživé rozbije a vystaví na nových pořádcích.
Ansem se na něho podíval svýma průzračně modrýma očima, které jako pod hladinou neprobádaného jezera skryly každý jeho pocit.
"Dnes už to vím, že mě nikdy nemiloval. Myslím, že jsem to věděl celou dobu, ale přiznat si to by mě bolelo podstatně víc než se pokusit s tím v tom vztahu existovat, protože jsem miloval já jeho, a to jsem si myslel, že stačí. Vnímal jsem to jeho pohrdání mými city z každého jeho pohledu, z každého doteku, kterých bylo tak pomálu. Ze slibů, které nikdy neplnil. Z prázdných slov, která jen vyplňovala mezeru mezi námi. Z momentů, kdy jsem se omlouval za vlastní strach a on výsměšně mlčel. Protože věděl, že to vím. A kdo z nás dvou měl větší vinu? Já, který jsem nebyl milován, a přesto jsem neodešel, nebo on, protože mi nebyl láskou povinen? Nakonec jsem tu sílu našel. Utekl jsem. Beze slova. Jednou ráno vstal, a já tam pro něho nebyl. Jenom moje vykradená identita, kterou jsem mu milostivě nechal. Ve chvíli, kdy jsem totiž pochopil, jak to mezi námi je, dal jsem mu všechno, až ho to jistě muselo zaskočit. Všechno co jsem měl, a co mě tak tížilo. Myšlenky, vzpomínky, city, kterým jsem ve svém věku stejně nerozuměl. To mě zachránilo. Svlékl jsem se z kůže jako had a jemu zůstala v ruce jenom moje prázdná skořápka. Odešel jsem nahý. Neměl jsem vůbec nic, ale zachránil jsem to nejcennější, co jsem měl. Sám sebe...-"
Měl krásný, jemný hlas, a když četl ta slova, bylo poznatelné, že jim rozumí, a že takový moment už prožil.
Andrej hleděl před sebe na neopracovanou, dřevěnou podlahu, a nerozuměl chaotické změti emocí ve svém těle. Dlaně se slabě třásly, srdce rychle pracovalo rozrušením. Nevěděl, jak reagovat, a co bylo mnohem horší, nevěděl nic více o tom příběhu, který Někrasov sepsal před mnoha lety a právě se znovu stal někde v zapadlém koutě Sibiře. Každodennost, kterou Andrej ještě nepoznal a mlčel pod tíhou poznání, které teoreticky zvládnout mohl, ale představa, že jej prožívá celou svojí niterní bytostí, jej zcela paralyzovala.
Andrej zaklapl knihu, ale nechal v ní prsty, aby si neztratil stránku a volnou dlaní nahmatal jeho ruku zčásti skrytou pod polštářem. Pohladil ho zlehka.
"Vypadáš, jako by tě to zasáhlo." Zašeptal.
"Neumím si to představit-... vůbec si to neumím představit. Ani v jedné roli. Že bych byl ten, kdo nemiloval, nebo ten, co není milovaný." Hlesl Andrej zmateně a cítil se až hloupě vedle vyspělého Ansema, který přestože mladší než on, byl už životem lépe opracovaný.
"To se nedá představit. To se musí procítit. To čeká na každého." Řekl mu Ansem lehce a zamračil se trochu: "Co myslíš ale, že je horší? Nemilovat nebo nebýt milován?"
"Nebýt milován." Odvětil hned Andrej bez zaváhání.
Ansem se pousmál sám pro sebe, byl to úsměv staré duše v těle dospívajícího chlapce, která konejšivě přijímala všechno ještě nevyzrálé. Andrejovi připadalo, že mu padá pevná půda pod nohama ve vlastním světě. Jako by sváděl vnitřní boj mezi tím, co je správné jako stanovisko, a co doopravdy cítí. Věděl, že mnohem horší je nemilovat, a věděl to z té podstaty kolem, která jej to přirozeně naučila, že si to má myslet, ale zároveň vcítění do podstaty nebýt milován, v něm působilo hlubokou trýzeň a žal. Snad i proto, že tak to aktuálně prožíval. Přitiskl se k němu a položil si bradu na jeho rameno. Zavřel oči a bylo mu na moment hezky a zároveň stydno.
"Přijel jsem -... ti pomoci. A vůbec to nezvládám." Pověděl mu tiše a upřímně.
Ansem se pousmál, nic neřekl, jen sklonil hlavu a sevřel mu dlaň. Bylo to gesto naprostého pochopení, konejšivé gesto, které řeklo více než slova o tom, že mu pomoci nemůže a že to od něho ani nežádá.
"To by bylo jen horší. Já o tom nechci mluvit. Udělal jsem hroznou věc a Christian odešel. Jednou ho přivedu zpátky domů, ale teď se musím vyléčit. To šílenství mě stravuje jako nějaký parazit uvnitř mě. Nejraději bych zemřel a necítil tu bolest."
"Tak nemluv, prosím tě!" Zajíkl se Andrej zoufale a vstal, až se postel zhoupla. "Máš veliký dar -... bude z tebe léčitel, veliký léčitel!"
"K čemu to? Komu bych měl pomoci?" Pozvedl Ansem obočí a zahýbal knihou v ruce, jako by byl povznesen nad veškeré lidské prožívání.
"Můžeš pomoci mně." Přistoupil k němu Andrej na krok a pomalu si před něho klekl. Políbil mu ruku, která byla nezvykle horká z knihy, jež miloval.
Ansem se dotkl prsty jeho tváře, pohladil jej po vlasech, lákaly ho jeho husté černé řasy, když mrkal a očima bloudil po celé místnosti.
"Já vím, že ti bylo ublíženo. Cítím to z tebe."
Andrej sebou cukl a oči zavřel, spočíval hlavou na jeho kolenech a učil se rozumět, jaké to je, když mluvit nemůže, ačkoliv stokrát by chtěl. Učil se chápat, jak důvěřivý, až naivní, ve svém nitru stále je. Učiněné dítě. Světu kolem sebe nerozuměl a v momentu jej to vyděsilo. Semkl pevně rty a Ansemova ruka spočinula na jeho hrudníku pod tričkem.
"Tvoje srdce je příliš unavené na tvůj věk." Konstatoval Ansem a dlaní se vrátil na jeho obličej, nadzvedl mu zlehka bradu. Když se Andrej odvážil otevřít oči, málem by vykřikl bázní. Jeho pohled byl hypnotický, vtahoval jej do sebe a otevíral všechny jeho uzamčené brány, násilím je vylamoval z pantů a pouštěl ven všechny zuřivé bestie.
"Nikita se jmenoval -... že? Ten, který zemřel, a tys pro něho zahořel láskou. Ale to nebyla láska, Andreji. Bylo to jen poblouznění ze strachu, který v tobě vyvolal tu první noc, kdy za tebou přišel. Nemůžeš si nic vyčítat. Nejsi zodpovědný za jeho smrt. Nejsi." Promluvil Ansem, dívající se pozorně do jeho zelených očí a držící jej dlaněmi za tváře.
Andrej vnímal, jak se mu do očí tlačí slzy a jeho bolavé nitro působí, jako by plné trnů, které někdo po jednom vytrhával.
"Stejně tak jako nejsi vinný za svého otce-... a za všechny jeho hříchy. A za to, že nejsi podle jeho představ. Jsi duše, která bude vždy trpět za své vyšší cíle. Nic nedostaneš jen tak na dlani. Tolik toužíš po lásce, po tom, abys byl milován, až jednou zapomeneš sám milovat. A teprve potom, pádem na dno své existence, kde budeš sbírat po malých střípkách svoji pokoru, se znovurodíš. Pak budeš nedostižný, a ukloní se ti i největší léčitel a pak přijde ten, kdo ukojí tu touhou poznat pouto krve, a otevře tvé srdce, abys mohl milovat toho, kterého odmítneš… - zachráníš...-"
Na zem spadla kniha, jak se vítr prodral otevřeným oknem, zabouchl dveře a Andrej se konečně nadechl, když jej dlaně pustily, zajíkl se tím, a chytil se za hrdlo, tolik jej zabolelo uprostřed hrudníku, jak srdce dohánělo vynechaný čas jeho života. Ansem se díval na své zakrvácené dlaně a Andrej cítil krev na svém obličeji. Ztěžka vstal a slyšel kroky po schodech, Vladan se vracel, a nestačil zareagovat jeden ani druhý. Dovnitř radostně vběhl pes, který v momentu zakničel a utekl. Vladan stál v otevřených dveřích s miskou čerstvých jahod, které tu byly pokladem, a ihned, jako by mu to došlo, duchapřítomně se sklonil nad Ansemem, sevřel mu obě zápěstí.
"Soustřeď se, vnímej to, musíš to ovládnout!"
Ansem zavřel oči a dlaně se mu zavřely semknutím prstů, párkrát sebou jeho tělo škublo, než se zcela utišil. Zasmál se, zamrkal, jakmile mu Vladan pustil ruce, olízl si ze zápěstí vlastní krev.
"Umýt, oba dva!" Houkl Vladan a položil misku s jahodami na stolek. Ansem se podíval na Andreje a jeho pohled byl dočista jako dřív, ba co víc, jako by najednou získal ztracenou energii, vyskočil z postele a běžel dolů do kuchyně ke džberu s ledovou vodou.
Vladan položil Andrejovi ruce na ramena.
"Neplakej," pověděl mu konejšivě a přitiskl ho na sebe, nedbajíc, že mu umazal košili od krve.
"To není -... pláč." Zašeptal Andrej. Sám tomu nerozuměl, ale Vladan ano.
"Já vím, pláčeš úlevou, protože někdo jiný pojmenoval bolest, kterou jsi popsat nedokázal. Řekl ti pravdu a řekl ti mnohem víc. Proroctví, které vnímá. Pomohl jsi mu rozeběhnout energii, kterou v sobě zadržoval od Christianova odchodu. Jsi výjimečný, Andreji-... můj Andreji." Oddálil jej od sebe na šíři paží a políbil ho na čelo.
Andrej se celý zachvěl a příjemně se mu zatočila hlava z Vladanovy ostré vůně koření a vodky. Byl to polibek jedné věčnosti a dal mu všechno.
"Pojď se umýt, pojď, neboj se, ničeho nic. Dáme si všichni čaj." Položil mu Vladan paži kolem ramen a vedl ho dolů po schodech.
Odkudsi přiběhl černý pes s bílými drápky, vyskočil na stůl a snědl všechny jahody.

*

O několik dní později, když společně večeřeli - Ansem již jedl s chutí - znenadání přišla dívka z dolního konce vesnice. Byla uplakaná, nesla psaní a několik jablek. Vladan jí nalil čaj, zatímco četl psaní. Podal jej Ansemovi, který vyměnil maso za jablko. Miloval je.
"Přijede mág z Petrohradu a můj přítel jej večer hostí. Ansem se může mnoho naučit." Zasvětil Vladan Andreje.
Ansem mlčky vstal a odešel si také nalít čaj.
"Je to má poslední naděje, jinak mám strach, že jej to dočista pohltí, že zešílí a bude muset do léčebny." Ztišil Vladan hlas. Andrej ho ještě nikdy neviděl tak zkroušeného.
"Zatraceně!" Ozvalo se z rohu místnosti záhy poté, co bylo slyšet střepy. Dívka vyskočila, jak byla zvyklá sloužit doma, a šla neštěstí uklízet.
Ansem naštvaně udeřil dlaní o hranu stolu a posadil se.
"To nevadí." Položil mu Andrej dlaň na rameno a podal mu svůj hrnek.
Ansem se na něho podíval s nevýslovnou vděčností v očích a pousmál se. Andrej pochopil, že přesně tohle mu po odchodu Christiana chybí, ale stále to není bratrská podstata lásky, která jej držela použitelného pro svět.
"Trochu se mi zatočila hlava." Zamumlal vyhýbavě a chránil si ruce pod stolem.
Vladan dívce napsal odpověď, k psaní jí podaroval pár mincemi. Odešel poté na své obvyklé pochůzky. Chlapci v domě osaměli.

"Nevím, zdali je dobré, abych šel večer s vámi. Trochu se bojím." Svěřil se Andrej Ansemovi, a ten, zahleděný z okna, přikývnul, že přesně chápe jeho smíšené pocity vzrušení a bázně. Byl jako vždy velmi pohroužený do sebe, přesto na moment zapomněl své myšlenky a k Andrejovi konejšivě promluvil: "Bude to pro tebe jistě zážitek, nemusíš se bát. Tenhle petrohradský mág je dobrý člověk, umí dokonce vykládat budoucnost z kávové sedliny i karet. Tu sedlinu bych zvládnul, ale karty raději hraju, než abych z nich něco vyčetl." Zasmál se najednou.
"A to bychom mohli, vím, kde je Vladan má schované, včera jsem ho viděl!" Zvolal Andrej s nadšením a v momentu vyběhl schody nahoru do pokoje. Nehledal dlouho. Ansema tím potěšil, rozložili je na stůl a bavili se tím celé odpoledne. Andrej se mnoho naučil, přestože si byl jistý, že nikdy žádnou karetní hru - nedejbože o peníze - hrát nebude. Ansem uměl spoustu triků a obratů, aby vyhrál téměř vždy. Měl na to myšlení a bystrost, která Andrejovi chyběla, ale také nad ním jednou vyhrál.
"To jsem tě nechal, víš?" Ujistil ho Ansem pobaveně. Kolem šesté karty sklidili, protože se vracel Vladan. Domem zavládla nervozita z chystání na večer.
Kdosi zaklepal na okno a prošel kolem domu.
"To bude večerní pošta." Uhádnul Vladan, zatímco si zapínal knoflíčky na rukávu své bílé košile.
Ansem mlčky vstal a přešel k oknu dříve, než to stačil udělat Andrej.
Otevřel krátce a vytáhl zachumelenou, rozpitou obálku.
"Prosím tě, Andreji, nejde mi to zapnout-..." Povzdechl si Vladan trochu rozčileně a nastavil chlapci ruku. Stál u zrcadla a prohlížel se v něm, viděl také Ansema sedícího u stolu s obálkou, byl to pro něho však vzdálený vjem vzhledem k niterním myšlenkám o průběhu velkolepého večera.
"Pošta tady chodí takhle nepravidelně?" Zajímal se Andrej, zatímco se pokoušel zachytit mezi prsty malý hedvábný knoflíček.
"Ano, nepravidelně, když přichází z velkého města, třeba z Moskvy, tak-... Anseme!" Vykřikl Vladan a vytřeštil oči do zrcadla, neboť odraz, který v něm spatřil, jím projel jako otrávený šíp.
Andrej také chtěl vykřiknout, ale nemohl, zůstal stát na místě a polekaný pes se mu schoval za nohy.
Vladan si klekl k bezvládnému chlapci a uchopil jej oběma rukama za hlavu, lehce mu ji nadzvedl a podepřel kolenem, aby druhou dlaní sáhl po dopise, jenž svíral pevně v ruce, a který se roztrhl, jak jej nechtěl dát. Škubal sebou jako v záchvatu a sípal nemožností se nadechnout, zajíkal se pláčem, a co moment se hlasitě rozesmál.
"Christiane!" Křičel. "Vrať se, vrať se prosím -... ach můj bože, co jsem to udělal! Odpusť mi-..."
Na chvíli ztratil vědomí a zůstal Vladanovi v náručí. Z dlaní mu tekla krev.
Christian poslal dopis. Z Moskvy. Že se nevrátí, už nikdy se nevrátí, a že život jej bolí, neboť se živí prostitucí a viní bratra z veškeré své bolesti. To nemohlo mít jiný než naprosto devastující následek pro oslabenou duši chlapce. I Vladan to pro tu chvíli pochopil a z jeho úst se vydralo vzlyknutí, jak k sobě syna přitiskl s dlaní pevně zaklesnutou v jeho vlasech.

Andrej v tom momentu vše pochopil. Nepřijel sem pomoci, protože to nebylo v ničích silách. Přijel, aby dospěl.
Opatrně se sklonil k Vladanovi a položil mu obě ruce na ramena.
Toho večera u Ansema propukla jeho duševní nemoc, která žádala hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Andrej ho věrně vyprovázel společně se zlomeným Vladanem, a poté se vrátil zpátky do Petrohradu. Na nádraží ho čekal otec. Beze slov ho k sobě přitiskl, vzal mu věci a odvedl jej domů. Nikdy spolu o tom nemluvili.
Andrej si o sibiřské události zapsal do deníku jen několik prostých vět, která končila myšlenkou, co jej na dlouhé roky uvrhla do vznešené samoty zahořklé dospělosti.


To nejcennější, co člověk na světě má, není láska, nýbrž on sám.
 


Komentáře

1 Voldy Voldy | 2. května 2017 v 17:24 | Reagovat

Oh... Jsem beze slov... Vrátím se <3

2 Karin Karin | 2. května 2017 v 21:17 | Reagovat

Krásné ale moc smutné. ???

3 Zuzana Zuzana | 3. května 2017 v 10:39 | Reagovat

Tiež váham čo napísať... budem si to všetko musieť prečítať znova. Je tu príliš mnoho myšlienok aby som ich vstrebala na prvý krát. Príliš ťažká kapitola a boľavá. Christian a jeho útek... viem ako to je a aj tak ma to trápi a rada by som bola keby sa to zmenilo a nezmení...
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu.

4 Fee Fee | Web | 4. května 2017 v 17:05 | Reagovat

Jsi strašně šikovná 💕

5 Clowers Clowers | 16. května 2017 v 21:46 | Reagovat

Děkuji, nádherné. Moc jsem se těšila a nezklamala jsi :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama